TGCF Kapitola 189: Chladný bílý duch; vřelá slova, která zmátla korunního prince 3

„Uhni mi,“ poručil Xie Lian chladně.

Oheň duchů zarputile zůstával na místě.

„Proč mi blokuješ cestu?“

Ani teď nepřišla odpověď, jen zbylé koule plamenů bez přestání opakovaly: „Nechoď tam!“ Xie Lian neměl náladu se jimi zabývat a tak se proti nim ohnal.

Nesnažil se je zničit, chtěl pouze rozbít jejich formaci, jako když rozháníte roj much nebo hejno dotěrných rybek.

Rychle mezi nimi prošel a pod nohama mu praskaly suché větve a listí. Ohlédl se a spatřil, že ohně duchů jej následují a snaží se znovu zformovat do podoby zdi.

„Nechoďte za mnou!“ varoval je princ.

Nejjasnější a nejžhavější plamenná koule letěla úplně vepředu, nedbajíce jeho slov. Xie Lian se napřáhl, jako by se chystal znovu udeřit.

„Ještě chvíli mě sledujte a rozptýlím vaše duše!“ varoval je tvrdě.

Po takové hrozbě se mnoho menších ohňů duchů vyděsilo a třepotavě se dalo na ústup. Vůdčí oheň se však jen na moment zastavil ve vzduchu, načež pokračoval v letu za ním a udržoval si vzdálenost ani ne dvou kroků. Jako by tím naznačoval, že mu na tom nezáleží, nebo možná prostě jen věděl, že jsou princovy hrozby plané.

Xie Liana naplnil nevysvětlitelný hněv. Když v minulosti zvýšil hlas, kdo by si dovolil pokračovat v obtěžování? Všichni sloužící by se mu vmžiku klidili z cesty. A teď nejenže ho lidé ponižovali, jak se jim zachtělo, ale dokonce ani tahle malá ohnivá koule si nedělala nic z jeho výhrůžek.

Zrudl hněvem a zamumlal: „I takový malý duch jako ty se chová takhle… všichni jste takoví… všichni jsou takoví!“

Bylo svým způsobem legrační, že ho rozzuřila zrovna taková maličkost, ale pro Xie Liana to byla příslovečná poslední kapka. Přesto ho překvapilo, že po tom, co si takto vylil zlost a bolest, ta ohnivá koule zřejmě pochopila jeho pocity a zastavila se na místě. Spolu se zbytkem malých plamenných ohňů pomalu couvala zpět. Netrvalo to dlouho a nebylo po nich ani památky.

Xie Lian si oddechl, otočil se a pokračoval vpřed.

Po necelých dvou li se v mlze před ním objevily obrysy zdí a prohnuté střechy jakéhosi starého chrámu. Když přišel blíž, oči se mu mírně rozšířily.

Byl to… Chrám korunního prince.

Pochopitelně rozbitý chám. Musel už být několikrát vydrancován a deska se jménem ležela na zemi rozlomená napůl. Xie Lian se před vchodem na chvíli zastavil, pak desku překročil a vstoupil dovnitř. Božská socha byla dávno pryč, možná rozbitá, spálená nebo hozená do nějaké propasti. I oltář byl prázdný a zpustlý, zbyl zde jen ohořelý podstavec sochy. Nápisy po obou stranách, hlásající „Tělo v propasti, srdce v ráji“ někdo zhanobil desítkami hlubokých zářezů. Už nevypadaly půvabně, nesly v sobě mrazivé šílenství jako tvář ženy, které někdo ve vzteku pořezal obličej.

Princ zachoval klid, posadil se na zem do rohu a čekal, až se Bílá beztvářnost objeví. Neuplynula ani doba spálení jednoho kadidla, když se z husté mlhy před chrámem skutečně vynořila postava.

Ničím však nepřipomínala Bílou beztvářnost. Chyběl jí věčný klid, a také zvuk kroků byl jiný, mnohem spěšnější a ne tak tichý a plíživý. Ten, kdo se blížil, nebyl Bílá beztvářnost, ale ani nikdo, koho princ znal.

Tak kdo sem tedy přicházel?

