Extras 1 - Loučení s Nian Dadou
O půl roku později se Nian Dada loučil s hostinským Wenem, vyrovnal účet za pokoj a chystal se vrátit na horu Fuyao.
Hostinský – příjmením Wen, jménem Jing – byl majitelem nejen zchátralého hostince „Tři mince za noc“, ale také velkého kulatého břicha.
V mládí pracoval jako osobní strážce, kdy s hrdinskou aurou projel celý
jianghu1 a na posezení dokázal
spořádat osm obrovských napařovaných housek.
Jejich loučení postrádalo sebemenší nádech smutku, za
což mohla třetí přítomná osoba, která jakoukoli dojemnost znemožnila. Tou
osobou byl malý človíček, sahající jim sotva nad kolena, kterému právě dorostly
mléčné zuby. Byl stejně vysoký jako široký, tlustý tak, že kdyby měl jít
z kopce dolů, nemusel by vynakládat žádnou námahu, prostě by se skutálel
jak balón. V tuto chvíli svíral Nian Dadovo stehno a plakal a vyl, jako by
ho někdo mučil. Doslova to trhalo uši: „Mami, mamííí… neodcházej!“
Tenhle mrňous poznával nespočet matek a nedělal rozdíl
ve věku ani pohlaví. Jedna matka ho porodila a ty zbylé představoval každý,
koho přijal – což znamenalo každý, kdo ho nakrmil.
Hostinský Wen si zakryl jedno ucho. „Copak jsi
neříkal, žes přišel někoho hledat? Tak už ho běž najít… Aj, a vymysli něco, aby
ten spratek přestal řvát!“
„Běž mu koupit sladkosti!“ Nian Dada musel křičet ve
snaze přehlušit řev dítěte. Krk ho z té námahy bolel.
„Kde bych sakra vzal sladkosti?“ vyjel hostinský Wen.
Pak rozzuřeně oddusal dovnitř, v kuchyni vyhrabal kus dušeného kachního
krku a bez okolků ho nacpal buclatému řvounovi do pusy. „Jez!“
Buclík začal huhlavě protestovat, dokud na jazyku
ucítil chuť masa. V tu chvíli okamžitě přestal Nian Dadovi věnovat
pozornost, dřepnul si stranou a pustil se v klidu do jídla.
Hostinský Wen na něj kysele pohlédl. „To přece není
ten, kterého jsi hledal, že ne?“
Nian Dada se zatvářil provinile.
„No jo. Slyšel jsem, že vy kultivující kladete důraz
na reinkarnaci, ale tenhle tvůj taoistický přítel musel v minulém životě
cvičit cestu obřího žaludku, co?“
I kdyby necvičil… zas tak daleko od pravdy to nebylo.
Reinkarnované dítě, mistr božského obřího žaludku, se
na hostinského Wena bezstarostně zazubilo, a přiběhlo k němu
s kachním krkem v puse tak rychle, až mu o sebe pleskaly půlky
zadečku. Zaklonilo k němu hlavu a hlasitě a jasně zavolal: „Mami!“
„Vypadni,“ odvětil hostinský Wen bez výrazu.
Po tom okřiknutí ho však náhle přemohly emoce. „Když
mluvíme o reinkarnaci… od chvíle, kdy jsem začal sám přemýšlet, jsem
procestoval kdejaké místo, ale všude mi něco chybělo. Až když jsem se dostal
k Východnímu moři, měl jsem pocit, jako bych se vracel domů. Slyšel jsem,
že před sto lety tudy procházelo hodně kultivujících. Řekni mi, mohl bych být
reinkarnací některého z nich?“
Když to Nian Dada slyšel, opatrně se zeptal: „Myslíš
tím, že bys chtěl hledat nesmrtelnost a kráčet po cestě Tao? Co kdybych ti
doporučil…“
„Hej, to jsem jen tak plácl,“ mávl hostinský Wen rukou
a ledabyle pohladil hlavu buclatého chlapce. „Mám pocit, že i kdybych se
kultivoval, nic by z toho nebylo. A i kdybych studoval, pořád bych si
chtěl otevřít malý hostinec a být jeho majitelem, stejně jako teď. Kultivující
přicházejí a odcházejí. Je to stále dokola, stejně jako že si musíš stáhnout
kalhoty, když se ti chce srát. Dobře, na toho tvého velkého předka ti dám
pozor, tak už běž. Kéž nám osud dovolí se znovu setkat.“
Nian Dada se na buclatého chlapečka dlouze zahleděl,
ale nakonec nic neřekl a odešel sám.
Samozřejmě ho napadlo tuhle Nian Mingmingovu
reinkarnaci vzít s sebou, ale když viděl, že ten chlapec má na celý život
zajištěné jídlo a oblečení, po boku oba rodiče a mezi lidmi se cítí jako ryba
ve vodě, náhle mu to přišlo zbytečné.
Podle Nian Mingminga zřejmě nebylo létání vysoko po
nebi ani zdaleka tak radostné jako v podřepu okusovat kachní krk.
Tak proč ho trápit!
Extras 2 - Portrét
Když se prach z událostí posledních dní konečně
usadil, všichni se postupně vrátili na horu Fuyao a zabydleli se. Yan Zhengming
opakovaně poroučel lidem, aby přenesli zpět na horu některé věci z jejich
dočasného panství.
