- Nevinný a pohledný středoškolák doprovázející ostatní při online hraní. -
„Není to nic vážného, jen povrchové zranění. Možná po
něm zůstane jizva.“
„Ach…“ Všechny policistky na stanici si naráz lítostivě povzdechly.
Gangsteři, které tu už půlhodiny peskovaly, seděli
opodál s otazníky nad hlavou.
„?“
Cože? Co je špatného na tom, že chlapovi zůstane
jizva? Oni sami měli jizvy po celém těle, ale nikdo je nelitoval!
„Jako by se to dalo srovnávat…“ prohlásila jedna
z mladých policistek, jako by jim četla myšlenky.
Gangsteři: „?“
Jak jako, že se to nedá srovnávat?
„Celé dny se perete a porušujete zákon. Tihle dva
studenti se dobře učí, jsou slušní, laskaví a mají úctu ke starším. Jak se
s nimi můžete vůbec srovnávat?“
„…“
Dobře se učí? Slušní? Laskaví? Úcta ke starším? Copak
nikdo nevidí, kdo po té rvačce skončil zmlácený, s oteklým obličejem a
krvácejícím nosem? Gangsterům se chtělo nad tou nespravedlností brečet, ale už
jim nezbývaly slzy. Koneckonců, kromě Vyholené hlavy dostaly ostatní prachovky
od Song Yana opravdu naloženo.
Jenže Song Yan byl pohledný, upravený a čistý.
Vyzařovala z něj klidná vznešenost, takže už jen tím, jak tam seděl, nabyl
člověk dojmu, že musí být vzorným studentem. Když se k tomu přidalo
svědectví starších sousedů, zvuková nahrávka a včasné přivolání policie… v očích
policistek byl Song Yan prostě příkladným mladíkem – spravedlivý, klidný,
rozvážný, s úctou ke starším a laskavý k dětem – který se k násilí
uchýlil pouze v sebeobraně.
„Jak se sluší na mladé výhonky naší vlasti,“ pochválil
je starý ředitel policejní stanice, „budoucnost Číny bude jednou ve vašich
rukou. Ale proč jste nezavolali policii už dřív?“
Vzpřímeně sedící Xia Zhiye pohotově odpověděl:
„Babička už je stará a já bývám většinou ve škole. Bál jsem se, že si tahle
parta počká na příležitost a přijde se pomstít.“ Během svého vysvětlení sklopil
oči a jeho řasy se lehce zachvěly. I s poraněným ramenem působil rozumně,
poslušně a zároveň bezbranně.
Starého ředitele zabolelo u srdce. Okamžitě praštil do
stolu, otočil se ke skupince gangsterů a rozkřikl se: „Nelegálně poskytuje
půjčky, násilím vymáháte dluhy, úmyslně ubližujete lidem a ještě navíc jste
podezřelí z podvodu! Za dnešní výsledek si můžete sami! Jestli se někdo z vás
odváží i jen pomyslet na pomstu, bude to znamenat otevřenou výzvu zákonům této
země a nemine vás přísný trest!“
Gangsteři zírali na Xia Zhiyeho s nechápavými
výrazy.
Kdo je tenhle hezký mladík? Proč je najednou tak
křehký?
Starý ředitel si jejich pohledy vyložil jako drzé
zastrašování a rozzuřil se ještě víc: „Rozuměli jste mi?“ zařval.
„Ano! Rozuměli!“
„Tak je to správně.“
Ředitel se otočil k babičce Liu. „Paní, nemusíte
si dělat starosti. Později zařídím, aby v této oblasti hlídkovalo víc
policistů. Něco takového se už určitě nebude opakovat.“
Babička Liu v slzách přikývla. „Děkuji.“
I malá Mahjong zvedla hlavičku. Ještě jí po tvářích
stékalo pár slziček, ale sladkým hláskem pronesla: „Děkuji, pane policisto.“
„Ale no, ty jsi ale hodná holčička. Když budeš něco
potřebovat, přijď za strýčkem policistou a já tě ochráním.“
„A můžeš přijít i za sestřičkami policistkami,“
přidala se jedna z žen. „Dostaneš bonbón.“
„Děkuji, krásná sestřičko!“
„Je tak roztomilá!“
Na policejní stanici zavládla příjemná, veselá
atmosféra.
Gangsteři, kteří byli na cestě do vězení: „…“
Jako by sem oni jediní nezapadali.
…
Celá záležitost se šťastně vyřešila, jenže když všechno
skončilo, vládla už hluboká noc. Na ulicích nebylo vidět ani živáčka a k dovršení
všeho vytrvale pršelo.
