Mu Qing zamumlal: „Jak je to možné? Jak je možné, že je té síly tolik?“
Nikdy neslyšel o tom, že by někdo dokázal roztrhnout prokletá
pouta pouhou duchovní silou!
Hua Cheng prince podepřel: „Gege, zkus ještě jednou
bojovat!“
Ve stejnou chvíli se na ně s mečem vrhl Jun Wu a
Xie Lian podvědomě zvedl ruku, aby ho odrazil.
Ozvala se rána a Zheng Xin málem vyletěl Jun Wuovi
z ruky.
To bylo něco úplně jiného než předtím!
Princ pohlédl na své ruce s poněkud omámeným
pohledem. Něco takového nezažil už stovky let, vlastně skoro zapomněl, že je
toho schopen.
Cítil se nepřemožitelný do té míry, že ani nedokázal
ovládat své vlastní síly; každý jeho krok jako by mohl otřást horami, překonat
tisíce li nebo vystoupat na Nebesa!
Sevřel ruku v pěst a prudce udeřil Jun Wua do
obličeje.
Od začátku bitvy zůstávala tvář Nebeského císaře bez
jediného šrámu, ale po tomto úderu mu z koutku úst vytekla kapka rudé
krve. Jun Wu si ji setřel palcem a prohléd si ji.
V příštím okamžiku odhodil svůj meč stranou, jako
by se chystal dál bojovat jen holými pěstmi.
Xie Lian se po něm znovu ohnal, ale Jun Wu úder
zachytil a rukou mu trhl. Princi se tělem rozšířila intenzivní bolest a podle
prasknutí poznal, že se zlomila. Hned si ji však sám narovnal a znovu zaútočil,
ale Jun Wu ho opět chytil.
Princ viděl, že se situace nevyvíjí dobře, a napadlo
ho dostat se k odhozenému Fang Xinu. Jun Wu to samozřejmě předvídal a zastoupil
mu cestu.
Zapomněl však, že za ním stále stojí Feng Xin a Mu
Qing. Přestože byli oba napůl zmrzačení, pokusili se proplížit a meče se
zmocnit. Neudělali žádný hluk, ale Jun Wuovi jako by na zádech vyrostly oči,
protože pohnul rukou jejich směrem a most pod jejich nohama praskl.
Oba se řítili do proudu lávy!
V poslední vteřině zachytila čísi ruka Feng
Xinovu botu, a zároveň s tím on zachytil tu Mu Qingovu.
„Do prdele, do prdele!“ opakoval Feng Xin, pohupující
se hlavou dolů nad proudem lávy. „Do prdele, Královský preceptore, starší, prosím,
hlavně mě nepouštějte, ano?“
Skutečně to byl Královský preceptor, kdo ho zachránil.
Nakláněl se z mostu a žíly na čele mu pulzovaly. „Takže najednou víš, že
jsem tvůj starší! Hlavně si pospěš a vylez nahoru!“
Zatímco Jun Wu část mostu rozbil, Xie Lian zachytil
zbytek a snažil se ho udržet ve vzduchu, nebo ještě lépe vytáhnout víc nahoru.
Jun Wu mu tu šanci ale nedal. Královský preceptor i oba visící muži byli
pouhých sedm nebo osm zhangů od valící se lávy, tak blízko, že dokonce slyšeli
praskání bublin na její hladině.
Mu Qing visel úplně dole hlavou dolů, což bylo dost
děsivé, protože chybělo málo a vykoupal by si hlavu v lávě.
Kolem tváře mu stoupala vřící pára, takže byl rudý
jako rak. „Rychle, vytáhněte mě nahoru!“ volal, ale než jím mohli ti dva byť
jen škubnout, začal znovu křičet: „Počkejte, nikam mě netahejte!“
„Co teda vlastně chceš?“ ucedil podrážděně Královský
preceptor.
Feng Xin se přidal: „To jako vážně? Fajn, já tě klidně
pustím!“
Mu Qing zaklel: „Co to sakra meleš, prostě mě dej
trochu dolů! Podívej se, tam, dole! Podívej, ten meč!“
Jeho společníci se podívali tam, kam ukazoval, a
spatřili přímo pod sebou ležet dlouhý černý meč, kolmo ponořený do středu
lávového proudu. Každým okamžikem se nořil hloub a hloub. Ten stejný meč, který
se pokoušeli ukrást, než je i s ním setřásl Jun Wu z mostu.
