Song Yan na první pohled poznal, že jídlo pochází
z restaurace, ze které včera objednával donášku, rozhodně to nebyl levný
podnik. Otevřel balíček a lhostejně prohodil: „Příště to můžeš koupit
v jídelně, nejsem vybíravý.“
Tomu říká „nebýt vybíravý“?
Beze spěchu se opřel o opěradlo židle a plynule
otevřel v telefonu aplikaci s poznámkami. Pod položku „má rád vepřová
játra“ přidal „nesnáší celer“.
Song Yan zrovna pohnul hůlkami, když zjistil, že
omylem nabral kousek vepřových jater a zápěstí mu ztuhlo.
Vepřová játra přímo nesnášel. Přesněji řečeno,
nenáviděl jakékoliv jídlo ze zvířecích vnitřností. Předchozí objednávka talíře
smažených jater byla čistě kvůli obnově Xia Zhiyeho zdraví po darování krve,
protože vepřová játra prý krev skvěle doplňují. Zdálo se však, že tím uvedl Xia
Zhiyeho v omyl ohledně svých preferencí.
To se ovšem dalo vysvětlit jen těžko, protože Song Yan
neměl v úmyslu prozradit, že odhalil Xia Zhiyeho tajemství. Zaprvé měl
pocit, že jejich vztah není natolik blízký, aby si říkali tajemství, a za druhé
se domníval, že chlapci jejich věku by si měli zachovat alespoň trochu
sebeúcty.
Po krátkém zaváhání se tedy rozhodl vzít onen kousek
nenáviděných vepřových jater a s naprostou samozřejmostí ho vložil do Xia
Zhiyeho krabičky na oběd.
Xia Zhiyeho ruka s hůlkami se na okamžik
zastavila.
Naklonil hlavu, aby se podíval na Song Yana, ale ten
nevzrušeně pokračoval v jídle.
Prohlédl si tedy vepřová játra ve své porci a najednou
mu ten kousek připadal docela lákavý. To vážně není špatné – zdá se, že tenhle
hezký kluk s kyselým výrazem, který kolem sebe metá chladné pohledy,
překvapivě umí druhým nabídnout jídlo. Zdá se, že se vztah mezi ním a jeho
spolubydlícím výrazně zlepšil.
Jenže – patří k projevům přátelství mezi
normálními kluky i to, že si navzájem nabízí sousta jídla? Nějak mu to
připadalo trochu divné.
Zcela mimochodem otevřel skupinový chat
„XiaShangZhou1“
[Divoký]: Kdyby se jednoho dne stalo, že
bys jedl sám s nějakým klukem a on ti najednou vlastníma rukama
naservíroval nejlepší kousek jídla do misky, co by sis o tom myslel?
[Autumn]:1 Je to
gay a je do mě zamilovaný.
[Bezkonkurenční zlatíčko malý Shangshang]:2 Je to
gay a je do mě zamilovaný.
[Autumn]: Tak kdo je do tebe
zamilovaný?@Divoký
[Bezkonkurenční zlatíčko malý Shangshang]:
Tak kdo je do tebe zamilovaný? @Divoký
[Autumn]: Je to Song Yan?
[Bezkonkurenční zlatíčko malý Shangshang]:
Je to Song Yan?
Xia Zhiye: „…“
[Divoký]: Jděte do prdele.
Věděl, že tihle dva blbečci nikdy
nedokážou říct nic rozumného. Stejně se však nemohl ubránit, aby se znovu neotočil
a nepodíval se na Song Yana.
V tu chvíli jasně a zářivě svítilo
odpolední slunce a teplými paprsky zvýrazňovalo chladný a ušlechtilý profil
mladíka u okna. Jeho dlouhé a husté řasy se lehce skláněly dolů a velkolepá
bledě zlatá sluneční aura ho dělala tak pohledným, že působil zároveň vzdáleně
a nedostupně.
Xia Zhiye, který byl vůči dívkám vždy
lhostejný, najednou pocítil, že kdyby nějaká vypadala jako Song Yan, nejspíš by
ji zkusil sbalit.
