Shen Zechuan se okamžitě usmál „Tohle není žádné velké tajemství. Sbohem.“
„Proč si mě nechceš nejdřív vyslechnout?“ Xiao Chiye měl dobrou náladu poté, co získal zpět svůj ztracený prsten. „Ji Gang je tvůj mistr, takže jsme učni stejné bojové linie. Jsem strarší než ty, takže by bylo jen správné, abys mi říkal starší bratře.“
„Rodina Ji nemá v Libei žádné vazby.“ Když to řekl, Shen Zechuan si vzpomněl na svůj boj s Xiao Chiyem ve sněhu před pěti lety. Tehdy pocítil jakousi známost, která ho pronásledovala doteď.
„Možná má, možná ne,“ řekl Xiao Chiye. „Je těžké s jistotou říct, jak je to s věcmi, jako jsou osudová setkání.“
Shen Zechuan pokynul Ge Qingqingovi a Xiao-Wu, aby počkali, a posadil se zpět vedle Xiao Chiyea. „Prověřoval sis Ge Qingqinga.“
„Nemohl jsem na to zapomenout,“ podíval se na něj Xiao Chiye. „Před pěti lety přede mnou tak rychle utekl a teď, o pět let později, je ti tak blízký. Jak bych mohl nebýt podezřívavým u takové shody okolností? Takže jsem se držel té nitky a podařilo se mi o něm zjistit všechno.“
„Co chceš?“ zeptal se Shen Zechuan s úsměvem.
„Nic.“ Xiao Chiye zvedl prst a ukázal na Shen Zechuanovy oči. „Netřeba tvých falešných úsměvů. Už jsme v podstatě pokrevní bratři na život i na smrt. Proč dělat hrdinu? Panikaříš. Máš strach, co?“
„Ještě ne tak docela,“ odvětil Shen Zechuan.
Xiao Chiye roztočil hůlky a poklepal na stůl. „Pokud je Ji Gang tvůj mistr, dává smysl, že ti Brokátová garda vedená Ge Qingqingem tenkrát zachránila život.“
„Jsi příliš podezřívavý.“ Shen Zechuan se podíval dolů na hnědé skvrny od oleje na desce stolu. „Jen proto, že mě ten kop nezabil, jsi kolem pořád čmuchal. Jsi opravdu neodbytný.“
„Je to jedna z mála cností, které mám,“ řekl Xiao Chiye, „a všechny jsem vyplýtval na tebe.“
„Protože říkáš, že jsme ze stejné bojové linie,“ začal Shen Zechuan, „nebylo by od tebe správné, abys přede mnou tajil jméno tvého mistra, že ne?“
„Ji Gang je působivý muž,“ řekl Xiao Chiye. „Poslal jsem někoho do Duanzhou, aby se poptal. Všichni si tam mysleli, že zahynul při požáru. Řekni, byl to on, kdo zabil Xaiofuziho?“
„Ne.“ Shen Zechuan narovnal držák na hůlky. „Můj mistr je pokročilého věku. Jak by mohl vzít někomu život?“
Vítr zesílil. Ani jeden z nich se nepohnul.
„Vypadáš, jako bys nic neudělal,“ řekl Xiao Chiye. „Přesto mám pocit, jako bys udělal všechno.“
„Ať už jsem to udělal nebo ne, všichni se mě odmítáte pustit.“ Shen Zechuan se opřel rukama o lavici, otočil se k Xiao Chiyemu a tiše se zasmál. „No dobrá, abyste tedy měli oprávněný důvod mě nenávidět, proč bych tedy všechny ty špatné věci neudělal ?“
***
Teprve když Xiao Chiye druhý den vstoupil do paláce, dozvěděl se o smrti císařské konkubíny Wei.
Li Jianheng už měl na sobě císařské roucho. Vypadal vyčerpaně a zsinale po dnech, které strávil pláčem. Seděl na trůnu a řekl: „Říká se, že uklouzla a spadla do studny. Její tělo našli až včera v noci.“
Jak příhodné uklouznutí.
Když viděl, že nikdo není nablízko, Li Jianheng zašeptal: „Ce’ane, neříkej mi, že jsi to byl ty.“
Xiao Chiye zavrtěl hlavou.
