Xie Lian zamrkal. „Neměl jsem s ním nic v plánu.“
„Tak proč jsi tu čepel vytáhl?“ dožadoval se Hua
Cheng.
„Abych se… bránil?“
Hua Chengův výraz byl temný, téměř děsivý, když mu
sevřel ruku ještě pevněji. „A jak ses chtěl bránit? Odlož ten meč!“
Bylo to poprvé, co Hua Cheng promluvil ke Xie Lianovi
takovým tónem, a o to víc ho to zaskočilo.
Feng Xin byl z tohoto vývoje znepokojený. „Kdo
jsi, že ho nutíš odložit zbraň? Nech ho jít!“
Přiletěla bojová sekera a princ v rychlosti zvedl
meč, sekl po ní a poslal ji do vzduchu. „Jak jsem se chtěl bránit? No… takhle!“
Teprve tehdy se Hua Cheng trochu uvolnil, ale ruku mu
nepustil. „Nemusíš se bránit. Jen si stoupni za mne, ale odlož svůj meč.“
Feng Xin nohou nadhodil luk na zemi, zvedl ho, uchopil
oběma rukama a použil ho jako kyj. Odrazil letící kladivo, ale stále nespouštěl
z Hua Chenga podezíravý pohled. „O co ti jde, že ho takhle držíš? Jsi
vůbec ten pravý? Vaše Výsosti, je tu ještě někdo kromě vás dvou, kdo zná slovní
heslo Karmínového deště dotýkajícího se květu?“
Díky jeho připomínce si Xie Lian vzpomněl, že je tu
skutečně ještě někdo třetí, kdo zná Hua Chengovo heslo pro duchovní komunikaci.
Ještě někdo ho už slyšel.
Jun Wu!
Když byli v paláci, přiměl tam prince, aby se
v jeho přítomnosti s Hua Chengem spojil, a heslo slyšel velmi jasně.
Ale Xie Lian cítil, že muž před ním je bezpochyby Hua
Cheng, jenže… jenže vypadal, jako by měl před očima něco velmi nepříjemného, a
odtud pramenilo jeho podivné chování.
Chvíli si to rozmýšlel, ale pak s krátkým
„Dobře,“ meč odložil.
Hned na to se okolo rozzářilo stříbrné světlo a šavle
byla vytažena z pochvy.
V okamžiku, kdy se E-Ming ocitl venku, se celá
zbrojnice jakoby stříbrně rozzářila, začaly létat jiskry a uši jim naplnil
ostrý zvuk praskajícího kovu. Xie Lian a Feng Xin stáli bez hnutí, uvěznění
uprostřed té chaotické, mrazivě vražedné aury. Zabralo to sotva deset úderů
E-Minga, než se Hua Cheng znovu otočil a zatasil.
Princův pohled se přesunul od něj na zem.
Stovky zbraní z dřívějška ležely rozsekané na
kousky.
Princ si přidřepl a zvedl dva roztříštěné kousky meče.
Přišlo mu to líto: „Všechno to byly tak dobré a vzácné meče…“
Feng Xin přerušil jeho zamyšlení: „Vaše Výsosti,
dveře. Zdá se, že se tu objevily další dveře!“
Xie Lian upustil roztříštěné kousky a vstal. „Chápu,
takže bylo možné odejít až poté, co se vypořádáme se zbraněmi.“
Původně se dveře měly otevřít až poté, co by zbraně
prolily krev, ale Hua Cheng je otevřel přímo. Než nad tím mohl přemýšlet, chytl
ho Král duchů za ruku a začal ho táhnout ven.
Feng Xin viděl, jak v Hua Chengovi vře vražedný
úmysl, a zeptal se: „Co máte v plánu dělat dál?“
„Asi půjdeme nejdřív najít Královského preceptora a Mu
Qinga,“ odpověděl princ.
Hua Cheng klidně prohlásil: „Pokud se Mu Qing opravdu
obrátil k Jun Wuovi, pak ho nejdřív zabiju.“
Všichni tři vyšli ze zbrojnice a chvíli bloudili
chodbami. Xie Lian chvíli váhal, ale nakonec se přece jen zeptal: „San Langu,
ty sis předtím myslel, že se tím mečem probodnu?“
Hua Cheng neodpověděl, ale jeho výraz zůstal kyselý.
„To bych neudělal.“
„Opravdu?“ pohlédl na něj Hua Cheng.
Xie Lian se po tomto pohledu cítil opravdu provinile.
Upřímně řečeno, v minulosti by možná v takové zoufalé situaci opravdu
dokázal použít takové řešení, ale teď už ne.
