BOMAV (od Eyrin): (nové 2) Kapitola 20: Rozhodnutí

 

//Byly přidány dvě kapitoly naráz, toto je druhá

„Ach, jsem tak nepochopený!“ postěžoval si Shen Zechuan. „Jakmile se v dnešní době něco stane, je to nějakým způsobem vždy moje chyba!“

„Od tvého propuštění přichází jeden problém za druhým,“ odvětil Xiao Chiye. „Xiaofuzi, císařská akademie, Pan Rugui. Proč to vypadá, že každý incident vede zpátky k tobě?“

„Pravda,“ souhlasil Shen Zechuan kysele. „Proč se vše točí kolem mě? Opravdu v tom nevidíš žádný důvod? Kdyby dědic Xiao ukončil můj život, už když mě tehdy vytáhl z propasti Chashi, nic z toho by se nestalo.“

Xiao Chiye otrhal z větvičky lístky. „Tenkrát jsi přechytračil samotnou smrt a rozhodl ses živořit v potupě. Až dnes sis uvědomil, co to vlastně znamená žít?“

Shen Zechuanův výraz byl tak klidný, až to působilo neuvěřitelně.

Podivný to muž.

Bylo to stejné jako tehdy během hostiny. Každý jeho pohyb nesl podtón někoho, kdo zanechal svou minulost za sebou. Xiao Chiye si však živě pamatoval výraz Shen Zechuana, když ho před pěti lety v zasněžené noci kousl.

Ten pohled v Shen Zechuanových očích bylo jako se dívat do bezedné propasti. Zdálo se, že se ty bouřící proudy nenávisti rozplývaly do nicoty, až nikdo nedokázal přesně říct, kde leží jejich hranice. Všichni na hostině ho ponižovali, přesto jen sklonil hlavu a usmíval se. Když Xiao Chiye řekl, že ho začíná vidět v jiném světle, myslel to skutečně vážně.

Pokud muž dokázal přijímat nepřízeň osudu v takové míře, pak byla temnota skrývající se pod tímto klidem pro Xiao Chiyeho o to znepokojivější.

„Uvědomit si, co to znamená žít?“ zasmál se Shen Zechuan. „Cítil jsem to každým dnem i nocí, když jsem byl vězněn v Chrámu pokání. A teď, když jsem venku, je to ještě těžší. Svého života si vážím a nechci o něj přijít, jenže ostatní chtějí, abych nesl vinu někoho jiného, abych za nespočet jiných životů zaplatil tím svým. Mám jen jeden život, jak to tedy funguje? Snažím se zavděčit všemi možnými způsoby, jen abych si zajistil, že se Druhý mladý pán a ostatní vznešení muži nebudou ke mně chovat příliš tvrdě. Pokud po mně chceš přiznání, Druhý mladý pane, tak mi alespoň řekni, v čem jsem vinen.“

Xiao Chiye se už vzdal naděje, že z tohoto muže někdy dostane nějakou pravdu. Měl vytříbený čich na lidi a pokaždé měl neurčitý pocit neklidu, kdykoli se Shen Zechuan choval tak poslušně a ochotně. Ale Shen Zechuan se nenechal ani přemlouvat, ani zastrašovat. Ať se ho Xiao Chiye snažil vyzpovídat jakkoli, nikdy si nemohl být jistý, co je pravda a co lež.

Nevěřil ani slovu, které vyšlo ze Shen Zechuanových úst. Bylo přesně tak, jak tehdy v noci Shen Zechuan řekl: jestliže všichni hrají nějakou roli, proč to tedy brát vážně?

Nicméně lidé lhali, ale stopy, které po sobě zanechávaly, nikoli. Kdyby se někdo vydal mezi spodinu Qudu, šance byla deset ku jedné, že získá užitečné informace. Kdyby Shen Zechuana někdo nastrčil k Li Jianhengovi, pak ten dotyčný nebyl žádným mistrem. Vzhledem k současným okolnostem Shen Zechuan mohl nanejvýš podplatit nějakého poslíčka nebo sluhu.

