Císařská konkubína Wei se nervózně rozhlížela, zatímco následovala eunucha ke své audienci. Jelikož kolem sebe viděla jen neznámé palácové zdi, zeptala se: „Eunuchu, kde to jsme? Kde je Její Veličenstvo císařovna vdova?“
Avšak eunuch, který je vedl, ji ignoroval.
Z toho příznačného ticha jí vstávaly vlasy na hlavě. Zastavila se a začala si stěžovat na bolest břicha, přičemž dělala velkou scénu, že se chce vrátit. Tohoto eunucha předtím nikdy neviděla. Když se otočil, aby na ní pohlédl, jeho tvář byla mladá a cizí.
„Brzy tam budeme,“ odvětil jemným hlasem. Eunuchům, kteří je doprovázeli, nařídil: „Podepřete paní Wei. Nesmíme dovolit, aby upadla.“
Eunuchové po obou stranách okamžitě popadli císařskou konkubínu za paže. Bránila se a zvyšovala hlas, ale další ruce jí zacpaly ústa. Eunuchové ji hbitě zvedli ze země a spěchali chodbou dál.
Na malém, opuštěném nádvoří stála studna na jejíž dně zbývalo jen trochu vody. Eunuch natáhl krk a podíval se dovnitř. „Tady. Pošlete dámu dolů.“
Císařská konkubína Wei bojovala ze všech sil. Její upravené nehty poškrábaly paži hlavního eunucha. Vlasy měla rozcuchané, zatímco kroutila hlavou a vzlykala, přičemž se držela okraje studny.
Eunuch popadl její upravenou ruku. Když nařídil mužům, aby zvedli kámen nad její prsty, v jeho hlase byla slyšet lítost.
Hluboko dole se ozvalo šplouchnutí. Zvuk vylekal ptáky na nedaleké větvi převislé přes rumělkovou zeď a ti se v letu rozletěli do všech stran.
***
Císař Xiande ležel uvnitř nosítek. Li Jianheng klečel po jeho boku a pohupoval s miskou s mlékem. Císařův dech byl tak slbý, že neměl ani energii zakašlat. Pokynul Li Jianhengovi, který misku rychle odložil a posunul se k němu blíž.
„Císařský bratře, cítíš se lépe?“
„Jianhengu,“ zachraptěl císař a položil ruku na hřbet Li Jianhengovi ruky.
„Tvůj poddaný a bratr je tady,“ rozplakal se Li Jianheng. „Jsem tady.“
„Zesnulý císař vládne v posledních letech svého života pod nadvládou druhých. V této době byl náš nejstarší bratr korunním princem Východního paláce, zatímco my… „Císař se mu podíval do očí. „My jsme byli jako ty, lenivý princ. Rozmary osudu jsou nepředvídatelné. Nakonec tahle říše padla do našich rukou. Ale od našeho nástupu nad trůn jsme byli na každém kroku omezováni. Každý pohyb byl jako loutka tančící před zástěnou. Pokud se Císařské matce zachtělo, abychom se smáli, smáli jsme se. Teď chce, abychom zemřeli, takže musíme zemřít.“
Li Jianhenga přemohly emoce.
