Velká událost se rychle
blížila.
To vědomí působilo neklid
každému ve Městě duchů. Dokonce i princ byl šokován, když se o tom dozvěděl a
brzy byl stejně neklidný jako ti, kteří ho o tom tajně přišli informovat.
„Narozeniny?“
„Přesně tak.“
Byla to pravda. Pán Města
duchů Hua Cheng měl brzy oslavit své narozeniny – dožíval se požehnaného věku
kdoví kolika let.
Xie Liana se při tom
zjištění zmocnila nevysvětlitelná panika.
„Pak… tedy… pak… jak je San
Lang slavil dřív?“
Duchové se začali chaoticky překřikovat:
„Měl obrovskou oslavu, kvák!“
„On je vlastně moc neslavil,
to jen mi ostatní jsme to dělali na vlastní pěst, aspoň myslím…“
„Ale Pánu města Hua na tom
stejně vůbec nezáleží, víš?“
Princ nakrčil obočí. „Jak to
myslíte, že mu na tom nezáleží?“
„Náš pán své narozeniny
nikdy neslaví,“ odpověděl jeden duch.
„Jo, je mu úplně jedno, co
v ten velký den uděláme. Nikdy se ani nepodívá na žádný z dárků,
takže každý rok je jeho narozeninová oslava jen o tom, že se dobře bavíme my
sami, kvák!“
„Vznešený pán má totiž matné
vzpomínky a ani si nepamatuje, který den přesně ty narozeniny má.“
Xie Lian se na chvíli
zamyslel a pak došel k pevnému rozhodnutí: Vzhledem k tomu, že Hua
Cheng projevoval o své předchozí narozeniny tak malý zájem, musel teď on
vymyslet, jak udělat tyhle jiné – aby byly výjimečné a zajímavé, zkrátka aby mu
dopřál dokonale šťastný den. Jinak by i tyhle narozeniny byly stejné jako ty
předtím, ať už by u toho princ byl, nebo ne.
Prvním nezbytným krokem byl
dárek. Xie Lian upadl do hlubokého přemítání. Co by měl darovat?
Duchové na něj zírali
s pohledy plnými naděje. „Taoisto Xie, přemýšlíš o tom, co dát našemu
pánovi?“
„Ano. Trochu se stydím, ale…
nejsem si moc jistý, co by se vašemu pánovi mohlo líbit. Co když vyberu něco
nevhodného?“
„Prosím tě, čeho se bojíš?“ uklidňoval
ho řezník. „Dokud to bude od ctihodného pána… od taoisty Xie, pán města bude
bez sebe radostí.
„Jo, byl by šťastný, i kdyby
dostal kus šrotu. Dárek od cti… od taoisty Xie bude vždycky něco extra!“
Xie Lian se v odpověď
nevýrazně usmál. Považoval tento druh uvažování za naprosto špatný a povrchní –
nebyla v tom ani špetka vážnosti nebo upřímnosti.
„Takhle to nemůžete říkat,“
namítl. „Dárek se musí vybírat pečlivě. Máte někdo nějaké nápady?“
Hua Cheng vládl Městu duchů
po staletí, takže duchové možná věděli o tom, co se mu líbí, mnohem víc než on.
Možná by z tohoto skupinového rozhovoru mohl získat nějaké nápady nebo
inspiraci a najít tak dárek, který by byl vhodný i originální. Jen musí trochu
přemýšlet.
A skutečně, shromáždění duchové
souhlasně volali: „Ano, ano, máme!“
Ke Xie Lianovi se začaly
natahovat desítky kuřecích pařátů, prasečích nožiček i chapadel nabízejících
směsici věcí, z nichž některé v životě ani neviděl. Ohromený náhodně
vybral jeden předmět – elegantní lahvičku ze zeleného nefritu, která působila
poněkud tajemně.
„Och? Co je tohle?“
„Ten nejlepší lektvar
lásky!“ vysvětloval majitel. „Stačí pár kapek a omámená osoba zaručeně bezhlavě
propadne tomu, kdo ji omámil. Jejich touha vzplane, a přitom je to naprosto
bezpečné!“
Po krátké odmlce princ
zvážněl a napomenul ho: „Díky za doporučení, ale láska se rodí ze srdce, jak by
ji šlo zmanipulovat lektvarem? Už nikdy takové věci nepoužívej.“
„Ano, máš pravdu, už ho
nepoužiji,“ souhlasil s obavami a úctou duch, který lahvičku nabídl. „Ne
že bych ho někdy používal, navrhl jsem to jen proto, že ses, taoisto Xie, ptal
na dárek.“
Xie Lian byl pobavený a
rozhořčený zároveň. Copak si opravdu mysleli, že by měl Hua Chengovi dát
lektvar lásky?
„Nemyslím si, že by tvůj pán
ten lektvar potřeboval,“ zasmál se.
Dav odstrčil ducha dozadu a
ze změti nohou a rukou se ozývalo: „Jo! Copak by náš pán města potřeboval
lektvar, kdyby po někom toužil? Co si myslíš?“
„To je jistě velká a nezpochybnitelná pravda,“ pomyslel
si princ. V jeho vlastním případě nebyla potřeba jediná kapka lektvaru –
byl pod Hua Chengovým kouzlem už jen při pohledu na něj. Taková ostuda.
Aby na něm nebyly vidět
rozpaky a nezačal se červenat, rychle zvedl jednu krabičku. „A co je tady?
Pilulky? Perly?“ zeptal se, když ji otevřel.
„Je to pilulka na
otěhotnění!“ odpověděl duch, který poklad nabídl.
Xie Lian beze slova krabičku
zavřel. Tady se opravdu nemusel ptát, co ta věc dělá.
„Co to má všechno být?“
zamumlal bezmocně. Proč mu dávali pro Hua Chenga jen samé takové nevhodné
dárky?
Každopádně pochopil, že od
nich žádné užitečné rady nedostane. Řekl tedy duchům, aby tajně připravili
oslavu narozenin Krále duchů, a začal nad dárkem dumat sám.
…
Ta záležitost ho nejspíš tak
zaměstnala, že se mu starosti vepsaly do tváře. Lámal si s tím hlavu, zatímco
dělal Hua Chengovi společnost během výuky písma, když v tom mu vedle vedle
ucha zaznělo: „Gege.“
Xie Lian se probral. „Co se
děje?“ zeptal se s nakloněnou hlavou.
„Je to jen moje
představivost,“ odložil Hua Cheng štětec, „nebo si s něčím děláš starosti?
Neřekneš mi to a nedovolíš svému San Langovi, aby ti od toho břemene ulehčil a
pomohl ti problém vyřešit?“
Princ se vmžiku napjal a
upravil svůj výraz. „Neodkládej štětec,“ varoval ho. „Nezahálej a znovu
pokračuj.“
Hua Cheng se nahlas zasmál a
znovu štětec uchopil. „Nachytal jsi mě,“ posteskl si.
Když Xie Lian viděl, že se
mu prozatím podařilo podezření odvrátit, s úlevou si povzdechl.
Jenže Hua Cheng napsal jen
další dva řádky, načež ledabyle prohodil: „Ale gege, v poslední době se chováš
trochu divně.“
„Aha? Jak to?“
Hua Cheng si ho chvíli
prohlížel, načež se zasmál. „Zdáš se být trochu… poslušnější než obvykle.“
„Nebyl jsem takový vždycky?“
opáčil princ s úsměvem. Jenže protože pořád neměl žádný nápad na dárek,
rozhodl se zariskovat. Chvíli žvanil o všem možném a pak se s pokusem o
nonšalanci zeptal: „San Langu, mám na tebe otázku.“
„Hm? Co se děje?“
„Máš někdy pocit, že by ti
něco chybělo? Cokoliv?“
„Chybělo?“ podivil se Hua Cheng.
„Co tím myslíš, gege? Tobě něco chybí?“
„Ale ne, myslel jsem tebe.
Jen se ptám…“ Xie Lian se neodvažoval být příliš přímočarý, aby mu vše
neprozradil. Místo aby se zeptal „Co bys chtěl“ nebo „Jaké věci se ti líbí“,
musel se zajímat oklikou, jenže si zároveň nebyl jistý, zda mu takové okliky
k něčemu budou. Byla to velmi vyčerpávající záležitost.
„Mně?“ podivil se Hua Cheng.
„Myslíš si, gege, že mi něco chybí?“¨
Skutečně mu nechybělo vůbec nic. Xie Lian se mimoděk
zahanbením celý nahrbil.
„Proč se vlastně ptáš, gege?“
V obavě, že by mu to mohlo dojít, zvolil Xie Lian
krajní řešení a prudce do něj strčil. Hua Cheng se před ním nikdy neměl na
pozoru, takže byl s žuchnutím sražen dozadu na postel.
Ačkoliv se mu překvapením rozšířilo oko, očividně
proti takovému zacházení nic nenamítal. „Co to má znamenat, gege?“ zeptal se
s úsměvem. „Takové nadšení? Ty…“
To už k němu Xie Lian odvážně přistoupil a
zapečetil mu rty polibkem, čímž Hua Chengovi zabránil dokončit myšlenku. Brzy
už nebyl prostor ani chuť na jakékoliv vyptávání, protože ho Hua Cheng zachytil
v náručí, otočil jejich pozice a měl na práci jiné věci než Xie Lianovo
zvláštní chování.
...
Ačkoliv si Xie Lian dlouho a usilovně lámal hlavu,
stále na nic nepřicházel, takže mu nezbylo než znovu hledat pomoc. Jako první
ho samozřejmě napadli jeho dva schopní bývalí podřízení.
Všichni tři se teď krčili v odlehlém, neznámém a
zchátralém chrámu. Po chvíli trapného ticha se Feng Xin zeptal: „Proč vy dva
koukáte zrovna na mě?“
Zbylí dva na něj dál zírali a jejich mlčení mluvila za
ně.
Nedalo se nic dělat, z nich tří to byl jedině
Feng Xin, kdo měl někdy ženu, takže teoreticky by měl být i tím, kdo nejlépe
ví, jak někoho milovaného potěšit. Ale Feng Xinova tvář s každým dalším
pohledem jen víc a víc temněla.
„Bez ohledu na to, jak dlouho na mě budete zírat,
k ničemu to nebude,“ zopakoval. „Já jí dal jen jednu jedinou věc.“
Tím byl zlatý pás – ten, který mu dal Xie Lian.
Mu Qing nemohl uvěřit, že ho sem dotáhli jen kvůli
takové záležitosti. Maximální zdvořilost prokázal už jen tím, že tu na ně ještě
nekřičel, a ze všeho nejvíc toužil mít to rychle za sebou.
„To ujde. Pásky jsou v pohodě. Můžeš mu taky dát
nějaký zlatý.“
Xie Lian jeho sarkasmus absolutně minul: „Ale já už
žádný nemám!“
Všechny jeho pásy byly zastaveny už před staletími.
Mu Qing přitvrdil v pasivní agresi: „Pro tebe je teď
všechno hračka, ulice jsou plné tvých chrámů a věřících. Stačí kterémukoliv
z těch lidí poslat sen a říct jim, co chceš. Zlatý pás tu budeš mít
natotata.“
„Ale to není ono,“ namítal princ. „Těžko by to byl
dárek od srdce, kdybych požádal, aby mi moji věřící dali dar, který chci pro
někoho jiného.“
Když Mu Qing pochopil, že se jeho sarkasmus míjí
účinkem, jeho tón se konečně vrátil do normálu. „Proč s tím tak naděláš?
Tak mu prostě něco vyrob.“
„To je skvělý nápad!“ vyhrkl Xie Lian. „Ale já nevím
jak!“
„Můžeš se to naučit.“
„Máš pravdu, ale od koho?“
Mu Qing
začínal ztrácet trpělivost. „Jak to mám vědět? Prostě někoho čapni…“
Než mohl větu dokončit, odmlčel se, protože si
uvědomil, že teď je to on, na kom spočívají všechny pohledy.
O čtyři hodiny později bylo všech deset Xie Lianových
prstů rozpícháno od jehly a zabaleno v obvazech, aby mu z rukou
netekla krev. Jeho bolest a úsilí dalo vzniknout dlouhému, pruhovanému předmětu
neurčitého účelu.
