BOMAV (od Eyrin): (nové) Kapitola 18:Opékání osla

//Varování: v této kapitole se nachází SKUTEČNĚ detailní popis týrání a smrt zvířete.

 

Xiao Chiye měl půl měsíce klidu, než konečně dostal odpověď od Ji Leie, že je věc s vojenským cvičištěm vyřešena. Okamžitě vyrazil z města spolu s Chen Yangem, aby se na místo podíval. Tento nepoužívaný pozemek byl kdysi používán jako masový hrob. Popravčí pódium bylo později přesunuto jinam a místo tak zůstalo ležet ladem.

Chan Yang sesedl z koně a rozhlédl se kolem. „Věděl jsem, že tohle místo je na druhé straně hory Feng, ale netušil jsem, že až tak daleko.“

„Jsou to jenom tři hodiny cesty před svítáním.“ Xiao Chiye ukázal jezdeckým bičem na jeden konec pozemku. „Musíme pozvat ty staré lišky z ministerstva práce na pořádnou hostinu, aby nám poskytli nějaký materiál na zarovnání téhle strany. Trochu to upravíme a bude to. Tohle místo je tak daleko, že ani hlídka Osmi velkých praporů sem nestrčí nos.“

„Dělá se mi zle jen z myšlenky, že za ně budeme muset ještě utrácet peníze,“ řekl Chen Yang.

„Překousni to,“ poznamenal Xiao Chiye, „I kdyby nám měli chcát na hlavu, pořád to tady musíme dát dohromady.“

„Rozumím.“ Chen Yang se neodvážil říct další slovo.

Xiao Chiye zůstal na místě až do večera. Jakmile se vrátil zpět do města, u brány na něj čekal strážce od Li Jianhenga. Xiao Chiye zpomalil koně a zeptal se: „Co se děje?“

Strážce se uklonil. „Jeho Výsost pořádá hostinu v hostinci Huiyiang v ulici Donglong. Čeká na Vaší Excelenci, aby s ním povečeřela.“

Xiao Chiye se na okamžik zamyslel, než pobídl koní směrem k hostinci.

Hlavní ulice Donglong se linula kolem řeky Kailing. Jakmile padla noc, po celé její délce se rozsvítily lampiony. Po obou stranách ulice stály vinárny a nevěstince a na řece kotvily malované lodě.

Xiao Chiye před hostincem Huixiang sesedl z koně a vydal se dovnitř. Hostinský ho osobně zavedl do druhého patra. Teprve když nadzvedl závěs, uvědomil si, že tahle hostina nebude jen tak obyčejná.

Všichni přítomní byli buď známé osobnosti Qudu nebo mladíci z významných rodin, jejichž otcové či bratři zastávali úřední funkce. Vedle prince Chu stál drobný, bledý eunuch s jemnými rysy. Pravděpodobně nový „vnuk“, kterého si Pan Rugui opatřil po smrti Xiaofuziho.

„Ce’ane, přišel jsi!“ zvolal Li Jianheng. „Pojď si sednout, čekáme právě na tebe!“

Xiao Chiye si vybral nejbližší volné místo a posadil se. S úsměvem poznamenal: „To je ale společnost.“

„Dovol mi, aby tě představil. Tohle je vnuk Pan Ruguiho Fengquan, eunuch Feng!“ Li Jianheng se obrátil na Fengquana: „A tohle je můj dobrý přítel, Druhý mladý pán klanu Xiao z Libei a velitel císařské armády Xiao Ce’an.“

Fengquan byl ještě líbivější na pohled než Xiaofuzi. Uctivě se Xiao Chiyeovi uklonil a s lehkostí řekl: „O Jeho Excelenci jsem již mnohé slyšel.“

Napříč za stolem seděl Xi Hongxuan, nohu přes nohu, zabíral dvě místa a neskutečně se potil, až mu kapičky stékaly po tváři. „Nechme formality formalitami. Vaše Výsosti, čekáme ještě na nějakého dalšího hosta? Jestli jsou zde všichni, pojďme začít!“

Li Jianheng se na Xiao Chiyeho dlouze podíval a řekl: „Pozval jsem ještě jednoho váženého hosta, kterého si každý přeje poznat.“

Xiao Chiye se na Li Jianhenga nechápavě podíval, zcela zaskočen. Právě v tu chvíli se nadzvedl závěs a číšník oznámil: „Důstojný host dorazil!“

Místností zavládlo ticho.

Xiao Chiye se otočil právě včas, aby zahlédl, jak do skrz závěsy vstupuje Shen Zechuan oblečený do uniformy císařské armády. Shen Zechuan vypadal překvapeně, když ho zahlédl, ale jeho výraz byl pouhou přehnanou maskou, kterou mu Xiao Chiye ani na chvíli nevěřil.