Teď se Mu Qing natahoval a máchal rukama jako šílený,
ale nedokázal na něj dosáhnout, ať se snažil sebevíc. „Spusť mě ještě trochu
níž, ještě kousek! Dostanu ho!“
Žíly na čele Královského preceptora vypadaly, že se
chystají protrhnout. „Vy dva mladí to přeháníte, myslete na mé staré kosti!“
Navzdory svým slovům spouštěl Feng Xina za botu o něco
níž, díky čemuž se i Mu Qingova tvář přiblížila k hladině lávy. Vlasy mu
sklouzly z ramene a jejich konečky se vznítily.
„Kurva,“ okomentoval to Feng Xin výkřikem. „Hoří ti
vlasy! Všechny ti shoří!“
Naštěstí Mu Qing konečně sevřel meč, uhasil drobné
plamínky vlasů a pak vší silou mrštil zbraní směrem k princi. „Xie Liane,
chytej!“ zařval a letící meč za sebou rozstřikoval kousky lávy.
Xie Lian se prudce natáhl a zachytil Feng Xin za jílec.
Mezitím se Královský preceptor ocitl na pokraji svých
sil. „Už nemůžu, pojďte oba rychle nahoru!“
Feng Xin z jeho třesoucích se rukou pochopil, že
se věci nevyvíjejí dobře, a tak Mu Qinga rychle zhoupl a vymrštil ho nahoru.
„Dost už bylo žvanění!“
Mu Qing už se jim z bezpečí chystal pomoci, ale
z lávového jezírka se náhle vynořilo několik desítek rozhořčených duchů,
vyskočilo jako ryby z vody a chytili se Feng Xina za trup. Jen jeho
duchovní síla ho zachránila před uhořením. Duchové si moc dobře pamatovali
šípy, které po nich střílel, a ze všeho nejvíc toužili po odplatě. Už
v okamžiku jejich pádu se ponořili do hloubky, odkud je sledovali, a
čekali na svou chvíli. Teď viseli na Feng Xinovi a strhávali ho svou vahou
dolů. S ním byl tažen i Královský preceptor.
Nyní to byl Mu Qing, kdo byl úplně nahoře a kdo
v poslední chvíli zachytil Královského preceptora za boty.
Feng Xin už byl předtím zraněný a v hrudi mu
stále trčelo několik šípů, které zapomněl vytáhnout. Snažil se
s rozhořčenými duchy bojovat pěstmi, ale nemohl do toho dát plnou sílu,
aby se nevykroutil ze sevření těch nad sebou, tak se mohl jen nešikovně bránit.
Dole se mezitím shromažďovali další a další duchové,
vyskakovali a lezli jeden přes druhého, aby také tahali Feng Xina. Bylo to,
jako by se snažili Královského preceptora a Mu Qinga přetlačit. Obě strany měly
velkou sílu, a pokud by to takhle pokračovalo, hrozilo, že Feng Xina přetrhnou
napůl.
Ten začal křičet: „Můžete už to konečně ukončit?“
„Zmlkni!“ vykřikl na oplátku Mu Qing, ale nečekaně
ucítil, že se tíha visící v jeho rukou zmenšila. Zdálo se, že rozhořčení
duchové to konečně vzdali, a tak mohl na most vytáhnout i zbylé dva. Jakmile se
ocitli v bezpečí, uvědomili si, že k nim zespodu doléhá křik a řev
rozhořčených duchů.
„Feng Xine, to je tvůj syn!“ zvolali současně Mu Qing
s Královským preceptorem.
A opravdu! Mezi žhavými rozhořčenými duchy poskakoval
bílý blanitý tvor a trhal je zuby.
Všichni duchové dole byli silní a staří nejméně dva
tisíce let, navíc pracovali ve skupině. Proč by se měli bát nějakého malého
skákavce, který se ani nedal považovat za skutečné dítě? Drápal je a kousal,
ale po chvíli bylo dříve bledé tělo Ducha plodu spálené a zakrvácené do
karmínova. Nepřestával však výt hrozivým hlasem, v němž nebyla ani stopa
po utrpení, které musel cítit.
