Tak proč se ke mně tiskneš? -
Není divu, že se Xia Zhiye tvářil tak divně, když mu
dal ty studijní materiály. Žádný div, že Liu Yue věřil v jeho špatné
známky.
Ukázalo se, že když Ruan Tian zařídila individuální
doučování, bylo kvůli jeho vlastním výsledkům.
Zdá se, že si toho hodně domýšlel. Nejenže dal knihu „Základní
učivo a nejčastější chyby základních úloh“ Malému tyranovi třetí střední,
velkému obhájci nejlepších výsledků, ale ještě arogantně prohlásil, že
nepotřebuje, aby mu ten druhý pomáhal s vysvětlováním úloh. Po tak dlouhém
vyvádění se nakonec ukázalo, že šašek je on sám.
Ještě absurdnější bylo, že Xia Zhiye očividně věděl,
že ho špatně pochopil, ale nic nevysvětlil. Místo toho sledoval, jak mu
připravuje studijní materiály a chybové otázky, a pak ho bez námahy převálcoval
a získal první místo ve společných zkouškách pěti škol.
Dosáhl snad jen toho, že viditelně otevřel Mianmianovi
cestu k úspěchu.
Výsledkem bylo, že v tento slavnostní a šťastný
den malý tlouštík, který byl původně celý rozradostněný, zjistil, že
atmosférický tlak kolem něj klesá do děsivých čísel.
Liu Yue prohrál tak strašlivým způsobem a byl pro
společnost prakticky mrtvý, tady se to dalo pochopil. Ale že ti dva mistři za
ním – jeden, který se umístil na prvním místě a získal stipendium 2 000 jüanů,
druhý, který čelil nespravedlnosti a očistil své jméno, proč ti se tvářili tak
nešťastně?
Stejnou otázku si pokládal i Xia Zhiye. Naklonil
hlavu, poškrábal se a prohodil: „Song Yane? Bratře Yane? Mistře Yane? Song Daxi?“
„Kdo je u tebe mistr!“ zvedl Song Yan netrpělivě
hlavu.
Xia Zhiye natáhl prst. „Už celé dopoledne jsi mi nic
neřekl.“
„Pamatuji se, že jsem řekl ‚děkuju‘.“
„Kromě toho.“
„Kromě toho si nemáme co říct.“
Song Yan sklonil hlavu a s očima přilepenýma na
papír pokračoval v řešení úloh se stále stejným lhostejným výrazem.
Xia Zhiye: „…“
Jak se dalo čekat, hezcí kluci jsou vždycky bezcitní.
Původně si myslel, že až se vrátí po své snaze
vysvětlit Liu Deqingovi logiku svého jednání, dostane se mu od pohledného spolusedícího
Song Daxiho vděčného a vášnivého objetí. Nic takového se ovšem nekonalo, naopak
to vypadalo, že ten druhý byl ještě odtažitější než obvykle.
Copak ten člověk nemá žádné svědomí?
Xia Zhiye se spokojil s druhým nejlepším
výsledkem:
„Aspoň mi řekni, co chceš k obědu.“
„Není třeba. Odpoledne musím do nemocnice sundat
sádru, na oběd se najím někde venku. Sám.“
„Půjdu s tebou?“
„Děkuji za tvou laskavost, ale je tu školní lékař.“
„…“
Najednou byl tak zdvořilý, že si na to Xia Zhiye
nemohl zvyknout. Pořád měl raději Song Yanga, který ho v rozčílení nejdřív
praštil a pak mu vynadal do hlupáků.
Čím ho vlastně urazil?
Vůbec tomu nerozuměl.
Právě v tu chvíli kolem prošel člen organizačního
výboru a hodil Song Yanovi malou krabičku: „Balíček pro tebe. Přišel
z Pekingu.“
Song Yan ji bez zaváhání chytil, vytáhl nůž a špička
čepele lehce sklouzla po spoji lepicí pásky. Ven se vykutálela lahvička s léky
a dopadla na zem.
