Xie Lian ho okamžitě chytl a poplašeně se dožadoval odpovědi: „San Langu! Co se děje?“
Hua Cheng si stále zachovával svůj obvyklý klid: „To
nic není, jen jsem to trochu přehnal.“
„Proč jsi mi to neřekl! Jak to, že to nic není!“
Copak mu předal všechny své duchovní síly do poslední?
Dřív mu je vždy půjčoval s bezstarostným úsměvem
někoho, kdo má bezedný zdroj, z něhož může donekonečna čerpat. Ale
duchovní síla nebyla jako věčně přitékající pramen, nebyla bezedná ani
nekonečná.
Jenže to nebyla Hua Chengova chyba, že nic neřekl, ale
prince, který si to neuvědomil dřív.
„Vrátím ti ji!“ Xie Lian propadal panice a jeho
svědomí prohýbalo pod výčitkami. Rychle se přitiskl k Hua Chengově tváři a
políbil ho. Feng Xin a Mu Qing k nim původně mířili, ale po téhle scéně se
okamžitě stáhli o několik zhangů zpět, otočili se a nechali ty dva, ať dělají,
co uznají za vhodné.
Prokleté okovy byly odstraněny, a tak se princ zoufale
snažil převést na Hua Chenga všechnu duchovní sílu, kterou dokázal shromáždit,
a doufal, že ho tím uzdraví. Když ho však po hodné chvíli líbání pustil, rukávy
rudého roucha a stříbrné upínací pásky byly stále průsvitné, dokonce téměř
průhledné.
Xie Lian se otřásl strachem a rychle znovu sáhl po Hua
Chengově tváři, přitiskl se k němu a chystal se ho znovu líbat, ale Hua
Cheng mu ruce překryl a s úsměvem mu věnoval jen malý polibek.
„I když jsem rád, gege, že jsi tak aktivní, není třeba
mi předávat žádné duchovní síly. Pokud mě však chceš líbat jen tak, pak mi to
vůbec nevadí, spíš naopak, přivítám to s otevřenou náručí.“
Princ ho sevřel ještě pevněji a zoufale se zeptal: „Co
se ale děje?“
„Jen si dávám malou pauzu, to je všechno. Gege, neboj
se o mě.“
„Jak se můžu nebát?“ Xie Lian se chytil za hlavu.
„Zblázním se!“
Vzhledem k Hua Chengově osobnosti mu bylo jasné,
že problém musí být tak vážný, že už ho nedokáže skrývat, jinak by mu nikdy
nedovolil si toho všimnout.
Duchovní síla tak velká, že by mohla rozbít dva
prokleté okovy – kolik přesně jí bylo? Nebylo přehnané tvrdit, že jí musel být
hotový oceán. Jak by ho taková ztráta mohla neovlivnit?
Než se všechno vyřešilo a všechny záležitosti byly
urovnány, prošli si tolika útrapami! Vyříkal si staré záležitosti s Feng
Xinem a Mu Qingem, navíc se zbavil prokletých okovů, které ho svazovaly po osm
set let. Věci mezi ním a Hua Chengem, byly přiznány a přijaty, a když se pak
otočil, aby mu s úsměvem vběhl do náruče, místo toho zjistil, že se mu
rozplývá před očima! Málem se z toho zbláznil!
Feng Xin a Mu Qing si všimli, že něco není
v pořádku, a zpovzdálí zavolali: „Vaše Výsosti, co se stalo?“
Popoběhli pár kroků jejich směrem, ale pak se
z nějakého důvodu zastavili, protože měli pocit, že není správné se
k nim zbrkle přibližovat.
V tu chvíli se Xie Lian nestaral o nikoho jiného.
