TGCF Kapitola 190: Srdce probodené stovkou mečů; zformování Divokého ducha

//varování - kapitola obsahuje velmi detailní popis mučení a je silně emocionálně bolestivá. Pokud zrovna nemáte svůj den, možná si ji nechte na jindy...

Proč na něj všichni tak zírali?

Najednou Xie Lian zaslechl tichý šepot:

„Tak podobný…“

„Není jen podobný, je úplně stejný!“

„Je to opravdu on?“

Kdosi se ho bezelstně zeptal: „Vy jste… opravdu TEN korunní princ?“

Xie Lian ze zvyku začal odpovídat: „Ne, já nejsem-“, ale než mohl domluvit, uvědomil si, že bílé hedvábí, jímž si zakrýval obličej, je pryč. V tu chvíli svazovalo jeho ruce a nohy. Tvář měl zcela odhalenou davu před sebou.

Srdce se mu sevřelo, ale ovládl se, a s těmi pohledy se střetl.

Netušil, jestli se mu to nezdá, ale v očích lidí kolem sebe viděl náznak podezření. Zatím se v těch pohledech alespoň neobjevila nenávist ani hněv, snad kvůli přetrvávajícímu nebezpečí venku. Jenže v tom se zvenčí chrámu ozvalo další nelidské vytí.

Princ se ohlédl a zjistil, že to vytí pochází od nemocných, které předtím srazil. Nějak se vzpamatovali a k tomu stále přicházeli další. Ruku v ruce kroužili kolem chrámu a cosi prozpěvovali. Těžko říct, jestli to byl nějaký děsivý rituál nebo projev šílenství, ale lidé v chrámu byli vyděšení k smrti a choulili se k sobě v naprosté hrůze. Jedno maličké dítě propuklo v pláč a rodiče ho vzali do náruče, kde mu zakryli oči i uši. Všechny tváře v místnosti byly stažené hrůzou.

„Co budeme dělat? Co s námi bude?“

„Co když se dostanou dovnitř…“

„I kdyby ne, jsou tak blízko, že se můžeme nakazit i tak? Co s námi bude, když se nakazíme?“

Xie Lian trhal pouty, ale nedokázal je uvolnit. S bílým hedvábím musel někdo manipulovat a pravděpodobně do něj vpravil duchovní sílu.

Z té snahy mu na čele vystoupily žíly. Zařval: „Bílá beztvářnosti!“

Žádná odpověď nepřišla, místo toho ho po hlavě pohladila ledově chladná ruka. Xie Lian ztuhl a naskočila mu husí kůže. Výjev, který po otočení hlavy spatřil, jej ochromil.

Nebylo divu, že na něj lidé zírali tak divně. Nebylo to jen kvůli jeho tváři, ale přímo za ním, ve tmě, seděl Bílá beztvářnost.

Před takovou výstřední postavou v bílém rouchu se nikdo neodvážil ani nadechnout, natož se bezstarostně pohnout. Bílá beztvářnost si z nich pochopitelně nic nedělal a pod pohledy všech pomohl Xie Lianovi do stoje.

Princ se se spoutanými končetinami dokázal jen posadit na vršek oltáře, takže připomínal živou božskou sochu. Kromě pohybu očí a krku nebyl schopen ničeho jiného.

Vypadalo to děsivě, ale větší nebezpečí představovali nakažení obličejovým morem. Pozornost davu se rychle vrátila k nim.

Někdo zamumlal: „Slyšel jsem, že ta nemoc se šíří strašně rychle, stačilo žít ve stejném okrese. Jsou tak blízko, tomu nemůžeme uniknout!“

Při pomyšlení na neodvratnou nákazu se nálada lidí ponořila do zoufalství.

Jakýsi muž navrhl: „Co kdyby pár z nás vyrazilo ven, srazilo několik těch znetvořených lidí a dali ostatním možnost úniku?“

Pokud by však vůbec byli schopni srazit všechny nakažené, pak každý, kdo by se toho odvážil, by se zcela jistě nakazil. Takové sebeobětování pro jiné… kdo by se dobrovolně vystavil tak strašlivému osudu? Nikdo.

Xie Lian by to udělal, kdyby mohl. Bílá beztvářnost ho však znehybnil, a navíc, i kdyby jich srazil sedm nebo osm najednou, se skoro dvaceti už by bylo těžké pořízení. Určitě by se našel alespoň jeden, který by se stihl dostat do chrámu. A snažit se zabít Bílou beztvářnost? Bylo by bláznovství o tom jen uvažovat.