Měl plné ruce a nebylo pro něj pohodlné se ohnout,
takže nad tím Xia Zhiye moc nepřemýšlel a jednoduše mu ji pomohl zvednout. Jeho
oči ale náhodou zahlédly znaky na etiketě. Svraštil obočí a chtěl se Song Yana
zeptat, když mu byla lahvička vytažena z ruky.
Zvedl hlavu, jen aby viděl, jak Song Yan strčil
lahvičku do tašky.
„Ty trpíš nespavostí?“
„To s tebou nemá nic společného.“
Song Yan zapnul zip batohu a pokračoval v řešení
úloh.
Xia Zhiye natáhl prsty před něj a dvakrát poklepal o
lavici. Jeho hlas zesílil. „Trpíš nespavostí?“
Song Yan jeho ruku netrpělivě odstrčil. „Už jsem jasně
řekl, že to s tebou nemá nic společného. Nerozumíš tomu?“
„Proč to se mnou nemá nic společného?“
„Proč by to mělo mít tebou něco společného?“
„Jsem tvůj spolubydlící.“
„Jsme si snad blízcí?“
Jakmile vyšla
tato netrpělivá řečnická otázka, okolí se ponořilo do zvláštního ticha.
Malému tlouštíkovi to bylo nepříjemné.
Byl to ten druh nepříjemného pocitu, který člověk má,
když se máma s tátou hádají a najednou jeden z nich zmíní rozvod –
něco, co překračuje mez běžné hádky.
Koneckonců po celého půl měsíce, kdy byl Song Yan zraněný,
se o něj Xia Zhiye téměř bez přestávky staral, a ti dva byli doslova jako
dvojčata. Říct taková slova bylo docela zraňující.
Song Yan také na okamžik vypadal, že toho lituje.
Prsty se mu zastavily, víčka se napůl zvedla, ale rychle je zase sklopil a
ponořil se do pracovních listů, jako by mrkl jen náhodou.
„Prostě se nepleť do věcí ostatních.“
Jeho tón byl nesmírně odtažitý i lhostejný zároveň.
Xia Zhiye už nic další ho neřekl. Sledoval Song Yanovy
nevědomky napjaté rty a hubené zápěstí a najednou si vzpomněl na malou divokou
kočku před vchodem do jeho domu, když byl ještě dítě. Byla hezká, ostražitá a
měla špatnou povahu. Stačilo málo a pustila se do boje s ostatními
toulavými kočkami, z čehož si odnášela další šrámy. Byli lidé s dobrým
srdcem, kteří si ji chtěli vzít domů, ale bez ohledu na jejich dobrou vůli
nebyla ochotna chovat se mile.
I když jí někdo dával dobré jídlo a pití, ona ho
nanejvýš neochotně snášela, a jakmile měla pocit, že jí zasahuje do jejího
teritoria, okamžitě nahrbila záda a nemilosrdně vysunula drápy.
Jak říkávali starší: „Malé děti, které si prošly
utrpením, mají těžká srdce.
Ať se snažíš jakkoliv, nikdy se k tobě
nepřiblíží.
…
Ti dva spolu nepromluvili celé odpoledne.
Po sundání sádry se Song Yanovi nechtělo vracet do
třídy, hlavně proto, aby nemusel čelit Xia Zhiyemu. Po domluvě se školním
lékařem proto zamířil na koleje, aby se dospal.
Teprve když došel ke vchodu do budovy, zjistil, že
dveře jsou pevně zavřené.
Na dveřích dokonce viselo jasně červené oznámení:
[Nová pravidla správy kolejí: Pokud se
najdou studenti, kteří vstoupí na koleje před koncem vyučování v 17:30
nebo odejdou po zhasnutí světel ve 23:00, musí kontaktovat třídního učitele a
kancelář školní správy, aby ověřili okolnosti. Toto kázeňské opatření ukončí
škodlivé případy záškoláctví a pozdních návratů. Konec oznámení.]
