TGCF Kapitola 187: Chladný bílý duch; vřelá slova, která zmátla korunního prince 1

//nedělní kapitola dnes poněkud s předstihem:)

Navzdory temné noci se Xie Lianovy zorničky stáhly do velikosti špendlíků.

Hlas se mu zachvěl. „To jsi ty!“

Bílá beztvářnost.

Na zádech mu vyrašil studený pot, rychle vyskočil na nohy a natáhl se po meči. Ale nebyl tam – teprve s tím si vzpomněl, že všechny své zbraně dávno zastavil. Dokonce i hůl, kterou předtím našel, byla zničená.

Znamená to, že stojí proti tomu stvoření bez duchovní síly a zcela bezbranný.

Když před lety padlo Xian Le, Bílá beztvářnost zmizel a Xie Lian neměl potřebu po něm pátrat. Spíš se modlil, aby už se nikdy nesetkali. Nemohl tušit, že se před ním ta bytost tak náhle objeví!

Bíle oděný tvor se k němu zatím loudavě přiblížil. Prince zamrazilo a bezděčně o pár kroků ustoupil, ale nakonec se přinutil zůstat stát. Věděl, že útěk nemá cenu.

„Co chceš?“ vyhrkl ostře.

Bílá beztvářnost neopověděl, jen se dál přibližoval. Xie Lianovo tělo se třáslo strachem tak, že měl pocit, že se klepou i obláčky páry vycházející od jeho úst.

Přinutil se vzpomenout si na posměšky, lhostejnost a pohrdání té třicítky nebeských úředníků. Vybavil si Mu Qinga s odvrácenou tváří a najednou na svůj strach zapomněl. S výkřikem proti Bílé beztvářnosti sekl dlaní.

Než mohla rána dopadnout, ucítil nesnesitelnou bolest. Jeho protivník musel útok předvídat, bleskově se mu přemístil za záda a kopl jej do podkolenní jamky.

Xie Lianovi podklesla kolena a dopadl do kleku. S hrůzou si uvědomil, že ten tvor je příliš rychlý.

V příštím okamžiku však ucítil něco ještě děsivějšího – na hlavu se mu přitiskla chladná ruka s roztaženými prsty.

Začal křičet. Prsty se zaťaly a celé princovo tělo bylo taženo vzhůru. Xie Lian nepochyboval, že kdyby ten tvor jen trochu stlačil prsty dovnitř, snadno by mu rozmáčkl lebku a proměnil jeho hlavu na krvavou kaši z mozku a úlomků kostí. Nepochyboval také, že přesně tohle má v plánu.

Ztěžka oddechoval a zavřel oči s přesvědčením, že bude brzy po všem. To stvoření však kupodivu nemělo v úmyslu mu ublížit, místo toho si dlouze povzdechlo.

Krom toho tichého a nekonečného povzdechu nejevil Bílá beztvářnost žádné známky pohybu. Xie Lian do mrtvého ticha pomalu otevřel oči.

Okolí bylo osvětleno nespočtem ohňů duchů, tančících okolo v divoké radosti. Ohnivé koule sledovaly představení a kdákavě se smály hlasy zesnulých. Většina z nich si udržovala mírný odstup, snad ze strachu, ale jedna visela přímo nad jejich hlavami. Zářila nezvykle jasným plamenem a znovu a znovu se pokoušela nalétávat na Bílou beztvářnost. Těžko říct, o co se snažila, ale připomínala hmyz bojující se stromem.

Pak Xie Lian ztuhl, protože se stalo něco, co by nikdy nečekal.

Bílá beztvářnost ho objal!

Princ šokovaně podklesl, ale pár silných, chladných paží jej vtáhl do mrtvolného objetí.

Seděli zapletení do sebe a Bílá beztvářnost zašeptal: „Tak smutné, tak strašlivě smutné. Vaše Výsosti, podívejte se na sebe, podívejte se, co vám udělali!“

Během tichého šepotu hladil prince po vlasech, něžně a milosrdně, jako by konejšil zraněné štěně nebo umírajícího syna.

V měsíčním světle se usměvavá tvář masky skrývala ve tmě a ozařovala jen tu, která jako by pro Xie Liana plakala slzy smutku.

Díky tomu princ pocítil zvláštní druh útěchy, jako by byl objímán svým nejlepším přítelem nebo členem rodiny. Chvějící tělo se mu jako zázrakem začalo zahřívat.