Ti lidé však potřebovali někoho, kdo by je uklidnil. Xie Lian se donutil ovládnout a mírným hlasem pronesl: „Prosím, nedělejte nic zbrklého. Zas tak rychle se to nešíří, ještě máme čas vymyslet nějaký plán.“

Ale pouhé konstatování, že se to „zas tak rychle nešíří“, nikoho nepřesvědčilo.

Chrámem se rozlehl ledový hlas Bílé beztvářnosti: „Existuje způsob, jak se nemoci zbavit. Jak ji vyléčit.“

Lidé prudce zvedli hlavy. „Dá se to léčit? Jak?“

Xie Lianovi se zastavilo srdce.

„Proč se nezeptáte Jeho Výsosti?“ pokračoval Bílá beztvářnost zamyšleně. „On ví, jak na to.“

Přes sto párů očí se zaměřilo na Xie Liana. Ostrost těch pohledů ho přiměla se instinktivně zaklonit, ale Bílá beztvářnost ho nemilosrdně popostrčil dopředu.

Několik lidí se začalo s nadějí vyptávat: „Vaše Výsosti, opravdu víte, jak na to?“

Než mohl odpovědět, kdosi vzrušeně vykřikl: „Já jsem taky někde slyšel, že to opravdu ví!“

Jiný byl podezíravý: „Pokud by to věděl, proč pořád nesedí v hlavním městě? Ledaže by to tajil!“

„Princi, prosím, pospěšte si a řekněte nám to, ano?“

Xie Lian okamžitě zavrtěl hlavou. „Nic nevím!“

Bílá beztvářnost však trval na svém. „Lžeš.“

Xie Lian se rozzlobil a nejraději by ho okřikl, ale bál se, že by ho tím vyprovokoval k prozrazení dalších informací. V hloubi duše však tušil, že ať už to popře nebo ne, Bílá beztvářnost to stejně prozradí.

Po chvíli přemáhání proto poraženě přiznal: „To… nemůžu. Nefungovalo by to.“

Nastala krátká pauza následovaná rozzlobeným křikem: „Jak to myslíš, že by to nefungovalo? Jak máme vědět, že by to nešlo, dokud nám to neřekneš!“

Z čela mu stekla kapka studeného potu. Princ si pomyslel: „Nemůžu jim to prozradit. Prostě ne.“

Kdyby to vyšlo najevo, bylo by po všem.

V davu už toho měl někdo dost: „Jsme na prahu smrti, tak jak se opovažuje nám to skrývat? Ledaže by chtěl, abychom tu čekali na smrt jako hnízdící kachny!“

„Tak já vám to povím místo něj,“ nabídl se jemně Bílá beztvářnost.

„Buď zticha!“ zakřičel princ.

Ten výkřik v sobě neměl ani špetku hrozby a Bílá beztvářnost ho ignoroval. „Víte, kteří lidé byli v hlavním městě nejméně náchylní k nákaze obličejovým morem?“

Dav mu visel na rtech. I když se báli přiblížit, ptali se: „Kdo?“

„Vojáci,“ odpověděl Bílá beztvářnost.

Bylo po všem.

Bílá beztvářnost pokračoval: „Proč zrovna vojáci? Protože všichni udělali jednu věc, věc, kterou běžní občané nedělají. Proto se oni nenakazili a ostatní lidé ano.“

Lidé na něj zírali s vykulenýma očima. „A ta věc je…?“ ptali se se zatajeným dechem.

„Ptáte se, co to je? Zabití.“

Bylo skutečně po všem.

Prozradil to. Na vršku oltáře byl Xie Lian studený jak led.

Po počátečním šoku začali lidé nevěřícně opakovat: „Vražda? Musíme se zabíjet, abychom byli imunní? Musíme zabíjet, abychom se vyléčili?“

„To nemůže být pravda!“

Bohužel, byla. Byla to pravda, jednoduchá a prostá pravda. Sám Xie Lian si to ověřil. Člověk s rukama od krve, člověk, který ukončil cizí život, jen ten byl vůči obličejovému moru imunní.

Nikdo z davu takovou odpověď nečekal. Otupěle si mezi sebou šeptali:

„Jak je to možné?“

„Od začátku mi to přišlo divné, ale opravdu jsem neslyšel o tom, že by se nakazil někdo z armády. Mám strach, že je to pravda!“

„Ale to pak znamená, že abychom se nenakazili, musíme nejdřív někoho zabít!“

„A koho zabijeme?“

Kdosi ho okamžitě okřikl: „Jak to myslíš, koho? Neříkej mi, že chceš skutečně vraždit!“

Pokáraný muž se neodvážil říct nic dalšího, ale sto párů očí, předtím plných hrůzy, najednou dostalo úplně jiný výraz. Některé byly plné zvědavosti, jiné podezření.

