Braennino: TGCF (nové)Kapitola 210: Chaos na Nebeském dvoře; Nebesa se nebezpečně otřásají 2

„Jakou odměnu bys chtěl?“ zeptal se princ.

"A jakou bys mi dal?“ opáčil Hua Cheng.

Xie Lian si úplně dokázal představit, jak při této otázce zvedl obočí a zkroutil rty. Co na to měl odpovědět?

„Když už u tom mluvíme, gege,“ pokračoval Hua Cheng, „stále mi dlužíš docela dost duchovní síly, nepletu se?“

„Nepleteš,“ odvětil opatrně princ.

„A už jsi, gege, přemýšlel, jak se mi odvděčíš?“

„Zatím moc ne….“

Hua Chengovy v hlase zazněl smích: „Když tě nic nenapadá, nech to na mně. Až tahle záležitost skončí a ty dostaneš volno, gege, co kdyby sis udělal čas a všechno mi to vrátil? Co ty na to?“

Xie Lian kolísal pod jeho nátlakem a vyrážel ze sebe rozpačité zvuky jako „Aha, ehm, mhm, ano“, zatímco vrhal po Jun Wuovi provinilé pohledy.

Poté, co ho Hua Cheng lstivě vmanipuloval až sem a dostal z něj souhlas, o který stál, byl konečně spokojený a potěšený a dočasně pustil svou oběť z háčku. „To rád slyším. Už tak je vzácné, gege, že jsi mě přes komunikační pole oslovil jako první. Čím to?“

Jun Wu na Xie Liana pohlédl.

To, že dovolil princi komunikovat s Hua Chengem, mělo za cíl udržet Krále duchů pěkně v klidu a daleko odsud. Pokud uvěří, že je vše v pořádku, poslušně zůstane dole v říši smrtelníků. Xie Lian proto samozřejmě věděl, jakou odpověď chce Jun Wu slyšet.

Pomalu odvětil: „Vlastně o nic nejde. Jen jsem se bál, že by sis mohl dělat starosti, když jsem byl tak dlouho pryč.“

„Hm?“ podivil se Hua Cheng. „Neříkal jsi ty sám, gege, že neuplynuly ani dvě hodiny? Proč by sis měl myslet, že se budu strachovat?“

Xie Lian celou dobu nervózně popocházel dokola a teď se mu z toho trochu motala hlava. Cítil úzkost, ale také vnímal jakousi komickou bizarnost celé situace.

Nakonec si odpověděl sám Hua Cheng: „Aha, už to chápu!“

Princi se zatajil dech. „Co chápeš?“

Jako by na druhém konci zaslechl lehké zasmání a chvíli později Hua Cheng zvolna pronesl: „Gege, možná jsi to byl ty, komu se po tak dlouhém odloučení stýskalo!“

Pokud předtím Xie Lian zvládl jejich konverzaci udržovat na úrovni mlhavé neurčitosti, tahle věta byla tak nemilosrdně odhalující a upřímná. Nedokázal už předstírat, že jde o běžný rozhovor dvou přátel, a tak pod Jun Wuovým zkoumavým pohledem nabrala jeho tvář rudý odstín.

Po chvíli se zmohl jen na tiché souhlasné zamumlání: „Mhm.“

Hua Cheng také ztišil hlas: „I mě se stýskalo. Nejraději bych tam vpadl a odvedl tě pryč.“

Xie Lianovo srdce poskočilo, ale hned na to ztuhlo, protože se opět setkal s upřenýma Jun Wuovýma očima.

Kdyby Hua Cheng skutečně přišel na Nebesa, jak by to skončilo? Jak by s ním Jun Wu naložil?

Xie Lian potlačil nával emocí a snažil se znít přirozeně: „To raději ne. Tady nahoře na Nebesích je teď pěkný zmatek. Kdybys sem přišel ještě ty, nejspíš by jim vybuchly hlavy. Ještě chvíli tam na mě počkej.“

„Rozumím, gege, nebudu je děsit,“ odpověděl líně Hua Cheng. „Stejně nesnáším to oslepující světlo nahoře a musím tady ještě hlídat ten kruh lidí. Prostě tu pěkně počkám, až se mi vrátíš.“

Xie Lian pocítil úlevu smíšenou se strachem. „Ano, buď tak hodný.“

„Ale,“ pokračoval Hua Cheng, „jestli mám být ‚hodný‘, nemůžeš se gege vrátit jen tak. Potřebuji svou odměnu.“

„Samozřejmě, samozřejmě,“ pospíšil si princ.

Vyměnili si ještě několik dalších nejednoznačných a pochybných vět, a než komunikaci definitivně ukončili, opakovaně se spolu loučili.

Xie Lian se tiše nadechl a Jun Wu mu věnoval blahosklonný úsměv. „Zdá se, Xian Le, že dole vedeš dost vzrušující život.“

Na to neměl princ jak odpovědět. Jun Wu ho poplácal po rameni, otočil se a chystal se k odchodu, když za ním princ zavolal: „Můj pane!“

Jun Wu se zastavil.