„V budoucnu,“ pokračoval císař, „stejně jako náš otec a stejně jako my, staneš se i ty tím stejným osamělým mužem na trůně.“
Li Jianheng se rozplakal. Držel císařovu ruku a prosil: „Císařský bratře! Jak bych mohl vládnout? Jsem jen červ v klanu Li. Jak mohu vůbec sedět na jeho vrcholu? Císařský bratře, mám strach. Mám takový strach.“
„Neměj.“ S náhlým přílivem energie císař stiskl Li Jianhengovu ruku a doširoka otevřel oči. „Ty jsi jiný než my. Příbuzní císařovny vdovy prohráli! Pro Hua Siqiana a Pan Ruguiho nezbývá nic než smrt. Zabij je a císařovně vdově nezůstane nikdo, kdo by jí pomohl! Moc padne zpět do tvých rukou a ty budeš… vládcem zemí pod nebesy! Co jsme my dokázali… ty můžeš… My…“
Císař se rozkašlal tak prudce, že se celé jeho tělo třáslo, ale odmítal Li Jianhenga pustit. Pokračoval s krví v ústech: „Zlikviduj příbuzné císařovny vdovy a bedlivě sleduj úředníky u dvora. Klan Hua dnes prohrál, ale jsou tu… další… na které musíš pamatovat. Nedovol nikomu příliš klidně spát v loži císařské moci! Ti… kteří tě dnes zachrání… tě mohou zítra… zabít! Vojenská moc je jako tygr… Xiao…“
Císař vyzvracel čerstvou krev, což Li Jianhenga vyděsilo k smrti. „Nesmíš.,“ zalapal císař po dechu a stiskl Li Jianhengovu ruku tak silně, až mu na ní zůstaly modřiny. „Nesmíš… pustit… A-Ye…“
Nesmíš pustit A-Ye zpět do Libei!
Nezáleželo na tom, zda byl lenivým mladým pánem nebo mimořádným géniem. Klan Xiao zůstane věrným psem, jen pokud zůstane v Qudu. I když byli příbuzní císařovny vdovy poraženi, neznamenalo to, že by pohraniční posádky nikdy nemohly upevnit svou moc a sestavit armádu, která by zpochybnila právo na trůn. Kdo by dokázal udržet klan Xiao na uzdě bez klanu Hua? Pokud měl Xiao Chiye schopnost mlčky vytrvat celých pět let v Qudu a vytvořit zázrak z vyvrhelů v císařské armádě, představte si, kdyby mu dali dalších pět let v Libei. Jistě by se stal jejich nejnebezpečnější zbraní!
„Císařský bratře.“ Li Jianheg byl jako omámený. „Jak to můžeme udělat? Císařský bratře!“
„Zbav území jejich moci a zredukuj jejich vojska,“ řekl císař slabě. „Pokud to bude nutné… zabij… zabij…“
Zabij ho.
Když Li Jianheng uviděl, jak císař zavírá oči, začal naříkat. Až do samotného okamžiku své smrti císař Xiande nepustil jeho ruku. Zášť a pochmurnost, které se mu zračily mezi obočím, ho za jeho života nikdy neopustily.
Na trůně seděl devět let, a přesto nikdy neučinil jediné rozhodnutí bez souhlasu císařovny vdovy. Byla to císařovna vdova, kdo měl poslední slovo ohledně jídla, oblečení výdajů. Dokonce i o tom, která žena stráví noc v jeho loži. Nejodvážnějším krokem, který v tomto životě učinil, bylo navázání tajné komunikace s Qidongem a přetažení Xi Gu’ana na svou stranu, aby v loveckých revírech Nanlin vydláždil cestu, která se zdála být hladkou cestou k trůnu pro jeho bratra Li Jianhenga.
Jakmile se roznesla zpráva o císařově smrti, dlouhý průvod směřující k hlavnímu městu se zastavil a vzduchem se roznesl pláč a nářek. Zástup ministrů padl na kolena. V jejich čele byl Hai Liangyi, zmítaný vzlyky. Jeho srdceryvné výkřiky „Vaše Veličenstvo!“ byly poslední poctou udělenou císaři Xiande.
Pohřební zvon v Qudu vyzváněl bez konce a národ truchlil.
***
Císařovna vdova Hua seděla na svém lehátku a krmila papouška císaře Xiande dřevěnou lžící. Při zvuku zvonu papoušek zakřičel: „Jianyun! Jianyun! Jianyun je zpět!
