TGCF Kapitola 196: Muž v propasti dostává v dešti bambusový klobouk 1

Xie Lian lhostejně odpověděl: „Vím, že nikdo nepřijde, ale ani tak to není tvoje věc.“

Bílá beztvářnost na něj chvíli zíral. „Tak proč tu dál ležíš v díře? Chceš na sebe upozornit? Nad tebou už nikdo plakat nebude.“

„Dělám to, protože chci. Tobě do toho nic není.“

„Pokud ti přece jen někdo přijde pomoci, co uděláš? A co uděláš, pokud nepřijde?“

Princ už toho měl dost. „Proč musíš pořád zbytečně žvanit? Je mi z tebe na zvracení. Nic ti do toho není, rozumíš? Nic!“

Jeho slova byla hrubší a hrubší, tón čím dál rozčilenější, ale ať se vztekal, jak chtěl, jeho slovník vulgarit byl stále žalostně nedostatečný.

Bílá beztvářnost vypadal tou scénou pobaveně. Nejdřív se hlasitě zasmál, ale pak si povzdychl. „Hloupý chlapče.“

Pak se od prince odvrátil. „Stejně je to jedno. Tak či tak, zbývá už jen jeden den. Tvůj bláhový pokus vlastně ničemu nevadí. Stejně ti nikdo nepřijde dát ani hrnek vody, natož aby vytáhl černý meč. Nezapomeň… zítra, při západu slunce, pokud stále nevypustíš obličejový mor, uvalíš na sebe kletbu.“

Xie Lian mlčky poslouchal a nehnul ani brvou.

Třetího dne stále ležel uprostřed křižovatky v hluboké jámě ve tvaru člověka. Ani jeho poloha se nezměnila.

Dnešní publikum se nijak nelišilo od předchozího dne. Incident s padajícím mužem byl sice nahlášen úřadům, ale když se pověření úředníci dozvěděli, že se jedná o boha neštěstí, který tam prostě jen leží jak mrtvola a nepůsobí žádné potíže, nechtěli se tím zabývat. Nakonec to smetli ze stolu se slovy: „Budeme to pár dní sledovat.“

Kdo ví, třeba se to vyřeší samo.

Přiběhlo ještě několik zvědavých dětí, dřeply si na okraj jámy a muže dole si prohlížely. Pár jich vzalo větve a do prince šťouchalo, ale ten byl jak leklá ryba a nijak nereagoval. Přišlo jim to fascinující a chtěly po něm něco hodit, aby zjistily, zda ho tím přimějí k pohybu, ale jejich rodiče odhadli jejich myšlenky a po přísném pokárání je raději zavřeli doma.

Obchodník s vodou, který mu předtím chtěl pomoci, se stále díval jeho směrem. Xie Lian už den a noc neměl ani kapku vody a rty mu okoraly vrstvou vysušené kůže. Malému obchodníkovi ho bylo líto, nabral misku a vypadalo to, že mu ji chce donést, ale jeho žena do něj strčila loktem, až ji převrhl a musel to vzdát.

Kdo ví, jestli se k té zábavě nechtěla přidat i Nebesa, protože po poledni začalo mrholit.

Prodavači na ulicích spěšně balili své stánky a chodci na sebe pokřikovali, aby si pospíšili domů. Po chvíli déšť spustil silněji. Xie Lian byl promočený skrz na skrz a jeho strhaný obličej vypadal ještě bledší.

Vedle něj se náhle objevil stín bíle oděného muže. Zdálo se, že nikdo jiný si té zvláštní postavy nevšímá.

Bílá beztvářnost na prince blahosklonně pohlédl.

„Slunce za chvíli zapadne.“

Xie Lian mlčel.

