Cheng Qian opatrně sledoval jeho výraz. „Vím, co správné a co ne. Nepůjdu hluboko dovnitř a neplánuji se ničeho dotýkat. Jen potřebuji najít stopu, kterou po sobě zanechala Lampa pohlcující duše…“
Yan
Zhengming ho přerušil: „Dokonce i Tong Ru prohlásil, že by odtamtud nejspíš
nevyvázl živý. Považuješ se za mocnějšího než on, že? Nejspíš se co nevidět
chystáš vzestoupit na Nebesa! A co Tang Zhen? Odešel jako člověk a po stu
letech se vrátil jako duch. Myslíš si, že jsi opatrnější a učenější než on?“
Cheng
Qianovi začala třeštit hlava. „Nejstarší bratře, řekni, co chceš říct. Nechoď
kolem horké kaše.“
„Dobře.“
Yan Zhengming se přestal vykrucovat a hlasem, který nedovoloval odpor,
prohlásil: „Tvůj odchod nepřipadá v úvahu.“
Cheng
Qian se nijak neohradil, jen zavřel pusu a vyčkával.
Miliony
rozhněvaných duší obětovaných za Kámen přání – to vše kvůli Tong Ruovi ze sekty
Fuyao.
Jian
Peng, roky přežívající na pokraji života a smrti, zatímco potají zušlechťoval
Lampu pohlcující duše – také ze sekty Fuyao.
Tři
generace a stále se nedokázali toho všeho zbavit. Nemohli zůstat stranou, kvůli
srdci i rozumu.
Nebylo
třeba to opakovat, Yan Zhengming to věděl nejlépe.
A
přesně jak Cheng Qian čekal, o chvíli později vůdce sekty Yan náhle vstal a
začal nervózně přecházet po místnosti. „Kdybych býval věděl, že vést sektu bude
taková otrava, raději bych umřel, než abych převzal mistrovu pečeť,“ bručel.
Cheng
Qian věděl, že už začal přemýšlet jinak, proto ho nechal stěžovat si bez
jakýchkoliv námitek.
Yan
Zhengmingovi neuniklo, že se jeho provokacím nedostává odpovědí, a tak se
rozhodl najít si záminku k hádce sám. „Jsi němý? Mluv!“
„Já…
ehm….“ Cheng Qian chvíli přemýšlel o vhodné odpovědi. „Hm, můžu s tebou
dnes sdílet postel?“
Yan
Zhengming doslova vybuchl: „Snažím se s tebou debatovat o vážných věcech!
Co za nesmysly se ti honí hlavou? Skandální!“
Cheng
Qian se při pohledu na jeho reakci cítil jako chlípník, který právě obtěžoval
počestnou ženu. Rozpačitě si promnul nos.
„Běž!
Vypadni! Hned odsud zmiz!“
Cheng
Qian poslušně zamířil ke dveřím.
„Stůj!“
Yan Zhengming, rozčílený jeho nedostatkem respektu. Chvíli váhal mezi
důstojností a hmotnými výhodami, a pak se rozhodl pro nestoudnou upřímnost.
„Kdo ti řekl, abys odešel!“
Ačkoli
se v těchto věcech musel spoléhat na svého staršího, Cheng Qian nabyl
dojmu, že se o toho budižkničemu stará až příliš.
„Možná
to nebude tak nemožné, ale jedině když půjdu s tebou.“ Yan Zhengming si lehce
odkašlal a trochu zvážněl. „Za pár dní pojede Han Yuan se skupinou
z Panství bílého tygra na jih. Loužička, Li Yun a… a ten tvůj laciný
učedník zůstanou, aby tu na to dohlédli.
„To
nepřipadá v úvahu,“ odpověděl Cheng Qian. „Na hoře Fuyao se nachází Kámen
přání. Pokud opravdu odjedeš, náš druhý bratr a ostatní ho možná nebudou
schopni uhlídat.“
Yan
Zhengming svraštil obočí a chvíli si něco mumlal pod vousy. „Tak horu opět
zapečetíme a vyšleme ostatní jako zástupce sekty na výpravu proti démonům. Bude
to, jako bychom tam šli sami.“
Cheng
Qian se obával oné neznámé manipulace s jeho duší, ale zatím se o tom
s Yan Zhengmingem neodvážil mluvit. Chtěl jít sám hlavně proto, že měl na paměti
tragické následky Han Yuanova chování pod vlivem Malováním duší. Jednou už se
spálil a tak měl ke všem kletbám a podobným technikám hluboký odpor.