Song Yan: „…“
S kamenným výrazem si přitáhl batoh
výš na rameno, otočil se a odešel. Už se blížil konec srpna a úmorné horko
ještě neopadlo. Vlhkost ze vzduchu by se dala ždímat a všude bylo dusno a
těžko.
Song Yan si nadzvedl límec školní
uniformy a dvakrát si ho odtáhl, aby umožnil přívod vzduchu. Nevěděl, kam by
měl jít. Během půl měsíce od svého příjezdu do Nan Wu jezdil do školy a ze
školy s Xia Zhiyem na tom růžovém kole a jinam se nepodíval.
A když pomyslel na Xia Zhiyeho,
připadalo mu počasí ještě dusnější.
Ve skutečnosti nebyl ani tak naštvaný,
jako spíš zahanbený.
Kdykoliv si vzpomněl, jak pozorně
sledoval Xia Zhiyeho, bránil mu spát v hodinách nebo si hrát
s telefonem, jak ho každý den nutil dokončovat domácí úlohy a jak upřímně
si přál, aby získal cenu za největší zlepšení, připadal si jako idiot.
Pak si také vybavil, že Xia Zhiye
očividně věděl, že se plete do cizích záležitostí, ale nic mu nevysvětlil,
takže se pocit idiotství ještě prohloubil.
Když se ho dnes Xia Zhiye zeptal na
léky, měl pocit, že byl narušen poslední bezpečný prostor. Koneckonců znali se
teprve půl měsíce, a kdyby si od začátku nic nenamlouval a zbytečně se nesnažil
někomu pomoci, žádný hlubší vztah by mezi nimi nevznikl.
Od začátku do konce byl Xia Zhiye
nejlepší v ročníku a získával stipendium. Nepotřeboval jeho pomoc a nebyl
už důvod, aby se vzájemně pletli do života nebo si něco dlužili. Každý si mohl
dělat svoje.
Song Yanovi se při tom pomyšlení ale vůbec neulevilo.
Najednou ucítil na tváři podivný chlad.
Zvedl hlavu a zjistil, že začalo pršet. Opravdu měl smůlu,
kamkoliv jen šel. S ledovým výrazem se chystal otočit a vrátit se zpět do
školy, když zaslechl z vedlejší uličky zvuk hádky. Nejasně poznal hlas
staré paní, pláč malé holčičky a také několik povědomých sprostých hlasů.
Od chvíle, kdy dorazil do Nan Wu, byl jediný starý
člověk, se kterým mluvil…
Rozhlédl se a známé okolí mu přineslo zlou předtuchu.
Hned se otočil, vytáhl mobilní telefon, a zatímco volal, rychle se rozběhl
k malému dvorku na konci uličky.
Několik starších lidí stálo nedaleko vchodu a
úzkostlivě přecházelo sem a tam. Jakmile zaslechli kroky, podívali se jeho
směrem, jako by spatřili svou záchranu. „Ach, někdo ve školní uniformě, je to
malý Ye?“
„Nevypadá to… ach jo, už jsme mu volali tolikrát, proč
ještě nepřišel?“
„Má vyučování, je normální, že se nemůže jen tak
zvednout.“
„Ajaj, škola už skoro končí, ale já jsem k smrti
vyděšený.“
„Hej, mladíku! Kdo jsi a co tu děláš?“
Song Yan schoval do kapsy uniformy telefon, jehož
obrazovka stále svítila, a zatlačil do dveří na dvorku. Jak očekával, hned
vedle vchodu uviděl řadu lidí v čele s červenou prachovkou, který měl
nohu zapřenou tak vysoko, jako by předváděl svou vojenskou zdatnost.
U dveří do domku stála malá Mahjong s krátkýma
ručičkama roztaženýma před sebou, aby chránila babičku Liu. Plakala tak
hlasitě, až z toho pukalo srdce: „Nesmíte šikanovat moji babičku! Nesmíte!
Uááááá!“
Zrzavá prachovka to viditelně shledával zajímavé.