„Nejsi bohem neštěstí, ale oni by raději věřili, že ano. Nechtějí přemýšlet o opaku. Kdysi dávno ses vzepřel Nebesům a pro Yong’an jsi přivolal déšť, ale oni ti nedarují ani pohárek vody. Když tě tehdy stokrát probodli, možná to byl čin zoufalství, ale teď nejsou ochotni udělat ani tak jednoduchou věc, jako je pomoci ti zbavit se meče. Asi jim ten úkol připadá příliš obtížný. Je to, jak jsem ti říkal,“ zdůraznil. „Nikdo ti nepřijde na pomoc.“

Xie Lianovo srdce jako by hystericky křičelo: „Má pravdu, přiznej si to! Není tu jediný člověk, který by v tebe věřil. Neexistuje jediný člověk, který by cítil soucit! Ani jeden!“

Bílá beztvářnost jako by ty němé výkřiky slyšel, protože se slabě usmál. Natáhl ruku k princi a uchopil jílec černého meče. „Ale to nevadí. Oni ti nepomohou, ale já ano.“

Pak zatáhl a čepel vyklouzla z Xie Lianova břicha. Černý meč zařinčel o zem.

Vzápětí se ten bílý stín v dešti lehce zasmál, jako by se mu podařilo to, co chtěl. Nechal Xie Liana napospas počasí a zmizel.

Po vytažení meče se rána v Xie Lianově břiše znovu otevřela, a šlehající déšť způsobil, že se rozhořela předtím otupělá bolest znovu.

Náhle se ozvalo šplouchání, rychlé kroky šlapající v kalužích, jako by sem vodou běžel nějaký člověk.

Xie Lian už se nenamáhal ani doufat.

Pomalu se posadil, ale nečekaně, právě když se zvedal, ozvalo se hlasité „Uf!“ a vedle něj těžce dopadl nějaký muž.

Na zádech měl velký koš a před deštěm ho chránil bambusový klobouk. Kvůli prudkému dešti si nejspíš nevšiml, že je před ním jáma, a zjistil to teprve v okamžiku, když se v ní Xie Lian najednou vztyčil. Nejspíš běžel dost rychle, protože nedokázal včas zastavit svůj pád. Ležel tam rozvalený vedle prince a chvíli úpěl bolestí, zatímco bambusový klobouk mu odletěl a koš na zádech se převrhl. Ven se vysypala bílá rýže. Muž se posadil a frustrovaně zaklel. Rukama praštil do země tak silně, až mokrá rýže a bláto rozprskly až na princův obličej.

Potom muž vzteky zrudl a namířil pěstí přímo proti Xie Lianovi: „Co to má kurva být? Co to sakra! Zatraceně jsem se nadřel, abych vydělal trochu peněz na rýži, a teď je všechno pryč! Kolik životů jsem musel sbírat tuhle smůlu? Koukej mi to zaplatit! Neseď tam a nepředstírej, že jsi mrtvola. Chci to nahradit!“

Xie Lian se neobtěžoval věnovat mu ani pohled. Ten muž byl však neúprosný a chytil Xie Liana za límec.

„Chceš snad umřít? Hm? Mluvím s tebou!“

„Ano, přesně chci,“ odvětil princ chladně.

Muž mlaskl. „No, jestli chceš kurva chcípnout, tak se odplaz stranou a umři si sám. O co ti jde, že zablokuješ cestu! Ani nedokážeš umřít někde v klidu? Taková otrava!“

Xie Lian sebou nechal bez odporu třást, otupělý až na samou hranici.

„Nadávej mi. Nadávej mi, jak jen chceš. Na ničem už nezáleží, tak mi nadávej, jak je ti libo.“

Tak či tak, brzo bude po všem.

Slunce už pomalu zapadalo.

Ten muž stále svíral ztuhlého prince a naléhal, aby mu nahradil ušlý zisk. Když Xie Lian ani pak nereagoval, z plných plic mu nadával. Jeho hněv to stále nemohlo utišit. Teprve poté, co do něj stále dokola strkal, nakonec zvedl ze země bambusový klobouk a s reptáním odešel. Xie Lian s tupým zaduněním padl zpět do jámy. Uši mu postupně plnilo burácení přehlušující bubnování deště.

Byl to křik tisíců mrtvých duší zapečetěných v černém meči.

