- Není to mnohem lepší než Boruto?1
Názory na život většiny studentů ve
třídě č. 1 se zhroutily.
Jenže způsob, jakým se situace vyvinula,
byl až příliš dramatický a výsledek až příliš šokující do té míry, že ti
s horším výsledkem než Liu Yue se sami sebe museli ptát: „Jsem mentálně zaostalý? Jsem mentálně
zaostalý? Jsem?“
Ano, jsem.
A tak byla cestou na slavnostní vztyčení
vlajky atmosféra mezi druháky ze třídy č. 1 tak podivná, až to bylo děsivé.
Většina očí působila prázdně a výrazy měli jak bez života.
Zhou Ziqiu a Shang Huai se zajímali: „To
někdo hromadně vykradl rodinné hroby celé třídy?“
Xia Zhiye, který podpíral Song Yana, prohodil:
„Ne, to jen tenhle předek náhodou získal o bod víc než Liu Yue.“
„…“
Kdyby se vžili do Liu Yueovy situace,
jeho vztek musel skutečně být někde na úrovni vykradeného rodinného hrobu.
Mezitím zůstal „tento předek“ naprosto
klidný, jen postával se zraněnou nohou opodál a v jeho postoji nebyla ani
stopa po aroganci.
„Ale co ten tvůj výraz, jako bys získal
čest a slávu na tři generace dopředu?“ nedalo to Zhou Ziqiuovi.
„Mám takový výraz?“
Shang Huai: „Máš.“
„Hm. Tak asi mám.“
„…“
„Co? Nemůžu být hrdý na svého
spolusedícího?“ Xia Zhiye neměl pocit, že by na troše pýchy bylo něco špatného.
Sebevědomě poplácal Zhou Ziqiua po rameni. „Dobře, moc nad tím nepřemýšlej.
Pomoz mi odvést Song Yana do naší třídy.“
„A ty?“
„Copak nevidíš, jak tu Liu Deqing někoho
ustaraně hledá?“
„O čem má být tentokrát tvůj proslov?“
„Na tom nezáleží.“ Xia Zhiye si ledabyle
vytáhl z náhodného kouta odznak Komunistického svazu mládeže a připjal si
ho na hruď. „Jednoduše si pamatuj, že mi musíš na konci zatleskat.“
Song Yan ještě pořád nechápal, proč Liu
Deqing požádal právě Xia Zhiyeho, aby přednesl proslov při slavnostním vztyčení
vlajky, když Shang Huai desetkrát hlasitěji než normálně zakřičel: „Xia Zhiye,
ty se zase chystáš něco vyvést?“
„Jak bych mohl.“ Xia Zhiye se otočil
čelem k rannímu slunci, přivřel oči a s úsměvem řekl: „Jsem přece
takový čestný a poctivý mladý muž. Jak bych mohl dělat problémy?“
Jen se chystal pomoct spolužáku Song
Daximu znovu získat dobrou pověst.
Ruan Tian byla dojatá tím, že Song Yan i
se zlomenou nohou přišel na slavnostní vztyčení vlajky. S ohledem na jeho
zdravotní stav zařídila, aby mu vzadu za shromážděnými studenty připravili židli.
Tento malý předek seděl s oběma
nohama nataženýma před sebe a měl svůj obvyklý kamenný výraz. Dokonce ani
vedoucí z okresního odboru školství, kteří přijeli na inspekci, nevypadali
tak impozantně.
Liu Yue, který upřeně hleděl na poslední
řadu studentů, byl vztekem bez sebe. Jak mohl být ten člověk tak dobrý
v předvádění se? A navíc se tolikrát předváděl, ale nikdy neskončil jako
poražený.
Cítil se, jako kdyby s ním vyjebal
celý svět.
V duchu si spílal, aniž by tušil,
že „celý svět“ právě stojí nedaleko podia a chystá si proslov, kterým celou věc
dokoná.
Zahajovací řeč nejdřív přednesl Liu
Deqing, a byl to nesmírně dlouhý, prázdný a nekonečný projev plný obvyklých frází.