Ani v nejdivočejším snu by nečekal, že ten, kdo ho v jeho stavu utěší, kdo mu poskytne soucit a vřelé objetí, bude právě tohle podivné stvoření.

Z hloubi hrdla se mu vydraly vlny potlačovaných vzlyků a začal se ještě silněji třást. Ohnivá koule duchů přiletěla přímo k jeho srdci a vypadala, jako by se snažila poskytnout mu další teplo.

Bílá beztvářnost mu pomohl očistit bláto z obličeje a zašeptal „Přidej se ke mně.“

„Já… já…“ Xie Lianovi se zachvěl hlas, jako by váhal, ale vzápětí vymrštil ruku přímo k tvorově masce.

Tentokrát byl úspěšný a maska vyletěla vysoko do vzduchu. Sám princ uskočil několik kroků daleko a předchozí hrůza se vytratila.

„Kdo by se k tobě chtěl přidat, ty… zrůdo!“ vykřikl rozzuřeně.

Bledá maska s napůl usměvavým napůl plačícím výrazem spadla na zem a všechny ohně duchů strnuly uprostřed pohybu. Vzápětí se šíleně roztančily, bláznivě poletovaly po okolí, jako by ztratily řád, a začaly ječet svými tichými hlasy. Bílá beztvářnost si naproti tomu zakryl tvář a tiše se rozesmál.

Z toho smíchu mu naskočila husí kůže. „Čemu se směješ!“

Bílá beztvářnost se nahrbil. „Nadejde den, kdy přejdeš na mou stranu.“

Zněl tak sebejistě. Princ nechápal, co tím myslí, a nevěřícně se zeptal: „A jaká strana má být ta tvá? Zničil jsi Xian Le a přesto chceš, abych přešel k tobě? Zbláznil ses? Upadl jsi na hlavu?“

Neuměl druhým nadávat, jinak by použil ta nejhorší a nejmstivější slova, kterými by tu bytost proklel. Bílá beztvářnost se znovu zasmál, aniž by spustil ruku z tváře.

„Přijdeš. Na tomhle světě ti nikdo kromě mě skutečně nerozumí. Nikdo jiný ti nebude navždy po boku.“

Princi znovu přeběhl mráz po zádech. „Vypadni odsud! Těch tvých arogantních řečí už bylo dost! Myslíš, že tu pro mě kromě tebe nikdo není?“

Jasně zářící koule plamenů mu přilétla k boku a pohybovala se nahoru a dolů, jako by souhlasně pokyvovala. Podobných koulí však bylo kolem plno, takže si toho princ ani nevšiml.

Z hlasu Bílé beztvářnosti kapal med. „Aha? A on tu někdo je? Možná byl, v minulosti, ale myslíš, že je tu i teď?“

„Co tím myslíš? Na co narážíš?“

Bílá beztvářnost neodpověděl, jen se ušklíbl a začal se vzdalovat.

„Budu na tebe čekat, Vaše Výsosti.“

Copak ho princ mohl nechat jen tak odejít? „Počkej, stůj! Co jsi udělal? Provedl jsi něco s mými rodiči? S Feng Xinem?“

Uháněl za ním a natahoval ruce, aby zachytil jeho bílou siluetu. Tvor se nakonec otočil a natáhl ruku, pouze však přejel kolem princovy ruky, odstrčil ho a zachytil ohnivou kouli duchů za ním.

Neměl v úmyslu princi nijak ublížit, ale Xie Lian přesto ucítil strašlivou sílu, jeho tělo se vymrštilo vysoko do vzduchu a narazilo do stromu. Ozvalo se prásknutí a ten obrovský strom o šířce dospělého muže se rozštípl a zřítil na zem.

Být to dřív, princ by se ani neotočil, i kdyby zlomil deset takových stromů. Teď však měl smrtelné tělo a po takovém nárazu ztěžka dopadl na zem a ztratil vědomí.

Než se mu zavřely oči, zdálo se mu, že vidí, jak se bíle oděná postava sklání ke své ruce a směje se ohnivé kouli. „Jak zajímavé! Duchu, řekni, jak se jmenuješ?“

Když se princ probral, bylo to všechno pryč.

Xie Lian byl celý pokrytý krví a hlava se mu ještě hodnou chvíli točila. Zapotácel se a začal se zvedat na nohy.

„Otče… Matko! Feng Xine!“

Vzpomněl si na všechno, co se stalo. Nemohl ztrácet ani vteřinu. Jako šílený se rozběhl, běžel jedno li za druhým, desítky a desítky a nakonec, kdo ví po kolika hodinách, se uprostřed hluboké noci dostal do jejich domova.

