V ranním svitu se zdálo, že Xiao Chiye už úplně zapomněl na ztrátu sebeovládání z minulé noci. Prohnal svého koně ulicemi za nespokojených výkřiků prodejců po obou stranách až k palácové bráně, kam dorazil právě včas, aby zahlédl kočár své rodiny, který stál venku.
„Druhý mladý pán je tady,“ oznámil Zhao Hui a odhrnul závěs pro Xiao Fangxua.
Xiao Fangxua, s položenou rukou na koleni, vyhlédl z kočáru. Jeho pohled přelétl přes mladšího syna a zastavil se na muži, který neobratně jel za ním, na Shen Zechuanovi. Na okamžik zaváhal, avšak nic neřekl. Když Xiao Chiye dorazil před něj, okamžitě si všiml zranění na synově tváři. „Co jsi to včera v noci vyváděl?“
„Byl jsem pít,“ odvětil Xiao Chiye, bičíkem zkrotil koně a zasmál se: „Ztratil jsem pojem o čase. Když jsem se probudil, už jsem měl poraněný obličej. Otče, už jsi skončil s tím setkáním?“
Xiao Fangxu přikývl. „To je syn Shen Weie?“
Podzimní vítr foukal Shen Zechuanovi ostře do tváře. Setkal se s pohledem Xiao Fangxua a zachvátilo ho nevysvětlitelné zachvění. Shen Zechuan znepokojeně sevřel otěže ještě pevněji.
Ale Xiao Fangxu neudělal nic.
Ve vlasech starého krále vlků se mísila sněhobílá barva s tou tmavou. Ačkoli seděl v kočáře shrbený, bylo možné rozpoznat jeho mimořádnou výšku a postavu. Jeho velitelská přítomnost nebyla žádnou falešnou maskou, byla to majestátní důstojnost, zocelená uprostřed hory mrtvol a moře krve. Byla to děsivá síla, zakořeněná tak hluboko v krvi a kostech, že ji ani jeho nedávná nemoc nedokázala oslabit.
Xiao Chiyeova mimořádná tělesná stavba byla nyní velmi povědomá. Jeho šokující síla v horní části těla, pozoruhodná výška, široká ramena a záda a dlouhé nohy. To vše bylo zděděné po jeho otci. V kontrastu s jemnějším a elegantnějším Xiao Jimingem byl Xiao Chiye skutečně vlčím mládětem. Stačilo se podívat na oba bratry stojící vedle sebe, aby zmizela jakákoliv pochybnost o tom, že právě Xiao Chiye představuje větší hrozbu.
A nyní tento král vlků upřel svůj pohled na Shen Zechuana. I když se dávno naučil potlačovat své emoce, Shen Zechuan pocítil silné nutkání utéct. Ten pocit byl naprosto odlišný od toho, když ho k zemi přitiskl Xiao Chiye. Pohled tohoto muže nutil člověka chvět se čirým instinktem strachu.
Shen Zechuan si okamžitě vybavil slova velmistra Qi: „Nyní, když Xiao Fangxu ustoupil do ústraní, aby se zotavil, hvězda jeho dědice jasně září a všichni se Xiao Jiminga bojí. Ale Lanzhou, před dvaceti lety to byl právě Xiao Fangxu, kdo si podmanil hranice. Dnes je autorita Qi Shiyua jako velkého maršála pěti velitelství zjevně větší než autorita Xiao Fangxua, ale nebyl mu udělen titul prince. Řeknu ti proč: Qidong je pouze uděleným lénem patřící císaři. Pět velitelství jsou všechno zakládající země našeho Dazhou, které patří Synu Nebes. Ale Libei je jiná. Rozlehlá území Libei se táhnou od průsmyku Luoxia až k okraji pohoří Hongyan na severovýchodě. Celou tuto těžce získanou zemi dobývalo během let Yongyi kousek po kousku obrněné jezdectvo Libei pod velením Xiao Fangxua.
„Xiao Jiming je nyní vrchním velitelem libejské obrněné kavalérie. Železný jezdec na zamrzlé řece, to je úctyhodný titul! Ale byl to Xiao Fangxu, kdo založil tuhle nezastavitelnou kavalérii. Vojska z Libei nemají tak dlouhou historii jako posádková vojska velitelství Bianjun. Je to těžká jízda, kterou vytvořil Xiao Fangxu v letech Yongyi, aby čelil našim nepřátelům, když bianshští jezdci opakovaně útočili na průsmyk Luoxia. Bojoví koně z Libei, vojáci z Libei a široké ocelové meče z Libei s řetězy na konci... Každý znak současné libejské obrněné jízdy pochází od Xiao Fangxua.
