Bílá beztvářnost byl tím kopem poslán do vzduchu, ale zvládl se přetočit a přistál na nohou.
„Zbláznil ses?“ vyštěkl rozzlobeně.
Po tak dlouhé době to bylo poprvé, co u něj princ
viděl tak intenzivní emociální reakci, a nesmírně ho to potěšilo. Popadl černý
meč, ležící na zemi, a vyrazil vpřed.
„Nezbláznil jsem se, naopak jsem přišel
k rozumu!“
Předchozím kopem svého soupeře překvapil, ale další
útoky už neprošly tak snadno. Bílá beztvářnost se jim s lehkostí vyhýbal a
ještě se stihl mrazivě zeptat: „To jsi snad zapomněl, jak tě opustili rodiče?
Jak se k tobě chovali tví vlastní lidé, jak tě zradili tví věřící? Copak
jsi na to všechno zapomněl kvůli tomuhle ubohému, bezvýznamnému kolemjdoucímu?“
„Na nic jsem nezapomněl! Ale…“ Xie Lian se rozmáchl
mečem a rozčíleně zvedl hlas: „Ale pořád to není tvoje věc!“
Bílá beztvářnost uchopil špičku jeho meče a pevně ji
sevřel, až mu zapraštěly klouby. Z prstů mu kapala krev, když už spíše
nevěřícně zamumlal: „Takový zbytečný odpad… ty jsi opravdu k ničemu. Došel
jsi až tak daleko, až sem, a přesto jsi schopný všechno vzdát kvůli troše
soucitu.“
Xie Lian zatlačil mečem a se skřípěním zubů odpověděl:
„Hnusíš se mi. Odmítám se stát něčím tak odporným, jako jsi ty!“
Zdálo se, že Bílá beztvářnost získal zpět svůj klid,
protože mu v hlase už zase zněla lhostejnost. „Vždyť je to nakonec jedno.
Tenhle tvůj poslední kousek, tvůj pokus bojovat tváří v tvář smrti…
Nejspíš jsi zapomněl, co jsem ti říkal.“
Princ se nadechl a Bílá beztvářnost pokračoval,
zdůrazňujíc každé slovo: „Přivolal jsi zpět z bojiště duše mrtvých. Teď už
je pozdě. Nezastavíš je.“
Uprostřed hustého deště vydal černý meč v Xie
Lianově ruce ostrý zvonivý výkřik, který se princi bolestivě zabodl do uší.
„Co budeš dělat?“ pokračoval Bílá beztvářnost. „Stojí
ti za to, vzít na sebe kvůli takovým lidem prokletí desítek tisíc životů?“
Od chvíle, kdy princ na Bílou beztvářnost zaútočil, mu
v žilách vřela krev a hrnula se mu do hlavy. Všechno to máchání mečem a vše,
co řekl, mu šlo přímo ze srdce, aniž by přemýšlel, co by měl vlastně dělat nebo
co přijde pak. Teď, když slyšel otázku Bílé beztvářnosti, najednou nevěděl, jak
odpovědět.
„Co je ti po mých plánech, ty je už každopádně
neuvidíš. Ze všeho nejdřív se tě zbavím!“
Bílá beztvářnost se nahrbil a jeho hlas zněl chladněji
než předtím. „Tak arogantní.“
Vtom okamžiku princ ucítil, jak na něj tlačí
neuvěřitelně silná vůle, a celý se roztřásl. Okamžitě zklidnil mysl a pokusil
se získat zpět ztracenou rovnováhu, ale nad ním se mihla postava v bílém a
prudce udeřila. Xie Lian byl vymrštěn vzhůru a pak zase dolů, jako by byl
těžkou železnou koulí, zvednutou a poté zaraženou hluboko do země.
Pokud dosud choval alespoň špetku naděje, že když
shromáždí dost sil, mohl by vyhrát, po tomhle úderu o všechny iluze přišel.
Neměl šanci Bílou beztvářnost porazit.
Ten netvor byl silný, přímo neuvěřitelně mocný.
Xie Lian dosud za „ohromujícího“ soupeře označil snad
jen Jun Wua, s nímž se několikrát utkal. Teď mu hlavou prolétlo podobné
hodnocení. Jun Wu byl skutečně silný, ale jeho síla byla odměřená, rozvážná a
opatrná, naprostý opak Bílé beztvářnosti. V síle té stvůry se skrývala
zloba a vražednost plná zášti.
Stačil jediný jeho úder, aby to princ pochopil. Proti
Bílé beztvářnosti nemohl nikdy vyhrát. Vyrovnat se mu mohl snad jedině Jun Wu.
