Yan Zhengming vyšel z ložnice a na jeho tváři nebyla ani stopa po únavě. Zvedl ruku a položil ji na Cheng Qianovo ztuhlé rameno. „Jak zemřel? Vůbec nic jsem necítil. Jak mohl někdo tak mocný jako Shang Wan’nian zemřít bez jakéhokoliv rozruchu?“
Jako
právoplatný dědic pečeti vůdce sekty dokázal vycítit i ten nejmenší pohyb trávy
na hoře Fuyao a jeho duchovní vědomí dokázalo dohlédnout i do údolí Yao
v zadní části hory. Byl v tom mnohem lepší než kdysi napůl mrtvý
Muchun Zhenren v těle lasičky.
„Já
nevím.“ Li Yun si promnul nos. „Jeden chlapec z Panství Bílého tygra,
který ještě ani nevstoupil do Tao, si uprostřed noci všiml, že se v pokoji
jeho mistra svítí a že stín vrhaný na okno je trochu divný. Jakmile vešel
dovnitř, aby se ho zeptal, zjistil, že je po smrti. Pojďte za mnou, podíváme se
tam.“
Cheng
Qian se zvedl a v hlavě se mu rodily nejrůznější konspirace.
Najednou
ho však začala pálit ruka, ta, která zachytila Poslechnout jsoucno. Na hladké
kůži nebyly znát žádné změny, ale dlaň se mu prudce roztřásla a ten palčivý
pocit se rychle rozšířil na paži a postupně pohltil celé jeho tělo.
Na
moment zavrávoral. Mrazivé ostří, visící mu u pasu, se samo od sebe uvolnilo a
se bzučivým zvukem dopadlo na zem.
Yan
Zhengming a Li Yun si spolu povídali, ale po nečekaném zvuku se ohlédli a zjistili,
že tam Cheng Qian jen mlčky stojí. Vzápětí udělal několik nejistých kroků, načež
se zhroutil na kolena s tváří bílou jako mrtvola.
Yan
Zhengmingovi málem vyskočila duše z těla.
Cheng
Qian instinktivně nahmatal pochvu Mrazivého ostří, jehož dříve chladná čepel se
začala pomalu zahřívat. Všechno kolem jako by se vzdalovalo. Slyšel zvuky,
připomínající tóny starověkých zvonů, ohlušující dunění, otřásající samotným
jeho zlatým jádrem. Jeho prvotní duše, která se ještě nestihla plně upevnit po
Yan Zhengmingově léčbě, nedokázala odolat těžkému poškození a hrozilo, že se
bez zjevného důvodu rozpadne na kusy.
Vtom
do něj náhle vnikla vnější síla, která okamžitě onen burácející zvuk odřízla a
zkrotila jeho běsnící prvotní duši.
Cheng
Qian potlačil železitou pachuť v ústech a soustředil své vědomí do své
prvotní duše, jen aby spatřil mocné, ale nikoli agresivní duchovní vědomí –
nebyl to nikdo jiný než údajně zesnulý Shang Wan’nian.
Teď
se mračil na Cheng Qianovu prvotní duši. „Co
se to s tebou děje? Proč je to poškozené?“
Cheng
Qian se chvíli nezmohl ani na slovo.
Shang
Wan’nian si povzdechl a rozprostřel své vědomí. Jeho podoba se proměnila ve
shluk nespočtu hvězd, které se stáhly do jediného bodu a trpělivě uhlazovaly
jeho tříštící se prvotní duši. „Je to tak
rozbité! Žádný div, že nemůžeš vydržet Poslechnutí jsoucna. Bohužel, dokážu ho
pouze uzamknout ve tvém zlatém jádru a nechat ho tu na tebe čekat.“
Cheng
Qian nechápal, co to všechno má znamenat.
„Poslechnout jsoucno
bylo na dlouhou dobu ztracené,“
pokračoval Shang Wan’nian, jako by mu četl myšlenky. „Poté, co jsem přijal jeho
dědictví, jsem jej celý život hledal… abych na něj narazil až těsně před svou
smrtí. Jelikož to byl osud, chtěl jsem ti jej předat, ale načasování nebylo
nejlepší. Ts, vůle Nebes… mám opravdu smůlu.“
Sotva
to dořekl, Cheng Qian ucítil, jak něco proudí z jeho paže skrze všechny
meridiány tělem, až se to něco nakonec zanořilo mezi jeho obočí. V jeho
prvotní duši byl neznámo jak vyražen znak podobný uchu, představující
Poslechnutí jsoucna. Na chvíli se rozzářil a pak postupně pohasl.