Mu Qinga z pohledu na tu věc pálily oči. „Co to
má jako být?“ vyštěkl.
Xie Lian si povzdychl. „Pás.“
„Já vím, že je to pás!“ odsekl Mu Qing hrubě. „Ptám
se, o co ses na něm pokusil s tou výšivkou? Co mají sakra symbolizovat ty
dvě šišky?“
„To nejsou šišky!“ protestoval Xie Lian. „To jsou dva
lidé. Copak to nepoznáš?“
Aby mu pomohl lépe si to představit, gestikuloval a
vysvětloval: „Tohle jsou jejich obličeje. Tohle jsou oči, tady jsou ústa…“
Poté, co byl Mu Qing znovu ujištěn, že se skutečně
jedná o hlavy dvou lidských bytostí, ohromeně zavrtěl hlavou. „Kdo vyšívá na
pás dvě obří hlavy? Dá se taková věc vůbec nosit na veřejnosti? Máš docela
dobrý vkus na módu, tak jak se ti podařilo stvořit něco takového?“
Xie Lian za to nemohl. Byl zkušený ve věcech, jako je
oprava domu, kopání studny, stavění zdí a podobně, a byl v tom docela
rychlý. Co se však týkalo domácích prací, ke kterým inklinovaly spíše ženy,
situace se mu vymkla z rukou ve chvíli, kdy vzal do ruky jehlu a nit.
Podíval se na své dokonale zafačované ruce, a ačkoliv už ho nebolely, musel si
přiznat, že ho „rychlost“ vlastního pokroku spíše odradila.
„Já to opravím… asi.“
Dílo však bylo dokončeno, tak co na něm bylo
k opravování? To nejlepší, co mohl udělat, bylo přidat kolem obou hlav
věnec z květin, čímž je změnil v mazlící se pár připomínající velké,
nemotorné mazlící se slunečnice.
Feng Xin s Mu Qingem se nyní nepokrytě ošklíbali
a na Mu Qingově čele dokonce slabě vystoupily žíly. „Za tu dobu by se to
naučila i cvičená opice,“ nadával princi. „Jak můžeš být takové nemehlo?
Jediné, co děláš, je že se bodáš do rukou!“
Feng Xin Xie Liana bránil: „Kdy jsi ty učil nějakou
opici? Jen zbytečně meleš pantem!“
„Zapomeň na to, měl bys to prostě vzdát,“ pokračoval
Mu Qing princovým směrem. „Nemáš na to talent.“
Nebylo moc příležitostí, kdy by mohl princi něco takového
říct, navíc s naprostým nedostatkem pokory. Vlastně to bylo docela
příjemné.
Feng Xina tím však vytočil. „Můžeš už s těmi kecy
přestat? Od té doby, co jsme začali, jsi Jeho Výsost ještě nepochválil. Nosit
oděv a sám si ho vyrábět není to samé! Navíc ten pás není tak špatný, alespoň
se dá nosit.“
„No jistě, jistě. Nech ho, ať ti tu věc daruje, a
jestli se v tom troufneš objevit na veřejnosti, uznám, že jsi vyhrál.“
Než mohl Feng Xin jakkoliv odpovědět, Xie Lian ten
směšně ošklivý pás schoval. „To ne, raději si ho nechám pro sebe.“
Takovou věc přece nikomu darovat nemohl!
…
Feng Xin ani Mu Qing mu moc nepomohli, a tak Xie Lian
přišel k další osobě, která ho napadla.
„Dárek? Vaše Výsosti, přišel jsi za správným člověkem.
Na světě není jediný vzácný poklad, na který by Vládce větru… na který bych já
kdy nepohlédl.
Krčili se u silnice a rozcuchaný Shi Qingxuan mluvil a
mluvil. V této záležitosti byl očividně odborníkem a tak byly Xie Lianovy
prosby o radu ještě pokornější.
„Určitě existují vzácné poklady, které si nikdy
nenárokoval, ale musíš vynaložit k jejich získání obrovské úsilí,“ radil
Si Qingxuan dychtivě.
„To nevadí,“ ujišťoval ho Xie Lian rychle. „Vlastně mi
to dokonale vyhovuje.
Větší úsilí znamenalo vzácnější poklad, a co jiného by
tak skvěle ukázalo jeho upřímnost? Pokud by to byl poklad, jehož získání by
bylo skoro nemožné a který ještě nikdo předtím nezískal, tím lépe. Získal by
tak mimořádně vhodný dárek pro Hua Chenga.
Když si princ představil, jak Hua Cheng pravděpodobně
povytáhne jedno obočí a koutek úst mu vyletí nahoru, neovládl své vzrušení. Už
aby začal!
Shi Qingxuan se na chvíli zamyslel a pak navrhl:
„Pohár hvězdné flétny! Slyšel jsi o ní někdy, Vaše Výsosti? Je to hotový
poklad, věř mi. Postav ji pod noční oblohu a víno bude odrážet moře hvězd a
absorbovat duchovní energii nebe, země, slunce i měsíce. Nejenže je to
okouzlující a dekorativní kousek, je to také skvělá pomůcka pro kultivaci...
Xie Lian však začal mít neblahé tušení. „Počkej…“
„Qingxuane, mluvíš o malé černé nefritové nádobě, asi
takhle velké?“ zeptal se Xie Lian a rukama naznačil přibližnou velikost. „S
povrchem pokrytým hvězdným prachem podobným jemným diamantům?“
„Ehm, jak to víš? Ty už jsi ji někdy viděl?“ zeptal se
užaslý Shi Qingxuan.
Nejenže ji viděl, minulý měsíc ji rozbil. Chtěl si
nalít trochu vody a zapomněl, že má poraněnou ruku, takže mu vyklouzla… Když
však slyšel Shi Qingxuanův popis, musel se zamyslet – mohla by ta roztříštěná
nádoba skutečně být vzácnou Hvězdnou flétnou?
Se zmařenou naději se Xie Lian na chvíli odmlčel.
„Ta.. asi nebude to pravé. Co takhle něco jiného?“
„Aha…“ Shi Qingxuan se podrbal na hlavě, a i když
zcela nechápal, co se tu děje, zamyslel se a zkusil to znovu. „Další věc,
štětec osmi rohů! Je úžasný, to ti povím. Štětiny byly vytrženy ze špičky ocasu
prastaré šelmy yao a jeho násada vyrobena ze stonku, který vyrašil na hlavě
ducha nefritového bambusu. Když se nepoužívá, rostou na něm…“
„Nefritově zelené lístky?“ skočil mu do řeči princ.
„Ano! Vaše Výsosti, jak to víš? Ty už jsi to někdy
viděl?“
Jak by mohl nevědět? Byl to štětec, který Hua Cheng
každý den používal k procvičování psaní, a svaloval na něj vinu, kdykoliv
se mu zrovna nedařilo. Znovu a znovu s ním házel na podlahu a někdy ho
dokonce odkopl. Po jejich procvičování musel Xie Lian často prohledávat místnost,
aby zjistil, kde štětec skončil, a pak ho zvedl, otřel a uklidil.
„Ten by také nemusel být tím pravým,“ konstatoval
princ. „Máš další nápady?“
Shi Qingxuan vychrlil postupně popisy sedmi nebo osmi
artefaktů. Xie Lian zjistil, že všechny věci, které většina lidí považovala za
nejvzácnější poklady světa, mu připadaly strašně povědomé – a všechny byly
v příšerném stavu. Složily Hua Chengovi jako podložky a předložky, hrál si
s nimi jako s hračkami nebo o ně jednoduše už dávno ztratil zájem a
vyhodil je.
Vlastně to bylo
docela logické. Existoval na světě vůbec nějaký vzácný poklad, který by Hua
Cheng neviděl nebo k němuž by se nemohl snadno dostat?
Tím se dostal do další slepé uličky a hledání dárku
k narozeninám pro Krále duchů pokračovalo.
…
Tonoucí se stébla chytá, a Xie Lian už se zeptal skoro
každého, koho znal, nebo každého, u něhož měl naději, že dostane rozumnou odpověď.
Quan Yizhen věděl jen to, jak někomu cpát zlaté cihly, a Hua Cheng neměl o
peníze nouzi. Pei Ming uměl dávat dárky jen ženám, a když se ho někdo zeptal,
co dát muži, nic kloudného nevymyslel. Pokud jde o Ling Wen… ačkoliv unikla
vězení díky mnoha vysoce postaveným nebeským úředníkům, kteří se za ni zaručili
– a protože byla na Vyšším dvoře naprosto nenahraditelná – byla tak hluboce
pohlcená v moři svitků, které se na ni nahrnuly, že ztratila veškerý
kontakt s realitou. V současné chvíli procházela jedno hlášení za
druhým a nejspíš věřila, že život ve vězení by pro ni byl mnohem méně
stresující.
Všechny nápady, které dostal od jiných, byly
neproveditelné, a Xie Lian nevěděl, co dál.
Do Hua Chengových narozenin zbývaly už jen dva dny.
Xie Lian strávil noc s očima dokořán a zírající do stropu a celou noc o
tom přemýšlel. Nakonec, když ho s podlitýma očima dostihl úsvit, už věděl,
co daruje.
S jasnou vizí se tiše posadil na posteli a pomalu
se pohnul. Hua Cheng vedle něj klidně spal. Jeho vlasy se leskly jako havraní
peří a sklopené řasy měl temné jako inkoust. S pevně zavřenýma očima
nebylo poznat, že jedno z nich nemá, a protože spánek uhladil jeho
přirozenou výbojnost, rysy mu změkly a vypadal neuvěřitelně něžně.
Než mohl princ vylézt z postele, ucítil kolem
pasu čísi ruku a vzápětí byl přitažen zpět na lůžko.
„Gege, proč vstáváš tak brzy?“ zeptal se líný hlas za
jeho zády.
Hua Chengův hlas byl hluboký a trochu chraplavý, jako
by ještě napůl spal.
Princ, přistižený při činu a stažený do postele,
potlačil pocit viny a klidně odpověděl: „Ach, musím odpovědět na jednu
modlitbu.“
Hua Cheng se přisunul blíž a vtiskl mu vedle ucha
polibek. „Obloha je ještě temná, kdo se chodí modlit do chrámu tak brzy ráno?
Říkají si o smrt?“
Možná za to mohlo jeho špatné svědomí, ale Xie Lianova
tvář byla s každým slovem zašeptaným u jeho ucha rozpálenější.
„Ne, nepřišla teď, jen jsem ji odložil…“
Pokusil se znova vstát, protože v téhle pozici
bylo těžké vést s někým rozhovor, ale Hua Cheng se posadil spolu
s ním. Pažemi objal jeho ramena a hlavu si mu opřel o krk. „Když už jsi ji
odložil, proč ji nenecháš ještě chvíli být? Gege, včera v noci jsi
pracoval tak tvrdě. Proč si ještě neodpočineš?“
Jak se princ snažil vymanit z jeho pevných paží a
z kouzla svůdného hlasu, zdráhavě odpověděl: „Já… už jsem ji odkládal moc
dlouho, už to nejde dál zdržovat…“
„Aha? Tak mám jít s tebou?“
„Ne, to není potřeba,“ odmítl ho princ rychle. „Nebude
to trvat dlouho a hned budu zpět. Jen odpočívej.“
„Jsi si jistý, že nechceš můj doprovod?“ ujišťoval se
Hua Cheng.
„Ne! Nemůžeš jít! Rozhodně nesmíš!“
Hua Cheng přivřel oko do malé štěrbiny. „Proč ne?“
Xie Lian byl na okamžik bezmocný, ale pak se prudce
otočil a chytil Hua Chenga za ramena a přísně se na něj zahleděl. „Ty totiž…
musíš procvičovat psaní!“
Hua Cheng na něj nevinně pohlédl a zamrkal.