Ozvalo se prudké dupnutí a sněhobílá bota Bílé
beztvářnosti několikrát dopadla na Xie Lianovu hruď. „Tvoje arogance,“ zasyčel,
„od začátku to byla tvoje arogance a naivní sny, které tohle všechno
způsobily!“
Ty údery jako by princi zmáčkly a zkroutily všechny
vnitřní orgány. Bolest byla nesnesitelná, ale on dokázal polknout ústa plná
krve. „Ne… za to jsem nemohl já!“
„Cože?“ ozval se Bílá beztvářnost, rozladěný jeho
odporem.
Xie Lian se natáhl a pevně se zachytil jeho boty. Oči
měl jasnější než kdykoliv předtím, planoucí a zářivé. „To ty jsi přinesl
obličejový mor. To TY jsi všechno způsobil!“
Bílá beztvářnost trhl hlavou. „Možná že ano, když už
chceš přemýšlet takhle.“ V hlase bylo znát, že se nejspíš usmívá. „Ale
musíš pochopit, že nebýt tvé arogance, s níž ses vzepřel Nebesům, já bych
se na světě nikdy neobjevil. Narodil jsem se z vůle Nebes!“
Hustý déšť neuhasil plameny v princových očích,
naopak, rozhořely s novou silou. „Přestaň si o sobě tolik namlouvat! Nepotřebuji,
abys mě cokoliv učil, naučím se to sám! Jestli ty představuješ vůli Nebes, pak
by taková vůle vůbec neměla existovat!“
V dálce zahřmělo a zvedl se silnější vítr. Hlas
Bílé beztvářnosti byl stále hlubší. „Staral jsem se o tebe, ale ty jsi stále
zabedněný a tvrdohlavý. Korunní princi, právě mi došla trpělivost!“
Xie Lian bolestivě zakašlal a Bílá beztvářnost
pokračoval: „Na tom už ale nezáleží. Tak či tak, už dávno jsi probudil
pomstychtivé duše a teď už zbývá jen udělat poslední krok. Dovol mi, abych ti
s tím pomohl.“
„Co máš v plánu?“ zeptal se princ znepokojeně.
Bílá beztvářnost se sklonil, chytil Xie Lianovu ruku a
strčil mu do dlaně černý meč. Pak ho přinutil dlaň sevřít a zvedl mu ruku
k nebi.
Z oblohy se snesl blesk, zabodl se do středu
čepele a odrazil se zpět. Husté tmavé mraky se začaly mísit mezi sebou a ještě
víc zčernaly. Rychle zakryly celou oblohu nad Yong’anem a v jejich temnotě
se vynořovaly tisíce obličejů, rukou, nohou a těl, jako by se na nebe přesunulo
samotné peklo.
Současně s tím nastala noc.
Xie Lian ležel na zemi a v očích se mu zrcadlila
vířící temnota mraků, zatímco oblohu křižovaly blesky a duněl hrom. Bílá
beztvářnost mu pustil ruku a černý meč zařinčel o zem.
Zahřmělo a zadunělo takovým způsobem, jako by
z mraků vyjeli jezdci apokalypsy na milionech koní. Lidé vycházeli ven
z domů, aby se podívali, co se děje, a vypadali zmateně.
„Co se to děje?“
„Co je to za hluk? Co to tam je, na té obloze… to je
lidský obličej?“
„Je to samotný chaos! Zlověstné znamení konce světa!“
Xie Lian, celý od bláta a od špíny, jak se plazil a
pokoušel se postavit, zakřičel: „Jděte domů! Vraťte se do svých domovů!
Nevycházejte ven! Utíkejte odsud!“
Obličejový mor měl být znovu vypuštěn!
Xie Lian horlivě máchal rukama, zatímco Bílá
beztvářnost stál stranou a tiše se pochechtával. Princ na něj vztekle pohlédl a
netvor si klidně zastrčil ruce do rukávů. „Proč ten hněv? Stejně už nemůžeš
couvnout, tak proč si neužít sladkou chuť pomsty? Tohle všechno jsi způsobil ty
sám, tak si té chvíle važ!“
„Opravdu si myslíš, že s tím nedokážu nic
udělat?“ odsekl mu Xie Lian.
„Jestli máš způsob, tak prosím, nebudu ti bránit.“
Princ se nejdřív zhluboka nadechl, pak zvedl ze země
černý meč a vydal se k lidem, shlukujícím se na ulici.