Všichni věděli, že mezi nimi panuje napětí. Atmosféra zhoustla a ti, kdo se těšili na divadlo, si začali vyměňovat pohledy.

„Tohle je Shen Lanzhou. Každý ví, o koho jde, že? Lanzhou pojď dovnitř a posaď se. Vedoucí, začni servírovat!“

Xiao Chiye si pomyslel, že Li Jianheng musel být snad posedlý, když pozval Shen Zechuana jen kvůli jeho vzhledu a obličeji.

A Shen Zechuan si samozřejmě vybral místo právě vedle něj. Jak usedal, oba si vyměnili pohled.

„Takže tohle je Shen Lanzhou, jehož jméno nedávno rozvířilo vody v Qudu.“

„Slyšel jsem, že Lanzhouova matka byla v Duanzhou kdysi nepřekonatelnou kráskou,“ řekl Li Jianheng. „Shen Wei musel zastavit půlku svého panství, aby ji získal! Není divo, že její syn je takový krasavec!“

Místností se ozval smích. Všichni si Shen Zechuana otevřeně i potají prohlíželi. Dokonce si i Fengquan povzdechl: „Kdyby se narodil jako žena…“

„Tak co by pak zbylo na slečnu z klanu Hua?!“

Skupina rozmazlených mladých pánů se hlasitě rozesmála. Xiao Chiye koutkem oka sledoval Shen Zechuana, který měl sklopenou hlavu. Nedokázal z jeho výrazu nic vyčíst.

Šíje toho muže, zalitá tlumeným světlem nedaleké lampy, vystupovala zpod límce jako bílý nefrit. Působila bezbranně, jako by jen čekala na dotek cizí ruky. Jako by pouhé pohlazení mohlo přivést člověka ke slasti. Linie jeho profilu byly hladké a krásné a hřbet nosu se půvabně svažoval. Nejničivější však byly jeho koutky očí; skrývalo se v nich vše, co by dokázalo rozbušit srdce, a ve špičkách těch zahnutých oblouků jako by odpočíval stín úsměvu. 

Xiao Chiye se na něj znovu podíval. Shen Zechuan se skutečně usmíval.

„Nespletl jste si mě s někým jiným?“ Shen Zechuan se pootočil směrem k Xiao Chiyemu.

„Jen se na tebe dívám v jiném světle,“ Xiao Chiye odvrátil pohled.

Shen Zechuan vzhlédl a podlézavě se usmál na hosty sedící kolem stolu. „Všichni jste příliš laskaví. Vzhled tohoto podřízeného je nanejvýš průměrný.“

Když to ostatní uslyšeli, ti, kdo se dosud drželi společenské zdrženlivosti, polevili a rozhovor začal být čím dál vulgárnější.

„Nebyla na donglongské ulici populární nějaká nová hra? Jmenuje se ‘hra na poháry‘,“ zeptal se Xi Hongxuan. „Naplníš číši dobrým vínem, vložíš ji do střevíčku krásky a pak ji posíláš dokola. Vaše Výsosti, už jste to někdy hrál?“

Li Jianheng se zasmál. „Víno mám, ale krásku postrádám.“

„Copak jedna nesedí přímo tady?“ Xi Hongxuan mávl rukou.

Shen Zechuan se tvářil jako by byli cizí lidí, a na tváři se mu objevil vynucený zdvořilý úsměv. „Nejsem hoden takového označení. Pokud si opravdu chcete hrát s kráskami, pozvu vás dnes večer do nevěstince a můžete se bavit podle libosti.“

Ačkoli byl Shen Zechuan pohledný, stále za ním stál klan Hua. Ostatní si netroufali zajít příliš daleko. Jen Xi Hongxuan, jako byl odhodlaný Shen Zechuana urážet, ho dál provokoval a shazoval. Říkalo se, že Xi Gu’an upadl v nemilost císařovny vdovy. Hosté si proto mysleli, že Xi Hongxuan si na Shen Zechuanovi vybíjel zlost jménem svého staršího bratra.

Shen Zechuan se už chystal odseknout, když se vedle něj ozval Xiao Chiye. „Jak můžete Jeho Výsost prince Chu nutit hrát tak otřepanou starou hru? Hraní s poháry je společenská zábava stará staletí. Ani prostitutky na jihu už ji nepovažují za zajímavou. Co kdybychom to vzali z jiného úhlu? Sundejte si boty, Druhý mladý pane Xi, a použijeme je jako loďky.“

Všichni propukli v hlasitý smích; Xi Hongxuan měl skutečně mnohem větší chodidla než většina mužů. Normálně by si to nikdo netroufl říct nahlas, natož si z něj kvůli tomu dělat legraci.

