Shen Zechuan napodobil Xiao Chiyeho dřívější chování a stříkl mu vodu přímo do obličeje, načež využil příležitosti a sáhl po oblečení.
S přivřenýma očima nahmatal Xiao Chiye na stojanu suchý hadřík. Přehodil ho Shen Zechuanovi přes hlavu a zprudka ho začal sušit. Shen Zechuan se právě soukal do oblečení, ale Xiao Chiyeho pohyby s ním kymácely ze strany na stranu. Vztekem bez sebe kopl bosou nohou do židle. V okamžiku, kdy židle pod Xiao Chiyem podjela, sevřel pevně nohy kolem Shen Zechuana a přitáhl si ho k sobě. Pak pokračoval v sušení jeho vlasů, jako by utíral neposlušné štěně.
„Když to chceš takhle, budu si dělat, co se mi zlíbí!“ utrousil Xiao Chiye.
„Ty jsi… ty… zpropadený…ah!“ Shen Zechuanova slova se pod drsným zacházením tříštila.
Xiao Chiye stáhl látku dolů a bez dalších řečí popadl jednou rukou Shen Zechuanovu bradu, zatímco druhou sjel od zátylku až k jeho bedrům.
„Zpropadený parchant,“ prohodil Xiao Chiye. „Nazval jsi mě zpropadeným parchantem?“
Shen Zechuan ještě ani nestihl pořádně utáhnout opasek, takže na něm staré Xiao Chiyeho oblečení volně viselo, díky čemuž odhalovalo jeho klíční kosti. Zbývající voda na jeho kůži prosákla skrz látku a navlhčila Xiao Chiyemu konečky prstů, což dodávalo k těm vjemům ještě hedvábný dotek.
„Nenazval,“ namítl Shen Zechuan, sáhl dozadu a chytil Xiao Chiyeho za ruku, aby ji zastavil. „Říká se, že člověk by měl denně pykat za své chyby. To je ale skvělý příklad, Druhý mladý pane.“
„Ty tomu nerozumíš,“ jeho obratné prsty se stočily a místo toho pevně stiskly Shen Zechuanovi ruku. „První slovní spojení, které jsem se kdy naučil, bylo zrovna tohle. Každý ví, že tvůj mladý pán je darebák. Nad tím se nemusím pozastavovat. A teď mi řekni, nemáš ten pas až podezřele úzký?“
„Na tvoje nezkušené ruce možná ano,“ odvětil chladně Shen Zechuan.
„To máš pravdu,“ Xiao Chiye ze sebe dělal hlupáka. „Na tvůj pas jsem neměl šanci tolikrát sahat.“
Shen Zechuan už neměl chuť v této frašce pokračovat. Jednou rukou si utáhl opasek a pronesl: „Když už ses mě dotkl, jsme vyrovnaní, a tím to končí.“
Xiao Chiye stáhl nohy, které měl obtočené kolem Shen Zechuana. Ten si řádně zapnul pásek a tvář měl po zběsilém utírání celou červenou.
Xiao Chiye, pociťující horkost, vstal a zvedl ze země východní perlu, načež mu zrak znovu padl na Shen Zechuanovy obnažené nohy. Po chvíli ohromení se rychle narovnal a couvl o dva kroky zpět. Pak to přehodnotil a udělal další dva kroky vpřed. „Jdi spát.“
Shen Zechuan se posadil a vypil misku horké zázvorové polévky, aby zahnal chlad. Poté, co si vypláchl ústa, znovu kýchl. Způsob, jakým to udělal, Xiao Chiyeho pobavil. Připomínal mu kočku. Namočil kapesník do studené vody, otřel si obličej a začal se svlékat.
„Nikam nechoď,“ ukázal Xiao Chiye prstem. „Budeš spát v mé posteli.“
Shen Zechuan si otřel ústa. „Tvoje přání je mi rozkazem.“
Bez zbytečných formalit si sedl na Xiao Chiyeho postel. Ten posunul stoly a židle, než přitáhl lenošku na uvolněné místo vedle postele až na pouhou šířku stoličky od Shen Zechuana. Svezl se na ni, zkřížil ruce pod hlavou a řekl: „Zhasni, Lanzhou.“
Shen Zechuan sfoukl svíčku a lehl si pod pokrývku, zády k Xiao Chiyemu.
Venku stále sněžilo, ale v místnosti bylo ticho a teplo.