Celá ta záležitost s Li Jianhenge je podezřelá. Pokud tomu Xiao Chiye nedokáže přijít na kloub, jeho potíže v budoucnu nebudou mít konec. Od té doby, co spojil svůj osud s princem Chu, nemohl v noci starostmi spát.

„Přišel jsem si s tebou jen tak pohrát, jak se z toho stal výslech?“ postěžoval si Xiao Chiye a odfoukl listy z větvičky. „Slyšel jsem, že se na tebe lidé začali vyptávat. Týká se to dobrého jména prince Chu, takže jsem se přirozeně také musel přijít zeptat.“

„Pokaždé, když si se mnou přijdeš povídat,“ řekl Shen Zechuan, „nespím celou noc.“

„Neříkej to. Máš to jistě těžké, ale já na tom nejsem o nic lépe. Můžeme otočit list a nechat staré křivdy mezi námi být, nechat minulost minulostí.“

Shen Zechuan se zasmál. „Deset tisíc mrtvých skrz šest prefektur Zhongbo, a Druhý mladý pán chce nechat minulost minulostí.“

„Doba se změnila.“ Xiao Chiye konečně odhodil větvičku a postavil se. „Jsi v přízni klanu Hua a máš sympatie císařovny vdovy. Jak bych si tě mohl dovolit urazit? Oslovovat mě Druhý mladý pán zní tak oficiálně a odtažitě. My už jsme přeci známí, nebo ne, Lanzhou?“

„S bohem, Druhý mladý pane,“ usmál se Shen Zechuan.

Xiao Chiye nasedl na koně a zadíval se na něj shora. „Kdy mi vrátíš ten prsten, Lanzhou? Taková obnošená věc nemá velkou cenu, a to, že ho máš u sebe, by tě mělo spíše znechucovat. Proč to vypadá, že ho hlídáš jako poklad?“

„Nosím ho u sebe,“ odvětil Shen Zechuan, „aby zuřivá aura Druhého mladého pána odháněla zlo. Jak bych ti ho mohl, tak snadno vrátit?“

Xiao Chiye práskl bičem. „Nevidíš snad? Tvůj Druhý mladý pán je samotné ztělesnění zla.“

Shen Zechuan stál nehybně a díval se, jak Xiao Chiye odjíždí. Úsměv mu zmizel z tváře a vystřídal ho neproniknutelný klid. Zapadající slunce vrhalo oranžové světlo, které se mu táhlo pod nohama ve stínu postupně mizející postavy Xiao Chiyeho.

***

Nad nádvořím se na obloze třpytily hvězdy. Velmistr Qi rozprostřel před Shen Zechuanem nově nakreslenou mapu.

„Předešlý Východní palác neměl pravomoc vyslat vojska k hranicím. Byl však dokonale obeznámen s pozicemi všech posádek díky informacím z ministerstva války. Tato mapa ukazuje pozici Libei.“

„Libei je chráněná pohořím Hongyan, na západě leží průsmyk Luoxia a na východě shlíží na travnaté pláně kmenů Biansha.“ Shen Zechuan ukázal na pohoří Hongyan, které se tyčilo na východě. „Podzim je za dveřmi a země Bianshi nevyprodukovala dostatek trávy pro koně, takže určitě přepadnou obchodní trhy podél hranic. Xiao Jiming musí přesunout své jednotky, aby jim čelil, proč tedy ještě neposlal do hlavního města žádost?“

„Protože je Jeho Veličenstvo těžce nemocné.“ Velmistr Qi se na okamžik zamyslel. „Xiao Jiming podal za celé minulé jaro pouze jedno hlášení. Určitě má Qudu informátory. Pokud doposud nepodal žádost o nasazení vojsk, může to znamenat jedinou věc.“

„Jeho Veličenstvu nezbývá mnoho času,“ řekl Shen Zechuan tiše.