„Ano, musíš celý den zůstat v chrámu a cvičit,“
nutil se Xie Lian do další lži. „Až se vrátím, tvou práci zkontroluji!“
Když byl vydán takový rozkaz, Hua Chengův výraz se
stal ještě nevinnějším. Naklonil hlavu a poslušně odpověděl: „Dobře.“
Když se princi konečně podařilo zvládnout Krále duchů,
spěšně utekl. Hua Cheng se napůl opíral o jejich postel, přivřeným okem
sledoval jeho prchající záda a usmíval se. Pak si podložil hlavu rukama a znovu
si lehl.
…
Nejprve Xie Lian cestoval do divočiny, kde nasbíral
množství potřebných věcí. Poté se vydal k hoře Tonglu a našel malou
chaloupku v zalesněné části pohoří. Jakmile vstoupil dovnitř, všiml si, že
Královský preceptor připravil stůl a přitáhl k němu tři prázdné schránky,
se kterými hrál karty. Jeho tvář byla tak strnulá a vážná, že se princ okamžitě
otočil a chtěl nenápadně odejít.
Oči Královského preceptora se však zableskly. „Hned se
zastav!“ vyštěkl.
Xie Lian věděl, že existuje pouze jeden důvod, který
by Královského preceptora přinutil přerušit hru. A skutečně, o chvíli později
smetl karty ze stolu. „Hra skončila, mám práci. Musím jít. Vaše Výsosti, jen pojď
sem! Proč jsi mě vyhledal?“
Xie Lian se ohlédl a uviděl, jak se tři prázdné
schránky svalily na zem. Bylo jasné, že Královský preceptor se vyhnul
přicházející prohře.
„Vlastně nejde o nic důležitého,“ lhal.
„Ne, ne!“ přerušil ho Královský preceptor. „Soudě
podle tvého vážného výrazu to musí být něco zásadního. Karty počkají. Nech
svého mistra, aby ti pomohl!“
Poté, co mu princ vysvětlil důvod své návštěvy, však
Královský preceptor nasadil vážný výraz a zatímco spolu seděli na dlouhé hrubé
lavici, chalupou se rozléhalo jeho kárání. „Máš pravdu s tím, že nejde o
nic důležitého, co jsou jedny další narozeniny? Vůbec nestojí za to, aby sis
kvůli tomu lámal hlavu nebo tu pobíhal jako blázen! Natož abys to vyzvedával
osobně!“
Xie Lian věděl, že to ostatním nedokáže vysvětlit,
nepochopili by ho, ať by se snažil jakkoliv. Třel si čelo tak silně, až mu
zčervenalo. „Tak či tak, to hlavní už jsem nasbíral. Jde jen o to, že jsem
zapomněl, jak vykovat zámek dlouhověkosti ve stylu Xianle, takový, jako jsem
nosil jako dítě. Mistře, můžeš mi dát nějaké rady? Není potřeba nic dalšího,
celou práci odvedu sám.“
„Nemáš zapotřebí mu připravovat žádné dárky
k narozeninám,“ usadil ho Královský preceptor nevrle, jako by se stále
přes tu myšlenku nedokázal přenést. „Už teď ses mu sám doručil až ke dveřím, co
víc by ten chlap ještě chtěl?“
Myslel tím snad, že on sám je tím nejlepším dárkem ze
všech? Xie Lian tenhle typ argumentů opravdu neměl rád a samotný koncept
takového daru ho přiváděl do rozpaků. Znovu si promnul čelo a pomyslel si: „Tak marnivý opravdu nejsem.“
Když Královský preceptor viděl, jak odhodlaně vrtí
hlavou a dává najevo hluboký odpor, dodal: „A navíc jsi až žalostně skromný,
opravdu. Jsi jediný nebeský úředník v historii, který kdy vystoupal na
Nebesa třikrát! Jsi bůh bojových umění korunovaný květinami, jsi korunní princ Xian
Le! V sedmnácti letech jsi měl tu drzost říct celému světu, že zachráníš
obyčejné lidi, v osmnácti…“
„Mistře, už dost!“ skočil mu Xie Lian do řeči. „Už
dost, nic dalšího neříkej!“
Copak mohl být hrdý na tak trapnou minulost?
Královský preceptor na něj pohlédl s vážným
výrazem. „Vaše Výsosti, opravdu se nemusíš takhle shazovat,“ zopakoval
podrážděně.
„Není to tak, že bych se shazoval, jen…“
Jen když šlo o muže, kterého miloval, bylo jen
přirozené, že mu toužil dát to nejlepší, co svět nabízel. A stále se nemohl
ubránit dojmu, že pro něj on sám není dost dobrý.
Pohled na Xie Liana v takovém rozpoložení přiměl
Královského preceptora k povzdechu. Založil si ruce a schoval je do
rukávů, pak chvíli přemýšlel a nakonec řekl: „Zámek dlouhověkosti, hm? Počkej a
nech mě chvíli přemýšlet. Už je to dávno. Nejsem si jistý, zda si vybavím každý
detail toho, jak ho vyrobit a jak mu požehnat.“
„To nevadí,“ řekl Xie Lian. „Pokud si nevzpomeneš, já
to zkusím vylovit z paměti. Zbytek snad vynahradí má upřímnost.“
Po krátké odmlce na něj Královský preceptor pohlédl.
„Chceš se zeptat i na něj?“
Nevyslovil žádné jméno, ale Xie Lian přesně věděl, o
kom mluví.
Jun Wu byl uvězněn hluboko v podzemí hory Tonglu.
Princ dlouho mlčel, ale nakonec zavrtěl hlavou.
…
Poté, co strávil na hoře dobrý půlden, se Xie Lian
konečně vrátil do Města duchů. Do oficiálního začátku Hua Chengových narozenin
zbývalo už jen několik hodin. Duchové se s princem dohodli, že budou
předstírat, jako že se nic neděje, zatímco tajně město zdobili. Xie Lian
vklouzl do malého obchůdku a zanedlouho ho duchové obklopili.
Celí úzkostliví se ptali: „Tak co, jak to šlo?“
Chovali se skoro jako zloději.
„Jak se má váš Pán města?“ zajímal se princ. „Nevšiml
si ničeho podezřelého?“
„Ne, vůbec ne! Celý den zůstal uvnitř Chrámu tisíce
světel.“
„Celý den?“ užasl princ.
„Jo, zdá se, že má dobrou náladu. Ctiho… taoisto Xie,
připravil jste mu narozeninový dárek?“
Xie Lian se konečně uklidnil, usmál se a dotkl se
zámku dlouhověkosti, který pro něj s takovým úsilím vykoval. „Ano.“
Duchové byli nadšení. Strávili nějaký čas diskuzí o
přípravě zítřejší narozeninové oslavy, než se Xie Lian konečně vrátil do Chrámu
tisíce světel.
K jeho překvapení Hua Cheng stále procvičoval
kaligrafii.
To, že skutečně poctivě cvičil psaní i bez princova
neustálého dohledu, byla událost, které je člověk svědkem jednou za život.
Navíc se zdálo, že má opravdu dobrou náladu.
Xie Lianovi přišlo zvláštním způsobem vtipné, vidět
ten ubohý vzácný Štětec osmi rohů psát tak pokroucená, ošklivá slova, a zavrtěl
hlavou.
S princovým návratem Hua Cheng štětec odložil a
konečně mu dopřál vysvobození.
„Gege, jsi zpátky? Právě včas. Pojď se podívat na mé
výsledky,“ usmál se Hua Cheng.
Xie Lian se usmál v odpověď a vykročil vpřed,
když jeho tvář na moment ztuhla a krok se mu zadrhl. Zastavil se však a
zamračil se.
Hua Chengovi neuniklo, že něco není v pořádku, a
během okamžiku byl u princova boku. „Co se děje?“
„Nic se neděje.“ Princův výraz se rychle vrátil do
normálu.
Ale nebylo to nic. Ucítil ostrou, prudkou bolest u
srdce.
Jenže Hua Cheng mu nedovolil zanedbávat vlastní
zdraví. „Kam si dnes šel?“ zeptal se a chytil ho za zápěstí. „Jsi zraněný?“
„Nejsem…“
A byla to pravda. Opravdu se nezranil, a i když
v posledních několika dnech hodně pobíhal, všechno šlo docela hladce a
nesetkal se s žádným nebezpečím.
Král duchů si krátce odfrkl, ale protože nedokázal
zjistit žádnou neobvyklost, pustil Xie Lianovo zápěstí. Ten se zhluboka nadechl
a vydechl – ani on nevěděl o ničem zvláštním. Třeba byla ta bolest jen jeho
představivost.
„Možná jsem si skřípl nerv nebo něco takového?“ odbyl
to se smíchem. „Raději mi ukaž, co jsi dnes napsal.“
Teprve tehdy se Hua Cheng znovu usmál a chytil prince
za ruku se slovy: „Pojď sem.“
Xie Lian mu ještě nestihl odpovědět, když ho znovu
prudce bodlo u srdce. Tentokrát to rozhodně nebyla jeho představivost! Cítil to
velmi intenzivně, a pokud to poprvé bylo jako bodnutí špendlíkem, teď cítil,
jako by mu srdce drásaly ostré drápy.
Naštěstí měl v tu chvíli Hua Cheng hlavu otočenou
jinam, jinak by už další „nic se neděje“ rozhodně neprošlo.
Načasování nového problému nebylo zrovna dobré,
protože rozhodně nechtěl dělat Hua Chengovi starosti právě teď. Chvíli se
uvnitř Chrámu světel bavili, než se princi podařilo najít si výmluvu, aby
odešel a mohl zjistit zdroj té bolesti.
O chvíli později spustil s vážným výrazem ruku.
Jeho závěr zněl, že vůbec žádný problém neexistuje, ostatně jinak by to stejně
Hua Cheng poznal z jeho tepu, když mu předtím chytil zápěstí.
Proč ale potom zažíval záchvaty bolesti u srdce?
Chvíli o tom přemýšlel a říkal si, jestli mu do těla
nevstoupil nějaký zlý duch, nebo jestli se snad něčím neotrávil. Zatím však
nepanikařil. Brzy budou Hua Chengovy narozeniny, a kdyby vyšel jeho problém
najevo, místo slavení by se staral jen o něj.
Xie Lian byl na bolest zvyklý, stejně jako už
mnohokrát narazil na podobné zvláštní věci, takže tomu nepřikládal zas tak
velkou váhu. Rozhodl se, že jednoduše den počká a pak to v tichosti vyřeší
sám.
Nadešla noc a hodina oslavy se rychle blížila. Xie
Lian se vrátil do Chrámu tisíce světel a našel Hua Chenga uvnitř – očividně se
k smrti nudil a tak jen naoko čáral a plýtval papírem. Princi to přišlo
úsměvné, ale než mohl ten úsměv naplno rozkvést i na jeho tváři, znovu ho ostře
bodlo u srdce.
Když bolest nepolevovala ani po silném tření hrudi,
napadlo ho, že to možná přece jen bude trochu vážné… ale i tak to chvíli
vydrží.
Zhluboka se nadechl a vešel dovnitř. „San Langu? Je tu
něco, s čím bych potřeboval pomoct,“ začal jemně.
Hua Cheng odložil štětec. „O co jde?“
„Nejdřív zavři oko.“
Hua Cheng tázavě povytáhl obočí, ale bez otázek
poslechl.
„Teď pojď za mnou,“ řekl princ a chytil ho za ruku.
Byl to přesný opak oné noci na hoře Yujun. Hua Cheng
se usmál a kývl. „Jistě.
„Pozor na práh,“ varoval ho princ, když Hua Chenga
pomalu vedl za ruku ke dveřím.
Ten sice prošel Chrámem tisíce světel už tolikrát, že
nepotřeboval připomínat kam a jak jít, nicméně vždy počkal, až ho Xie Lian
upozorní, než zvedl botu. Stříbrný řetízek při tom pohybu zacinkal.
Prošli hlavní branou a vydali se dolů po dlouhé ulici,
vedoucí od chrámu. Po nějaké době princ oznámil: „Dobře, teď už můžeš oko
otevřít.“
Hua Cheng poslechl, a rázem se jeho inkoustově černé
oko rozzářilo, jako když se zapálí lampa.
