Liu Yao Kapitola 97: Jen kvůli sáčku piniových bonbónů

Yan Zhengming vyšel z ložnice a na jeho tváři nebyla ani stopa po únavě. Zvedl ruku a položil ji na Cheng Qianovo ztuhlé rameno. „Jak zemřel? Vůbec nic jsem necítil. Jak mohl někdo tak mocný jako Shang Wan’nian zemřít bez jakéhokoliv rozruchu?“

Jako právoplatný dědic pečeti vůdce sekty dokázal vycítit i ten nejmenší pohyb trávy na hoře Fuyao a jeho duchovní vědomí dokázalo dohlédnout i do údolí Yao v zadní části hory. Byl v tom mnohem lepší než kdysi napůl mrtvý Muchun Zhenren v těle lasičky.

„Já nevím.“ Li Yun si promnul nos. „Jeden chlapec z Panství Bílého tygra, který ještě ani nevstoupil do Tao, si uprostřed noci všiml, že se v pokoji jeho mistra svítí a že stín vrhaný na okno je trochu divný. Jakmile vešel dovnitř, aby se ho zeptal, zjistil, že je po smrti. Pojďte za mnou, podíváme se tam.“

Cheng Qian se zvedl a v hlavě se mu rodily nejrůznější konspirace.

Najednou ho však začala pálit ruka, ta, která zachytila Poslechnout jsoucno. Na hladké kůži nebyly znát žádné změny, ale dlaň se mu prudce roztřásla a ten palčivý pocit se rychle rozšířil na paži a postupně pohltil celé jeho tělo.

Na moment zavrávoral. Mrazivé ostří, visící mu u pasu, se samo od sebe uvolnilo a se bzučivým zvukem dopadlo na zem.

Yan Zhengming a Li Yun si spolu povídali, ale po nečekaném zvuku se ohlédli a zjistili, že tam Cheng Qian jen mlčky stojí. Vzápětí udělal několik nejistých kroků, načež se zhroutil na kolena s tváří bílou jako mrtvola.

Yan Zhengmingovi málem vyskočila duše z těla.

Cheng Qian instinktivně nahmatal pochvu Mrazivého ostří, jehož dříve chladná čepel se začala pomalu zahřívat. Všechno kolem jako by se vzdalovalo. Slyšel zvuky, připomínající tóny starověkých zvonů, ohlušující dunění, otřásající samotným jeho zlatým jádrem. Jeho prvotní duše, která se ještě nestihla plně upevnit po Yan Zhengmingově léčbě, nedokázala odolat těžkému poškození a hrozilo, že se bez zjevného důvodu rozpadne na kusy.

Vtom do něj náhle vnikla vnější síla, která okamžitě onen burácející zvuk odřízla a zkrotila jeho běsnící prvotní duši.

Cheng Qian potlačil železitou pachuť v ústech a soustředil své vědomí do své prvotní duše, jen aby spatřil mocné, ale nikoli agresivní duchovní vědomí – nebyl to nikdo jiný než údajně zesnulý Shang Wan’nian.

Teď se mračil na Cheng Qianovu prvotní duši. „Co se to s tebou děje? Proč je to poškozené?“

Cheng Qian se chvíli nezmohl ani na slovo.

Shang Wan’nian si povzdechl a rozprostřel své vědomí. Jeho podoba se proměnila ve shluk nespočtu hvězd, které se stáhly do jediného bodu a trpělivě uhlazovaly jeho tříštící se prvotní duši. „Je to tak rozbité! Žádný div, že nemůžeš vydržet Poslechnutí jsoucna. Bohužel, dokážu ho pouze uzamknout ve tvém zlatém jádru a nechat ho tu na tebe čekat.“

Cheng Qian nechápal, co to všechno má znamenat.

„Poslechnout jsoucno bylo na dlouhou dobu ztracené,“ pokračoval Shang Wan’nian, jako by mu četl myšlenky. „Poté, co jsem přijal jeho dědictví, jsem jej celý život hledal… abych na něj narazil až těsně před svou smrtí. Jelikož to byl osud, chtěl jsem ti jej předat, ale načasování nebylo nejlepší. Ts, vůle Nebes… mám opravdu smůlu.“

Sotva to dořekl, Cheng Qian ucítil, jak něco proudí z jeho paže skrze všechny meridiány tělem, až se to něco nakonec zanořilo mezi jeho obočí. V jeho prvotní duši byl neznámo jak vyražen znak podobný uchu, představující Poslechnutí jsoucna. Na chvíli se rozzářil a pak postupně pohasl.

