Liu Yao Kapitola 98: Máš odvahu si s ním zahrávat a pak se vytratit bez rozloučení?

Loužička věřila, že takové oslovení je naprostá urážka jejího mládí a krásy, a tak si dala ruce v bok a tvářila se jako kakabus. „Jo, takhle vzrostlé vejce už je pořádný trn v patě tvého krále, že?“ Její naštvaný hlas se nesl snad přes celou horu. „Ten stařík na mě určitě celou dobu myslel, a sotva se hora Fuyao otevřela, poslal tě zabít mě? Ten s tím opravdu nedělá ciráty… Ale to mi řekni, jsou snad všichni v Údolí yao mrtví, že posílá někoho jako ty? To o mě mají vaši mocní tam tak nízké mínění?“

Cheng Qian tiše couvl o půl kroku, aby se vyhnul jejímu běsnění. Měl silné podezření ohledně toho, od koho pochytila tuhle dokonalou smršť sarkastických poznámek.

Poprvé v životě byla Loužička skutečně výmluvná. Pták yao třeštil oči a na jazyk měl zauzlovaný Poraženecky se choulil a zíral na ni smutnýma očima plnýma slz, které ale nepřetekly přes okraj.

Rozvášněná Loužička takovou reakci nečekala a ohromeně strnula: „Hej, zas tolik jsem toho neřekla! Proč brečíš?“

I kdyby král Yao přišel o rozum, určitě by nevybral tak citlivého vraha. Cheng Qian si všiml, že drápy yao jsou jakoby obalené rudou hlínou, a pomocí pochvy Mrazivého ostří mu ruku nadzvedl, aby se mohl lépe podívat. Poznal, že hlína pochází ze zdi nádvoří domu, kde byl ubytovaný Tang Zhen.

„Co jsi dělal v domě pro hosty?“ zeptal se.

Yao vyrazil další divoký výkřik a rychle gestikuloval. Když si uvědomil, že jeho ptačím slovům nikdo nerozumí, nervózně se natáhl po Loužiččině sukni.

Han Yuan mu drápy odrazil. „Mluv pořádně a ruce nech na pokoji!“

Yao vyskočil ze země, ukázal jedním směrem a pak opatrně udělal pár kroků. Když viděl, že mu nikdo nebrání, nabral odvahu a vedl je vpřed. Překvapivě ochotně začalo hrát na průvodce a nejevil nejmenší úmysl utéct. Každých pár kroků se zastavil a čekal na ně.

Trojice ho pochybovačně následovala. Yao je dovedl až k Tang Zhenově pavilónu. Ukázal na budovu a pronesl dlouhý proslov v ptačím jazyce, ale když si znovu uvědomil, že mu ani teď nikdo nerozumí, začal rychle škrábat drápy na zeď.

Loužička na něj zírala. Vždycky se těšila, až se jednou vydá do Údolí yao a stane se vůdkyní své rasy, ale teď se její nadšení vytrácelo. Jestli jsou tam všichni takhle přitroublí…

V Cheng Qianově hlavě vířily myšlenky. „Ten, kdo tu přebýval, už odešel. Ale ty ho znáš, že?“ zeptal se.

Yao kýval jako o život.

„Je možné, že tak rychle odešel, protože tě tu uviděl?“

Další kývání.

„Pitomost!“ Cheng Qian popadl yao za tenký krk, mnohem útlejší než u běžného člověka, a snadno jej přitiskl k zídce. „Ty že jsi ho vyděsil?“ zeptal se chladně. „Kdybys opravdu viděl něco, cos neměl, snadno by tě umlčel. Proč by tě nechal poletovat kolem?“

Zrada Tang Zhena mu do srdce vrazila ostrý nůž a z celého jeho postoje teď bylo cítit zuřivou touhu zabíjet.

Han Yuana s Loužičkou to zaskočilo.

„Počkej, co to má být s tím umlčováním?“ zeptala se Loužička pochybovačně. „Vždyť tu bydlel starší Tang!“

Téměř uškrcený yao už měl úplně rudou tvář a zoufale sebou mrskal. Lapajíc po dechu vytáhl z výstřihu u krku dřevěnou tabulku a vtlačil ji Cheng Qianovi do ruky.