Podél táhlé hlavní ulice visely lampiony a barevné
nápisy. Vše se zdálo mnohem uklizenější a svěžejší než obvyklý chaos, protože
každá domácnost vynaložila na úklid obrovské úsilí.
Staré potrhané plakáty s nápisy nahradily nové,
stěny a okapy se leskly a zářily – všechno zkrátka vypadalo jako nové.
Už předtím je obklopili duchové, ale všichni tajili
dech a neodvažovali se vydat ani hlásku do chvíle, než Hua Cheng otevřel oko.
Pak začali naráz troubit na rohy, bubnovat a křičet v jednom obřím
chaotickém sboru: „Všechno nejlepší k narozeninám, náš pane Chengu!“
Někteří využili situaci a křičeli: „Kéž spolu žijete tisíc let!“ a dokonce
„Mějte brzy dítě!“
Byl to strašný rachot.
Xie Lian se při pohledu na toto příšerné představení
jen plácl rukou přes čelo. Strávili dlouhou dobu zkoušením a tak tak zvládli
sborové provolávání, tak proč je to teď tak strašlivá anarchie?
Hua Cheng to bez výrazu sledoval a nevypadal nijak
dojatě. „Co to všichni děláte? Ten randál je vražedný,“ konstatoval
s povytaženým obočím.
Duchové přestali s nacvičeným představením a
s přímočarostí a hroší kůží odpověděli: „Tak klidně zemřeme! Beztak jsme
už všichni po smrti!“
Hua Cheng si odfrkl a pak se zasmál. Když se ohlédl,
spatřil prince, jak stojí za ním a ruce schovává za zády.
„San Langu…“ začal, „slyšel jsem, že máš dneska
narozeniny!“
Hua Cheng nevypadal nijak překvapeně, jen si založil
ruce, naklonil hlavu a s úsměvem odpověděl: „Hm, ano.“
Princ si několikrát tiše odkašlal, pak náhle vyskočil
a ovinul řetízek zámku dlouhověkosti kolem jeho krku. „Tohle… udělal jsem to ve
spěchu. Snad ti to nevadí…“
Zámek dlouhověkosti byl zdobený vyrytými vzory
podobnými těm, které se nacházely na Hua Chengových nátepnících: javorové
listy, motýli, různé bestie a tak dále, vše zobrazeno do nádherných detailů.
Navíc obsahoval silnou duchovní energii – očividně to byl mimořádný předmět.
Duchové jásali a spustili křik: „Velkolepé! Nádherné!
Co to je za poklad!“
„Ach, pouze náš pán je hoden nosit takový poklad!
Pouze takový poklad je hoden našeho pána!“
Byli z toho tak přehnaně paf, že Xie Lian
nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Začínal být čím dál nervóznější,
protože nevěděl, jestli se Hua Chengovi dárek líbí. Ten neřekl ani slovo, ale
jeho oko jasně zářilo a na rtech se mu začínal objevovat náznak úsměvu.
Zvedl stříbrný šperk, visící mu kolem krku, ale právě
když se chystal promluvit, stalo se něco nečekaného.
Xie Lianovi se náhle podlomila kolena a padl
k zemi.
Bylo to tak náhlé, že se kruh jásajících duchů okamžitě
změnil v kruh zděšených výkřiků. Hua Chengův úsměv zmizel a rychle prince
zachytil. „Gege, co se děje?“
Ačkoliv byl Xie Lian bledý jako papír, podařilo se mu
vyloudit úsměv. „Nic–„
Slova mu však odumřela v krku, než je mohl
dokončit.
Ale ne, už je to tu zase!
Ta tajemná bolest u srdce znovu udeřila. Tentokrát
byla tak nesnesitelná, jako by něco trhalo jeho srdce na kusy.
Princ neslyšně zaúpěl, protože nečekal tak strašný
nápor bolesti. Každý další záchvat byl brutálnější než ten předchozí, a muselo
to přijít zrovna teď!
Stále se snažil o klid, ale agonie pokračovala dál a
dál. Měl pocit, jako by mu někdo do těla zatloukal rezavý hřebík a těžko se mu
dýchalo. Stěží dokázal zvednout hlavu a čelo měl pokryté ledovým potem.
Hua Chengův výraz se změnil. „Vaše Výsosti?“ Chytil
prince za zápěstí, ale stále nedokázal zjistit, co je v nepořádku. „Vaše
Výsosti, kam jsi včera šel?“
Ze všech stran se ozývaly panikařící výkřiky, ale
ačkoliv Xie Lian pohyboval rty, nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo. Bylo
to, jako by mu někdo svíral hrdlo.
Paže, které ho přidržovaly, se téměř třásly. Hua
Chengova pohledná tvář, jindy vždy klidná a netečná, nesla známky šílenství.
Vtom princovo srdce zasáhlo další bodnutí a ucítil, jak ho opouští vědomí. Mysl
mu zaplnilo jediné slovo: „Promiň.“
Hua Cheng měl dnes narozeniny!
…
Když se princ probudil, netušil, kolik uběhlo času.
Prázdně zíral na strop nad sebou a snažil se popadnout dech.
„Tohle
je…Chrám tisíce světel?“ pomyslel si otupěle. „Co se mi stalo?
Copak jsem usnul?“
Pomalu přicházel k sobě, když ho náhle zachytila
a podepřela čísi ruka. Těsně vedle sebe uslyšel Hua Chengův hlas. „Vaše
Výsosti?“
Xie Lian vzhlédl a spatřil jeho obličej, stažený
zoufalstvím a obavami. Zamrkal a chtěl mu odpovědět, ale srdce mu znovu zasáhla
další vlna nesnesitelné bolesti.
To ho zcela probudilo. Schoulil se a prsty téměř zaryl
do masa na hrudi – dal do toho tolik síly, jako by si chtěl srdce vytrhnout.
Hua Cheng mu okamžitě sevřel zápěstí. „Vaše Výsosti!“
Kdyby se nepohnul tak rychle, na princově hrudi by
přímo nad srdcem vykvetlo pět krvavých děr.
„Tohle nevypadá dobře, raději ho pust,“ ozvalo se ze
strany. K princovu překvapení tu byl s nimi i Mu Qing.
„Když ho pustím, co když si ublíží?“
„Pomůžu ti ho podržet,“ přidal se Feng Xinův hlas.
„Když rychle nezjistíme, co je špatně, ta bolest nepřestane.“
Schoulený Xie Lian ucítil, jak mu zápěstí sevřela
další ruka. Hua Cheng se po Feng Xinových slovech zarazil a skutečně ho pustil.
Bylo to zvláštní – v momentě, kdy to udělal,
bolest výrazně polevila. Xie Lian se tak mohl alespoň pohnout. Přetočil se na
bok a zjistil, že Feng Xin s Mu Qingem stojí u jeho postele. Pravděpodobně
sem byli povolání kvůli výslechu. Hua Cheng stál opodál a jediným okem ho
upřeně pozoroval.
Při pohledu na něj bolest znovu propukla v plné
síle.
Mu Qingovi neuniklo, jak jeho tvář znovu mění barvy, a
otočil se k Hua Chengovi. „Odejdi ještě dál! Začne ho to bolet pokaždé,
když se k němu přiblížíš nebo když tě uvidí!“
Hua Cheng při těch slovech ztuhl a přes tvář mu
přelétl strašlivý, téměř nepopsatelný výraz. Přesto okamžitě uskočil a stáhl se
z místnosti, a spolu s ním zmizela i agonie v princově srdci.
Ten příliv odliv bolesti přiváděl Xie Liana téměř
k šílenství. Několikrát dlouze vydechl, a pak ztěžka procedil mezi zuby:
„Co se… co se to proboha děje?“
Mu Qing s Feng Xinem ho museli pevně držet, aby
mu zabránili natáhnout se do pozice, v níž by mohl po očku sledovat Hua
Chenga.
„Co se děje? To bychom se měli ptát my tebe! Co se
děje s tebou? Musel jsi s něčím manipulovat!“ zvolal Mu Qing.
„Kdybych to udělal, nevěděl bych to snad sám?“ namítl
princ. Navíc ho Hua Cheng předtím kontroloval.
„Takže jsi v posledních dnech nebyl na žádném
zvláštním místě?“
„Jediné místo, kam jsem šel, byla horu Tonglu a… pak
hrobka Státního preceptora.“
Mu Qing svraštil obočí. „Cože? Hrobka Státního
preceptora? A kterého?“
Hua Cheng, stojící přede dveřmi, pochopil okamžitě.
„Hrobka Státního preceptora Fang Xina?“
„San Langu, proč nejdeš dovnitř?“ pokynul mu Xie Lian.
„Gege, bude nejlepší, když tam zůstaneš a zotavíš se.
Já se na to za tebe podívám,“ ozval se zvenku ustaraně Hua Chengův hluboký
hlas.
„Půjdu s tebou!“ začal princ, ale v momentě,
kdy vstal, se znovu zhroutil bolestí. Poté už se z chodby neozval žádný
další zvuk, takže Hua Cheng pravděpodobně odešel.
Xie Lian se s námahou pokusil zvednout, ale Mu
Qing ho zachytil. „Měl by ses přestat hýbat, v tomhle stavu ujdeš sotva
pár kroků.“
Čtyři ruce zatlačily prince zpět na postel.
„Já… už jsem bolest zažil tolikrát,“ bránil se
vzpírající Xie Lian. „Zvyknu si i na tuhle.“
Nemohl kvůli tomu přece přestat vídat Hua Chenga!
„Ty jsi možná ochotný bolest snášet, ale tvůj San Lang
není ochotný to dopustit,“ upozornil ho Mu Qing.
Xie Lian zaskočeně strnul. Když si vzpomněl na Hua
Chengův výraz předtím, než omdlel bolestí, a na jeho tvář plnou starostí potom,
co se probudil, zatajil dech. V tu chvíli jím znovu projela další vlna
prudké bolesti.
Feng Xin s Mu Qingem na něj zírali a pak se Feng
Xin ohromeně zeptal: „Karmínový déšť dotýkající se květu přece odešel, tak proč
máš pořád bolesti?“
Ale Mu Qing byl bystřejší a rovnou se prince zeptal:
„Právě jsi na něj znovu myslel, že?“
Xie Lian zaťal zuby a chvíli trvalo, než ze sebe
vypravil: „Copak bych… na něho… někdy mohl nemyslet?“
„Tak s tím začni teď,“ poradil mu Mu Qing. „Tvoje
záchvaty se zhoršují, a trpíš tím víc, čím víc na něj myslíš. Dovol mi, abych
ti nalil šálek vody.“
Xie Lian neměl ani sílu zakroutit hlavou a říct mu,
aby se neobtěžoval. Teprve když odešel, zavřel oči a snažil se získat zpět svůj
klid. Jenže čím víc se o to snažil, tím větší měl obavy. Netušil, jaký zlý duch
se ho zmocnil, a jak to, že si on ani Hua Cheng nevšimli ničeho špatného. Bál
se, že Hua Cheng teď někde úplně sám a naslepo pátrá.
Mu Qing přinesl konvici s čajem. Byl to nádherný,
sněhobílý kousek, který princi jen připomněl, že ji zrovna včera používal Hua
Cheng. Tvář mu opět zbledla a zůstal ležet jako bez duše. Při pohledu na něj Mu
Qing pochopil, že mu mysl zase zalétla bůhvíkam.
Zamračeně mu vyčinil: „Proč tě každá maličkost přiměje
na něj myslet? Toužíš snad po smrti?“
„Copak to můžu ovládat?“ stěžoval si princ.
Kdyby člověk opravdu mohl přestat na někoho myslet jen
proto, že si to přeje, pak by většina potíží a utrpení smrtelného světa vůbec
neexistovala.
