Nohy šlapaly po podrostu a ohař, jako by chytil stopu, čenichem odsunoval větve a listí. Hrabal do země přímo nad jejich hlavami.
Mokrá hlína se sypala Shen Zechuanovi za krk. Pohyb jakýmkoliv směrem nepřicházel v úvahu, a tak musel zůstat ztuhlý na místě.
Xiao Chiye se cítil čím dál tím nejpříjemněji. V této poloze nedokázal najít úlevu. Byl neustále v kontaktu s tou jemnou bytostí, jako by ten muž, který na něm seděl, nebyl vůbec člověkem, ale oblakem, který ho obklopoval jako mlha. Všudypřítomný a pronikavý.
Ta situace v něm zažehla oheň. Příliš dlouho se neuspokojil a byl tak tvrdý, že jediné, na co dokázal myslet, bylo, že chce být okamžitě v kádi s ledem. Dešťové kapky bubnovaly o zem, protékaly křovím a smáčely mu vlasy. Zatímco leželi uvězněni v této nekonečné patové situaci, Xiao Chiye konečně znovu získal cit v pažích. Prsty se mu zachvěly, jak se nervy probouzely.
Lovec nad nimi se konečně vzdálil, ale Shen Zechuan nepovolil. Tlačit se v téhle malé štěrbině nyní znamenalo jiný druh nebezpečí. Xiao Chiye svůj pohled neodvrátil.
Nesmí se dívat jinam. Kdyby působil byť jen vyhýbavě, vypadalo by to, jako by po Shen Zechuanovi opravdu toužil.
„Jsi u mě příliš blízko,“ řekl Xiao Chiye lhostejně.
Shen Zechuan neodpověděl.
Xiao Chiye poprvé pochopil význam přísloví ‚kdo jede na tygrovi, těžko z něj sesedá‘. Chtěl zvednout hlavu a zalapat po dechu, ale neodvážil se. Kdyby to udělal, vypadal by ještě víc jako netrpělivý úchyl. Přísahal, že takové úmysly neměl, prostě jen byli až příliš blízko. Okouzlen tím příjemný třením jejich těl a osobitou vůní Shen Zechuana se jeho tělo prostě poddalo svým základním touhám.
Xiao Chiye cítil, jak Shen Zechuan sklouzává z jeho hrudi. Ve chvíli, kdy se od něj oddělil, si Xiao Chiye tiše oddechl, jako by byl zbaven nesnesitelného břemene.
Ještě, než však stačil úplně vydechnout, cítil, jak se mu kolem krku utáhl límec a byl mrštěn hlavou napřed směrem k potoku, až dřel hrudí o mech.
Natáhl se dozadu, chytil Shen Zechuana za zápěstí a zahákl nohu kolem jeho kotníku, aby ho podrazil. Společně spadli do potoka. Xiao Chiye je přetočil, vzal Shen Zechuana za obě zápěstí a silně ho přitiskl pod své tělo.
„Milostné problémy by se měly řešit milostným způsobem.“ Xiao Chiye odmítl nechat Shen Zechuana pohnout se byť jen o kousek. „Proč na mě vztahovat ruku?“
Všech deset Shen Zechuanových prstů bylo roztažených, vlasy rozprostřené ve vodě. Lapal po dechu, bradu měl mírně zdviženou. Koutky úst mu cukly v ponurém úsměvu, když řekl: „Vnucovat se druhým není zrovna chytré.“
„Nemám takové úmysly,“ zasyčel Xiao Chiye a drtil mezi zuby každé slovo.
Shen Zechuan přitiskl koleno k rozkroku Xiao Chiyea a významně se na něj podíval.
Xiao Chiye mu odpověděl trpělivým pohledem. Pak sklonil hlavu a zatřásl s mokrými vlasy jako pes, čímž rozstříkl kapky po Shen Zechuanově tváři. Aniž by čekal, až Shen Zechuan zareaguje, nelítostně mu v potoce drhnul zátylek, dokud nebyl ten šílený kousek bláta pryč. Když byl spokojený, přitáhl Shen Zechuanovi límec ke krku a pevně ho zapnul.
