Mu Qing se zhluboka nadechl a přiznal: „Je pravda, že Feng Xina jsem omráčil já.“
„Já to věděl! Věděl jsem, že jsi to byl ty!“ zvolal
Feng Xin rozhořčeně.
Mu Qing se obrátil na Xie Liana. „Ale bylo to proto,
v jakém stavu bylo Nebeské město! V té době se všichni nebeští
úředníci snažili najít způsob, jak uniknout, ale on tam stále byl a odmítal
odejít, nereagoval ani na zavolání! Kdyby tam dál postával, dříve nebo později
by ho sežehly plameny, tak jsem ho chtěl nejdřív omráčit, abych ho k tobě
mohl dostat.“
„Ale tys ho ke mně nedostal. Feng Xin se ztratil a
skončil tady.“
„Protože se cestou stala malá nehoda…“
„Jaká nehoda?“
„To ten Duch plodu,“ vysvětloval Mu Qing. „Najednou na
mě zezadu skočil, zakousl se a odmítal se pustit. Nenechal mě ho odnést. Neměl
jsem šanci ho dostat pryč, než se Nebeské hlavní město začalo přetvářet,
takže…“
Feng Xin byl tedy nějakým způsobem přesunut sem i se
zemí kolem sebe. Pokud to byla pravda, pak by Mu Qing měl v úmyslu udělat
dobrý skutek, jen omylem všechno zhoršil a Feng Xinovi vlastně přitížil. Velmi
nepříjemná situace.
Princ potřásl hlavou. „Proč jsi to ale neřekl dřív?“
Ani Feng Xina nepřesvědčil. „Já mám spíš pocit, jestli
jsi mě nechtěl nechat uhořet v Nebeském hlavním městě? Omráčit mě a nechat
mě tam?“
Mu Qingovi ztuhl výraz a znovu se otočil na Xie Liana:
„Duch plodu se mu celou dobu krčil na hrudi a později tam přišla i Jian Lan,
tak jsem myslel, že Feng Xina probudí, nebo s ním alespoň pohne, místo aby
se dívala, jak umírá v ohni.“
Princ pochopil, že Mu Qing sem přišel z pocitu
viny, protože to byl on, kdo Feng Xina omráčil. Cítil odpovědnost a
pochopitelně tak musel vynaložit určité úsilí. Není divu, že byl celou cestu nervózní
a napjatý, nejspíš se bál, jestli Feng Xin nezemřel.
Jenže… pořád bylo těžké tomu řetězci výmluv uvěřit.
Feng Xin se vztekle zatahal za vlasy. „Celé jsi to tak
zkomplikoval! Copak nevíš, že jsem je hledal? Kdybys mě neomráčil, možná bych
je našel!“
„Duch plodu je podřízený Bílé beztvářnosti,“ odvětil
klidně Mu Qing. „Nic zlého by jim neprovedl. A oni s tebou nechtěli jít,
takže zůstat tam byla jen ztráta času. Mohl jsi je tisíckrát volat a stejně by
to bylo zbytečné, tak proč nejdřív neopustit město, nezachránit si život a
teprve pak najít příležitost k pátrání po nich? Proč si musíš uznávání
syna vynucovat zrovna v tak zoufalé situaci? V dané chvíli jsem
udělal to nejlepší možné rozhodnutí. Pro všechny strany.“
Feng Xin tak klidný jako on nebyl. „Nejlepší možné
rozhodnutí? To se ti říká, když nejde o tvou rodinu! A ještě se snažíš říct, že
jsi mě tím chtěl zachránit!“
Hua Cheng se vložil do hovoru: „Tak dost řečí, odpověz
mi na otázku: Co ti řekl Jun Wu?“
Mu Qing zaváhal a Hua Cheng na něj tvrdě pohlédl: „Jsi
v tuto chvíli jeho podřízeným?“
„Nic takového!“
„Tak mi prosím vysvětli ty prokleté okovy.“
Mu Qing už se tak dlouho dohadoval, že mu z toho
vyschlo v ústech. Po chvíli řekl chraplavě: „Už jsem říkal… že mi asi
nebudete věřit.“
„Když jsme se tě ptali předtím, všechno jsi zuřivě
popíral. Takže ano, přiznání ti teď budeme věřit jen těžko,“ okomentoval to
Feng Xin.
Mu Qinga to trochu rozhořčilo: „Proč jsem se
nepřiznal? Protože kdybych ti to řekl dřív, stejně bys mi nevěřil! Divíš se mi,
že se mi nechtělo přiznat? Navíc jakmile bych to udělal, nedokázal bych
vysvětlit to další, takže jsem se o to ani nepokoušel!“
Bylo sice spíše štěstím, že se Feng Xinovi nic
nestalo, ale celý incident skutečně vyvolával pocit trapnosti. S Mu Qingovou
osobností nebylo divu, že se ho snažil zatajit.