To byla věc, které se princ nejvíc obával. Jakmile by odhalil lék na obličejový mor, nevyhnutelně by došlo k jediné věci – k vzájemnému zabíjení.

Proto si nechal toto tajemství pro sebe. Možná by se většina lidí ovládla, ale určitě by se našel někdo natolik zoufalý, aby to vyzkoušel.

A jakmile by byla prolita první krev, ostatní by se přidali.

Následovali by další a další, a svět by se ocitl v chaosu. S takovými následky bylo lepší to tajemství střežit.

Xie Lian se křivě usmál. „Teď už chápete, proč jsem řekl, že ta metoda nebude fungovat?“

Dav ztichl. Princ se trochu narovnal a jemným tónem je uklidňoval: „Ať se děje cokoliv, prosím, zachovejte klid a nejednejte zbrkle, jinak tomu netvorovi nahráváte do karet.“

V davu bylo pár na pohled dobře situovaných lidí. Matka s dítětem schovaným v náručí naříkala: „Jak to mohlo takhle dopadnout? Proč to došlo až sem? Proč právě my? Nikdy jsme neudělali nic špatného!“

Její manžel ji okřikl: „Brečíš, už zase brečíš! Umíš jen brečet! Nikdo z nás neudělal nic špatného! Myslíš, že jsi tu jediná nešťastná?“

Manželka se na něj rozzlobila: „Takže už nemůžu ani plakat?“

„Jenže tvůj pláč akorát ostatní obtěžuje, a stejně ti je k ničemu! Kdybys tu pusu raději zavřela!“

Bylo neuvěřitelné, že se dokázali hádat z tak malicherných důvodů. Všichni měli nervy nadranc a stačilo málo, aby vybuchli.

Xie Lian se snažil to uklidnit: „Přestaňte na sebe křičet. Zůstaňte v klidu! Jen klidná mysl přinese řešení!“

Čím víc se však snažil dav utišit, tím víc se lidé rozčilovali: „Zůstat v klidu? Jak můžeme být v klidu v takové situaci? Když jsi tak klidný ty, tak něco vymysli? Povídej, co máme dělat?“

Tou otázkou prince umlčeli. Neměl žádné řešení.

Vůbec žádné.

Zoufale pátral ve své mysli, až měl pocit, že se mu hlava rozskočí. Nebyl však schopen přijít na žádný způsob, jak z této situace ven.

Najednou ucítil na tváři štípnutí, něčí ruka mu pevně sevřela tvář a natočila ji k lidem pod oltářem. Xie Lian zmateně rozšířil oči.

Za zády uslyšel ledový hlas: „Koho zabít? Když vidíte tuhle tvář, stále nevíte, koho zabít?“

Po položení té otázky se zastavil nejen veškerý pohyb pod oltářem, ale i zářící plamen duchů, sledující vše od stropu.

Bílá beztvářnost tiše připomněl: „Zapomněli jste? Je to bůh. Což znamená…“

Ještě než to dořekl, Xie Lianovu hruď zaplavila vlna chladu. Ohromeně pohlédl dolů a spatřil, že mu z břicha vystupuje hrot černého meče.

Čepel byla dlouhá a štíhlá, s ostřím v barvě černého nefritu, na němž se stříbrně odráželo světlo. Chladná ocel byla stejně nebezpečná a ledová jako nejtemnější zimní noc. Byl to bezpochyby vzácný a drahocenný meč, přesně takový, za jehož získání by Xie Lian dal ruku do ohně a už by se ho nikdy nevzdal.

Nemohl odtrhnout pohled od hrotu meče, který se pomalu začal stahovat a opět mu mizel z břicha.

„Jeho tělo je nesmrtelné,“ dokončil Bílá beztvářnost.

Než mohl kdokoliv zareagovat, čepel se zazvoněním přistála před oltářem. Hrot prorazil zem a meč zůstal šikmo zabodnutý přímo na očích všech – na očích, z nichž pomalu začaly prosakovat husté, ledové emoce.

Xie Lianova ústa se naplnila krví. Plamenná koule duchů k němu přilétla, jako by se snažila zakrýt ránu vlastním tělem.

„Ty… ty…!“ Princ nemohl mluvit, jak se dusil krví.