„To jde taky.“ Xi Hongxuan sportovně zvedl nohu. „Muži! Sundejte mi boty!“

Li Jianheng se tomu zasmál a vesele na něj zařval.

Shen Zechuan nečekal, že se ho Xiao Chiye zastane; on a Xi Hongxuan přece jen hráli své role. Teď se znovu podíval na Xiao Chiyeho. Xiao Chiye ho ignoroval. Pozvedl hůlky a soustředil se na jídlo.

Po chvíli, když Fengquan viděl, že většina pokrmů už byla naservírována, řekl: „Když už jste se, pánové, přišli pobavit, dovolte mi dnes večer přidat na stůl ještě jeden chod.“ Tleskl rukama a na jeho zavolání se dovnitř nahrnuli sloužící čekající dole.

Zmíněným pokrmem se ukázalo být živé oslí mládě.

„Ze všech delikates na tomto světě je oslí maso tou nejvybranější,“ prohlásil Fengquan. „Pánové, ochutnali jste už někdy ‚oslí pečeni‘?“

Hluk v místnosti utichl. Všichni pohlédli na osla uprostřed.

„Co je to oslí pečeně?“ zeptal se Li Jianhenng.

Sluhové vysypali na podlahu trochu hlíny a obratně ji navršili do úhledné hromady. Vyvedli na ni osla tak, aby měl kopyta zabořená a břichem se dotýkal povrchu země. Poté zvíře přikryli tlustou prošívanou přikrývkou.

„A teď, pánové,“ řekl Fengquan zdvořile, „se dobře dívejte.“

Jeden ze sluhů se přikrčil, naběračkou nabral vařící polévku přímo z hrnce a polil jí osla. Jeho pomocníci drželi přikrývku přes hlavu hýkajícího zvířete. Srst se mu začala loupat. Tím však ještě neskončili: sluha, který osla polil vařící polévkou, odložil naběračku a začal odřezávat maso ze sežehnuté tkáně stále ještě živého zvířete. Maso pokládali na podnos sluhy, který čekal u kamen. Na místě ho opekli a talíře posílali dál.

Křik osla byl každým okamžikem zoufalejší; rozrušil dokonce i hosty v přízemí. Li Jianheng při pohledu na maso zbledl. Jednou rukou si zakryl nos a ústa. „Eunuchu Feng, není tento pokrm až trochu příliš...“

„Proč ho neokusíte jako první, Vaše Výsosti? Toto oslí maso je nejlahodnější, když se odřízne hned poté, co se polije polévkou. Jídlo se musí jíst čerstvé,“ řekl Fengquan. „Za touto oslí pečení se skrývá hlubší význam. Pokud člověk padne do rukou někoho jiného, je vydán na jeho milost a nemilost: když mu pán přikáže kleknout, musí kleknout; když jeho pán chce, aby plakal, musí plakat; a pokud jeho pán zatouží po jeho mase, musí se nechat rozřezat.“

Shen Zechuan věděl, že právě on byl tímto oslem. Jak sledoval krev téct zpod přikrývky a vsakovat do hlíny, dokud zápach nenaplnil vzduch, bylo to, jako by se díval na Ji Mua před pěti lety, nebo na své mladší já.

Xi Hongxuan okusil několik plátků a jako by nedokázal pochopit význam celé situace, zahekal: „Vynikající!“, zatímco Xiao Chiyeho hůlky se nikdy masa nedotkly.

Eunuchův krátký proslov Li Jianhenga rozrušil. „Tohle je opravdu příliš zvrácené. Odneste to pryč!“ rozkázal nervózně.

„Chvilku strpení.“ Fnegquan konečně pohlédl na Shen Zechuana. „Můj kmotr mě výslovně požádal, abych tento pokrm naservíroval, bratře Shene. Proč jsi ho ještě neochutnal?“

Pokud byl Pan Rugui jeho pra-kmotrem, pak oním kmotrem, o kterém mluvil, musel být Ji Lei. Bylo to rozhodně zvláštní. Jaké kontakty musel mít tento muž, že si tak rychle dokázal získat Pan Ruguiho přízeň a důvěru? Nejenže převzal Xiaofuziho povinnosti, ale už si také získal Ji Leiovu přízeň.

Ji Lei promarnil příležitost zabít Shen Zechuana a teď, když byl Shen Zechuan pod jeho velením, nemohl na něj sáhnout. Vymyšlení takového odporné potupy vyslalo jasný vzkaz: jejich nenávist zdaleka neskončila.