Ruan Tian při jeho poslechu zívla nudou
a otočila se na Song Yana: „Tentokrát jsi měl opravdu smůlu. Kdyby nenastala ta
nečekaná chyba, dostal by ses mezi deset nejlepších studentů všech pěti škol.“
„To je v pořádku, hlavně když jsem
nestáhl dolů průměr třídy.“
„Ale kdepak, průměr třídy byl tentokrát
565 bodů, ty jsi byl přímo na hranici, takže jsi nic nestáhl.“
Liu Yue, který získal 564 bodů a
nechtěně tak průměr dolů stáhl: „…“
To si ze mě snad dělá prdel?
Ruan Tian si vůbec neuvědomovala, že
nechtěně zabodla další hřebík do srdce mladého muže, a jen lítostivě poplácala
Song Yana po rameni. „Ukřivdili ti.“
Song Yan klidně odpověděl: „To nevadí.“
„Hm?“
„Ředitel Liu říkal, že během slavnostního
vztyčení vlajky pokárá člověka, který za to nese odpovědnost.“
Jakmile to dořekl, Liu Deqing právě
dokončil svůj procítěný zahajovací projev a zakončil ho slovy: „A nyní zvu na
pódium zástupce druhého ročníku, aby pronesl projev pod státní vlajkou.“
Poté předal mikrofon moderátorovi a
energickým krokem sešel z podia, jako by vůbec neměl v úmyslu
kohokoliv kárat.
Na okamžik zavládlo ticho.
Ti, kteří stáli poblíž a slyšeli
rozhovor Song Yana a Ruan Tian, se jeden po druhém podívali na Liu Yua.
V jejich pohledech bylo pohrdání smíšené se soucitem vůči Song Yanovi –
tak hodný kluk, a přesto ho podvedli mocní lidé, nadržující svým oblíbencům.
Liu Yue měl pocit, jako by seděl na
jehlách, a záda ho pálila nepříjemným napětím. Nemohl ale říct vůbec nic.
Koneckonců bylo lepší snášet pohledy pár
lidí, než být veřejně kritizován před celou školou. Jednoduše předstíral, že
nic neslyší ani nevidí, a upřeně hleděl na jasně zářící rudou vlajku
s pěti hvězdami.
Pod vlajkou mezitím Xia Zhiye vystoupal
na pódium. V ruce držel něco, co vypadalo jako připravený projev, ale
očividně se na něj neplánoval ani podívat. Ledabyle papíry složil, zastrčil do
kapsy u košile a volnýma rukama uchopil stojan s mikrofonem.
Pomalu začal: „Dobrý den.“
„Dobré ráno všem učitelům a spolužákům.
Jsem Xia Zhiye z třídy č. 1 druhého ročníku. Tématem mého dnešního projevu
při vztyčování vlajky je můj spolusedící z lavice.“
Jeho spolusedící: „…?“
Student sedící šikmo proti jeho
spolusedícímu: „…?“
„Co to Xia Zhiye vyvádí? Nedomluvili
jsme se snad, že tématem projevu bude ‚Nový školní rok, nová atmosféra‘? Co má
v plánu?“ Ruan Tian byla zároveň ustaraná i rozčílená. Na vysokých
podpatcích rychle zamířila k Liu Deqingovi, který stál vedle pódia na
pokraji vzteku.
Xia Zhiye však stál tváří v tvář
jeho bezmocnému hněvu naprosto klidně. „Můj spolusedící Song Yan je vzorný
student, který vyniká jak svým charakterem, tak svými studijními výsledky.
Nejenže je pohledný, ale je také laskavý a mimořádně zásadový. Hned první den
po přestupu na Střední školu č. 3 utrpěl vážné zranění, když se zastal člověka,
kterému bylo ubližováno. Druhý den byl kritizován za to, že štědře pomohl
studentovi, jehož rodina procházela těžkým obdobím. Až doposud byl vláčen
veřejným míněním a jeho tělo i mysl utrpěly těžkou újmu.“
Na Liu Yueově tváři se konečně objevil
náznak úsměvu. Nevěděl, proč se ten blázen Xia Zhiye utrhl ze řetězu, ale dokud
byl Song Yan nešťastný, byl spokojený.