Song Yan vytáhl telefon a chtěl si zavolat taxi, ale Xia
Zhiye letmo pohlédl na cíl jeho jízdy.
„Chceš se vrátit na kolej a vzbudit správcovou, která
tím pádem zalarmuje učitelku Ruan Tian a Liu Deqinga, a nechat je zjistit, že
ses právě vrátil z policejní stanice poté, co ses porval?“
„Přelezu zeď.“
„Mám zraněné rameno,“ kontroval Xia Zhiye.
Song Yan suše odsekl: „Tak jdi domů.“
Xia Zhiye pokračoval jemným nátlakem: „Doktor říkal,
že můžu v noci dostat horečku kvůli infekci. Opravdu máš to srdce nechat
babičku, aby se o mě v jejím věku celou noc starala?“
Pak sklopil hlavu a pohlédl na Song Yana. V jeho tváři
jako by velkými písmeny stálo: „Citové
vydírání.“
Song Yan zvedl oči a opětoval jeho pohled, zatímco
jeho tvář vyzařovala: „A co to má
společného se mnou?“
Na vlastní oči viděl, jak Xia Zhiye hrál před
policisty ubožáčka, takže byl vůči všem jeho truchlivým výrazům imunní.
Po chvíli si však Xia Zhiye odhrnul límec a odhalil
bílé rameno pokryté léčivou mastí. „Zranil jsem se, když jsem tě zachraňoval. A
opravdu to bolí.“
S těmi slovy dvakrát ukřivděně zamrkal. Na
konečcích jeho řas zrovna ulpělo několik drobných kapek deště, zaleskly se,
sklouzly mu po nose a jakoby políbily znaménko na jeho špičce, načež dopadly do
prohlubně mezi klíčními kostmi.
Song Yan: „…“
Když tě to bolí, tak tě to bolí. Přestaň u toho svádět
lidi!
Song Yan původně myslel, že i kdyby se vrátil ke Xia
Zhiyemu domů, v jeho maličkém pokojíku by stejně nebylo dost místa pro dva
nocležníky. Jenže on místo toho otevřel dveře do sousedního dvora.
Babička Liu tiše vysvětlila: „Když byl můj Ye malý,
bydlel tady se svou maminkou a tatínkem. Později, když odešli, zůstal tady
sám.“
Tak takhle to bylo.
Song Yan si uvědomil, že Xia Zhiye musel být v době, kdy jeho rodiče
zemřeli, ještě chlapec. Kdo se o koho vlastně staral? Chránila babička jeho,
nebo on babičku? Navíc později přivedl domů malou Mahjong, kterou nikdo nechtěl
vychovávat. Jak všechny ty roky dokázali přežít?
Slabé světlo lamp na dvoře se chvělo a vykreslovalo
vysokou, štíhlou siluetu mladíka, která přesto nepůsobila nijak křehce.
Song Yan si náhle uvědomil, že všechny jeho předchozí
stížnosti byly vlastně docela bezvýznamné.
Sundal si batoh z ramen a následoval Xia Zhiyeho
dovnitř.
Byl to jednopatrový domek s jednou ložnicí,
obývacím pokojem, koupelnou a jedinou postelí. Všude bylo čisto a uklizeno,
v obýváku stála bicí souprava a vedle ní lego model vesmírné lodi.
V ložnici stál na psacím stole docela kvalitní počítač.
Jen podle vybavení by člověk nikdo nepoznal, že žije
v chudobě. Naopak, působilo to jako pokoj lehce dekadentního, nespoutaného
mladého pána.
Nebylo jasné, odkud na to všechno vzal peníze. Song
Yan nad tím na okamžik zauvažoval, ale neměl v úmyslu se vyptávat. Sám
neměl rád, když se mu někdo pletl do soukromí, a ani on nehodlal zasahovat do
záležitostí ostatních. Ve srovnání s tím ho zajímala mnohem důležitější
věc.
„Jen jedna postel?“
„Jo. Co je na tom?“
Ty se ještě ptáš,
co je na tom?
Song Yan na něj bezvýrazně pohlédl. „Nejsem zvyklý spát
v jedné posteli s někým, koho moc neznám.“
Xia Zhiye po těch slovech na chvíli umlkl, sklonil
hlavu a prstem se poklepal na špičce nosu. Neřekl však nic.
Song Yanovi začala docházet trpělivost.
„Jestli chceš něco říct, tak to řekni.“
Xia Zhiye naprosto vážně odpověděl: „Nic zvláštního…
jen jsem dumal nad tím, kdo byl ten, kdo se minule na koleji vyspal úplně do
růžova, když jsem se k němu nacpal do postele.