Chvíli
přemýšlel, co odpovědět, než a si vymyslel vyhýbavou výmluvu: „Musíme to ještě
pořádně prodiskutovat. Přísahu krve zpečetil Shang Wan’nian a ten je mrtvý.
Nikdo neví, kdo bude novým pánem Panství Bílého tygra. Přestože přísaha nadále
platí, jeho učedníci možná nebudou schopni Han Yuana ovládnout. Pak je tu Bian
Xu a jeho touha po pomstě. Soudě podle jeho vzhledu stagnuje v kultivaci a
moc let už mu nezbývá. V dnešní době nemá v Centrálních pláních nikdo
opravdovou autoritu, takže pokud zapečetíš horu a půjdeš se mnou na sever,
pak…“
Yan
Zhengming na něj mlčky zíral a Cheng Qian dokončil:
„Pak,
i když s tím nebudu mít problém já, ostatním by se to nemuselo líbit.“
„Cheng
Qiane,“ ušklíbl se Yan Zhengming. „Nemysli si, že nevím, co se ti pod tím
kamenným výrazem honí hlavou!“
Cheng
Qianovi už došla trpělivost. Nakrčil obočí: „Je to jen jedna jediná cesta.
Plánuješ mě tu držet celý život?“
„Ano!“
odpověděl druhý okamžitě. „Chci tě tu nadosmrti zavřít, co dalšího tě zajímá?
Že i vězni mají možnost občas vyjít ven? No, vězni možná, ale ty ne, rozumíš?
To je můj názor na celou tuhle věc. Konečně už lituješ toho, že jsi se mnou?“
Cheng
Qian strávil půlku svého dospívání hádkami s ním a jeho otravnou a
umíněnou povahu znal dokonale. Teď mu však docházela trpělivost. Právě když se
chystal odseknout, všiml si, že se Yan Zhengmingovi lehce třesou rty. Za jeho
podrážděným výrazem a drsnou slupkou se skrývala hluboko pohřbená bolest.
Slova,
která se Cheng Qianovi před chvílí drala na rty, najednou nemohla ven.
Musel
sevřít pěst, v níž ukrýval Poslechnout jsoucno, a v duchu si
pomyslel: „Můžu tomu pitomci vůbec
věřit?“
Yan
Zhengminga vyděsilo dlouhé ticho, které po jeho výlevu nastalo. Řekl tolik
věcí, že už ani nedokázal odlišit, za co mohl vztek a co mu šlo od srdce, ale
už teď svých slov litoval. V hlavě měl prázdno a nedokázal přijít na to,
jak to vzít zpět. Nakonec jen vykoktal: „Já…“
„Dobře,“
přerušil ho náhle Cheng Qian. „Když tak moc chceš jít, půjdeme spolu. Jen se
bojím, že budeme muset hodně rychle odejít a ještě rychleji se vrátit.“
Yan
Zhengming se z jeho náhlého souhlasu nedokázal vzpamatovat a stále na něj
němě zíral.
Cheng
Qianův hněv už zcela vyprchal. Povzdechl si a pokynul mu. „Tak dost, přestaň
civět. Pojď sem.“
Vůdce
sekty Yan, který kolem sebe ještě před chvílí zuřivě kousal, za ním poslušně
vcupital do místnosti.
…
Následujícího
dne ráno Yan Zhengming ostatním vesele oznámil „své“ rozhodnutí. Li Yun to nesl
nelibě. Nečekal, že se mezi dobou, kdy večer zavřel oči a ráno znovu otevřel,
přihodí tolik věcí. Byl téměř omráčený všemi těmi příběhy, které by po
poskládání vydaly na vlastní obrázkovou knihu.
S nečitelným
výrazem pohlédl na svého vůdce sekty. „Takže…?“
„Vezmeš
Nian Dadu a Loužičku a postaráš se během cesty o Han Yuana. My se vrátíme za
deset dní až půl měsíce, víc to nebude.“
Li
Yun se ušklíbl. „Jasně. Dovedu učedníka, pohlídám dítě, zvládnu mladšího bratra
tak drsného, že by si mě namazal na chleba, a ještě budu muset chránit reputaci
sekty, když se jednou rukou postarám o vyhlazování démonů a druhou budu bránit
Tao. Vůdce sekty, vypadám, jako bych měl tři hlavy a šest rukou?“
„No,
vstoupil jsi do Tao cestou Devátého řetězu, jsi mazaný a vždy zcela kompetentní.