Za tak dlouhou dobu nashromáždil spoustu harampádí.
Vůdce sekty Yan nebyl nijak zvlášť pořádkumilovný člověk. Nepamatoval si moc
z toho, co kde získal, a byl líný svůj nepořádek třídit, takže tím pověřil
Cheng Qiana. Výsledkem bylo, že po dlouhém a vyčerpávajícím úklidu vyhrabal
Cheng Qian hromadu portrétů… sebe sama.
Yan Zhengming kdysi namaloval nespočet jeho podobizen.
Většinu z nich poté okamžitě ničil, kdykoliv ho přepadl žal, ale při
takovém množství se našlo dost ryb, které utekly ze sítě. Ty teď svíral Cheng
Qian v ruce.
Čím víc se na ně díval, tím víc se mu líbily, a tak si
je potají schoval. Pak si vzpomněl, že Tong Ru neměl čas zanechat po sobě svůj
vlastní portrét, zatímco jejich mistr svou podobiznu sám zničil – o jejich bojovém
strýci Jiang Pengovi ani nemluvě. To v něm probudilo potřebu to svým
předchůdcům nějak vynahradit.
Cheng Qian byl zběhlý v kaligrafii, ne však
v malování, a tak šel požádat svého vůdce sekty, aby portréty namaloval
on.
Jakmile to Yan Zhengming uslyšel, povýšeně na Cheng
Qiana kývl prstem, aby se naklonil blíž. Pak – s důstojným výrazem dobře
vychovaného mladého pána – vyjmenoval několik vulgárních a naprosto
nepřijatelných podmínek. Tím Cheng Qianovi jasně dokázal, že je jen bestie
převlečená za člověka.
Cheng Qian se okamžitě rozhodl, kam přesně by pověsil
obraz tohoto individua, a svého vůdce
sekty z pavilónu Qing’an bez milosti vykopl.
Nakonec mu nezbylo než se obrátit na svého druhého
staršího bratra. Li Yun s radostí souhlasil a přivedl s sebou i jejich
mladší sestru, kterou představa pobavit se cákáním inkoustu v nejvyšším
patře knihovny doslova nadchla.
Tam si jejich pracovitá sestra vyhrnula rukávy, smetla
jimi z podlahy prach, který se tam po léta usazoval, a rozvinula všechny
portréty předků, aby je připravila k očištění.
Náhle vykřikla: „Ach, druhý bratře!“
Li Yun ani nezvedl hlavu. Pilně pracoval na portrétu
podle Cheng Qianových pokynů, a štětec se mu po papíře doslova míhal. „Co se
děje?“
„Jsi na obraze, podívej!“ Loužička rozvinula portrét
zažloutlý stářím. Předek na něm byl oblečen velmi neupraveně, dlouhé vlasy mu
volně splývaly přes ramena a měl jemnou, hezkou mladou tvář. Jeho rysy byly
k nerozeznání od Li Yunových.
Cheng Qian si portrét ještě jednou prohlédl. Dole bylo
jasně napsáno: Zhenren Wenzhu, přijat do sekty Fuyao toho a toho roku a měsíce,
patřící k té a té generaci úředníků. Neobyčejně zdatný v podivných a
neortodoxních dovednostech, zběhlý v odlišné cestě kultivace, do Tao vstoupil
svou vlastní osobitou cestou, jejíž podrobnosti zůstávají dodnes nejasné.
Jelikož u sebe nosil soupravu devíti řetězů, byl jeho způsob vstupu do Tao
nazván Devátým řetězem.
V dědictví sekty Fuyao kdysi jeden starší Yan
Zhengmingovi zmínil, že jeden z předků Fuyao „vstoupil do Tao
prostřednictvím Devátého řetězu“, a také předal Li Yunovi osobní dopis onoho
předka.
Takže… nemohlo to být tak, že se ten dopis vlastně
vrátil jeho původnímu majiteli?
Po všech těch peripetiích totiž Devátý řetěz ovládal
vždy jen jeden jediný člověk.
Druhý starší bratr, který byl po celé věky stále tím
stejným člověkem, dokončil několik mistrovských portrétů. Yan Zhengming se o
tom dozvěděl a přišel si je prohlédnout.
Dlouho je obdivoval a nakonec konstatoval: „Mladší
bratře, na chvíli si odpočiň, ať neporušuješ zásady svého předka.“
Li Yun ho ignoroval a pokračoval v portrétu Han
Yuana v Nanjiangu, vyvedeném v zářivě rumělkových a azurových
odstínech. Dalšího roku, během svátku podzimu, ho nadšeně přinesl svému
čtvrtému bratrovi a vystavil ho na odiv.
Když si Han Yuan dílo prohlédl, získal pocit, že
poslední zbytky dřívějších citů ke spolubratrovi ze sekty právě vzaly za své.
Zároveň si tím připomněl, jak byl podveden, protože dodnes nedostal svou dračí
kostru, okamžitě spojil starou i novou nenávist do jedné a pronásledoval Li
Yuna až k hranicím Nanjiangu… no, ale to by byl příběh na jindy.
-Předchozí- -Kapitoly - -Další-
