Už to byly stovky let, kdy princ naposledy pocítil tak ledový strach.
Mei Nianqing řekl, že Bílá beztvářnost stojí přímo před
ním. Xie Lian si nejdřív myslel, že mluví o něm, ale zapomněl na jednu věc: Před
Mei Nianqingem stál kromě Xie Liana ještě Jun Wu.
Jenže něco takového by ho nikdy v životě
nenapadlo, a šok z toho zjištění mu zježil všechny vlasy na hlavě. Trochu
se síle té ruky vzpíral, ale byla nesmírně mocná a nedokázal ucuknout ani o
kousek.
Tiše ze sebe vypravil: „Vy… vaše tvář…!“
„Ach, stačila chvilka nepozornosti a je to zase
venku.“ Jun Wuův hlas zněl lhostejně, jako by se dopustil jen bezvýznamné
chybičky.
Z princova zápěstí vyšlehla další vlna
nesnesitelné bolesti, takže nedokázal zbraň udržet a prsty uvolnil. Dlouhý meč
spadl na zem a sálem se rozlehl dunivý zvuk. Bylo však pozdě.
Mnozí z nebeských úředníků, stojících poblíž, už stejně
jako Xie Lian uviděli tu děsivou tvář, která se v Hongjingu odrážela.
Velký sál upadl do mrtvolného ticha.
Mei Nianqing využil příležitosti, vymanil se ze
sevření svých strážců, popadl Hongjing, ležící na zemi, a oběma rukama ho kolmo
zvedl před Jun Wua.
„Jen se pozorně podívejte!“ zakřičel. „Podívejte se na
tvář muže, který stojí před vámi!“
To vyburcovalo blízko stojícího Pei Minga, který se
vrhl vpřed a s výkřikem tasil meč. „Kdo jsi?“ udeřil na Nebeského císaře.
Někteří úředníci stále nechápali, co se to děje, a
dali se do křiku:
„Co to má znamenat?“
„S kým to generál Pei mluví?“
„Jak může mířit mečem na císaře?“
Mei Nianqing bez hnutí zíral na Jun Wua a pečlivě
vyslovoval každé slovo: „On je Bílá beztvářnost!“
Mu Qing ohromeně vrtěl hlavou. „Jak by mohl být Bílou
beztvářností? Vydává se snad Bílá beztvářnost za císaře? Tak kde je pak ten
skutečný císař?“
Xie Liana také napadlo, jestli se nejedná o záměnu,
ale jak dlouho pak trvala? Jak to, že si ničeho nevšiml? Nebeský bojový císař
nebyl jako nepolapitelný a nenápadný Vládce země. Ať už by se za něj vydával
kdokoliv, nemohlo by to ujít pozornosti všech na Vyšším dvoře.
Mei Nianqing se chystal znovu promluvit, ale Jun Wu
s povzdechem zvedl ruku.
„Znovu jsi mne zklamal.“
Mei Nianqingovi se stáhla tvář a vypadalo to, že ho
něco škrtí. Lang Qianqiu zvedl svůj dlouhý meč a vyrazil do prudkého útoku, ale
Jun Wu jen pootočil hlavu, jednou na něj pohlédl a Lang Qianqiu odletěl zpět.
V příští vteřině se znovu vrhl vpřed, a
s ním Pei Ming, Feng Xin, Mu Qing, Quan Yizhen a také téměř všichni bojoví
bohové uvnitř síně.
Jenže netrvalo dlouho a všichni skončili popadaní na
zemi, zatímco Jun Wuova ruka stále pevně svírala Xie Lianovo zápěstí.
Na nohou tak zůstali jen oni dva. Mu Qing vyplivl plná
ústa krve a zlostně na ztuhlého prince zařval: „Uhni! Udělej něco! Proč tam jen
tak stojíš? Čekáš, až tě zabije?“
Netušil však, že důvod princovy ztuhlosti není, že by
se nechtěl hýbat – on se jednoduše hýbat nemohl. Přestože ho Jun Wu svíral jen
jedinou rukou, dobře si uvědomoval, že kdyby se mu jen náznakem pokusil
vykroutit, druhá ruka by ho okamžitě rozdrtila. Jak mohl myslet na nějakou
odvetu? Ať už se na to díval z jakékoliv strany, to nejlepší, co mohl
udělat, bylo zůstat v klidu.