Princ byl celý napjatý a vyděšený, ale neviděl nic, dokud ta osoba nevešla přímo do chrámu. Dotyčný však nijak neodpovídal jeho dohadům – ať muže studoval, jak chtěl, stále vypadal jako náhodný kolemjdoucí.

Ale Xie Lianova ostražitost neklesala – kdo ví, zda to není další převlek Bílé beztvářnosti!

Aby tady, na divoké, pusté hoře a v rozbořeném chrámu najednou na někoho narazil? Princ se měl před tím mužem na pozoru a ten muž se měl na pozoru před ním.

Po krátké chvíli se příchozí konečně odvážil zeptat: „Tohle… vážený kultivující, víš, co je to za místo?“

Xie Lian nakrčil čelo. „Ty nevíš, kde jsi? Tak proč jsi sem přišel?“

„Ztratil jsem se!“ rozhodil ten muž rukama. „Chodil jsem pořád dokola a nemohl jsem najít cestu pryč.“

Princ měl tušení, že vůbec nešlo o bloudění. Pokud ten muž nebyl Bílá beztvářnost, pak sem byl nejspíš nalákán.

„Už se nemusíš snažit, stejně se pryč nedostaneš.“

„Co to říkáš?“

Ale princ už nereagoval, ponořil se do meditace. Pokud ho Bílá beztvářnost nalákal dovnitř, bylo pozdě panikařit. Dokud jej nepustí ven, pak nemá cenu pokoušet se o útěk, mnohem lepší bude jen tiše čekat a zjistit, co má v plánu.

Muž, unavený z dlouhé cesty, si sedl ke zdi a začal odpočívat. Netrvalo dlouho a z mlhy se vynořila další postava – opět zmatený poutník. Když si všiml, že jsou uvnitř lidé, pospíšil si dovnitř.

„Hej, kamarádi, můžu se zeptat, co je to za místo?“

Ti dva cestovatelé si začali povídat. V princově mysli začala narůstat zlá předtucha.

Netrvalo ani dvě hodiny a do Chrámu korunního prince přišlo jeden po druhém víc než dvacet lidí. Muži, ženy, staří i děti všeho druhu. Někteří sami, někteří ve skupinkách po třech nebo čtyřech, přišla i celá rodina a všichni sem zabloudili. Důvody jejich bloudění byly jeden bizarnější než druhý. Jedni dokonce zrovna procházeli ulicemi svého města a najednou byli tady, což se zdálo skutečně neuvěřitelné. Přišel sem dokonce i ten pouliční umělec, který s ním soupeřil v rozbíjení balvanů na hrudi. Nevypadal moc dobře, zdálo se, že ho jejich soupeření značně zranilo. S princem se poznali, ale neřekli ani slovo, jen na sebe kývli.

Bylo jasné, že jsou to všechno obyčejní lidé, které sem do hlubokých hor přivedl Bílá beztvářnost.

Varovný hlas v princově hlavě byl stále hlasitější, ale přesto se nepohnul. V záhybech roucha našel studený napařovaný bochánek, zakousl se do něj a ztuha jej žvýkal. Potřeboval každou špetku energie, aby mohl čelit bitvě, která se jistě blížila.

O čtyři hodiny později byl tento Chrám korunního prince k prasknutí nacpaný „ztracenými“ lidmi. Xie Lian je tiše spočítal – bylo jich asi sto.

Kde byl dav, tam byl hluk, protože si všichni začali povídat.

„Taky jsi tu skončil naprosto bezdůvodně? Tohle páchne zlem!“ vykládal jeden.

„Co kdybychom zkusili najít cestu ven?“ navrhl kdosi.

Další okamžitě souhlasil: „Pojďme, nechce se mi věřit, že když je nás tu tolik, ani jeden z nás netrefí pryč.“

Xie Lian, dosud sedící v rohu, náhle vzhlédl. „Nezáleží na tom, kam dlouho půjdete. Není tu žádná cesta ven.“

Lidé se na něj podívali. „Jak to?“

„Protože vás sem všechny přivedl netvor. Všichni jste jeho hračky, tak proč by vás nechal tak snadno odejít?“

V davu se našli tací, kteří mysleli, že přehání, a jiní, kteří jej měli za blázna. Našlo se i pár takových, který ho nechtěli podceňovat.