Svíral Hua Chenga s vyděšeným výrazem a srdce mu zběsile tlouklo. „Co mám
dělat?“
Hua Cheng si tiše povzdechl, rozpřáhl ruce a znovu ho
objal. „Vaše Výsosti, vždy jsem tě následoval.“
Opakoval to podruhé, ale jeho hlas zněl tišeji než
předtím. Xie Lian mu sevřel látku rudého roucha na hrudi a prázdně se zeptal: „Já
vím, já vím. Ale… co mám teď dělat?“
Hua Cheng mu dlouhými štíhlými prsty jemně prohrábl
rozcuchané vlasy: „Tak potom i víš, gege, proč odmítám opustit tento svět?“
Princ nechápal, jak může být i v takové chvíli
stále klidný, protože jím zmítala panika tak silná, až se celý třásl. Přesto se
slabě zeptal: „Proč?“
„Protože mám na tomto světě milovanou osobu.“
Xie Lian trochu ohromeně strnul.
Zdálo se mu, že už podobná slova někdy slyšel.
Hua Cheng pokračoval: „Osoba, kterou miluji, je
statečný, vznešený a laskavý člověk. Zachránil mi život a vzhlížím k němu
už od mládí. Chtěl jsem se mu přiblížit a stát se pro něj ještě silnějším, i
když si mě možná příliš nepamatuje. Nikdy jsme spolu pořádně nemluvili, ale já
ho chci chránit.“
Podíval se na Xie Liana a jemně dodal: „Pokud je tvým
snem ochránit obyčejné lidi, pak mým snem jsi ty.“
„Ale… pak…,“ soukal ze sebe princ chvějícím se hlasem,
„pak nikdy nedojdeš pokoje.“
Hua Cheng se jen pousmál. „Modlím se, abych ho nikdy
nedošel.“
V tu chvíli se princi úplně zastavil dech. Okamžik
kolem něj se táhnul pomalu jako med, když v hlavě slabě slyšel dva hlasy,
z nichž jeden se ptal a druhý odpovídal:
„Kdyby
někdo z tvých milovaných věděl, že kvůli nim nemůžeš odpočívat
v pokoji, mohli by se cítit provinile a trápit se.“
„Tak
jim ten důvod jednoduše neřeknu.“
„Copak
to z tvých činů dříve nebo později nezjistí sami?“
„Tak
je nenechám zjistit, že je chráním.“
Ta ohnivá koule duchů. Noc s lucernou, kterou si
koupil za pár drobných. Oheň duchů, který ho chtěl za mrazivé noci vytáhnout
z hrobu. Oheň duchů, který mu zatarasil cestu před Bílou beztvářností a
nedovolil se mu přiblížit k nebezpečí. Ten oheň duchů, který na něj
zoufale a zmučeně křičel, když ho probodávalo sto mečů!
Hua Cheng tiše pokračoval: „Vaše Výsosti, rozumím
všemu, co děláš. Tvé odvaze, tvému zoufalství, tvé laskavosti i tvé bolesti.
Rozumím tvé zášti, nenávisti, tvé inteligenci i hlouposti. Kdybych mohl, nechal
bych tě používat mne jako odrazový můstek, jako most, který po přechodu
rozebereš, jako kosti mrtvoly, které musíš pošlapat, abys vylezl nahoru, jako
hříšníka, který si zaslouží být zmasakrován stovkou čepelí. Ale vím, že bys to
nedovolil.“
Zatímco to říkal, javorová červeň jeho roucha pomalu bledla.
Xie Lian se ho třesoucíma se rukama snažil zachytit a
nepřestával do něj přenášet duchovní sílu, ale ani tak tomu nedokázal zabránit.
Oči měl rozmazané a slova se mu zadrhávala tak, že
koktal: „Dobře, už nic neříkej, chápu to… ale nebuď takový, ano San Langu? Já…
půjčil jsem si od tebe tolik duchovní síly, musím ti to všechno vrátit! A
vlastně jsem ti ještě nedopověděl všechno, co jsem chtěl říct, mám toho na
srdci ještě tolik. Je to tak dlouho, co mě někdo doopravdy poslouchal, nechceš
zůstat? Ne, prostě to nedělej. Nezvládnu to. Dvakrát, už se to stalo dvakrát!