Takovou moc měl nejlepší bojový bůh všech tří říší!
Nebeští úředníci stojící na okraji sálu se vyděšeně
rozprchli. Chvíli trvalo, než si uvědomili, kam vůbec běžet, a s tvářemi
bledými jak plátno prchali ke dveřím Velké bojové síně. Dostali se však jen ke
vchodu, než se obrovské zdobené dveře samy zavřely. Marně do nich bušili. Téměř
stovka nebeských úředníků zůstala buď sražená na zemi, nebo se nemohla dostat
ven. Vládlo tu čiré pandemonium.
Mei Nianqinga strhla dopředu neviditelná síla a Jun Wu
ho s úsměvem chytil za límec. „Myslel sis, že když si to na poslední
chvíli rozmyslíš a otevřeš si přede všemi ústa, zaženeš mě do kouta? Myslel
sis, že jakmile zjistí, kdo jsem, spojí se a dokáží mě zastavit? Všechny je
dokážu zničit jediným pohybem ruky!“
Princ se předtím domníval, že Jun Wu s Mei
Nianqingem odešel první proto, aby mu umožnil rozloučení s Hua Chengem.
Jenže teď mu došlo, že ten čas využil, aby Královskému preceptorovi čímsi
vyhrožoval, a ten se měl nechat bez odporu a stížností vyslýchat. Kdo však mohl
tušit, že se na poslední chvíli vzepře.
Teď Mei Nianqing chytil Jun Wua za rukávy a křikl na
Xie Liana: „Vaše Výsosti, uteč! Zbláznil se!“
„Královský preceptore!“
V příštím okamžiku už Mei Nianqing promluvit
nedokázal, jako by mu neviditelná síla znovu sevřela krk. Protože však měl
roucho s vysokým límcem, Xie Lian nemohl vidět, co je tou příčinou.
Jun Wu si povzdechl. „Ty hlupáku! Tvůj pokus byl
zbytečný, stejně platné by ti bylo skočit po hlavě do ohnivé jámy. Tahle
záležitost se ostatních původně netýkala, ale po tomhle nemůže z Nebeského
hlavního města odejít nikdo živý.“
Situace byla tak naléhavá, že Xie Lian okamžitě využil
duchovní komunikační pole a zvolal: „San Langu!“
Dosud nikdy neměl odvahu odříkat Hua Chengovo heslo ke
komunikačnímu poli, ale za současných okolností nebyl čas na stud. Ale i když ho
několikrát zopakoval, na druhé straně bylo stále úplné ticho.
Ten pocit odříznutí byl stejný, jako na hoře Tong‘lu.
Jun Wuovi stačil jediný pohled, aby vytušil, co se mu
honí hlavou. „Nemusíš to ani zkoušet. Dokud to nedovolím, komunikační pole je
zablokované.“
Nebeský dvůr byl postaven Jun Wuovou mocí. Tohle místo
bylo jeho doménou, on tu byl pánem, a tudíž si samozřejmě mohl dělat, co chtěl.
Bohužel to znamenalo, že nyní celý Vyšší dvůr, vlastně celé Nebeské hlavní město,
bylo důkladně odříznuto od všeho a od všech.
Najednou se dveře do Velké bojové síně rozletěly
dokořán. Nebeští úředníci se zaradovali a někteří dokonce začali jásat, ale
když uviděli, kdo tam stojí, nadšení je přešlo. Před sálem stál vyšší, černě
oděný muž s mrazivou aurou, která všem blokovala cestu ven. Byl to Ling
Wen v mužské podobě, oblečený do Brokátového nesmrtelného.
Nebeští úředníci nevěděli, co si počít, a tak Ling Wen
bez překážek vstoupil do sálu a poklekl před Jun Wuem.
„Můj pane,“ pozdravil uctivě.
„Vstaň a dej se do práce,“ nařídil Jun Wu. „Víš, co
máš dělat.“
Ling Wen s úsměvem sklonil hlavu: „Samozřejmě.“
Mu Qing se pokoušel pomocí zdi postavit na nohy.