„Kdo vlastně jste? Císař? Nebo někdo jiný?“

Pro Xie Liana bylo těžké přijmout pravdu, už když tušil spojení mezi Královským preceptorem a Bílou beztvářností. Pokud však byl s Bílou beztvářností od začátku propojený i Jun Wu, pak by se celý jeho svět převrátil naruby.

Jun Wu byl nejlepší mezi bojovými bohy všech tří říší, a on sám ho respektoval a vzhlížel k němu!

Odpovědi se však nedočkal, protože Jun Wu beze slova odešel.

Když byl teď princ ponechán o samotě, začal přemýšlet o plánu útěku. Vyčerpaně se u toho dovlekl do zadních komnat jeho paláce.

Přestože byl palác Xian Le jeho klecí, stále to byla klec zlatá. V zadní hale se nacházel nádherný bazén z bílého nefritu.

Princ za poslední dny vstoupil do Pece, kde se plazil, potácel, utíkal i bojoval mimo jiné s Bílou beztvářností, a teď byl vyčerpaný na těle i na duchu. V nejbližší době se stejně nikam nedostane, takže mu nic nebránilo věnovat něco času koupeli a odpočinku.

Svlékl se, ponořil se do teplé vody a opřel se břichem o okraj bílého bazénu, aby si mohl srovnat oblečení. Najednou se z hromádky jeho šatů vykutálely dvě drobné věci a zacinkaly na kamenech. Poznal nefritové kostky.

Zvedl je, podržel v dlani a náhle se mu vybavila slova, která mu kdysi Hua Cheng řekl: „Když mě budeš chtít vidět, nezáleží na tom, co hodíš. Objevím se.“

Teď to asi neplatilo, nicméně už to, že s Hua Chengem navázal spojení prostřednictvím duchovního komunikačního pole, bylo dost nezvyklé na to, aby to vzbudilo jeho podezření. Jenže i kdyby se na tom Hua Chengovi něco nezdálo, nemohl ho znovu kontaktovat, protože Nebeské hlavní město bylo nyní odstřiženo od zbytku světa a zcela pod Jun Wuovou kontrolou.

Xie Lian si toho všeho byl dobře vědom a bylo mu jasné, že i kdyby hodil dvě šestky, Hua Chenga nepřivolá. Přesto se o to pokusil.

Kostky se s klapáním rozkutálely po hladkých kamenech vedle bazénu. Jeho štěstí bylo stejně strašné, jako vždy – hodil hadí oči. A pochopitelně, žádné dveře se neotevřely.

Princ si povzdechl a otočil se. Už se chystal ponořit se pod vodu, když náhle uslyšel hlas:

„Gege!“

Okamžitě se vynořil, až se voda se šplouchnutím rozlila kolem. „San Langu?“

Opravdu se mu ho podařilo přivolat?

Jenže když se rozhlédl kolem, nikoho neviděl. Ten hlas ale přece nemohl být jen halucinací způsobenou zbytkem naděje!

„Vaše Výsosti!“

Tentokrát se mu srdce rozbušilo silněji, než mu došlo, že ten hlas vychází z jeho vlastních úst.

Rozléhal se prostorným bazénem a přes šplouchání vody nebyl příliš zřetelný. Xie Lian byl zkamenělý šokem, než mu došlo, o co se jedná.

Kouzlo Přenos duše!

Překvapeně a potěšeně zvolal: „Vládce větru?“

Z úst mu znovu vyšel cizí hlas, který vzrušeně zvolal: „Ano, jsem to já! Hahahaha, to je úžasné, že? Vládce větru má… tedy, já, já mám znovu duchovní sílu!“

Říkalo se, že kouzlo Přenos duše není dobré používat často, protože rychle vyčerpává duchovní síly. Bylo mnohem složitější a vzácnější než klasická kouzla zahrnující duchovní komunikaci, takže obvyklé bariéry a blokující kouzla se na něj zaměřovala jen málokdy. Když Shi Qingxuan přišel o své duchovní síly, spojení mezi ním a Xie Lianem bylo jednostranně zablokováno. Prince by nikdy nenapadlo, že se to kouzlo bude jednou takto hodit.

„Qingxuane, kouzlo proměny duše spaluje hodně duchovních sil, odkud jsi získal zpět svou moc?“ zeptal se princ, ale vzápětí mu odpověď došla. Odkud by ji tak asi mohl získat?

Shi Qingxuan se zasmál. „To je dlouhý příběh! Vlastně, zas tak dlouhý není. Ten tvůj Karmínový déšť dotýkající se květu mi dal několik černých bonbónů; neuvěřitelně kouzelné věcičky! Když jsem je snědl, moje duchovní síla přímo explodovala! I když je to jen dočasné, nějakou chvíli mi to vydrží. Komunikovat nebude problém. Jen ta chuť, tfuj tfuj tfuj!“

Xie Lian si vzpomněl na bonbóny z esence duchů, které předtím pojídal Pei Ming. Hua Chengovy bonbóny však byly vysoce kvalitní.

„Kdo mě ale před chvílí oslovil ‚gege‘?“

„To jsem byl já!“ odpověděl nadšeně Shi Qingxuan.