„Ale!“ Xia Zhiye změnil směr svého
projevu. „I v takovém prostředí se spolužák Song Yan svědomitě připravoval
na společné zkoušky. Přestože kvůli nedorozumění ze strany třídního sportovního
referenta přišel o výsledek z čínské literatury, člověk, který měl plné
právo cítit křivdu a hněv a stěžovat si na tuto nespravedlnost, zůstal věrný
svému přesvědčení. Nepropadl pýše ani výbušnosti. Díky tomuto obdivuhodnému
postoji nakonec ve zkoušce získal obdivuhodných 565 bodů a s náskokem
celého jednoho bodu porazil Liu Yuea, našeho vzorného zástupce studentů.“
Do prdele.
Liu Yueův úsměv ztuhl.
O sázce mezi ním a Song Yanem věděla už
většina školy, a také všichni věděli, že Song Yan přišel o výsledek
z čínské literatury kvůli Liu Yueově nahlášení údajného podvádění. Původně
věřili, že vítěz je dávno jasný, ale následné drama si nikdo neuměl ani
představit.
Tak vzrušující událost, že se to muselo
oznámit celé škole pod vlajkou s pěti hvězdami. To bylo prostě až příliš
cool!
„Není tohle mnohem lepší než Boruto?“
„Pane bože, je hezký, bohatý a ještě ke
všemu studijní génius! Když ho Bůh tvořil, musel použít cheaty!“
„Takže Song Yan nepodváděl?“
„Neblbni, s mozkem, který dokáže
dosáhnout takových výsledků, by podváděl jedině šílenec.“
„Tak proto to Liu Deqing nakonec nechal
být? Asi si myslel, že Liu Yue podal falešné udání.“
„Ale slyšel jsem, že opravdu našli
tahák. Tak co se tam vlastně stalo?“
„Neříká se snad, že první, kdo nahlásí
zločin, bývá často sám pachatel?“
„Ty jo, Liu Yue je fakt nechutnej.“
To už dřívější úsměv na Liu Yueově tváři
nahradila zášť a zaťaté zuby. Nejraději by se propadl do země. Jenže Xia Zhiye
ještě nekončil, jako by vůbec nevnímal rozruch pod pódiem a jako by s ním
neměl nic společného. Jednoduše dál klidným a vážným tempem pokračoval
v projevu: „Vynikající studijní výsledky a píle spolužáka Song Yana nás
všechny inspirovala. Nezbývá než se odhodlaně snažit přispět k prosperitě
naší země a usilovat o neustálé zlepšování. Podle toho, co vím, by výsledky
spolužáka Song Yana, až na chybějící známku z čínské literatury, byly
téměř totožné s výsledkem prvního místa ve společných zkouškách pěti škol.
Kvůli nedostatečnému pořádku během zkoušek a kvůli absenci té nejzákladnější
důvěry mezi spolužáky tak naše škola připravila výjimečného studenta o skvělou
příležitost získat škole čest. To je skutečně smutné a pobuřující. Jsem si
jistý, že náš laskavý, vážený, spravedlivý a nestranný ředitel Liu k této
politováníhodné záležitosti určitě chce něco říct.“
Po těch slovech otočil hlavu směrem ke
kraji pódia.
Všichni otočili hlavu tím směrem.
Liu Deqing, který právě rozhořčeně
peskoval Ruan Tian za to, že bránila svého studenta, okamžitě ztuhl.
„…“
Po krátké trapné chvíli se konečně
vzpamatoval a okamžitě se plácl do čela. „Ach ano, ach ano. Kdyby to žák Xia
Zhiye nepřipomněl, úplně by mi to vypadlo z hlavy. Už jsem přece jen
starý.“
S tím vystoupal na pódium, převzal
mikrofon a s výrazem nejvyšší spravedlnosti pronesl: „Kvůli neopatrnosti a
nepravdivému tvrzení ze strany žáka Liu Yue ze třídy č. 1 druhého ročníku
přišel jeden student během společných zkoušek o svůj výsledek. Za tento čin mu
bude udělen přísný kázeňský postih a veřejná kritika! Zároveň tímto oznamuji,
že všechny výsledky zkoušek jsou platné! Od této chvíli také posílíme dohled
nad zkušebnami a rozhodně zabráníme tomu, aby se něco podobného opakovalo!“
Tentokrát celé školní nádvoří úplně
vybuchlo.