Shen Zechuan pozvedl hůlky. „Já…“

Než stačil domluvit, židle vedle něj zaskřípala o podlahu, jak se Xiao Chiye postavil. Popadl tác s oslím masem a mrštil jím Fengquanovým směrem, kde se s třeskotem roztříštil o zem.

Li Jianheng vyskočil na nohy. „C-Ce’ane…“

Xiao Chiye se upřeně díval na Fengquana. Celá věc o tom, koho chce Fengquan ponížit ve jménu Ji Leie šla mimo něj, ale v tuto chvíli byl i on sám chycenou bestií v Qudu, nijak nelišící se od toho osla. Tohle byla facka i do jeho vlastní tváře. A nepříjemně pálila.

Fengquan se na něj zmateně zadíval. „Tento pokrm není vrchnímu veliteli po chuti?“

Xiao Chiye uchopil rukojeť Vlčího tesáku, který mu visel u pasu. Jak vytasil čepel, ozvaly se překvapené výkřiky. Jeho ruka se zvedla a zase klesla a oslí hlava se skutálela. Žalostné zvířecí kvílení utichlo, zatímco krev stékala z půdy na podlahu a barvila prkna do krvavě červené barvy.

Všichni přítomní zadrželi dech a čekali, co Xiao Chiye udělá dál.

V tlumené světle se rýsovala Xiao Chiyeho silueta, který si otřel ostří meče o ubrus. Teprve pak se nenuceně otočil směrem k Li Jianhengovým hostům a usmál se. „Pánové, prosím, pokračujte.“

Li Jianheng hleděl na čepel. „Ce’ane, Ce’ane,“ jeho hlas se třásl, „můžeš to d-dát pryč?“

Xiao Chiye zasunul Vlčí tesák zpět do pochvy a upřeně se zadíval na Fnegquana. Nohou si přitáhl židli a bez ostychu se posadil doprostřed místnosti. „Klidně to celé upeč. Po zbytek večera budu sedět tady a sledovat, jak eunuch Feng jí.“

Zanedlouho poté si Fengquan zavolal nosítka a ve spěchu odjel. Li Jianheng, který už měl v sobě ořádnou dávku vína, se obrátil k Xiao Chiyemu, obličej pokrytý slzami a soplem. „Vážně jsem neměl tušení, že se tohle stane Ce’ane. Kdo by si pomyslel, že ten vykastrovaný parchant je tak zvrácený? Jsme přátelé. Nesmíš dovolit, aby se tohle postavilo mezi nás!“

Xiao Chiye se ušklíbl. „Je rozdíl mezi známými a přáteli. Chápu to. Už jdi.“

Li Jianheng ho zatahal za rukáv, jako by chtěl ještě něco říct, ale Xiao Chiye pokynul Chen Yngovi, aby Li Jianhenga posadil do nosítek.

„Postarej se, ať se princ Chu vrátí v pořádku,“ řekl Xiao Chiye. „Já půjdu pěšky.“

Chen Yang si všiml Xiao Chiyeho rozbouřené nálady a nechtěl se hádat. Nasedl na koně a odjel spolu s nosítky prince Chu.

Xiao Chiye stál osamoceně pod lucernou. Po chvíli kopl do nedalekého květináče. Bezbranná rostlina, která měla značnou hodnotu, se převrhla a skutálela se ze schodů.

Bledá ruka ji znovu postavila.

Shen Zechuan, stojící na schodech, řekl vyrovnaným hlasem: „Máš peníze? Víš, že za tohle budeš muset zaplatit.“

„Mám hromadu peněz,“ odsekl Xiao Chiye chladným hlasem. Prohrabal kapsy u opasku, ale nic nenašel.

Shen Zechuan chvíli čekal, než se obrátil k hostinskému.

„Připište to na účet toho pána. Má hromadu peněz.“

--Předchozí--    -Kapitoly-    - Další - 

TGCF (nové) Kapitola 242: Na vrcholu hory Taicang se usazuje tisíc druhů prachu

Výrazy nebeských úředníků se staly ještě nečitelnější než ten Pei Mingův.

Bíle oděný kultivující přijal oslovení s klidným a mírumilovným úsměvem a jeho vystupování bylo jako vždy příjemné a elegantní. Byl to Xie Lian.

Zdvořile ho zdravili: „Vaše královská Výsosti!“ a „Vaše Výsosti!“, ale v jejich chování byla znát opatrnost. Xie Lian jim zdvořilosti oplácel a pak zamířil k opodál stojící postavě, kterou pozdravil: „Vládce deště.“

Vládce deště stála před svou dočasně postavenou chýší a v ruce svírala otěže velkého černého vola. Uklonila se mu pohybem hlavy.