Li Jianheg se okamžitě uvolnil. Nepohodlně se zavrtěl na císařském trůnu. „Teď, když žiji v paláci, kdykoliv v noci otevřu oči, vidím čekající eunuchy. Je to docela děsivé. Dřív říkali Pan Ruguimu starší mistře, a teď je jejich starý mistr zavřen ve vězení! Ce’ane, myslíš, že mě nenávidí?“
Vychrlil ze sebe proud stížností, které se všechny točily kolem toho, jaký má strach. Nakonec přesvědčil Xiao Chiyeho, aby vyslal císařskou armádu do paláce, kde měla prozatím převzít důležité úkoly spojené s ochranou a hlídkami. Xiao Chiye pochopitelně neodmítl. Po chvíli Li Jianheng dodal: „Z Libei přišel dopis: princ z Libei a tvůj bratr jsou na cestě sem. Uvidíš je už za pár dní, Ce’ane.“
Li Jianheng se tímto Xiao Chiyeovi okatě podbízel. Nyní, když stál na prahu toho, aby se stal pánem všech zemí, byl bláznivější než kdy dřív. Zdálo se, že jeho nesnesitelná arogance byla během podzimního lovu zcela smyta. Konečně pochopil, kdo drží skutečnou moc.
Nebylo to tak, že by Xiao Chiye usiloval o odměny nebo uznání. Li Jianheng věděl lépe než kdokoliv jiný, co si Xiao Chiye přeje nejvíce. Přesto se Li Jianheng do dnešního dne nezmínil o tom, že by mu dovolil se vrátit do Libei. Xiao Chiyeova tvář zůstala nečitelná, zatímco v hloubi duše cítil, jak mu klesá srdce.
***
O pět dní později dorazil princ Libei do Qudu. Podzimní déšť nepřetržitě padal celý den, přesto Xiao Chiye vyjel brzy ráno na koni za město a stál v pavilonu, kde se s nimi před lety loučil. Po čtyřech hodinách čekání konečně uviděl na vzdáleném obzoru několik sokolů. Meng, sedící na jeho rameni, nadšeně vzlétl, přičemž začal na obloze opisovat velké oblouky, jako by dohnal své bratry a sestry.
Obrněná jízda se vyřítila z dešťové clony jako šmouha tmavého inkoustu vhozeného do vody a přehnala se směrem k Xiao Chiyeovi. Nedokázal už déle čekat, vyskočil z pavilonu a vyrazil do deště, aby je přivítal.
„Otče!“
Xiao Jiming se ze svého koně hlasitě zasmál a otočil se ke svému otci: „Vypadá tak silně a velkolepě, ale jakmile tě vidí, ukáže svou pravou tvář.“
Xiao Fengxu si sundal bambusový klobouk a naklonil se, aby ho posadil na Xiao Chiyeovu hlavu. „Vyrostl jsi,“ řekl poté, co si svého syna na okamžik prohlédl.
Xiao Chiye se doširoka zazubil. „To je pravda. I bratr Jiming je teď o půl hlavy menší než já!“
„To je ale domýšlivý spratek,“ řekl Xiao Jiming. „Od té doby, co mě přerostl, to zmiňuje každý rok, kdykoliv se setkáme.“
Xiao Chiye se zasmál. „Čekal jsem docela dlouho. Zdrželo vás cestou něco?“
„Malý pán před odjezdem nastydl,“ vysvětlil Zhao Hui, „takže princ udělal zajížďku přes Dengzhou, aby pozval ctihodného mistra Yidenga, aby ho prohlédl.“
„A-Xun je nemocný? Od kdy? Proč se o tom bratr Jiming nezmínil v dopise?“
„Je to jen drobné nachlazení,“ odvětil Xiao Jiming. „Yizhi se o něj doma stará, nemusíš mít obavy.“
Xiao Chiye nedokázal skrýt zklamání. Když před pěti lety opouštěl Libei, jeho švagrová byla těhotná. Nyní už bylo malému A-Xunovi čtyři roky, ale Xiao Chiye ho ještě neviděl. Vše, co se o svém malém synovci dozvěděl, bylo jen v útržcích vyčtených z dopisů od otce a staršího bratra.