Byl to jakýsi amulet a v nočním šeru slabě světélkoval. Cheng Qianova vražedná aura se ještě nestáhla, přesto mu destičku vytrhl a nebohého yao odhodil stranou.

Na povrchu dřeva byl umělecky vyveden Šarlatový jetřáb. Tělo ptáka působilo elegantně a jemně, každá jeho část hrdě reprezentovala… no, rozhodně nereprezentovala Loužičku, ale to, co by měl představovat dospělý jeřáb.

„Co je to?“ zeptal se Han Yuan.

„Loutkový talisman.“ Cheng Qian si ho pečlivě prohlížel. „Nepoužitý.“

„Loutkový talisman? A k čemu je dobrý?“

Tyto talismany dokázaly jednorázově zabránit smrti svého majitele a v klíčovém okamžiku ohrožení zachránit život, ale samy o sobě nedokázaly ublížit. Proč by se Tang Zhen něčeho takového bál?

Vzhledem k nízké kultivační úrovni toho ptáka, pak pokud by přežil první ránu, jednoduše by ho zabil druhou.

Cheng Qian byl nejdřív zmatený, ale pak ho něco napadlo. „Vyřezal ho ten, kdo bydlel uvnitř?“

Obvykle se loutkové talismany daly použít pouze jednou, ovšem s jedním pravidlem – ten, kdo jej vytvořil, by nikdy nemohl jeho nositeli ublížit.

Yao přikývl, jako by na tom záležel jeho život.

Proč měl ale Tang Zhenův talisman v držení tenhle ptačí yao, který se pod rouškou noci vykradl z jeskyně pod horou? Cítil snad k němu Tang Zhen nějakou podivnou závislost?

Han Yuan do nebohého ptáka lehce šťouchl špičkou boty. „Talisman patří tobě?“

Yao vypnul hruď a pevným hlasem pronesl: „Královny!“

Han Yuanovi se zkřivil obličej. „Nevím, o co tady jde,“ naklonil se k Loužičce. „Ale mám obavu, že tvůj otec asi za moc nestojí.“

Loužička se zmateně dívala z jednoho na druhého.

Ptačí yao se k dívce zoufale pokusil přiblížit, ale zadrželo ho Cheng Qianovo Mrazivé ostří. Po chvíli gestikulování vytáhl z rukávu krabičku, v níž se ukrývalo cosi zabaleného do mnoha vrstev hedvábí. Když byly odstraněny, spatřili ohnivě rudé pírko, dlouhé jako dětská dlaň.

Yao vzal pírko oběma rukama a v natažených dlaních ho nabídl Loužičce. V uslzených očích se mu zračilo nevyslovené očekávání.

Loužička na okamžik ztuhla, ale pak bezděčně natáhla ruku a pírko si vzala. Ať už bylo na jeho povrchu cokoliv, propíchlo jí to prst, objevila se kapka krve a v mžiku se vsákla do plamenné červeně peříčka.

Vzduchem se rozezněl čistý, táhlý ptačí zpěv, následovaný stoupajícím mrakem mlhy, který se rozprostřel po zemi. Před jejich zraky se objevil realisticky vypadající přelud.

Zraky všech nejdřív upoutala žena yao. Byla zahalená do brokátového roucha s vlečkou, půvabná a vznešená od hlavy až patě. Na její tváři přitom nebylo ani stopy po auře yao. Muž yao kráčející po jejím boku by mohl být jindy považován za člověka impozantního vzhledu, ale její oslnivá aura jej zcela zastínila.

Ti dva byli oblečeni podobně, takže vypadali jako manželský pár, ale byl mezi nimi odstup, který spíše než lásku naznačoval chladný respekt.

Ptačí yao ukázal na obě postavy v přeludu a gestikuloval. „K…královna!“

Han Yuan překvapeně pohlédl z ženy na Loužičku a zpět. Vůbec nedokázal pochopit, jak jeho malá sestra, která se oblékala a chovala spíš jako vesnické kuře, mohla pocházet z tak elegantní matky.