Shang Wan’nianova duchovní postava se znovu objevila před Cheng Qianem. S komplikovaným pohledem se zadíval na Poslechnout jsoucno, zavrtěl hlavou a povzdychl si. „I když si své dědictví nemohu prohlédnout, možnost spatřit ho alespoň takto mi dovolí zemřít bez lítosti.“

„Ty jsi opravdu…“

„Mhm, moje fyzická schránka už zemřela přirozenou smrtí. Věděl jsem, že se blížím ke konci svého života, ale ne tak brzy. Ts, tohle tvé sektě přidělá další starosti.“

„Co to vlastně má všechno znamenat?“

Shang Wan’nian se otočil, chvíli na něj hleděl, ale když otevřel ústa, nevyšel z nich žádný zvuk.

Hořce se ušklíbl sám sobě.

„Ne že bych ti to nechtěl říct, příteli. Až plně opravíš svou prvotní duši a přijmeš dědictví, které jsem v tobě zapečetil, pochopíš. Dědictví je omezeno tím, že o Poslechnutí jsoucna nesmíš promluvit.“ Odmlčel se a trpce se usmál. „A týká se to i mrtvých.“

Cheng Qian v jeho slovech necítil žádnou zášť ani vyhýbavost. Naopak, jeho klidný výraz ho přivedl k myšlence: Všichni usilovali o dosažení Tao a vstup na Nebesa, tak proč ten muž vypadá, jako by ho vlastní smrt nijak netrápila?

Shang Wan’nian před ním stál s aurou člověka odtrženého od světa. „Vím, že všichni nenávidíte Úřad pro nebeské záležitosti. Jsou opovrženíhodní, povýšení a mají na svědomí mnoho životů. Ani jejich současný pád nemůže smazat jejich zločiny. A přesto skutečnost, že po tolik let mohli kultivující a smrtelníci žít v míru, je z velké části právě jejich zásluhou. Teď, když jsou Úřad i Chodci nočních můr poražení a démonická i spravedlivá cesta zůstala bez vůdců, svět se propadne do chaosu. Proto musím chránit Han Yuanův život.“ Letmo pohlédl na Cheng Qiana a dodal: „Jak vidíš, nesnažil jsem se tím koupit vděk tvé sekty.“

Neklidní duchové vznikají v neklidných časech. Devět mudrců bylo mrtvých a naživu zůstal jen Han Yuan. Démoničtí kultivující Nanjiangu rozhodně nebyli jen nesourodým shlukem bezmocných jednotlivců…

„Je tu ještě jedna věc. Načasování opětovného objevení Lampy pohlcující duše je až příliš přesné,“ pokračoval Shang Wan’nian. „Nečekal jsem, že můj čas přijde už teď, takže jsem neměl možnost to plně prozkoumat. Řeknu ti jen, jaký pocit z toho mám. Nemusí být nutně správný, ale… někdo ví, že Tong Ru použil Kámen přání a teď neustále tajně rozdmýchává plameny. Kromě Úřadu, strůjce toho všeho, jsme o tom měli vidět jen my Čtyři svatí…“

Cheng Qianovi se zablesklo v očích.

„Ne, Bian Xu to nebyl. Kdyby měl tak metodickou mysl, určitě by se nenechal vláčet životem tak, že teď vypadá jako svůj vlastní stín.“

Cheng Qian přikývl. V tak velké organizaci jako Úřad pro nebeské záležitosti mohl tuhle informaci vypustit doslova kdokoliv.

„To je první věc.“ Shang Wan’nian natáhl ruku a stáhl zpět své vlastní vědomí, které nechal potulovat po Cheng Qianově zlatém jádru. „Je tu ještě jedna věc, kterou ti chci říct. Věděl jsi, že s tebou někdo manipuloval?“

„Cože?“ Cheng Qian zúžil oči.