Chtěl jet domů.
Ale Xiao Chiyeova skleslost byla prchavá. Usmál se: „Mám pro něj připravený dárek k narozeninám. Až se bratr vrátí domů, prosím, předej mu ho za mě.“
Xiao Fangxu si oprášil okraj svého bambusového klobouku. „Než jsme vyrazili, Xu ti speciálně namaloval obrázek. Nechám Zhao Hui, ať ti ho později přinese. Nejdřív se zastavíme v paláci, abychom vyřídili naše pozdravy a promluvíme si, až se dnes večer vrátíme na panství.“
Nasedli na koně a společně vjeli do Qudu.
***
Jak se léto měnilo v podzim, velmistr Qi jedl tak dobře, že poprvé po letech přibral na váze. Právě si v dešti omýval nohy a protahoval si prsty na nohou.
Uplynulo mnoho let, co se princ z Libei naposledy ukázal v hlavním městě. Nyní, když se jména čtyř generálů rozšířila široko daleko, si už jen málokdo pamatoval prince z Libei, Xiao Fangxua.
„Pokud mluvíme o čtyřech velkých generálech této země,“ začal, „měli jsme stejné před dvaceti lety. Tehdy byli Xiao Fangxu z Libei, Lu Pingyan z Bianjun a Feng Yishen z průsmyku Suotian hlavními veliteli vojenských sil ve čtyřech rozích říše. Feng Yishen padl v bitvě a klan Feng neměl žádné jiné přeživší dědice. Pochybuji, že si dnes někdo toto jméno pamatuje. Ale tehdy to byli všechno udatní válečníci, kteří vedli své koně k pohraničnímu průsmyku a vyhladili vojska Bianshi.“
„Feng Yisheng?“ zavolal Ji Gang zevnitř, kde zrovna vařil. „Co tím myslíš, že si je nikdo nepamatuje, Chuane? Oba synové generála Fenga padli na bitevním poli. Ale později adoptoval syna, mého staršího bratra.“
„Mistrův starší bratr?“ zeptal se Shen Zechuan, zatímco nabíral rýži do misek.
„Zapomněl jsem se ti o tom zmínit!“ plácl se Ji Gang do čela.
„Je jídlo už hotové?“ zakřičel velmistr Qi. „Ach ano, není jeho nejstarším bratrem Zuo Qianqiu? Co je na tom k vyprávění? To by uhádl každý!“
Shen Zechuan přinesl jídlo a prostřel hůlky pro velmistra Qi. „Večeře je hotová, učiteli,“ řekl uctivě.
Velmistr Qi polkl doušek vína. „Nejlepší pocit je být takhle obskakován.“
Ji Gang si otřel pot z čela a posadil se naproti k malému stolku. „Říkal jsi, že ti pán Xiao tvrdil, že pochází ze stejné bojové linie jako my. Obávám se, že jeho mistr musí být Zuo Qianqiu!“
Shen Zechuan během jídla bedlivě poslouchal.