„Já to vidím tak, že bychom tě měli jednoduše omráčit
ranou do hlavy,“ konstatoval Mu Qing. „Zachránit tě před tvou vlastní těkavou
myslí.“
Jenže Feng Xin by si nikdy jako princův bývalý
služebník nedovolil ho uhodit, a rozhodně by nikomu nedovolil, aby to udělal
před ním. „Na to ani nemysli,“ odmítl to rázně. „Spíš bys s ním měl víc
mluvit a odvést jeho pozornost, aby na Karmínový déšť dotýkající se květu pořád
nemyslel.“
„A o čem vůbec můžu mluvit? Myslí na něj bez ohledu na
to, jaké je téma! Omráčit ho je nejjednodušší řešení!“
„Prostě ho nemůžeš udeřit. Co tohle? Rozhodně nebude
mít kapacitu myslet na cokoliv jiného, pokud budeme procvičovat idiomy. Já
začnu: Žij dlouho jako hora Nan!“
Mu Qing tuhle hru naprosto nesnášel a účastnil se jí
jen se zaťatými zuby. Přesto teď s nevolí pokračoval: „Horská pustina a
nebezpečná voda!“
Xie Lian neměl jinou možnost, než slabě navázat: „Zlo
v purpuru předstihuje rumělku…“ Jenže než to mohl doříct, opět se schoulil
do klubíčka.
Mu Qing na něj nevěřícně zíral. „Jak se ti podařilo
při tomhle myslet na něj? Vždyť tam není žádná spojitost!“
„Jak to, že
tam není spojitost?“ pomyslel si
princ. „Rumělka, rumělkově červená,
rumělkové roucho – karmínové roucho! Jak bych mohl nemyslet na Hua Chenga při
zmínce o karmínovém rouchu?“
Už tu trýzeň nedokázal snášet. S velkým úsilím se
těm dvěma vyprostil a s žuchnutím se svalil z postele. Feng Xin i Mu
Qing věděli, jak silný dokáže být, a pro jistotu se na to už připravovali
předem, přesto ho nedokázali přemoci. Když ho chtěli zastavit, vyprostil se jim
tak silně, až je to odmrštilo k zemi.
Mu Qing zvedl hlavu, jen aby spatřil prince vybíhat ze
dveří. „Kam to jdeš? Neutíkej!“
Ale Xie Lian už byl těsně na hranici svých sil.
Vylovil z rukávu dvě nádherné kostky, hodil je a klopýtavě se vrhl ke
dveřím.
Hua Cheng kdysi řekl, že pokud ho bude princ chtít
vidět, dokáže to bez ohledu na to, jaké číslo hodí. Xie Lian nevěděl, kam ho
kostky zavedly, ale jeho skok ke dveřím a následné klopýtnutí přes ně ho
poslaly přímo do něčí náruče.
„Vaše Výsosti!“ uslyšel ohromený Hua Chengův hlas
přímo nad svou hlavou.
Xie Lian mu prudce omotal paže kolem krku,
k smrti vyděšený představou, že by mu mohl znovu zmizet. „San Langu, nechoď
beze mne! My… společně…“
Hua Cheng ho chtěl obejmout zpět, ale paže mu ztuhly
ve vzduchu. „Vaše Výsosti, raději pospěš domů,“ pokáral ho namísto toho
hrobovým hlasem. „Jinak budeš mít velké bolesti.“
Karmínový déšť dotýkající se květu, Nejvyšší král
duchů, obávaný všemi obyvateli Tří říší, byl v úzkých a tváří v tvář
princově stavu nevěděl, co si počít. Nemohl ho obejmout, ale ani ho nedokázal
odmítnout. Objetí způsobovalo bolest, ale jeho odtlačení ještě větší agonii.
Xie Lian zaťal zuby a ještě pevněji ho sevřel. „Tak ať!“
vykřikl třesoucím se hlasem.
„Vaše Výsosti!“
Princ by raději zemřel bolestí, jen kdyby u toho mohl
být blízko Hua Chenga, než aby umíral v bolestech při pouhé myšlence na
něj. Čím víc to bolelo, tím pevněji ho
svíral.
S tváří pokrytou drobnými kapkami potu pronesl
přerušovaným hlasem plným bolesti: „Počkej chvíli, jen chviličku, a budu
v pořádku. Hned si na to zvyknu. Jsem ve snášení bolesti velmi dobrý.
Dokud jsi se mnou, dokážu to vydržet, ale když odejdeš… pak je to teprve… nesnesitelné.“
Hua Cheng se po tom šokujícím prohlášení musel donutit
ke klidu, a trvalo mu hodnou chvíli, než tiše řekl: „Ach, Vaše Výsosti…“
Znělo to jako povzdech, bolestivé syknutí, jako by byl
mučen ještě hůře než Xie Lian.
Ten ho držel a čekal, až přejde další vlna bolesti.
Zatímco se snažil zklidnit dech, náhle za sebou uslyšel hlas:
„Ukoval jsi to roztavením své masky?“
Uprostřed závratí a rozmazaného vidění si Xie Lina
konečně všiml, že se nachází uprostřed ponuré a opuštěné hrobky Státního
preceptora – stejné místo, jako před několika dny navštívil. A nebyli tam sami,
přímo za nimi stát vysoký a urostlý mladík. Byl to Lang Qianqiu.
Xie Lian dorazil ve stavu, v němž si ani nemohl
všimnout přítomnosti třetí osoby. Naštěstí pro něj mu bylo tak zle, že neměl
ani dost síly cítit se trapně.
V tu chvíli je Feng Xin a Mu Qing dohnali. Po
incidentu, při kterém je princ odmrštil na zem tak silně, že jim chvíli trvalo
se dostat na nohy, byl Mu Qing vzteky bez sebe. Tepající žíla na jeho čele vypadala,
že už možná nikdy nezmizí.
„Proč jsi utekl?“ vyštěkl. Ani dva lidé a čtyři ruce
nestačily na tvé zadržení! A co je tohle sakra za místo? Vypadá to jako hrobka
nebo co!“
Feng Xin se rozhlédl. „Myslím, že to skutečně je
hrobka, a navíc taková, kde se před nedávnem kopalo. To je hrobka Státního
preceptora Fang Xina? A proč je tady Jeho Výsost Tai Hua?“
„Slyšel jsem, že ve zdejší hrobce byla předevčírem
podezřelá aktivita, jako by ji navštívil vykradač hrobů,“ odvětil Lang Qianqiu
ve viditelně špatné náladě. „Přišel jsem to zkontrolovat.“
Během toho narazil na Hua Cheng a Xie Liana. Měl plnou
hlavu vlastních starostí a neměl náladu na zdvořilostní řečičky ani podávání
vysvětlení.
„Ukoval jsi zámek dlouhověkosti ze své stříbrné
masky?“ zeptal se znovu, zatímco zíral na prince. „Vrátil ses sem předevčírem,
abys ji vzal?“
Xie Lian na okamžik zaváhal a pak přikývl.
Když přijal pozici Státního preceptora
v království Yong’an, nosil po celý rok stříbrnou masku. Byla vyrobena ze
vzácného kovu – padlo na ni půl kočky démonického kovu Stříbrného yao. Kromě
toho, že skrývala tvář nositele, měla i výjimečnější schopnosti – odrážela
magii a chránila život i tělo svého nositele. Potom, co Státní preceptor Fang
Xin „zemřel“, s ním byla uložena do rakve jako pohřební předmět.
Dar musí být věc, které si váží i dárce, a princ si po
svém dlouhém lámání nakonec vzpomněl, že jeden drahocenný poklad vlastnil. Byl
neuvěřitelně užitečný a mnohokrát mu pomohl, zkrátka byl to předmět, se kterým
se jen těžko loučil. Nestihl si ji vzít s sebou, když se tehdy prokopal
z rakve, a protože se předevčírem vrátil a masku vyzvedl. Roztavil ji a
tekutý kov přetavil v zámek dlouhověkosti.
Ostatní měli dost zvláštní výrazy. Nikdo nikdy
nenavštívil hrobku Státního preceptora, aby mu vzdal úctu, a sám Xie Lian se
ani po svém návratu neobtěžoval vytrhávat na svém vlastním hrobě plevel, který
tu dosahoval k pasu. A pak se vrátí a dokonce hrob znesvětí a vykope?
Upřímně řečeno, kdo jiný by něco takového dopustil?
Trapné ticho se prodlužovalo. Když si princ všiml Lang
Qianqiuova výrazu, konečně promluvil: „Ta maska nebyla vzata tvé rodině, byla
vytříbena ze Stříbrného yao, které jsem kdysi zabil…“
Pokud by šlo o předmět patřící královskému rodu
Yong’anu, ani by neuvažoval, že ho promění v narozeninový dárek pro Hua
Chenga. Také nevěděl, že Lang Qianqiu hrobku stále hlídá, protože věřil, že
jeho zájem o ni zmizel ve chvíli, co ho tam pohřbil. Kdyby to tušil, alespoň by
po sobě pohřební místo znovu zasypal – pak by si Lang Qianqiu ničeho nevšiml a
nepřišel by to zkoumat.
Lang Qianqiua jeho prohlášení zaskočilo a hned nato
rozzlobilo: „Kvůli tomu nejsem naštvaný!“
Hua Cheng po něm střelil mrazivým pohledem a Lang
Qianqiuův výraz ztvrdil. Princ se mezitím zamračeně díval na stříbrný zámek
dlouhověkosti, a pak zamrkal, jako by ho něco napadlo. Pohledem se střetl
s Lang Qianqiuovým a pochopil, že oba došli ke stejnému závěru.
Hua Chengovi to neuniklo. „Je s tím amuletem
nějaký problém? Vaše Výsosti, už víš, co se děje?“
Xie Lian měl jistou představu, ale nevěděl, jak to
říct. Naštěstí se vysvětlení chopil zachmuřený Lang Qianqiu a kývl směrem
k princi. „Problém je s ním.“
„Jak to myslíš?“ dožadoval se Hua Cheng chladně.
„Qianqiu!“ přerušil ho rychle princ, ale oslovený po
něm jen sekl pohledem a pokračoval: „Po incidentu na Zlaté hostině jsem to byl
já, kdo ho sem přivedl.“
„Už nic neříkej,“ zopakoval princ.
Tentokrát na něj Lang Qianqiu znovu pohlédl a zmlkl.
Pravděpodobně nevěděl, jak vysvětlit to, co se odehrálo potom, ale i ostatní si
to dokázali domyslet sami.
Po incidentu na Zlaté hostině zajal Státního
preceptora korunní princ Yong’anu Lang Qianqiu. Coby akt pomsty zatloukl do jeho
srdce tlustý dřevěný kůl, zavřel ho do rakve a tu potom pohřbil
v divočině. Dokonce zakázal komukoliv držet smutek nebo mu vzdávat úctu,
tedy ne že by to někdo měl v úmyslu.
Princovo srdce bylo tehdy probodnuto hřebem, a krev,
která z rány vytekla, zbarvila jeho stříbrnou masku do tmavé. Díky svým jedinečným
vlastnostem absorbovala přetrvávající qi Stříbrného yao krev do sebe a udržela
ji po staletí čerstvou.
Když se Xie Lian před dvěma dny vrátil
k vlastnímu hrobu, aby masku vyzvedl, probudil tím zbytkovou krev na
masce, a ta využila příležitost a znovu vešla do jeho těla.
Nebylo divu, že nenašli nic neobvyklého, i když jeho
tělo opakovaně vyšetřovali. Věc, způsobující problém, pocházela z jeho
vlastního těla, takže nemohla působit cize.
Hua Cheng se rychle pohnul, a princ se ho stejně
rychle pokusil zastavit. „San Langu!“
Lang Qianqiu ho zabil z pomsty, a tak či tak
starý král Yong’anu zemřel Xie Lianovou rukou. Přibití Státního preceptora do
rakve bylo v rámci pomsty, oko za oko, zub za zub.
V tu chvíli prince zaplavila další vlna
nesnesitelné bolesti, takže několikrát zalapal po dechu a bezděčně zasténal.
Hua Chengův ledový výraz opět nahradila zoufalá obava.
„Vaše Výsosti?“
Lang Qianqiu krátce zaváhal a pak se při pohledu na
Xie Lianovu jako plátno bledou tvář zeptal: „Potřebuješ… moji pomoc?“
Xie Lian věděl, jaký Lang Qianqiu je a na co asi
myslí. „Ne, to je v pořádku, Qianqiu, to není nutné,“ odpověděl rychle.
„Tohle s tebou nemá nic společného, to já byl neopatrný. Můžeš to nechat
být.