…
Odpoledne, když se Liu Yue vrátil do
třídy, měl dost nevraživý výraz. Byl vysoký a seděl vzadu nedaleko Song Yana.
Posadil se s velmi zřetelným vrznutím židle, ale nikdo mu nevěnoval
pozornost.
Song Yan se plně soustředil na řešení
několikastupňové úlohy z fyzikální mechaniky. Na své předchozí škole
patřil mezi „bohy učení“, jenže v druhé polovině semestru do školy
nechodil a během letních prázdnin se léčil. Materiál ze zameškaných hodin si
zopakoval ve dnech před začátkem školního roku, ale stále tu byly nějaké
obtížné body, které ještě nestihl procvičit.
Štíhlými bledými prsty uchopil černé pero
a rychle zaplňoval papír za papírem. S mírně sevřenými rty vypadal docela
roztomile.
Xia Zhiye zvedl hlavu a chvilku si ten
pohled vychutnával, zatímco si pohrával s perem mezi prsty. Pak se
nenuceně zasmál. „Co je? Nevíš jak na to? Co kdyby ti to lord Xia vysvětlil?“
Song Yan druhou rukou bleskově listoval
v knize Základní učivo a nejčastější chyby. „Starej se o sebe.“
„Ale, nemusíš se stydět! Jak říkají
moudří: ‚Nestyď se učit od svých podřízených‘. Co když ti to vyložím a ty se
náhodou něco naučíš?“
Xia Zhiyeho argumentace byla stejně mimo
jako vždycky.
Song Yan se však necítil být na tom
natolik špatně, aby žádal o pomoc nějakého mizerného kámoše z ulice. „Neměj strach, není třeba.“
„Pfff–“ Z pravé přední části třídy
se ozval chladný a pohrdavý smích. Jeho význam byl jasný.
Malý tlouštík se rozčílil jako první:
„Liu Yue, čemu se tak z ničeho nic směješ?“
„Ničemu.“ Liu Yue seděl na židli
s překříženýma nohama a točil si v ruce propiskou. „Prostě si myslím,
že když někdo neví, jak na to, nemá smysl předstírat opak. Měl by se chovat
slušně a snažit se učit, aby nesnížil průměrné známky třídy č. 1.“
Ačkoliv byla Střední škola č. 3 považována za nepříliš
prestižní střední školu, přinejmenším měla slušnou úroveň a jejich třídu č. 1
bylo možno považovat v okolí za špičkovou, Liu Yue navíc věděl, že Song
Yan z Pekingu je dítětem bohaté rodiny. Kdyby mu učení nešlo, podle běžné
logiky by ho poslali buď do zahraničí, nebo by absolvoval nějaké doplňkové
kurzy. Nikdo by nešel tak daleko, aby byl přeřazen na neznámou střední školu
v zapadákově, a Ruan Tian by ho nezařadila do dvojice pro individuální
doučování.
Liu Yue a ostatní tedy přirozeně věřili, že Song
Yanovy známky jsou mizerné. Dusil v sobě hněv z včerejšího ponížení
od Song Yana, a dnešní Xia Zhiyeho zastrašování tomu nasadilo korunu. Měl
v plánu rychle vylepšit vlastní pověst šířením tohoto drbu.
Jenže Song Yan ho po jeho monologu úplně ignoroval.
Liu Yue se ušklíbl a pokračoval v posmívání: „Na co
si tu hraješ, opravdu si myslíš, že jsi tak dobrý?“
Song Yan zvedl hlavu, protože dokončil výpočty
k danému příkladu. Během toho, co si sumarizoval výsledky, chladně
odvětil. „Zas tak dobrý nejsem, ale dost na to, abych nesnížil průměr někomu
jako ty.“
Liu Yue okamžitě mrštil perem pryč. „Někomu jako já?
Jen to dořekni!“
Song Yan zvedl pohled, jako by pozoroval idiota
v akci, a pak lhostejně sklonil oči a pokračoval v řešení úloh.
Nemusel nic říkat, protože jeho pohled vydal z tisíc slov.