Měl jsem za to, že to pro tebe nebude problém.“
Jak
laskavé, že najednou měl pro jeho nízkou kultivační základnu a vrozenou lenost
něco jiného než slova pohrdání! Li Yun měl chuť mrštit mu to jeho falešné
lichocení zpět do tváře. „Zmiz!“ zařval naštvaně. „Ať si to dělá, kdo chce, ale
já to nebudu! Raději mě rovnou vyhoď ze sekty!“
Li
Yun měl ve zvyku vřískat své protesty takovým způsobem a Yan Zhengming si na to
už dávno zvykl, takže ho prostě ignoroval a obrátil se na Loužičku. Vypadala,
že se ještě zcela nevzpamatovala z událostí předešlé noci, protože
působila unaveně a bez energie.
„Mladší
sestro, pojď se mnou,“ řekl.
Od
té doby, co pobýval v pavilonu Qing’an, to bylo poprvé, co si ji vzal na
starost. Vedl ji přímo do Síně poznání.
Opotřebovaná
budova se slaměnou střechou, kde žil Muchun Zhenren, byla stále stejná.
Taoističtí chlapci zde každý den uklízeli, takže dvůr působil velmi upraveně.
Loužička se zmateně rozhlížela a nevěděla, co tu vlastně dělá.
Yan
Zhengming ukázal na rozbitý stůl se třemi nohami. „Pod tím stolem jsou vyrytá
pravidla naší sekty Fuyao. Když všichni tví bratři vstoupili do sekty, každý
z nás musel ta pravidla čtyřicet devětkrát opsat. Co se týče toho, do jaké
míry je třeba se těmito pravidly řídit, to zjistíš sama. Třeba pravidlo o
nevstupování do jeskyní první a patnáctý den v měsíci je pro malé děti a
nováčky v sektě. Stačí je dvakrát opsat a víc to neřešit.“
Na
chvíli se odmlčel, pak se zamračil a odkašlal si, aby uvolnil hrdlo. „Přijatí
učedníci by měli být přivedeni mistrem sem, do Síně poznání, aby jim osobně
udělil přikázání. I když jsi byla přijata už před sto lety, nikdy sis tímto
procesem neprošla. Teď, když tu náš mistr není, nemám jako tvůj starší jinou
možnost, než překročit své pravomoci…“
Loužiččiny
oči se rozšířily.
Yan
Zhengming k ní sklonil pohled. „Jsi od přírody optimistická a nechybí ti
slušnost. Nad ničím příliš nepřemýšlíš, ani si věci příliš nebereš k srdci. To
je dobře. Pokud se budeš trochu víc snažit a méně snít, tvoje kultivace se o
úroveň zvýší.“
Loužička
už slyšela, že když mistr dává přikázání, nejdřív vyjmenuje něčí nedostatky,
takže nečekala, že ji její starší ohodnotí tak vysoko. Cítila se trochu dojatě.
Yan
Zhengming pokračoval: „Má slova k tobě jsou zároveň vzkazem pro tvého
čtvrtého bratra: ‚Fuyao vždy kráčí po cestě Lidství a nemusí poslouchat vůli
Nebes.‘ Samozřejmě je tu také tvůj původ. Měla ses narodit do krveprolití, ale
nenarodila ses. Měla jsi přijít spolu s katastrofou, ale vyrostla jsi
v míru. Tong Ru chtěl celým srdcem změnit osud sekty i našeho mistra.
Z nynějšího pohledu zcela selhal, přesto neúmyslně poslal pomoc, která tě
dostala tam, kde jsi teď. Jak je vidět, na některých věcech není třeba příliš
lpět – proto ti dávám přikázání ‚Přirozenost‘. Ať už budeš tak mocná, že donutíš
všechny yao sklonit hlavy, nebo zůstaneš malou bezvýznamnou učednicí sekty, doufám,
že vždy budeš upřímná v tom, kým jsi, nebudeš se zbytečně vyvyšovat ani se
věcmi zbytečně trápit. Cesta velkého Tao má tři tisíce stezek a všechny vedou
ke stejnému cíli. Pokud budeš dostatečně otevřená pochopení, přijde den, kdy
tvá vlastní jedinečná cesta dosáhne cíle. Pamatuješ si to?“
Málokdy
se tvářil tak vážně, což v Loužičce na chvíli vzbudilo iluzi, že její
nejstarší bratr je podobný věčnému horskému hřebeni, odpradávna podpírajícímu
horu Fuyao. Ač je obvykle skryt za pláštěm trávy, plevele, sněhu nebo bláta, ve
vzácných chvílích ukazuje klid a neochvějnou trpělivost dřímající čepele.
