V tu chvíli všichni tři ucítili vlnu prudkého žáru, přicházejícího zespodu. Naráz vykřikli: „Pozor!“ a instinktivně zrychlili. Sedm nebo osm ohnivých sloupů vytrysklo k obloze a při pohledu dolů spatřili, že tváří rozhořčených duchů mnohonásobně přibylo.
„Feng Xine, dej mi Mu Qinga!“ zvolal Xie Lian.
Feng Xin mu ho bezeslova hodil, a Mu Qing, jakmile se
ocitl na princových zádech, je začal pobízet: „Rychle je sundejte! Nezdržujte
to!“
„To mi nemusíš říkat!“ Feng Xin natáhl tětivu a
vystřelil několik střel najednou.
Jeho zbraň měla mnohem větší dosah než Xie Lianovy a
Mu Qingovy duchovní údery, které mířily naslepo. Šípy vystřelovaly vzhůru vlny
lávy a rozhořčení duchové křičeli pod přílivem žhavého ohně.
„Dobrá práce!“ pochválil ho Xie Lian.
„To ujde!“ ohlédl se Mu Qing.
Rozhořčení duchové se ve vzteku ještě víc semkli a bok
po boku vystřelovali další a další sloupy ohně.
Princ s ostatními přestáli několik dalších útoků,
ale nebylo to beze ztrát. Zavolal na své druhy: „Propálili kus mostu před námi,
chtějí nám zablokovat cestu!“
Feng Xin zaklel: „Podívej se na ně, jak dokážou
spolupracovat! Tak proč si nenajdou jinou práci než škodit lidem? Hej, když
v tom budete pokračovat, nevykoupíte se a neuniknete z té lávy
nejméně dalších osm tisíc let!“
V okamžiku, kdy zvedl luk, se rozhořčení duchové
opět rozprchli.
Xie Lian na něj kývl: „Dobře, už nekřič. Připrav se,
musíme skočit! Raz, dva…“
Když napočítal do jedné, všichni tři zrychlili a
zvýšili sílu odrazů, na „dva…“ odhadli počet potřebných kroků a na „Tři!“ se odrazili
a vyskočili. Proletěli vzduchem přes rozbitou mezeru mostu a přistáli na druhé
straně, kde pokračovali v zběsilém úprku. Most byl stvořen pro „přechod na
Nebesa“, takže pochopitelně zvolna mířil vzhůru. Přesto se princ cítil tím
lehčí, čím déle běžel.
„Už je to dlouho, co jsme dělali něco takového, že?“
zavolal.
„Myslíš bojovat bok po boku, nebo bok po boku prchat o
život?“ zeptal se Mu Qing.
„Obojí!“
Feng Xin se zasmál: „Takové věci přece děláme pořád!“
Xie Lian se také zasmál, ale nepřestával bedlivě
sledovat řeku lávy pod nimi. Stále nikde ani nezahlédl siluetu v rudém,
díky čemuž byl trochu nervózní.
„San Langu!“
Jeho volání se ozvěnou rozléhalo prázdnou podzemní
jeskyní, ale nikdo neodpovídal. Princ si olízl vyschlé rty.
Mu Qing nesoucí se na Xie Lianových zádech sledoval
jeho stoupající nervozitu a po chvíli ticha pronesl: „Vaše Výsosti, opravdu se
ti líbí, co?“
Xie Lian tu otázku nečekal. „Ach? Co… Ach?“
Tvářil se zdánlivě netečně, ale špičky uší se mu
pomalu barvily do ruda. Mu Qingovi z jeho reakce došla slova a promluvil
teprve po chvíli váhání.
„Nesnažím se tě záměrně vyděsit nebo něco takového, jen….
Napadlo tě, že my dva byli přemístěni na tenhle most, ale Karmínový déšť
dotýkající se květu ne?“
„To je hloupost!“ vložil se do toho Feng Xin. „Vy dva
jste tu a jeho samozřejmě poslali jinam…“ Náhle mu došlo, co se Mu Qing snažil
doopravdy říct. Nenaznačoval, že Hua Cheng byl poslán jinam… ale že možná spadl
do lávového jezera.
Xie Lian si olízl rty. „Jak by to bylo možné?“
„Jen si nemysli. Karmínový déšť dotýkající se květu je
možná nejvyšší Král duchů, o tom není pochyb, ale tím je i Bílá beztvářnost.