„Osm velkých praporů se v Qudu usídlilo na celá desetiletí. Jsou to vředy a boláky na těle našeho Dazhou. Klan Xiao může měřit s klanem Hua na stejné úrovni jen díky Xiao Fangxuovu pevnému sídlu v Libei. Dokud Xiao Fangxu žije, klan Xiao je mohutným stromem, jehož kořeny se zařezávají hluboko do libejské půdy. Titul král vlků rozhodně není nezasloužený.“
Xiao Chiye se podíval na Shen Zechuana a po odmlce řekl: „Je to syn Shen Weie.“
Shen Zechuan sesedl z koně a poklekl před Xiao Fangxua.
Xiao Fangxu si ho na okamžik prohlížel. „Shen Wei je mrtvý, protože tě zesnulý císař propustil, zprostil tě viny tvého otce. Jsi nevinný a svobodný, tak proč se pořád motáš kolem tohohle spratka?“
Shen Zechuan s jedním pokrčeným kolenem a skloněnou hlavou odpověděl: „Tento ponížený byl přijat do Brokátové gardy. Ta je dočasně pod velením císařské armády, a já jsem tedy k dispozici vrchnímu veliteli.“
„Aha, chápu,“ Xiao Fangxu pohlédl směrem k Xiao Chiyemu. „Proč mu znepříjemňuješ život?“
Xiao Chiye si přejel jazykem po ráně v ústech. „Proč bych dělal takovou věc? Jsme přátelé, kteří spolu čelili smrti. Nemám pravdu, Lanzhou?“
Xiao Fangxu, zjevně spokojený, pokračoval v rozhovoru s Xiao Chiyem, aniž by Shen Zechuanovi věnoval jediný další pohled.
Shen Zechuan zůstal klečet na jednom koleni. V kaluži na zemi viděl odraz Xiao Chiyeho a jeho nespoutaného úsměvu a taktéž pohled, kterým se Xiao Fangxu díval na svého syna. Dešťové kapky zkreslovaly obraz v louži. Shen Zechuan odvrátil pohled.
Xiao Fangxu byl pryč, když Xiao Jiming vyšel z paláce a po jeho boku kráčela Qi Zhuyin. „Kdo je to?“ zeptala se náhle.
Xiao Jiming se zadíval na muže stojícího vedle Zhao Huie a odpověděl: „To je Shen Zechuan.“
Qi Zhuyin se zastavila v půli kroku a vykřikla: „Shen Weiův syn? Proč se pořád motá kolem A-Yeho?“
„A-Ye je trochu škodolibý,“ řekl Xiao Jiming. „Pravděpodobně ho jen obtěžuje.“
Qi Zhuyin si Shen Zechuana dlouho prohlížela. „Pozoruhodně pohledný. Slyšela jsem, že jeho matka byla tanečnice v Duanzhou. Máme štěstí, že to bylo v Duanzhou a ne ve velitelství Cangjun.“
Maršál Qi Shiyu byl známý svou zálibou v krásných ženách. Když se v dohledu objevila hezká žena, ani se nehnul z místa. Její otec měl doma nespočet konkubín, ačkoli Qi Zhuyin měla jen velmi málo bratrů, které mohla představit.
„Když už o tom mluvíme,“ odbočila Qi Zhuyin. „A-Yemu je letos dvacet tři. Kdy se hodlá oženit?“
„Yizhi to také začíná znepokojovat,“ řekl Xiao Jiming. „Libei nepotřebuje, aby si vzal vznešenou dámu z mocného klanu. Postačí dívka z obyčejné, slušné rodiny. Yizhi posílá do Qudu každý rok portréty, ale ani jedna z dcer z Libei, které vybrala, ho nezaujala.“
Qi Zhuyin se zasmála. „Vznešené dívky jsou příliš pyšné na to, aby ho tolerovaly, a obyčejné dívky zase příliš plaché. Pohled na něj by je vyděsil. Navíc, kolik panen zvládne jeho povahu? Najít někoho, koho má rád a kdo by měl rád jeho, je těžší než vystoupat na nebesa. Nemluvě o tom, že polovinu nocí tráví v nevěstincích. Raději si dej pozor, nebo ti jednoho dne přivede domů kurtizánu.“
Xiao Jiming věděl, že každá z jejích macech byla před svatbou s jejím otcem významnou kurtizánou v Qidongu. Celý den se hádaly na vnitřních dvorech a maršálku to pokaždé, když se vrátila domů, dohánělo k šílenství. Od mládí kurtizány nesnášela.