„Opravdu!“ řekl proto. „Slíbil jsem ti to. Kromě toho
tam bylo tolik šavlí, kopí a mečů, takže kdyby mě to všechno probodlo, nemusel
bych se sám vůbec namáhat… hahahaha…“
Začal se smát, ale hned toho nechal, protože jakmile
vyslovil slovo „probodlo“, Hua Cheng se na něj náhle otočil. Jeho pohled se dal
těžko popsat, ale spolehlivě zarazil všechna slova, která měl Xie Lian na
rtech.
Pak Hua Cheng natáhl ruce a pevně ho sevřel
v náručí.
Feng Xinem, držícím se vzadu, to poněkud otřáslo. „Co
to kurva je? Já jsem pořád tady!“
Xie Lian zamrkal a poplácal Hua Chenga po zádech. „Co
se děje?“
„Vaše Výsosti, takhle už nežertuj.“ Objal ho pevněji.
„Není to vtipné, opravdu… vůbec to nebylo vtipné.“
Princ si vzpomněl, jak se Hua Cheng kdysi zatvářil
nepříjemně, když sebral lebky pokryté mrtvolným jedem, a honem se mu omlouval:
„Promiň, už s tebou o takových věcech nebudu žertovat. Jen jsem nechtěl,
aby sis dělal starosti, a nenapadlo mě, že to bude mít opačný účinek.“
Feng Xin stále vypadal zaskočeně, jako by si nedokázal
vyložit panující náladu. „Já… s tím souhlasím? Pokud je to tak důležité.“
Hua Cheng Xie Liana konečně pustil a tiše řekl:
„Pojďme.“
Bez vedení Královského preceptora neměli jinou možnost
než pokračovat do hloubi paláce. Po krátké době však princ ucítil ve vzduchu
cosi neobvyklého.
„Nezdá se vám, že je tu stále větší horko?“ zeptal se
jich.
Když poprvé vstoupili do podzemního paláce, vše bylo
strašidelně mrazivé. Teď se však po chvíli chůze zdálo, jako by vzduch kolem
nich nabobtnal a naplnil se vlhkou horkostí. Feng Xin měl nejspíš stejný pocit,
a když otočil hlavu, mírně se zarazil a pak jim rukou cosi ukázal.
„Vaše Výsosti, podívej se za sebe! Zdá se, že je tam
světlo!“
Přesně jak řekl, za nimi se objevilo světlo a pomalu
se přibližovalo.
To, že se v temném podzemí objevil neznámý zdroj
světla, bylo poněkud zvláštní. Někdo snad přicházel?
Čekali, až nositel světla odhalí svou pravou podobu, a
princi konečně došlo, že se mu zvyšující se teplota v podzemí rozhodně
nezdála.
Z kopce dolů se k nim totiž valil bublající
šarlatový proud lávy, plazící se temnou chodbou. Zvenčí do podzemního paláce
vtékala žhavá láva!
Xie Lian v duchu zasténal, když náhle ucítil
přímo za sebou prudký pohyb. Okamžitě pohnul rukou a z předloktí se mu
vymrštila hedvábná bílá páska.
„Stůjte!“ vykřikl princ. „Jen se chceme zeptat na
cestu!“
Pohyb patřil muži, který k nim běžel. Teď jen
stěží uskočil letící pásce a jeho postava na chvíli strnula. Světlo
z lávového proudu odhalilo mužovu tvář.
„Mu Qingu!“ vykřikl Feng Xin. „Ty hajzle! Stůj!“
Jako by ho to mohlo zastavit! Beze slova se dal do
dalšího běhu. Trojice se chtěla pustit do pronásledování, když v tom se
země prudce otřásla. Šarlatová láva se náhle vzedmula, rozlila se do šíře a
proudila přímo k nim. Chystali se znovu vyrazit na útěk, ale Xie Liana
náhle něco napadlo – přece jenom už musel podobný problém řešit, jen
v menším měřítku.
„Feng Xine, v té lávě je pravděpodobně mnoho
duchů s prázdnou skořápkou, kteří v ní dokáží plavat. Prostě na ně šlápneme,
abychom se neutopili!“
Sám se zaměřil na jednoho takového ducha, který
energicky pádloval rukama v proudu lávy, a
vyskočil na něj.
Sotva dopadl, pocítil příliv nadšení. Zdálo se, že
hlavy těchto prázdných skořápek jsou obzvláště velké, a pod jeho vahou se
dokonce jen nepatrně ponořily a stále plavaly na hladině. Pokud by se
nebránili, mohli by je klidně použít jako malé vory.