„Není to na tvém těle z duchovního nefritu, ale na tvé duši. Odpusť mi, že v této oblasti nejsem příliš zběhlý, takže nedokážu poznat, k čemu to je. Ještě se to neprojevilo? Hm, neoznačil bych tvou kultivaci jako nepřekonatelnou, ale je dostatečná k tomu dosáhnout vrcholu. Přesto tě někdo dokázal ovlivnit? Nejsem si jistý… kdo má takovou pozoruhodnou moc, aby na tebe uvalil kletbu bez jediné stopy?“

Cheng Qian cítil, jak se mu v hrdle usazuje kus ledu a prsty se mu začaly třást.

U těch, které za všechny ty roky potkal – kdo ovládá tuto cestu Tao? Kdo měl příležitost zasáhnout do jeho duše?

Shang Wan’nian pozorně sledoval jeho výraz. „Zdá se, že máš nějakou představu.“

Cheng Qian ztěžka kývl a pak se už klidněji zeptal: „Pane Panství, je nějaký způsob, jak to vyřešit?“

Druhý si povzdechl. „Nedokážu určit, o jakou kletbu jde, takže se obávám, že ti nemám jak pomoci… ale nemusíš si dělat moc velké starosti. Pokud se jednou skutečně projeví, Poslechnutí jsoucna ji dokáže odrazit.“

„Děkuji.“

Shang Wan’nian mávl rukou. „Nitě osudu jsou pevně zapleteny do zákonů světa. Poslechnout jsoucno ti mělo patřit od samého začátku, takže díků není třeba. A teď sbohem – odcházím se reinkarnovat.“

Vypadal, jako by ze sebe setřásl nějaké břímě, a s těmi slovy se zbytek jeho prvotní duše, setrvávající ve světě, rozplynul.

Když se Cheng Qian probral, ležel ve svém pavilonu. Zaslechl neznámý hlas: „…Tento starší utrpěl zpětný ráz kvůli poškození prvotní duše. Domnívám se, že to může být následek přílišného užívání jeho duchovních sil…“

Cheng Qianova nálada byla už tak dost mizerná. Kde se tu vzal tenhle kdákající pitomec?

Otevřel oči a spatřil kultivujícího ve stejnokroji Panství Bílého tygra, který mu tiskl prsty k zápěstí a neustále brebentil. Jakmile zvedl hlavu a setkal se s Cheng Qianovým ledovým pohledem, ihned jeho ruku v úleku pustil. „Vy… vy jste vzhůru, starší?“

Druhý ho beze slova vraždil pohledem.

Yan Zhengming se natáhl, odtlačil malého kultivujícího stranou a zablokoval tak Cheng Qianův vražedný pohled. Z napětí jeho zad však bylo znát, že je naštvaný.

„Nevšímej si ho,“ zatnul vůdce sekty Yan zuby. „Řekni mi, co bude následovat po tom zpětném rázu?“

„N-n-nic dalšího,“ zakoktal se kultivující v bílém. „P-prvotní duše staršího Chenga je čistá a hluboká. Potřebuje si jen odpočinout a n-nezabere to moc času, než se uzdraví. N-nemějte obavy, starší.“

Výraz Yan Zhengminga se trochu uvolnil, i když se stále ještě nedal nazvat příjemným, a pak se hosta bez okolků zbavil: „Dobře. Mnohokrát děkuji, dávej na sebe pozor a odpusť mi, že jsem tě nedoprovodil.“

Li Yun, který stál na stráži u dveří, se okamžitě upřímně usmál. „Tudy prosím… to je v pořádku, netřeba se bát. Náš vůdce sekty nekouše.“

Nekousající vůdce sekty Yan zamračeným pohledem sledoval lékaře, jak odchází, načež pomalu otočil hlavu zpět k Cheng Qianovi a chystal se vyrovnat starý dluh.

Cheng Qian ale neměl náladu ho utěšovat. Opíral se o sloupek postele a zíral na závěsy nad sebou.

Tato reakce se ani trochu nepodobala tomu, co Yan Zhengming očekával jako známku provinilosti. Překvapený odložil své připravené výčitky a poněkud bezmocně přešel k jeho lůžku.

„Co se děje?“

Cheng Qian neodpověděl, jen poklepal na místo vedle sebe, aby mu naznačil, ať si sedne. Pak zavřel oči, chytil Yan Zhengminga za ruku a položil si ji na hruď.