Liu Deqing se nezastal dokonce ani
vlastního synovce! Vypadalo to, že chyba skutečně byla na jeho straně a Song
Yan byl obviněn neprávem. Navíc ho pomlouvali lidé, kteří vůbec neznali pravdu!
Stala se mu velká křivda. Kdyby nepřišel o výsledek z čínské literatury,
možná by byl první v celých společných zkouškách pěti škol!
Střední škola č. 3 jen málokdy vychovala
studenta, který by získal první místo! A díky tomu přišla o příležitost
vytáhnout se před pátou a jedenáctou!
S touhle myšlenkou nejen studenti,
ale dokonce i učitelé získali dojem, že Song Yan měl obrovskou smůlu, a ještě
větší nespokojenost pocítili s hlavním viníkem, Liu Yuem.
Ze všech stran se ozývaly různé
poznámky. Liu Yue se psychicky zhroutil a chystal se odejít.
Song Yan, kterému připadal Xia Zhiyeův
projev neskutečně trapný, takže dosud seděl se skloněnou hlavou a předstíral,
že neexistuje, najednou promluvil: „Počkej.“
Liu Yue: „?“
Song Yan mu věnoval pohled. „Kdo stáhne
dolů průměr třídy, musí se prohlásit za vnuka. To jsi řekl ty.“
Liu Yue: „…“
Do prdele!
„Co je? Neumíš prohrávat?“
Song Yan se narovnal, ale dál se opíral
o opěradlo. Hlas měl klidný, jako by pokládal obyčejnou nevinnou otázku, ani
útočný, ani hlasitý. Slyšelo ho jen pár studentů v zadních řadách.
Dychtivost přihlížejících lačnících po
další zábavě však Liu Yuea málem upekla zaživa. Ti, kteří milovali drama a
neměli nejmenší zábrany přilévat olej do ohně, okamžitě začali pokřikovat:
„Bratře Yue, to snad ne! To ty jsi
navrhl sázku, a teď ji nechceš uznat?“
„No tak, buď chlap! Když jsi to dokázal
vymyslet, měl bys to taky umět splnit.“
„Přesně, vždyť jde jen o to nahlas říct
‚Jsem tvůj vnuk.‘. Co na tom? Pořád lepší, než být ubrečený poražený.“
Liu Yueovou silnou stránkou byl jeho
vzhled a chlapecká tvář, stejně jako jeho ješitnost. Jinak by ani nezašel tak
daleko jen proto, že ho Song Yan jednou ztrapnil.
Pevně sevřel pěsti s pocitem, že to
nemůže a zároveň musí říct. Po dlouhém vnitřním boji nakonec ucedil skrze
zaťaté zuby: „Ty se jen snažíš někoho zesměšnit, co? Myslíš, že ti to projde?“
„O to se neboj.“ Song Yan vytáhl mobil a
po několika stisknutých tlačítkách se ozvaly dva známé hlasy:
„Ale předtím jsme
se s Liu Yuem ohledně tohoto testu vsadili. Možná jsme to s těmi
vtipy trochu přehnali, takže doufám, že nám to nebudete mít kvůli Liu Yueovi za
zlé.“
„Co je na tom špatného? Nejsem žádný
staromódní člověk, jak bych se na vás mohl zlobit za takovou věc? Když je čas
na hraní, klidně si hrajte, hlavně když to nenarušuje vaše studium.“
Jasné a nezpochybnitelné. Už dávno si připravil takové
opatření… přihlížející, kteří slyšeli nahrávku, ho málem začali uctívat.
Liu Yueův obličej nejdřív zrudl, potom zezelenal a nakonec
zbledl.
Situace už došla tak daleko, že nemohl ustoupit.
Nezbývalo mu než přijmout porážku a zachovat si alespoň zdání velkorysosti.
Zavřel oči, zhluboka se nadechl a vyrazil ze sebe: „Jsem tvůj vhnmhk.“
Song Yan: „Hlasitěji!“
Liu Yue to vydržel a zopakoval: „Jsem tvůj vnuk.“
„Ještě hlasitěji.“
Liu Yue už byl na hranici svých možností a hlasitě
zařval: „Jsem tvůj vnuk!“
Ohlušující výkřik. Společenská sebevražda
v přímém přenosu.