Na hřbetě vola byly naloženy velké krabice a bedny se zemědělskými produkty, kvůli kterým sem dorazila. Měly přímo neuvěřitelný účinek týkající se vyživování duchovní silou, takže když se o tom nebeští úředníci dozvěděli, nadšeně se vydali rozdělit si podíly. Byla tu však i skupina osob, která se nikam nehrnula, a k nim patřil i Xie Lian.

Vládce deště na něj kývla: „Přinesla jsem Vaší Výsosti ještě něco.“

Xie Lian se usmál. „Předem děkuji! A co to je?“

Vytáhla z rukávu cosi složeného z bílé látky, a když ji rozložila, princi se okamžitě rozzářily oči: „Moc ti děkuji, Vládce deště! Něco takového jsem všude hledal!“

Feng Xin se také přišel podívat a poznamenal: „To je neuvěřitelně vzácné hedvábí! Skvělé, konečně můžeš opravit svou hračku!“

Xie Lian zašátral v rukávu, vytáhl uprostřed přetržený bílý hedvábný pás, a radostně kývl. „Ano, konečně mám materiál na opravu Ruoye! Hned ho půjdu zašít!“

Feng Xin ho zastavil. „Zašít? Ty? Zapomeň na to, co ty tak můžeš zašívat? Někoho požádej, aby ti pomohl.“ Pak otočil oči a zakřičel: „Mu Qingu, do práce!“

Mu Qing se líně přiloudal a s pohrdavým výrazem prohodil: „Co to na mě zkoušíš? To jako chceš, abych to zašil já?“

„Není to tvoje specialita?“

Mu Qing se rozesmál: „Vy dva jste opravdu mistři ve využívání lidí. Zase mě máte za sluhu, kterému můžete rozkazovat? Zítra mi nejspíš řeknete, abych zametl podlahu!“

Xie Lian se zasmál. „Nevadí, nic se neděje. Udělám to sám.“

Mu Qing mu však pruhy bílého hedvábí vytrhl z ruky, protočil oči a šel hledat jehlu a nit. Zanedlouho přišel Vládce deště pozdravit i Pei Ming, ale když chtěl poplácat jejího černého vola, zvíře s hlasitým protestem vycenilo zuby a Pei Ming málem přišel o prsty. Když viděl, že není vítán, rychle zase odešel.

„Ještě se generálu Peiovi nezotavila ruka?“ zajímala se Vládce deště.

„Ještě ne,“ odpověděl princ. „V době, kdy se s Rong Guangem dohodl na používání meče Ming Guang, musel kromě omluvy zaplatit také paží. I když se nakonec Rong Guangova zášť snížila natolik, že od toho požadavku ustoupil, což generálovi vrátilo trochu hrdosti, i tak si odnesl vážná zranění.“

„Aha. Není divu, že se tvářil tak divně.“

Princ si v duchu pomyslel, že zranění rozhodně nejsou důvod Pei Mingova křečovitého výrazu.

Dobře věděl, že se stále nedokázal smířit s faktem, že mu Vládce deště zachránila život nejdřív na hoře Tong’lu, a poté znovu při velkém požáru Nebeského hlavního města. Byl muž, velký silný muž, který věřil, že vyniká na Nebesích i na zemi, takže pro něj bylo nemožné snášet takovou pohanu z rukou ženy – obzvláště ženy, která kvůli němu utrpěla v minulosti křivdu. Ve srovnání s Vládcem deště by se cítil lépe i ve společnosti Xuan Ji. Kdykoliv byla Vládce deště nablízku, byl rozrušený a usilovně se jí vyhýbal pohledem.

Vládce deště naproti tomu vůbec netušila, co ho žere, a tak se vždy jen zdvořile usmívala na pozdrav. Jejich myšlenkové pochody se míjely po tak odlišných cestách, až to bylo docela absurdní.

„To mi připomíná, Vaše Výsosti,“ ozvala se Vládce deště, „jak se má Xuan Ji?“

„Zůstala zavřena na úpatí hory. Chceš se za ní podívat?“

Po velké bitvě byly všechny nestvůry a démoni, kteří předtím unikli z pečetí, dočasně zadrženi v provizorním žaláři na úpatí hory Taicang.

Xie Lian ji vedl dolů z hory, ale dřív, než se dostali do samotné kobky, zaslechli vulgárně nadávající hlas. Pei Su a Banyue seděli s kamennými výrazy před vstupem do žaláře.