„Pokud skutečně potká někoho, kdo se mu líbí, kdo ho zastaví?“ Xiao Jiming si povzdechl. Už jen to pomyšlení ho bolelo u srdce. „Ani deset volů by ho nedokázalo odtáhnout.“
„Raději se připrav na deštivé dny.“ Qi Zhuyin se na okamžik zamyslela. „Zbytek vypusť z hlavy, pokud chceš, ale ta dívka opravdu nesmí mít prchlivou povahu. Tvoje Yizhi je ta jemná, kdyby si domů přivedl někoho divokého, netrpěla by Yizhi každý den?“
Xiao Jiming se nahlas zasmál. „To jsou jen řeči. Je příliš brzy se tím trápit.“
„Srdce je nevyzpytatelná věc.“ Qi Zhuyin se také zasmála. „Možná jednoho dne procitne?“
Xiao Chiyemu přeběhl mráz po zádech. Opatrně se ohlédl přes rameno a uviděl hluboce zamyšleného Shen Zechuana, jak kráčí po boku Zhao Huie.
„Později zajdi na úřad císařské armády a vyzvedni si svůj odznak autority.“ Xiao Chiye předstoupil před Shen Zechuana a zastínil mu výhled. „Dokud nebude dokončeno přerozdělení Brokátové gardy, budeš mi k dispozici ve dne v noci.“
„Ve dne v noci,“ zopakoval Shen Zechuan a vzhledl k němu. „To budu muset Druhému mladému pánovi vynášet i nočník?“
„Pokud chceš, klidně.“ Xiao Chiye udělal krok blíž. „Příštích pár dní budu mít plno práce, takže budu bydlet ve dvoře za úřadem císařské armády.“ Aniž by čekal na odpověď, Xiao Chiye se otočil, aby pozdravil Xiao Jiminga.
Nový proces u Soudu pro soudní přezkum stále neskončil, když byla sídla Hua a Pan prohledána a jejich majetek zabaven. Li Jianheng využil příležitosti a zamezil přístup do paláce Enci, kde sídlila císařovna vdova, s odůvodněním, že ji ‚trápí starosti až do té míry, že trpí úzkosti‘.
Po mnoha obtížích se podařilo nashromáždit dostatek prostředků na pokrytí vojenských platů a prostředků pro Libei, ačkoliv původní požadovanou částku Xiao Jiminga skromně zaokrouhlili směrem dolů. Xiao Fangxu a Xiao Jiming se nemohli zdržovat a o pár dní později vyrazili k hranicím.
Nečekaně se nezdálo, že by se s nimi chtěl Xiao Chiye rozloučit. Bylo to, jako by po té opilecké noci ztratil veškerou soustředěnost a ambice, které měl během podzimního lovu. Li Jianheng ho čas od času odměnil a on je vděčně přijímal.
Kromě toho začal v práci zahálet. Císařská armáda byla původně pověřena důležitým úkolem provádět hlídky ve městě, ale Xiao Chiye pracoval nárazově, jako rybář, který tři dny lovil a dva dny odpočíval. Často po něm nebylo ani vidu, ani slechu, když ho někdo hledal. Na ministerstvu války se postupně šířily pochybnosti a mnozí zastávali názor, aby byl nahrazen.
Li Jianheng to však hlasitě odmítal. Zašel až tak daleko, že udělal scénu a vyhrožoval roztržkou náměstkovi ministra války, který petici předložil. Zahodil pamětní spis a zuřivě pronesl: „Xiao Ce’an prokázal pravou udatnost, když nám přišel na pomoc. Proč by si nezasloužil být vrchním velitelem císařské armády? Nedopustil se žádných chyb. O jeho nahrazení nechceme ani slyšet!“
A tak se oba vrátili k lehkovážnému přátelství, které sdíleli před podzimním lovem, a Li Jianheng se cítil o něco klidnější. Xiao Chiye z té noci byl jako výplod jeho fantazie, zatímco tento mladý muž bez špetky slušnosti byl jeho známým přítelem.
Li Jianhengovi se navíc ulevilo, že se Xiao Chiye nezmínil o návratu do Libei. Věřil, že je to přítelův způsob, jak brát ohled na jeho omezení. Koneckonců, opravdu s tím nemohl nic dělat. A nemohl se snad Xiao Chiye skvěle bavit přímo tady v Qudu?
Nyní, když se Li Jianheng stal císařem, mohl se jeho dobrý přítel Xiao Chiye poflakovat, jak se mu zlíbilo. Proč by se vracel do Libei? Jak by tak drsná země mohla být tak pohodlná a bezstarostná jako hlavní město? Když chtěl Xiao Chiye vyjet za město prohnat koně, Li Jianheng mu to schválil. Když chtěl Xiao Chiye rozšířit úřad císařské armády, Li Jianheng to schválil. A když chtěl být Xiao Chiye ve službě jen půl dne a tu druhou půlku lenošit doma, Li Jianheng to nejen schválil, ale udělal to s neskrývaným potěšením.
