V síni hořel oheň a vyhříval místnost. Chen Yang klečel už téměř hodinu. Xiao Chiye seděl ve velitelském křesle a četl knihu o vojenské strategii, zatímco generálové Císařské armády klečeli hned za zástěnou. Uvnitř i venku panovalo ticho.
Jak říkalo přísloví: „Pokud si generál dosud nezískal úctu, musí si ji vynutit ukázkou síly.” Když Xiao Chiye před pěti lety převzal velení nad Císařskou armádou, předvedl právě takovou ukázku moci a síly. Vyžadoval nad těmi muži absolutní autoritu a respekt. Během posledních pěti let spravedlivě uděloval odměny a rozdával tresty; nikdy nešetřil na platech ani na zásobách. Zašel tak daleko, že ze svých peněz dorovnával jakékoliv nedoplatky. Byl velkorysým ke svým podřízeným, přestože svrchník, který nosil, byl ten, který mu před třemi lety poslala švagrová.
Události během Podzimního honu umožnily Císařské armádě znovu zdvihnout hlavu. Lidé je teď oslavovali a jejich prestiž zastínila i Osm velkých praporů. Ti samí ustrašení vojáci, kteří se dříve před Osmi velkými prapory krčili, si teď troufali jim poroučet. Jenže nebylo to požehnání, ale kletba. Hlava opojená úspěchem dovede člověka na scestí. Xiao Chiye potřeboval příležitost, jak vrátit Císařské armádě rozum, a Tantai Hu mu jednu takovou poskytl.
Chen Yang se neodvážil zvednout hlavu, a když Xiao Chiye zaklepal na stůl, okamžitě vstal, aby dolil čaj. Jakmile byl šálek naplněn, znovu poklekl.
Xiao Chiye celou noc neřekl jediné slovo, a tak Chen Yang klečel na zemi až do úsvitu.
Nechat slova nevyslovená způsobilo často více studu než je říct nahlas.
...
Následující den se měl Xiao Chiye zúčastnit ranní audience u dvora. Poté, co se oblékl, sdělil Chen Yangovi: „Dnes mě doprovázet nemusíš. Odpočiň si.”
Chen Yang měl nohy zcela znecitlivělé dlouhým klečením. S dlaněmi rozprostřenými na zemi se poklonil až k zemi a chraplavým hlasem odvětil: „Pane…”
Vždy oslovoval Xiao Chiyeho Vaše Excelence. Ale tentokrát tato slova vycházela přímo z jeho srdce. Xiao Chiye se na chvíli zastavil, ale neotočil se.
Chen Yang se znovu poklonil. „Prosím pane, uložte mi jakýkoliv trest, který uznáte za vhodný.”
Xiao Chiye zvedl ruku a propustil služebnictvo. Teprve, když se síň vyprázdnila, otočil se k Chen Yangovi. „Pokud člověk nic špatného neudělal, jaký pak smysl má ho trestat?”
Pot z Chen Yangova čela mu stékal do očí. „Pochybil jsem.”
Nastala dlouhá odmlka, až nakonec Xiao Chiye promluvil: „Zhao Hui roky doprovázel staršího bratra ve válkách a šplhal po hodnostech. Možná během následujících pěti získá vlastní sídlo a titul. Vy oba jste schopní muži, které osobně vybral můj otec. Jak to, že se Zhao Hui těší takové úctě, zatímco ty musíš následovat takového budižkničemu, který hnije v zajetí?”
Chen Yangovi rty ztratily veškerou barvu. „Jak bych si něco takového mohl myslet? Dědic má nepochybně své silné stránky, ale vy jste ten, kdo drží nebesa nad mou hlavou! Zhao Hui a já jsme bratři ze stejného rodu. Naše sláva i neúspěchy jsou jedno a totéž.”
„Doufám, že ten princip chápeš,” řekl Xiao Chiye. „Bratři, kteří bojují mezi sebou, a rodiny, které na sebe tasí meče, jsou prohnilá chátra. Zničí se sami dřív, než nepřátelé vůbec hnou prstem. Tím, že jsi se mnou zůstal v Qudu, jsi nechal všechny naše rodinné záležitosti doma na starosti Zhao Huimu. A když se jeho mladší sestra vdávala za zástupce ministra obřadů přímo tady v Qudu, zastoupil jsi ji jako rodina, aby nezůstala v cizím domě opuštěná a měla vedle sebe o svátcích bratra . Chceš-li dosáhnout velkých věcí, musíš bojovat s odhodláním a duchem, ale nikdy ne na úkor morálních zásad. Jen spravedlnost a hrdinský duch dělají z člověka opravdového muže.