Celý
život ji vychovávali právě starší bratři. Její biologický otec si svůj postoj
k ní stále neujasnil a odmítl se k ní znát, takže jí pravým otcem byl
spíš Yan Zhengming.
Najednou
jí bylo nějak těžko u srdce, takže jen tlumeně zamumlala: „Dobře. Děkuji ti, starší…“
Bohužel,
než se stihla řádně uklonit, Yan Zhengming si dlouze vydechl. „Konečně to máme
za sebou,“ konstatoval s jakýmsi pohrdáním. „Vždycky jsem cítil, že když
jsi neprošla tímhle procesem, jsi jako nějaký zdivočelý učedník. Teď jsem tě
konečně zcivilizoval. No, běž připravit Síň poznání. Pár dní tu nebudu, takže
doprovodíš Li Yuna při opisování pravidel sekty. To tě zaměstná, takže nebudeš
mít čas se tu potulovat a dělat problémy.“
Takhle
to bylo vždycky. Chvilkové štěstí z dobroty jejího nejstaršího bratra
zůstalo jen mihotavým stínem a vzpomínkou, která se zvolna rozplynula.
…
Yan
Zhengming zapečetil horu Fuyao pár dní poté, co se znovu objevila v lidském
světě. Všichni učedníci se připravovali na to, že se opět rozdělí.
Han
Yuan vážně sledoval, jak hora postupně mizí a snažil si uložit do paměti co
nejvíc z její krajiny, protože věděl, že se sem už nikdy nevrátí.
„Tak
jděte,“ pobídl je Yan Zhengming. „Uvidíme se za měsíc v Shuzhongu.“
S Cheng
Qianem vylétli na mečích a rychle se vydali na cestu. Ani na okamžik
nezastavili, takže za jeden den a jednu noc dorazili na Severní hranici.
Jejich
duchovní síly byly tak silné, že při jejím překročení rozhoupaly výstražný
zvon, visící nad Síní Černé želvy. Učedníci, kteří toho dne strážili bránu,
vyběhli ven, ale nikoho nenašli – spatřili jen slabou stopu mrazu na obloze,
která se za okamžik rozplynula ve vzduchu.
Za
Síní se směrem na sever nacházela rozsáhlá hradba ledových polí bez jediného
lidského osídlení. Beztvará bílá pustina slila Nebesa a zemi do jediné pusté
roviny.
Celé
tři dny letěli nad ledovými poli a hlubokými propastmi Severní hranice. Vzduch
byl stále chladnější a chladnější, což v Cheng Qianovi vzbuzovalo iluzi,
jako by se vrátil do ledového jezírka v údolí Mingming. Jenže jezírko bylo
jen jedním chladným ostrůvkem v hřejivé krajině, což se vůbec nedalo
srovnávat s nekonečnou rozlehlostí mrazivých ledových polí, ani
s absencí čehokoliv živého. Země zde vypadala, jako by veškerá naděje a
život končily právě tady.
Po
třech dnech letu ledová pláň skončila. Před nimi se rozprostřela nekonečná
vodní hladina – konečně dorazili k moři Beiming.
Yan
Zhengming vyklepal z rukávu Kamenné jádro. Spadlo na nehybnou mořskou
hladinu a okamžitě se proměnilo v dlouhou vysokou loď, plující bez posádky
i bez kapitána. V kajutě se nacházelo povědomé vyřezávané lůžko
s brokátovým povlečením zdobeným lotosy a nádherná kadidelnice. Vypadalo
to zde stejně jako v Zemi něhy.
Cheng
Qian obešel loď zvenčí i zevnitř a nevěděl, co k tomu říct.
„Co
hledáš?“ nevydržel to Yan Zhengming.
