Toho dne byli Nian Dada a You Liang zrovna uprostřed oprav stolů, židlí a stoliček v Síni poslání, když spatřili svého druhého strýce Li Yuna svištět dolů z vrcholu hory. Tvářil se jako týraný pes a v rychlém sledu dokola vykřikoval: „Nech mě být! Jdu do ús… ús…“
Než mohl jeho poslední výkřik doznít, Li Yun vletěl do
jakési nepojmenované jeskyně v polovině hory a aniž by zpomalil nebo se
ohlédl, máchl rukou za zády a zapečetil její vchod. Jeho koordinace očí a
končetin byla přímo neuvěřitelná.
Jenže v dalším okamžiku se z nebe snesl pruh
ostrého světla duchovních mečů a tuto pečeť rozsekal na kusy.
Vůdce sekty Yan ukázal tvář, z níž sálala vražedná
aura.
Nian Dada se s výrazem úžasu dotkl loktem You
Lianga: „U všech bohů, tvůj mistr je opravdu mocný!“
You Liang měl pocit, že by si měl s Nian Dadou
mistry vyměnit, protože takhle oba vypadali, že si vybrali špatnou sektu.
Pronásledovaný Li Yun už se škrábal pryč a
z hrdla se mu linulo drásavé volání: „Mistře! Nejstarší bratr se chystá
spáchat vraždu! Otevři oči a podívej se, starče! Opustil jsi nás příliš brzy!
Nikdo ho nedokáže ovládat, nikdo pro mě nezjedná spravedlnost! Náš nejstarší
dokáže jednou rukou zakrýt nebe… Nebesa, pomozte mi!“
Nian Dada oněměl. Bylo to poprvé, kdy byl svědkem tak
útrpného vytí.
Jako by měl šestý smysl, You Liang vzhlédl a spatřil,
jak se lesem řítí rudý stín. Byla to Louži… ne, malá teta Han Tan s bílým
jeřábem, který tiše letěl vedle ní. Plynule se vyhnula jakémukoliv střetnutí
s hlavními aktéry a zaujala bezpečné místo s dobrým výhledem, odkud
mohla celou zábavu pozorovat.
Kolik tragických zkušeností z křížové palby svých
bratrů už asi musela zažít, když jednala s tak nacvičenou přesností?
You Liang byl velmi přizpůsobivý a tak se rychle
rozhodl napodobit příklad své starší. Zatlačil Nian Dadovu lebku směrem
k zemi, zavřel dveře Síně poslání a pak, jeden nahoře a druhý dole,
vykoukli škvírami v bráně ven.
Celá záležitost se ukázala být docela prostá. Všechno
se odvíjelo od faktu, že když se Li Yun opil, začal nekontrolovatelně žvanit. Všechno
to pronásledování a hrozba vraždy byly jen zasloužené důsledky.
Odehrálo se to před několika dny během Svátku středu
podzimu. Všichni se trochu opili, tedy kromě abstinujícího Cheng Qiana. Ten zahlédl
Li Yunovu knihu, popisující neobvyklé triky, a v návalu zájmu v ní
začal ze zvědavosti listovat. Jenže jakmile ji otevřel, nečekaně z ní
vypadla „záložka“. Náhoda tomu chtěla, že to byl vzkaz, který Yan Zhengming
kdysi napsal Li Yunovi ohledně pilulek na očištění srdce od všech emocí.
Cheng Qian přirozeně rukopis svého nejstaršího bratra
poznal, ale stále netušil nic špatného, jen se po účelu té věci bez většího
zájmu dotázal.
Li Yun, zpitý tak, že by nedokázal určit ani sever,
nebyl schopný obrany. Když uslyšel takovou záludnou otázku, zatvářil se
šokovaně a pak před nechápajícím Cheng Qianem začal do prázdna hořekovat:
„Nejstarší bratře, nejstarší bratře, nemůžeš mi vyčítat, že ses prozradil!“
Po tomhle Cheng Qianova zvědavost pochopitelně
vzrostla.
Následně se doslechli, že hned druhý den ráno odletěl
na vrchol hory Fuyao, aby v ústraní kultivoval. Každý, kdo se pokusil jeho
ústraní „narušit“ se mohl připravit na to, že ho Mrazivé ostří vymrští vzhůru a
vzápětí shodí dolů z hory.