Opravdu to nechci zažít potřetí!“
Už dvakrát kvůli němu Hua Cheng zmizel z tohoto
světa.
„Zemřít v boji za tebe je pro mě největší ctí,“
odpověděl mu Hua Cheng.
Ta slova byla jako smrtelná rána. Slzy
v princových očích už se nedaly zadržet a vyhrkly ven.
„Říkal jsi mi, že mě nikdy neopustíš!“ prosil, jako by
na tom visela poslední nitka jeho života.
„Na tomto světě neexistuje věc, která by neměla svůj
konec.“
Xie Lian sklonil hlavu a zabořil mu ji hluboko do
hrudi. Přes hrdlo stažené bolestí nebyl schopen promluvit.
V tom však nad sebou uslyšel tichý hlas: „Ale já
tě nikdy neopustím.“
Princ zvedl hlavu.
„Věř mi, Vaše Výsosti. Věř mi,“ pronesl Hua Cheng.
Jeho hlas zněl pevně navzdory už téměř průhlednému
tělu. Xie Lian natáhl ruku a chtěl se dotknout jeho tváře, ale konečky prstů mu
prošly vzduchem. Polekaně vzhlédl.
Hua Chengův pohled byl něžný a planoucí, jediné
zbývající oko na něj mlčky hledělo naplněné láskou. Zdálo se, že ještě něco
říká, ale neozval se žádný zvuk.
Xie Lian se nevzdával, natahoval k němu obě ruce
a snažil se ho vtáhnout hlouběji do náruče, aby ho mohl lépe slyšet.
Náhle však byl pryč – ten, kterého držel i ten, který
držel jeho.
Hua Chengovo tělo se roztříštilo na tisíce stříbrných
motýlů, vznášejících se jako závoj třpytivých hvězd, který nešlo ani obejmout,
ani udržet.
Princovo objetí vyšlo naprázdno, stále však zůstával
strnulý ve stejné pozici a nepohnul se ani o píď. Nevěděl proč, snad si tu
ztrátu odmítal připustit, nebo se možná prostě jen nedokázal hýbat, a tak tam
jen s vytřeštěnýma očima klečel uprostřed vznášejících se motýlů.
Feng Xin ani Mu Qing by si nikdy ani nepředstavovali
takovou scénu, a teď oba celí bledí vyrazili vpřed:
„Vaše Výsosti!“
Feng Xin dorazil jako první: „Jak se to stalo? Nebyl
před chvílí úplně v pořádku? Stalo se to kvůli těm prokletým okovům?“
Mu Qing se sunul blíž kulhavými poskoky, ale nemohl se
dostat za nimi nahoru a tak jen křičel směrem ke stříbrným motýlům:
„Karmínový dešti dotýkající se květu, tohle není vtipné! Pokud nejsi mrtvý, tak
se zatraceně ukaž!“
Stříbrní motýli mu samozřejmě neodpověděli, jen
třepotali křídly a pomalu vířili kolem. Feng Xin chtěl princi pomoci na nohy,
ale ten zůstal sedět nehybně jako kámen.
„Můžeme ti nějak pomoct?“ vyptával se už trochu
zoufale Xie Liana. „Potřebuješ duchovní sílu? Můžeme ho nějak zachránit? Co je
potřeba udělat?“
Mu Qing všechno pochopil první: „Nech toho, prostě
mlč… teď už se nedá dělat vůbec nic.“
Vzduch zahalila mihotavá záře, motýlí křídla se
třpytila stejně jako při jejich prvním setkání po osmi stech letech.
Jeden stříbrný motýl lehce přelétl k princi,
s láskyplnou touhou se dotkl hřbetu jeho ruky, tváře i čela, jako by se
chtěl rozloučit. Xie Lian otupěle natáhl ruku a nechal ho na ní spočinout.
Zdálo se, že to motýlka nadchlo, mával křídly a jistě
by zůstal – přesto netrvalo dlouho a rozptýlil se v závanu větru.
Na třetím princově prstě si však červená šňůrka
zachovávala svou jasnou a živou barvu.