Popošel a přikrčil se k dívce. „Kdo šikanuje tvoji babičku? To tvoje
babička nám nevrátila peníze, které dluží, a šikanuje tak ona nás. Ale ty jsi
taková hezká holčička. Jestli máš svou babičku opravdu ráda, proč nejdeš
s námi? Mohli bychom tě prodat na levnou… Ááááá! Bolí, to bolí, to bolí!“
Původně se chtěl natáhnout a dotknout se Mahjongina
obličeje, ale ruka byla v polovině cesty zachycena bledou, štíhlou dlaní.
Vzápětí byla prudce vytočena dozadu. Ozvalo se hlasité
křup. Výkřiky bolesti pokračovaly:
„To bolí, zatraceně, pust mě! Kdo kurva jsi?“
„Tvůj prapradědeček.“
„?“
Zrzavá prachovka otočil hlavu a podíval se. „Do prdele!
Proč jsi to zase ty?“
„Jsem to já. A co má být?“ Song Yanovy černé oči byly
plné krajního rozladění a nepřátelství. Ostatní ho taky poznali jako komplice
Xia Zhiyeho, a když si vzpomněli na výprask, který dostali minule, ucítili
bodnutí strachu. Byl s nimi i jejich šéf s vyholenou hlavou, a teď
otáčel v ruce malý nůž a falešně se usmíval. „Mladší bratře, jsi vnuk
téhle rodiny?“
„Ne.“
„Pokud ne, pak s tímhle nemáš nic společného.
Bylo by nejlepší, kdyby ses nepletl do cizích záležitostí.“
„Vnuk téhle rodiny je můj kamarád. Jeho věci jsou i
moje. Jestli máte něco na srdci, řekněte to mně.“
Song Yan pevně schoval malou Mahjong za svými zády a
tvářil se, jako by byl pánem tohoto domu – jako by nebyl ten samý člověk, který
ještě dnes ráno prohlašoval, že si s Xia Zhiyem není nijak blízký.
Vyholená hlava se kousl do spodního rtu. „To není
špatné, taková loajalita. Tak proč nepomůžeš svému kamarádovi vrátit peníze,
které tahle stará paní dluží?“
„Pokud skutečně dluží peníze, možná to udělám. Ale
pokud si dobře pamatuji, už za všechno zaplatila.“
Song Yan si vybavoval, co mu tehdy Xia Zhiye říkal, a
jeho tón zůstával klidný.
Vyholená hlava to nepopřel: „Ano, vrátila původní
částku. Ale v našem oboru jsou úroky naším živobytím. Když jsme peníze
půjčili, dohodli jsme se, že dáme devadesát procent a vrátí se sto třicet. Už
uplynuly tři měsíce. A ty říkáš, že když nechceš platit úroky, tak je prostě
nezaplatíš? Co je to za spravedlnost?“
Song Yan předstíral s ledovým výrazem nevědomost.
„Co znamená půjčit si devadesát procent a vrátit sto třicet?“
Ostatní malí gangsteři se neubránili posměšným
poznámkám:
„To jsi opravdu dobrý student. Ani nevíš, co znamená
půjčit devadesát a vrátit sto! Tak poslouchej, brácha ti dá lekci.“
Vyholená hlava líně vykročil vpřed, sklonil hlavu a
podíval se na Song Yana s pohrdavým úšklebkem. „Půjčit devadesát a vrátit
sto třicet znamená přesně to, co to říká. Když si chceš půjčit deset, já ti dám
devět. Pak je každý měsíc jedna jednotka úroku. Po třech měsících mi vrátíš
třináct, rozumíš?“
Song Yan mu pohlédl do očí. „Tak kolik si půjčila,
kolik vrátila a kolik ještě dluží?“
„Nic moc.“ Vyholená hlava natáhl ruku a vystrčil palec
a malíček. Stará paní si od našeho šéfa půjčila osmnáct tisíc jüanů na operaci
malé holčičky. Podle pravidel měla vrátit dvacet šest tisíc. Teď má ještě šest
tisíc nedoplatek. Tak co s tím uděláš?“
„Nelži mu!“ Song Yan nestihl odpovědět, protože
babička Liu za jeho zády už nedokázal potlačit vzlykot. „Tenkrát jste na směnku
jasně napsali dvacet tisíc jüanů! Proč se to najednou změnilo na dvacet šest
tisíc? Vy prostě okrádáte lidi!“
Celá se třásla vztekem a v očích měla výraz, že
by nejraději ty gangstery zmlátila, ale Song Yan ji zadržel. Tiše řekl: „Nechte
to na mě. Vezměte s sebou malou Mahjong a vraťte se do pokoje.“
Babička Liu zůstala chvíli zaraženě stát, ale pak se
setkala se Song Yanovým pohledem a okamžitě pochopila. Rychle objala malou
Mahjong, odvedla ji do pokoje a zamkla je tam.