„Otázkou je, jestli ten, kdo usedne na trůn, brání Xiao Jimingovi v jakémkoliv pohybu.“ Velmistr Qi vytáhl štětec, namočil ho do inkoustu a nakreslil kruh kolem Libei. „Nástup prince Chu na trůn může být jen ku prospěchu klanu Xiao, který je příliš dlouho ve sporu s klanem Hua. Kvůli Zhongbo se dostali do nevýhodné pozice, kdy je Qudu drží na řetězu. Teď mají konečně šanci ten obojek přetrhnout. Xiao Jiming si tuto příležitost nenechá ujít.“

Shen Zechuan ukázal na mapě na Qudu. „Ale neříkal mistr před pár dny, že dokud jsou brány Qudu zavřené, Xiao Chiye zůstává rukojmím? Císařovna vdova ho má stále ve své moci, takže jak může Xiao Jiming jednat?“

„Když už to zmiňuješ…“ Velmistr Qi odložil štětec. „mám na tebe otázku.“

„Ano, velmistře?“

„Jaký je podle tvého názoru Xiao Chiye?“

Shen Zechuan pohlédl na mapu. „Ostrý. Chytrý. Neotřelý.“

„Já si myslím, že je …“ Velmistr Qi se poškrábal na hlavě, jako by nemohl najít vhodné slovo. Po chvíli trápení se naklonil nad stůl a záhadně řekl: „Myslím, že je to příležitost, kterou nebesa seslala na Libei, aby zvrátila vývoj. Mimořádný zázrak,“

Shen Zechuan si v prstech zatočil štětcem. „Proč to mistr říká?“

Velmistr Qi se sklonil pod stůl a vytáhl několik hrubě svázaných knih, které sám napsal. S přibývajícími léty cítil, že stárne a zapomíná, a proto si vše, co mohl, zaznamenal na papír. Hlučně v nich zalistoval, pak se znovu natáhl přes stůl a jednu z nich posunul směrem k Shen Zechuanovi.

„Tady jsou podrobnosti, které se Ge Qingqingovi podařilo získat z Ministerstva války. V prvním roce éry Xiande, před osmi lety, bylo Xiao Chiyeovi čtrnáct. Následoval Xiao Jiminga do bitvy proti kmenům Biansha. Vrcholilo léto a Xiao Jiming byl obklíčen třemi kmeny na východní straně pohoří Hongyan. Ústupovou cestu mu odřízli a on zůstal uvězněn na březích řeky Hongjiang. Po třech dnech posily od jejich otce stále nedorazily a Xiao Jiming se chystal na svůj poslední zoufalý boj o přežití. Jezdci třetího kmene Biansha jsou mrštní; obrněná jízda z Libei je sice železnou zdí, která skvěle zvládá mocný čelní útok, ale v rychlém střídání střetů se nedokáže efektivně manévrovat. Pokud se bitva příliš protáhne, bude to právě armáda Xiao Jiminga, kdo se unaví jako první.“

Velmistr Qi se na pár doušků vína odmlčel. „Ale v noci třetího dne se jednotky Biansha stáhly jako odliv. Ukázalo se, že jejich přísně střežené zásoby zachvátily plameny. Oheň se rozšířil ze středu jejich tábora a způsobil v zadních řadách zmatek. Xiao Jiming využil příležitosti. Rozhodující bitva, kterou svedl, prolomila obklíčení během jediné noci.

Zpráva, kterou Libei doručilo na Ministerstvo války, tímto končila. To, co řeknu teď, jsou informace, které tvůj mistr získal s velkým úsilím. Dokážeš odhadnout, jak byly ty přísně střežené zásoby zapáleny? Zdá se, že třetí kmen Biansha vykopal poblíž řeky příkop jako latrínu. Xiao Chiye se vyplížil z řeky Hongjiang k příkopu a strávil půl noci plazením se v bahně a nečistotách, aby se infiltroval do tábora.“

Velmistr Qi se pohladil po bradě. „Libei však zprávy o tak pozoruhodném činu utajila. A to není vše. Od doby, co Xiao Chiye přišel do Qudu, si vybudoval pověst povaleče, ale mohl by mít povaleč takovou kuráž? Představ si, kdyby na té misi selhal, znamenalo by to smrt jeho bratra. Dva dny vyčkával v úkrytu, čekal, až jednotky Biansha poleví v ostražitosti, a pak teprve založil požár. Dva dny, během nichž byl bratrův život v neustálém ohrožení. Co kdyby oheň nevzplanul nebo kdyby špatně načasoval? Příliš brzy, a jednotky Biansha by byly pevné jako skála. Příliš pozdě, a vojáci z Libei by mohli ztratit morálku! Přesto udeřil v naprosto přesný okamžik. Jak by to mohl dokázat bez mimořádného vhledu?“

Shen Zechuan vypadal zamyšleně.