Mu Qing věděl, že Lang Qianqiu je ve velmi nepříjemné
pozici, kdy je zároveň obětí i vrahem. „Je to tak, Vaše Výsosti Tai Hua, můžeš
to nechat být a vrátit se.“
„Dobře,“ odpověděl Lang Qianqiu po chvíli ticha, ale
navzdory tomu stále neodcházel.
Ostatní na něj stejně neměli čas, protože Xie Lian se
znovu svíjel v bolestech. Navzdory tomu se držel Hua Chenga jako klíště a
odmítal se pustit.
„Vaše Výsosti, pojďme
nejdřív vyřešit tohle,“ vykřikl Feng Xin. „Proč se to děje?“
Místností se rozlehl ostrý, praskavý zvuk a princ se
náhle zklidnil. Zůstal ležet v Hua Chengově náručí s hlavou zalitou
studeným potem.
„Je to pryč, Vaše Výsosti,“ sevřel ho Hua Cheng
pevněji. „Už to nebolí, že?“
Teprve tehdy si ostatní uvědomili, že Hua Cheng drží
hrst třpytivého prášku. Zámek dlouhověkosti, kterého si princ tak cenil a nosil
ho u srdce, byl pryč.
S jeho zničením se ta trocha krve poskvrněné qi
onoho Stříbrného yao rozpustila a vše se samo uklidnilo. To byl důvod, proč Hua
Cheng sám svůj dárek roztříštil.
Princův dech se pomalu zklidnil, a když otočil hlavu,
spatřil stříbro sypající se z Hua Chengovy dlaně. Pak se jejich pohledy
setkaly a on z nějakého důvodu ucítil další drobné bodnutí u srdce.
„Mhm… už to nebolí,“ zamumlal.
Když bylo prokletí konečně zlomeno, Xie Lian se
rozloučil s ostatními a pak se s Hua Chengem pomalu vydal zpět do
Města duchů.
Šli vedle sebe a princova tvář měla celou tu dobu rudý
odstín – a mohl za to Feng Xin a Mu Qing.
Než se totiž rozešli, Feng Xin si nedokázal pomoct,
zatímco si utíral pot, nevinně se zeptal: „Vaše Výsosti, proč jsi měl takové
reakce jen při pohledu na Karmínový déšť dotýkající se květu? Co bylo
s tou krví ve tvém srdci?“
Princ už moc dobře chápal, co se stalo, a snažil se tu
otázku rychle zamluvit: „Nechme to být, ano?“
„Proč?“ nechápal Feng Xin. „Co když se to stane znovu?
Musíme tomu přijít na kloub.“
Mu Qing si odfrkl: „Opravdu ti to nedochází? Ta krev
byla mimo jeho tělo příliš dlouho, takže se potřebovala přizpůsobit, aby
s ním znovu splynula, jenže k tomu nedostala příležitost. Kdyby bylo
jeho srdce klidné jako stojatá voda a jeho mysl bez vln a čirá jako studna,
ničemu by to nevadilo, jenže…“
Jenže s jeho neklidným srdcem stačila jediná
vzrušená myšlenka a krev se začala bouřit. Díky tomu byl stižen nesnesitelnou
agonií, jako by znovu prožíval bolest z hřebu, probodávajícího jeho srdce.
Poté, co byly jeho city tak veřejně odhaleny, se princ
na Hua Chenga neodvážil ani podívat. Byl si jistý, že právě ztratil i poslední
špetku důstojnosti a to napořád. Jeho bolest a agonie všem ukázala, jak snadno
mu každý pohled a každá myšlenka na Hua Chenga tak strašně rozbuší srdce.
Jen na to myslel a zrádné srdce už zase bušilo jak o
závod.
„Vaše Výsosti…“ promluvil po dlouhém mlčení Hua Cheng.
„Ano?“
„Jak dlouho jsi v té rakvi zůstal?“
Xie Lian při té neočekávané otázce zamrkal.
„Nepamatuji se.“
Věděl jen, že to byla dlouhá, velmi dlouhá doba, tak
dlouhá, že ty roky ani nechtěl počítat. Bylo tam mnoho bolesti, ztráty krve,
hladu, halucinací… Zpočátku se ani nepokoušel hýbat, ale později začal navzdory
svému přesvědčení zběsile bušit do víka rakve ve snaze dostat se ven. Nakonec
se nechal znovu pohltit temnotou.
Nebyl to ten druh bolesti, kterou zažíval, když byl
probodnut stovkou mečů. To měl pocit, jako by ho každá rána utvrzovala
v tom, že je odsouzen k věčnému peklu. Bolest v rakvi byla jako
tupé tepání, které nepřestávalo, pokračovalo a ubíhalo bez naději na konec.
Povzdychl si.
„Vaše Výsosti, co se děje?“ zeptal se okamžitě Hua
Cheng. „Pořád to bolí?“
Princ zavrtěl hlavou, a po chvilce zamrkal. „Omlouvám
se, San Langu.“
„Za co se mi omlouváš?“ nechápal Hua Cheng.
„Dnes…“ krátce zaváhal, „dnes máš narozeniny. Chtěl
jsem, aby to byl pro tebe hezký den, ale místo toho jsme ho celý strávili
snahou zlomit mé prokletí.“
Měl v plánu vydržet tu bolest alespoň do konce
Hua Chengových narozenin, ale nakonec nedokázal ani to.
„Dokonce i dárek, co jsem ti dal, musel být zničen,“
pokračoval princ. Sice ho zničil sám Hua Cheng, ale to na věci nic neměnilo. Od
začátku do konce byl dnešní den hrozný. I sám Xie Lian z toho byl
deprimovaný, a bylo těžké si představit, jak se asi musel cítit Hua Cheng.
Ten ho však zastavil. „Vaše Výsosti,“ pronesl jemným
hlasem. „Ty už jsi mi přece dal jiný dárek.“
Xie Lian zamrkal. „Cože?“ V duchu mu přitom
běželo: „Hlavně ať neříká žádná klišé o
tom, že nejlepší dárek jsem já, nebo něco podobného. To by bylo pokořující…“
Hua Cheng se na něj usmál. „Vaše Výsosti, řekl jsi mi,
že mě chceš vidět, i když ti to způsobuje bolest. Že se ode mne nedokážeš
odloučit, ani když kvůli tomu trpíš.“ Pak ztišil hlas a dodal: „A to mě udělalo
opravdu šťastným.“
Když si Xie Lian vzpomněl, jak tragicky musel působit
ve chvíli, kdy tohle Hua Chengovi říkal, odkašlal si a zakryl si obličej
v zoufalé snaze vypadat přirozeně.
Hua Cheng si ho však náhle přitáhl do pevného objetí.
Zaskočený Xie Lian ucítil jeho slabě
tlukoucí hrud.
Uslyšel, jak Hua Cheng ještě tišším hlasem dodává: „Je
to pravda. Jsem opravdu šťastný.“
„Já také,“ pomyslel si princ. „I já jsem opravdu šťastný.“
Během těch nekonečných staletí, bez ohledu na to, jak
bolestivé to bylo, Hua Cheng ani nepomyslel na to, že by se chtěl vzdát. A byl
to právě Xie Lian, kdo tuto skutečnost objevil, a koho to učinilo nejšťastnějším
na světě.
Navzájem se pevně objali.
„Každopádně,“ pokračoval Hua Cheng, „I když jsem
nesmírně šťastný, už nikdy nechci, abys musel znovu snášet takovou bolest.“
Oba dva se vrátili do Města duchů. Místní obyvatelé
měli velkou starost, takže se jejich bezpečný návrat proměnil v bouřlivou
a chaotickou oslavu. Hua Cheng se jako obvykle neobtěžoval to nijak komentovat,
prostě jen po boku Xie Liana vstoupil do Chrámu tisíce světel.
Jakmile vešli, zjistili, že do chrámové sbírky přibyla
celá řada nových předmětů.
„Kdo to sem dal?“ dožadoval se Hua Cheng.
Xie Lian zvedal ty předměty jeden po druhém. „Zdá se,
že jsou to dárkové krabice? Tahle bude od Vládce deště, podívej, čerstvá
zelenina. Tohle je asi od Shi Qingxuana? Dobře, tohle musí být od generála
Peie…“
Počítal dárky a s každým měl větší a větší
radost.
„San Langu, gratuluji! Tohle jsou narozeninové dárky
od všech ostatních!“ řekl mu se šťastným úsměvem.
Když v minulých dnech pobíhal jak smyslů zbavený
a každého se vyptával, co by měl dát „jistému člověku“ k narozeninám,
všichni pochopitelně poznali, o kom mluví.
Hua Cheng však neměl o dárky vůbec žádný zájem.
„Přestaň si je prohlížet, gege. Později je všechny
vyhodím, jen zabírají místo.“
Vypadal, že to myslí naprosto vážně, a tak princ
spěšně řekl: „To nedělej, ty dárky představují přání všeho dobrého od
ostatních… Počkej, proč je tady tohle? Kdo to sem dal?“
Mezi seriózními dárky se skrýval lektvar lásky a
pilulka na početí dítěte. Šokovaný Xie Lian obojí odhodil jako horkou bramboru,
nevěda, jestli se má smát nebo plakat. Hua Chenga to naopak zaujalo a už se natahoval,
že se na to podívá.
„Co to je?“
Xie Lian ho zastavil. „Nic dobrého! Ani se nedívej!“
Po dlouhém vnitřním konfliktu mu dal princ jako
náhradu za zničený zámek dlouhověkosti pás, který na začátku vyšil. Hua Cheng
se při pohledu na výšivku začal smát tak moc, až sotva popadal dech – ne že by
tedy duchové dýchat potřebovali. Potom prince pevně objal a dlouho ho líbal,
přičemž ho bez přestání zahrnoval komplimenty tak přehnanými, až se princ
studem svalil na postel a předstíral, že je mrtvý.
A chtěl předstírat znovu, když si Hua Cheng tu věc
druhý den ráno skutečně oblékl., připravený vyrazit v ní ven, přičemž se
tvářil, jako by bylo všechno v pořádku. Xie Lian málem omdlel a okamžitě
se skulil z postele, připravený ho zastavit. Musel dlouho prosit a
škemrat, než Hua Cheng velmi neochotně souhlasil, že ho bude nosit obráceně,
čímž skryl stranu s výšivkou. Jen díky tomu princ těsně unikl veřejnému
zesměšnění jeho schopností ručních prací.
Pokud jde o následky onoho osudného dne… Hua Cheng
způsobil kvůli Xie Lianovu stavu tak obrovský poprask, že každý od Nebes až po
Zemi věděl, že princ na jeho narozeniny omdlel. A když vyšel najevo celý
příběh, každý se také dozvěděl, že je Xie Lian zamilovaný až po uši –
absolutně, totálně a zcela zamilovaný do Karmínového deště dotýkajícího se
květu.
Ale to už je příběh na jindy.
Postscriptum autorky:
O laskavosti, snech, o něčem, čeho se nikdy nevzdáme, a o někom, na koho nikdy nezapomeneme.
Pokaždé, když píšu, je postskriptum vždy před hlavním textem. Když byla tato slova napsána, nebyla osnova ještě ani úplně hotová. Spíš než o postskriptum jde asi o koncepci před psaním a myšlenky během psaní.
(A konečně! Tentokrát postskriptum nezačíná slovem "konečně".)
Aby TGCF následoval MDZS, je tlak abnormálně velký. Očekávání považuji za dvousečnou zbraň, a proto vždy dávám varovné očkovací injekce. I když mám pocit, že nic z toho nezabralo.
Ale na začátku, když jsem plánovala prostředí a postavy, mě více ovládla ne nervozita, ale vzrušení z toho, že se budu muset pustit do nového světa. Takže nejdřív napíšeme něco o radostných věcech.
V druhé polovině roku 2016 a v první polovině roku 2017 jsem v rámci změny tempa a hledání inspirace procestovala mnoho míst. Vždycky mě bavil folklór a místní mýty. Navštívila jsem mnoho buddhistických chrámů a taoistických svatyní a z toho vzešel impuls k napsání TGCF.