Song Yan ani nečekal, až skupina gangsterů něco řekne,
a začal se vyptávat: „Copak jste to nedohodli předem?“
Vyholená hlava věděl, že není v právu, ale jen se
zasmál. „Pravidla zná každý. Copak je tak stará, že jí je musím ještě
vysvětlovat?“
Opravdová nestydatost.
Song Yan se zeptal: „Takže ty tvrdíš, že babička Liu
si od tvého šéfa půjčila osmnáct tisíc jüanů a po třech měsících vrátila jen
dvacet?“
„Přesně tak.“
„Pokud je původní částka osmnáct tisíc jüanů, pak úrok
za tři měsíce činí dva tisíce jüanů. To znamená měsíční úrokovou sazbu přes
jedenáct procent a roční sazbu třicet. To je skoro čtyřikrát víc, než maximální
sazba stanovená státem, a vám to pořád nestačí?“
Matematika nebyla zrovna silná stránka těch gangsterů.
Dlouho počítali, ale nedokázali dojít ke stejnému výsledku a byli líní si to
ověřit, tak jen řekli: „A i kdyby, tak co? Tohle jsou pravidla našeho oboru.
Jestli s tím máš problém tak si nepůjčuj. Ale když si půjčíš, musíš
dodržet pravidla.“
„Ale neměli jste o nich starou paní nejdřív předem
informovat?“
„My poskytujeme půjčky. Nejsme žádní dobrodinci, copak
se musíme starat úplně o všechno? Tak co? Vrátíš ty peníze, nebo ne? Pokud ano,
vezmeme si je a odejdeme. Pokud ne, tak se prostě kliď z cesty.“
Vyholená hlava konečně ztratil trpělivost. Zrzavá
prachovka okamžitě přitakal: „Přesně tak. Jestli ty zatracený peníze nechceš
vrátit, tak proč tu stojíš a meleš nesmysly?“
„Opravdu to jsou nesmysly,“ odpověděl Song Yan klidně.
Stál tam s batohem přehozeným přes rameno a výrazem absolutní jistoty.
Jenže… byl to jen slabý středoškolák, kde se v něm ta jistota brala?
Mezi bubnováním deště zaslechli zvuk sirén. Byl stále
hlasitější a hlasitější, blížil se čím dál víc…
„?“
„…“
„Do prdele, ty jsi vážně zavolal policajty?!“
Zrzavá prachovka si konečně uvědomil, že Song Yan je
celou dobu schválně zdržoval nepodstatnými řečmi a čekal, až dorazí policie.
Když pochopil, že ho tenhle malý spratek převezl, vyletěl vzteky. Bez dalšího
zaváhání zvedl hůl a zaútočil proti němu.
Song Yan zareagoval velmi rychle, útoku se vyhnul a
vzápětí vodorovným kopem nemilosrdně zasáhl zrzavou prachovku do zápěstí. Muž
kvůli bolesti povolil sevření, Song Yan mu hůl okamžitě vytrhl, otočil rukou a
udeřil ho do břicha. Poté využil setrvačnosti, zvedl paži vzhůru a další ránu
směřoval zrzavé prachovce do čelisti.