Jakýsi muž vstal. „Kdo jsi? A jak víš takové věci?“

„Myslím, že tu byl první. Když jsem přišel, už tu seděl.“

„Divné…“

„Jo, a taky má zakrytý obličej!“

„Máš na své tvrzení nějaký důkaz?“

Xie Lian tiše odpověděl: „Neexistuje žádný důkaz. Nezáleží na tom, jestli mi věříte nebo ne. Ten netvor vás sem určitě nenalákal, jen abychom si dali společnou večeři. Asi vám nemusím říkat, že máte být trochu opatrnější.“

Jen co domluvil, ozval se zvuk dalších kroků. Lidé okamžitě zpozorněli.

„Přichází další!“

Okamžitě se našli tací, kteří si nového poutníka chtěli prohlédnout, ale jen co překročili práh chrámu, spěšně couvli zpět. Poslední poutník totiž náhle začal dlouze a táhle kvílet. Nebyl to obyčejný výkřik, ale vlna šíleného křiku.

Vůbec nezněl jako člověk. Všichni se stáhli zpět do chrámu a nálada byla najednou ponurá.

„Co to zatraceně je? Kdo to může být? Není to nějaká bestie, že ne?“

Jak se postava v mlze přibližovala, Xie Lian zúžil oči. „Ne, je to opravdu člověk.“

Jenže jak ten člověk běžel jejich směrem, nepřestával výt a rukama si zakrýval obličej. Když princ viděl, že se chystá vběhnout do chrámu, protáhl se davem, aby zjistil, jaká je situace. Běžící muž jako by neměl oči, narazil přímo do stromu u vchodu do chrámu, s tupou ranou se odrazil o dobré dva kroky a v bezvědomí se zřítil na zem.

Dav v chrámu byl šokován. Všichni se tlačili ke dveřím a natahovali krky, aby jim nic neuniklo.

„Co… co je s tím mužem?“

Někteří odvážnější, včetně toho pouličního umělce, se to chystali jít zjistit.

Xie Lian je však zastavil: „Nepřibližujte se k němu!“

Lidé při jeho ostrém tónu nadskočili.

„Tak co máme dělat? Přece ho tam nenecháme ležet?“

„Půjdu se tam podívat sám,“ navrhl princ.

„Tak buď opatrný, ano?“ ozvalo se z davu.

Xie Lian přikývl, pomalu se přikrčil a opatrně se přiblížil ke stromu. Chystal se muži sundat ruku, kterou si stále zakrýval obličej, když vtom ten člověk najednou vyskočil a vydal ze sebe naráz dva další ječivé výkřiky.

Ne jeden po druhém. Zaráz. Ty zvuky se ozvaly současně, jeden vycházel z mužových úst a druhý z jeho tváře – z tváře na jeho tváři.

Obličejový mor!

Xie Lianovi okamžitě naskočila husí kůže a zorničky se mu stáhly. Dav v chrámu byl tou scénou omráčen. Poté, co si muž sundal ruce z obličeje, chtěl znovu vběhnout do chrámu, ale princ mu rychle zastoupil cestu a silou ho odstrčil. Muž se zapotácel a couvl o několik kroků. Xie Lian okamžitě couvl a zablokoval mu cestu, zatímco lidé za ním v panice křičeli:

„Myslel jsem, že se ta nemoc objevila jen v královském hlavním městě! Zemřelo tam tolik lidí, copak ta nebyla vyhlazena?“

„Není to skutečné, to přece nemůže být skutečné! Opravdu měl na tváři obličejový mor?“

Ještě děsivější bylo, že se v následující chvíli ozvaly další kvílivé zvuky a k chrámu se začalo přibližovat dalších deset kymácejících se postav.

Nemuseli se dívat, aby pochopili, že přichází další oběti obličejového moru.

Kdosi zděšeně zařval: „Utíkejte! Musíme pryč! Nedovolte jim se přiblížit!“

Xie Lian je však překřičel: „Nesmíte ven! Nevíme, kolik jich tam venku ještě je! Pokud na ně narazíte, je po všem!“

„Tak co budeme dělat?“

„Nemůžeme tu sedět jak kachny na porážku!“

„Copak tu jen čekáme na smrt?“

Xie Lian popadl jakousi větev a oháněl se s ní jako s mečem. „Nebojte se, sem se nedostanou! Tohle je moje svatyně!“

Bylo to jeho území, Chrám korunního prince.