„Proč tě tak trápí, že tě s ním srovnávají? Zhao Hui by neudělal to, co jsi včera udělal ty, protože by bral ohledy na pověst staršího bratra. Teď jsi velitelem stráží Císařské armády, a přesto se spoléháš na levné triky, jako je hledání obětního beránka, jen abys sjednotil své muže. Pro špetku uspokojení jen přihlížíš a díváš se, jak je důstojnost tvého pána pošlapávána. Věděl jsi, že je Tantai Hu ze Zhongbo, ale i tak jsi mu přidělil včerejší směnu, aby si mohl vybít svůj hněv. Co se stalo, Chen Yangu? To jsi po mém boku klesl tak hluboko, že se musíš ubírat k takovým trikům, aby sis získal lidi? Vyměnil jsi jméno svého pána pro krátký okamžik uspokojení?”
Chen Yang přemožen výčitkami a sebeobviněním, sklonil hlavu. „Zklamal jsem, pane…”
„Zklamal jsi akorát tak sám sebe,” odvětil chladně Xiao Chiye. „Než se vrátíš ke svým povinnostem, srovnej si věci v hlavě. Příštích několik dní mě bude doprovázet Gu Jin.”
Chen Yang zůstal omráčeně klečet. Zvedl hlavu právě včas, aby zahlédl, jak Xiao Chiye odhrnul závěs a vykročil ven.
…
Shen Zechuan se konečně dobře vyspal. Právě teď čekal vedle kočáru, foukal si teplý vzduch do dlaní a pozoroval sokola, jak krouží na zašedlé obloze.
Když Xiao Chiye vyšel ven, nastoupil rovnou do povozu. Gu Jin vzal do ruky bičík a zadíval se na Shen Zechuana, ten mu však pohled neopětoval. Závěs byl lehce odtažený a Shen Zechuan mohl vidět, jak na něj Xiao Chiye významně hledí.
Shen Zechuan cítil na zádech pohledy mužů Císařské armády, kteří celou noc mrzli na nádvoří a káli se. Usmál se na Xiao Chiyeho a pak vystoupal za ním.
Kočár se začal kolébat, jak Gu Jin popohnal koně vpřed. Xiao Chiye podal Shen Zechuanovi ohřívač rukou. Sotva si ho převzal, Xiao Chiye přitlačil dlaň k té jeho.
„Tak studené,” řekl Xiao Chiye.
Shen Zechuan zvedl prst, aby odtlačil Xiao Chiyeho ruku pryč, a pak se opřel o stěnu kočáru a přitiskl si ohřívač rukou více k tělu.
„Nevypadáš zrovna spokojeně,” hlesl Xiao Chiye.
„Jsem šťastný,” podíval se na Xiao Chiyeho a s úsměvem pokračoval: „Jsem nesmírně šťastný, že se za mě Druhý mladý pán přimluvil a pomohl mi z mých nesnází.”
„Nikomu jsem nepomáhal,” řekl Xiao Chiye.
„Možná ne,” odvětil Shen Zechuan. „Teď, když už sis získal jejich respekt, je na čase se s nimi spřátelit. Kdy se budou rozdávat zásluhy? Už nezbývá mnoho dní, kdy ti budu dělat osobního strážce. Měl by sis pospíšit, pokud mě ještě chceš využít.”
Xiao Chiye na něj mlčky hleděl.
Shen Zechuan mírně zvedl bradu v opatrném gestu uvolnění a vydechl, než po chvíli řekl: „Pokud jde o vedení ostatních lidí, nemohu se ti rovnat. Shen Lanzhou je dobrým cílem a můžeš tak obhájit svou autoritu, zastrašit tygra a možná si i zahřát postel. Jen těžko se hledá situace, kde můžeš zabít tři mouchy jednou ranou. Opravdu působiví, Xiao-Er.”
Z ulice k nim doléhal hluk, ale uvnitř kočáru s prodlužujícím se tichem houstlo napětí. Seděli jen pár palců od sebe, a přesto jako by je dělila hluboká propast. Když kočár konečně dorazil do cíle, Gu Jin taktně neřekl ani slovo, aby je nerušil. Shen Zechuan vrátil ohřívač rukou na malý stolek.
„Jaká škoda.”