Song Yan: „…“
„A taky dneska na policejní stanici… kdo to v té
nahrávce tvrdil, že ‚jeho záležitosti jsou i mé záležitosti‘.“
Song Yan: „…“
„Ach jo, paměť mi nějak neslouží.“ S okázale přehnaným
tónem, v němž ale nebyla ani stopa po skutečném posměchu, si Xia Zhiye zamyšleně
pohladil bradu.
„…“
Když si nemůžeš
vzpomenout, tak si ten mozek rovnou vykopni z hlavy. Nejlíp totiž bude,
když si nevzpomeneš nikdy!
Musel být opravdu mimo, když se nechal přemluvit a šel
s Xia Zhiyem domů. Bez sebemenšího zaváhání se otočil k odchodu, ale
Xia Zhiye ho rychle chytil za zápěstí. „Jak to, že nevydržíš ani trochu škádlení?“
Škádlení, do
prdele! Copak si myslí, že si ochočuje kočku?
Song Yan prudce škubl rukou, aby se jeho sevření
zbavil, ale Xia Zhiye ho místo toho přitáhl zpátky. Song Yan nestál pevně a
málem ztratil rovnováhu. Právě se chystal vybuchnout, když se mu nad hlavou
ozval tichý hlas: „Dobře… nezlob se. Byla to moje chyba.“
„?“
Song Yan úplně ztuhl. Zvedl oči a díval se na Xia
Zhiyeho s výrazem, jako by právě spatřil ducha.
Xia Zhiye sklopil pohled a klidně dodal: „Vždyť ses na
mě ráno zlobil, ne?“
„…“
„Celé dopoledne jsem nad tím přemýšlel, a pak mi
došlo, kvůli čemu ses vlastně naštval. Ale přísahám, že jsem si z tebe
nikdy nechtěl dělat legraci ani se ti vysmívat. Jenže člověk jako ty se pořád
tváří, jako by chtěl být od ostatních nejraději tisíc kilometrů vzdálený, a je
pro tebe těžké sám od sebe někomu říct třeba jen dvě věty. Kdybych ti rovnou
řekl, že ty studijní materiály nepotřebuji a že není potřeba, abys mě doučoval,
tak bys mě určitě ignoroval. Chtěl jsem ti to později sám vysvětlit. Opravdu v tom
nebyl jiný záměr.“
„…“
„Takže se omlouvám. Nezlob se na mě, dobře?“
Déšť za oknem tiše mrholil a ochlazoval poslední
zbytky netrpělivého žáru Xia Zhiyeova těla. Chladný vzduch se mísil
s vůní květů osmanthu a naplňoval jí celou místnost.
Hlas mladíka byl hlubší, měkčí a s nádechem
uklidňování.
Stáli proti sobě v úzkých dveřích a jejich těla
se k sobě téměř tiskla. Když Xia Zhiye mluvil, jeho dech dopadal na
konečky vlasů na Song Yanově čele, zatímco teplota dlaně, která svírala jeho
zápěstí, připomínala rozpálené železo.
Song Yan měl najednou pocit, že celou tu věc zbytečně
vyhrotil.
„Kdo je zatraceně naštvaný? Nepoužívej na mě slova,
kterými uklidňuješ holky!“
Xia Zhiye trochu nadzvedl obočí. „Kdy jsem uklidňoval
holky?“
Song Yan nespokojeně přimhouřil oči. „Copak jsi neměl
čtyřicet přítelkyň?“
„??“
„…“
Když si uvědomil, že řekl možná až příliš, Song Yan ho
s chladným výrazem odstrčil.
„Nejsem naštvaný. Myslel jsem vážně, když jsem řekl,
že se neznáme.“
„Dobře, tak se neznáme.“
Všechny kočky byly takové, odtažité a hrdé, ale
stačilo je pohladit po srsti a vše bylo v pořádku.
Xia Zhiye měl už s „výchovou“ svého spolusedícího
nějaké zkušenosti. Zasmál se, dál to nerozebíral a otočil se ke skříni, odkud
vytáhl pyžamo.
„Ve skříňce v koupelně je jednorázový kartáček a
ručník. Použij je, jak chceš, já si půjdu vedle vyměnit obvaz.“
Song Yan také neodvolal své tvrzení o tom, že se
neznají, jen si s kamenným výrazem vzal pyžamo a mlčky vešel do koupelny.
Než zaklaply dveře, slyšel Xia Zhiye znovu zavolat.