Byl od malička odtažitý, málokdy si s někým rozuměl. Tang Zhen byl jediný cizí člověk, kterého si pustil k tělu.

Ruka Yan Zhengminga byla teplá a plná života – mnohem víc jako ruka skutečného člověka než jeho vlastní.

Zhluboka se nadechl. „Shang Wan’nian dosáhl konce svého přirozeného života a jeho prvotní duše odešla k reinkarnaci. Podle mě odešel spokojený. Nikdo mu neublížil.“

To už bylo vůdci sekty dříve oznámeno. „Jak to víš?“ zeptal se překvapeně.

„Viděl jsem ho. Chtěl mi předat své dědictví, ale moje prvotní duše je ještě poškozená, tak to teď nemohu přijmout. To není žádný pitomý zpětný ráz, jak tvrdil ten chlap. Kromě idiotů, kteří používají zakázané techniky k násilnému zvýšení vlastní kultivační úrovně, kdo by utrpěl zpětný ráz od vlastní prvotní duše?“

Yan Zhengming mu vytrhl ruku. „Snažíš se být vykopnut ze sekty?“

„Nehluč tak,“ zašeptal Cheng Qian. „Bolí mě u srdce, nejstarší bratře.“

Yan Zhengming oněměl. Viděl Cheng Qiana zkrvaveného z boje, viděl ho jedinou větou přidusit nepřítele tak, že zakolísal, a také viděl Cheng Qiana, který sotva dokázal sebrat dost trpělivosti, aby ho snášel. Ale nikdy předtím neviděl Cheng Qiana, který bolestivě krčil obočí a přiznával, že ho bolí u srdce.

V jeho vzpomínkách měl Cheng Qian srdce z kamene. Nic na světě s ním nemohlo pohnout, natož ho donutit sklonit hlavu.

Tento odhalený záchvěv slabosti způsobil, že se Yan Zhengming náhle cítil zvláštně rozrušený. Sklonil se a odhrnul z tváře svého třetího bratra pár pramenů vlasů. Čím déle se na něj díval, tím méně věděl, jak mu projevit náklonnost. Nakonec se neudržel, naklonil se ještě blíž a vtiskl polibek mezi jeho lehce svraštěné obočí. „Co se děje?“

Cheng Qian neodpověděl, jen hleděl na jeho tak blízkou tvář a s vyčerpáním si pomyslel: „Také mě jednoho dne zradí?“

Yan Zhengminga ten hluboký pohled doslova pohltil, ale kvůli jeho zdraví se zdržel dalších doteků a ovládl se. „Na co se díváš?“

Cheng Qian si ho ještě chvíli prohlížel a pak se najednou lehce pousmál. „Na co to vůbec myslím? Vždyť mu dám, cokoliv bude chtít. Pokud požádá o můj život, dostane ho. Žádná zrada není možná.“

Yan Zhengming neměl dar nahlédnout mu do srdce, a tak nemohl tušit o tichých slibech lásky, které se v jeho třetím bratrovi hromadily. Olízl si rty a s nestydatým záměrem se vrátil ke své obvyklé taktice: „Protože tě bolí srdce i tělo, pořádně si dnes odpočiň. Já… ehm, můžu všechno ostatní odložit a odpočívat s tebou.“

Tenhle vůdce sekty byl opravdu jediný svého druhu.

Cheng Qian vytřepal ze srdce všechny ty něžné pocity. Uf. Je tak otravný!

Zvedl ruku a Yan Zhengmingovu tvář odstrčil. „Nemusíš se se mnou víc trápit, potřebuji si ještě něco zařídit. Běž si lehnout.“

„Počkej, vždyť jsi teprve vstal….“

Cheng Qian už však v místnosti nebyl.

Když nemohl Yan Zhengming srovnat myšlenky majitele pavilonu Qing’an, rozhodl se srovnat alespoň jeho bambusový háj.