Shang
Wan’nianova duchovní postava se znovu objevila před Cheng Qianem.
S komplikovaným pohledem se zadíval na Poslechnout jsoucno, zavrtěl hlavou
a povzdychl si. „I když si své dědictví nemohu prohlédnout, možnost spatřit ho
alespoň takto mi dovolí zemřít bez lítosti.“
„Ty jsi opravdu…“
„Mhm, moje fyzická schránka
už zemřela přirozenou smrtí. Věděl jsem, že se blížím ke konci svého života,
ale ne tak brzy. Ts, tohle tvé sektě přidělá další starosti.“
„Co to vlastně má
všechno znamenat?“
Shang
Wan’nian se otočil, chvíli na něj hleděl, ale když otevřel ústa, nevyšel
z nich žádný zvuk.
Hořce
se ušklíbl sám sobě.
„Ne že bych ti to
nechtěl říct, příteli. Až plně opravíš svou prvotní duši a přijmeš dědictví,
které jsem v tobě zapečetil, pochopíš. Dědictví je omezeno tím, že o Poslechnutí
jsoucna nesmíš promluvit.“
Odmlčel se a trpce se usmál. „A týká se
to i mrtvých.“
Cheng
Qian v jeho slovech necítil žádnou zášť ani vyhýbavost. Naopak, jeho
klidný výraz ho přivedl k myšlence: Všichni usilovali o dosažení Tao a
vstup na Nebesa, tak proč ten muž vypadá, jako by ho vlastní smrt nijak
netrápila?
Shang
Wan’nian před ním stál s aurou člověka odtrženého od světa. „Vím, že všichni nenávidíte Úřad pro nebeské
záležitosti. Jsou opovrženíhodní, povýšení a mají na svědomí mnoho životů. Ani
jejich současný pád nemůže smazat jejich zločiny. A přesto skutečnost, že po
tolik let mohli kultivující a smrtelníci žít v míru, je z velké části
právě jejich zásluhou. Teď, když jsou Úřad i Chodci nočních můr poražení a
démonická i spravedlivá cesta zůstala bez vůdců, svět se propadne do chaosu.
Proto musím chránit Han Yuanův život.“ Letmo pohlédl na Cheng Qiana a
dodal: „Jak vidíš, nesnažil jsem se tím
koupit vděk tvé sekty.“
Neklidní
duchové vznikají v neklidných časech. Devět mudrců bylo mrtvých a naživu
zůstal jen Han Yuan. Démoničtí kultivující Nanjiangu rozhodně nebyli jen
nesourodým shlukem bezmocných jednotlivců…
„Je tu ještě jedna
věc. Načasování opětovného objevení Lampy pohlcující duše je až příliš přesné,“ pokračoval Shang Wan’nian. „Nečekal jsem, že můj čas přijde už teď,
takže jsem neměl možnost to plně prozkoumat. Řeknu ti jen, jaký pocit z toho
mám. Nemusí být nutně správný, ale… někdo ví, že Tong Ru použil Kámen přání a
teď neustále tajně rozdmýchává plameny. Kromě Úřadu, strůjce toho všeho, jsme o
tom měli vidět jen my Čtyři svatí…“
Cheng
Qianovi se zablesklo v očích.
„Ne, Bian Xu to
nebyl. Kdyby měl tak metodickou mysl, určitě by se nenechal vláčet životem tak,
že teď vypadá jako svůj vlastní stín.“
Cheng
Qian přikývl. V tak velké organizaci jako Úřad pro nebeské záležitosti
mohl tuhle informaci vypustit doslova kdokoliv.
„To je první věc.“ Shang Wan’nian natáhl ruku a stáhl
zpět své vlastní vědomí, které nechal potulovat po Cheng Qianově zlatém jádru.
„Je tu ještě jedna věc, kterou ti chci
říct. Věděl jsi, že s tebou někdo manipuloval?“
„Cože?“ Cheng Qian zúžil oči.
„Není to na tvém těle
z duchovního nefritu, ale na tvé duši. Odpusť mi, že v této oblasti
nejsem příliš zběhlý, takže nedokážu poznat, k čemu to je. Ještě se to
neprojevilo? Hm, neoznačil bych tvou kultivaci jako nepřekonatelnou, ale je
dostatečná k tomu dosáhnout vrcholu. Přesto tě někdo dokázal ovlivnit?