Feng Xin se také zaměřil na jednoho ducha prázdné
skořápky, a hned po dopadu na něj namířil lukem. „Plav pořádně, nepotápěj se!“
Pod hrozbou zbraně se ho duch neodvážil urazit a
máchal rukama ještě usilovněji. Hua Cheng mezitím na své prázdné skořápce jen
zkřížil ruce a sklopil zrak, což naprosto stačilo k duchovu utišení.
Neodvážil se ani pomyslet na jakýkoliv podraz a plaval z plných sil.
Pokud jde o Xie Liana, ten spojil ruce v modlitbě
a velmi upřímně se svým duchem prázdné skořápky vyjednával: „Vezmi mě na tuhle
jízdu, prosím! Jen na tuhle jednu! Potom ti zapálím kadidlo! Ty nechceš
kadidlo? A jaké obětiny chceš, jen si řekni!“
Duch prázdné skořápky však byl stále zjevně
nespokojený a znovu a znovu máchal rukama ve snaze ho odehnat. Princ však byl
přilnavý jako lepidlo, a i když se kymácel, odmítal se nechat odhodit. Netřeba
dodávat, že si našel toho nejobtížnějšího ducha ze všech.
Všichni tři se vezli na prázdných skořápkách a stékali
dolů s proudem lávy. Jako by pluly na člunu, čím déle jeli, tím prudší byl
náklon chodeb a tím větší byla rychlost. Museli se vyhýbat překážkám, které se
znovu a znovu prudce nořily z lávového proudu, a celá cesta tak byla
sledem nekonečných nebezpečí. Po chvíli konečně dostihli Mu Qinga.
Feng Xin vykřikl: „Mu Qingu, kam utíkáš?“
Pod Mu Qingovýma nohama byl také duch prázdné
skořápky. „Cože, mám tu čekat, až na mě společně zaútočíte?“
Feng Xin měl v rukou pouze luk bez šípů, takže
mohl jen křičet: „My na tebe nezaútočíme, nejdřív vysvětli, jak jsi tak
najednou zmizel ze zbrojnice!“
Mu Qing se s úšklebkem odhlédl. „Vy…“
Než mohl svou větu dokončit, Xie Lian spatřil,
k čemu se přibližuje, a zorničky se mu rozšířily. „Před tebou!“
Mu Qing se okamžitě otočil, a teprve tehdy zjistil, že
cesta před ním náhle končí.
Dříve tu byla nejspíš podzemní propast s nesmírně
strmým srázem – nejméně stovky zhangů padajícího útesu. Proud lávy tu už navíc
plul tak rychle, že než se mohl vzpamatovat, byl nepřipravený vymrštěn vzhůru.
Mu Qingova postava i duch prázdné skořápky okamžitě
zmizeli a trojice pronásledovatelů se už k okraji také blížila.
V poslední chvíli Ruoye vyletěl směrem dozadu,
několikrát se omotal kolem okapu palácové budovy v dálce a pak se svázal
do uzlu. Princ jednou rukou chytil Hua Chenga a druhou hodil konec Ruoye směrem
k Feng Xinovi. „Chytej!“
S hedvábnou páskou mezi sebou se všichni tři
nemotorně postavili na nohy. V tuto chvíli je od útesu dělilo nanejvýš
sedm zhangů a kdyby se opozdili o jediný krok, spadli by dolů. Jak se říká,
doslova „zastavili koně u propasti“. Stále se však kolem nich valila další a
další láva, a tak Xie Lian nařídil stažení.
Ruoye rychle poslechl a stáhl všechny tři směrem
k paláci a brzy poté už stáli na její střeše. Tento palác byl rozlehlý a
stejně tak i jeho střecha. Díky kamennému základu se nemuseli bát, že by jej
strhla láva, takže si konečně mohli chvíli oddechnout.
Poté, co se trochu uklidnili, Feng Xin nevěřícně
pohlédl na prázdný útes. „Mu Qing… on… spadl?“
Xie Lian se přinutil zklidnit bušící srdce, nadechl se
a otřel si krůpěje potu z čela. „Nespadl.“
Když vykoukl přes nejvzdálenější okraj střechy paláce,
zahlédl, že na skalách na kraji útesu je zabodnutá dlouhá šavle, jejíž jílec pevně
svírá pár rukou. Pod těma rukama se skrýval rozčílený zarudlý obličej se silně
zaťatými zuby.
Mu Qing visel na skále vedle proudu lávy, který tekl
dolů jako obří vodopád.
Kolem tváře mu šlehaly ohnivé krůpěje, div mu nechytly
vlasy. Nebýt vrstvy duchovního světla, které chránilo jeho tělo a blokovalo
většinu výparů, už by mu nejspíš hořela hlava a jeho kůže by byla na uhel. Ale
tato ochrana nemohla vydržet dlouhé, a pokud by spadl do lávového jezírka, jeho
kosti by se rozpustily na prach.