„Noc je vlhká a chladná.“ konečně ho pustil a slezl z něj. „Zahal se.“
Ponořil hlavu do vody, aniž by dal Shen Zechuanovi šanci odpovědět. Když se znovu vynořil, byl už z velké části vyklidněný. Xiao Chiye si utřel vodu z obličeje a jeho oči byly jasnější a ostřejší. „Už se rozednívá. Pojďme,“ řekl a vzal si svůj meč.
***
Ji Lei byl čím dál tím neklidnější. Na obzoru začalo vycházet slunce, avšak lov stále nic nepřinesl.
Qiao Tianya odhrnul límec jednoho ze sebevražedných vojáků, ale nenašel ni, co by ho identifikovalo. „Tito muži patří pánovi Xiao.“ Přidřepl nahlas a přemýšlel: „V Qudu je každý jeho pohyb pod dohledem. Kde našel čas vycvičit si sebevražedné zabijáky?“
„Musíme ho hned teď najít!“ Ji Lei se podíval na severozápad, kde leželo Qudu. „Osm velkých praporů by již mělo mít pod kontrolou městské brány. Teď nesmíme ztratit hlavu.“ Ji Leiova ruka ani na okamžik neopustila meč. Když ho Qiao Tianya pozoroval, měl pocit, že není neklidný jen proto, že jim Xiao Chiye a princ Chu unikli, ale že za tím vězí i jiný důvod.
„Pán Xiao je náš klíč k udržení Libei na uzdě.“ Qiao Tianya si zachoval klid a pozoroval Ji Leie. „Přesto jsou dnes v noci v lese vrazi. Ví o tom Vaše Excelence něco?“
„Klan Xiao urazil pěknou řádku lidí. Zdá se, že jeden z nich chce lovit v kalných vodách.“ Ji Lei se otočil a upřeně se podíval na Qiao Tianyu. „Jak bych mohl vědět, kdo to je?“
Qiao Tianya bezmocně rozhodil rukama. „Skutečnost je, že pána Xiao nemůžeme najít. Musel přijít připraven, proto nám celou noc proklouzává mezi prsty. Vodil nás za nos celé hodiny a už téměř svítá. Řekl bych, že to my jsme spadli do jeho pasti.“
„Spadli do jeho pasti?“ Ji Lei svraštil obočí.
„Obávám se, že použil sebe sama jako návnadu, aby získal čas.“ Qiao Tianya vstal a zadíval se do dálky na travnatou pláň. „Kdybych si měl však vsadit, řekl bych, že má posily.“
„Známe přesné jednotky na všech čtyřech hranicích. Odkud se pak tyhle posily berou?“
Qiao Tianya neodpověděl; neodvážil se ani začít hádat.
***
Xi Gu’an uháněl tryskem zpět do hlavního města. Jakmile projel městskými branami, přivítalo ho všudypřítomné ticho. Okamžitě pojal podezření, tasil čepel a obrátil se ke svému zástupci. „Dělo se dnes v noci v Qudu něco neobvyklého?“
I zástupce generála, který přišel vést Xi Gu’anova koně, viděl, že je generál nesvůj. „Ne, nic zvláštního.“
„Shromážděte muže,“ rozkázal Xi Gu’an. „Kromě těch, kteří stráží městské brány, mě všichni ostatní budou následovat. Obklíčíme palác a budeme ho bránit!“
S těmi slovy popohnal koně směrem k paláci. Jeho žena a syn byli stále uvnitř, a dokud existovalo nebezpečí, neexistoval způsob, že by ho k sobě císařovna vdova pustila. Pod pohrůžkou smrti musel zajistit bezpečí císařovny vdovy.