„Přece
zpěvačku,“ odpověděl Cheng Qian s kamennou tváří. „Celé to působí tak
velkolepě, že už tu chybí jen něžný dívčí hlásek zpívající píseň o… co jsi
říkal?“
„Abys
vypadl,“ zopakoval dotčený vůdce sekty. „Tohle zatracené místo mě zmrazí zvenčí
i zevnitř.“. Navzdory svým stížnostem měl na sobě pouze měkké vyšívané roucho a
v ruce ležérně třepotal skládacím vějířem. „A všechno jen proto, že ses
rozhodl tady hledat další problémy.“
Vůdce
sekty Yan se za řeči rozvalil na jedné straně pohodlného lůžka a arogantně
pozvedl bradu. „Na co čekáš? Pojď dovnitř a namasíruj mi nohy!“
Cheng
Qian byl na jeho nesmyslné provokace zvyklý a tak ho ignoroval. Opřel se o
lodní stěžeň a zahleděl se na moře.
Bylo
jasné poledne, ale na hladině se přesto nezaleskl jediný paprsek světla. Bylo
černé jako inkoust a nepopsatelně hlubší než nejtemnější horské propasti. I
obloha jako by se napůl nořila do tmy. Ve vodě nebylo vidět jedinou rybu, moře
bylo nehybné a rovné jako zrcadlo. Působilo mrtvě. V porovnání s ním
bylo Východní moře se svými útesy a divokými vlnami jen neškodnou louží.
Nikdo
nevěděl, jak hluboké je moře Beiming. Když do něj Cheng Qian hleděl, neubránil
se stejnému pocitu, jako míval, když se coby dítě nakláněl nad Údolím srdečních
démonů – dobře věděl, že se v něm skrývá nebezpečí, ale o to víc ho to
táhlo na samotné dno.
Vzpomněl
si na slova Tong Rua: „Kdo je hoden jména
Beiming? Takový titul dokáží udělit jen krátkozrací smrtelníci.“ Když to
tehdy slyšel, považoval svého staršího mistra za zahořklého a plného sebepohrdání.
Teprve nyní pochopil skutečný význam těch slov.
Jak
padala noc, nad mořem se rozlehl táhlý, skučivý zvuk větru. V jeho nářku
bylo cosi zlověstného, jako by kolem nich kroužilo tisíce přízraků. Loď, kterou
vytvořilo Kamenné jádro, byla úctyhodných rozměrů, přesto se v tom
nekonečném prostoru zdála být jen nepatrnou bárkou.
Aniž
si to uvědomil, Cheng Qian upadl do meditace a strávil u lodního zábradlí celý
den a noc. Bylo zvláštní si to přiznat, ale ačkoliv byl povahou konzervativní,
něco ho k nekonečnému moři a prázdné obloze přitahovalo. Pokaždé, když
meditoval, byl buď v oblacích, nebo na břehu moře – jako by si tím
nevědomky kompenzoval vlastní nedostatky.
Za
východním mořem se nacházelo moře Beiming. Ale co bylo za ním?
Lidské
životy byly ve srovnání se stářím světa ničím. Jaký byl svět před svým počátkem
a co z něj zbude, až se rozpadne? Smrtelníci se svými nedokonalými těly
zkoumali nekonečné říše, vydávající se po úzké cestě života, předurčeni k utrpení.
Bylo to vše jen kvůli marné touze vystoupat na Nebesa a stát se všemocnými?
V tu
chvíli Poslechnout jsoucno, zapečetěném v jeho nitru Shang Wan’nianem,
začalo s mořem Beiming tiše rezonovat, jako by odráželo vzdálené ozvěny
pradávných časů. V polospánku znovu zaslechl zvony. Poslechnout jsoucno se
náhle rozzářilo v záplavě oslnivých barev, ale síla, kterou Shang Wan’nian
udržoval kolem jeho prvotní duše, jej utlumila, takže světlo opět pohaslo.
Netušil,
jak dlouho uplynulo, než se probudil a otevřel oči. Spatřil Yan Zhengminga
opřeného o vnější stěnu kajuty, jak nad ním v mlžném oparu drží stráž.
Jakmile
Cheng Qian uviděl jeho elegantní postavu, která jako by se z Nebes snesla
mezi smrtelníky, v srdci mu vzklíčila něha a na jeho tváři se objevil
jemný úsměv.
„Jak
dlouho to trvalo?“ zeptal se.
Yan
Zhengming mu rukávem setřel z tváře mlžnou vlhkost. „Tři dny. Už umírám
nudou.“
„Tři
dny?“ Cheng Qian zaraženě svraštil obočí a rozhlédl se kolem. „Nemáme ani mapu.
Jak vůbec chceme najít mystickou horu Da Xue?“
„Mapa
by nám stejně byla k ničemu, v té námořní bychom se ani nevyznali.