„Ten chlapec byl naprosto šílený. Na toto odvážné dobrodružství si s sebou vzal jen tolik lidí –“ Velmistr Qi zdvihl dva prsty a na okamžik se odmlčel. „Lanzhou, mám podezření, že ho Pan Rugui poslal k císařské armádě, aby zmírnil riziko, ale tím udělal fatální chybu. Myslí si, že císařská armáda mele z posledního, ale uvaž o jejím původu. Muži pocházejí z vojenských rodin, které následovaly císaře a usadily se v Qudu a jeho okolí. Osm velkých klanů si jich příliš neváží, takže tato armáda vzhlížela pouze k císaři. Teď už je císař nechce a těchto dvacet tisíc mužů se stalo zbraněmi bez pána. Byla by jedna věc, kdyby se skutečně dostali do rukou nezúčastněného šlechtického synka, ale v rukou Xiao Chiyea... Co by teď mohlo Xiao Jiminga odradit od ochrany prince Chu?“

Tak takhle to bylo!

To, co Shen Zechuana dříve mátlo, se náhle vyjasnilo. Domníval se, že Xiao Jiming, když nechal Xiao Chiyeho v Qudu, chápal, že se jeho mladší bratr stane pěšákem. Proto by Xiao Jiming takového pěšáka buď obětoval, nebo by postupoval velmi obezřetně. Jenže pokud byl obezřetný, nikdy neměl dopustit, aby se Xiao Chiye dostal tak blízko k princi Chu. Bylo to koledování si o malér. Xiao Chiye by neustále musel zadržovat dech a uklízet po císařském princi.

„Ten podzimní chlad v Qudu někoho brzy umoří k smrti. Je nás málo a naše síla je slabá, takže bude nejlepší držet se stranou.“ Velmistr Qi mluvil tak dlouho, až měl hrdlo vyprahlé. „Po nepokojích na císařské akademii vznikla trhlina mezi císařovnou vdovou a Xi Gu’anem a také mezi Jeho Veličenstvem a jeho císařskou matkou. Pokud si chce udržet moc, je otázka dědice kriticky naléhavá. Stejně tak platí, že pokud se nyní stane cokoli princi Chu, veškeré úsilí klanu Xiao bude jako nošení vody v sítu. Ta naléhavost, s jakou se s tebou dnes Xiao Chiye chtěl setkat, musela být způsobena tím, že už byl ve střehu.“

„Ale císařovna vdova je ještě prohnanější. Před všemi těmi lety, aby prosadila nástup prince Ninga na trůn, na kterém nyní sedí, neváhala vyhladit celý Východní palác. Dnes, aby se pojistila proti nečekaným událostem, by ráda odstranila prince Chu. Obávám se, že pro Xiao Chiyeho nebude snadné zajistit princovu bezpečnost.“

„Pokud císařovna vdova nevyužije Xi Gu’ana, jediný, kdo zbývá, je Ji Lei.“ Shen Zechuanovy oči byly klidné. „V řadách Brokátové gardy je přemíra mistrů a jejich práce je čistá a efektivní.“

„Nechme teď na chvíli tento boj mezi mocnými šelmami stranou,“ řekl velmistr Qi. „Právě teď se musíš rozhodnout, zda spojíš svůj osud s princem Chu nebo s císařovnou vdovou.“

Shen Zechuan natáhl ruku a položil ji na mapu.

--Předchozí--    -Kapitoly-    - Další - 

BOMAV (od Eyrin): (nové 1) Kapitola 19: Pravda a lži

//Byly přidány dvě kapitoly naráz, toto je první.