Vrchol Fuyao se od té doby změnil na mrazivou pustinu.
Za několik dní by si vesničané bydlící pod horou pravděpodobně šeptem vyprávěli
strašidelné historky o tom, že „zemřela žena boha hory a vše pokryla smuteční
bílá“.
Yan Zhengming šílel. Neměl jak se k Cheng Qianovi
dostat, a tak mu nezbývalo nic jiného, než vylít si svou zlost pronásledováním
původce celé té pohromy.
„Pomozte mi!“ kvílel Li Yun. „Je to vrah! Sestro!
Třetí bratře!“
Loužička se skrývala v hustém mlází a
předstírala, že je neviditelná, zatímco hladila jeřábův dlouhý bílý krk.
Znepokojeně mu šeptala: „Mám pocit, že by bylo mnohem bezpečnější jít do zadní
hory a vést válku s Údolím yao, co si o tom myslíš?“
Jeřáb se otřel o její dlaň a podpořil ji v nápadu
vrátit se a zmocnit se trůnu.
Li Yun mezitím vydal žalostný výkřik, ne nepodobný
vražděnému praseti: „Nikdo z vás nemá svědomí! Loužičko! Měnil jsem ti
pleny a vychovával jsem tě, a ty budeš jen mlčky sledovat, jak umírám? Malý Qiane!
Máš to srdce nechat svého staršího, kterého jsi zbaběle zradil, nést tenhle
hřích za tebe? Aaaaauuuuu! Nejstarší bratře, mýlil jsem se! Už to nikdy
neudělám, ušetři můj mizerný život!“
Li Yunovo vytí a Yan Zhengmingovo ničení majetku sekty
se najednou zastavilo. Nian Dada zvědavě zvedl hlavu a spatřil svého mistra,
vždy elegantního a vznešeného jako pravý nesmrtelný, jak stojí na balvanu
s mečem v ruce a celou frašku chladně pozoruje.
„Zdá se, že můj mistr přišel spasit veškerý život na
Zemi…“ zašeptal naivně.
You Liang si povzdechl. „Bratře Niane, ještě jsi
nedokončil svůj trest vyřezání tří set kouzel. Měl by sis od třetího strýce
udržovat odstup.“
Vůdce sekty Yan, který ještě před vteřinkou útočil
celou svou mocí, se okamžitě změnil z nelítostného arcidémona
v křehkého mladého pána v bílém.
„Malý Qiane…!“ zvolal a tvářil se jako jehňátko.
Cheng Qian na něj bezvýrazně pohlédl.
Yan Zhengming nervózně šoupal nohama, ale v tváři
se mu zračil přitěžující výraz, prozrazující „snažím si tě udobřit“. Nasucho si odkašlal. „Ehm, dobře, řeknu pár
slov na vysvětlenou…“
Cheng Qian se chladně zasmál a jemně opřel Mrazivé
ostří o zem, připravený poslouchat.
Vůdce sekty Yan si navlhčil suché a popraskané rty. Ve
skutečnosti věděl, že důsledky požití pilulky očišťující srdce jsou zřejmé na
první pohled a není co vysvětlovat. Ať řekne cokoliv, jen to zhorší.
Na krátký okamžik byl bezradný, než se rozhodl odhodit
veškerou hrdost. Ukázal na Li Yuna a tónem plným spravedlivého rozhořčení na
něj svalil veškerou vinu: „To on tu historku přikrášlil, aby mezi nás zasel
svár! Ten vzkaz byl původně jen na nějaké obyčejné pilulky! Kdo jsi, Li Yune?
To se tolik bojíš světa, v němž panuje řád? Nemůžeš vydržet jediný den,
abys mi to neztížil? Už od dětství máš nevhodné nápady a nijak se to nezměnilo!“
Převracet černou na bílou, dělat z jelena koně…
to byly věci, které Yan Zhengming dovedl k dokonalosti.
Zpočátku se sice tvářil sebejistě, i když uvnitř se
třásl jak rosol, ale jak mluvil a mluvil, postupně se to změnilo
v sebedůvěru tak silnou, jako by to všechno skutečně zosnoval Li Yun.