V čínské mytologii a legendách někdy zbožšťovali skutečnou osobu a uctívali ji jako "svatého", "boha", "velmistra" atd., a pak na ni dodatečně navázali své pověsti. Kdybych však vzala některý z těchto již existujících znaků a použila ho pro sebe, nevyhnutelně by došlo ke sporům o zkaženost toho kterého mudrce. Pokud by byl text uspořádán tak, aby vycházel ze skutečného základu, pak by se z toho stala úplně jiná interpretace, ale co mě mrzí, je to, že tato autorka se v textovém bádání nevyžívá. Navíc v budování z již existující postavy není žádný pocit zadostiučinění, nakonec to stejně není tak zábavné jako vymýšlení, takže je to čirý nesmysl od prvního slova tohoto díla. Celé nebe plné bohů a buddhů s těžkými smrtelnými touhami, každý se svými příšernými zvyky a povahami, kteří se celý den hádají, přetahují, trhají, větrají si navzájem špinavé prádlo. Vzduch houstne pomluvami a ohňostroji, nikdo z nich není ani trochu čistý a kultivovaný, ale přesto si tvrdošíjně hrají na to, jak jsou vznešení a mocní.
Někdo se mě zeptal, proč mají všichni tito nebescí úředníci kostlivce ve skříni, nebo byl zmaten, proč se takoví mizerní lidé mohou stát také nebeskými úředníky. Je to velmi jednoduché. Protože jsem to řekla. Řekla jsem to také hned na začátku: o vzestupu či nevzestupu, o vstupu či nevstupu do nebes mohou rozhodovat takové věci, jako jsou schopnosti, tvrdá práce a posrané štěstí, a jen velmi zřídka to má co do činění s etikou a morálkou.
Tento román má jistý stín dobrodružného cestopisu. Například ta jáma, kam jsou házeni zločinci, aby je uštknuli a sežrali hadi, škorpióni a šelmy, skalní jeskyně pro úkryt před písečnou bouří, to všechno jsou místa, která jsem viděla ve starobylém městě na Velkém severozápadě. Větrné bouře na severozápadě byly příliš silné, nešťastnou náhodou jsem si vykloubila nohu, ale přesto jsem zuřivě fotila fotoaparátem, což byl zcela nový zážitek. Ale když jsem se procházela v té nádherné a ponuré gigantické skalní jeskyni a obdivovala všechny ty božské sochy různých velikostí v různých pozicích, moje přesvědčení se ještě více upevnilo:
Napíšu milostný příběh mezi bohem a jeho věřícím.
Ve všech třech mých současných románech je HuaLian dvojicí, která má podle mého názoru největší příchuť tradice.
Nejprve si povíme o malém setkání. Při pěší túře v Yunnan jsem na známé taoistické hoře uviděla velmi zchátralou starou taoistickou svatyni. V přední hale je poškozená schránka na dary a tabulka s velmi upřímně napsaným nápisem "Této svatyni hrozí zřícení, prosíme, laskavě přispějte". K smrti jsem se zasmála, pak jsem darovala 100 jüanů a pak jsem uviděla, jak v této svatyni roste červeně kvetoucí strom.
Kvetoucí strom byl velmi, velmi vysoký a staletý. Zřejmě je to nejvyšší kvetoucí strom na světě, který stále krásně a vroucně kvete. V té době už byla většina návrhů postav pro TGCF hotová, takže když jsem to uviděla, připadalo mi to jako úžasná náhoda.
Co se týče návrhů postav, pro první dva romány bylo nejdříve rozhodnuto o Shouovi, ale dlouho jsem se rozmýšlela nad Gongem a potřebovala jsem období na rozjezd. Hua Cheng byl však výjimkou. Přišla inspirace a byl tam; inspirace přišla znovu a já mu zaslepila jedno oko.
V návrhu je Hua Chengův otec mužem z královského hlavního města Xian Le, ale jeho matka je zlá kráska cizího etnika, takže když se Hua Cheng poprvé objevil, měl malou stopu cizí kultury.
V osnově jsem se odvolávala na mnoho etnik, abych určila tuto cizí etnicitu. Příkladem je tetování; zdá se, že mnoho etnických kmenů má ve zvyku se tetovat, a tetování by v Hua Chengovi vyvolávalo pocit určité rebelie a malinkatého dětinství, navíc by bylo sexy, kdyby byl dětský. Co se týče javorových listů, motýlů, stříbrných doplňků, zvířecích totemů atd. jsou prvky, u nichž lze poměrně snadno odhadnout, z jakého etnika pocházejí, protože o tom existuje spousta informací. Přesto naprosto doufám, že do toho nikdo nebude tahat nějaká skutečná etnika, protože moje chápání je přece jen velmi povrchní, takže nechme věci, především, imaginární. Pokud by to někomu v reálném životě způsobilo nějaké nedorozumění, bylo by to velmi nepříjemné. Kromě toho, jelikož jsem o osobnosti Hua Chenga formálně rozhodla během cestování po Šanghaji, technicky vzato je jeho rodištěm Šanghaj. Kromě pozdější manipulace s některými cizími podlými triky žil Hua Cheng přes deset let v království Xianle, takže chanská kultura na něj má hlubší vliv (co to tady tak vážně žvaníte).
V opuštěném průvanu Hua Cheng často zpíval své milé milostnou píseň v dávno ztraceném jazyce, který ho naučila jeho matka. Když se Xie Lian zeptal, co to zpívá, šibalsky zamrkal a řekl nesmysl. Ale jak román postupoval, uvědomila jsem si, že o Hua Chengových rodičích a jeho původu není nutně třeba psát, takže si o tomto nastavení můžeme jen povídat a pak to nechat být, není to důležité.
V každém případě je Hua Hua dobrý chlapec. Ať už se falešně usmívá, nebo má na botách malý stříbrný řetízek, všechny jeho návrhy a související rozhodnutí přišly rychle a s potěšením. Největší radost mám z toho, že mu mohu měnit oblečení a dávat mu nové podoby, a pociťuji lítost, že se mi nepodařilo dát dohromady deset sad. Snad se mi na tom podaří zapracovat během editace!
Ve skutečnosti to byl Xie Lian, kdo mě mučil až půl roku. Když se román začal seriálově vydávat, ještě dlouho jsem se kvůli němu trápila.
Mé pocity vůči němu jsou v porovnání s tím složitější. Ne že bych ho neměla ráda; věřte mi, že mé sympatie a antipatie se dají velmi snadno odhadnout. Mám ráda muže, u kterých si lidé v okamžiku, kdy se objeví, řeknou "aha, to je někdo s příběhem!". Ale právě on je jedním z největších důvodů, proč mě tento román bolel.
Dříve, když jsem psala, i když jsem se na začátku s postavou neseznámila, obvykle jsem ji dokázala do tří dnů pochopit. Ale u Xie Liana jsem se s tím trápila i po pěti, šesti dnech a srdce se mi rozbušilo.
Jednou ze značek románu je "Inspirativní", protože Xie Lian je "smolař".
Musel zažít mladickou nevědomost, přeceňování vlastních schopností, byl k smíchu, byl hloupý, dělal chyby, zoufal si, cítil nenávist, zešílel. Ale nemůže utéct a nemůže se schovat, všechno je takové, jaké je. To všechno mě ubíjelo. Nejen v textu, ale i mimo něj. Mé zprostředkování bylo k ničemu a já už také nemám energii, takže abych se nenechala ovlivnit, přestala jsem se na komentáře dívat úplně.
Protože se vždy před začátkem seriálu očkuji, spekuluji o všech nejhorších možných scénářích a psychicky se připravuji, v době, kdy seriál začínal, jsem už očekávala, jak všechny negativní komentáře dopadnou. Ale po dlouhém váhání jsem si přece jen řekla, proč nezkusit nejrůznější typy postav? Ještě nikdy jsem nezkoušela psát takovou hlavní postavu.
Ale nejdůležitější je, že podle mého instinktu bude někdo jako Hua Cheng určitě milovat někoho takového. Takže po dobrém půlroce výčitek svědomí jsem ho nakonec přece jen vyťukala: To jsi ty!
Jedná se o milostný příběh. Je o něžnosti, snech, o něčem, čeho se nikdy nevzdáme, a o někom, na koho nikdy nezapomeneme.
Na střední škole a na gymnáziu jsem občas psala nějaké dechberoucí příběhy, ale vždycky jsem měla náhodnou fixaci, přesvědčení, že člověk by neměl vnímat lásku jako svůj život. Musí mít vlastní ambice, vlastní ideály, vlastní životní cíle, bla bla bla, jinak nebude mít vlastní duši, nebude nezávislý, bla bla bla. Později se však tato představa začala pomalu měnit. Protože jsem si uvědomila, že ačkoli pořád říkám, že by lidé neměli klást takový důraz na lásku, popravdě řečeno, nejvíc mě často přitahují lidé, jejichž emoce jsou tak silné, že jsou jako můry v plamenech. Počítá se to tak, že tělo je pravdomluvné, zatímco ústa lžou? Ať tak či onak, po tom, co jsem si to uvědomila, si nemohu pomoci, ale to, co jsem si myslela v mládí, je příliš arogantní a jednostranné.
Jak může někdo druhého tak hluboce a odevzdaně milovat? Je to směšné? Je to příliš neuvěřitelné, opravdu se to může podařit v takové míře? Musí mít přece obsedantní poruchu! Takový člověk snad není ani jeden z milionu! Ale když se nad tím zamyslím, tak šokujícího panáka, jako je Xie Lian, který tvrdě pracuje, ale nikoho nepotěší, odmítá se ohlédnout i s rozbitou hlavou, je stejně těžké najít jednoho z milionu. Takže když se na to podíváme tímto způsobem, pak jste vy dva opravdu stvořeni jeden pro druhého.
Viděla jsem tě v nejhorším, ale co na tom.
Jsi můj sen.
Základem, který jsem pro TGCF stanovila, je nejprve "vřelost". Chtěla jsem, aby tento příběh byl trochu jemný, trochu sexy, trochu léčivý, trochu jednoduchý. Na začátku tedy osnova vkládala veškeré úsilí do toho, aby se ubírala směrem svěžího, novostylovaného tradičního vesnického života (?). Každý den by pěstovali nějakou zeleninu, pili čaj, možná mlátili nějaké malé příšerky nebo démony, kteří dělají problémy, pomáhali staršímu Jun Wu přejít ulici nebo něco podobného (???). Za tím účelem jsem vypila tunu kuřecí polévky, abych si vymyla mozek, a doufala jsem, že vyživím pár soucitných očí, které se budou dívat na svět.
Ale realita je důkazem, že právě teď stále dávám přednost těžším a barevnějším světským touhám a emocím, té zoufalé lásce a nenávisti. Pokaždé, když píšu nějakou postavu, vždycky tajně očekávám, kdy najednou vybuchne v šílenství.
MILUJU TĚ, MILUJU TĚ! MILUJU TĚ K SMRTI ! ! ! ! NENÁVIDÍM TĚ, NENÁVIDÍM TĚ, BĚŽ ZEMŘÍT! ! ! NECHTE MĚ UMŘÍT! ! ! ! NECHTE MĚ UMŘÍT AAAAHHHHHHH!!! ! ZACHRAŇTE MĚ! ZACHRAŇTE MĚ! ZACHRAŇTE MĚ! ZACHRAŇTE MĚ! (...)
Například Černá voda trhá 15° (Shi Wudu) holýma rukama, jak se mi najednou podařilo vysypat 8k-10k [slov]? Poznámka: „15°“ je slovní hříčka v čínštině — Shi Wudu (师无渡, Shī Wúdù) zní velmi podobně jako 十五度 (shí wǔ dù), což doslova znamená „patnáct stupňů“. „15°“ je tedy jen žertovná přezdívka pro Shi Wudu.