Horkou letní noc ochlazoval jemný vánek, zatímco měsíc visel nízko nad bujarými korunami stromů. Xiao Chiye byl mladý a plný sil a množství vína ho dokázalo rychle přemoci. Byl neklidný. Zíral na Shen Zechuana, jak schází po schodech, a řekl: „Takže chrám pokání opravdu dokáže očistit srdce od touhy a změnit povahu člověka.“

Shen Zechuan propustil poslíčka stojícího poblíž. „Jsem zkrátka typ člověka, který vítá nepřízeň osudu s naprostým klidem.“

Xiao Chiye přijal od sluhy čaj, aby si vypláchl ústa, a osušil si je kapesníkem. „Když už si vymýšlíš historky, alespoň do toho vlož víc úsilí. Pravděpodobně netušíš, jak se poslední dvě slova píšou.“

„Copak všichni jen nehrajeme své role?“ Shen Zechuan si otřel vlastní ruce a pak se usmál. „Přesto jsi to vzal tak vážně.“

Xiao Chiye se na něj ani nepodíval a odhodil kapesník zpět na podnos. „Bylo to trochu přehnané, myslíš, že tomu někdo uvěřil? Nicméně někdo tu roli hrát musel a já, Xiao Ce’an, jsem se na ní dokonale hodil. Tobě se to snad nelíbilo?“

Shen Zechuan sklopil pohled. „To je pěkná čepel.“

Xiao Chiye zvedl ruku a zakryl mu výhled. „A ten, kdo jí vládne, snad není?“

Jedna z luceren zhasla. Shen Zechuan si povzdechl a řekl: „Jak mám na to odpovědět? Je to poněkud nevhodná otázka.“

„Máš bystré oko.“ Xiao Chiye odtáhl ruku. Pohled, kterým upřeně sledoval Shen Zechuana, byl nemilosrdný a divoký. „Málokdo dokáže rozpoznat kvalitní čepel.“

„Když člověk, který ji nosí, je sám dobře oblečený,“ řekl Shen Zechuan přátelsky, „je přirozené, že i jeho výbava bude kvalitní. Byl to šťastný odhad. I slepá kočka jednou za čas narazí na mrtvou myš.“

„Proč mám pocit, že když mě chválíš ty, připadám si, jako bych viděl ducha?“

„Nebýváš často chválen, Druhý mladý pane?“ Shen Zechuanů tón byl jemný. „Ještě jsem ani nevyslovil svá nejvroucnější slova.“

Lidé kolem nich se rozptýlili.

„Zdá se, že se umíš dobře ovládat,“ odvětil Xiao Chiye chladně.

„Velké plány se hroutí pod nedostatkem trpělivosti. Brzy mé schopnosti poznáš ještě o něco více,“ usmál se Shen Zechuan. „Zkus být trpělivý.“

„Velké plány. Co bys tak mohl plánovat v tomto malém městě?“

„Řekl jsem je pár slov,“ Shen Zechuan se na Xiao Chiyeho soucitně podíval, „a ty jim hned uvěříš. Nečekal bych, že jsi tak naivní a upřímný typ, Druhý mladý pane.“

„Jsem jen lehkomyslný mladý muž, který se poflakuje, pije, hoduje a čeká na smrt,“ odvětil Xiao Chiye. „Jak bych mohl vědět, jaké zrady svět skrývá? A teď mě přišel oklamat dokonce někdo jako ty.“

„Tisíceré omluvy.“ Shen Zechuan udělal krok vpřed. „Viděl jsem, jak žalostně vypadáš se zapečetěnými drápy a tesáky. To tvé dnešní vystoupení s mečem muselo být uspokojující.“

„Trochu.“ Xiao Chiye zvedl nohu, aby Shen Zechuanovi zatarasil cestu. „Kam jdeš? Ještě jsme nedomluvili.“

„Doprovázím tě zpět do tvého sídla. Dnes večer jsi mi pomohl z úzkých a za to jsem ti tak vděčný, až mi z toho slzí oči. Jak ti tu laskavost mohu vůbec oplatit?“

Xiao Chiye se uculil. „Ústa plná lží. Musel jsi s nimi oklamat docela dost lidí.“

„Zas tolik ne.“ Shen Zechuan se na něj ohlédl. „Samozřejmě člověk musí umět říct v životě pár lží. Třeba o tom, že má spousty peněz.“

„V tom se ti sotva mohu rovnat,“ Xiao Chiye spustil nohu dolů.