„Čeho je škoda?” zeptal se Xiao Chiye.
„Všichni si myslí, že noci trávíš oddáváním se tělesným rozkoším,” přejel si Shen Zechuan jazykem po zubech a klidně pokračoval: „Kdo by tušil, že Xiao-Er je tak svědomitý muž plný cti? Vždyť ses nedotkl ani mých rtů, natož abys mě ošukal.”
Shen Zechuan se chystal odhrnout závěs a vystoupit z kočáru, ale Xiao Chiye ho rychle popadl za opasek. „Ah,” zašklebil se, „Pokud toužíš zkřížit meče v posteli, rád ti tvé přání splním.”
„Nechci nikoho, kdo má tak pronikavý pohled,” odvětil Shen Zechuan.
Závěs se zavlnil, když z povozu vystoupil, a Xiao Chiyeovi zůstali jen prázdné prsty, které v plné touze sevřel.
…
Po propuštění Tantai Huie se Císařská armáda vrátila ke své běžné práci. Vojáci sklonili hlavy a chovali se slušně, čímž se navrátili k disciplíně, která panovala před Podzimním lovem. Chen Yang se stal ještě opatrnějším a už nepřivíral oči nad potížemi.
Chen Yang si před lety v Libei poranil nohu a toto zranění ho stále trápilo. Během kruté vlny mrazů v Qudu o několik dní později ho noha bolela pokaždé, když byl ve službě. Jednoho večera po večeři hodil Xiao Chiye Chen Yangovi několik lahviček léčivé masti. Když je Chen Yang té noci otevřel, zjistil, že se jedná o neuvěřitelně vzácnou mast, kterou Xaio Jiming dostal před lety od mistra Yidenga. Nemohl si pomoci a opět si začal vyčítat své činy, načež se s novou horlivostí vrhl do práce.
Tantai Hu naproti tomu dorazil domů a okamžitě se ocitl v úzkých. Ačkoli celá jeho rodina byla po smrti, adoptoval tři děti ze Zhongba, které všechny živil ze svého platu. Byl svobodný a neměl manželku, která by se starala o domácnost, a každý měsíc utratil výplatu do posledního měďáku. Jejich zásoby obilí byly nyní prázdné a nový rok se kvapem blížil. Tantai Hu byl veteránem z Dengzhou a v Qudu měl mnoho přátel. Celá léta to byl on, kdo se staral o ostatní. Teď, když řada došla na něj, nedokázal se přinutit požádat o pomoc. Utahování opasků, aby mohl nakrmit děti, však také nebylo dlouhodobým řešením.
Tantai Hu už dospěl do bodu, kdy zvažoval, že vezme práci vymahače dluhů pro lichváře, když vtom se na jeho prahu objevil Chen Yang.
„Nový rok je za rohem,” řekl Chen Yang a položil na stůl váček s penězi. „Vrchní velitel pamatuje na to, že máš doma tři malé děti.”
Tantai Hu seděl v křesle a odvrátil tvář. „Jelikož už nejsem v Císařské armádě, není důvod, abych od ní přijímal peníze.”
„Tvé jméno nese slovo tygr, ale to ještě neznamená, že se musíš chovat jako hlupák,” řekl přísně Chen Yang. „Proč k Jeho Excelenci chováš takovou zášť? Toho dne jsi před všemi vystoupil proti Shen Zechuanovi. Kde je tvá úcta k vrchnímu veliteli? Nekázeň je v armádě velkým tabu. Už tolik let jsi zástupcem velitele, tak mi netvrď, že jsi na to zapomněl.”
„Co jsem měl dělat?” zeptal se prudcce Tantai Hu. „Kdykoliv toho Shena vidím, vybaví se mi moji rodiče!”
Chen Yang si povzdechl. „I tak jsi ho ale neměl ponižovat. V širším smyslu jsi urazil i vrchního velitele. Sleduješ ho už roky, cožpak neznáš jeho povahu? Přesto sis však nedokázal pomoct.”
Tantai Hu si projel rukou vlasy.
„Byla to i má chyba,” řekl Chen Yang. „Věděl jsem, že jsi prchlivý, ale nezastavil jsem tě. Když uděláš chybu, přiznej ji, a když dostaneš trest, přijmi ho. Spravný chlap ví, kdy se vzepřít a kdy se podvolit. Musíš spálit všechny mosty jen proto, abys ze sebe udělal hrdinu?”