…
„A dál?“
„To je vše.“
„To má být všechno?“
„Úplně všechno.“
Pei Ming už to nevydržel: „To není možné, jak by to
mohlo být vše? I takový amatér jako já pozná, že to jednoduše nemůže být
hotové!“
Mu Qing upustil těžkou účetní knihu na stůl a chladně
řekl: „Tohle jsem celé spočítal a je to hotové. Můžu to spočítat znovu rovnou
tady na místě, generále Pei, takže prosím dobře poslouchej: Odečti osm milionů
osm set osmdesát tisíc zásluh, pak přičti šest milionů šest set šedesát
milionů, plus dalších sedmnáct set milionů dvě stě tisíc zásluh, pak mínus…“
Feng Xin ho přerušil: „Dobře, to stačí, už to nemusíš
počítat. Čísla jsou správná, ale museli toho v knize dost vynechat…“
Mu Qing se ušklíbl: „To není můj problém, já se
každopádně nespletl. Možná byste si měli najít někoho jiného, kdo vám povede
účetnictví! Kdybych věděl, že to takhle dopadne, staral bych se o své!“
Po zničení Nebeského hlavního města se rozptýlení a
zmatení nebeští úředníci nakonec znovu shromáždili na vrcholku hory Tai, na
místě, o které se smrtelníci nestarali, a zřídili si tam dočasný Vyšší dvůr.
V současné době probíhala stavba nového Nebeského hlavního města.
Neštěstím však bylo, že obrovský požár nejenže zničil
všechny slavné a pyšné zlaté paláce nebeských úředníků, což je donutilo
postavit si stany a tísnit se tam, aby alespoň měli kde odpočívat, ale také
bylo ztraceno velké množství záznamů a zpráv. Úředníci se tahali a handrkovali
už několik dní, ale ani tak nebyli schopni dát si do pořádku účetnictví.
Pei Ming měl jednu ruku v závěsu a druhou si teď
třel bradu: „Zdá se mi to, nebo je generál Xuan Zhen poslední dobou čím dál
sarkastičtější?“
Feng Xin pokrčil rameny. „Nebyl takový vždycky? Jen
teď je příliš líný na to, aby to skrýval.“
Mu Qing při tom hromadném obvinění vykulil oči a
vyprskl: „Trochu slušnosti!“
Na ta slova se otočil na patě a odpochodoval.
Quan Yizhen seděl opodál celý zabalený
v obvazech, takže připomínal humanoidní hromádku lepkavé rýže. Vykukovala
jen hlava plná rozcuchaných kudrnatých vlasů a díky tomu zněla jeho slova
mumlavě: „Co budeme teď dělat? Kdo tedy povede naše účetnictví?“
Přítomní se na sebe podívali a přemýšleli, jak se
nenápadně vytratit. Nikdo se nechtěl pouštět do úkolu, který představoval
těžkou práci za mizerný zisk.
Pei Ming si hluboce povzdechl. „Chm, kdyby tu tak byla
Ling Wen. Ať spáchala cokoliv, nikdo nemůže říct ani slovo proti tomu, jak
tyhle věci zvládala. Většinu si stejně nosí v hlavě, a jsem si jistý, že se
zbytkem by si poradila za jeden den.“
Vyslovil nahlas to, nad čím na této bohy zapomenuté
hoře už většina z nich stejně tajně přemýšlela, jen se to neodvažovali
vyslovit nahlas. Teď, když se našel první, začali o překot souhlasit:
„Ano!“
„Už nikdy neřeknu, že palác Ling Wen je neefektivní!“
„Já to neřekl nikdy…“
Vtom někdo zvenčí oznámil: „Vládce deště přišla!“
Když to uslyšeli, všichni nebeští úředníci se
rozzářili a okamžitě ji šli bez vyzvání přivítat. Pei Mingův výraz byl
nečitelný, na okamžik zaváhal, ale pak se rozhodl zůstat uvnitř.
Zvenku se ozval další hlas: „Vaše Výsosti, ty jsi přišel
také!“