To proto, že to vůbec nevyžadovalo přemýšlení; dialogy i scénář byly bum bum bum a střílely jako kulomet. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, proč postava řekne tohle nebo udělá tamto, jen jsem si byla od začátku naprosto jistá, že řekne tohle a udělá tamto. Například proč se 15° snažil uškrtit Shi Qingxuana, než zemřel? Než jsem měla čas přemýšlet nad tím "proč", už jsem to napsala, už to udělal. Teprve potom jsem pochopila, ah, proč udělal to, co udělal. A toto "pochopení", to je jen moje vlastní spekulace o jeho psychologii. V každém případě je to on, kdo šel škrtit, já jsem ho k tomu nenutila!
Ale přestože práce neskončila hřejivě, udělala jsem z ní komedii. Vlastně mě psaní komedií opravdu baví a baví mě i psaní deníků. Od samého začátku jsem doufala, že v TGCF půjde každodenní život a dobrodružství ruku v ruce, že tam budou hororové případy a boje o projití úrovně, ale také šaškování a přátelské návštěvy. Ale na to jsem si ještě nezvykla, takže moje manipulace s ním ještě není dostatečně zdatná.
Klíčová slova pro proces psaní této práce jsou: pocit ztráty a bolest.
Už jsem se o tom zmínila na začátku, když jsem začala psát osnovu, měla jsem z toho opravdu velkou radost. Ale čím víc se to blížilo ke konci, tím víc to bolelo.
Možná mi to nikdo neuvěří, ale TGCF měl mít původně jen 36k [slov], takže osnova byla jen 5k. Důvod, proč jsem řekla, že celý román archivuji, byl ten, že tento počet jsem předpokládala. Samozřejmě by všichni měli dobře vědět, že v předpovídání počtu slov nejsem nikdy přesná. Kdo věděl, že ať jsem psala, jak jsem psala, nic mi nepřipadalo správné a jen kvůli úvodu jsem změnila několik různých verzí. Ani teď nejsem s tímto úvodem spokojená. Ze všech tří úvodů jsem nejspokojenější s SVSSS.
Každopádně jsem za těchto strastiplných a zmatených okolností zachránila několik rukopisů. Je to poprvé, co jsem rukopisy ukládala tak dlouho, ale přesto jsem měla pocit, že výsledek není dost dobrý, takže spousta rukopisů byla opuštěna. Tehdy jsem si opravdu nevěděla rady, byla jsem opravdu úzkostlivá a hlavou mi proběhla myšlenka "možná nezačnu s tímto románem, přejdu na jiný", ale ukázka už vyšla, takže by nevyznělo moc dobře, kdybych si to na poslední chvíli rozmyslela. Navíc už jsem toho napsala tolik, že kdybych to nevyužila, nebyla by to škoda? Takže mi nezbývalo než se dál utápět v této investici. Konečným výsledkem bylo, že moje tempo bylo stále pomalejší a pomalejší a závěr byl v nedohlednu.
Nakonec jsem si stejně řekla, že to nepůjde. Kdyby to takhle šlo dál, trvalo by to dva roky a stejně bych to nedokončila! Měla bych se stimulovat? Takže bez dlouhého přemýšlení začneme! A tak jsem vydávala kapitoly, jak jsem je upravovala (prakticky jsem je celé přepisovala), a přitom jsem psala nový text, vyhořelá. Až jsem nakonec (v polovině seriálu) konečně objevila příčiny všech potíží. Je to složité a specifické, takže to nebudu rozvádět.
Měla jsem v plánu napsat více než milion slov dlouhého seriálu, ale mělo to být něco, co se odehraje o mnoho let později, nečekala jsem, že to bude tak brzy. TGCF je naprostá náhoda, ještě jsem k tomu nedozrála, tohle mě zaskočilo. Už tak mi trvá dlouho, než něco vymyslím, román této délky mi měl zabrat nejméně tři roky, než jsem vymyslela osnovu, ale táhnout to takhle dlouho je absurdní. Kdybych věděla, že obsah bude tak obrovský, asi bych k osnově přistupovala jinak.
Ale to jsou věci, které se nikdy nedozvíte předem. Dozvíte se to, až když to uděláte, to je stejné jako při dělání čehokoli jiného. Dokud není pero na papíře, jsou to jen řeči.
V každém případě musí šíp na luku vystřelit. Když už vystřelil, musím zatnout zuby a vytrvat až do konce.
Psaní seriálů je velmi náročná záležitost. Vím, že existují autoři, kteří dokáží aktualizovat rychle a dobře, ale vím, že já mezi ně nepatřím.
Když o něčem přemýšlím, dlouho žvýkám. Dříve v minulosti, když jsem psala, byla průměrná rychlost 5k za půl roku, takže denní aktualizace je pro mě boj. Navíc mám někdy dobrou, někdy špatnou formu. Když se nezaseknu, je rychlost 1k3, v takových případech je moje reakce také poměrně dobrá; ale když se zaseknu, je to opravdu utrpení. S textem, který ze sebe vymáčknu, když se zaseknu, nejsem spokojená, a když se to stane, objevily by se i poněkud neslušné komentáře. Tehdy bych propadla depresi a začarovaný kruh pokračuje.
TGCF je rozhodně román, který mi přinesl nejvíce bolesti; často jsem se cítila bezmocná, téměř dusivě, a každý den jsem přemýšlela, jestli to není trénink, který má posílit mou schopnost odolávat tlaku. Navíc ty rozsáhlé pomluvy od MDZS nepřestaly ani teď a bláto se na mě hází při každé příležitosti, takže jsem opravdu unavená. Kdyby to nebylo tím, že jsem obzvlášť volná, neměla bych ani sílu toho moc říct. K tomu spousta starostí skutečného života, po těch osmi měsících nošení toho břemene, bez legrace, opravdu plešatím.
Je to taková bolest hlavy. Archiv, a nemyslím si, že by to fungovalo, rychlost je příliš nízká. Serializovat, ale denní aktualizace jsou opravdu příliš vyčerpávající, navíc se spoustou dalších problémů. U každého jsou zápory a klady, pořád se snažím přijít na to, jak tenhle nepříjemný problém vyřešit.
Ani já nechci nic skrývat. Vím, že mnoho lidí přišlo číst TGCF nejprve kvůli MDZS. Nebudu lhát, nemyslím si, že je to dobře.
Také jsem to zmínila na začátku, že velká očekávání jsou dvousečná zbraň, takže jsem hned na začátku naočkovala: druhého MDZS se už nedočkáte.
Navíc mezi začátkem premiéry TGCF a koncem MDZS uběhl jeden až dva roky, tak jsem si říkala, že to možná trochu vybledlo?
Ale stejně to bylo k ničemu. Stačilo pár kapitol seriálu a problémy, o kterých jsem dlouho přemýšlela, vystrčily hlavu a přetrvávaly až do poloviny, ke konci, a jsou tam stále, i když je příběh uzavřen, takže předpokládám, že hašteření bude pokračovat. Pořád si říkám, jestli jsem neměla raději začít příběhem ze současnosti, tak by aspoň nikdo nesrovnával současný svět se světem starověku.
Ale co se dá dělat. Popravdě řečeno, většinu čtenářů a autorů pojí pouze jedna nebo dvě knihy; oblíbit si jednu knihu ještě neznamená oblíbit si i ty ostatní. V takových dobách si myslím, že by lidé neměli chtít příliš mnoho. Autoři nežádají příliš mnoho od čtenářů a čtenáři nežádají příliš mnoho od autorů. Koneckonců psaní i čtení jsou velmi osobní a subjektivní záležitosti.
Nikdy neslibuji "Zaručená spokojenost zákazníka!", jen... píšu pro sebe, pokud se vám to líbí, tak si to přečtěte, pokud se vám to nelíbí, tak to zahoďte.
Vím lépe než kdokoli jiný, co je na TGCF dobré a co špatné.
Když vezmu například sebe, při psaní této práce jsem měla někdy pocit, že jsem svázaná, že nemohu natáhnout končetiny, že se mi dělá úzko a kutálím se po zemi. Ale jsou tam i části, kde mi to přijde docela zajímavé. Na části, s nimiž jsem nespokojená, se nemohu dívat, ale ty, které se mi líbí, mám opravdu ráda.
Nicméně i když jsem prolila tolik krve a potu, stále jsem nebyla schopna dosáhnout požadovaného výsledku, ale není důvod, proč bych to nemohla brát jako trénink, když úroveň obtížnosti náhle exponenciálně vzrostla.
Kromě toho stále věřím, že je mnoho čtenářů, kterým se líbí. I kdyby jich byly jen tisíce, kterým se to opravdu líbí, tak je to taky dobře, stojí to za to. To znamená, že tenhle skoro rok celonočního bloumání, vypadávání vlasů a psychického zvracení krve nebyl k ničemu.
V tuto chvíli je současná podoba příběhu ještě poněkud vzdálená tomu, co jsem měla na začátku na mysli, takže ji ještě plánuji trochu opravit.
Editace vlastně není tak skvělá věc, protože většina čtenářů se nebude ohlížet zpět, životnost webového románu je příliš krátká, takže za pár let si na toto dílo možná už nikdo nevzpomene. Navíc míra pirátského přetištění je příliš vysoká, je spousta lidí, kteří originál nečtou a jdou si místo toho stáhnout TXT, takže i kdybych upravovala, venku by se rozkřiklo, že je to pirátské, takže je to dost bezmocné. Nebo se čtenáři upnou na staré dílo a myslí si, že starší verze je lepší, a novou verzí místo toho opovrhují.
Ale podle mě je seriál opravdu příliš uspěchaný. Chci, aby ti, kterým se tento příběh líbí, viděli alespoň jeho lepší verzi. Samozřejmě nejdůležitější je, že já sama ji chci vidět.
Přesto doufám, že se mi podaří přijít na způsob, jak se tohoto zlozvyku od nynějška zbavit.
Nová verze odemkne několik zcela nových zápletek a map. Kdo má zájem, může to brát jen jako úterní speciál, kdo ne, může to nechat být.
Ale protože mě psaní této knihy opravdu příliš bolelo a její délka je příliš dlouhá, je to obrovská produkce, takže ji nebudu schopna dokončit tak rychle. Možná to bude až po čtvrtém románu, možná dřív, to nedokážu říct. Uvidíme, co nám život přichystá.
Nebo možná proto, že jsem vyčerpaná. Struktura je už nastavená, takže nemůže dojít k žádným zásadním změnám, koneckonců JJ má opravdu nepříjemná omezení, co se týče úprav. Teď toho nemůžu moc slíbit, uvidíme po pár dnech odpočinku.
Ukázka na nový román "Grim Reapers Get No Days Off" je již venku. Můžete si ji prohlédnout, když vstoupíte do Autorského bulletinu, nebo možná odkaz přidám za chvíli. Začíná rok 2018, moderní danmei. Námět je zvláštní, takže nevím, jak ho zařadit.
Osnova tohoto díla vznikla ve stejné době jako TGCF. V té době jsem se trochu trápila s výběrem, s kým začít jako prvním, byla jsem velmi nerozhodná, ale nakonec to bylo proto, že Hua Cheng se narodil jako první a Qiu Chi se narodil o něco později, takže to byl TGCF.
Pokud budou mít lidé zájem, tak se podívejte, pokud ne, taky to nevadí, uvidíme... přesto, očkování jako první: Tohle je moje první psaní moderního danmeie, určitě se objeví různé náhodné pokusy a experimenty. Nevím, kolik lidí mě bude opravdu doprovázet v tom, abych to dotáhla do konce, ale to je fuk, jestli chcete, přijďte. Já půjdu první.
-MXTX
2018.02.25
Poznámka překladatele: Tak, a jsme u konce. Uf... Jak dlouho to bylo? Dva roky? Tři roky? Tolik práce, tolik radosti, bolesti i smíchu! Děkuji, že jste mne a mé úžasné korektorky na téhle cestě doprovázeli. Jen co bude zbytek knih opraven, vyhodím je pro vás. Pokud vám bude stačit ta verze, v jaké je čtete na blogu, kde se chybičky vloudí, inu, pošlete kafe a řekněte si o to klidně hned.
A co nás čeká teď? Od příštího týdne začíná vycházet nový román "Nehraj si přede mnou na chudého". Těšte se, tentokrát tu bude bolesti jen trochu, zato spousty smíchu a lásky. Vaše Braenn.
Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)