Celou cestu panikařil, představoval si to nejhorší a bál se, co Bílá beztvářnost provedl jeho příteli a rodině.

Vpadl do zchátralého domu, strčil do dveří a vyhrkl sotva popadajíc dech:

„Otče! Matko! Feng Xine!“

Všechno se zdálo být na svém místě, jeho tragické představy se nevyplnili. Vlastně bylo vše takové, jako při jeho odchodu.

Po svém zběsilém běhu měl v krku tak sucho, že téměř nemohl mluvit. Trochu se uvolnil, polkl a teprve potom pokračoval dál do domu.

„Feng Xine, kde…“

Strčil do dveří pokoje a hlas mu odumřel. Feng Xin byl vevnitř a při princově příchodu se překvapivě otočil. „Vaše Výsosti! Proč jste se vrátil?“

Xie Lian se však na něj nedíval. Upřeně hleděl na černě oděného muže, stojícího vedle.

Byl to Mu Qing.

Ten teď otočil hlavu, zachmuřil se a sevřel rty. Feng Xin ho obešel a přivítal se s princem. „Ty jsi nešel kultivovat? Nebo už jsi skončil? Myslel jsem, že budeš pryč alespoň několik měsíců. Vrátil ses tak brzy, protože jsi udělal nějaký skvělý pokrok?“

Xie Lian dál zíral na Mu Qinga. „Kde je otec a matka?“

„Spí. Už si šli odpočinout,“ odpověděl Feng Xin. „A proč jsi tak špinavý? Co ta krev? Kdo se s tebou pral?“

Xie Lian se uvolnil teprve, když se dozvěděl, že jsou jeho rodiče v pořádku. Pak se stroze obořil na Mu Qinga. „Co tu děláš ty?“

Mu Qing se neměl k odpovědi, tak se toho chopil Feng Xin. „Přišel nám něco dát.“

„Cože?“

Mu Qing pomalu ukázal ke zdi na několik pytlů, pravděpodobně s rýží nebo s obilím. Když princ ani poté nereagoval, tiše řekl: „Slyšel jsem, že také potřebujete léky. Později zkusím nějaké sehnat.“

„Dobře,“ kývl Feng Xin. „Děkuji ti za to. Všechny tyhle věci nám skutečně pomůžou. Nebeští úředníci nesmějí soukromě dávat věci smrtelníkům, tak buď opatrný.“ Pak se přesunul ke Xie Lianovi a zašeptal: „Taky mě dost překvapilo, že se vrátil nám pomoci. Špatně jsem ho odhadnul. Každopádně…“

Xie Lian ledově pronesl: „Nepotřebujeme to.“

Mu Qing trochu zbledl a zaťal pěsti.

Feng Xin se zatvářil zmatečně. „Co nepotřebujeme?“

„Nepotřebujeme jeho pomoc.“ Princ ze sebe pomalu soukal každé slovo. „A také… od něj nic nechci. Ať jde pryč, prosím.“

Mu Qingova tvář po té prosbě zpopelavěla.

Feng Xinovi došlo, že něco není v pořádku. „Co se to děje?“

Mu Qing sklonil hlavu. „Omlouvám se.“

Znali se už tolik let, ale tohle bylo poprvé, co od něj slyšeli taková slova, a také poprvé, kdy se opravdu upřímně omluvil. Xie Lianovi už to ale bylo jedno.

„Prosím, odejdi!“

Už nedokázal ovládat své emoce, popadl pytle a začal je házet po Mu Qingovi. Bílá rýže se rozsypala po zemi, ale Mu Qing dokázal jen zvednout ruku, aby se chránil, jinak se držel zpátky. Vypadal velmi rozrušeně. Feng Xin prince znepokojeně zadržel.

„Vaše Výsosti, co se děje? Co udělal? Vždyť jste šel kultivovat, co se mezi vámi stalo?“

Xie Lian se mu nebránil, jen ze sebe se zarudlýma očima vysoukal: „Proč se ho nezeptáš? Šel jsem kultivovat, ale zeptej se, ho, proč jsem se vrátil!“

Dělali příliš hluku, takže vzbudili královnu, spící v zadním pokoji. Vyšla ven hned poté, co si navlékla svrchní roucho. „Synu, vrátil ses? Co se stalo…?“

Feng Xin se do toho rychle vložil: „Nic! Vaše Veličenstvo, prosím, vraťte se dovnitř.“

Jemně, ale rozhodně ji vstrčil zpět do pokoje a zavřel dveře. Potom se otočil na Mu Qinga. „Co jsi udělal? Vaše Výsosti, ty rány na tváři máš od něj?“

Xie Lianův dech byl stále prudší a neklidnější, nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.