„Ty…!“

Nečekal na ničí otázky a vyskočil. Větev se svižně zhoupla a oběti obličejového moru padaly k zemi. Pro Xie Liana to nebylo nijak těžké, své sliby brzy stvrdil činy a žádná z těch zrůd se k němu nedokázala přiblížit. Dav v chrámu to sledoval se zatajeným dechem, a trhali sebou při každém úderu. Když bylo jasné, že princ vyhrál, všichni jásali, křičeli a děkovali nebesům.

V tu chvíli se nočním lesem snesly přízračné ohně duchů a bláznivě tančily všude kolem. Xie Lian netušil, jestli mu pomáhají odhánět oběti nemocí, ale rozhodně nepřekážely.

Jakmile se vypořádal se svými soupeři, ze zvyku se pokusil zasunout meč do pochvy. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že v ruce nedrží meč, ale větev stromu, a na okamžik se cítil nesvůj.

Potom zahlédl v mlze ještě někoho.

Bíle oděná postava na něj vlídně zamávala a otočila se na patě, ale Xie Lianovi po proběhlé bitvě ještě vřela krev.

Rozběhl se k němu. „Na útěk ani nepomýšlej!“

I ta skupina přízračných ohňů ho následovala, jako by mu chtěli svítit na cestu. Bílá beztvářnost neutíkal, pouze kráčel elegantními, pomalými kroky, přesto se s každým posunul o dobré dva zhangy.

Princ ho chvíli pronásledoval, ale najednou mu něco došlo a okamžitě se otočil.

Bílá beztvářnost se v reakci na to zastavil. „Už za mnou nejdeš?“

Xie Lian se ohlédl. „Chceš nás tu jen zmást, abys mohl rozšířit další epidemii obličejového moru. Proč bych tě měl následovat!“

Bílá beztvářnost se usmál. „Ne, mýlíš se. Mým cílem není zmást ‚vás‘. Mým cílem jsi jen ty.“

I když jeho skutečný výraz stále zakrývala maska, Xie Lian nějak vytušil, že se usmívá.

Další pronásledování nemělo smysl. Kdyby chtěl Bílá beztvářnost znovu rozšířit obličejový mor, mohl to udělat kdekoliv a kdykoliv a princ by mu nedokázal zabránit. Tak o co se snažil v těchto hlubokých horách?

Xie Lian se v půli kroku zastavil. „Co máš v plánu?“

Stejnou otázku si položil už nesčíslněkrát a měl toho právě tak dost.

„Už jsem tok říkal. Chci tě na své straně,“ odpověděl Bílá beztvářnost.

Xie Lian na něj namířil větev, což sice nebylo příliš hrozivé, spíš trochu vtipné, ale pořád to byla jediná zbraň, kterou měl po ruce. Na špičce větve přistála planoucí koule přízračného světla, což mu naštěstí dodalo trochu výhružnosti. „A co mám na té tvé straně dělat? Vzít si život?“

Bílá beztvářnost se jen tiše zasmál. „Vaše Výsosti, jsi jak nádherný kus nefritu. Dovol mi, abych tě vedl a kultivoval,“

Xie Lian byl těmi vřelými slovy rozzuřený do běla. Mlaskl jazykem. „A ty si myslíš, že jsi mě hoden vzdělávat? Mým mistrem je Královský preceptor z Xian Le, kdo jsi sakra ty? Odkud jsi přišel, ty zrůdo?“

Bílá beztvářnost natáhl prst a zamával jím ze strany na stranu. „Opět se mýlíš. Vaše Výsosti, lepší by bylo říct, že na tomto světě jsem pouze já hoden toho tě vzdělávat. Tvůj mistr? Královský preceptor z Xian Le?“ Jeho hlas zněl arogantně a povýšeně. „Ve srovnání se mnou nestojí za nic. Naopak, ty si velmi dobře osvojuješ věci, které jsem tě naučil.“

Princ si téměř odplivl. „Co jsi mě naučil? Co to plácáš za nesmysly? Vůbec ti nerozumím!“

Bílá beztvářnost se posměšně nahrbil. „První věc, kterou jsem tě naučil: tváří v tvář věcem tohoto světa jsi bezmocný.“

Princ zaťal zuby a hlavou mu prolétl kolotoč chaotických obrazů a hlasů. Nakonec naštvaně švihl „mečem“, ale Bílá beztvářnost se větvi snadno vyhnul.