…

Cheng Qian dorazil do pokoje pro hosty, kde byl ubytován Tang Zhen, jen aby zjistil, že dotyčný neznámo kdy odešel. Na místě zanechal jen malou krabičku s lístkem zastrčeným pod jejím rohem. „Nemá smysl, abych zde déle zůstával, tak se prozatím vzdálím. V krabičce je Vlákno přitahující duše. Nikdy jsem neměl příležitost ti ho dát, ale obávám se, že teď už stejně nebude k ničemu.“

Vlákno mohlo na chvíli přivést duši Han Yuana, což by jim umožnilo zabít jeho srdečního démona, viníka všech zlých skutků. Mohli by tak zkrátka vylít vaničku, aniž by s ní letělo i dítě.

Formulace přísahy krve mluvila vysloveně o démonickém drakovi. Kdyby skutečně srdečního démona zabili, nemohl by pak pravý Han Yuan svalit vinu na něj, vyhnout se cestě do Nanjiangu a pětisetletému bičování?

Cheng Qian stiskl lístek mezi prsty a po chvíli si povzdechl. Kdyby neměl v srdci pochybnosti, už by s tím radostně běžel za Yan Zhengmingem.

Jenže on už pochybnosti měl. Proč Tang Zhen vytáhl Strunu právě teď, ne dřív ani později?

Tak moc doufal, že Han Yuan nepůjde do Nanjiangu. Bylo to z dobrých úmyslů, nebo chtěl situaci ještě víc zkomplikovat?

A pak… proč odešel v takovém spěchu?

Zabrán do úvah, vzhlédl právě ve chvíli, kdy se Han Yuanův nápadný hábit s motivem draka mihl nad zídkou před jeho pokojem.

„Ten vlezlý stařík Shang Wan’nian umřel,“ uslyšel jeho lhostejný hlas. „Nemají čas mě teď hlídat, tak jsem se šel projít sám. Co to tam máš?“

Cheng Qian se na okamžik zarazil a pak mu řekl pravdu.

Han Yuan se posadil na zeď s poněkud hořkým úsměvem. „Klidně to vyhoď, k ničemu to není. Co ti napovídal náš nejstarší bratr? Moc dobře ví, co je srdeční démon. Jak by v jednom těle mohly být dvě duše? Tohle není posednutí.“

„Aha? Takže už je to ‚náš nejstarší‘? Kam se poděl ‚vznešený vůdce sekty‘?“

Han Yuan byl přistižen.

„Snažil se ti jen najít cestu k úniku,“ pokračoval Cheng Qian. „Pokud by tě opravdu chtěli zabít, pak to ‚jedno tělo, dvě duše‘ plánoval použít jako výmluvu.“

Han Yuan se zapřel rukama o vršek zídky a zadíval se na nekonečnou noční oblohu. Pak řekl: „To není potřeba, starší bratře. Došel jsem k závěru, že nikdo si nemůže najít výmluvu sám pro sebe.“

Cheng Qian se opřel o stejnou zídku a následoval jeho pohled k nebi. Jeden seděl, druhý stál, ale obloha nad nimi byla stejná. Už dlouho si nebyli tak blízcí.

„Vy tři jste se vydali do Údolí Yao, abyste mě zachránili. Druhý bratr se pak přede všemi přiznal, že mě tam nalákal. Tehdy jsem si pomyslel, že možná vypadá jako darebák, ale je to muž cti.“ Han Yuan si pohodlně natáhl nohy. Nebýt jeho impozantního roucha, stále by připomínal toho malého rošťáckého žebráka.

„Později jsem zjistil, že je prostě jen velmi chytrý,“ pokračoval Han Yuan a jeho tón se změnil. „Když jsem tě zabil pod vlivem Malování duší… starší bratře, kdybychom si vyměnili místa, co bys udělal ty?“

Cheng Qian mlčel, ale nijak se tou představou nezaobíral. Proč mluvit o něčem, co se nestalo?

„Rozhodně bys neskočil do moře a neutekl před divokou silou kouzla,“ odpověděl si Han Yuan sám. „Jakmile by ses z něj vymanil, vrátil by ses ke dveřím sekty a přiznal svůj zločin. Nechal bys na nich, jestli tě budou vinit. Neschovával by ses.“

Cheng Qian se křivě usmál. „Měl jsi o mně celé ty roky tak vysoké mínění jen kvůli sáčku piniových bonbónů?“

Han Yuan se tiše rozesmál. Smál se a smál, až vrásky v koutcích jeho očí pomalu zmizely. Tvář měl sice mladou, ale v pohledu se mu zračila únava ze života.