Za králem a královnou byl ještě další muž. Zdálo se, že je tam jako host nebo účastník nějakého obřadu, protože stál v pozadí coby nezúčastněný pozorovatel.

Cheng Qian se zachvěl. „Není to náš starší mistr?“

Ptačí yao pohlédl na Tong Rua a zaujal uctivý postoj.

V nejpřednější části přeludu stál starý muž. Kdo ví, jak dlouho už žil, protože měl vrásky tak hluboké, že by v nich mohly uvíznout i mouchy. Vyschlou rukou svíral několik slonovinových destiček, klečel na zemi a něco tam maloval zářivými barvami. Pak na dlouhou chvíli zavřel oči, a když je otevřel, měl výraz člověka, který naslouchal nebesům a teď už jen čeká na blížící se smrt. Lidskou řečí pronesl: „Ti nahoře hlásají, že v lidském světě dojde ke katastrofě. Nebeský yao se v odpověď na toto neštěstí zrodí v krvi. Uchvátí moc krále yao a způsobí obrovský chaos.“

Král yao při těch slovech zbledl: „Kde se tu vezme ten Nebeský yao?“

Stařec otevřel svá vrásčitá ústa a zakrákal: „Z lůna královny.“

S těmi slovy se celé jeho tělo zachvělo a padl mrtvý k zemi, kde se změnil do podoby velké vrány.

Žádná další slova už nebyla třeba. Předtucha katastrofy byla zaseta.

Přelud se změnil. Král yao stál s mečem v ruce a pod ním leželo mrtvé dítě.

Vypadalo jako pětiletý smrtelník a bylo králi jistým způsobem podobné.

Ani tento výjev nepotřeboval žádné další vysvětlení, protože každý pochopil, na co se dívá. Stařec řekl, že Nebeský yao vzejde z lůna královny, ale neupřesnil, zda se má narodit nebo se tak již stalo. Král uvěřil, že neštěstí přijde skrze jeho vlastní dítě, a když slyšel, že převezme jeho moc, rozhodl se nic neriskovat a zabil svou vlastní krev.

Královna vtrhla dovnitř, jen aby se stala svědkem této scény. To byl osudový čin, který ji přiměl obrátit se proti králi. Bohužel ho nedokázala porazit, takže zraněná opustila Údolí yao, následována pouze šedým ptáčkem velikosti dlaně.

Yao vedle nich ukázal na ptáčka a nesměle se představil: „Já.“

Nikdo mu nevěnoval pozornost. Kdo by se zabýval ošklivým opeřencem?

Přelud se znovu roztočil. Císařovna se převlékla z těch obřadních šatů a nyní byla oblečena jako vesničanka. Na horu Fuyao vedla jakousi mladou ženu s poněkud těžkopádným výrazem a těžce zraněného muže.

Všichni přítomní je znali – žena se jmenovala Tang Wanqiu a muž Tang Zhen.

V Tang Zhenově hrudi byla zabodnutá obrovská zbraň podobná tesáku. Polovinu těla měl spálenou, ale stále bylo možno rozeznat jeho jemné rysy.

„Kdy přesně se tohle stalo?“ podivil se Han Yuan.

„Tang Zhen jednou říkal, že když byl mladý, setkal se s velkým nebezpečím a zachránil je náš starší mistr,“ odpověděl Cheng Qian. „Tohle bude pravděpodobně ono.“

Hned jak to dořekl, v přeludu se objevila brána hory Fuyao. Pracoval tam mladý muž s vyhrnutými nohavicemi, který při příchodu návštěvníků vzhlédl.

Cheng Qianovi se zatajil dech a celé tělo mu ztuhlo.

Mistr…

Han Muchun vypadal tak, jak byl vyobrazen na portrétu, ale jeho chování už neslo zárodky pozdější podoby starého lasičáka, protože když zahlédl císařovnu, jen si nedbale přehodil motyku přes rameno. Neobtěžoval se s jakoukoliv uctivostí, místo toho prostě vykřikl její jméno: „Hong Yun! Jaký vítr tě sem zavál?“

Očima přejel přes Tang Zhena a Tang Wanqiu. Když se s ním druhá žena setkala pohledem, na okamžik se mírně vylekala, znepokojeně sklopila oči a neodvážila se odpovědět.