Učitelé z ostatních tříd, kteří původně
předstírali, že nic neslyší a nevidí, se neubránili pohledu jejich směrem.
Rukou jim naznačovali, aby byli zticha, jinak už je nebudou moci krýt. Teprve
tehdy si Liu Yue uvědomil, že zašel příliš daleko. Ztišil hlas a na opálené
tváře mu vyskočil ruměnec, jako by se stal kusem čerstvě uvařených vepřových
jater. Zuřivě skřípal zuby a zíral na Song Yana.
Nakonec ale neřekl nic, a ani nic říct nemohl. Jen
vztekle kopl do kamínku a rozzlobeně odešel. Přihlížející, kteří chtěli začít
diskuzi, byli pokáráni učiteli, a tak zůstaly jen šeptané útržky.
Song Yan neměl zájem dál cokoliv poslouchat, tak se
jen opřel a vyhlédl mezerou mezi davem. Právě v tu chvíli se setkal
s pohledem Xia Zhiyeho, který stál na pódiu. Liu Deqing byl rudý vzteky a
zuřivě gestikuloval, nejspíš na něj v rozrušení křičel. Xia Zhiye však stál naprosto klidně, jako by
z něj vyzařoval pocit mstitele bezpráví doplněný úplnou bezstarostností.
Song Yan nikdy nečekal, že pro něj něco takového
udělá.
A nikdy nečekal, že by si to vlastně mohl přát.
Koneckonců celá situace už trvala tak dlouho, a ani
Tan Qing, ani Song Minghai mu nezavolali, aby se zeptali, co se děje. Bylo mu
jasné, že v tom boji stojí sám. Už jen to, že Liu Yue prohrál, byl pro něj
dobrý výsledek.
Nikdy nečekal, že ten šílenec od narození ho bude
hájit a zatáhne do kritiky i Liu Deqinga.
Mezitím za Xia Zhiyeovými zády vykouklo slunce.
Mladíkovo tělo stálo vzpřímeně, působilo silně a přitahovalo pozornost tou
správnou dávkou arogance, která se k situaci dokonale hodila.
Song Yan se najednou cítil výrazně lépe.
Na prstech jedné ruky by spočítal ty, kteří se za něj
někdy postavili, a jedním z nich byl Xia Zhiye. Když nad tím tak
přemýšlel, měl pocit, že na tomhle individuálním doučování vlastně neprodělal.
Přinejmenším získal docela dobrého spolusedícího.
S těmi myšlenkami vstoupilo slavnostní vztyčení
vlajky do části s předáváním ocenění.
Moderátor začal vyhlašovat:
„Dovolte mi pogratulovat příjemci ceny za největší
zlepšení, Zhang Mianmianovi z třídy č. 1 druhého ročníku. Prosím,
předstupte a převezměte stipendium ve výši 1000 jüanů!“
Song Yan tiše mlaskl jazykem.
Malý tlouštík se otočil po zvuku. „Co se děje, bratře
Yane?“
„Nic. Jen mi přišlo škoda, že Xia Zhiye nedostal cenu
za největší zlepšení.“
Malý tlouštík svraštil obočí. „O čem to mluvíš?“
Song Yan nechápal: „Co myslíš tím, o čem mluvím?“
„No, i kdybys lorda Xie zmlátil, nikdy by takovou cenu
nedostal.“
„Proč?“
„Ten bastard je ve zkouškách vždycky první. V čem
by se ještě mohl zlepšit?“
„?“
Moderátor s nadšeným hlasem pokračoval: „Dovolte
mi také pogratulovat žáku Xia Zhiye ze třídy č. 1 za to, že se již několikrát
po sobě umístil na prvním místě a obhájil tak svůj titul šampióna!“
„…“
Ze všech stran se ozýval bouřlivý potlesk a jásot
dosáhl vrcholu.
Song Yanovi to naopak připadalo jako příliš velký
rozruch.
Radosti a smutky života spolu nesouvisejí, takže místo
toho myslel na svého spolusedícího, který bude brzo mrtvý.