Zástupce generála šel svolat své muže, jak mu bylo nařízeno. Ale když vyvedl hlídku ven, cestu mu zablokovala skupina opilých mužů z císařské armády. Osm velkých praporů se vždy dívalo na poslíčky Qudu z vrchu, takže máchl jezdeckým bičíkem z hřbetu koně a vyštěkl: „Zmizte!“
Velitel císařské armády byl muž, jehož čelo hyzdila ošklivá jizva. Poté, co schytal ránu bičíkem, se nečekaně zazubil a padl k zemi téměř pod koňská kopyta. Válel se v prachu a křičel: „Oba jsme vojáci. Mám vyšší hodnost než ty, tak proč jsi mě udeřil? Jak se opovažuješ!“
Zástupce generála se ušklíbl. „Jste spodina, která jen vysává císařskou pokladnu. Zmizte! Nezdržujte Osm Velkých praporů od důležitějších záležitostí!“
Muž se jediným plynulým pohybem postavil na nohy a zašklebil se na zástupce generála. „Důležitější záležitosti? Dnes v noci je vaším úkolem bavit císařskou armádu!“
Jeho slova ještě doznívala, když císařská armáda, která dosud vypadala silně opilá, jako jeden muž vytasila meče. Než zástupce generála stačil v šoku ovládnout koně, řada mužů za ním se hroutila k zemi s podříznutými hrdly.
„Je tohle vzpoura?!“ vykřikl zástupce. „Osm velkých praporů –“ před ním se zaleskla čepel a on se svalil z koně; jeho krev zbarvila zem.
Velitel kopl zástupce generála do hlavy a otřel svůj meč o jeho hruď. „Jen se ti o tom zdálo, ty bastarde,“ pronesl klidným hlasem. „Karta se obrátila. Je čas, aby se císařská armáda vyšvihla nad vaše hlavy!“
Nad obzorem se začalo šířit slabé paprsky bílého světla. Úsvit se rychle blížil.
***
Qiao Tianya polkl trochu vody a hodil vak s tekutinou muži za sebou. Otřel si ústa a zavelel: „Pokračujte v pátrání.“ Ale jak kráčel vpřed, něco v mysli mu zapadlo na své místo. Otočil hlavu a pozorně si přeměřil své podřízené.
Kde by se tak mohl skrývat princ Chu?
Nemohl přece uniknout z lovišť, tak proč ho nemohli najit? Brokátová garda celou noc pronásledovala prince Chu, bylo možné, že ten, koho hledali, byl celou dobu mezi nimi?
Oiao Tianya okamžitě vydal rozkaz: „Zkontrolujte všem služební odznaky! Všichni gardisté ze seznamu pro dnešní službu musí být zkontrolováni. Začněte hned teď s prověřováním!“
Jakmile zástupce velitele procházel řadami, gardisté vytahovali své odznaky a předkládali je ke kontrole. Zástupce odznak zkontroloval a přelétl pohledem muže, kterému patřil, přičemž porovnával každé jméno a s tváří. Spoléhal na svou bystrou paměť a kontroloval jednoho po druhém, až došel na samotná konec řady.
„Odznak,“ vzhlédl a zkoumal gardistu před sebou. „Sem s ním.“
Muž předložil svůj odznak na tác. Gardista vedle něj se začal třást. Sklonil hlavu a neodvážil se ji zvednout.
Zástupce velitele vypadal, že si toho nevšiml. Zvedl štětec, aby udělal v knize značku, a řekl: „Který úřad?“
„Úřad mečů,“ odpověděl Cheng Yang.
„Ještě nikdy jsem tě na misi neviděl,“ řekl zástupce velitele. „Poprvé?“
Li Jianheng se začal silně třást. Cheng Yng věděl, že je to jen otázkou času, než je odhalí. Přesto zůstal klidný. „Poprvé cizinci, podruhé přátelé. Po pár dalších misích už ti moje tvář bude dostatečně známá.“
Zástupce velitele namířil štětec na Li Jianhenga. „Odznak.“
Ani po několika pokusech se Li Jianhengovi nepodařilo neohrabanými prsty z opasku odznak vytáhnout. Zástupce se usmál a natáhl se, aby ho sundal za něj. Cheng Yang ztuhl. Bohužel se ukázalo, že Li Jianheng ztratil nervy. V okamžiku, kdy se k němu zástupce velitele přiblížil, princ ucukl a vykřikl: „Neubližuj mi!“
Zatraceně!