„Taowu ho zranil kvůli mně. Kde je tvůj mistr? Pospěš si, potřebuji ho požádat o pomoc!“

„Zuřivá šelma Taowu?“ Han Muchunova tvář na okamžik zvážněla, hned na to odhodil motyku na zem, bez náznaku zaváhání na ni stoupl a vzlétl. „Následuj mě!“

Cheng Qian si Han Muchuna dychtivě prohlížel i s jeho pochybným dopravním prostředkem, zablácenými nohavicemi a naprostým nedostatkem jakékoliv aury ‚nesmrtelného‘.

Nemohl od něj odtrhnout pohled.

Poté, co mu zmizel z dohledu, pocítil určitou prázdnotu.

Pták yao teď ukázal na dvůr, kde pobýval Tang Zhen, a uctivě se udeřil pěstí do hrudi.

Han Yuan si vzal slovo: „Vaši královnu zradil král yao, opustila Údolí, poté se setkala s Taowu… chápu. V klanu yao je běžné, že silní pohlcují slabé, takže když byla kultivační základna královny poškozena, ta zuřivá šelma toho využila, že?“ hádal.

Cheng Qian se vytrhl ze zamyšlení. „Takže ono zranění Tang Zhena nebylo proto, že neodhadl své síly, ale protože někoho zachraňoval… konkrétně královnu yao?“¨

Yao znovu horlivě přikyvoval. Zvedl své ptačí drápy, neobratně je proměnil v lidské ruce a pak se pokusil spojit své mírně zdeformované palce k sobě.

„Tohle chápu,“ opáčil Han Yuan líně. „Poté, co se zotavili ze svých zranění, spolu začali…“

Cheng Qian po něm střelil varovným pohledem.

Han Yuan otočil hlavu a spatřil Loužiččin nechápavý výraz, takže jen protočil oči a nechal si svá neuctivá slova pro sebe.

V této době ještě nebyl Tang Zhen chycen Lampou pohlcující duše a neměl kolem sebe tu skličující auru smrti. Oči měl klidné jako jarní voda, a ačkoliv neměl vysokou kultivační základnu, byl dobře vzdělaný a s pokorou učence. Byl by přitažlivý i pro člověka, natož pro yao, která nikdy nepotkala tak slušného muže.

Hora Fuyao byla velkou oblastí s několika málo obyvateli. Vůdce sekty Tong Ru se objevoval a zase mizel jako duch, občas byl nezvěstný deset dní až půl měsíce. Han Muchun se nikdy nevěnoval řádné kultivaci, místo toho celé dny sázel květiny, hrál si s ptáky, rybami a brouky. Pokud by Tang Wanqiu sama nevyhledala jeho společnost, ani by se neukázal.

Učedník Jiang Peng občas přinesl dvojici nějaké léky, ale celkově milence nikdo nerušil. Bylo to ideální místo pro tajné schůzky.

Přelud ukázal události, které navazovaly jedna na druhou.

Královna yao v sobě nesla zášť za své zavražděné dítě, což zpřetrhalo veškeré vztahy s jejím manželem. Nebylo divu, že si našla milence, ale problém nastal, když počali dítě – přesně to dítě, jehož příchod předpověděl ten vraní stařík.

Zrození Nebeského yao bylo neblahé znamení, a jakmile císařovna otěhotněla, přitáhla na sebe nebeské soužení. Desítky zuřivých blesků se sesypaly na královnu tak silně, že to znepokojilo i Tong Rua.

Nejdříve pouze přihlížel, ale nakonec už to nevydržel a pokusil se ji ochránit. Naštěstí ještě nedošlo k narození Nebeského yao, takže přivolané tresty Nebes nebyly ještě dostatečně silné na to, aby matku s dítětem skutečně zabily.

Tang Zhen se rozhodl opustit horu Fuyao a vydal se hledat legendární Zlatý lotosový list z hory Da Xue.

