Byl to zvuk lámající se zbraně.
Ti, kteří souboj sledovali, se rychle podívali, odkud
zvuk vychází. Šavle v Hua Chengově ruce byla v pořádku, ale meč Bílé
beztvářnosti byl přelomený.
E-Ming při spatření prince otáčel okem jako šílený, jako
by byl štěstím bez sebe a snažil se před ním předvádět.
Hua Cheng se srdečně zasmál: „To je v pořádku,
gege. Není s čím si tady dělat starosti.“
Bílá beztvářnost mu smích výsměšně oplatil: „Mám se
snad bát někoho jako ty?“
Královský preceptor už se nedokázal držet zpátky,
protože se bál, že Hua Cheng svého soupeře zbytečně provokuje: „Mladíku, nebuď tak
pyšný!“ zavolal na něj.
Hua Chengova další odpověď však byla ještě drzejší a
bezostyšnější. S úsměvem namířil na Bílou beztvářnost čepel zářící šavle a
prohodil: „Nakonec nejsi nic víc než zapšklý stařík se srdcem prolezlým
žárlivostí.“
Královský preceptor už neměl sílu mu vynadat za
falešné úsměvy, a dokonce ani Feng Xin a Mu Qing neskrývali ohromení. Král
duchů byl až příliš odvážný! Kdo by se opovážil říct něco takového Jun Wuovi či
Bílé beztvářnosti do očí?
Na druhou stranu museli uznat, že pokud někdo, tak
právě Hua Cheng. Byl pravděpodobně jediný, komu tihle dva nemohli nic udělat.
Mu Qing se zvedl a popošel o pár kroků blíž. „Není
divu, že dřív… že nám Jun Wu vždy nařizoval klidit se z cesty, kdykoliv
přišla řeč na Karmínový déšť dotýkající se květu. Nechtěl, abychom se mu
postavili čelem…“
V tu chvíli se kolem mihla jakási bílá koule a
zastavila se před hrotem E-Mingovy čepele. Xie Lian měl dost ostrý pohled,
takže okamžitě pochopil, co je to stvoření zač.
„San Langu, nezabíjej to!“
Byl to duch plodu a Hua Cheng to pochopitelně poznal
také. Špička čepele se vychýlila, změnila sek na švihnutí a odhodila tu bílou
kouli pryč. Feng Xin se celý napjal a uvolnil se až ve chvíli, kdy zjistil, že
je duch plodu vcelku. „Pojď sem!“ zavolal na něj.
Hua Cheng ho předtím odhodil přímo k Feng Xinovi,
který se po něm okamžitě vrhl. Duchovi plodu nezbylo na hlavě mnoho vlasů, ale
ten výkřik mu je okamžitě naježil, z hrdla mu vyšlo vzteklé zakloktání, a
jakmile se Feng Xin přiblížil, začal po něm chňapat a odmítal se nechat
zvednout.
Feng Xina to rozhořčilo: „Do prdele už! Když vidí
jeho, přilepí se na něj, ale mě okamžitě kousne! Kdo je tady tvůj táta?“
„A ty jsi ho někdy uznal za syna?“ poznamenal chladně
Mu Qing. „Řekl jsi někdy správně jeho jméno?“
Ta poznámka Feng Xina překvapila: „Já…“
Mezitím o kus dál už Xie Lian nemohl pokračující bitvě
jen přihlížet a spěšně zavolal: „Vy dva, buďte opatrní a já se půjdu podívat!“
„Ty sám buď opatrný!“ houkl Mu Qing tiše. „Nezapomeň,
že máš na sobě dva prokleté okovy!“
Princ si podvědomě sáhl na krk, jako by si přítomnost
kletby teprve teď uvědomil. Z nějakého důvodu však cítil, že je Bílá
beztvářnost nepoužije k ohrožení jeho života.
Neměl čas nad tím víc přemýšlet, a tak se vrhl vpřed.
Rudá a bílá postava se střetávaly tak rychle, že
vypadaly jako dva nelítostně bojující barevné záblesky. Xie Lian usoudil, že do
tak chaotického boje by bylo těžké se zapojit, tak alespoň vymrštil Ruoye,
který se omotal kolem Královského preceptora a přetáhl ho k sobě.