„To jsem mu neudělal já!“ bránil se Mu Qing. „Já jsem Jeho Výsost neuhodil, jen jsem ho požádal, aby odešel! Neřekl jsem to ani nijak ostře, ani jsem proti němu nic nepodnikl! Byli odhodláni zmocnit se duchovní země, takže kdyby za těchto okolností neodešel, skončilo by to zle!“

„TY!“ Feng Xin konečně pochopil, co se stalo. S rozšířenýma očima ukázal na Mu Qinga, neschopný slovo. Potom se sehnul, popadl poslední pytel a s řevem mu ho hodil na hlavu.

„Vypadni! Vypadni! Vypadni!“

Mu Qing dostal vlastním pytlem s rýží do obličeje a ucouvl o dva kroky. Všichni tři prudce oddechovali a zírali na sebe.

Feng Xin znovu vykřikl: „A já si říkal, proč jsi tak najednou změnil názor! Nemůžu tomu uvěřit! Do prdele, ať už tě tu nikdy nevidím!“

„Ano! Udělal jsem chybu! Přiznávám to a omlouvám se!  Chtěl jsem ale nejdřív vyřešit všechny problémy, než budu přemýšlet o něčem jiném. Tvoji rodiče, moje matka, my tři, kdo ví, jak dlouho bychom se ještě museli plazit v bahně! Myslel jsem, že když se vrátím jako první, možná bude ještě šance…“

Feng Xin zaklel: „Kurva, meleš hovadiny, přestaň s těmi kecy! Nikdo nechce slyšet tvoje výmluvy! Jdi s tím do prdele, už toho mám dost!“

„Kdyby ses vžil do mé situace…“ zkusil to ještě Mu Qing, ale Feng Xin ho nenechal.

„Říkal jsem ti, ať si ty kecy necháš! Neposlouchám tě! Ani na tvém místě bych neudělal to, co ty! Nemusím se do tebe vžívat, protože ty nejsi nic jiného než zrádce!“

Mu Qingův bledý obličej zezelenal a udělal krok vpřed. „Když byl Jeho Výsost v úzkých, také byl nucen loupit! Ale když jde o mě, nikdo to nedokáže přijmout?“

Feng Xin si odplivl. „Cože? Loupež? Kdo se dopustil loupeže? Jeho Výsost? Co to kurva meleš za sračky?“

Xie Lian zadržel dech.

Když Mu Qing viděl, jak se Feng Xinův rozzuřený obličej postupně mění v šokovaný, konečně si uvědomil, že řekl něco, co neměl. Váhavě se otočil ke Xie Lianovi. „Ty… ty jsi mu to…“

Nikdy nečekal, že by se Feng Xinovi o té události nezmínil.

„AAAAAAAARGH!“

Xie Lian jako by se zbláznil, popadl první věc, která mu přišla pod roku, a ohnal se s ním po Mu Qingovi. Ten si uvědomil, jak moc šlápl vedle, a neodvážil se bránit, ani když dostal několik ran. Vyběhl ze dveří a ohlédl se. Když však zjistil, že věc, kterou se princ ohání, je koště, jeho tvář okamžitě potemněla.

„Musíš se mi takhle posmívat?“¹

„Vypadni odsud!“ vykřikl princ zdrceně a vší silou se proti němu ohnal dlaní.

Mu Qing se tomu nedokázal úplně vyhnout a na tváři se mu objevil krvavý šrám. Lehce se ho dotkl, podíval se na svou ruku od krve a jeho výraz potemněl.

„Dobře. Odcházím.“

Xie Lian se celý třásl a dokonce se z toho rozrušení musel předklonit.

Mu Qing popošel několik kroků. „Opravdu odcházím.“

Princ na něj pohlédl a Mu Qing při výrazu jeho očí polkl. Už to nedokázal zdržovat, trhl rukávy a odešel.