Východní perly visící císařovně vdově z uší se rozhoupaly, když přikývla. „Jianyun je zpátky.“
Papoušek křičel: „Císařská matko! Císařská matko!“
Císařovna vdova Hua seděla nehybně, jen rytmicky poklepávala lžící. V šikmém stínu nebylo možné skrýt, pramínky šedin ve vlasech už nebylo možné skrýt a jemné vrásky v koutcích očí připomínaly praskliny na vzácném kousku porcelánu.
Papoušek ještě několikrát zavřeštěl, než střemhlav spadl ze svého bidýlka a navždy utichl. Císařovna vdova odložila lžíci a tiše seděla, dokud zvon nepřestal bít. „Kde je císařská konkubína Wei? Proč jí to tak dlouho trvá?“
***
Se smrtí císaře Xiande byl Xiao Chiyeův návrat do hlavního města tak uspěchaný, že stěží popadal dech. Několik dní klečel spolu se stovkami dalších úředníků a když si konečně mohl lehnout, byl vyčerpaný.
Ale přestože byl unavený, musel se vykoupat. Jak se začal otíral, viděl, že z ráan na ramenou a pažích jsou zahojené strupy. Oblékl si čisté roucho a vyšel ven, aby se zeptal Cheng Yanga: „Kde je?“
Tentokrát Cheng Yang věděl, koho má na mysli. „Brokátová garda prochází reorganizací a v posledních dnech probíhá proces znovupřijímání. Sotva byl doma.“
„Ptám se,“ řekl Xiao Chiye, „na Ji Leie. O kom mluvíš ty?“
Cheng Yangse rozpačitě poškrábal na hlavě. „Ah, Ji Lei. Ten byl zadržen. Pravděpodobně ho čeká poprava stětím, jakmile nový císař usedne na trůn. Ale Vaše Excelence, nebyl jste to vy, kdo ho před pár dny zavřel?“
Xiao Chiye si přes sebe přehodil další vrstvu oděvu a naprosto vážně řekl: „Zapomněl jsem.“
***
Shen Zechuan, Ge Qingqing a Xiao-Wu jedli nudle u pouličního stánku. Byli v polovině, když Xiao-Wu náhle vzhlédl a upřeně hleděl před sebe.
Shen Zechuan se otočil a uviděl Xiao Chiyeho, jak háže stříbrňák stánkaři. Nadzvedl si roucho, aby se posadil vedle Shen Zechuana, a zavolal: „Dvě misky nudlí.“
Xiao-Wu do sebe nasál nudle. Popadl misku a odšoural se k jinému stolu jako lovená křepelka. Ge Qingqing pod Xiao Chiyeovým pohledem vzal svou misku a přidal se k němu.
Shen Zechuan se přehraboval ve svých nudlích. „Už jsem plný.“
„Dojez to.“ Xiao Chiye vytáhl hůlky a cvakl jimi o sebe směrem k Shen Zechuanovi. „Bojíš se mě? Podívej, jak moc se snažíš utéct.“
„Samozřejmě.“ Shen Zechuan pomalu polkl poslední sousto. „Každý, kdo už byl jednou v pasti, by se bál.“
„Minule jsi taky utekl docela rychle, když jsme chránili nového císaře.“ Xiao Chiyeovi přinesli nudle a on si do misky přilil ocet. „Byla to skvělá příležitost pro povýšení. Proč jsi utekl?“
„Nic jsem neudělal.“ Shen Zechuan foukl do polévky a vypil ji. „Takže nebyl důvod, abych tam zůstával.“
Xiao Chiye jedl nudle mlčky. Když měl misku téměř prázdnou, řekl: „Když se nad tím zamyslím, musel jsi na mě tu noc dlouho čekat, že? Přemýšlel jsi, koho vybrat? Proč nepočkat, jak se věci vyvinou? Kdyby Xi Gu’an dobyl Qudu, bodl bys mě. Kdyby selhal, podal bys mi pomocnou ruku. Čekal jsi na dokonalou příležitost a jen vyčkával, až upadnu, abys mohl provést svůj tah.“
„Pak máš štěstí.“ Shen Zechuan se k němu s úsměvem otočil. „Stále jsi naživu.“
„Ty jsi nebyl ten, kdo na mě vystřelil ten šíp, že ne?“ uvažoval Xiao Chiye nahlas. „Kdybych nebyl v tak nebezpečné pozici, jak bys mohl dát najevo svou laskavost?“
„Ani jsem za to nic nechtěl. Proč předpokládáš, že proti tobě intirkuji?“
„Právě v tom je ten problém. Nic za to nechceš.“ Xiao Chiye vypadal stále víc hladověji. Položil hůlky a řekl: „Toho dne jsi nemohl riskovat, že se ukážeš před princem Chu. Bylo to proto, že ses bál Ji Leie, nebo proto, že ses bál, že by Hua Siqian něco prozradil?“
Shen Zechuan úhledně vyskládal měděné mince na stůl, naklonil se blízko k Xiao Chiyeovi a zašeptal: „Špatně. Měl jsem strach z tebe.“
„Bál ses mě?“ podivil se Xiao Chiye.