Liu Yue: „…“
Kurva!
Zrovna chtěl začít křičet, když Xia Zhiye nenuceně
prohodil: „Hele, byl tu takový klid, proč musíš dělat takové scény? Jsi strašně
výbušný, ruší mě to ve studiu.“
Liu Yue: „?“
Ta zasraná obří manhua na tvém stole je součást učení?
A nevíš snad, proč jsem zasraně výbušný? Pokud váháš, zeptej se svého spolusedícího.
Liu Yue neměl daleko od smrti rozzuřením, ale Xia
Zhiyeova slova jasně ukázala, na čí straně stojí.
Nebál se Song Yana, ale Xia Zhiyeho ano, takže mu
nezbylo než znovu potlačit vztek a nasadit falešný úsměv. „Jasně, určitě je
úžasný. Tak uvidíme! Kdo bude mít horší známku, dostane titul vnuka.“
Song Yan se nikdy s nikým nesázel o věci
zahrnující nenadálé získávání příbuzenstva a to ani na základní škole. Navíc
sázka s někým jako Liu Yue – kdyby se tenhle drb dostal až do Pekingu,
vypadalo by to, jako by šikanoval slabomyslné dítě, a výhra by se rázem stala
hanbou. Navíc kdyby se to do Pekingu opravdu dostalo a Song Minghai se
dozvěděl, jakého mu opatřil mizerného pravnuka, rozzuřil by se k smrti.
Vlastně… když tak nad tím přemýšlel, neznělo to vůbec
špatně.
Přeškrtl ještě obtížnou otázku, kterou právě vyřešil,
a kývl. „Dobře, je mi to fuk.“
…
Původně nešlo o žádnou velkou záležitost, ale lidé
prostě dramata milují. Tady navíc šlo o souboj mezi nesmírně pohledným,
chladným a bohatým studentem druhé generace, který přestoupil z jiné
školy, a celkem dobře vypadajícím arogantním kreténem. Ať se na to díváte
z jakéhokoliv úhlu, tohle pestré drama stálo za to sledovat.
Sázka mezi nimi se tak během jednoho dne roznesla po
celé škole.
V den zkoušky se Xia Zhiye a Song Yan ocitli
kvůli náhodnému rozlosování v různých učebnách. Poté, co Xia Zhiye
doprovodil Song Yana do jeho učebny, vrátil se do vlastní. Jakmile vešel, Zhou
Ziqiu si z něj začal utahovat: „Lorde Xia, ten tvůj nový „spolusedící“ a
Liu Yue se stali úhlavními nepřáteli.“
„O nic nejde, kvůli tomu jim přece nemusíte říkat
úhlavní nepřátelé.“
Zhou Ziqiu mu podal svůj mobil. „Podívej se sám.“
Xia Zhiye se zhoupl o opěradlo židle a vstal, aby se
mohl natáhnout pro telefon. Na displeji byla otevřená stránka Tieba Třetí
střední školy.
Název nejčtenějšího příspěvku: [Hlasování]Song Yan vs. Liu Yue, kdo se bude smát naposledy?
„Jsme už dospělí a ty se pořád
poflakuješ na Tiaba. Dětinské.“
Kdyby v názvu nebylo Song Yanovo
jméno, Xia Zhiye by neměl potřebu se na to ani podívat.
Zhou Ziqiu pokrčil rameny. „Proč si
myslíš, že míra úspěšnosti maturit na naší střední škole nikdy nestoupne? Je to
proto, že tahle parta lidí má na práci jiné věci.
Pravda.
Když se to podá takhle, má to svou
logiku.
Xia Zhiye bez váhání otevřel nejčtenější
příspěvek.
[OP]: Tenhle jezevec bude první, kdo se
pustí do melounů!3
Každý ví, že ten nově zbohatlý student z druhé generace boháčů, ten, co
sem přijel Maybachem, je ve sporu se synovcem ředitele Liu. Po aféře
s padělanými botami ten synovec z ničeho nic vytasil sázku „ber nebo
nech být“ a na místě se rozhodlo, čeho se bude týkat.