Přítomnost Ling Wen ho šokovala a zároveň znejistěla. „Nebyl Ling Wen stále na
útěku na hoře Tong’lu?“
„Přesně tak,“ odpověděl Jun Wu. „Byl jsem však toho
názoru, že Ling Wen je velmi užitečný a provinil se jen bezvýznamnou chybou,
tak jsem ho povolal zpět.“
V porovnáním s tím, co napáchal Pohroma
v bílém rouchu, bylo vytvoření Brokátového nesmrtelného opravdu jen
„bezvýznamnou chybou“. Nyní se Ling Wen i Brokátový nesmrtelný stali
podřízenými tohoto „Jun Wua“. Aby toho nebylo málo, ode dveří se mihnulo cosi
bílého a jedním skokem se to chytilo Jun Wuovy nohy. Vzápětí mu to začalo
olizovat botu.
Feng Xin se při tom pohledu rozčílil: „Co to děláš?
Vrať se zpět!“
Byl to duch plodu. Nejenže svého vlastního otce
neposlechl, ale ještě na něj zlomyslně vyplázl jazyk. Feng Xin, dosud sražený
k zemi Jun Wuovou silou a s ústy plnými krve, musel sledovat, jak
jeho vlastní syn objímá nohu toho, kdo ho zranil. Málem z toho vzteky
plival další krev.
Brzy na to se do sálu vřítil oddíl nižších bojových
bohů.
Všechno to byli úředníci, které jmenoval sám Jun Wu, a
vždy poslouchali jen jeho rozkazy. Ling Wen nad nimi podle rozkazu převzal
velení a nařídil: „Odveďte všechny nebeské úředníky do jejich paláců a tam na
ně dohlédněte.“
Pei Ming, sedící opodál, se tvářil všelijak. „Ling
Wen, tohle je bezcitné i na tebe.“
Ling Wen ho poplácal po rameni. „Copak jsi o mé
bezcitnosti nevěděl od prvního dne, kdy jsme se potkali? Co ty na to, nechceš
se k nám přidat? Vždy budeš vítán!“
Pei Ming se suše zasmál, ale neodpověděl.
Xie Lianovi se opět dostalo zvláštního zacházení,
protože to byl sám Jun Wu, kdo ho osobně doprovázel zpět do paláce Xian Le.
Princ se ohlédl a pohledem spočinul na Mei
Nianqingovi. Chtělo se mu křičet: „Co se
to tu děje? Kdo doopravdy jsi? Kdo je on? Je to Jun Wu, nebo Bílá Beztvářnost?
Co má v plánu?“
Měl na jazyku tolik otázek, ale všechny byly potřeba
položit v soukromí a s velkou opatrností. Odpovědi znal jen Mei
Nianqing, ale Jun Wu jim příležitost k rozhovoru rozhodně nenechal.
Ve chvíli, kdy vyšli z Velké bojové síně, Xie
Lianovi na chvíli zatrnulo. Nad hlavní třídou nebeského města byla obloha
ponurá a převalovaly se po ní temné mraky. Kdysi zářivý jas byl pryč, všechno
teď vypadalo úplně jinak. Pouze bojoví bohové pod Jun Wuovým vedení se chovali
jako obvykle, když v té nepříjemné atmosféře vyprovázeli nebeské úředníky
do jejich paláců. Co se týče nižších úředníků, kteří obvykle pobíhali kolem, ti
teď všichni v bezvědomí leželi na zemi.
Netřeba dodávat, že to musela být Jun Wuova práce.
Z dálky se ozývalo hlasité DING,
DONG a princi došlo, že na vině je zřejmě právě tento zvon.
S Jun Wuem pomalu kráčeli k paláci Xian Le.
Princ si cestou lámal hlavu a snažil se vymyslet, jak uniknout. Nebeskému
císaři se však nemohl rovnat a jakékoli triky a vytáčky, které by ho mohly
napadnout, by byly zbytečné. Jun Wu neoplýval jen silou, ale dokázal také
prohlédnout jeho úmysly.
Když vcházeli do paláce, Xie Lian stále nepřišel na
to, jak z téhle situace ven. Utěšoval se, že se nic nestane, i když ho nic
nenapadne. Pokud se Hua Chengovi neozve příliš dlouho, Králi duchů určitě
dojde, že něco není v pořádku. Hlavně aby se tu věci mezitím nevymkly
z rukou.