„Té tvrdé věci.“
Zvuky a hlasy kolem Xiao Chiyea se zdály být vzdálené. Vše, co dokázal vnímat, byl závan teplého dechu. Uvědomil si, že Shen Zechuan má dnes límec zapnutý vysoko u krku, což mu upíralo možnost znovu na něj vrhnout chtivý pohled. Jeho tvář vystřídala několik výrazů, až se nakonec podíval na Shen Zechuana a procedil skrz zaťaté zuby: „Nemusíš mí strach.“
„Druhý mladý pán je dospělý muž.“ Shen Zechuan se narovnal. „Je na čase, aby sis našel ženu.“
„Co ty o tom víš? Tvůj Druhý mladý pán je zkušenější, než si myslíš.“ Když viděl, že Shen Zechuan vstává k odchodu, Xiao Chiyeho ho chytil za zápěstí a stáhl ho zpět na sedadlo. „Vždycky se snažíš odejít dřív, než domluvím. To je proti pravidlům.“
„Ale ty na mě při každé příležitosti saháš,“ odsekl Shen Zechuan. „Povídej mi znovu něco o pravidlech.“
Xiao Chiye ho pustil. „Tu laskavost ti oplatím.“
„Říkej mi mistře a budu to považovat za vyrovnané.“
„Ale nejdřív je tu něco, co mi dlužíš. Určitě nechceš, abych tě kvůli tomu prstenu neustále pronásledoval, že?“
Bez jediného slova mu Shen Zechuan onen kostěný prsten hodil.
Xiao Chiye ho chytil a podezřívavě na něj pohlédl. „Co je to za trik? Vrátit ho v momentě, kdy si o něj řeknu?“
„Tahle řeší náležitosti čestní lidé,“ řekl Shen Zechuan. „Rychle a přímočaře.“
V tuhle chvíli už nebylo co říct.
Xiao Chiye sledoval, jak se Shen Zechuan zvedá na nohy. Otáčel prsten mezi prsty a přemýšlel o tom, že to bylo až příliš snadné.
„Jdeš domů?“ zavolal Xiao Chiye k jeho zádům.
„Zítra mám službu.“
„Brokátová garda prochází reorganizací, takže jaká služba?“ zeptal se Xiao Chiye. „Zima v Qudu je krutá. Dávej si pozor.“
„Taková malá ryba jako já se jen nechá unášet proudem a pluje s davem,“ otočil se Shen Zechuan. „Nejsem to já, kdo si musí dávat pozor.“
Xiao Chiye si promnul klouby. „Až tam budeš, vyřiď moje pozdravy mistru Ji Gangovi.“
Shen Zechuan se uprostřed kroku zastavil a otočil se čelem k Xiao Chiyeovi. Xiao Chiye si nasadil prsten na palec a bezstarostně se usmál. „Tak co, Lanzhou, nechceš si se mnou jít hrát?“