„Mistře, jste v pořádku?“
Královský preceptor si otřel zpocený obličej: „Je mi
dobře.“
„Když je ti dobře, proč se tak potíš?“
„Copak za to všechno nemůže Karmínový déšť dotýkající
se květu, ten malý parchant s prořízlými ústy?“ rozčílil se královský
preceptor.
Vtom oba uslyšeli Feng Xinův překvapený výkřik. Xie
Lian zvedl hlavu tím směrem a spatřil, jak Bílá beztvářnost pomalu spouští
ruku.
Měl ji zraněnou. Odhrnul si rukáv na předloktí,
prohlédl si krvavou skvrnu a napůl si povzdechl, napůl se zasmál: „Už je to
mnoho let, co se někomu podařilo takhle mi ublížit.“
„Mistře, on je šílený?“ zeptal se princ.
Královský preceptor teď byl asi jediný na světě, kdo
Bílé beztvářnosti jakž takž rozuměl. „Ne… je to horší. On je šťastný.“
Po krátké odmlce se Bílá beztvářnost obrátil
k Hua Chengovi a hlasem plným zvědavosti se zeptal: „Tvoje šavle byla
ukována tím chybějícím okem?“
Bylo zřejmé, že se odpovědi nedočká, ale Xie Lianovi prudce
poskočilo srdce.
Od první chvíle, kdy E-Minga spatřil, věděl, že ta zbraň
rozhodně není obyčejná, ale jen matně tušil, že by mohlo mít hlubší spojitost
s okem, které Hua Chengovi chybělo. Hlas Bílé beztvářnosti však zněl natolik
sebejistě, že to nejspíš byla pravda.
Královský preceptor svraštil obočí a po chvíli
přemýšlení pronesl: „Aha, už si vzpomínám.“
„Na co si vzpomínáš?“
„Vzpomínám si, že mi vyprávěli o jedné události, kdy před
mnoha sty lety zavítal na horu Tong´lu zlý duch.“
„Jsem si jistý, že tu horu navštívil nejméně milion
zlých duchů,“ ucedil Mu Qing.
„Nepřerušovat! Zkrátka, ten zlomyslný duch byl velmi
mladý, a když se tu objevil, už byl skoro úplně rozptýlený. Přesto se
z nějakého důvodu udržel a dostal se až sem.“
Xie Lianovi se rozbušilo srdce. „Téměř rozptýlený? Jak
to?“
„Zdálo se, že utrpěl velké škody,“ vysvětlil královský
preceptor. „Jeho duše byla do značné míry poškozena a nebyl ani moc při
smyslech, nicméně pořád se tu vznášel a opakoval, že neodejde, že neodejde.
Nejspíš proto, že měl se světem smrtelníků stále velmi silné pouto. Každopádně,
toho roku, když se otevřela hora Tong’lu, se stala nehoda.“
Když princ uslyšel to opakované „neodejde“, srdce se mu zároveň sevřelo i změklo. Okamžitě se
zeptal: „Jaká nehoda?“
„Uvnitř hory Tong´lu byly nejen miliony duchů, ale
také skupinka smrtelníků.“
„Cože?“
„Uvnitř hory Tong’lu přežijí jen nestvůry a démoni,
obyčejní lidé se nemohou dostat ven. Zbývá jim jen smířit se s tím, že se
stanou potravou. Nicméně ať už byl důvod jakýkoliv, ten zlý duch ve svém napůl
šíleném stavu si vzal ty smrtelníky pod svá křídla a prchal s nimi mnoho
dní. Nakonec byli obklopení snad všemi duchy, ocitli se ve slepé uličce a
vypadalo to, že bude sežrán spolu s těmi lidmi.“
Xie Lian věděl, že ten osamělý, vznášející se divoký
duch musel být Hua Cheng.
„A pak?“ naléhal. „Dalo se nějak utéct do bezpečí?“
„Ale ano. Aby se dostal z obklíčení, bylo potřeba
vykovat krvavou zbraň.“
Mu Qing si nemohl pomoci a přidal se k jejich
rozhovoru: „Nejdostupnější oběti měl přímo s sebou. Bylo by to jednoduché…
nakonec kvůli nim se dostal do takové situace!“
Feng Xin s Mu Qingem pohlédli na Bílou beztvářnost
a Hua Chenga, který se plně soustředil na další boj. „On… on…“
Xie Lian zatajil dech a Královský preceptor pomalu
pronesl: „Ano. Obětoval sebe.“
Výrazy Feng Xina a Mu Qinga se staly nečitelné, ale
princ jen nehybně čekal, až bude Královský preceptor pokračovat.