Xie Lian celou dobu trpělivě poslouchal a teď řekl: „Jen ho nech
domluvit.“
Mu Qing na něj pohlédl a chvíli mu trvalo, než
s obtížemi pronesl: „Stalo se to… protože chtěl, abych Vaší Výsosti
uškodil, ale já odmítl, takže…“
V tu chvíli se cítil tak nesvůj, že nemohl
pokračovat.
Hua Cheng pokračoval za něj: „Takže ti v záchvatu
hněvu nasadil prokleté okovy?“
Mu Qing neodpověděl.
„To je vše?“ zeptal se Feng Xin.
Hua Cheng se sice tvářil stejně nezúčastněně jako
vždycky, ale přesto pomalu pronesl: „Tomu, co jsi řekl, věříš z hloubi
srdce?“
Mu Qing vypadal, jako by ho to celé velmi ponížilo, a
chladně odpověděl: „Věř mi nebo ne, to je tvoje věc. Omráčení Feng Xina bylo
nedorozumění a já nejsem pod ničím velením.“
Feng Xin na něj upřeně hleděl. „Mu Qingu… nejlepší
bude, když řekneš pravdu.“
Při pohledu na jeho výraz zaťal Mu Qing pěsti tak, až
mu zapraskaly klouby. „Já jsem řekl pravdu! Co ještě chceš slyšet? Že jsem se
vzdal Jun Wuovi a chci vám ublížit? Za takového mě považujete? Vaše Výsosti?“
Zahleděl se na Xie Liana s očima plnýma emocí.
Princ mu pohled dlouho zamyšleně oplácel, ale právě když se chystal promluvit,
Hua Cheng zkřížil ruce a setkal se s Mu Qingovým pohledem. Pak tiše řekl:
„Není třeba na Jeho Výsost takhle zírat. Koneckonců, máš přece svou minulost.“
„Já se tě na nic neptal? A jakou minulost?“ ohradil se
Mu Qing.
Hua Cheng se usmál mrazivým úsměvem a zlým a pohrdavým
tónem pokračoval: „Jakou minulost? A jak ti šla kultivace poté, co jsi Jeho
Výsosti ukradl místo na duchovní půdě?“
Mu Qinga zbledl a zaskočeně couvl o několik kroků zpět:
„Ty!“
Dobře věděl, že
incident s bojem o duchovní půdu nebyla nijak spravedlivá záležitost, a
proto se vždy obával, aby ho ostatní nevynesli na světlo a neukázali na něj
prstem.
Mu Qing nebyl sám, koho to překvapilo. Princ neměl
nejmenší tušení, jak se o té věci Hua Cheng dozvěděl.
Ani on, ani Feng Xin nebyli drbny, nikdy je nebavilo
diskutovat o tom, jak se kdo zachoval, nebo za zády druhých šířit pomluvy. I
když pro ně byl tehdy Mu Qingův odchod velkým šokem, nikdy o něm nikomu neřekli
ani si nestěžovali. Co se týče boje o duchovní půdu, Xie Lian to vždy držel v
tajnosti. Byl si jistý, že Feng Xin je na tom stejně.
Těch třicet nebo kolik nebeských úředníků by také
pochopitelně nikomu neřeklo, že ukradli cizí duchovní půdu pro kultivaci, takže
by buď vše
drželi v tajnosti, nebo celou pravdu překroutili ve svůj prospěch. A Xie
Lian nikdy neslyšel, že by se o tom veřejně mluvilo.
Jak se o tom tedy Hua Cheng dozvěděl?
I kdyby na Nebeský dvůr nastrčil kolik chtěl špehů,
stalo se to už opravdu dávno. Uplynulo osm set let, tak jak Hua Cheng tenhle
staletý incident vyhrabal?
Mu Qingovy myšlenky šly podobným směrem: „Jak ses o
tom dozvěděl? Kdo ti to řekl?“
Podíval se na Feng Xina a pak na prince, u něhož jeho
pohled zůstal.
Hua Cheng se ušklíbl. „Není třeba se na něj dívat.
Jeho Výsost mi takové věci nikdy neříká. Tohle jste oba vykřikovali na vrcholku
té zasněžené hory, zapomněl jsi?“
Mu Qing zbledl, zato Xie Lianův zmatek se zmenšil. Ani
ho to nepřekvapovalo. Kdykoliv si Feng Xin a Mu Qing šli po krku,
s oblibou oživovali staré hádky a zuřivě vytahovali na světlo dávné
křivdy, aby si je mohli vmést do očí. Není divu, že se Hua Cheng tehdy tak
rozzlobil. Princ však nejasně tušil, že na celé věci bude něco dalšího.
Vzpomněl si totiž na jednu věc – na Rudého ducha a na
vypálení chrámů bojových a civilních bohů. Hua Cheng se přes noc proslavil
v bitvě, v níž porazil třiatřicet nebeských úředníků, načež jeho
planoucí oheň spálil všechny jejich chrámy a svatyně ve smrtelné říši. On sám
už dávno zapomněl, kolik přesně bylo nebeských úředníků, s nimiž o
duchovní zemi bojoval. Zapomněl i jejich tituly, tváře a slova, která říkali.