Překročil severní hranice, pastviny táhnoucí se přes celý obzor, a poté se dostal na věčně zmrzlou ledovou zemi, známou jako Severní hranice. Na tu dohlížela Síň Černé želvy. Ještě dál za Severní hranicí se rozkládaly tisíce li neobydlených vysokých hor a hlubokých propastí, kde se rozlévaly božské vody moře Beiming. Na samém jeho konci se vznášela věčně zmrzlá hora Da Xue. Hora neměla pevnou polohu a nikdy nebylo možné ji najít na stejném místě, proto se jí přezdívalo ‚mystické místo‘. O její úžasnosti kolovaly všemožné legendy.

Da Xue, Údolí srdečních démonů s Věží lhostejnosti a Bezútěšné údolí se zemí mrtvých byly známé jako tři nejnepřístupnější místa v lidském světě.

Říkalo se, že v srdci Da Xue rostou zlaté lotosy. Obvykle měly pouze květy a nerostly jim listy, ale v okamžiku, kdy květ uvadl, sněhová hora se zhroutila a znovu vytvořila, mohl z kořenů vyrůst list o délce palce. Tento list mohl dosáhnout k samotnému zdroji Tao a smazat veškeré hříchy.

Tang Zhen dostal ten nejodvážnější nápad – chtěl najít Zlatý lotos pro své dítě, jehož pohlaví ještě neznal.

Tong Ru ho osobně doprovodil až k úpatí hory Fuyao a řekl: „List je jen starobylá legenda. Včera jsem prošel devět pater naší Knihovny a nenarazil na jedinou skutečnou zmínku, jen pár náhodných slov. Nikdo neví, zda vůbec existuje. Mystické místo Da Xue je nesmírně nebezpečné, ani já nevím, zda bych se dokázal vrátit živý. Nemůžeš si to ještě rozmyslet?“

Tang Zhen se hluboce uklonil. „Věřím, že úsilí vždy přináší výsledky.“

Mladý Tang Zhen neměl ve tváři ještě žádné známky únavy a úzkosti, které jej později doprovázely. Vypadal nezvykle odhodlaně a po rozloučení s Tong Ruem se hbitě vzdálil.

Přelud skončil. „O-o-on… už se nevrátil,“ vykoktal ptačí yao.

„Mladší sestra byla v tom vejci přes sto let,“ řekl Han Yuan. „A pamatuji se, že když jsme poprvé potkali Tang Zhena, řekl, že byl kvůli Lampě pohlcující duše duchem celých sto let. Tohle musí být ta doba.“

Tang Zhen se nikdy nevrátil a nakonec se s horou rozloučila i Tang Wanqiu.

Královna yao se několikrát pokusila svého dítěte zbavit, ale nakonec to nedokázala. Po přečkání všech nebeských soužení opustila Fuyao a sama se vydala na Nebeskou plošinu. Co se stalo potom, už věděli.

Kdyby si tehdy byla ochotna vzít s sebou loutkové kouzlo, které jí Tang Zhen zanechal, možná by nepřišla o život.

Bohužel však odmítla.

O sto let později se vše změnilo. Několik lehkomyslných dětí ze sekty Fuyao přineslo duši Tong Rua do Údolí yao a odnesly Nebeské yao dřív, než mohla být potřísněna krví.

Cheng Qian si v duchu povzdechl a pomyslel si: „Všichni ti lidé jsou už pryč. Jaký má smysl lpět na minulosti?“

Později Tong Ru spáchal hrozný zločin proti celému světu, když vystoupal na Věž lhostejnosti a svedl s Nebesy boj o svůj osud. Bylo to snad ovlivněno Tang Zhenovým tvrzením o úsilí, které přináší výsledky?

Když o tom tak přemýšlel, během cesty do Nanjiangu byl Tang Zhen uprostřed hledání Ohně ledového srdce, ale náhle všeho nechal a vrátil se zpět. Přilákal ho snad rozruch, který vyvolala proměna kosti yao Šarlatového jeřába?

A v tom šíleném zmatku před Mříží deseti se Tang Zhen, který se obvykle držel zpět, náhle vrhl před Loužičku. Bylo to proto, že ji Xuan Huang ohrožoval?

Ale když už věděl o její totožnosti, proč se během všech těch let po svého útěku z Lampy pohlcující duše neukázal?