Nejsem si jistý… kdo má takovou pozoruhodnou moc, aby na tebe uvalil kletbu bez
jediné stopy?“
Cheng
Qian cítil, jak se mu v hrdle usazuje kus ledu a prsty se mu začaly třást.
U
těch, které za všechny ty roky potkal – kdo ovládá tuto cestu Tao? Kdo měl
příležitost zasáhnout do jeho duše?
Shang
Wan’nian pozorně sledoval jeho výraz.
„Zdá se, že máš nějakou představu.“
Cheng
Qian ztěžka kývl a pak se už klidněji zeptal: „Pane Panství, je nějaký způsob, jak to vyřešit?“
Druhý
si povzdechl. „Nedokážu určit, o jakou
kletbu jde, takže se obávám, že ti nemám jak pomoci… ale nemusíš si dělat moc
velké starosti. Pokud se jednou skutečně projeví, Poslechnutí jsoucna ji dokáže
odrazit.“
„Děkuji.“
Shang
Wan’nian mávl rukou. „Nitě osudu jsou
pevně zapleteny do zákonů světa. Poslechnout jsoucno ti mělo patřit od samého
začátku, takže díků není třeba. A teď sbohem – odcházím se reinkarnovat.“
Vypadal,
jako by ze sebe setřásl nějaké břímě, a s těmi slovy se zbytek jeho prvotní
duše, setrvávající ve světě, rozplynul.
Když
se Cheng Qian probral, ležel ve svém pavilonu. Zaslechl neznámý hlas: „…Tento starší
utrpěl zpětný ráz kvůli poškození prvotní duše. Domnívám se, že to může být
následek přílišného užívání jeho duchovních sil…“
Cheng
Qianova nálada byla už tak dost mizerná. Kde se tu vzal tenhle kdákající
pitomec?
Otevřel
oči a spatřil kultivujícího ve stejnokroji Panství Bílého tygra, který mu tiskl
prsty k zápěstí a neustále brebentil. Jakmile zvedl hlavu a setkal se
s Cheng Qianovým ledovým pohledem, ihned jeho ruku v úleku pustil.
„Vy… vy jste vzhůru, starší?“
Druhý
ho beze slova vraždil pohledem.
Yan
Zhengming se natáhl, odtlačil malého kultivujícího stranou a zablokoval tak
Cheng Qianův vražedný pohled. Z napětí jeho zad však bylo znát, že je
naštvaný.
„Nevšímej
si ho,“ zatnul vůdce sekty Yan zuby. „Řekni mi, co bude následovat po tom
zpětném rázu?“
„N-n-nic
dalšího,“ zakoktal se kultivující v bílém. „P-prvotní duše staršího Chenga
je čistá a hluboká. Potřebuje si jen odpočinout a n-nezabere to moc času, než
se uzdraví. N-nemějte obavy, starší.“
Výraz
Yan Zhengminga se trochu uvolnil, i když se stále ještě nedal nazvat příjemným,
a pak se hosta bez okolků zbavil: „Dobře. Mnohokrát děkuji, dávej na sebe pozor
a odpusť mi, že jsem tě nedoprovodil.“
Li
Yun, který stál na stráži u dveří, se okamžitě upřímně usmál. „Tudy prosím… to
je v pořádku, netřeba se bát. Náš vůdce sekty nekouše.“
Nekousající
vůdce sekty Yan zamračeným pohledem sledoval lékaře, jak odchází, načež pomalu
otočil hlavu zpět k Cheng Qianovi a chystal se vyrovnat starý dluh.
Cheng
Qian ale neměl náladu ho utěšovat. Opíral se o sloupek postele a zíral na
závěsy nad sebou.
Tato
reakce se ani trochu nepodobala tomu, co Yan Zhengming očekával jako známku
provinilosti. Překvapený odložil své připravené výčitky a poněkud bezmocně
přešel k jeho lůžku.
„Co
se děje?“
Cheng
Qian neodpověděl, jen poklepal na místo vedle sebe, aby mu naznačil, ať si
sedne. Pak zavřel oči, chytil Yan Zhengminga za ruku a položil si ji na hruď.