Nebeským úředníkům se nedostávalo pomocných rukou, a tak vyslali tyhle dva, aby Vyššímu dvoru hlídali žalář. Uvnitř byl zavřený Ke Mo, a když uviděl své nové žalářníky, oči mu zrudly a od té doby celé dny nepřetržitě křičel nejsprostší nadávky. Ti dva předstírali, že jeho slovům nerozumí, a seděli vedle sebe jako němé panenky.

Zvedli se teprve, když se Xie Lian a Vládce deště přiblížili.

„Vaše Výsosti, Vládce deště.“

Vládce deště jim předala krabici se zeleninou a Xie Lian dodal: „Děkuji vám za vaši tvrdou práci. Vládce deště by ráda viděla Xuan Ji.“

Pei Su na okamžik zaváhal. „Xuan Ji…“

Princ si té prodlevy všiml. „Děje se něco?“

Když vstoupili do cely, kde byla Xuan Ji zadržována, zaraženě strnuli. V cele nikdo, zbyl tam jen otrhaný červený svatební šat.

Pei Su vysvětlil: „Včera v noci se rozptýlila.“

Bylo skoro neuvěřitelné, že se zbavila zášti. Nebylo to tak dávno, kdy zuřivě škrtila Pei Minga ve smrtelném sevření a odmítala ho pustit.

Xie Lian poznamenal: „Možná si vše konečně promyslela.“

Třeba si uvědomila, jak se z ní v uplynulých staletích stala tak šílená, opovrženíhodná a vzteklá žena, natolik odlišná od hrdinné generálky a důstojné dámy z prestižní rodiny. Zamyslela se nad tím, co ztratila a co získala, a dost možná ji přepadla taková hanba, že se nechtěla na světě dál zdržovat.

Celou tu dobu doufala, že se jí podaří změnit srdce muže, který ji opustil, ať už láskou nebo výhrůžkami, ale musela si uvědomit, že to bylo od samého začátku marné. A tak to konečně přijala.

Na tomto světě ji držely její rozjitřené pocity z toho, že se jí Pei Ming nechce podvolit. Ve chvíli, kdy v sobě vše uzavřela, její důvody zůstávat pominuly.

Vládce deště se posadila vedle šatů a vypadala, jako by za ni chystala vykonat obřad loučení. Koneckonců, kromě ní byla Xuan Ji jediná, kdo zbyl z království Yushi. Princ cítil, že by bylo nezdvořilé ji vyrušovat, a tak se vzdálil.

Když vyšel ven, uviděl Pei Sua a Banyue chroupat ovoce od Vládce deště. Přistoupil k nim a chtěl se ohnout, aby si také jedno vzal, ale nečekaně zachytil v zorném poli pohyb. Otočil se a spatřil, že v nedalekém křoví, vysokém tak do půl pasu, se něco mihlo.

Okamžitě ovoce pustil a s výkřikem: „Dávejte tu pozor!“ se vrhl se za pohybem.

Osoba v křoví si ho všimla a dala se na útěk. Xie Lian by ji snadno dohnal po několika krocích, ale zjistil, o koho se jedná, což ho přinutilo zpomalit.

„Paní Jian Lan, hodláte odejít bez rozloučení?“

Skutečně to byla ona. Plížila se předtím s Duchem plodu v náručí, a Xie Lianův útok ji překvapil. „Ty!“ vykřikla.

Blanitý Duch plodu jí v náručí vycenil zuby a vypadal, že se chystá k útoku, ale Jian Lan ho zadržela.

„Přišel jsi mě uvěznit?“

Xie Lian ji nechtěl příliš znepokojovat. „Neboj se, jen jsem ti chtěl něco dát.“

Vytáhl jakýsi předmět. „Zášť tvého syna Cuo Cuoa je silná a je potřeba ji tlumit. I když už prochází očistou, tvá kultivace není tak vysoká jako jeho, takže by bylo těžké zaručit úspěch. Budeš potřebovat pomoc.“

Byl to ochranný talisman, který Xie Lian sám vyrobil, a dokonce jí předvedl, jak se používá, aby dokázal, že v tom nejsou žádné triky. Jian Lan se chvíli dívala a její napětí zvolna opadalo. Koneckonců, ta věc jí bude užitečná.