„Udělal to. V záchvatu šílenství si vydloubl
jedno oko. Ten zlý duch se v pomatení málem pokusil o útok na ty lidi, ale
z nějakého důvodu se nakonec ovládl. Jeho život visel doslova na vlásku už
v tu dobu a po vyloupnutí bylo jisté, že se rozptýlí. Přesto se místo toho
probral. Kdo ví, jaký zlý předmět si
ukoval, že tu předem prohranou bitvu přežil. A pak se stalo ještě něco
podivnějšího“
Xie Lian se pokusil uklidnit: „Co podivnějšího?“
„Po té bitvě Nebesa seslala nebeské soužení a to
udeřilo přímo do hory Tong’lu. Rozumíš, co to znamená?“ dotázal se královský
preceptor.
Bylo snad potřeba něco vysvětlovat? Nebeské soužení
bylo sesláno jako zkouška na toho, kdo byl hoden vystoupat z hory Tong’lu
na Nebesa!
Xie Lian popadl Královského preceptora za rameno: „Kdo
to byl? Kdo vystoupal?“
„To jsou jen pověsti,“ bránil se Královský preceptor.
„Na Vyšším dvoře nebyli žádní úředníci, kteří by pocházeli z hory Tong’lu.
Buď to bylo zcela vymyšlené, nebo…“
Nebo ten, kdo vystoupal, skočil zpět dolů a nebeskou
říši odmítl!
Mu Qing něco takového nehodlal přijmout. „Vystoupat
jako duch?“ vrtěl zmateně hlavou. „Něco takového jde? A že by pak odmítl a
skočil zpět dolů? To přece nemůžeme mluvit o něm, ne? Vždyť v té době
teprve vstoupil na horu Tong’lu a ještě ani neměl hodnost Nejvyššího krále
duchů! Ani nemohl vědět, jestli to přežije! Proč to udělal?“
Proč by zacházel do takového extrému?
Najednou uslyšeli, jak Bílá beztvářnost vzdychl. „Xian
Le, máš velmi věrného věřícího.“
Než to dořekl, prasklá usměvavá část masky se princi
objevila těsně před obličejem a v tom jediném okamžiku se v očích
Bílé beztvářnosti zrcadlil jeho vlastní odraz.
Ruoye rozzuřeně vystřelil, připravený zaútočit, ale
nakonec se stáhl zpět. Žádný div, byl vždy velmi inteligentní a věděl, že jeho
útok by byl neúčinný, tak se raději dobrovolně vzdal.
Bílá beztvářnost se nejspíš trochu usmál, protože
prasklina v masce se o něco roztáhla. To už se mihl hrot E-Mingu a dotkl
se jeho krku, byl však o jeden krok pozadu, neboť Bílá beztvářnost už
uskakoval. Bleskově přistál na nejvyšším bodě končícího Nebeského mostu a lehce
zvedl paži.
„Nemusíš být nervózní, jen jsem si vzal zpět, co mi
patřilo.“
V ruce držel dlouhý černý meč, ledový jako
nefrit, jehož středem se táhla nit stříbra. Xie Lian podvědomě zkroutil ruku za
záda, aby nahmatal pochvu s mečem, ale marně. Fang Xin byl pryč.
Původně to byl posvátný meč korunního prince Wuyongu a
Bílá beztvářnost teď získal zpět svůj majetek.
S dalším prasknutím se bledá maska odlepovala od
obličeje, až první, druhý a nakonec i třetí kus spadl a odhalil tvář za ní. Ve
světle hořící lávy se bílé roucho změnilo v bílou zbroj.
Nakonec si „Bílá beztvářnost“ sundal zbytky masky a
proměnil se v „Jun Wua“.
Všichni zatajili dech a napjali se.
Věděli, proč se tak stalo. Tohle byla jeho nejsilnější
podoba.