„Ještě něco.“
Song Yan zvedl oči.
„Dík za to, že jsi pomohl chránit babičku a malou
Mahjong.“
V těch slovech nebyla ani stopa po jeho obvyklé
nespoutanosti nebo ledabylosti, jen upřímný a opravdový vděk.
Song Yan mu pohlédl do očí a najednou měl pocit, jako
by nějaká část jeho srdce byla čímsi stlačena a udeřena. Byl to velmi zvláštní
pocit.
Rychle sklopil oči. „Nemel kraviny.“
Po těch slovech zavřel dveře a zamkl se uvnitř. Teprve
když zaslechl, že Xia Zhiye odešel, si konečně vydechl úlevou a pustil vodu.
Jenže jednopatrové domky ve staré městské čtvrti byly
většinou příliš staré a zanedbané. Ani ohřívač vody nebyl ve zrovna dobrém
stavu, a i když ho nechal chvíli běžet, teplá voda ne a ne přitéct. Zkusil
zavolat na Xia Zhiyeho, ale nikdo nepřišel.
Song Yan vodu zavřel a zamířil k sousednímu
domku. Dveře nebyly dovřené, ale právě když se chystal vejít, zarazil se.
Z druhé strany zdi k němu dolehl Xia Zhiyeho hlas: „Vezmi si nejdřív
těchhle dva tisíce jüanů. Na školkovné pro malou Mahjong.“
Stará paní okamžitě odmítla: „To je tvoje stipendium.
Jak bychom si to mohli vzít?“
„Já jsem ten, kdo Mahjong přivedl domů. Měl bych
pomoct platit její školu.“
„Takhle to nemůžeš brát. Chtěla jsem ji sama vychovat,
ale kdo by čekal, že budu jako babička tak neschopná, že nechám dítě tolik
trpět?“
„To neříkej. Život malé Mahjong není o nic horší než
život jiných dětí.“
„Ajaj… má takové štěstí, že tě má za bratra. Ale vždyť
nejsi o tolik starší než ona. Jak jsi mohl jít bojovat proti těm gangsterům? A
když nám dáš všechny peníze, budeš mít vůbec dost pro sebe?“
„Neboj se. Copak jsem byl někdy bez peněz?“
Útržky rozhovoru se ztratily v jemném šumění
deště.
Song Yan nakonec posuvné dveře neodsunul, prostě se
vrátil zpátky a umyl se studenou vodou.
Od dětství byl velmi vybíravý ohledně jídla a pití, a
starat se o něj nebylo lehké. V minulosti by z takového prostředí
velmi rychle odešel. Teď měl pocit, že byl opravdu rozmazlený. Vlastně byl
rozmazlený celý svůj život. Nikdy se nemusel starat o jídlo ani o oblečení.
Jeden pár jeho bot stál tolik, kolik jiní lidé utratí za celý rok života, a
přesto měl pořád pocit, že mu svět něco dluží. Celé dny se stále jen mračil.
Možná měl Song Minghai pravdu. Nedokázal rozlišit
dobré od špatného, a proto byl od dětství až do dospělosti mezi lidmi neoblíbený.
Po sprše se vrátil do ložnice, ale Xia Zhiye se ještě
nevrátil. Netušil, jestli stále nedorazil nebo už znovu odešel, každopádně mu
ušetřil trapnou situaci, protože nevěděl, jak se teď chovat.
Nakonec došel ke stolu, rozepnul zip batohu a chystal
se vzít prášky na spaní, když okraj batohu omylem zavadil o myš na stole.
Obrazovka se rozzářila.
Song Yan neměl ve zvyku slídit v cizích věcech,
ale okno na obrazovce bylo opravdu příliš velké a nápadné. Než mohl odvrátit
pohled, zahlédl obsah konverzace.
Lehce svraštil obočí.
Jeho kamarád Shen Jiayan byl typický mladík závislý na
internetu, a když se nudil, vždycky Song Yana vytáhl, aby si s ním zahrál
pár her. O hrách proto něco málo věděl a tuto webovou stránku znal.
Samotná stránka byla
v pořádku, jenže zdálo se, že ten, kdo ji používal, už o dost méně.
V horní části
okna chatu spatřil Song Yan obrovské uživatelské jméno: Nevinný a pohledný
středoškolák doprovázející ostatní při online hraní.
Upadl do dlouhého
ticha. Doprovázet jiné při hraní samo o sobě nebylo problém, ale když se
k tomu přidal takový název… něco na tom nesedělo. Když si vzpomněl na Xia
Zhiyeho tvář a peníze, které vytáhl bůhví odkud, a na ten podivný pocit, který
předtím měl, jeho podezření ještě zesílilo.