Ten vystrčil hlavu z jeskyně, zničené
kultivujícím meče, a v hlavě mu zbyla jediný myšlenka: „Je pozdě na to, vzbouřit se proti své
sektě?“
Yan Zhengming ho probodl očima jak dýkou.
Li Yunovi vstaly hrůzou vlasy na hlavě, couvl o krok
dozadu a v rozporu se svým srdcem pronesl: „Je to přesně tak, Malý Qiane!
Tady náš nejstarší mě požádal o léky proti průjmu, což nebyl zvyklý dělat!
Nemělo to žádnou souvislost s pilulkami na očištění srdce! To všechno jsem
byl já… m…mluvil jsem předtím nesmysly. Kdo vůbec ví, co jsem všechno
napovídal? Zasloužím si, aby mě vůdce sekty potrestal podle pravidel… au!“
Yan Zhengming vyslal prudký výbuch duchovní síly,
který srazil Li Yuna k zemi.
Cheng Qianův hněv dosáhl svého maxima, ale navenek
zůstával klidný. Cítil však, že Yan Zhengmingův monolog znamená, že nejenže
nehodlá upřímně přiznat svou vinu, ale že se navíc naučil mu bez mrknutí oka
lhát.
Opravdu mu příliš popustil uzdu.
Když Yan Zhengming uviděl, že se Cheng Qian otáčí a
beze slova odchází, vyděšeně zavolal: „Počkej, co se chystáš udělat?“
Cheng Qian se ani neohlédl: „Informuji vůdce sekty, že
odcházím z hory a budu sto let cestovat.“
Yan Zhengmingovi se málem zamotal jazyk. Konečně
pochopil, že se mu to vymklo z rukou.
Li Yun a zpovzdálí přihlížející Loužička byly podobně
zaraženi. Dívka už se nestarala o to, aby zůstala stranou jako pouhý
pozorovatel a roztáhla křídla. Pokud by její třetí starší bratr skutečně
odešel, nezbude na hoře nikdo, kdo by dokázal potlačit padoušskou povahu vůdce
sekty.
Tak strašlivý osud nemohla dopustit.
„Bratře, neodcházej!“ vykřikla a její hlas zněl tak
truchlivě, že z něj posluchači mohli ronit slzy.
Yan Zhengming lehce prohnul rty. V srdci se mu
objevil náznak dojetí – vychovat ji nebylo úplně zbytečné. I když byla spíš
líná a poživačná, v kritické chvíli pevně stála na jeho straně.
Pak spatřil, jak s roztaženými křídly zastoupila
Cheng Qianovi cestu a téměř v slzách plačtivě dodala: „Jestli chceš
odejít, vezmi mě s sebou!“
Yan Zhengmingovo dojetí vzalo za své. Od shora až dolů
téhle zatracené sekty byl jeden každý člen sobecký hajzl!
Uprostřed toho chaosu se náhle ze zadní části hory
ozval pronikavý výkřik, což spolehlivě ukončilo všechny hádky.
Cheng Qian se několikrát rychle odrazil a v mžiku
se ocitl na vrcholu Fuyao. Horská jeskyně se chvěla a kvůli těm prudkým otřesům
se na ledové hladině jezírka zvedaly vlny bílé pěny.
„Co se to děje?“ zašeptal pro sebe.
Yan Zhengming se krátce zaposlouchal. „Vypadá to, že
se v údolí Yao něco stalo… je to zvláštní.“
V tom okamžiku spatřili, jak se tůňka rozdělila
vedví, načež z ní vyšla Zipeng Zhenren. Za těch sto let se vůbec nezměnila
– oči staré slepice byly stále ostré jako zrak sokola, ale neměly už vůči
členům sekty ani stopu zastrašující moci.
Yan Zhengming na ni shlížel a čekal, až promluví.
Ačkoliv zrovna nikoho neurážel ani nevyvolával potíže, stále zvládal působit přísným
a autoritativním dojmem.