Před jeho zrakem se roztančila světla a oheň duchů nalétl přímo na Bílou beztvářnost, jako by jej to rozzuřilo do běla.

Netvor ho však bez námahy zachytil a sevřel mezi prsty.

„Dobře se dívej,“ řekl mu.

V příští vteřině strhl druhou rukou prince k sobě. „Ty, ty… já co? Nejsi to ty, kdo tvrdil, že chceš zachraňovat obyčejné lidi?“

„Ale… ale… já!“

Nikdy by ho nenapadlo, že by ta záchrana měla probíhat tímhle způsobem.

Některé z davu ta krvavá scéna vyděsila k slzám, ale byli tam další, kteří ji upřeně sledovali.

„On… opravdu nezemře?“

„Je to pravda, podívej! Skoro žádná krev… a pořád je naživu, pořád žije, dýchá!“

Xie Liana zachvátil další intenzivní, bolestivý kašel.

„Takže chceš říct, že nezemře, i když ho zabijeme?“ upřesnil další.

„To je skvělé!“

Ten, kdo zajásal, byl okamžitě okřiknut: „Jak skvělé? Co je na tom skvělého?“

„No když nemůže zemřít, tak už máme řešení, ne?“ zeptal se ukřivděně vynadaný.

„Ale někoho bodnout, to je snad trochu moc…“

„Je to bůh! I když ho probodneme, neumře. My jsme jen obyčejní lidé, když se nakazíme obličejovým morem, je po nás!“

Bílá beztvářnost se mu posmíval: „Obyčejní lidé, slyšíš to. Jsou všude tady a čekají, až je zachráníš. Tak prosím!“

V očích Xie Liana vzplály plameny hněvu. „Jediný způsob, jak ty lidi zachránit, je zlikvidovat zrůdu, jako jsi ty!“

Bílá beztvářnost se ušklíbl. „Co se děje? Vaše Výsosti, tak sebevědomě jsi tvrdil, že nemůžeš umřít, tak proč ten strach? Když nemůžeš zemřít, alespoň se pro ostatní obětuj a ulehči jim jejich utrpení. Není to rozkošná věc?“

Xie Lian vyplivl krev. „Tohle byl celou tu dobu tvůj plán? Myslíš si, že všichni na světě jsou takoví sadisté jako ty?“

Lidé kolem se při pomyšlení na ten „lék“ netvářili moc nadšeně a stále váhali.

Názory si protiřečily a nedokázali dojít ke shodě. Zároveň se nikdo neodvažoval vytáhnout černou čepel ze země.

Jako by mu Bílá beztvářnost četl myšlenky, hlasitě se rozesmál. S nesouhlasným zavrtěním hlavy si povzdechl. „Hloupý chlapče, můj hloupý chlapče.“

Xie Lian odvrátil hlavu a odmítl jeho pohlazení. Místo toho vyštěkl: „Vypadni!“

Bílá beztvářnost ho politoval: „Myslíš, že to nechtějí udělat? Omyl, není to tím, že by nechtěli. Oni se jen bojí být prvním, kdo to udělá!“

„Aaaaaach!“

Zpod oltáře k princi pronikl bolestný výkřik. Vznešeně vyhlížející žena začala plačtivě křičet: „Mé dítě, mé dítě!“

Dítě v jejím náručí nekontrolovatelně naříkalo a z buclatých ruček mu začínaly vystupovat hrbolaté tmavé skvrny. Lidé kolem okamžitě couvli z dosahu.

„To je zlé, to děcko je nakažené!“

Oči jeho rodičů byly prázdné. Vyměnili si pohledy a rázem vyskočili na nohy. Došli před oltář, vytáhli ze země černý meč a pomohli ho batoleti podržet v rukou. Se zachmuřeným výrazem se vrhli na Xie Liana.

Ten dokázal jen vyděšeně rozevřít oči.

Černá čepel byla nesmírně ostrá. Ucítil strašlivou bolest, když meč zajel do jeho břicha jako nůž do másla. Dvojice meč okamžitě vytáhla a za neustálého omlouvání se mu začali klanět:

„Promiň, naše dítě… je ještě malé, nebylo jiné cesty… Promiň, promiň nám…!“

S popelavými tvářemi se snažili odčinit svůj čin, mnohokrát se před Xie Lianem uklonili a pak se i s dítětem stáhli do davu. Xie Lian měl krk zalitý krví a začal se dávit, dokud vedle sebe nezaslechl kuckavý smích.