Teprve teď vyběhl ven zcela ohromený Feng Xin. „Vaše Výsosti, on kurva lže, že ano? Jaká loupež?“

Xie Lian si schoval tvář do dlaní. „Už se neptej. Prosím, Feng Xine, už se neptej.“

„Ne, samozřejmě, je to hloupost,“ pokračoval Feng Xin. „Jen chci vědět, co se opravdu stalo…“

Xie Lian vykřikl, zakryl si uši a utekl zpět do domu, kde se zamknul ve své pokoji.

Feng Xin byl naprosto přesvědčen, že by něco takového nikdy neudělal, a o to horší to pro něj bylo. Princ toužil utéct někam, kde ho nikdo nezná, ale když si vybavil slova Bílé beztvářnosti, neodvážil se. Nezbylo mu, než se zavřít v místnosti, a ať na něj Feng Xin volal, jak chtěl, odmítl vyjít ven.

Trvalo dva dny, než se Xie Lian uklidnil, a když Feng Xin přišel znovu zaklepat, potichu otevřel dveře. Feng Xin držel v ruce talíř s jídlem.

„Její Veličenstvo pro tebe dnes uvařila a nabádala mě, že ti to musím přinést.“

Na talíři leželo něco odpudivě zelenofialového.

„Pokud si Vaše Výsost myslí, že bych tím ohrozil váš život, mohu to sníst za vás a Jejímu Veličenstvu to neřeknu, ha ha.“

Princi bylo jasné, že Feng Xina pálí v hrdle jiná otázka, ale zároveň se bojí, že by se znovu zamknul. Proto se zklidnil a předstíral, že se nic nestalo, že není na co se ptát a předstíral, že je v klidu. Vtipkování mu však nešlo, což činilo celou situaci ještě trapnější.

Upřímně řečeno, chuť matčina jídla byla skutečně děsivá, a čím častěji vstupovala do kuchyně, čím víc úsilí vynakládala, tím víc bylo jasné, že její kuchařské umění pokračuje do slepé uličky. Něco takového vyžadovalo přirozený talent. Xie Lian přesto talíř vzal a posadil se ke stolu, aby svou porci snědl. Naštěstí ani necítil chuť jídla.

Na tom všem byla pozitivní jedna věc – nejdřív byl totiž přesvědčený, že král jejich noční hádku slyšel, ale protože nepřišla žádná reakce, začínal doufat, že jeho otec s matkou o tom loupežném incidentu stále nevěděli. V opačném případě už by na něj král dávno křičel. Feng Xin by jim to určitě neřekl, takže mohl být prozatím v klidu.

Jak tak o tom přemýšlel, Feng Xin se náhle postavil a popadl luk.

„Co to děláš?“ zeptal se princ překvapeně.

„Jdu na pouliční vystoupení.“

Princ se také postavil. „Jdu s tebou.“

Feng Xin zaváhal, ale pak zavrtěl hlavou. „To není potřeba. Jen si ještě chvíli odpočiňte.“

I když už na něj nenaléhal s otázkami, Xie Lian byl stále nesvůj, jako by to mezi nimi postavilo hranici, kterou nejde překročit. Každé slovo a každý pohled, který mu Feng Xin věnoval, jako by najednou získal úplně jiný význam.

Proto teď zavrtěl hlavou. „Budu k tobě upřímný. Nemám teď na to, abych se kultivoval.“

Feng Xin to očekával, tak jen sklonil hlavu. Nevěděl, co by na to řekl.

„Takže místo toho, abych hnil v domě, můžu jít alespoň s tebou vystupovat, ať si vyděláme nějaké peníze, aspoň bych tu nebyl…“

Alespoň by tu nebyl k ničemu.

Nedokázal se přimět to vyslovit. Možná proto, že se tak skutečně cítil, ale neodvážil se to říct nahlas.

Feng Xin si stále dělal starosti. „Já to zvládnu sám. Vaše Výsosti, za poslední dva dny jste jedl jen jednou, tak proč si ještě nějakou dobu neodpočinete?“

Čím víc naléhal, tím víc Xie Lian toužil být užitečný, a tak se otočil k zrcadlu.

„To je v pořádku, jen se umyju a…“

Chtěl se upravit, aby nevypadal jako rozcuchaný bláznivý žebrák, ale místo své tváře spatřil v zrcadle něco děsivého.

Jeho odraz neměl princův obličej – Xie Lian v něm měl nasazenou napůl plačící, napůl usměvavou masku.

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)

---

1 Zde bych jen ráda připomněla důvod Mu Qingova rozhořčení, pramenící z doby, než vstoupil do princových služeb. Zametal v chrámu a také v jeho pokojích. ^↩