„Už jsem ho roky neviděl,“ posteskl si Ji Gang. „Změřili jste tentokrát s pánem Xiao síly? Jak to dopadlo? Byly údery jeho čepele silné a vedené s precizností?“
„Nech Lanzhoua se nejdřív najíst,“ řekl velmistr Qi. „Promluvíme si, až budeme mít plná břicha. Byla to nebezpečná situace, ale nesmíme další kroky uspěchat. Můžeme si pár dní odpočinout.“
„Měl jsem to vědět,“ postěžoval si Ji Gang. „Pán Xiao nosil kostěný prsten na palci. Pokud někdo na světě umí ovládat těžký luk, je to Zuo Qianqiu.“
„Možná se teď budeš moci setkat se svým starším bratrem, když je Xiao Fangxu v hlavním městě,“ poznamenal velmistr Qi a nimral se ve svém jídle. „Zuo Qianqiu dal na strážní věž Tianfei všechno, co měl. Odrazil jezdce Bianshi, ale stálo ho to manželku. Ta bitva mu vynesla přezdívku ,Hrom na nefritových terasách‘, ale už se z toho nikdy nevzpamatoval. Legenda říká, že odešel z domova a stal se mnichem. Není vyloučeno, že místo toho pohřbil své jméno, uchýlil se k Xiao Fangxuovi a celá léta učil jeho syna.“
„Úspěch generála je vybudován na obětech desítek tisíc životů,“ řekl Ji Gang zarmouceně. „Co na tom, že je proslulý svými činy na bitevním poli? Nakonec se stejně stane jen hrstkou žlutého písku. Ti, kteří zemřou v bitvě, jsou věrní až do konce a ti, kteří přežijí, trpí dál. Zuo Qianqiu pohřbil své jméno, Xiao Fangxu kvůli nemoci ustoupil a Lu Pingyan zestárl. Kde budou za dvacet let současní Čtyři generálové? Jsou jako vlny tříštící se o břeh, kde každá nová generace předstihne tu předchozí.“
Lehce podnapilý velmistr Qi sledoval Shen Zechuana. Po chíli řekl: „Jaké plýtvání, přijít na tento svět a celý život trpět pro nic za nic. Všichni jednou zemřeme, tak proč neusilovat o nebesa a neuskutečnit své ambice, než nastane náš čas! Tady, Lanzhou! Dej si ještě jednu misku!“
Když se dosyta najedli a napili, snesla se noc. Velmistr Qi ležel na rohoži pod římsou, zatímco Shen Zechuan seděl a omýval svému učiteli nohy. Ji Gang každého z nich přikryl svrchním rouchem a pak si dřepnul do kouta, aby si zakouřil dýmku.
Velmistr Qi, opírající hlavu o kmen papáje, řekl: „Lanzhou, pověz mi znovu, co se stalo v loveckých revírech.“
Shen Zechuan vše zopakoval dopodrobna.
Velmistr Qi pečlivě poslouchal se zavřenýma očima. Když Shen Zechuan skončil, stále mlčel. Vinná réva se na nádvoří vyžívala v prudkém dešti, přičemž každá kapka bubnovala na listy. Poté, co déšť nějakou dobu nepřetržitě padal, velmistr Qi konečně promluvil: „Na první pohled se zdá, že pán Xiao vyšel z této bitvy jako vítěz, ale byl chycen do stejné pasti, která předtím uvěznila jeho otce a staršího bratra. Nový císař ho pět let nazýval přítelem, jenže Xiao Chiye skrýval svou pravou tvář tak chytře a dlouho, jak by mu teď někdo mohl důvěřovat? Dnes nový císař vřele vzpomíná na laskavost, kterou mu Xiao Chiye prokázal, když mu zachránil život. Jenže jak dlouho může tohle přátelství vydržet, než zcela zanikne? Myslel jsem si, že Druhý mladý pán to bude schopen skrývat o něco déle, vzhledem k jeho prokazatelné vytrvalosti. Existovalo nespočet způsobů, jak mohl nechat Qi Zhuyin převzít vedení, přesto to musel udělat sám.“
Ji Gang vyklepal popel pod tlumeným světlem. „Vlčí mládě chce domů. Vše, o čem sní, jsou libejské pastviny. Kolik mu je let? Tento druh ducha je podstatou mládí.“
„Trocha netrpělivosti hatí velké plány,“ řekl velmistr Qi. „Kdyby to tentokrát vydržel, nebyl by snad právě teď na cestě domů jako lenivý mladý pán?“
V tu samou chvíli stál Xiao Chiye před palácovými branami a vzhlížel ke střechám zahalených do stínů. Přesahující římsy těchto rumělkových zdí se zdály být překážkou, kterou mu seslala sama nebesa. Pod jeho maskou lehkovážnosti se v tichosti svíjela a vyla dravá šelma. V Chrámu pokání Shen Zechuan náhle, avšak zvláštním způsobem, pochopil význam Xiao Chiyeových činů.
Chtěl se vrátit domů.
Chtěl se vrátit domů, hrdě a čestně, jako on sám.
--Předchozí-- -Kapitoly- - Další -