Byl
od malička odtažitý, málokdy si s někým rozuměl. Tang Zhen byl jediný cizí
člověk, kterého si pustil k tělu.
Ruka
Yan Zhengminga byla teplá a plná života – mnohem víc jako ruka skutečného
člověka než jeho vlastní.
Zhluboka
se nadechl. „Shang Wan’nian dosáhl konce svého přirozeného života a jeho
prvotní duše odešla k reinkarnaci. Podle mě odešel spokojený. Nikdo mu
neublížil.“
To
už bylo vůdci sekty dříve oznámeno. „Jak to víš?“ zeptal se překvapeně.
„Viděl
jsem ho. Chtěl mi předat své dědictví, ale moje prvotní duše je ještě
poškozená, tak to teď nemohu přijmout. To není žádný pitomý zpětný ráz, jak tvrdil
ten chlap. Kromě idiotů, kteří používají zakázané techniky k násilnému
zvýšení vlastní kultivační úrovně, kdo by utrpěl zpětný ráz od vlastní prvotní
duše?“
Yan
Zhengming mu vytrhl ruku. „Snažíš se být vykopnut ze sekty?“
„Nehluč
tak,“ zašeptal Cheng Qian. „Bolí mě u srdce, nejstarší bratře.“
Yan
Zhengming oněměl. Viděl Cheng Qiana zkrvaveného z boje, viděl ho jedinou
větou přidusit nepřítele tak, že zakolísal, a také viděl Cheng Qiana, který
sotva dokázal sebrat dost trpělivosti, aby ho snášel. Ale nikdy předtím neviděl
Cheng Qiana, který bolestivě krčil obočí a přiznával, že ho bolí u srdce.
V jeho
vzpomínkách měl Cheng Qian srdce z kamene. Nic na světě s ním nemohlo
pohnout, natož ho donutit sklonit hlavu.
Tento
odhalený záchvěv slabosti způsobil, že se Yan Zhengming náhle cítil zvláštně
rozrušený. Sklonil se a odhrnul z tváře svého třetího bratra pár pramenů
vlasů. Čím déle se na něj díval, tím méně věděl, jak mu projevit náklonnost.
Nakonec se neudržel, naklonil se ještě blíž a vtiskl polibek mezi jeho lehce
svraštěné obočí. „Co se děje?“
Cheng
Qian neodpověděl, jen hleděl na jeho tak blízkou tvář a s vyčerpáním si
pomyslel: „Také mě jednoho dne zradí?“
Yan
Zhengminga ten hluboký pohled doslova pohltil, ale kvůli jeho zdraví se zdržel
dalších doteků a ovládl se. „Na co se díváš?“
Cheng
Qian si ho ještě chvíli prohlížel a pak se najednou lehce pousmál. „Na co to vůbec myslím? Vždyť mu dám,
cokoliv bude chtít. Pokud požádá o můj život, dostane ho. Žádná zrada není
možná.“
Yan
Zhengming neměl dar nahlédnout mu do srdce, a tak nemohl tušit o tichých
slibech lásky, které se v jeho třetím bratrovi hromadily. Olízl si rty a
s nestydatým záměrem se vrátil ke své obvyklé taktice: „Protože tě bolí
srdce i tělo, pořádně si dnes odpočiň. Já… ehm, můžu všechno ostatní odložit a odpočívat
s tebou.“
Tenhle
vůdce sekty byl opravdu jediný svého druhu.
Cheng
Qian vytřepal ze srdce všechny ty něžné pocity. Uf. Je tak otravný!
Zvedl
ruku a Yan Zhengmingovu tvář odstrčil. „Nemusíš se se mnou víc trápit,
potřebuji si ještě něco zařídit. Běž si lehnout.“
„Počkej,
vždyť jsi teprve vstal….“
Cheng
Qian už však v místnosti nebyl.
Když
nemohl Yan Zhengming srovnat myšlenky majitele pavilonu Qing’an, rozhodl se
srovnat alespoň jeho bambusový háj.
…
Cheng
Qian dorazil do pokoje pro hosty, kde byl ubytován Tang Zhen, jen aby zjistil,
že dotyčný neznámo kdy odešel. Na místě zanechal jen malou krabičku
s lístkem zastrčeným pod jejím rohem. „Nemá
smysl, abych zde déle zůstával, tak se prozatím vzdálím. V krabičce je Vlákno
přitahující duše. Nikdy jsem neměl příležitost ti ho dát, ale obávám se, že teď
už stejně nebude k ničemu.“
Vlákno
mohlo na chvíli přivést duši Han Yuana, což by jim umožnilo zabít jeho
srdečního démona, viníka všech zlých skutků. Mohli by tak zkrátka vylít
vaničku, aniž by s ní letělo i dítě.