Xiao Chiye zavřel oči a chystal se spát. Pocit Shen Zechuanova těla mu stále zůstal na konečcích prstů a v temnotě byl ještě živější. Xiao Chiye otevřel oči, zíral do stropu a vzpomínal na modrou oblohu Libei.
Jeho mistr ho učil držet luk během období roku, kdy byly pastviny v Libei bujné. Xiao Chiye seděl na plotě na okraji ohrady, bradu si opíral o dlaň a vzhlížel k azurově modré obloze.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se ho Zuo Qianqiu.
Kolem krku se Xiao Chiyemu houpal kostěný prsten na palec. Kýval svýma malýma nohama a řekl: „Chci sokola, mistře. Chci létat.“
Zuo Qianqiu se k němu připojil a podíval se na něj. Poplácal chlapce po hlavě a řekl: „Jsi dítě plné touhy, ale v tomto světě se může stát mudrcem jen ten, kdo touhy nemá. Je mnoho věcí, které se stanou tvojí klecí, pokud po nich toužíš.“
Nespokojený malý Xiao Chiye popadl plot oběma rukama a zavěsil se hlavou dolů, přičemž mu jeho roucho zakrylo obličej. „Je v lidské přirozenosti něco chtít,“ řekl.
„Touha je předehrou jak k radosti, tak k utrpení.“ Zuo Qianqiu pečlivě leštil velký luk ve svém klíně. „Pokud si své touhy přiznáš, budeš posedlý zisky a ztrátami. Něco chceš a musíš to mít. Taková je tvá přirozenost, štěně. Ale A-Ye, v budoucnu bude mnoho věcí, které budeš chtít, ale nikdy je nebudeš moct mít. Co pak uděláš?
Xiao Chiye seskočil do trávy. Popadl lem svého roucha a chytil velkou kobylku. Když vzal zmítající se hmyz mezi prsty, roztržitě řekl: „Otec říkává, že kde je vůle, tam je i cesta. Není nic, co by se nedalo získat.“
Zuo Qianqiu si povzdychl. Tohle dítě bylo přece jenom ještě příliš malé. S povzdechem ukázal nahoru na oblohu a řekl: „Dobrá, říkáš, že chceš létat, ale opravdu můžeš?“
Xiao Chiye vypustil kobylku, natáhl krk, aby se podíval na Zuo Qianqiua, a řekl se smrtelnou vážností: „Můžu se naučit zkrotit sokoly. Jakmile jednoho zkrotím, jeho křídla budou patřit mně. Kamkoliv poletí, poletím tam s ním. Člověk se musí přizpůsobit, mistře.“
Zuo Qianqiu na něj dlouze pohlédl. „Pak jsi silnější než já. Jsem hlupák, který se nedokáže přizpůsobit.“
Xiao Chiye, napodobující sokola, rozpažil ruce proti větru a rozběhl se do pole. „Chci zkrotit i koně.“
„Sokoli i koně mají silnou vůli.“ Zuo Qianqiu kráčel za ním a řekl: „Vypadá to, že náš A-Ye má rád všechno, co se těžko krotí.“
„Krocení,“ řekl Xiao Chiye. „Ten způsob se mi líbí.“
Xiao Chiye si nyní uvědomil, že se mu nelíbí jen ten způsob, on se v něm vyžíval. Fascinoval ho. Stejně jako při cvičení sokola: nechal ptáka sedm dní vzhůru a čtyři dny o hladu. Odpíral mu to tak dlouho, dokud peří na jeho hlavě neodpadlo. Dokud nebyl jeho pohled soustředěný jako sezamové semínko, dokud neuposlechl jeho příkazy. Teprve pak ho vzal na lov. A teď toužil získat tohoto nového sokola.
Mírně naklonil hlavu, aby si prohlédl Shen Zechuanova záda, kde mu límec opět sklouzl a odhalil šíji. V šeru vypadala jako kousek přírodního nefritu, jemného a hladkého na dotek. Xiao Chiye byl zase tvrdý.
Ani se nepohnul, ani neodvrátil zrak. Nevěřil, že by ho mohlo ovládnout něco tak povrchního jako je touha. Nevěřil, že by podlehl tak nízkému pudu.
Následujícího dne, dříve než se zcela rozednilo, se oba muži posadili naráz, jako by toho měli konečně dost.