Nebylo jasné, zda Zipeng mladíka poznala – toho,
kterého před stoletím odhodila jediným svým perem. Se složitým výrazem pohlédla
na nedaleko stojící Loužičku a poté se s uctivým výrazem lehce uklonila: „V
Údolí yao nedávno propukla vzpoura. Král yao je mrtev a děje se příliš věcí
najednou. Prosím vůdce sekty o dočasné zapečetění jeskyně.“
Její zpráva přišla náhle, ale nebyla překvapující.
Minulé výměny králů yao byly vždy provázeny krveprolitími, při nichž si vrah
přivlastnil trůn. Nebyli si dokonce jistí, zda teď padl stejný král, který
vládl při jejich výpravě za ztraceným Han Yuanem.
Yan Zhengming stál na vrcholu s rukama za zády a
lehce se mračil: „Děkujeme za informaci. Pokud je v Údolí něco, s čím
bychom mohli pomoci, nemusíš se držet zpět a jednoduše to řekni, Zipeng Zhenren.“
Jeho slova zněla poněkud arogantně, jako by Údolí
nepřikládal přílišnou důležitost, ale Zipeng věděla, že to není prázdné
prohlášení.
Současná generace sekty Fuyao nebyla početná, ale její
síla byla bezkonkurenční. Byl tu kultivující meče Božské sféry, polonesmrtelný,
který prošel nebeskými souženími, pták, který zdědil tři tisíce let staré jádro
yao, poté sice nejslabší, ale nadějný taoista Devátého řetězu, který už si
vypěstoval prvotní duši… a o Han Yuanovi, ďáblu z nedalekého Nanjiangu,
který budil hrůzu v celém kraji, nebylo třeba se ani zmiňovat.
Zipeng Zhenren pohlédla na Yan Zhengminga se smíšenými
pocity. Hluboko v horách uběhlo neznámo kolik času, zatímco svět lidí se
proměnil. Století uběhlo jako mrknutí oka. Tehdy byl Han Muchun napůl člověk,
napůl duch, a i s Pečetí vůdce sekty pro něj bylo obtížné celou horu
ovládat. Z toho důvodu musel stanovit pravidlo, že učedníci do zadní části
hory nesmějí. Dokonce, i když na svět přišlo Nebeské yao, musela situaci osobně
uklidnit nerozhodností zmítaná duše Nejvyššího pána Beiminga.
A teď? Byla jen chvíli v ústraní a svět se
převrátil vzhůru nohama.
Muž stojící před ní byl odtažitý a hrdý a vyzařovala
z něj aura velmistra své generace. Už to nebylo malé dítě, kterému kdysi
mohla poroučet. Nakonec proto jen sklonila hlavu a překřížila rukávy přes
břicho. „Mnohokrát vám děkuji, vůdce sekty.“
S těmi slovy se ponořila zpět do jezírka.
Takové vyrušení způsobilo, že Cheng Qian na chvíli
zapomněl na svůj nedávný hněv. „Zapečetit horu?“
„Jen nastavím zákaz. V nejbližší době nemám
v plánu kamkoliv odcházet – a kdo by se mi odvážil postavit, aby se
nahrnul do jeskyně?“
Když Cheng Qian uslyšel jeho nabubřelý tón, konečně si
vzpomněl, že je s ním ve studené válce, a protočil oči. „Opravdu? Jsi čím
dál impozantnější, vůdce sekty.“
Nabubřelý vůdce sekty si rychle uvědomil, že se nechal
unést. Srdce se mu sevřelo strachem, a tak začal rychle improvizovat, aby svou
chybu zakryl: „N..ne. Hora Fuyao je teď nestabilní a poněkud nebezpečná. Když
naposledy v Údolí yao propukla pohroma, duše našeho staršího mistra byla
vyčerpána. V tak kritické chvíli nemůžeš opustit sektu!“
Cheng Qian na něj chvíli prázdně zíral, pak se otočil
a odešel.
Yan Zhengming se loudal za ním. „Jdeš zpátky do
panství? Dobře, ohřeji ti misku švestkového čaje… později si promluvíme… pf,
jsi opravdu rozmazlený… Malý Qiane, počkej!“
Li Yun si pro sebe několikrát tiše zaklel. Když se
ohlédl, spatřil Loužičku, jak prázdně zírá na studené jezírko. „Sestřičko, na
co se díváš? Pojďme.“
Zamračila se. Vypadala vážně, jako by činila důležité
rozhodnutí.