„A proč jsi mi tak…“ Xie Lian nevěděl, jestli se smát nebo brečet. „Myslel jsem si, že…“

„Já vím! Myslel sis, že je to Karmínový déšť dotýkající se květu, kdo tě hledá, že?“

Xie Lian si lehce odkašlal a Shi Qingxuan pokračoval: „To on mi řekl, ať tě tak oslovím. Řekl, že když to udělám, budeš vědět, že přijde, a budeš se cítit lépe.“

Nejspíš na tom něco bylo. Když předtím to oslovení uslyšel, překvapilo ho to, ale zároveň naplnilo klidem.

Teď se princ zeptal „Je hned vedle tebe? V královském hlavním městě je všechno v pořádku? Rozhořčené duše máte stále pod kontrolou?“

„Tady je vše jak má být,“ řekl Shi Qingxuan. „Stále to tu čistíme. Víš, Karmínový déšť dotýkající se květu se při té komunikaci s tebou spokojeně pochechtával, ale jakmile ji ukončil, jeho tvář úplně potemněla, bylo to tak děsivé! A pak si mě zavolal, jestli bych k tobě nemohl přesunout svou duši… A, ano, chtěl, ať ti vyřídím tohle: ‚Vaše Výsosti, prosím, nejdřív se obleč.‘ Už mě s tím nějakou dobu otravuje. V čem je problém? Copak je možné se na Nebesích nachladit?“

Pod Xie Lianem se málem podlomily nohy. Bleskově popadl roucho a zahalil se do něj. „S-S-San Lang… on sem vidí?“

„Ano,“ odpověděl Shi Qingxuan. Bylo by otravné pořád mu všechno opakovat, tak mu to, co vidím a slyším, předávám přímo. Ví teď o všem, co děláš nebo říkáš, jen s tebou nemůže mluvit ani ovládat tvé tělo.“

Vládce větru byl až neuvěřitelně otevřený!

Kdyby to princ tušil, nikdy by se nešel vykoupat. Měl za to, že bude mít ještě nějakou dobu na přemítání, než se mu naskytne příležitost k útěku.

„Vždyť o nic nejde, Vaše Výsosti!“ uklidňoval ho Shi Qingxuan. „Nenapadlo by mě, že ti takové věci budou vadit. Vždyť jsme všichni muži. No copak jsi pána Hua Chenga ještě nikdy neviděl při koupeli? Navíc toho z tebe zase nebylo tolik vidět…“

Jeho otevřenost byla až přílišná. Xie Lian se plácl dlaní do čela, rychle se oblékl, popadl kostky a změnil téma:

„San Langu, jak jsi zjistil, že se něco děje?“.

Po krátké odmlce mu Shi Qingxuan odpověděl: „Říká, že to věděl už ve chvíli, kdy jsi ho vyhledal. Mám ti vyřídit, že prý jsi tak plachý, takže by ses nikdy neujal iniciativy a neodříkal jeho slovní heslo, pokud by nešlo o nic vážného.“

Takže tohle byl ten důvod!

Vypadalo to, že Shi Qingxuan chvíli mluví s Hua Chengem: „Dobře, dobře, nebudu už ztrácet čas nesmyslnými řečmi, pojďme k věci…“

Pak pokračoval: „Vaše Výsosti, co přesně se tam děje? Copak není přítomen císař?“

„Právě proto, že je přítomen, to takhle dopadlo!“

Stručně převyprávěl Shi Qingxuanovi to nejdůležitější.

„No to snad ne, to snad ne, to snad ne!“ Shi Qingxuan byl naprosto otřesen. „Vaše Výsosti, to přece mluvíš o císaři! Musíš mít nějaké halucinace, mluvíme tu o CÍSAŘI!“

„Už si ani nejsem jistý, jestli je to on,“ řekl Xie Lian. „San Langu, co si o tom všem myslíš ty?“

O chvíli později dostal Shi Qingxuanovu odpověď: „Karmínový déšť dotýkající se květu nevypadá nijak šokovaně. Prý ho to nepřekvapuje, nemůže ho totiž vystát.“

Xie Lian se zasmál. „San Langu, ty nemůžeš vystát každého.“

To bylo určeno Hua Chengovi a Shi Qingxuan opět odpověděl: „Říká: ‚Kromě tebe‘. A já na to: Pane Hua Chengu, to není moc hezké, stojím přímo vedle tebe, ano? Mě taky nemůžeš vystát? Co je na mě špatného?“

Princ se rychle vrátil k tomu podstatnému: „Dobře, dobře, jen jsem žertoval. V každém případě, všichni bojoví bohové byli poraženi a skončili uvězněni ve svých palácích. Celé nebeské město je odříznuté od světa, takže není možné se sem dostat.“

„Karmínový déšť dotýkající se květu říká, že existuje způsob. Bude nám ale muset někdo pomoct.“

„Kdo?“ zeptal se princ, a vzápětí znovu vyhrkl: „Kdo to je?“

To druhé „Kdo to je“ nebylo mířeno na Hua Chenga ani Shi Qingxuana. Zaznělo proto, že ucítil za zády neobvyklý pohyb.

Někdo přišel!