[1L]: Upřímně řečeno, v tomhle
případě je Liu Yue spolehlivější. Jeho známky jsou sice jen tak tak na hranici
prospěchu, ale známky toho nového přestupujícího jsou rozhodně špatné.
[2L:] Souhlasím. Na Střední školu č. 3
odjakživa přestupovali jen ti, kteří by na jiných středních školách neudrželi
krok. A podívej se na tu sebereflexi, dokázal bys to napsat, kdybys za sebou
neměl špatnou minulost.
[3L]: To neplatí vždycky. Slyšel jsem,
že škola, ze které Song Yan přestoupil, byla super náročná, a i hubený velbloud
je vyšší než kůň. Navíc Liu Yueovy známky patří v třídě č. 1 k těm
nejhorším.
[4L]: Žhavé téma! Závěrečná zkouška pro
studenty v hlavním městě je na úplně jiné úrovni než ta, co máme my.
[5L]: Tak či tak hlasuju pro Song Yana.
Nepotřebuji důvod, prostě je hezký.
[6L]: +1
[7L]: +2
[8L]: +3
[9L]: +10086
[158L]: Sakra, přestaňte to sčítat! To
je fakt neuvěřitelný! Song Yan a Liu Yue jsou se mnou ve stejné zkušebně! Song
Yan vepředu a Liu Yue vedle mě. Já se sakra třesu, jak tu sedím uprostřed!
[159L]: Zatraceně, to je vzrušující!
[160L]: Je tu šance, že dojde
k opravdové rvačce?
[161L]: To by bylo zajímavé, hned bych
to vysílal naživo.
[162L]: Jen si dej brácho pozor,
prozradil jsi, kde pojídáš melouny. Dávej si pozor.
[163L]: Do háje, máš pravdu!
Byla to snůška blbostí a Xia Zhiyeho při
čtení toho odpadu rozbolela hlava.
Zhou Ziqiu si vzal zpátky mobil. „Song
Yan je fakt ve stejné třídě jako Liu Yue?“
Xia Zhiye roztržitě kývnul. „Věděl to už
včera, když vydali rozdělení míst.“
„A přesto máš tenhle bezstarostný
výraz?“
„Proč bych se měl bát?“
„A proč bys neměl?“ namítl Zhou Ziqiu.
„S Liu Yueovým charakterem? Nebyl by to on, kdyby si schválně nezačal
s tím „spolusedícím“ a nevytočil ho.“
To byla pravda. Liu Yue byl naprostý
idiot, ale… Xia Zhiye si vybavil Song Yanův chladný a kyselý výraz a nevědomky
se začal usmívat.
Jeho spolusedící neměl povahu na snášení
porážek. Vypadal sice chladně a klidně, ale ve skutečnosti dokázal druhé
rozzlobit jako málokdo.
…
Dotyčný, který dokázal druhé rozzlobit
jako málokdo, právě ležel na lavici a doháněl spánek. Říkali tomu přijímací
zkouška, ale ve skutečnosti šlo jen o diagnostický test, který pět škol Nan Wu
narychlo sestavilo. Ani nebyl archivován, a co se týče náročnosti, byl
srovnatelný s týdenními testy – k měsíčním se ale obtížností vůbec
nepřiblížil.
Studenti zachovávali klid a povídali si
jen s těmi, které znali a kteří seděli vedle nich. Song Yan žádné známé
neměl, takže v jeho okolí panovalo ticho.
Zato kolem Liu Yueho sedícího šikmo
naproti němu to vřelo a občas bylo slyšet jednu dvě jízlivé poznámky na Song
Yanovu adresu.
Mladíci v tomto věku si většinou
cení loajality, a tato takzvaná loajalita rozdělovala na přátele a nepřátele.
Song Yan byl proto bezpochyby nepřítel.
Koneckonců, jak se šířily zvěsti, měnily
se i názory. Liu Yue byl kámoš, který s nimi hrál míčové hry, balil
s nimi holky a rval se po jejich boku. Ve srovnání s tím byl Song Yan
jen náhodný cizinec, který se tu z ničeho nic zjevil.