Kromě toho, on je první generací, pán hory Tong’lu. Tohle místo je jeho území,
doména, v níž jsou jeho duchovní síly nejsilnější.“
Feng Xin na něj vztekle pohlédl:: „Drž hubu! Co to
s tebou je? Nemůžeš v takové chvíli říct něco pozitivního? Říkám ti,
že on je Karmínový déšť dotýkající se květu!“
Mu Qing se sice zarazil, ale přít se nepřestal: „Jen
si myslím, že musíme zvážit, co dělat v případě, že se mu něco stalo.“
Před princovýma očima se na Hua Chengově bledé dlani
objevila kostka s jedinou neobvykle rudou tečkou, a najednou nevěděl, co
říct. Chystal se promluvit, ale náhle strnul tak prudce, že do něj Feng Xin
běžící za ním málem vrazil.
„Co to je?“ vylétlo Xie Lianovi ze rtů, ale už
v tu chvíli věděl, že se nemusí ptát. Před nimi se ve vzduchu třpytily
miliony stříbrných jisker, připomínajících hvězdy. Vypadalo to, jako by tu
někdo převrhl truhlu plnou stříbrného prachu.
Xie Lian položil Mu Qinga na zem a přistoupil blíž.
Natáhl ruku a jemně zachytil kousek stříbrného světla, které bylo o něco větší
než ostatní. Pak si ho pomalu přiblížil k očím.
Zbylí dva také přišli, aby ta stříbrná světla
prozkoumali, a Feng Xin zamumlal: „Tohle… to je…“
Mu Qing to vyslovil první: „Zbytky přízračných
motýlů?“
Feng Xin mu věnoval další naštvaný pohled, nejspíš mu
vadilo, že je Mu Qing tak přímočarý. Xie Lianovi se zachvěla ruka, ale dál
jemně svíral kousek stále zářícího motýlího křídla. Nakonec dlouze vydechl.
Feng Xin se poškrábal na hlavě. „Ber to z té
lepší stránky, aspoň nespadl do lávy. Musel tu být, že?“
Mu Qing ukázal bokem: „Pak tu s někým bojoval.
Hodně tvrdě.“
Xie Lian sledoval směr, kterým mířila jeho ruka, a oči
se mu rozšířily. Skály všude okolo nesly známky děsivých záseků čepele – a on
věděl, že to udělala šavle E-Ming.
Každý zásek jako by se zařezával do kostí jemu
samotnému. Ne že by v minulosti neviděl Hua Chenga používat šavli, ale
vždy bojoval lehce, s nenuceným a ležérním stylem. Spíše než zacházení se
zbraní to vypadalo, jako by si se soupeřem jen pohrával. Jenže tady nesly stopy
po čepeli jasný vražedný úmysl, takže bylo snadné si představit, jak nebezpečný
musel být jeho protivník.
Princ beze slova klesl na zem a prozkoumal zem. Na
mostě nebylo ani stopy po tom, že by z něj někdo spadl, a ani pod ním se
neshromažďovaly davy rozhořčených duchů, což ho poněkud uklidnilo. Vyškrábal se
na nohy a bez ohledu na ostatní se rozběhl vpřed.
Feng Xin popadl Mu Qinga na záda a za okamžik ho
dohnal. „Vaše Výsosti!“
Xie Lian zadržel dech ve snaze se zklidnit, a také protože
nechtěl slyšet své vlastní přerývané a úzkostné výdechy. Pro člověka, který se
věnoval bojovým uměním, bylo narušení dechu velkým tabu – nejenže to zbytečně
zatěžovalo tělo, ale také tím narušoval rytmus srdce. Jenže ani to
k ničemu nebylo – paže a nohy se mu třásly, a jak běžel, zakopával a občas
dokonce padal. Několikrát se málem skutálel z mostu, až na něj Feng Xin
s Mu Qingem začali svorně křičet, aby byl opatrný.
„Co je to za zvuk?“ zeptal se princ náhle. Vyskočil po
dalším pádu a otočil se zpět. „Slyšeli jste to? Je to zvuk… něčeho!“
Feng Xin s Mu Qingem se zaposlouchali: „Ano!“
Byly to praskavé nárazy zbraní a střetávajících se
duchovních sil, pod nimiž se dokonce i Nebeský most slabě chvěl. Ve tmě na
cestě před nimi viděli záblesky rozsvěcujícího a zhasínajícího světla.
Před nimi někdo bojoval! Xie Lian napůl běžel, napůl
klopýtal vpřed.