Feng Xin náhle vybuchl: „Taková hanba, skupina
dospělých šikanuje dítě! Cuo Cuo, pojď sem!“
Duchu plodu se nedařilo porazit tak obrovské množství
rozhořčených duchů a začínal se bát. Když uslyšel, že se ho někdo zastává,
vydal ze sebe podivný výkřik a skočil Feng Xinovi na rameno. Ten vytáhl luk,
vytrhl si z hrudi šípy a vystřeloval je jeden za druhým, čímž opět
rozvířil hladinu lávy do vybuchujících gejzírů. Duch plodu mu poskakoval na
rameni a pištěl, jako by z toho měl škodolibou radost.
O kus dál princ viděl, že unikli nebezpečí, a konečně
si oddechl. Chtěl se začít plně soustředit na souboj s Jun Wuem, ale vtom
se ocitl v jeho tvrdém sevření.
„Neříkal jsem ti to? Od koho si myslíš, že ses naučil
všechno, co umíš? Znám všechny tvé pohyby dopředu!“
Xie Lian věděl, že pokud se nedokáže ze sevření
osvobodit, zemře. Jenže jakákoliv obrana, která ho napadla, byla Jun Wuovi
známá!
Vtom k němu dolehl Hua Chengův hlas: „Gege, neměj
strach! Musíš znát útoky, které on ne! Takové, kterým se neubrání!“
Znal něco takového?
Ale ano!
Otočil se v Jun Wuově sevření čelem k němu a
náhle to byl on, kdo jej svíral. Potom procedil skrze zuby: „Vsadím se… že tohle
neznáš!“
S Jun Wuem v sevření se rozběhl a vší silou
narazil do skalní stěny.
Přes rachot padajícího kamení zaslechl i zvláštní
prasknutí, vycházející od Jun Wua.
Jeho brnění se roztříštilo!
Ve stejnou chvíli ho Jun Wu pustil a začal křičet: „Ztrať
se! Všichni vypadněte!“
Xie Lian vzhlédl a po zádech mu přeběhl mráz. To, co
tentokrát přivedlo Jun Wua na pokraj šílenství, byla jeho vlastní tvář – nebo
spíše tři další tváře, které se mu na ní objevily.
Xie Lian znovu zvedl meč a proklál Jun Wuovo srdce tak
prudce, až ho přibil na skálu.
Z úst Nebeského císaře vytryskla krev. Princ do
úderu vložil tolik duchovní síly, kolik jen dokázal, a ta v okamžiku
závěrečného probodnutí vybuchla. Bez ohledu na Jun Wuovu schopnost regenerace,
tohle nemohl přežít!
Skalní stěna praskla, takže přibitý Jun Wu se zřítil
na zem.
Přesto se nevzdával. Uchopil jílec Fang Xina a zdálo
se, že se něco snaží prstem na čepel napsat. Snažil se aktivovat kouzlo, a to
nemohl princ dovolit. Jenže právě když zvedal ruku k poslednímu úderu,
přiběhl Královský preceptor.
„Vaše Výsosti, nech toho! Nech toho!“
Xie Lian se zastavil, aniž by věděl, na koho
z nich dvou volá.
Jun Wu vykašlal další sousto krve a s hlasem
stále plným vzteku zasípal: „Jdi ode mě pryč!“
Královský preceptor si klekl vedle něj: „Vaše Výsosti,
nech toho. Opravdu, nech to být. Nemá smysl pokračovat v boji.“
„Jako bys tomu rozuměl! Vypadni!“ řval Jun Wu.
„Máš pravdu, nerozumím tomu,“ odpověděl Královský preceptor.
„Je to už tolik let – byl jsi bohem a byl jsi Králem duchů. Všichni, kdo měli
být zabiti, jsou mrtví, všechno, co jsi chtěl, bylo ve tvých rukou. Tak proč to
děláš? Co přesně chceš? Co si chceš dokázat?“
Na Jun Wuově tváři se po těch slovech objevil záblesk
zmatku. Netrvalo to však dlouho, protože náhle sevřel krk Královského
preceptora a vykřikl: „Přestaň mě poučovat! Nemáš na to právo! Nikdo na to nemá
právo!“
V současné chvíli neměl tolik moci, aby
Královského preceptora udržel. Přesto se Xie Lian chystal zasáhnout, ale
Královský preceptor mávl rukou, aby se nehýbal.