A když pobýval na hoře Fuyao a Loužička mu bez obav odhalila svou minulost, proč stále nehnul ani brvou a odmítl jí cokoliv říct, i když slyšel její stýskání?

Proč odešel v takovém spěchu, jakmile ho poznal ptačí yao?

Kdyby yao neměl loutkový talisman, který Tang Zhen kdysi sám vyřezal, opravdu by jej umlčel, přesně jak to řekl Cheng Qian?

Loužička se náhle otočila a beze slova odešla. Poprvé v životě měla pocit, že by možná bylo lepší se nikdy nenarodit.

Yao se ji pokusil následovat, ale Cheng Qian ho praštil pochvou, a podíval se na Han Yuana. „Běž se o ni postarat. Já půjdu hledat Lampu pohlcující duše.“ Zvedl ruku a věčné světlo vedle vchodu do domu pro hosty mu přistálo v dlani. „Podle Tang Zhenovy povahy bych řekl, že byl Lampou pohlcen buď poblíž hory Da Xue nebo přímo v ní. Půjdu se tam podívat… mimochodem, minule jsi říkal, že důvod, proč Jiang Peng vstoupil na démonickou cestu, byl Úřad pro nebeské záležitosti?“

„Moje zdroje od Chodců nočních můr…“

„Nemusí to nutně být tak. Třetí princ tehdy řekl, že pohltil všechny vůdce sekty Úřadu, ale ani to v jeho očích nebylo dost. Mám pocit, že vzhledem ke kultivační úrovni Jiang Penga by ho možná ani nepovažoval za hodného zájmu.“

Han Yuan pozvedl obočí. „Podezíráš Tang Zhena. Proč?“

Cheng Qianovi probleskl tváří náznak neklidu, ale nic neřekl. Neodvažoval se s jistotou tvrdit, že současná Lampa pohlcující duše měla něco společného s Tang Zhenem. Dokud existovala možnost, že je nevinný, nemohl své pochyby vyslovit nahlas.

Přece jen byl jeho přítel.

„Aha, chápu. Kodex bratrství,“ ušklíbl se poněkud sarkasticky Han Yuan. „Máš v plánu bezeslova odejít a vyrazit sám?“

„Mhm.“

„Nechceš to říct ani našemu nejstaršímu bratrovi?“ povytáhl Han Yuan obě obočí.

„Byl by mrzutý.“

„Opravdu?“ protáhl Han Yuan. „Takže máš odvahu si s ním zahrávat a pak se vytratit bez rozloučení?“

Cheng Qianova tvář ztuhla. Neodpověděl.

„Ano, to k tobě přesně sedí, můj malý starší bratře,“ posmíval se mu Han Yuan.

Cheng Qian dlouho mlčel a pak bezmocně kývl. „Nemám na to odvahu.“

"Ty byl vždycky takový,“ posmíval se mu Han Yuan, i když ho překvapilo, že to tak bezelstně přiznal. Po chvíli ticha se neudržel a rozesmál se. „Půjdu se podívat na Loužičku. Ty zatím zamiř do pokoje vůdce sekty a pokorně pros o odpuštění.“

Cheng Qian se vrátil do pavilónu Ticha a klidu s těžkou myslí. Všiml si, že bambusový les za nádvořím se mezitím proměnil v rozlehlou vysekanou mýtinu.

Namísto, aby se pokoušel domáhat se spravedlnosti za zničený bambusový hájek, cítil vděčnost a doufal, že se Yan Zhengmingův hněv už vyčerpal a bude alespoň na chvíli mírnější.

Vešel dovnitř, ale ještě ani nestihl vymyslet ta správná slova, když si Yan Zhengming všiml jeho uhýbavého pohledu. „Co se chystáš udělat?“ zeptal se podezíravě.

Cheng Qian chvíli váhal, ale pak stručně odpověděl: „Chci jít na horu Da Xue.“

Těžko říct, co si Yan Zhengming myslel, protože dlouho mlčel.

Cheng Qianovi pokleslo srdce.

Sakra.

Zničení bambusového hájku viditelně nepomohlo.

Han Muchun a Tong Ru

-Předchozí-     -Kapitoly -    -Další-

 Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)