Vyloučení z kolektivu bylo
samozřejmostí.
Song Yan sám neměl zájem snižovat se ke
kamarádství s idioty, takže ho to celé jen mírně rozladilo.
Netrpělivě si dvakrát prohrábl vlasy,
pak otočil hlavu, aby viděl jinam, a pokračoval ve spánku. Teprve když se měly
rozdávat testy, se neochotně posadil. Vypadal nesmírně líně, jako by několik
nocí nespal.
Stejně jako na celostátním sjezdu,
prvním předmětem byla čínská literatura.
Pro Song Yana to byla nejméně náročná
látka. Stačilo mu přečíst si ji dvakrát, a ostatní obsah se zvládl naučit bez
ohledu na školní docházku. Zbytek už byl na osudu.
Jeho pero se nad papírem rychle
pohybovalo a po chvíli otočil stránku. Byl před zbytkem třídy napřed nejméně o
třetinu otázek. Žák sedící za ním si nemohl pomoci a vykřikl: „Kurva, proč píše
tak rychle? To je jako nějaký skrytý premiant?“
Ta slova zaslechl i Liu Yue. Jeho známky
z matematiky a přírodních věd byly sotva dostatečné, ale známky
z čínštiny a angličtiny mu vždycky dělaly potíže. Původně se zasekl na
části věnované interpretaci čínské literatury a byl z toho podrážděný, ale
když to uslyšel, vzhlédl a spatřil siluetu Song Yana, který ani v nejmenším
neváhal a dál zuřivě psal. Téměř mohl cítit, jak mu vztekem praskají plíce.
Zaskřípal zuby, chvíli přemýšlel a pak
nemilosrdně zvedl ruku. „Pane učiteli, musím něco nahlásit.“
Tentokrát byl dozorem při zkoušce starší
učitel čínské literatury, který se vždy zajímal jen o vlastní věci. Původně
stál u katedry a rozhlížel se kolem sebe, ale po tomto si posunul brýle,
podíval se tím směrem a pronesl: „Mluv.“
„Chci někoho nahlásit za podvádění.“
Oči za skly brýlí se široce rozevřely.
Liu Yue ukázal na Song Yana. „Viděl jsem
ho, jak používá tahák. Schovává ho v zásuvce svého stolu.“
Kdo by sakra v tuhle chvíli měl
zájem o psaní testu? Koneckonců, testy se dělají každý týden, ale nechat si
ujít příležitost k drbům? To ne. Všichni otočili hlavy a podívali se tím
směrem.
Ani dohlížející se nemohl ubránit tomu,
aby vstal a podíval se na Song Yana. „Mluví pravdu?“
Song Yanovi to přišlo docela zajímavé.
„Kdybych řekl, že lže, věřil byste mi?“
Dohlížející: „…“
Nevěřil.
Cítil však také odpovědnost vůči
studentům, a tak s vážnou tváří k Song Yanovi přistoupil a dvakrát
zaklepal na stůl. „Nech mě zkontrolovat zásuvku.“
Song Yan lhostejně odložil pero a
odsunul židli. Učitel se naklonil, vložil ruku do zásuvky a začal v ní
šátrat. Po chvíli se jeho výraz změnil. S vážnou tváří vytáhl ruku a
udeřil s ní o stůl. „Co je to za věc?“
Zmačkaný tahák.
První řádek zněl:
Ten
muž se zdál být čestný,
při
obchodu se na mě smál.
Chtěl
plátno směnit za mou přízi,
Však
vím, že o mou ruku stál.
Bylo to stejné téma jako první otázka s volným
psaním a nebylo by daleko od pravdy říct, že Song Yan byl přistižen
s kradeným zbožím.