V tu chvíli se ozvalo pronikavé hvízdnutí a z lesa se vyřítil černý kůň se sněhobílou hrudí, následovaný jízdním oddílem. Jak úsvit prosvítal mezi stromy, sokol proletěl v čele a zakroužil jim nad jejich hlavami.
Když Hua Siqian uslyšel ten povyk, otočil se a uviděl muže a koně řítící se přes trávu. „Osm velkých praporů?!“
Tito muži však na své zbroji nenesli žádné odznaky; neměli ani prapory.
Cheng Yang okamžitě popadl prince Chu a zavolal: „Jeho Výsost korunní princ je pod ochranou císařské armády. Všichni, kdo před ním tasí meče, budou bez výjimky pobiti. Uhněte z cesty!“
Hua Siqian nevěřícně udělal několik váhavých kroků vpřed. Ohlédl se na řady Brokátové gardy a zakřičel: „Prince Chu drží zrádci jako rukojmí. Tak na co čekáte?!“
Qiao Tianya vyrazil směrem k princi. Li Jianheng, zahnaný do kouta a bez možnosti úniku, se neubránil křiku.
Z lesa náhle vyletěla čepel a zabodla se do země přímo před Li Jianhengovými chodidly. Xiao Chiye seskočil z koně, strhl ze sebe svůj odznak a mrštil jím na tác.
„Naše hlavní síly jsou na cestě, tak kdo má odvahu se pohnout?“ zavrčel.
Ji Lei právě také dorazil na svém koni na mýtinu. Když zahlédl tuto scénu, zařval: „Jaká to snůška keců! Císařská armáda je-“
Sokol přistál na Xiao Chiyeově rameni, a ten dravce uznale pohladil. „Zkus to, Lao-Ji, jestli na to tedy máš koule.“
Ji Lei se podíval směrem k travnaté pláni. Předvoj císařské armády už tam byl, ale masa jezdců za nimi se zdála být nekonečná. Poté se rozvinuly prapory komandéri Cnagjun z Qidongu. Tryskem zuhánějící koně nevedl nikdo jiný, než sama Qi Zhuyin.
Hua Siqian ustoupil o několik kroků. Sevřel Pan Ruguiho a chraplavým hlasem řekl: „Zpráva do Qidongu byla zachycena. Jak mohli tajně –“
Xiao Chiye zasunul meč do pochvy. „Kdyby veškerá písemná komunikace v Qudu musel projít rukama Brokátové gardy, jak obtěžující by to asi bylo?“
Situace byla beznadějná. Hua Siqian se sesunul k zemi a zamumlal: „Císařovna vdova je stále v paláci…“
„Císařovna vdova je již v pokročilém věku. Aby mohla pečovat o své zdraví, předala všechny záležitosti týkající se hlídek a obrany hlavního města císařské armádě.“ Xiao Chiye, rozcuchaný po hodinách boje, nyní vytáhl upraveného Li Jiangenha na nohy. „Vaše Výsost byla celou noc na cestách. Muselo to být pro vás těžké.“
Qi Zhuyin kůň rozrazil dav. Sesedla a poklekla před Li Jianhengem, aby mu vzdala úctu, a její hlas se jasně nesl celým loveckým revírem. „Buďte bez obav, Vaše Výsosti! Dvě stě tisíc mužů a koní z Qidongu je připraveno. Tato poddaná Qi Zhuyin přísahá, že zajistí bezpečnosti Vaší Výsosti korunního prince!“
Li Jianheng jako ve snu pohlédl prvně pohlédl na Qi Zhuyin, pak vlevo a vpravo. Qiao Tianya byl bystřejší než jeho společníci. Když uviděl, jak se věci mají, okamžitě poklekl. V tom okamžiku Brokátová garda kolem něj odhodila své čepele a jeden po druhém poklekli.
„Já…“ Li Jianheng sevřel své prázdné dlaně, jako by se držel záchranného lana. Plakal radostí, slzy v očích mu stékaly po tvářích, zatímco se snažil promluvit. „Teď, když jsem korunním princem… jistě odměním vaši velkou laskavost, kterou jste mi dnes všichni prokázali!“