Venku Ding Tao, který celou noc nespal a ležel na střeše, vyfukoval obláčky bílé páry do chladného vzduchu a sledoval služky proudící do místnosti. „Hm. V noci jsem nic neslyšel.“
„Jasně že ne,“ řekl Gu Jin, „nepochodil.“
Ding Tao, který už měl v ruce štětec a inkoust, skepticky zaváhal. „Jak to můžeš vědět?“ Gu Jin změnil polohu a sledoval, jak Shen Zechuan vychází ven. „Podívej se na něj. Pohybuje se normálně. Kromě pár tmavých kruhů pod očima vypadá docela odpočatě.“
Oba otočili hlavy jako jeden muž za odcházejícím Shen Zechuanem. Pak se podívali zpět na Xiao Chiyeho, když vyšel ven.
„Druhý mladý pán nevypadá moc šťastně,“ poznamenal Ding Tao.
„Má abstinenční příznaky,“ řekl Gu Jin.
Chen Yang přehodil Xiao Chiyemu přes ramena plášť. Všiml si jeho vážného výrazu a zeptal se: „Zmařil vám plány, Vaše Excelence?“
„Dalo by se to tak říct,“ odvětil Xiao Chiye.
Znepokojený Cheng Yang namítl: „V noci, on…“
„Umí docela dobře předstírat spánek.“ Xiao Chiye si upevnil Vlčí tesák k pasu a sestoupil po schodech do sněhu. „Pojďme na cvičiště.“
Chen Yang ho dohnal. „Dneska se netrénuje, Vaše Excelence. A s tím sněhem…“
Xiao Chiye nasedl na koně a drsně pronesl: „Jdu se podívat na nové vybavení. Řekni Gu Jinovi a Ding Taovi, ať na něj dávají pozor.“
Chen Yang přikývl. Xiao Chiye vzhlédl a zakřičel na dva hlídače na střeše: „Jestli ho ztratíte, ztraťte se taky.“
Dvě hlavy, které vykoukly ze střechy, jednotně přikývly a zase se stáhly zpět.
„Skvělý. Z osobních strážců Druhého mladého pána jsme se proměnili v jeho osobní chůvy.“ Ding Tao si pečlivě uložil štětec a knihu zpět do kapsy.
„Ten chlápek by dokázal bojovat s osmi muži najednou. Budeme ho zkrátka muset hlídat.” Gu Jin protřepal to, co zbylo z jeho vína.
„Prostě na něj dohlížej.“ Ding Tao se připravil a obě ruce si položil na kolena. Chvíli poseděl a pak se zeptal. „Ale kde vlastně je?“
Podíval se jeden na druhého, pak vstali ve stejnou chvíli a zakleli: „Zatraceně!“
S dušenou buchtou v jedné ruce otevřel Shen Zechuan zadní vchod Chrámu pokání.
Ji Gang se na nádvoří procvičoval ve stínovém umění. Když uviděl přicházet Shen Zechuana, otřel si obličej hadříkem a zeptal se: „Co tady děláš?“
„Dneska jsem měl čas. Za pár dní budu mít napilno.
Velmistr Qi spal uvnitř na stohu papírů Jeho chrápání dunělo jako hrom, a tak si Shen Zechuan a Ji Gang raději sedli k rozhovoru pod římsu. Ji Gang si stále otíral čelo a zeptal se: „Pořád cvičíš?“
Shen Zechuan zvedl rukáv a ukázal modřiny, které mu včera zanechal cvičný zápas s Xiao Chiyem. „Bojoval jsem s Druhým mladým pánem Xiao.“
Ji Gang, zcela ohromený, se okamžitě rozzuřil. „On se tě odvážil uhodit!“
„Myslím, že si chtěl prověřit mé bojové umění,“ stáhl si Shen Zechuan rukáv zpět. „Mistře, on je opravdu požehnaný nebesy. Jeho fyzická zdatnost je vyšší než u prince z Libei. Odrážel jsem jeho údery pomocí bojového stylu Ji, ale bylo to marné, jako když mravenec třese stromem. Nedokázal jsem s ním vůbec pohnout.“
„Tehdy, když Zuo Qianqiu opustil hlavní město a zamířil k průsmyku Suotian, kde se setkal s Feng Yishengem,“ řekl Ji Gang. „Feng Yisheng přijal Zuo Qianqiua za svého adoptivního syna a předal mu umění širokého meče rodu Feng. V době, kdy byla jeho technika předána Xiao Chiyemu, šlo pravděpodobně o spojení různých technik různých mistrů. Ale styl Ji má přirozeně své vlastní výhody. Pokud s ním budeš bojovat jen mečem, uvidíš ten rozdíl.“
„Jeho Vlčí tesák vykoval mistr mečíř pod velením maršála Qi. Přesekává kov jako bláto. Bežné čepel jsou proti němu bezmocné.“
„Meče kované kováři z klanu Qi jsou všechny ‘generálské meče‘ určené pro boj na bojišti. Vezmi si Xiao Chiyeho Vlčí tesák. Pokud ho vezme do boje, rozřízne lidskou kost jedním přímým sekem. Byl navržen tak, aby co nejlépe využil sílu jeho paže.“ Ji Gang při mluvení oklepal sníh z bot. „Pokud jde o nás, i kdybychom měli příležitost nějakou takovou zbraň držet, nemusela by nám úplně vyhovovat. O svou čepel se ale bát nemusíš. Mistr už ti jednu našel.“
„Čepel pro mě?“ Shen Zechuan byl překvapen.