Byla to děsivá scéna a Feng Xin rychle vyhrkl: „Co
budeme dělat? Vaše Výsosti, dostane se k němu vaše hedvábná páska?“
Xie Lian už se o to pokusil, ale rychle Ruoye stáhl a
uhasil na něm plameny. „Nejde to! Je příliš daleko a Ruoye by v půlce
cesty vzplál!“
Drobné plameny už tančily i na Mu Qingově rouchu a rukojeť
jeho šavle byla čím dál víc rozžhavená. Přesto se nepouštěl, pevně se držel a
bál se i jen podívat dolů.
Kdyby se pustil, čekaly by ho jen šlehající plameny a
láva. Duchové mrtvých, uvěznění v prázdných loutkách dole křičely a
volaly, jako by toho, co nad nimi visí a bojuje o život, vyzývaly, aby se k nim
připojil.
Mu Qing svíral šavli ve smrtelném sevření a bledé čelo
měl pokryté potem. Když v dálce spatřil ty tři, jeho rty se pohnuly, jako
by chtěl zavolat o pomoc. Jenže s jeho osobností bylo opravdu těžké, aby
slova jako „pomoc“ a „zachraňte mě“ opustila hrdlo.
Kromě toho, ať už by toho byl Hua Cheng schopný nebo
ne, pravděpodobně by se nestaral o jeho záchranu. U Feng Xina to také nebylo
jisté, takže jediný, kdo by byl ochoten ho zachránit, měl na to schopnosti a
mohl ostatní dva přesvědčit, byl Xie Lian.
Nakonec se Mu Qing trochu napjal, na čele mu naběhly
žíly a vykřikl směrem k princi: „Vaše Výsosti!“
Xie Lian právě prohledával okolí, a když uslyšel jeho
volání, otočil se jeho směrem. Mu Qing hodnou chvíli váhal, pak se nadechl a se
zarudlým obličejem vykřikl:
„Věř mi! Vaše Výsosti, víš, že nelžu! Víš, že bych
doopravdy nikomu z vás neublížil, že?“
Jeho prosby byly plné naděje, jako by se držel
poslední nitky života, a to náhle v Xie Lianovi vyvolalo vzpomínku na
jinou scénu z jiné doby. Tehdy, když se stmívalo, před mnoha a mnoha lety,
i on prosil Mu Qinga se stejnou zoufalou nadějí a použil podobná slova: „Víš, že nelžu, že?“
Jak mu tehdy Mu Qing odpověděl?
Na tyto věci nemyslel už stovky let, ale ta věta
vytáhla vzpomínky ze zaprášených koutů jeho paměti. Vytáhly a uvolnily se,
naplnily mu mysl nespočtem obrazů a hlasů, a teprve tehdy si princ uvědomil, že
si jasně pamatuje každý detail. Že nikdy nezapomněl.
Mu Qing se odpovědi nedočkal a v nezvyklém tichu
se zdálo, že si vybavuje stejnou scénu, protože barva jeho tváře se pomalu
měnila. Nejspíš mu došlo, že použil ke své prosbě špatná slova, a nechtěně
připomínal Xie Lianovi, co mu připomínat nechtěl.
Vtom se za princem ozval tichý Hua Chengův hlas:
„Gege, než se rozhodneš, musím ti připomenout pár věcí.“
Xie Lian se vzpamatoval a ohlédl. „Copak?“
„Za prvé,“ začal Hua
Cheng,“ pokud láva nepřestane proudit, bude pokus o záchranu jeho života
nebezpečný.“
Jenže kdo ví, kdy proudit přestane? Jílec šavle už byl
rozpálený do ruda a Mu Qingovy ruce už ho dlouho neudrží.
Xie Lina mlčel a Hua Cheng pokračoval: „Za druhé,
pokud už se Mu Qing vzdal Jun Wuovi, pak bude mít Jun Wu určitě způsob, jak ho
odsud dostat. Ale ty, ty se určitě dostaneš do nebezpečí. A ta šance je velká.
Přemýšlej o jeho jednání a o tom, jak se celou dobu naší cesty choval.“
Omráčil Feng Xina, nalákal je do zbrojnice, odmítal se
přiznat, že Feng Xinovi ublížil, a dokonce mu obvinění vrátil. Poté, co
zbrojnice zešílela, náhle zmizel, následně se náhle obrátil tok lávy a přivedl
je až sem.
A teď snad opět záměrně přivedl Xie Liana k jeho
možnému konci?