„Vidíš,“ řekl Shen Zechuan, „zase jsi zdvořilý.“

S tímto muže se prostě nedalo mluvit. Nebylo možné poznat, která z jeho slov jsou pravdivá a která ne. Každá nová věta zahalovala tu předchozí závojem. Bez ohledu na to, jak dlouho mluvili, Xiao Chiye z toho nedokázal vyrozumět hlavu ani patu. Otočil se, zahvízdal na svého koně a řekl: „Kvůli té dnešní události mluvíš, jako bychom si byli blízcí. Ale tvé publikum je už pryč. Proč v tom divadle pokračuješ?“

„Co bych tedy měl udělat?“ S lucernou v ruce se na něj Shen Zechuan podíval jemnýma a poddajnýma očima. „Znovu tě kousnout?“

Xiao Chiye udělal rychlý krok blíž a s lehkostí řekl: „Používáš tohle tělo, abys okouzlil ostatní. Co si mám asi myslet, že sleduješ, když se na mě takhle díváš?“

Shen Zechuan, zcela nevyveden z míry, tichým hlasem odpověděl: „Ale já se prostě narodil s párem laskavých očí.“

„Jaká to škoda,“ odvětil Xiao Chiye posměšně a ukázal svým jezdeckým bičíkem do prostoru mezi Shen Zechuanovým obočím. „Není v nich nic než pletichy a vypočítavost.“

„Narodil jsem se jako nízko postavený.“ Shen Zechuan zvedl prst a pomalu odsunul bičík stranou. „Jak jinak bych mohl hrát vysoko postavené hry, když ne pletichami?“

„To, co jsem dnes večer udělal, bylo kvůli mně samotnému. Nemysli si, že to bylo kvůli tobě.“

„Měsíc je dnes večer tak krásný. Proč musíš kazit náladu?“

Xiao Chiye nasedl na koně a chvíli na něj shlížel, než uštěpačně řekl: „Bojím se, že když už jsem ti ukázal trochu laskavosti, chytíš se mě a budeš mi drásat nervy vším tím pláčem a naříkáním nad svým ubohým osudem.“

„Alkohol nepopletl tvou mysl,“ poznamenal Shen Zechuan, „obávám se, že ať už tě sužuje cokoli, je to fatální.“

„Kdo ví?“ řekl Xiao Chiye, „Jako bys ty sám nikdy neudělal scénu.“

Umlkli a noc kolem nic ztichla.

Xiao Chiye se odvrátil a považoval to za malé vítězství. Popohnal koně do klusu, když v tom uslyšel, jak muž za ním s úsměvem v hlase říká: „Už jsi našel to, co jsi před pěti lety ztratil?“

Xiao Chiye prudce otočil hlavu a škubnul za otěže.

„Vrať mi ten prsten,“ dožadoval se hlasem jako led.

Shen Zechuan mu pohled oplatil s uličnickým zábleskem v očích.

„Chceš ten prsten? Dvakrát zaštěkej jako pes a já ti ho vrátím.“

Sokol slétl dolů a usadil se na Xiao Chiyeho rameni. Zvíře i pán chladně shlíželi na Shen Zechuana. Nedaleko udeřil noční hlídač do zvonku a plamen v Shen Zechuanově lucerně vzápětí zhasl.

Cesta upadla do temnoty.

***

O několik dní později se Li Jianheng konečně odvážil ukázat u Xiao Chiyeho dveří. Překvapilo ho, že jeho vztek stále ještě nevyprchal. Když seděli v nevěstinci a poslouchali hudbu, z toho muže prakticky odlétaly úlomky ledu, a vypadal tak hrozivě, že se i křehké mladé kurtizány bály přijít blíž, aby je mohly obsloužit.

Li Jianheng držel mezi nimi šálek čaje jako štít a zašeptal: „Pořád se zlobíš?“

„Ne.“ Xiao Chiye drtil led ze svého nápoje mezi zuby.