Pokračoval: „Má drahá Výsosti...“
Jun Wu na něj chladně hleděl, aniž by ho přestal
škrtit. Neměl už sice svou původní sílu, ale zakroutit krkem starci stále
zvládl. Královský preceptor se nebránil a místo toho k němu dál vlídně
promlouval: „Mé učení Jeho královské Výsosti nikdy nebylo určeno proto, abych
vychoval lepší verzi tebe, která nebude kráčet po špatné cestě. Nebylo to
proto, abych tě skrze něj ponížil. On má svou vlastní osobnost a ty jsi ty.
Celou dobu jste dva různí lidé s různými cestami, to je přirozené. Už jsem
ti to kdysi říkal, ale nevěřil jsi mi. A co teď?“
Jun Wu na něj mlčky hleděl a pomalu povoloval sevření.
„Vaše Výsost, opravdu mi chybíš. Chybí mi království
Wuyong, chybí mi naši lidé a především mi chybí dny před vaším
nanebevstoupením. To je vše.“ Potom dodal: „Je to už tolik let, Vaše Výsosti.
Už jen to, že tě sleduji, mě vyčerpává. A co ty? Nejsi unavený?“
Jako nejlepší z bojových bohů všech tří říší měl
Jun Wu vždy dokonalé a ničím neposkvrněné chování i vzhled. Teprve teď, když bylo
jeho světlo pryč, si Xie Lian uvědomil, jak bledou má plet, dokonce i ze
strany, kde tři obličeje navíc nebyly vidět.
Rysy tváře měl tvrdé a strhané, a díky tmavým kruhům
pod očima vypadal velmi ponuře. Nebylo v něm nic z jemné laskavosti,
kterou vyzařoval v roli Nejvyššího císaře.
Přesto z nějakého důvodu vypadal navzdory své nemoci víc skutečný a živý.
Královský preceptor jemně pokračoval: „Vaše Výsosti,
prohrál jsi. Nyní se osvoboď.“
„Já prohrál?“ Jun Wuův hlas zněl trochu ztraceně.
Výbuch duchovní síly od Hua Chenga nad nimi prorazila
kopuli skalní jeskyně a teď sem shora dopadaly slabé proužky světla,
doprovázené jemnými třpytícími se kapkami deště. Jun Wu ležel na zemi, zatímco
Xie Lian stál nad ním a pozoroval ho, díky čemuž si skutečně všiml stopy úlevy
na jeho tváři. Vypadal, jako by se zbavil těžkého břemene.
Princ si nemohl pomoct a napadlo ho, že Jun Wu si
v hloubi duše přál být někým poražen, ukončit ty neúprosné dny zlomeného
šílenství.
Po chvíli se ležící Jun Wu náhle zeptal: „Tvůj útok.
Jak se jmenuje?“
Xie Lian si rukávem setřel krev z tváře. „Balvany
tříštící se na hrudi.“
Jun Wu se zarazil, jako by se mu něco vybavilo, pak se
ušklíbl a se vzdychnutím zavřel oči. „Úžasné.“
Zmlkl a bylo poznat, že na něj dolehla těžká únava.
Xie Lian konečně sundal ruku z jílce Fang Xinu.
Vůbec netušil, co má teď dělat, a pohled mu podvědomě sklouzl na Hua Chenga.
Ten stál stále na stejném místě, na jediném dosud nezříceném úseku Nebeského
mostu, a tiše na něj čekal se založenýma rukama.
Když se jejich oči setkaly, usmál se.
„Vaše Výsosti, měli byste odejít,“ řekl Královský
preceptor, dosud klečící vedle Jun Wua. Nevypadal přitom, že by se sám chystal
k odchodu.
„Mistře, ty s námi nepůjdeš?“
Královský preceptor zavrtěl hlavou. „Budu dělat Jeho
Výsosti společnost. Koneckonců, i v minulosti jsem byl vždy po jeho boku.“
Déšť se snášel stále silněji, jako by bičoval Jun
Wuovu odpočívající tvář a chtěl přitom smýt krev vytékající z jeho ran.
Princi se zdálo, jako by tři lidské tváře na jeho obličeji poněkud vybledly, ale
možná to byla jen hra světel.
Po chvíli ticha si Xie Lian sundal ze zad bambusový
klobouk, vzal ho do ruky a zakryl s ním Jun Wuův obličej.