Spolu se zapadajícím sluncem, kousek po kousku se nořícím za obzor, začaly duše v Xie Lianově hlavě křičet a naříkat jako šílené, jásat a radovat se z nadcházející pomsty a svobody.

Xie Lian zvedl ruku a zakryl si obličej.

Zrovna když natahoval třesoucí se ruku, aby uchopil černý meč, všiml si něčeho zvláštního.

Zdálo se, že déšť ustal.

Vlastně ne!

Stále pršelo, ale cosi nad jeho hlavou ho chránilo proti kapkám.

Xie Lian zvedl hlavu, aby zjistil, oč jde, a s překvapením uviděl, že se u něj někdo krčí a tiskne mu na hlavu bambusový klobouk.

Byl to ten muž, který na něj předtím tak hlasitě nadával.

Podíval se na něj a muž mu pohled opětoval.

„Co tak zíráš? Tak jsem si na tobě vylil zlost, snad kvůli tomu opravdu nechceš umřít?“ Během řeči si odplivl. „Tváříš se nešťastně, jako bys oplakával mrtvé. Kdo se na to má koukat?“

Protože se muž předtím choval tak divoce a agresivně, cítil se nyní nejspíš provinile. Zavrčel a neobratně vysvětloval. „Dobře, ten pád předtím byla moje chyba. Ale zasloužil sis vynadat! Kdo ti řekl, abys tu ležel jak blázen? No, no, jako by každý někdy nenadával.“

Xie Lian na něj zíral s očima jak talíře a nebyl schopen slova.

Muž už začínal být netrpělivý. „Fajn, fajn, dneska mám prostě smůlu, tu rýži mi vracet nemusíš. Proč se tu pořád válíš? Jsi dospělý muž, žádné dítě, které si musí vyzvednout máma s tátou. Vstávej, no tak! Vstávej!“

Naléhavě škubal a táhl, až dostal Xie Liana z jámy.

„Tak dělej! Běž domů!“

Dvakrát ho silně udeřil do zad.

A tak byl Xie Lian, sotva se dostal z jámy, znovu málem shozen zpět těmi dvěma dobře míněnými ranami. Cítil se jako omámený.

Když se probral k sobě, ten muž už byl pryč.

Na hlavě stále měl onen bambusový klobouk, připomínající, že mu skutečně někdo pomohl. Nebyla to halucinace.

Kdo ví, kolik uplynulo času, když se za jeho zády znovu objevil Bílá beztvářnost.

Tentokrát se neusmíval a jeho hlas postrádal lehkost a bezstarostnost, spíš působil nespokojeně a ustaraně. „Co to děláš?“

Stále pršelo, ale Xie Lian měl na hlavě darovaný bambusový klobouk, takže i když měl promočené šaty, alespoň hlava a tvář byla ušetřena dalšího deště.

Přesto měl tváře mokré.

Když Bílá beztvářnost viděl, že princ neodpovídá, temně dodal: „Slunce už brzy zapadne. Vezmi ten meč, jinak víš, co se stane.“

Xie Lian se neohlédl, jen tiše pronesl: „Jdi do prdele.“

„Co jsi to říkal?“ Hlas Bílé beztvářnosti doslova mrazil

Princ se k němu otočil. „Neslyšel jsi mě? Tak ti to zopakuji.“

Najednou mu prudce vylétla noha vzhůru, vší silou zaútočila a poslala Bílou beztvářnost na zhang daleko.

Nato Xie Lian silně dupl a s rukou přitisknutou na ránu na břiše ukázal směrem k Bílé beztvářnosti. Použil ten nejsilnější hlas a do svého křiku dal všechnu svou starou autoritu: „Řekl jsem, že máš jít do prdele! Kdo si myslíš, že jsi, že se se mnou opovažuješ takto mluvit! Já jsem korunní princ!“

Na jeho tvář se objevily dvě řádky slz.

Jeden vlídný člověk. Jen jeden.

Našel ho.

Tenhle jediný muž mu stačil.

Obrázek od Lamelikaku

--Předchozí--   -Seznam kapitol-     --Další--

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)