„Jsem ti vděčná.“

„To nemusíš,“ odvětil princ. „Pokud při jeho použití třikrát vykřikneš: ‚Vaše Výsosti, prosím, požehnejte mi‘, bude to stačit. Tím způsobem to bude zaznamenáno pod jménem mého paláce.“

Jian Lan udělala několik kroků pryč a zaváhala. Nakonec to nevydržela, otočila k němu hlavu a zeptala se: „Ty mě nezastavíš? Proč?“

Xie Lian tu otázku očekával, ale místo odpovědi se jí sám zeptal: „Paní Jian Lan, proč chceš odejít? Feng Xin řekl, že se o vás oba postará, a své slovo dodrží.“

Jian Lan se zachvěla, ale nakonec si povzdechla. „Já vím, že to udělá. Ale nech to být, takhle to bude lepší. Já už s ním nechci být.“

Princ byl trochu zaskočen. „Ty už ho… nemiluješ?“

Jian Lan unaveně dosedla na kraj cesty. „Tohle nemá s láskou nic společného. Nechci, aby se k nám musel připoutat.“

Xie Lian si sedl vedle ní a chvíli přemýšlel. „Musí tě opravdu milovat. Tenkrát byl tak vyčerpaný, ale odmítal se tě vzdát.“

Jian Lanina tvář chvíli vypadala, jako by se ponořila do dávných vzpomínek, a pak se zasmála. „Když jsi to zmínil, vybavuji si to. Tehdy byl ještě trochu hloupý, trávil dlouhé hodiny vyděláváním peněz, a když je měl, zaplatil si mne na celou noc. A pak si tam jen přinesl stoličku a nedělal nic jiného, než že si se mnou povídal. Byl všem pro smích!“

Xie Lian se také usmál. „Vidíš, říkal jsem ti, že tě opravdu miluje.“

Jian Lanin úsměv pomalu zmizel. „To už je minulost. Co bylo láskou kdysi, nemusí být láskou dnes. Nemám zájem o to, stát se něčí charitou a koulí na noze.“

„Proč by měl vás oba považovat za kouli na noze? Copak nevíš, jaký je Feng Xin člověk?“

„Ty, Jeho Výsost korunní princ, jsi nikdy nežil život obyčejného člověka, takže si samozřejmě myslíš, že věci jsou tak jednoduché. Nejsou, ani na pohled, ani uvnitř. A jak čas ubíhá, nemůžeš si být jistý vůbec ničím. Kdybych ho chtěla vyhledat, udělala bych to už dávno. Chrám Nan Jang není těžké najít, že? Byly doby, kdy byly všude, ale já jsem stejně nechtěla. Je bohem, je slavný a působivý, zatímco my jsme se proměnili v duchy. Proč ho hledat? Nebeský úředník, starající se o dva duchy, copak by to pro něj neznamenalo jen potíže? Odkopla jsem ho ve chvíli, kdy jsem byla stále krásná a mladá, a myslím, že to bylo nejlepší pro mou důstojnost a hrdost. Takhle chci, aby si mne pamatoval, a ne jako nevkusně nalíčenou a s vráskami kolem očí.“ Štípla se do tváří a pokračovala: „Kdyby nás opravdu přijal a každý den se musel dívat na tuto moji a Cuo Cuovu podobu, táhli bychom ho dolů a on by byl stále unavenější a otrávenější, až bychom mu jednoho dne skutečně byli na obtíž. Tak proč to dělat? Nebylo by to ještě tragičtější?“

Zatímco mluvila, Duch plodu jí mokrým, klouzavým jazykem olizoval obličej a  vypadal u toho tak nevyslovitelně odporně, až byl téměř roztomilý. Většině lidí by to však připadalo nechutné a nechtěli by s něčím takovým mít cokoliv společného.

Jian Lan pohladila holou hlavu svého syna. „Mně každopádně stačí, že mám Cuo Cuoa. Kdo v mládí své lásce nesliboval nebo nepřísahal při horách a mořích, že ji bude milovat navždy? Ale čím déle se potloukám po světě, tím víc chápu, že něco jako ‚navždy‘ je jen pouhý sen. Nikdy to nebude pravda. Je už dost štěstí, když člověk takovou věc zažije jednou. Nikdo nemůže mít tyhle věci napořád. V to už nevěřím.“

Po chvíli bezradně pokračovala: „Feng Xin je dobrý člověk, ale… už je to opravdu příliš dlouho. Všechno se změnilo, takže bude nejlepší nechat to být.“

Xie Lian ji mlčky poslouchal, ale v duchu s ní nesouhlasil. Hlas v jeho srdci řekl: „To ‚napořád‘ existuje. Je jeden člověk, který to může splnit. Věřím v něj.“

Jian Lan si vzala Cuo Cuoa a odešla.