Matně si však vybavoval, že jich bylo kolem třiceti.
Mohlo to být těch třiatřicet Hua Chengových obětí?
Pokud ano, neznamenalo by to, že o celém incidentu
věděl už tehdy?
Mu Qing po chvilce vyhrkl: „Bylo to tak, stalo se to!
Ale v každém případě, tentokrát mě ani nenapadlo…“
Než mohl dokončit, Xie Lian prudce vykopl a zároveň
vykřikl: „Pozor!“
Mu Qing ten úder nečekal a okamžitě byl sražen
k zemi. Dva ostré poryvy ledového vzduchu proletěly kolem něj, načež Mu
Qing vyskočil na nohy a oprášil si otisk boty na hrudi.
„Děláš to naschvál? Utočíš jako první?“
„Promiň, promiň! Opravdu jsem ti nechtěl ublížit!“ vyhrkl
princ.
Kdyby to udělal úmyslně, Mu Qing by nejspíš do zdi
vyrazil díru ve tvaru člověku. Všichni teď otočili hlavu a pohlédli na místo,
kde Mu Qing před chvílí stál, a kde zabodnuté ve zdi stále ještě vibrovaly dvě
ostré čepele.
„Kdo to byl?“ vykřikl Feng Xin.
„Nikdo,“ odpověděl princ. „Udělaly to samy.“
Ozvalo se cinknutí kovu o kámen, pak kovu o kov, a ze
všech stran kolem nich vybuchla vražedná aura. Zbraně, zavěšené na zdech se prudce
zatřásly.
„Rychle odsud pryč!“ vykřikl Xie Lian.
Jenže než doběhl k místu, kudy sem vešli, Feng
Xin zakřičel: „Kam to běžíš? Tam žádná cesta není! Kde jsou dveře? Copak ta
komnata nemá dveře? Jak se dostaneme ven?“
„Bývaly tam dveře!“ křičel princ na oplátku. „Ale jsou
pryč! Co se to děje s těmi zbraněmi, proč najednou chtějí útočit?“
Hua Cheng dvěma prsty zachytil meč, letící přímo na
něj. Nemusel vyvinout nijak velkou sílu, přesto čepel praskla a dopadla
k zemi. „Už je to dlouho, co je někdo použil, a byly osamělé. Když ucítily
lidskou přítomnost, touží po zabíjení. To je celé.“
Ostatní dva se otočili a pohlédli na Mu Qinga.
Ten okamžitě vykřikl: „S tím nemám nic společného!“
„Ale to ty jsi nás sem přivedl,“ argumentoval Hua
Cheng.
„Ukázal jsem na tuto cestu jen proto, že jsem viděl
Ducha plodu!“
„Ale viděl jsi ho jen ty.“
Na to neměl Mu Qing co říct, tak jen zaťal pěsti.
Feng Xin se ozval: „Tak co budeme dělat teď? Nemohou
se ty zbraně samy uklidnit?“
Než mu mohl Hua Cheng odpovědět, Xie Lian si vybavil,
jak kdysi čelil podobným démonům a zamumlal: „To možné je, ale… musíme je
nechat zabít.“
„Jenže odsud není žádný východ!“ podotkl Feng Xin. A
jsme tu jen my čtyři! Jak je můžeme nechat zabíjet? Koho mohou zabít?“
„Tři,“ podotkl Hua Cheng.
„Co tři?“ nechápal Feng Xin.
„Jen tě opravuji, to je vše. Tady jsme zavření jen
tři.“
Xie Lian otočil hlavu a opravdu – Mu Qing zmizel. Tam,
kde předtím stál, bylo prázdno.
„Jak je to možné?“ nechápal Feng Xin. „Vždyť tu před
chvíli byl?“
Hua Cheng nijak překvapený nebyl. „Jsme na území Bílé
beztvářnosti. Vše se tu řídí jeho příkazy, takže si samozřejmě může odvádět své
lidi, jak se mu zlíbí.“
Feng Xin nebyl dosud plně přesvědčen o Mu Qingově
vině, a slova, která si s ním vyměnil, byla pronesena hlavně ze vzteku.
Teď vypadal upřímně šokován: „Vaše Výsosti… Mu Qing, on… opravdu mohl…?“
Xie Lian ho rychle přerušil: „To si necháme na
později. Tyhle zbraně hledají násilí, musíme vymyslet způsob, jak je uklidnit,
jinak skončíme rozsekaní na kaši!“
Vytáhl Fangxin, ale Hua Cheng mu pevně stiskl ruku.
Princ se zarazil a ohlédl se, načež spatřil Hua
Chenga, jak na něj upřeně hledí a oči má čím dál víc zarudlé.
„Gege, co máš v plánu s tím mečem?“ zeptal
se temně.