Li Yun se zarazil. „Co se děje?“
Loužička náhle zvedla hlavu. „Druhý bratře, chci jít
do Údolí yao.“
Zarazil se. I jeřáb zvedl hlavu.
„Jsem vyšší yao a zdědila jsem prastaré jádro! Proč
bych měla stát stranou, když je Údolí v chaosu? V našem rodě je
spousta dobrých lidí. Zaslouží si být pokaždé zataženi do bojů, do nichž se
starší yao pokaždé pouští? A ti staří želváci, co plivou nebeská proroctví a
pořád mluví o tom, kdo přinese smrt… já nejsem žádný přinašeč smrti! Všem jim
ukážu!“
Zatímco mluvila, její tělo jako by hořelo. Li Yun zamyšleně
mlčel.
O tři dny později se celá sekta Fuyao shromáždila
v zadní části hory. Loužička měla plnou náruč různých talismanů nejrůznějších
účinků, přičemž z prodeje každého z nich by dokázala žít několik let
v luxusu. Yan Zhengming jí pomáhal s přípravami a celou dobu ji
peskoval: „Podle mě máš o sobě příliš velké mínění. Ještě z tebe ani není
pořádný člověk a už chceš být ptačí náčelnicí… jestli tě zmlátí, ne že se
vrátíš a budeš tu fňukat!“
„Jsem mocná yao, která se stane královnou!“ vybuchla.
Li Yun si povzdechl. „Mocná yao? Nesmysl. Od mala jsem
tě nespustil z očí… ach, ty ambice. Když se v Udolí dostaneš do problémů,
prostě vyslov jméno našeho nejstaršího bratra. Yao se bezdůvodně neodváží
rozzlobit kultivujícího meče.“
Cheng Qianovo obočí se za celou tu dobu ani jednou
nevyhladilo a právě v tuhle chvíli přerušil Li Yunovo tlachání: „Co
kdybych tě na tvé cestě doprovodil?“
Než mohla Loužička začít protestovat, Yan Zhengmingovi
se vydalo z hrdla podivné zachrčení: „Cože? Ne!“
Pak se zamyslel a trochu ustoupil: „Jestli jdeš ty,
jdu taky!“
Loužička bezmocně sledovala, jak se její velké
dobrodružství mění v rodinný výlet s doprovodem.
Najednou z dálky přilétla obrovská socha černého
démonického ptáka a s hučivým máváním křídel se přiblížila. Několikrát
obkroužila vrchol, pak obezřetně pohlédla na Yan Zhengminga a ostatní a přistála
na druhé straně jezírka než oni. Hladinu vody rozvířila zlověstná démonická qi.
Socha zaskřehotala a náhle promluvila lidským hlasem
Han Yuana: „Slyšel jsem, že v Udolí yao jsou nepokoje. Půjčím ti tuhle
sochu. Jestli si s těmi bestiemi neporadíš ani s tímhle krámem, tak
tam raději chcípni a ani se domů nevracej!“
Po vyřknutí celého vzkazu vydala socha další skřek a
vzlétla, aby vzápětí přistála vedle Loužičky, poníženě sklonila hlavu a přiměla
dívku tu démonickou lebku pohladit.
Ze zad Loužičky – Han Tan – vyrazila obrovská křídla,
slabě zářící planoucím ohněm jako rudé mraky zaplňující oblohu. Takto vstoupila
do Údolí Yao, nesoucí sochu s tváří démona i množství ochranných
talismanů, které dostala od svých bratrů.
„Jdu dobýt svět!“ prohlásila bez ohlédnutí a křídly
zvedla poryvy větru jako mladý a neobratný panovník.
„Svět, to zrovna!“ odfrkl si vůdce sekty Yan. „Vždyť
je to jen malý kout v horách. Na svátky se vrať! Ať tam nezdivočíš a
nezapomeneš, kde je tvůj domov! Jinak ti zlámu ty tvé ptačí nohy!“
Loužička klopýtla a do studeného jezírka spadla po
hlavě.
A tak tato výprava za dobytím světa začala poněkud
žalostně – zobákem rovnou do prachu jejího nového království.