„Co jiného jsem měl dělat? Už jsem odevzdal svůj velitelský odznak!” Tantai Hu znovu pocítil křivdu. „Následoval jsem Jeho Excelenci pět let. Během podzimního honu jsem nasadil vlastní život. Pro Císařskou armádu nebylo vůbec snadné vydobýt si po tom všem zpět svoje jméno. Takže mě k smrti děsí vidět tu mazanou lišku, jak si volně chodí po městě! Ten jeho pohled… Mám obavu, že svede Jeho Excelenci na scestí! Měl jsem strach a k smrti ho nenávidím! Slyšel jsem Ding Taoa říkat něco o tom, že to není jeho chyba. Jasně, kdo by to nevěděl? Vydržel bys to na mém místě? Nezemřel jen tak nějaký pes od cesty, ale moji rodiče a sourozenci!”
Chen Yang mlčel.
Tantai Hu zármutkem dupl nohou a utřel si mokré oči. Jen ta myšlenka přivedla jizvami pokrytého muže k slzám. Hrudník se mu dmul vzlyky, když promluvil: „Každý by byl znechucený, kdyby mu před očima mávali člověkem, kterým pohrdá, natož, když s ním má nevyřízené účty za prolitou krev. V roce, kdy byly jednotky Zhongba pořaženy… ti z nás, kteří přežili, skončili s rozvrácenými rodinami a zničenými domovy, zatímco my sami jsem jen stěží vyvázli životem! Chen Yangu, kdo se ale smiluje nad námi? Podívej se na ty tři děti u mě doma. Stali se z nich sirotci dřív, než vůbec začali mluvit, a aby přežili, hrabali bláto pod kopyty koní. Naše životy nemají žádnou cenu.”
Chen Yang ho poplácal po rameni a několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „Když ses přidal k Císařské armádě, věděl jsi, že slovo našeho vrchního velitele je zákonem. Hu-zi, před pěti lety, když Jeho Excelence dělal v Císařské armádě čistky, chtěl přijmout vojáky jako jsi ty. Ty, kteří nepocházeli z Qudu, ale ministerstvo války s tím nesouhlasilo. Vzpomínáš si, co tehdy Jeho Excelence řekla?”
Tantai Huovi se zachvěla ramena.
Chen Yang pokračoval: Jeho Excelence řekl přesně to samé, co tě teď vede k tomu, abys byl vojákem: ,Křivdy spáchané na našich rodinách ještě nebyly pomstěny a pouta našeho národa ještě nebyla rozbita”. Císařská armáda jednoho dne vyjede na našich koních horským průsmykem. Až ten čas přijde, nebude poražení nepřítele vlastníma rukama uspokojivější než nadávání nějakému cizinci? Jak to, že jsi na tohle zapomněl?”
„Jak bych na to mohl zapomenout?” řekl Tantai Hu. „Nikdy se mi to nevytratilo z mysli. Svůj život jsem dal do rukou Jeho Excelence, aby s ním naložil, jak uzná za vhodné, a to všechno v naději, že takový den přijde.”
„Tím pádem vyřešeno.” Chen Yang vstal a posunul váček s penězi přes stůl směrem k Tantai Huovi. „Bratři vůči sobě necítí zášť. Vrchní velitel s námi jedná jako s bratry a tyhle peníze vzal ze svých vlastních úspor. Po novém roce si připni odznak velitele a vrať se ke své původní jednotce.”
Tantai Hu plný protichůdných pocitů v srdci doprovodil Chen Yanga ke dveřím.
…
Když se Chen Yang vrátil, narazil na Shen Zechuana a ti dva se navzájem pozdravili. Chen Yang zvedl závěs a vešel do dveří, čímž Shen Zechuan pochopil, že záležitost byla vyřešena.
Díval se na padající sníh a myšlenky mu bloudily všude možně.
Zákeřná šelma, jako byl on, mohla působit falešně, i kdyby byla pravá, a stát se skutečnou, i kdyby byla falešná. Nikdo nedokázal poznat, zda se za jeho úsměvem skrývá radost nebo hněv, ani nedokázal rozlišit upřímnost od klamu.
Netrvalo dlouho a Chen Yang znovu vyšel ven. Zvedl závěs a přikývl směrem k Shen Zechuanovi. „Jeho Excelence je připravena, abyste se společně najedli.”
Shen Zechuan se otočil a uviděl, jak ho uvnitř pozoruje čekající Xiao Chiye.
--Předchozí-- -Kapitoly- - Další -