Často spolu jezdili na koních a hráli pólo. Li Jianheng se sice už nemohl toulat ulicí Donglong, ale mohl pozvat Xiao Chiyeho, aby s ním v paláci poslouchal loutnu. Mladá dáma Mu Ru se natrvalo usadila v síni Mingli. Li Jianheng se zpočátku bál, že by to Xiao Chiyeho mohl pobouřit, ale jeho přítel neřekl nic a prostě si užíval veselí.
Být císařem bylo zatraceně dobré!
Jakmile poslední podzimní déšť omyl střechy Qudu, vynesl Soud pro soudní přezkum rozsudek smrti stětím pro Xi Gu’ana. Xi Hongxuan, jeho mladší bratr, udělal, co mohl, aby napravil škody rozdělením rodinného jmění. Díky tomu si získal přízeň Li Jianhenga a byl přeložen na ministerstvo financí, kde zaujal skromnou pozici. Xi Hongxuan byl vždy mistrem na organizování zábavných akcí, což přesně odpovídalo Li Jianhengově vkusu. Každý den chodil za císařem s novými nápady, jak se dobře bavit.
Nedlouho poté, co byl Xi Gu’an odsouzen, spáchal Hua Siqian ve vězení sebevraždu ukousnutím jazyka. Zanechal po sobě písemné doznání, v němž převzal veškerou odpovědnost za své zločiny a císařovnu vdovu vůbec nezmínil ani neusvědčil. Zbývalo odsoudit už jen Ji Leie a Pan Ruguiho. Hai Liangyi si vroucně přál z nich dostat přiznání, ale nikdy neuspěl.
Když se Shen Zechuan vrátil domů, v malém domku bylo vlhko. V momentě, kdy otevřel dveře, uviděl na stole ležet východní perlu. Rychle za sebou zavřel a chvíli potom, co ji zvedl, uslyšel klepání.
Otevřel dveře a Chen Yang řekl: „Vrchní velitel si vás volá.“
Shen Zechuan sevřel prsty kolem perly. Proužek látky, do kterého byla zabalená, byl nasáklý vodou. „Půjdu, až se převléknu,“ řekl vyrovnaně.
„Nezdržuj se tím,“ odvětil Cheng Yang. „Jdi tak, jak jsi. Jeho Excelence nemá ráda čekání.“ Ustoupil stranou, připraven odejít s ním. Shen Zechuanovi nezbylo nic jiného, než nechat ruku klesnout podél těla a vykročil ze dveří spolu s Chen Yangem.
Našli Xiao Chiyeho oblečeného do těžkého svrchního kabátu. Když spatřil Shen Zechuana, řekl: „Vezmi můj meč a pojď se mnou.“
Shen Zechuan ho následoval ven. Teprve, když Xiao Chiye sám přivedl svého koně, Shen Zechuan si uvědomil, že Chen Yang byl pryč. Jakmile Xiao Chiye vysedl na koně, lovecký sokol si setřásl kapky z křídel a snesl se na pánovo rameno. Shen Zechuan ho následoval z města. Prodírali se deštěm a mířili na cvičiště na hoře Feng.
Když dorazili, nebyl tam téměř nikdo. Xiao Chiye sundal Sněžnému vrchu uzdu a poplácal ho po krku, přičemž mu dovolil volně pobíhat po cvičišti. Meng, neochotný zůstat v dešti, vlétl pod římsu kryté chodby.
V polovině svlékání kabátu se Xiao Chiye otočil k Shen Zechuanovi. „Svlékni se.“
Shen Zechuan, držící Xiao Chiyeho meč v náručí, pozvedl bradu vysoko. Z pod límce mu stékala voda a kopírovala jeho světlý, jemný krk. Pokaždé, když se Xiao Chiye na ten krk podíval, připadal si jako někdo, kdo vidí kočku. Nemohl si pomoct, ale měl nutkání ho párkrát pohladit.
Co to sním sakra bylo?
Rozptýlen touto myšlenkou shodil ze sebe vlhkou svrchní vrstvu. Když uviděl, že Shen Zechuan stále jen stojí, řekl znovu: „Na co čekáš? Dělej a svlékni se!“
Shen Zechuanovi prsty spočívaly na opasku. Střelil pohledem po Xiao Chiyem a pomalu řekl: „Když si tohle sundám, nic jiného mi nezůstane.“