On se však nezdál být překvapený ani nevypadal
nervózně, jen klidně oznámil: „To není moje.“
Učitel ze všeho nejvíc nesnášel neupřímné žáky, a tak
se s potlačovaným hněvem a velkou sebekontrolou zeptal: „Proč říkáš, že to
není tvoje?“
Song Yan byl velmi objektivní: „Protože můj rukopis
není tak ošklivý.“
Učitel: „…“
Publikum: „…“
Liu Yue: „…“
Všichni už se setkali s arogantními lidmi, ale
tohle byla nová úroveň. Dokázat si zachovat takový postoj i poté, co ho
přistihli při podvádění… kolik měl v sobě sakra duševní síly?
Ti chlapci, jejichž inteligence se pohybovala kolem
normálu, už začali Song Yana uctívat.
Učitele však toto zdůvodnění nepřesvědčilo. Mimořádně
kultivovaný a erudovaný učitel čínské literatury poklepal ukazováčkem o stůl,
vykoktal „ty, ty, ty!“ a poté nakonec spolkl své výtky a neochotně rozhodl:
„Nejprve dokonči test. Až ho budeš mít, pojď se mnou do kanceláře školské
správy. Jakmile prošetříme a potvrdíme tvůj podvod, zrušíme ti z tohoto
předmětu známku.“
Dalo by se říct, že to bylo velmi vstřícné a
zodpovědné chování, a že situaci vyřešil s mimořádnou shovívavostí.
Song Yan se však klidně zeptal: „Jsou ve zkušební
místnosti kamery?“
Jednalo se o pouze dočasně zřízenou zkušebnu, tak kde
by se tu vzaly kamery?
Dohlížející si myslel, že chce využít příležitosti,
aby se zbavil obvinění, a se spravedlivým rozhořčením zdůraznil: „Nemysli si,
že ti to projde jen proto, že tu nejsou kamery. Mám bystré oči!“
Song Yan si vyslechl jeho odpověď a pak klidně
odpověděl: „Tak to není třeba.“
S tím si uklidil penál, vstal a vydal se ke
stupínku. Vzal si sebou i tašku a chystal se odejít.
Učitel čínštiny dohlížel na zkoušku už mnoho let a
přistihl mnoho podvádějících studentů, ale nikdy nikoho s takovou reakcí.
Zíral na jeho odcházející záda prázdným pohledem a pak se zeptal: „Co to
děláš?“
Song Yan se otočil a apaticky se zeptal: „Když je
student přistižen při podvádění, není snad vyloučen ze zkoušky?“
„…“
Toto pravidlo skutečně platilo.
„Ale neříkal jsi, že ten tahák nebyl tvůj?“
„Vždyť tu nejsou žádné kamery.“
„…“
„Pokud tu kamery nejsou, tak to stejně zůstane
nejasné. Nemá smysl, abych tu zůstával a ztrácel čas.“ Song Yanova zraněná noha
se ještě nemohla úplně dotknout země, a tak se musel opírat o stupínek. Jak tam
tak stál s batohem visícím na jednom rameni a sklopenými víčky, prost
jakéhokoliv zbytečného výrazu ve tváři, vypadal, jak kdyby místo přistiženého
při podvádění byl on sám vyšetřovatelem.
Ten povýšený a arogantní vzhled přiměl dozorce vmžiku
uvěřit, že tenhle student podvádět nemohl – nemluvě o jeho krásném rukopisu. „A
co tedy známka z tohoto předmětu?“
Po zaslechnutí téhle věty drbů přejedení „melounoví
jedlíci“ vztyčili hlavy. Přesně tak! V sázce je sakra hodně a poražený musí uznat své vnukovství.
Jak by tedy mohl prohrát ve zkoušce? Kdyby zkoušku
nesplnil, nebyl by výsledek souboje prohraný bez boje? Snesl by mladý pán Song
takovou prohru? Dokázal by spolknout hněv?
Tomu nešlo uvěřit.
Ani Song Yan tomu nevěřil, ale nonšalantně si posunul
tašku na rameni. „To je v pohodě, prostě mi bude chybět známka
z testu z čínské literatury. To mi ostatní průměr zas tak neovlivní.“
S tím vyšel ze třídy a ani se neohlédl zpět.
Ti, které ve třídě zanechal: „…“
Do prdele, proč je tak divoký?