Všichni v něm poznali korunního prince předchozí
dynastie, který dva dny ležel v jámě na ulici, prokletého ducha,
bezbožného boha a nelidského člověka – a všichni ustrašeně couvli.
„Vy všichni!“ zakřičel princ. „Zůstaňte, kde jste!“
Ač byl v tu chvíli od hlavy až k patě od
bláta a špíny, dýchala z něj zvláštní aura, takže lidé se skutečně
zastavili.
„Vidíte ty věci na obloze?“
Dav podvědomě přikývl a princ pokračoval
„To jsou duchové zášti, kteří vyvolají obličejový mor.
Ta nemoc velmi brzy propukne!“
Černá masa mraků byla skutečně děsivá, takže lidé mu
uvěřili i bez dalšího přesvědčování.
Zděšeně volali: „Obličejový mor?“
„Proč to má znovu přijít?“
„Copak to opravdu nastane?“
Někteří byli zcela bezradní, jiní se otáčeli
k útěku, ale většina stála nervózně na svém místě a čekala, co dalšího
princ řekne.
Jenže tady už nebylo co říkat. Xie Lian pozvedl meč.
V okamžiku, kdy lidé spatřili tu mrazivě černou
zbraň, nadskočili a okamžitě couvli o několik kroků.
Princ znovu vykřikl: „Vezměte si to!“
„Co… cože?“ Dav na něj vyděšeně zíral.
Xie Lian tam stál v dešti a temně pronesl: „Kdo
mě tímhle mečem probodne, bude před obličejovým morem ochráněn.“
Vypadalo to, jako by sebevědomý postoj Bílé
beztvářnosti na moment zakolísal. Po chvilce však pronesl zdánlivě klidným
hlasem: „Korunní princi, ty ses zbláznil!“
Ani lidé tomu nechtěli věřit. „Co… to říkal?“
„Zbláznil se?“
„Vzít meč a probodnout ho? Opravu? Co tím sleduje?“
Mezi lidmi to šumělo. Bílá beztvářnost náhle propukl
v smích.
„Přišel jsi o rozum? Copak ti nestačilo, když tě
probodli stokrát? Ne, tentokrát se obávám, že to bude spíš tisíc. Možná deset
tisíc, sto! Otevři oči a podívej se na nebe!“
Najednou se přestal smát a ukázal na oblohu:
"Rozhořčení duchové obklopili celou zemi! Což znamená, že pokud chceš
'zachránit obyčejné lidi' Yong’anu, budeš se muset nechat probodnout celým
jejich národem. Za jediný den z tebe nezbude víc než krvavá kaše. Je to
úplně stejně marné, jako když ses postavil Nebesům a snažil ses přinést Yong’anu
déšť. Už zase přeceňuješ síly?“
Xie Lian se k němu ani neobtěžoval otočit. „Když
nestačí den, tak vydržím měsíc. Když ne měsíc, tak dva, klidně tři! Když nemůžu
zachránit deset tisíc lidí, zachráním tisíc, když ani to ne, tak aspoň sto.
Nebo deset! I kdyby to měl být jenom jeden jediný člověk!“
„Ale proč!“ zařval Bílá beztvářnost.
Xie Lian oběma rukama pozvedl meč a oplatil mu stejně
hlasitě: „Nemám žádný důvod! Prostě to tak chci! I kdybych ti to řekl…“ Mírně
zaklonil hlavu. „Takový zbytečný odpad jako ty by to stejně nepochopil.“
Blahosklonnost a pohrdání bylo z jeho hlasu až příliš
patrné. Bílá beztvářnost znovu zvýšil hlas. „Ty! Jak jsi mě to nazval?“
Princ už ho ale ignoroval a znovu se obrátil
k davu. „Stačí jedno bodnutí a všechno bude v pořádku. Nezemřu,
všichni jste se o tom mohli poslední dva dny přesvědčit. Každý však může
bodnout jenom jednou, žádné strkání, všichni musíte poslouchat mé pokyny.
Jestli se někdo pokusí dělat problémy, sám vám rozbiju hlavu. Věřte mi, že
jednou rukou zvládnu rozdrtit klidně sto takových hlav.“
Bílá beztvářnost si dál vedl svou: „Ty se mě odvažuješ
nazývat zbytečným odpadem? Ty, který jsi sám zbytečný odpad, ty, který jsi
přinesl zkázu vlastnímu království?“
Nikdo se neodvažoval vzít meč z princových rukou,
ale nikdo se neodvažoval ani odejít.
Bílou beztvářnost všichni ignorovali, což ho stále
více hněvalo.