Přinutil se krev polknout a zasyčel:  „Čemu se směješ? Myslíš, že jsi dostal, co jsi chtěl? Tohle všechno jsi způsobil ty!“

„Lidé potřebují dodat sílu, aby odhalili své pravé já.“

Oheň ducha v jeho ruce se rozhořel ještě prudčeji.

Mezi stovkou lidí nyní stáli tři, kteří se už obličejového moru nemuseli obávat. Když ostatní viděli, jak z dětské paže mizí vystupující místa, ozvalo se mnoho těžkých polknutí.

Po dlouhé době mrtvého ticha vyšel před mladý muž. Několikrát se uklonil s rukama sepjatýma. „Omlouvám se, nechci to udělat. Opravdu nechci, ale nemám jinou možnost. Nedávno jsem se oženil, moje matka, moje žena… pořád jsou doma a čekají na mě…“

Vršil slovo za slovem, než už nedokázal pokračovat, a tak zavřel oči, zvedl meč a bodl jím proti Xie Lianovi.

Protože se nedíval, kam míří, čepel se sklouzla na stranu a probodla princův bok. Když muž otevřel oči a zjistil, že jeho rána není smrtelná, v okamžiku paniky zběsile vytáhl zbraň a třesoucíma rukama prince znovu bodl.

Xie Lian zatínal zuby, aby ze sebe nevydal ani hlásku, a po těch dvou po sobě jdoucích úderech jen tiše zakňučel. Z koutku rtů mu vytékal pramínek čerstvé krve.

Byla pravda, že nemůže zemřít. To však neznamenalo, že necítil bolest.

Přiváděl ho k šílenství každý palec masa, kterým zbraň pronikla, šílel ze zaskřípění každé kosti, po které meč sklouzl. Přál si zemřít, aby se toho mučení zbavil. Když na to došlo, nebylo to jiné než být smrtelníkem.

Když druhý člověk dokončil svou práci, také odstoupil, tentokrát bez jediné úklony. Na tváři se mu zrcadlila směsice lítosti a radosti z toho, co spáchal. Těžko říct, co převažovalo. Jakmile se vmísil mezi ostatní, nastalo další ticho.

Nedlouho poté vystoupilo několik dalších lidí, kteří vypadali, že hodlají vysvětlit své vlastní důvody, ale najednou byli přerušeni.

„Už toho mám dost!“

Dav se otočil směrem k němu a také Xie Lian zvedl hlavu. To promluvil onen svalnatý pouliční umělec.

„Opravdu uděláte to, co vám ta zrůda řekne?“ vynadal jim. „Mám pocit, že tu jen blábolí nesmysly! I kdyby byla pravda, že princ nemůže zemřít, neznamená to, že nepácháte vraždu!“

Ostatní mu radili: „Kamaráde, probuď se, vždyť tu jinak všichni umřeme!“

Pouliční umělec se bránil: „Nejsem tu také? Také mi hrozí smrt! Ale udělal jsem něco?“

Pár lidí to umlčelo, ale o zlomek později ho kdosi obvinil: „Člověk jako ty asi nemá v rodině žádné starší lidí nebo děti, že? Každý sám za sebe, to je hezké, ale spousta z nás má rodinu, o kterou se musí postarat. Jak se s námi můžeš srovnávat?“

Pouliční umělec ukázal na dvojici rodičů a řekl: „Je pravda, že nemám ženu ani syna, ale i kdybych měl, nikdy bych nedovolil, aby mě moje dítě vidělo uchylovat se k takovým metodám, natož abych mu k tomu vedl ruku! Pokud z vašeho dítěte vyroste zločinec, pak za to budete moci vy. Pokud jste tak horliví vraždit, pak proč se vašemu dítěti za oběť nenabídnete sami?“

Matka se tvářila nešťastně: „Nepřivolávej neštěstí na mého syna! Jestli chceš někoho proklínat, proklínej mě!“

Otec zuřil: „Zbláznil ses? Chceš, aby můj syn zabil vlastní matku a otce? Jak nemorální!“

Pouliční umělec nejspíš ani netušil, co to slovo znamená, tak jen odvětil: „Zabíjení je pořád zabíjení. Alespoň se tomu dá říkat odvaha, když to necháš udělat vlastního syna. Když už o tom mluvíme, proč si nejdete pro to podivné stvoření v masce?“

Bílá beztvářnost vyprskl smíchem. Dav byl vyděšený a rozzuřený – báli se netvora a hněvali se na pouličního umělce.

Začali se překřikovat: „Ty…! Drž hubu!“

Co kdyby jeho slova tu příšeru rozzlobila?