Ozvalo se zapraskání křehké kosti. Zrzavá prachovka se
sesul k zemi a Song Yan dokončil svůj protiútok. Když pak stál hrdě na
schodech u vchodu, s holí zvednutou vysoko ve vzduchu, chladné pohrdání a
odpor téměř tryskalo jeho pohlednou tváří ven.
Když byl malý, nebyl na tom zdravotně moc dobře. Aby
posílil tělo, byl donucen učit se taekwondo. Nijak v něm nevynikal, ale
přesto se během soutěže na základní škole stal městským šampionem – uměl tedy
dost na to, aby porazil několik takových mizerných gangsterů.
Navíc jeho mobil celou dobu nahrával, zaznamenával
jasně a zřetelně celý rozhovor a on měl důkazy, které by jeho přiměřenou
sebeobranu podpořily. Kdyby ani v téhle chvíli nejednal dostatečně tvrdě,
podle svého pohledu by tuhle skupinu amorálních gangsterů zklamal.
Jenže mladý pán, vyrůstající v bezpečí
slonovinové věže, byl přeci jen jiný než gangsteři, kteří za sebou měli
nespočet rvaček.
Jeho malé vítězství nikoho nerozhodilo a okamžitě se
na něj všichni najednou vrhli. Ani vyholená hlava nebyl žádný poseroutka a
připadal by si hloupě, kdyby nedokázal pořádně potrápit ani takového spratka.
S tou myšlenkou otevřel malý nůž a bodl s ním směrem k Song Yanovi.
Ten se právě otáčel, aby kopl dalšího gangstera, ale
jeho nohy ještě nenabyly plné síly. Dokázal se nanejvýš stočit tak, aby se
vyhnul zasažení životně důležitých míst, jenže sotva se mu to podařilo, přišel
další švih nožem.
„Jestli mě řízne,
tak mě řízne,“ pomyslel si. A pořád bylo lepší nechat se
zranit než do toho znovu zatáhnout starou paní a dítě.
Jenže těsně předtím, než mohla čepel přejet přes jeho
tvář, Song Yan najednou ucítil, jak ho kdosi chytil za ruku a vzápětí prudce
zatáhl.
A pak bylo náhle jeho dělo zakryto stínem.
Uslyšel zvuk trhané látky a čepele, narážející na
maso, a pak na vlastní oči uviděl, jak nůž přejel přes Xia Zhiyeho rameno.
Látka školní uniformy se roztrhla a z bledého ramene vytryskly tmavě rudé
kapky krve.
„Do prdele!“ Na nic dalšího už Song Yan nemyslel,
okamžitě zvedl nohu přes Xia Zhiyeho skrčené tělo a prudce odkopl Vyholenou
hlavu, stojící za ním. Potom se otočil a zatlačil Xia Zhiye do rohu, aby ho
chránil vlastním tělem.
Rozzuřeně vyhrkl: „Ty jsi úplný idiot nebo co?“
Mladý pán si vždy dával pozor na chování a
vyjadřování, a tohle bylo poprvé, kdy někoho sprostě seřval. „Nebuď tak zlý.
Navíc už jsou tady policajti, musíme vypadat trochu uboze.“
Song Yan: „…“
On i v takové chvíli vymýšlí nějaké plány?
„A taky…“ Xia Zhiye se lehce pousmál a jeho obočí se
mírně prohnulo.
„Co?“
„Neříkal jsi, že se neznáme?“
„?“
„Říkal jsi, že si nejsme blízcí. Tak proč se ke mně
tiskneš?“
„…“
„Přímo se na mě lepíš!“
„…“
„Není to trochu zvláštní způsob, jakým všichni hezcí
bratři vyjadřují, že se neznají?“
Zvláštní? Leda tak hovno!
Song Yan si pomyslel, že měl nechat Vyholenou hlavu,
aby ho tím nožem zabil.