Formulace
přísahy krve mluvila vysloveně o démonickém drakovi. Kdyby skutečně srdečního
démona zabili, nemohl by pak pravý Han Yuan svalit vinu na něj, vyhnout se
cestě do Nanjiangu a pětisetletému bičování?
Cheng
Qian stiskl lístek mezi prsty a po chvíli si povzdechl. Kdyby neměl
v srdci pochybnosti, už by s tím radostně běžel za Yan Zhengmingem.
Jenže
on už pochybnosti měl. Proč Tang Zhen vytáhl Strunu právě teď, ne dřív ani
později?
Tak
moc doufal, že Han Yuan nepůjde do Nanjiangu. Bylo to z dobrých úmyslů,
nebo chtěl situaci ještě víc zkomplikovat?
A
pak… proč odešel v takovém spěchu?
Zabrán
do úvah, vzhlédl právě ve chvíli, kdy se Han Yuanův nápadný hábit s motivem
draka mihl nad zídkou před jeho pokojem.
„Ten
vlezlý stařík Shang Wan’nian umřel,“ uslyšel jeho lhostejný hlas. „Nemají čas
mě teď hlídat, tak jsem se šel projít sám. Co to tam máš?“
Cheng
Qian se na okamžik zarazil a pak mu řekl pravdu.
Han
Yuan se posadil na zeď s poněkud hořkým úsměvem. „Klidně to vyhoď,
k ničemu to není. Co ti napovídal náš nejstarší bratr? Moc dobře ví, co je
srdeční démon. Jak by v jednom těle mohly být dvě duše? Tohle není
posednutí.“
„Aha?
Takže už je to ‚náš nejstarší‘? Kam se poděl ‚vznešený vůdce sekty‘?“
Han
Yuan byl přistižen.
„Snažil
se ti jen najít cestu k úniku,“ pokračoval Cheng Qian. „Pokud by tě
opravdu chtěli zabít, pak to ‚jedno tělo, dvě duše‘ plánoval použít jako
výmluvu.“
Han
Yuan se zapřel rukama o vršek zídky a zadíval se na nekonečnou noční oblohu.
Pak řekl: „To není potřeba, starší bratře. Došel jsem k závěru, že nikdo
si nemůže najít výmluvu sám pro sebe.“
Cheng
Qian se opřel o stejnou zídku a následoval jeho pohled k nebi. Jeden
seděl, druhý stál, ale obloha nad nimi byla stejná. Už dlouho si nebyli tak
blízcí.
„Vy
tři jste se vydali do Údolí Yao, abyste mě zachránili. Druhý bratr se pak přede
všemi přiznal, že mě tam nalákal. Tehdy jsem si pomyslel, že možná vypadá jako
darebák, ale je to muž cti.“ Han Yuan si pohodlně natáhl nohy. Nebýt jeho
impozantního roucha, stále by připomínal toho malého rošťáckého žebráka.
„Později
jsem zjistil, že je prostě jen velmi chytrý,“ pokračoval Han Yuan a jeho tón se
změnil. „Když jsem tě zabil pod vlivem Malování duší… starší bratře, kdybychom
si vyměnili místa, co bys udělal ty?“
Cheng
Qian mlčel, ale nijak se tou představou nezaobíral. Proč mluvit o něčem, co se
nestalo?
„Rozhodně
bys neskočil do moře a neutekl před divokou silou kouzla,“ odpověděl si Han
Yuan sám. „Jakmile by ses z něj vymanil, vrátil by ses ke dveřím sekty a
přiznal svůj zločin. Nechal bys na nich, jestli tě budou vinit. Neschovával by
ses.“
Cheng
Qian se křivě usmál. „Měl jsi o mně celé ty roky tak vysoké mínění jen kvůli
sáčku piniových bonbónů?“
Han
Yuan se tiše rozesmál. Smál se a smál, až vrásky v koutcích jeho očí
pomalu zmizely. Tvář měl sice mladou, ale v pohledu se mu zračila únava ze
života.