Pouliční umělec okamžitě pochopil. „Aha! Takže nemáte odvahu zabít velkého zlého chlapa, proto jste se rozhodli probodnout svázaného?“

Jeden z mužů už nemohl snášet ponižování od obyčejného hulváta a ohradil se: „Kamaráde, kvůli tomu tvému kázání bych si skoro myslel, že jsi někdo výjimečný. Ale když se dívám na tvůj bledý obličej, řekl bych, že ti zbývá sotva pár dní. To se ti to pak kritizuje! Když jsi tak spravedlivý, proč se sám neobětuješ, abys nám pomohl?“

Pouliční umělec se ušklíbl. „Nechci se obětovat o nic víc než kdo jiný. Kdo tady chce? Ty snad? Ale alespoň do nikoho z vás nebodám.“

Kdosi řekl: „Ale on je jiný.“

„Jak jiný?“

„Je to bůh! A chce zachraňovat obyčejné lidi, slyšeli jste to. A taky nemůže umřít!“

Pouliční umělec se chystal argumentovat, ale Xie Lian už to nevydržel. Slabě zakašlal: „Pří…teli… Ty, příteli…“

Otevřel ústa, ale v důsledku předchozích bodnutí byl zvuk, který z něj vyšel, neskutečně slabý. Pouliční umělec otočil hlavu a v Xie Lianově další větě zazněla vděčnost:

„Děkuji… Ale… to je v pořádku.“

Kdyby dál prince hájil, nejspíš by ho zbili. Xie Lian věděl, že všechna těžká vnitřní zranění, která si muž nese, byla způsobena jejich soupeřením.

S pocitem viny dodal: „Děkuji ti. Zranění, která jsi utrpěl při rozbíjení balvanů… zahojilo se to?“

„Aha? O čem to mluvíš! Jak by mi to mohlo ublížit! Rozbíjení balvanů mě živí!“ vykřikl svalnatý muž pyšně.

Vidět, že i v tuto chvíli odmítá ztratit tvář, bylo prakticky stejné, jako kdyby vyplivl krev a dodal: „Jsem v pořádku!“ Xie Lianovi se chtělo smát.

Najednou někdo ukázal na pouličního umělce a vykřikl: „Šíří se to! Šíří!“

Xie Lian ohromeně strnul, stejně jako pouliční umělec. Ten se dotkl své tváře a opravdu – ucítil hrbolek.

Lidé kolem něj okamžitě ucouvli. Xie Lian otevřel ústa a chtěl ho přivolat, ale co by řekl? Aby si do něj také bodl?

Nedokázal to vyslovit.

Pouliční umělec váhal, ještě několikrát se dotkl své tváře, načež vyběhl z chrámu. Xie Lian za ním rychle zavolal:

„Kam jdeš? Vrať se! Když to nevyléčíš, rozšíří se to!“

Muž se však rozběhl ještě rychleji a křičel: „Já se nevrátím! Když jsem řekl, že to neudělám, tak to neudělám!“

Brzy poté jeho postava zmizela. Znetvořené bytosti kolem chrámu věděly, že už je jedním z nich, tak mu nebránily v cestě. Xie Lian za ním slabě volal, dokud nezmizel i mužův stín.

Lidé pod oltářem volali: „Je konec, už utekl!“

„Ten pitomý idiot! Rozšíří se to bez ohledu na to, kam zamíří. Už je pozdě! Už je nakažený!“

„On… přece nemohl jít dolů z hory?“

Slova, která pronesl před svým odchodem, ostatní v chrámu zastavila. Uplynul nějaký čas a nikdo další meč nezvedl.

Xie Lian nedokázal říct, jestli cítí radost, obavy nebo strach; jednoduše nevěděl, co má dělat dál. Pokusil se vyčistit si mysl, ale mezitím povstal muž středního věku.

„Můžu něco říct?“

Princ zvedl hlavu a přišlo mu, že je mu trochu povědomý. Nedokázal si však vzpomenout, kde se jejich cesty zkřížily.

Zatímco usilovně vzpomínal, muž prohlásil: „Popravdě řečeno, ten člověk na oltáři se mě pokusil okrást!“

Nastalo ticho.

Tak tohle byl ten člověk zač!

Dav byl šokován.

„Okrást?“

„Vždy je to princ! Bůh! Proč by se dopustil loupeže?“

Chlapík však kýval hlavu. „Je to naprostá pravda.“

„Takže? Co se nám snažíš říct?“

„Nic. Jen chci připomenout, že je to zloděj!“ Muž se po dokončení své výpovědi znovu přikrčil.