Když se však dveře do paláce zavřely, Jun Wu se ho
náhle zeptal: „Chybí ti Karmínový déšť dotýkající se květu?“
Po těch slovech princi vyskočilo srdce až do krku a
rozbušilo se jako o závod.
Xie Lian nevěděl, jak odpovědět. Pokud řekne ano, co
když Jun Wu něco Hua Chengovi udělá? A pokud řekne ne, uvěří mu?
Když se Jun Wuovi nedostalo odpovědi, usmál se.
„Nemusíš se bát. Vím, že ti chybí. Jsem si jistý, že by ses s ním chtěl
spojit.“
S princem mluvil stále stejně jako předtím, vřele
a s pochopením, ztělesněná spolehlivost. Nic se nezměnilo, ale právě z toho
Xie Lian nejvíc vyděšený a zmatený.
Jun Wu pokračoval: „Pokud se ti po něm opravdu stýská,
proč se s ním na chvíli nespojíš, a nepopovídáte si?“
Opravdu uhodl vše, na co princ myslel ve chvíli, kdy
vcházeli do paláce.
„Xian Le, ty víš, co mu máš říct,“ usmíval se Jun Wu.
„Ať si nedělá starosti. Jsem si jistý, že tvému Karmínovému dešti dotýkajícímu
se květu by váš rozhovor udělal velkou radost.“
Pak položil ruku na Xie Lianovo rameno. Princ ucítil
složité vlnění duchovní síly a věděl, že Jun Wu použil nějaké kouzlo, které mu
umožnilo slyšet obsah soukromé komunikace. I kdyby nebyl schopen se do jejich
rozhovoru zapojit, bohatě stačilo, že by věděl, o čem hovoří. A Xie Lian věděl,
co chce slyšet.
Po krátkém váhání sebral odvahu a vyslovil nahlas Hua
Chengovo slovní heslo.
Jun Wuovi nejspíš přišlo vtipné, protože se zasmál,
ale princ neměl čas být v rozpacích nebo se stydět. Stačil krátký nádech a
vedle jeho uší se ozval Hua Chengův povzdech.
„Gege, už je to tak dlouho, teprve teď sis na mne
konečně vzpomněl?“
Xie Lian si s Jun Wuem vyměnil pohled. „San
Langu, odešel jsem ani ne před dvěma hodinami.“
„Podle mě jde o to, že jsi vůbec odešel, a už ani tak
nezáleží na tom, jestli to byly dvě hodiny. Odloučení je odloučení, i když trvá
jen okamžik.“
Jun Wu tohle vše poslouchal hned vedle. I když byl Xie
Lian v nebezpečné situaci, stále dokázal cítit rozpaky. Nebeský císař mu
napověděl: „Bohužel bude muset čekat déle než dvě hodiny. Jen pokračuj. Řekni
mu, že dokud nebude postaráno o rozhořčené duše, nemůžete se vidět. Žádné
narážky, žádné vytáčky. Všechno slyším.“
Postarání se o rozhořčené duše by trvalo nejméně sedm
dní a nocí. Po krátké odmlce se Xie Lian zeptal: „Když nedokážeš vydržet ani dvě
hodiny, co budeš dělat, když tentokrát budu muset být pryč déle?“
„Jun Wu ti vnutil další těžký úkol?“ zeptal se Hua
Cheng.
„Přesně tak.“
„Pomůžu ti s tím,“ nabídl se Hua Cheng.
Jun Wu lhostejně pronesl: „Řekni mu, že až ten úkol
dokončíš, dovolím ti dát si tři roky pauzu.“
Xie Lian poslechl: „To není třeba, San Langu, už teď
mi velmi pomáháš s hlídáním toho pole, tak mě nech, ať se postarám o
zbytek. Císař mi řekl, že až dokončím tenhle velký úkol, můžu si dát tři roky
pauzu. Nebudu muset dělat vůbec nic!“
„Jen tři roky?“
„Jsou ti tři roky málo? Už to je velká odměna.“
Žádné komentáře:
Okomentovat