„Upřímně
řečeno, nebál jsem se toho, co mi uděláte. Věděl jsem, že nic. Ale byl jsem tak
zahanbený, že jsem to nemohl unést, starší bratře. Každý den, každou noc… toho
trápení bylo příliš. Dokázal jsem to jen proměnit v nenávist a krutost.“
„Víš,
že tě neobviňujeme.“
„Předstíral
jsem, že to nevím, ale věděl jsem.“
A
čím víc si to uvědomoval, tím víc se jeho vina prohlubovala. Druzí ho
neobviňovali, o to víc se obviňoval sám.
„Utekl
jsem, ale nedokázal jsem utéct navždy. Teď už to vím. Ale není pozdě – stále
ještě mi bylo dovoleno vidět horu Fuyao.“
Dlouho
mlčeli.
Cheng
Qian najednou zvedl ruku tak, aby to Han Yuan viděl. S pochopením toho
gesta se druhý mírně naklonil a lehce mu do dlaně plácl.
S tím
ostrým zvukem se všechny zrady, spletité konflikty a nesčetné střetnutí rázem
rozplynuly v nicotu.
„Dobře,“
řekl pak Cheng Qian. „Když už jsi starší bratr, co vyděsil svou sestru, proč ji
nenajdeš a neomluvíš se jí?“
„Udělám
to zítra,“ odvětil Han Yuan s náznakem úšklebku. „Dnes už je pozdě. Hledat
dospělou slečnu uprostřed noci by nebylo vhodné… eh, ani jsem ji neviděl
vyrůstat. Nejsem na to zvyklý.“
Cheng
Qian se ho chystal napomenout, když v tom se na dvoře nedalekého pavilonu
rozhořel plamen, který vzápětí vybuchl jako ohňostroj. Ve tmě se mihla silueta
Šarlatového jeřába, přistála na velkém stromě a vzápětí vykřikla Loužiččiným
pronikavým hlasem: „Kdo jsi?“
Cheng
Qianova tvář potemněla. S lehkým dotykem Mrazivého ostří se odrazil od zídky a
vmžiku zmizel z původního místa. Han Yuan se vrhl za ním.
Na
Loužiččiném dvoře stála jakási osoba. Podle voskově bledé tváře nešlo poznat, zda
se jedná o ženu nebo muže, a křiklavé roucho bylo ještě podivnější než obvyklá
garderoba Loužičky.
Han
Yuan vystoupil z koule černé mlhy, zkřížil ruce na hrudi a zamračeně si
vetřelce prohlédl. „Kultivující yao?“
Ta
osoba sebou při spatření Han Yuana cukla a ustoupila o několik kroků dozadu,
jen aby zjistila, že její ústupová cesta je zablokována někým dalším.
„Dnes
není ani první den v měsíci, ani patnáctý,“ poznamenal Cheng Qian.
„Přijdeš si sem, místo toho ays poslušně zůstal v Údolí yao. Zabila by tě
trocha trpělivosti?“
S protivníkem
vpředu i vzadu se kultivující yao neměl kam schovat. Vydal ze sebe pronikavý
výkřik plný strachu a s trhnutím se proměnil v obrovského ptáka, který se
vzápětí pokusil vzlétnout vzhůru.
Han
Yuan okamžitě vystřelil vzhůru a za jeho zády se mihnul stín draka. Démonická
energie se rozlila vzduchem jako tíživá vlna a tvrdě velkého ptáka srazila
k zemi. Han Yuan švihl rukávem, ale když na hřbetu jeho ruky probleskl osmitrigramový
cejch přísahy krve, otráveně si odfrkl. „Nesmím zabíjet,“ pronesl nespokojeně.
Veliký
yao se zřítil zpět na zem a vrátil se do lidské podoby. Než se ale mohl znovu
pokusit o útěk, na krku ucítil ostří meče.
Ledový
kov čepele se odrážel proti bledé kůži namodralým svitem.
Cheng
Qian s chladnou lhostejností tlačil yao k zemi. „Na tvém místě bych
se o to ani nepokoušel.“
Ve
tváři yao se objevila bolestná grimasa. Kleče na zemi vzhlédl k Loužičce
zmučeným pohledem a s podivným přízvukem tvora, neuvyklého lidskému jazyku,
pronesl: „Ty jsi… královnino…!“
-Předchozí- -Kapitoly- -Další-
Žádné komentáře:
Okomentovat