Chrám se ponořil do dalšího ticha. Tímto jediným prohlášením zasel do srdcí všech semínko temnoty.

Krádež…

Někdo vykřikl: „Moje noha! Je to… cítím se divně!“

Znovu?!

Jenže to nebyl jen jediný člověk. Ve stejnou chvíli vykřikl další: „Já taky! Moje záda! Prosím, pomozte mi podívat se na moje záda!“

Nikdo se samozřejmě neodvážil a tak se postižení snažili prohlížet sami. Jeden si vyhrnul nohavice, zatímco druhý si stáhl halenu. Poté, co tak jasně odhalili stav svých těl, lidé začali křičet strachy.

Na těle těchto dvou mužů vystupovaly kompletní malé obličeje.

„Jak to, že to vyrostlo tak rychle?“

„Zapomněli jste? Už jsme tu pěkně dlouho!“

„Ale jak to, že si toho nevšimli?“

„Není to hned vidět, navíc to jen trochu svědilo! Jak jsem mohl tušit, že se to změní na tohle!“

„Je konec! Je s námi konec! Pravděpodobně to roste i na nás!“

„Rychle! Všichni se prohlédneme! Musíme se zkontrolovat!“

V chrámu korunního prince nastal absolutní chaos. Z různých míst se začaly ozývat výkřiky, přesně jak se dalo očekávat. Obličejovým morem už bylo nakažen velký počet lidí, jen si toho předtím nevšimli. Teď, když viděli obličeje na svých tělech, zjistili, že už jsou plně vyvinuté.

Znetvořené bytosti před chrámem korunního prince tančily ještě divočeji, jako by věděly, co se děje. Uvnitř se však šířila hustá atmosféra strachu. Xie Lianovi bušilo srdce, jako by mu mělo co neviděl vyskočit z hrudi.

Podle toho, co si pamatoval, měl obličejový mor mnohem delší inkubační dobu, tak proč se teď šířil tak rychle?

Bílá beztvářnost! To musel způsobit Bílá beztvářnost.

Pootočil hlavu směrem k chladnokrevnému divákovi, který to celé inicioval. Než mohl otevřít ústa, někdo vykřikl:

„Ty… jsi bůh, princ, a přesto ses odvážil krást?“ Znovu ten muž. Oči měl zarudlé a plné nenávisti.

Xie Lian byl ohromen, nechápal, proč vytahuje tuhle událost, a tak se pokusil odpovědět: „Já…“

Muž ho ostře přerušil: „Modlíme se k tobě, a co jsi udělal? Kradl jsi! Co jsi nám přinesl? Obličejový mor!“

On přinesl mor?

Na Xie Lianově tváři se objevil šok. „Já? Já to nebyl! Já jsem chtěl…“

Konečně vše došlo do bodu, kdy trpělivost lidí dosáhla svého limitu.

Stovka lidí s rudě zbarvenými koutky očí ho obklopila a ten, který byl nejblíž, zvedl ze země černý meč. Xie Lian zadržel dech.

„Ty… ty! Chtěl jsi požádat o odpuštění, že? Potřebuješ odčinit své hříchy!“

Temná čepel vyzařovala děsivou auru a Xie Lianův strach vzrostl na maximum.

Bylo tam tolik lidí. Pokud ho každý z nich probodne tímhle mečem, co z něj na konci toho všeho zbude?

Kromě představy, že ho nesčíslněkrát zraní a z jeho těla nebude nic než tisíc děr a hromada masa, se obával ještě něčeho jiného. Cítil, že kdyby je nechal dělat, co chtějí, něco v jeho srdci by se navždy změnilo.

„Pomo-„

Než však mohl dokončit své zavolání, znovu se mu do těla zabodla ledově černá čepel. Xie Lian zděšeně rozšířil oči.

Pak byl meč ostrý jako břitva znovu vytažen ven. Další osoba následovala první bez jediného zaváhání a přestávky, a bodnutí šlo téměř do toho samého místa. Zvuk uzamčený v princově hrdle se konečně uvolnil a jeho tělo vydalo dlouhý bolestný výkřik.

Byl tak pronikavý, že lidem kolem něj naskočila husí kůže. Někteří zavřeli oči a odvrátili se.

„Nenechte ho křičet! Urychleme to!“

Xie Lian cítil, jak mu zacpávají ústa.