„Upřímně řečeno, nebál jsem se toho, co mi uděláte. Věděl jsem, že nic. Ale byl jsem tak zahanbený, že jsem to nemohl unést, starší bratře. Každý den, každou noc… toho trápení bylo příliš. Dokázal jsem to jen proměnit v nenávist a krutost.“

„Víš, že tě neobviňujeme.“

„Předstíral jsem, že to nevím, ale věděl jsem.“

A čím víc si to uvědomoval, tím víc se jeho vina prohlubovala. Druzí ho neobviňovali, o to víc se obviňoval sám.

„Utekl jsem, ale nedokázal jsem utéct navždy. Teď už to vím. Ale není pozdě – stále ještě mi bylo dovoleno vidět horu Fuyao.“

Dlouho mlčeli.

Cheng Qian najednou zvedl ruku tak, aby to Han Yuan viděl. S pochopením toho gesta se druhý mírně naklonil a lehce mu do dlaně plácl.

S tím ostrým zvukem se všechny zrady, spletité konflikty a nesčetné střetnutí rázem rozplynuly v nicotu.

„Dobře,“ řekl pak Cheng Qian. „Když už jsi starší bratr, co vyděsil svou sestru, proč ji nenajdeš a neomluvíš se jí?“

„Udělám to zítra,“ odvětil Han Yuan s náznakem úšklebku. „Dnes už je pozdě. Hledat dospělou slečnu uprostřed noci by nebylo vhodné… eh, ani jsem ji neviděl vyrůstat. Nejsem na to zvyklý.“

Cheng Qian se ho chystal napomenout, když v tom se na dvoře nedalekého pavilonu rozhořel plamen, který vzápětí vybuchl jako ohňostroj. Ve tmě se mihla silueta Šarlatového jeřába, přistála na velkém stromě a vzápětí vykřikla Loužiččiným pronikavým hlasem: „Kdo jsi?“

Cheng Qianova tvář potemněla. S lehkým dotykem Mrazivého ostří se odrazil od zídky a vmžiku zmizel z původního místa. Han Yuan se vrhl za ním.

Na Loužiččiném dvoře stála jakási osoba. Podle voskově bledé tváře nešlo poznat, zda se jedná o ženu nebo muže, a křiklavé roucho bylo ještě podivnější než obvyklá garderoba Loužičky.

Han Yuan vystoupil z koule černé mlhy, zkřížil ruce na hrudi a zamračeně si vetřelce prohlédl. „Kultivující yao?“

Ta osoba sebou při spatření Han Yuana cukla a ustoupila o několik kroků dozadu, jen aby zjistila, že její ústupová cesta je zablokována někým dalším.

„Dnes není ani první den v měsíci, ani patnáctý,“ poznamenal Cheng Qian. „Přijdeš si sem, místo toho ays poslušně zůstal v Údolí yao. Zabila by tě trocha trpělivosti?“

S protivníkem vpředu i vzadu se kultivující yao neměl kam schovat. Vydal ze sebe pronikavý výkřik plný strachu a s trhnutím se proměnil v obrovského ptáka, který se vzápětí pokusil vzlétnout vzhůru.

Han Yuan okamžitě vystřelil vzhůru a za jeho zády se mihnul stín draka. Démonická energie se rozlila vzduchem jako tíživá vlna a tvrdě velkého ptáka srazila k zemi. Han Yuan švihl rukávem, ale když na hřbetu jeho ruky probleskl osmitrigramový cejch přísahy krve, otráveně si odfrkl. „Nesmím zabíjet,“ pronesl nespokojeně.

Veliký yao se zřítil zpět na zem a vrátil se do lidské podoby. Než se ale mohl znovu pokusit o útěk, na krku ucítil ostří meče.

Ledový kov čepele se odrážel proti bledé kůži namodralým svitem.

Cheng Qian s chladnou lhostejností tlačil yao k zemi. „Na tvém místě bych se o to ani nepokoušel.“

Ve tváři yao se objevila bolestná grimasa. Kleče na zemi vzhlédl k Loužičce zmučeným pohledem a s podivným přízvukem tvora, neuvyklého lidskému jazyku, pronesl: „Ty jsi… královnino…!“

-Předchozí-    -Kapitoly-    -Další-

 Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)