„Brokátová garda je dobré místo,“ usmál se na něj Ji Gang. „Nejsi tam dlouho, ale brzy zjistíš, že ukrývá všechny skryté talenty Dazhou. Qi Zhuyin má možná svého uznávaného bojovníka, ale v Brokátové gardě jich také máme hodně. Už nějakou dobu přemýšlím o té čepeli, kterou má Ji Lei. Jakmile ti ji seženu a předám ji starému příteli k překování, bude se rovnat Xiao Chiyeho Vlčímu tesáku!“
„Není Ji Leiova čepel Xiuchun?“
„Obvykle nosí čepel Xiuchun, ale ve své sbírce má i starou zbraň mého otce,“ odfrkl si Ji Gang. „Proč ještě není po smrti? Jakmile ho soudní dvůr odsoudí, tahle čepel bude zapečetěna v palácové zbrojnici. Dokud tam bude, tvůj mistr si najde způsob.“
„Byl mučen tak dlouho,“ pronesl tiše Shen Zechuan. „že už to dlouho nevydrží.“
Ji Gang si na něco vzpomněl a zeptal se: „Našel jsi toho člověka, jak jsem tě o to požádal před podzimním lovem?“
„Našel jsem ho,“ usmál se Shen Zechuan. „Teď už jen čekám, až vyjde ven.“
Xiao Chiye se na večeři nevrátil, a tak se Shen Zechuan odebral do svého pokoje. Uprostřed noci uslyšel venku rychle kroky, po nichž následovalo zaklepání na dveře. Shen Zechuan už se chystal předstírat spánek, když v tom uslyšel zvuk u okna. Xiao Chiye nadzvedl dřevěnou tabuli pochvou meče a skrz otvor na něj zapískal. Meng přistál na parapetu a naklonil hlavu, aby se také podíval dovnitř.
„Dohodli jsme se, že budeme spát spolu,“ pronesl nespokojeně Xiao Chiye. „Co tady pohledáváš?“
Shen Zechuan hodil polštář na okno, a Xiao Chiye ho chytil. Nezbývalo mu nic jiného než vstát. S peřinou sbalenou v náručí otevřel dveře.
Xiao Chiye nesl Shen Zechuanův polštář a do nosu mu udeřila vůně. „To na sobě nosíš nějakou voňavku?“
„Mažu se denně krémem za deset taelů,“ odvětil Shen Zechuan.
„Opravdu?“ zasmál se Xiao Chiye.
Shen Zechuan kráčel napřed a Xiao Chiye šel za ním, aby ho bránil před nočním vánkem. Když Shen Zechuan ucítil náhlý chlad na zátylku, rázem otočil hlavu.
Xiao Chiye přejel konečkem prstu po Shen Zechuanově kůži, a pak si ho zmateně přiložil k nosu.
„Co je to za vůni?“ uvažoval nahlas Xiao Chiye. „Je to jako – “
Shen Zechuan mu hodil deku na hlavu a chladně odpověděl: „To je zápach střelného prachu z tvého vlastního těla.“
Poté, co Xiao Chiye chvíli stál bez hnutí, bleskovou rychlostí nadzvedl okraj deky a přehodil ji i přes Shen Zechuanovu hlavu.
Ding Tao vystrčil hlavu zpoza střechy, vytáhl svůj malý zápisník a vykřikl: „Jen tak dál, Druhý mladý pane! Máš ho!“