Ten stejný člověk nařídil: „Držte ho a nenechte ho spadnout! Také se soustřeďte na to, kam míříte, pokud to nebude smrtelné, tak se to nepočítá!“

„Seřaďte se, jeden po druhém! Žádní předbíhání. Říkal jsem, žádné předbíhání, já tu byl první!“

„Které místo je smrtelné? Jak poznám, jestli se to počítá nebo ne?“

„Stačí, když budeš mířit na srdce, hrdlo nebo břicho!“

„Pokud si nejsi jistý, jestli to bylo smrtelné, prostě bodni dvakrát!“

„V žádném případě, kdyby každý bodl dvakrát, kam bychom se pak trefovali my?“

Počáteční váhání a neochota se změnily v bezstarostnost. Čím déle trvalo jejich strašlivé konání, tím více byly pohyby dalších útočníků plynulejší. Nekonečné pohyby meče dovnitř a ven, dovnitř a ven. Xie Lian měl oči doširoka otevřené a po tváři se mu kutálely slzy. Hluboko v jeho nitru se ozýval hlas, křičel a vyl:

„Pomozte mi!“

„Pomozte mi! Pomozte! Pomozte!“

„Pomozte, pomozte, pomoc! Pomoc! Pomoc! Pomoc! Pomoc!“

„Bolí to! Bolí to, tak to bolí! Moc to bolí, bolí, bolí mě to! Bolí to, BOLÍ TO! TAK STRAŠLIVĚ TO BOLÍ! BOLÍ! BOLÍ TO!“

„Proč nemůžu umřít?“

„PROČ NEMŮŽU UMŘÍT?!“

Chtěl svou bolest vykřičet do celého světa, ale v hrdle nenašel jediné slovo, protože ho už nejspíš někdo prořízl. Kéž by se z té bolesti dokázal zbláznit. Jako by jej mučili za hříchy posbírané v desítkách předchozích životů, jako od této chvíle už neměl zažít žádný jiný pocit než všeprostupující bolest. Nic už neviděl, svět byl černý jako tma, jen koule oheň duchů zuřivě plál z bezprostřední blízkosti, stále jasněji a jasněji. Přesto z dlaně Bílé beztvářnosti nedokázala uniknout.

Xie Lian nemohl slyšet svůj vlastní výkřik, ale místo toho tu byl jiný srdcervoucí nářek, vycházející z koule plamenů. Ačkoli sám křičet nedokázal, bolest, která z toho hlasu zněla, byla stejná jako jeho, jako by to byl on sám, kdo takto naříká.

Zdravý rozum ho začal opouštět. V hrdle mu bublalo a jeho vědomí se roztříštilo na prach. Současně s tím se najednou chrámem korunního prince rozlehl výbuch a vyšlehla masa zuřivých plamenů.

„AAAAAAAACH!“

Výkřiky mužů i žen, vysoké i nízké. Žhavý oheň řval, pálil vše okolo a znemožňoval komukoliv utéct. V jediném okamžiku se v chrámu korunního prince změnila stovka životů na stovku zuhelnatělých kostí.

Když plameny začaly slábnout a uhasínat, původně malá ohnivá koule ducha už zmizela. Na jejím místě stála nejasně tvarovaná silueta mladého muže.

Ten mladík padl na kolena před spáleným povrchem oltáře. Hluboce se předklonil, oběma rukama si sevřel hlavu a kvílel nesmírnou zničující bolestí.

Neodvažoval se pohlédnout na to, co zbylo z člověka ležícího na oltáři, protože už to nijak nepřipomínalo lidské tělo.

Po celém chrámu byly rozházeny kosti a lebky. Bílá beztvářnost se zasmál kdákavým smíchem, otočil se a odešel ven. Dokonce i běsnící znetvořené bytosti venku byly spáleny na hromádky kouřícího popela. Bílá beztvářnost lhostejně prošel kolem nich.

Celý les, ne, celá tato hora se chvěla a truchlila v agónii.

K nebi vylétl nespočet černých stínů. Byly to duše, ustrašené duše bojící se země, kde zemřely, a snažící se uniknout. Silný poryv větru je však rozehnal do všech stran. Nad chrámem korunního prince bobtnaly obrovské husté černé mraky a pomalu se otáčely jako nějaké kolosální démonické oko.

Tohle bylo zrození zlovolné bytosti; znamení, že se zformoval duch Divokého.

Poznámka překladatele: Moc děkuji za kafe všem přispěvatelům, ale taky za každý komentář, který uděláte. I když vidím čísla návštěvnosti stránek, tohle je takové osobnější. A taky si moc ráda čtu, jaké emoce ve vás ta která kapitola vzbudila. Ehm ehm, ne, vůbec neškemrám, ať mi sem napíšete své dojmy.... :O

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)