„Druhá věc…“

Popadl Xie Liana, až ztratil rovnováhu a zakopl. Princ ucítil ruku, která ho hladila po temeni hlavy.

„Druhá věc je tvá touha ochraňovat obyčejné lidi. Obyčejní lidé ale nepotřebují, abys je chránil. Nejsou toho hodni.“

Xie Lian na okamžik ochabl, ale pak odrazil ruku, otočil se a znovu bodl větví.

Prásk!

Bílá beztvářnost zlomil větev, bleskově se přetočil za něj a dva ledové prsty byly rázem přitlačeny každý z jedné strany princova čela.

Xie Lian ztuhl s pocitem, že mu za chvíli propíchne hlavu skrz na skrz.

Zezadu uslyšel hlas: „Pokud se nepřidáš na mou stranu, nikdy nezvítězíš a vždy budeš jen poraženým.“

„Můžeš… to kdykoli přijít vyzkoušet!“ odsekl temně princ. Odmlčel se a soukal ze sebe jednotlivá slova: „Teď… nemůžu vyhrát. Tisíckrát mě můžeš porazit… ale nemůžeš mě zabít. A dokud mě nemůžeš zabít… jednoho dne vyhraji!“

Koule ohně duchů vzplála ještě zuřivěji, jako by chtěla osvětlit celou noční oblohu. Bílá beztvářnost chvíli mlčel.

Pak se zeptal: „Nemůžu tě zabít?“

Xie Lian zatajil dech a už nepromluvil.

Popravdě řečeno, ani on nevěděl, jak odolné a nesmrtelné je tělo, které mu Jun Wu poskytl. Kdyby mu Bílá beztvářnost ve chvíli hněvu skutečně prorazil lebku, zůstal by naživu?

Vtom zaslechl ledový smích. „Vskutku, nemůžu tě zabít. Ani to nebudu zkoušet. Jen pozor na tu sebejistotu, doufám, že toho později nebudeš litovat.“

Litovat? Proč by toho měl litovat?

Nestihl se nad tím zamyslet, když ho bílá ruka prudce sekla po krku a jeho vědomí se ponořilo do tmy.

V temnotě se zdálo, že kdesi před ním se přibližuje světlo a teplo. Xie Lian se pohnul tím směrem a zároveň s tím nabyl vědomí.

Pomalu otevřel oči.

První, co uviděl, byla koule plamenů. Zdálo se, že světlo a teplo, které v bezvědomí cítil, vycházelo z ní.

Když ohnivý duch viděl, že je vzhůru, okamžitě se k němu přitiskl, ale jako by si uvědomil, že to není úplně vhodné, mírně se stáhl. Xie Lianovi se stále zdálo, že na obyčejný oheň duchů vypadá nezvykle výjimečně. Pokud si dobře vzpomínal, byl to ten stejný, který mu chtěl přehradit cestu do chrámu. Chtěl natáhnout ruku a do koule šťouchnout, ale z nějakého důvodu se nedokázal pohnout.

Zmateně zamrkal a okamžitě se vzpamatoval. Sklopil hlavu, aby se podíval, a teprve pak zjistil, proč ho ruce neposlouchají. Měl je svázané a spolu s nimi i nohy.

Byl pevně přivázán k oltáři přímo na rozbitém podstavci sochy. Pod oltářem se tísnil dav lidí a všechny kulaté, nemrkající oči ho upřeně sledovaly.

Poznámka překladatele: se vší úctou k autorce, nazývat nemocné obličejovým morem "zrůdy" ve mně zanechalo hořkou pachuť. Jsou to nemocní lidé, žádné zrůdy. :(

-Předchozí kapitola-     -Seznam kapitol-      -Další kapitola-

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)