Song Yan chvíli
zamyšleně hleděl před sebe, ale pak se okno chatu začalo pohybovat.
[Tahle dáma je divoká
a krásná]: Jak to, že jsi v tuhle dobu online?
[Tahle dáma je divoká
a krásná]: Když už jsi tady, zahraj si chvíli se sestřičkou!
Trčím na Diamand 1 už několik dní. Ionia vážně není místo pro lidi! Vytáhni mě na Master!1
[Tahle dáma je divoká
a krásná]: Jsi tam? Nehraj si na mrtvého. Neboj, pokud mě doprovodíš, rozhodně
nebudeš tratný.
[Tahle dáma je krásná
a divoká]: Tak pojď, stačí, když mě vytáhneš Mastera. Jen mi řekni, jestli
chceš boty nebo oblečení. Když to opravdu nepůjde, vrátíme se ke starým
pravidlům jednoho kolo za 200 jüanů?
[Tahle dáma je divoká
a krásná]: Ach, vidíš. O státním svátku pojedu do Nan Wu. Vezmu tě na jídlo a
za zábavou, koupím ti oblečení nebo cokoliv jiného.
[Tahle dáma je divoká
a krásná]: Nemůžeš odmítnout. Už jsem si zarezervovala letenku i hotel. I
kdybys mi tentokrát nechtěl dělat společnost, musíš se stavit, rozumíš?
Zprávy přicházely
jedna za druhou a Song Yanův prst na stole tlačil čím dál větší silou. Ať už šlo o uživatelské jméno druhé strany, její
způsob vyjadřování, nebo tu profilovou fotku oslnivého náramku Cartier, který
byl nedávno uvedený na trh – všechno křičelo obrovským nápisem „Bohatá a krásná
dívka.“
Když si Song Yan představil Xia Zhiyeho,
jak sklání ty své broskvové oči a pomalým, hlubokým hlasem s náznakem
smíchu oslovuje tuhle bohatou krásku „sestřičko“, měl pocit, že dostane
infarkt.
Nevěřil tomu, že by Xia Zhiye opravdu prodával
své tělo kvůli penězům, maximálně využíval svůj šarm a hlas, aby ostatním dělal
společnost při hraní a pomáhal jim zvyšovat hodnost.
Jenže takhle bohatá kráska nebyla tak
jednoduchá – přinejmenším podle poslední zprávy jí šlo o víc než jen Xia
Zhiyeho herní schopnosti. Mladí muži Xia Zhiyeho věku, kteří vyrůstali
v těžkých a tvrdých podmínkách… Kdyby
se najednou objevila nějaká bohatá žena, dostatečně hezká, štědrá a ochotná
pomoci, pak, i kdyby jim nešlo přímo o peníze, by se snadno takovou pozorností
a laskavostí nechali polapit.
Bylo těžké zaručit, že by kvůli tomu
nesešli z cesty.
Nedalo se ale popřít, že Xia Zhiye
peníze potřeboval. Doprovázet ostatní při hraní bylo rozhodně lepší, než se
zaplést do nelegální činnosti. Přinejmenším by mu to snadno ulevilo od současných
finančních problémů. Jenže co když z té správné cesty nakonec přece jen
sejde? Dospívající mladík plný energie, který poprvé poznává rodící se city?
Mohl by být velmi impulzivní.
Song Yan stiskl rty, chvíli přemýšlel a
nakonec se rozhodl. Otevřel WeChat2 a klikl
na profilovou fotku Shen Jiayana.
[YAN]: Jaké zákazníky si dneska
středoškoláci, kteří doprovází ostatní při hraní, nejčastěji vybírají?
[Nejsladší jahůdka na světě]: To se
ještě musíš ptát? Stačí být hezká, milá a bohatá slečna.
Song Yan: „…“
Dobře. Stáhl si aplikaci. Uživatelské
jméno: [Krásná a bohatá slečna]. Profilová fotka: Hello Kitty.
Vyhledal: [Nevinný a pohledný
středoškolák doprovázející ostatní při online hraní] a napsal: Bráško, zahraj
si se mnou Honor of Kings,3 jedno kolo za 200 jüanů,
může být?
Jakmile to odeslal, získal pocit, že to není
dostatečně milé. Vybavil se mu styl slečen, se kterými si Shen Jiayan často
psal, a s naprosto prázdným výrazem přidal ještě větu:
[QAQ, kiss~].4