Xie Lian se vrátil, vyprovodil Vládce deště, která dokončila obřad pro Xuan Ji, a zamířili zpět na horu Taicang. Chtěl Feng Xinovi říct, že Jian Lan odešla, ale nikde ho neviděl. Zrovna když ho hledal v hučícím davu, někdo náhle vykřikl:

„Skvělé načasování, Tai Hua! Máš teď čas? Pojď mi s něčím pomoct!“

Nebeští úředníci stále hledali někoho, kdo by jim vedl účetnictví, a oslovený Lang Qianqiu se zoufale snažil dostat pryč. Z bezpečné vzdálenosti volal: „Kdepak, stále mám spoustu práce, najděte si někoho jiného!“

Princ si povzdechl a přemýšlel, zda by se měl zkusit jít těmi knihami prokousat sám, když za sebou nečekaně uslyšel hlas:

„Mist.. Precep… Vaše Výsosti.“

Ohlédl se a spatřil Lang Qianqiua stát hned za sebou.

„Můžeme si na chvíli promluvit?“

„Samozřejmě,“ kývl Xie Lian.

A tak spolu vyšli před tu smutnou obří chýši, nahrazující palác. Xie Lian se ho zeptal: „Jak se daří Guzimu? Je v pořádku?“

Lang Qianqiu se trochu hořce a bezradně zasmál: „Nevím, zda je v pořádku. To dítě mě každý den žádá o svého otce, je to dost ubohé, tak jsem mohl jen… no, nasbíral jsem několik částeček duše Zeleného ducha a uchoval je v lampě. Teď za mnou ten chlapec každý den chodí, objímá tu lampu a ptá se, kdy se duše v lampě zvětší. Opravdu, nevím, proč musím….“

Při pohledu na jeho zachmuřenou, sklíčenou tvář, princ pochopil. Proč musel zrovna on dělat něco takového pro Qi Ronga, který mu vyvraždil celou rodinu? Xie Lian podvědomě natáhl ruku, aby ho poplácal po rameni, ale pak si vzpomněl na své vlastní činy v Yong’anu a stáhl se.

Místo toho jemně pronesl: „Pracoval jsi tvrdě. Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“

Po chvíli váhání sáhl Lang Qianqiu do roucha, něco vytáhl a podal mu to. „Tohle.“

Xie Lian málem přestal dýchat.

Bylo to opulentní, hladká a světélkující drobná karmínová perla.

„To je…?“ zachvěl se mu hlas.

„Tato korálová perla byla tajným pokladem, který mi zanechal zakladatel Yong’anu.“

Teprve když to princ uslyšel, došlo mu, že to není ta, kterou měl Hua Cheng uvázaný na konci copánku, ale druhá, kterou kdysi daroval Lang Yingovi.

Nebyla Hua Chengova. Cítil zklamání, ale stejně si perlu vzal.

Vtom Lang Qianqiu pokračoval: „Otec zakladatel jednou řekl, že mu tuto perlu jednou dal jeho zachránce, někdo, kdo mu pomohl. Velmi dobrý člověk. Ale i tak prý udělal něco, kvůli čemu ten člověk o vše přišel. Řekl, že ani tak svých činů nelituje, protože to udělat musel. Ale i když pak o tom přemýšlel, stále ho trápilo, že tomu člověku ukřivdil.“

„A pak?“ zeptal se princ.

„A pak,“ nadechl se Lang Qianqiu, „toho dne v Nebeském hlavním městě, jsem si pozorně prohlédl korálek, který měl ve vlasech Karmínový déšť dotýkající se květu, a čím víc jsem se díval, tím mi připadal podobnější tomu mému. Později jsem slyšel, jak si generál Xuan Zhen povídá s ostatními, a dozvěděl jsem se, že ty perly jsou ve skutečnosti párové a patří k sobě. Tak jsem se přišel zeptat, jestli není tvoje.“

O chvíli později Xie Lian zvolna přikývl. „Je moje. Je to pár perel, který mi dali otec a matka v době mého mládí.“

Lang Qianqiu se poškrábal ve vlasech. „Pak ti to vrátím.“

Stále nevěděl, jak má prince oslovovat, a tak poté, co mu vrátil perlu, tam chvíli nejistě postával, než konečně odešel. Xie Lian stál stále na místě a v dlani svíral rudou korálovou perlu.

Bylo to víc než osm set let. Po všech zvratech se mu do rukou dostala druhá z páru korálových náušnic. Jedna patřila jemu a druhá…

Ty dvě perly by měly být u sebe. Měly by tvořit dvojici.

V tu chvíli uslyšeli z úpatí hory radostný Feng Xinův hlas.

„Vaše Výsosti, všichni! Rychle sem pojďte!“

Autora tuším jen podle znaků na obrázku, takže pomyslný kredit účtu  Weibo@擦旺汪iii

--Předchozí--    -Kapitoly-     --Další--

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)