„Dobrá tedy,“ pronesl. „Sednu si zde a budu sledovat,
jak se sám ničíš svou tvrdohlavostí. Ať už to skončí jakkoliv, můžeš si za to
sám. Jen doufej, že se z toho všeho nakonec nezhroutíš a nepřijdeš za mnou
v slzách s prosíkem.“
Černá mračna na obloze vířila a houstla a tlačila na
se na sebe, jako by se mělo zhroutit samo nebe. Ječivé výkřiky lidských tváří
v mracích se zabodávaly do uší. Jeden vyděšený otec, tisknoucí si k sobě
malé dítě, už to nevydržel a natáhl se po meči.
„Zkusím to… zkusím to se svým malým Baoem…“
Dosud váhající lidé se po něm překvapivě ohlédli. „Ty
to opravdu uděláš?“
Otec byl viditelně na rozpacích, ale přinutil se
odvážně kývnout. „On… on přece opravdu nevypadá, že by mohl umřít. Je mi to
líto, příteli, vážně je mi to líto, ale můj malý Bao…“
Zvedl ruku, zakryl oči malého chlapce ve svém náručí a
nechal ho uchopit černý meč. Bílá beztvářnost nijak nezasahoval, jen si
posměšně odfrkl. Xie Lian mírně zaťal pěsti a čekal, až se dostaví očekávaná
bolest, ale místo toho uslyšel hlasité a jasné: „To nemůžeš!“
Pootočil hlavu, aby se podíval. Čepel meče srazil
stranou malý obchodník s vodou.
Předtím se vmísil do davu, ale teď vystoupil do
popředí a vypadalo to, že už nehodlá mlčet. „Já se na to nemůžu dívat! Copak
nevidíte tu krvavou skvrnu na jeho břiše? Tolik krve… opravdu nezemře? A i
kdyby nezemřel, stejně krvácí, ne?“
Otec malého Baoa se nervózně poškrábal na tváři. „Ano,
ale… ale…“
Manželka toho obchodníka s vodou do něj nenápadně
strčila loktem, ale drobný muž se k ní otočil a tiše jí napomenul:
„Přestaň do mě šťouchat. Jestli se ti něco nelíbí, promluvíme si později doma!“
Pak se otočil zpět. „Navíc ani nevíme, jestli nám to probodnutí skutečně
pomůže. Co když ne? Co když mu prostě jen ublížíme?“
Chlapcův otec kývl směrem k nebi. „Jenže brzo…“
Malé dítě v jeho náručí se náhle rozplakalo a
obchodník na něj okamžitě ukázal prstem. „Podívej se! Podívej! Nutíš svého
syna, aby bodal do lidí, a on teď kvůli tomu pláče!“
Malé dítě v slzách odhodilo černý meč na zem.
Nejspíš ani nevědělo, co po něm jeho otec chce, ale přesto se té černé zbraně
bálo. Ten čin zničil všechny myšlenky, které jeho otec měl, a tak se spolu se
svým synem vtlačil zpět do davu.
Našli se i další, co to chtěli zkusit, ale když
viděli, že už to jeden člověk vzdal, také ustoupili. Místo toho začali
z bezpečí davu pokřikovat:
„Copak jsi ho neslyšel? Chystá se na nás obličejový
mor! Je to bůh neštěstí, přivolal ho na nás!“
Malý obchodník však namítl: „Kdyby to byl bůh
neštěstí, proč by nám dobrovolně pomáhal!“
Jeho řeči začaly některé lidi štvát. „Stačí vědět, že
to udělat chce, tak kde je problém? Chceš snad, abychom tu všichni umřeli?“
„Jo, starej se o prodej vody. Nevadí ti šidit lidi na
ceně, ale teď na nás děláš ramena…“
Obchodníkova manželka do něj celou dobu strkala
loktem, ale po takovém obvinění jí zrudla tvář. Vztekle vybuchla: „To je ale
zasraná hovadina, kdo že tady šidí lidi? Vylez ven a řekni mi to do očí!“
Odpovědí jí bylo ticho. Malý obchodník také trochu
zrudl, ale hned na to se zatvrdil.
„Říkám vám, že jestli chce být probodnutý, je to jeho
věc, ale naše věc zase je, jestli to uděláme! To by bylo, vzít meč a bodat jen
tak do lidí. Kéž bych mu za ty dva poslední dny podal vodu nebo mu jinak
pomohl, možná by to celé dopadlo jinak… ale já to neudělal. Kdo z vás ano?
Styděl bych se, ještě mu ublížit!“
Žádné komentáře:
Okomentovat