Li Jianhengovi vstávaly vlasy hrůzou, když poslouchal to křupání ledu. „Podzim už je za rohem, nejez takhle ten led. Je to docela děsivé.“

„Každý rok se připravuje velký sklep ledu. Byla by škoda ho nechat jen tak,“ Xiao Chiye si opřel obě nohy o nábytek a zaklonil se.

„Pak ti tedy řeknu něco dobrého.“ Li Jianheng se posunul blíž. „Ten Fengquan. Víš, kdo to je?“

„Kdo?“

„Pamatuješ si tu mladou dívku, o které jsem ti kdysi vyprávěl?“ Li Jianheng se zazubil a v očích se mu mihl lstivý pohled. „Fengquan je její mladší bratr. Teď, když má přízeň Pan Ruguiho, jak by pak mohl nepovýšit její příbuzné? Ten Fengquan má stříbrný jazyk. Ji Lei byl z jeho lichotek tak unesený, že toho eunucha přijal za svého kmotřence!“

„Zdá se mi,“ Xiao Chiye si opřel tvář o jednu ruku a pohlédl na Li Jianhenga, „že ty na té dívce opravdu můžeš nechat oči.“

„Samozřejmě,“ řekl Li Jianheng. „Každopádně za tím, potom, co se stalo minule, byl ten parchant Ji Le. Jak by mohl Fengquan jako jeho kmotřenec neuposlechnout rozkaz svého kmotra?“

„Chceš tím říct, že to mám nechat jen tak být?“

Li Jianheng byl přizpůsobivý muž, kterému chyběli obvyklé ambice očekávané od potomků císařské rodiny. Sklouzl ze židle a dřepl si před Xiao Chiyeho. „Kvůli mé lásce, bratře, to pro tentokrát nech být. Cožpak jsme ho nenechali jíst, dokud se nepozvracel? To už je něco. Je to člověk Pan Ruguiho, opravdu na něj nemůžeme být příliš tvrdí. Je to jen pár dní od těch potíží s Xiaofuzim. Jeho Veličenstvo nás sleduje.“

Xiao Chiye se narovnal a provrtal ho pohledem. „Dotkl ses jí?“

Li Jianheng se začal kroutit a koktat.

„Dotkl ses ženy Pan Ruguiho přímo pod jeho nosem?“ Xiao Chiye tomu opravdu nemohl uvěřit.

„Neudělal bych to, kdyby to byl skutečný chlap.“ Li Jianheng se zdráhavě postavil. „Ale on je jen starý eunuch se stejnými triky a tu křehkou krásku bije celý den, až je z toho v slzách! Měla patřit mně! Kdybys byl v mé kůži, neuděl bys totéž?“

Xiao Chiye, přemožen zklamáním, vyštěkl: „Ne!“

„Ce’ane, jsme bratři! Tohle je taková maličkost, přimhuř pro tentokrát oko! Nech Fengquana na pokoji a já ti najdu něco jiného, co tě zabaví!“

Xiao Chiye se znovu sesunul a nic neříkal.

Kdyby se o tom Pan Rugui dozvěděl, vražda Xiaofuziho by ve srovnání s ním vybledla. Ten starý pes by strávil zbytek svých dní snahou vidět oba mrtvé. To, že povýšil Fengquana, bylo dostatečným důkazem toho, jak moc tu ženu zbožňoval. Pan Rugui měl šedesát pět let. Jako eunuch neměl žádné biologické syny a v průběhu let žádná z krásných žen kolem něj nezůstala po jeho boku dlouho. Pokud tuto ženu skutečně považoval za milovanou manželku nebo oblíbenou konkubínu, mohl by Li Jianhenga velmi dobře osobně rozsekat k smrti.