„Zatraceně,“ zamumlal za ním Feng Xin. „Ať mu všichni
bohové a Buddhové požehnají, protože jestli to není Karmínový déšť dotýkající
se květu, tak se zblázní.“
„Přestaň s těmi nesmysly,“ okřikl ho Mu Qing. „My
všichni tady jsme bohové a Buddhové a sami nezmůžeme ani hovno, tak s ním prostě
drž krok! Podívej, jak utíká – zakopne a spadne do lávy dřív, než toho svého
Krále duchů vůbec uvidí!“
Princ úplně zapomněl na kontrolu dechu a jen nekonečně
dlouhou dobu běžel a poslouchal své vlastní trhané nádechy. Teprve když oběhl
několik klikatých úseků mostu, zahnul za poslední roh a jeho zrak náhle
zaplnilo bílé světlo.
Na konci visutého Nebeského mostu sváděl muž
v červeném nelítostný boj s mužem v bílém.
Rudě oděný muž třímal štíhlou, stříbřitě bílou šavli,
a jeho elegantní postava se míhala jako blesk. Byl to Hua Cheng. Už se neusmíval,
oči měl ostré a plně se soustředil. Na pohledné a bledé tváři se mu rýsovala
krvavá šmouha, která jeho pleti dodávala živý jas. Bíle oděný muž byl
samozřejmě Bílá beztvářnost. V ruce třímal meč a na tváři měl stále svou
napůl usměvavou, napůl plačící masku. Jenže ta maska byla v něčem jiná.
Uprostřed byla prasklá.
Silná prasklina se nedala přehlédnout a táhla se od
středu čela až k tváři pod okem. Maska díky tomu vypadala, jakoby se měla
co nevidět zlomit.
Oba měli mimořádně rychlé pohyby nohou. Během krátké
chvilky si vyměnili údery těžké jako hory, jejichž síla mohla prorazit oblohu.
Ve vzduchu se vznášela aura zla, meče vířily vzduch a oba soupeři kolem sebe
létali v maniakálním bojovém tanci. Přízrační motýli létali kolem
rozhořčených duchů v lávě, útočili na ně a sami byli napadáni. Pokaždé, když se
střetli, roztavená láva a planoucí ohně vybuchly a vzedmuly vysoké přílivy vln.
Nikdo se k nim nedokázal přiblížit.
Feng Xin s Mu Qingem byli tou scénou tak
otřeseni, že zůstali stát jak přibiti a nebyli schopni udělat jediný krok.
Žádný bojový bůh nemohl sledovat takovou bitvu, aniž
by cítil vzrušení!
Teprve když Xie Lian viděl, že je Hua Cheng
v naprostém pořádku, jeho sevřené srdce polevilo. Nejraději by se svalil
na zem a křičel a ječel, ale přinutil se ovládnout. Při střetu takových
bojovníků by mohlo jakékoliv vyrušení rozhodnout o vítězství nebo porážce. Šlo
o souboj dvou nejvyšších Králů duchů své doby!
V dálce stála na straně Bílé beztvářnosti další
postava – Královský preceptor, kterého nejspíš přivedl s sebou. Když si
preceptor všiml příchodu prince a ostatních, oddechl si úlevou, ale ani on se
neodvážil vydat jakýkoliv hluk.
Kdo však mohl tušit, že Hua Chengovi jejich příchod
neunikne. V jeho mrazivě soustředěném výrazu rozkvetl úsměv, když prohodil
k Bílé beztvářnosti: „Zdá se, že jsi opět prohrál. Jeho Výsost přišel a
z těch, které měl s sebou, nechybí ani jeden.“
To už se princ neudržel a vykřikl: „San Langu!“
Hua Cheng naklonil hlavu a odpověděl: „Gege.“ Pak se
však jeho tón změnil na varovný: „Gege, až se příště takhle zřítíš z útesu, tak
se na tebe naštvu.“
Xie Lian mu to vrátil: „Až za mnou příště skočíš dolů,
naštvu se ještě víc!“
Hua Chengův výraz na moment ztuhl, jako by ho princova
slova vyvedla z míry. Dokonce ani když stál tváři v tvář Bílé
beztvářnosti, netvářil se tak ostražitě.
Bílá beztvářnost prudce zaútočil na Hua Chenga a
zároveň promluvil na Xie Liana: „Xian Le, máte čas na sladké řečičky? Nezdá se
ti, že mě podceňujete?“
Oční bulva na E-Mingově rukojeti se po spatření prince
začala zběsile otáčet kolem dokola.
Hua Cheng přehodil šavli v ruce a v tom…
Ozvalo se hlasité prasknutí a princi se málem
zastavilo srdce.