Prokleté okovy na Mu Qingově zápěstí se samy od sebe
zlomily a on je letmo skopl do lávy, načež se mu pomalu vrátil obvyklý chladný
a rezervovaný výraz. Duch plodu seskočil z Feng Xinova ramene a po čtyřech
se doplazil k Jun Wuově tváři. Opatrně se ho dotýkal a choval se úplně
odlišně, než když předtím dupal po tváři Feng Xina. Toho to vědomí dostávalo do
varu.
Xie Lian se však o nic jiného nestaral a vrhl se přímo
k Hua Chengovi, jako by ho roky neviděl. Připadal si, jako by se podruhé
narodil.
„San Langu!“
Hua Cheng stihl jen natáhnout ruku k němu, než ho
princova síla odstrčila o kousek zpět. Objal ho a šťastně se usmál.
„Vidíš, gege? Říkal jsem ti, že určitě vyhraješ.“ Pak
zvedl jeho obličej a pozorně si ho prohlédl. „Zase jsi takhle zřízený,“
povzdechl si.
V místech, kde ho pohladil, se zatřepotal
stříbrný motýlek a rány zmizely. Xie Lian se šťastně usmál. „Příště si dám
pozor.“
„Žádné příště nebude!“ povytáhl Hua Cheng obočí
s předstíranou přísností.
Po krátké odmlce Xie Lianův úsměv trochu zmizel, když
se vážně zeptal: „San Langu, předtím v hoře Tong’lu jsem řekl, že ti chci
něco povědět. Pamatuješ si to?“
Hua Cheng se usmál. „Samozřejmě, že si vzpomínám.
Pamatuji si všechno, co mi řekneš.“
Xie Lian svěsil hlavu a chvíli trvalo, než sebral
odvahu a upřímně pronesl: „Předtím mi Jun Wu prozradil pár věcí, které
s tím souvisejí. Abych byl upřímný, měl jsem ti to říct už dávno, jen jsem
se nikdy nedokázal odhodlat, protože jsem se bál, že přijdeš na to, že…“
Hua Cheng dokončil za něj: „Že přijdu na to, že ses
málem stal Bílou beztvářností?“
„Ty to…?“ pohlédl na něj zmateně princ.
Hua Cheng mu nedal přímou odpověď, jen si klekl na
jedno koleno, zvedl hlavu a tiše se usmál. „Gege, po tomhle už si vzpomínáš?“
Samozřejmě, že ano!
V té době se před ním onen bezejmenný duch také
takhle skláněl, jen měl tvář překrytou bledou maskou s úsměvem. Xie
Lianovi se rozbušilo srdce. „San Langu, to… to jsi byl ty!“
Hua Cheng se zasmál, ale zůstal klečet a hleděl na
prince jediným zbývajícím okem. „Vaše Výsosti, vždy jsem tě sledoval.“
Xie Lian se stále zmohl jen na koktání: „Ty… ty…“
Konečně pochopil, co znamenaly všechny ty zdánlivě
neúmyslné Hua Chengovy poznámky.
Nikdy by ho nenapadlo, že Hua Cheng byl Bezejmenný!
Věděl všechno od začátku. Celou dobu byl s ním!
V hlavě mu zuřila bouře emocí a tisíce
nevyslovených slov. Mísila se v tom vděčnost, stud, bolest, divoká radost,
ale především nekonečná láska.
Srdce měl tak plné, že mu chtělo prasknout, ale
nedokázal ze sebe vymáčknout jediné slovo, kterým by to dokázal vyjádřit.
Nakonec se Hua Chenga jen nesmírně něžně dotkl a tiše vykřikl: „San Langu!“
Jako by to bylo to jediné, co uměl říct, znovu zvolal:
„San Langu!“
Hua Cheng si k němu sedl, objal ho a od srdce se
zasmál. Všechny obavy a starosti z dřívějška se rozplynuly. Xie Lian ho
pevně objal kolem krku a smál se tak radostně, až měl pocit, že z toho
začne plakat.
Než mu však ukápla první slza, náhle si uvědomil, že
je něco nesmírně špatně. Hua Cheng byl sice duch, ale jeho tělo se nikdy
nelišilo od těla normálních lidí.
Jenže teď, když ho princ objímal, se jeho rudé roucho
zdálo poněkud průhledné.