Xiao Chiye přerušil Li Jianhengovo neustálé škemrání. „Když už jsi to udělal, znamená to, že máš nějaký plán?“

Li Jianheng se posadil na koberec, sklopil hlavu a začal dloubat do svého bambusového vějíře. „Ani ne,“ odpověděl tichým hlasem. „Jenom jsem slyšel, že Pan Rugui dříve míval také mladíčka na hraní. Možná mu stačí poslat toho pravého, aby si měl s čím hrát.“

„Není zrovna moc těch, kteří by předčili tu tvou krásnou dámu, že?“

Li Jianheng byl jak na trní, ale tohle před ním utajit nedokázal. „V poslední době se docela dost lidí vyptávalo na toho… Shen Zechuana.“

„Vyptávalo se na co?“

„Ptali se na jeho cenu, a jestli by si mohli dovolit ho vydržovat.“ Když Li Jianheng viděl, že tvář Xiao Chiyeho je zcela bez výrazu, dychtivě se chytil jeho židle. „Peníze nejsou problém, ale já sám k němu jít nemůžu. Kdyby zatlačený do kouta udělal něco zoufalého… Pomoz mi s tím pro tentokrát, Ce’ane! Jenom potřebuješ zajistit, aby se dostal k Pan Ruguimu. Jakmile bude po všem, dám mu stříbro! Nebo zlato!“

Xiao Chiye si v tichosti položil ruce na kolena.

Li Jianheng vycítil jiskru naděje a pokračoval: „Nenávidíš Shen Weie, ne? Po tomhle už se před tebou Shen Zechuan nikdy nebude naparovat! Pomysli na to. Nezemřel, ale život má zajímavý smysl pro humor! Kdyby v Qudu skončil jako hračka nějakého eunucha, byl by to osud horší než smrt! Navíc, cožpak císařovna vdova také…“

„Myslel jsem, že používáš mozek před tím, než promluvíš.“ Xiao Chiye pomalu odsunul nohy. „Ukazuje se, že tam máš jenom kaši.“

„Ce’ane, Ce‘ane!“ Když Li Jianheng viděl, že se zvedá k odchodu, nadzvedl si lem roucha a utíkal za ním.

Xiao Chiye však vykročil z budovy ven. Nasedl na koně a bez jediného ohlédnutí odjel.

I kdyby dokázali ze Shen Zechuana udělat zakázanou hračku Pan Ruguiho, mohl by Pan Rugui takový dar vůbec přijmout? Císařovna vdova neústupně trvala na ochraně toho muže. Kdyby ho Pan Rugui vzal k sobě, pálil by za sebou mosty. Li Jianheg přišel o rozum!

Pokud by se opravdu odvážil…

Jak by se to mohl odvážit udělat?

***

Na konci služby si Shen Zechuan odepnul od pasu svou známku. Sotva vykročil ze dveří, zahlédl venku Xiao Chiyeho elegantního koně a jeho samotného sedícího na nedalekém balvanu.

„Přišel sis pro ten prsten?“ zeptal se Shen Zechuan, když scházel ze schodů.

Xiao Chiye zlomil větvičku s několika listy a teď ji držel mezi zuby. Poté, co si Shen Zechuana chvíli prohlížel, řekl: „Probuď se, je jasný den. Nech si ty kecy a vrať mi ho.“

„Tu noc jsi nebyl tak vznětlivý.“ Shen Zechuan pohlédl k obloze. „Pro nejvyššího velitele by bylo příliš ponižující tady stát a štěkat jako pes, takže kvůli prstenu tu nejsi. Tak o co jde? Vyklop to.“

„Copak ty nevíš o všem, co se tady šustne?“ Xiao Chiye si opřel lokty o své dlouhé nohy. „Princ Chu chtěl dát Xiaofuzimu výprask a ty ses o tom dozvěděl až v chrámu. Zapomněl jsem na to, ale když o tom takhle zpětně přemýšlím, musel jsi mít po princově boku nasazeného člověka, že? Špeha, nebo alespoň někoho, kdo ho k tomu pobízel.“

„Kdybych měl takovou moc,“ řekl Shen Zechuan, „neskončil bych u chovu slonů.“

„Kdo ví, jestli je to pravda, nebo lež?“ Pohled Xiao Chiyeho byl odtažitý a chladný. „Raději mi to podrobně vysvětli, abych se mohl rozhodnout, čemu bud věřit.“

 

--Předchozí--    -Kapitoly-    - Další -