Kamenné jádro se neřídí proudy vody, přitahují ho oblasti s hustou energií
qi. Budeme prostě bloumat a hledat. S ostatními se stejně máme sejít až za
měsíc a tohle nemůže trvat víc jak pár dní.“
Při
těch slovech se k němu Yan Zhengming nenuceně přiblížil, objal jej kolem
pasu a přitiskl se k jeho zádům. „Je tu takové ticho. Jako bychom na světě
zůstali jen sami dva.“
Cheng
Qian si takový scénář v duchu představil a vzápětí se zděšeně otřásl.
„Cože? Zůstat jen s tebou, abych byl jediný, koho můžeš trápit? To se
raději zabiju.“
Dnes
byl Yan Zhengming výjimečně klidný. Místo aby mu odsekl, jen ho pevněji objal.
„Když jsme byli v Údolí srdečních démonů, několikrát jsem o tom přemýšlel.
Kdybychom byli poslední dva lidé na světě, bylo by to dokonalé.“
Po
těch slovech zavřel oči a pocítil, že jeho srdce je konečně plné.
Dřív
v něm stále byly díry, které občas zaplňovaly podivné představy. Dokonce i
na hoře Fuyao se občas probouzel kvůli bizarním nočním můrám o Cheng Qianovi.
Jednou se mu dokonce zdálo, že se sekta Fuyao znovu stala hlavou deseti
největších sekt a její sláva stále rostla, díky čemuž k nim na horu
přicházel bezpočet nádherných kultivujících žen, hledajících Cheng Qiana jako
partnera pro duální kultivaci. Probudil se zlostí téměř bez sebe a teprve když
vedle sebe uviděl klidně spící Cheng Qianovu tvář, pochopil, že to byl jen
odraz neklidu hluboko v jeho duši.
Proto
když teď uviděl Cheng Qianův lalůček tak blízko svých úst, neodolal. Jemně ho
olízl, sevřel mezi rty a něžně ho promnul mezi zuby.
Druhý
sebou škubl a loktem ho odstrčil, zatímco mu po krku až k uším vystoupala
červená barva. „Co to děláš? Myslíš, že jsme pořád na hoře Fuyao?“ vyčetl mu.
Yan
Zhengming ho pustil a tiše se zasmál. „Kdysi mi někdo řekl, že Cesta meče je
jako chodit mezi samými čepelemi. Nevěřil jsem tomu, ale teď už chápu, proč se
říká, že v ní na každém kroku číhá srdeční démon. Člověk nedokáže být
nikdy spokojený. Dřív, když jsem věřil, že jsi mrtvý, jsem si říkal, jak
nádherné by bylo moci tě spatřit třeba jen u Žlutých pramenů podzemní říše nebo
na břehu řeky zapomnění. Když jsme se po dlouhém odloučení znovu setkali, říkal
jsem si, že pokud budeme spolu, pak nezáleží na ničem jiném, i kdybych o svých
pocitech navždy mlčel. Ale teď mi to najednou nestačí. Před jméno ‚Cheng Qian‘
chci navždy přidat slovo ‚můj‘.“
Cheng
Qiana ta slova zahřála u srdce, přesto ho poškádlil: „To, že se necháš zmítat
svými city, je jen známkou nedostatečné kultivační úrovně. Neházej to na Cestu
meče.“
Yan
Zhengming se na okamžik zarazil, ale pak na něj znovu vážně pohlédl: „Ty jsi
teď vážně neslyšel, jak ti vyznávám své city?“
Cheng
Qian se okamžitě rozesmál, což Yan Zhengminga tak rozzlobilo a ponížilo, že se
otočil, aby mohl zmizet v kajutě. Cheng Qian ho však chytil za ruku a
s úsměvem ho zadržel. „Nejstarší bratře, nezlob se. Já přece-“
Jeho
hlas náhle utichl a zorničky se mu nepatrně rozšířily. Loď pod jejich nohama
náhle zrychlila. Okamžitě strhl Yan Zhengminga k sobě, natáhl ruku a
popadl stožár. Celé plavidlo z Kamenného jádra se prudce rozhoupalo.
Před
nimi se nekonečné moře Beiming rozpůlilo, jako by se celý svět roztrhl na dvě
části, a vytvořilo ohromný vodopád, na jehož dno nedohlédli.
Přesto,
navzdory děsivosti té scény, nebylo slyšet jediné šplouchnutí vody.
Nebyl čas nad tím přemýšlet. Loď už přeplula hranu propasti a vylétla vpřed.
