//Dále bude v nadpisu uváděn tento román jen jako DPBP, tedy Don't pretend to be poor with me. Každá kapitola je uváděna citátem z jejího obsahu:
- Kdybych se odhodlal a postavil podnikání na svém obličeji, mohl bych vydělat pěknou sumu. -
...
Srpen na jihu byl vždy obdobím vlhkého a lepkavého
vedra, a teď se navíc z tmavých mraků na obloze spustily ponuré provazce
deště, které jako by se snažily spojit nebe se zemí.
Školní chodba se ponořila do tmavého šera, přesto se počet
okolo procházejících dívek neustále zvyšoval.
„Jé, toho kluka jsem nikdy předtím neviděla, myslíš,
že k nám nově přestoupil?“
„Asi ano, ráno jsem viděla Liu Deqinga, jak ho jde vyzvednout ke
vchodu do školy.“
„Taky jsem ho tam viděla. Dokonce přijel z města
A v Maybachu!“
„Sakra, proč by k nám do školy chodil tak bohatý
kluk?“
„Asi měl příliš
špatné známky na to, aby se dostal na jakoukoliv důležitou střední školu. Ale
koho to zajímá, hlavně že je hezký!“
Předmět jejich šeptané debaty stál na chodbě před
kanceláří školské správy. Paprsek světla z šedé a ponuré oblohy se přes
okap střechy odrážel přímo na jeho tvář.
Vypadal vážně velmi dobře. Štíhlý a vysoký,
s dokonalým obočím a krásnýma očima, pohledný natolik, že by dokázal
debutovat v talentových soutěžích, i kdyby měl hlas jako žába a obě ruce
levé.
Přesto celá jeho osoba vyzařovala nepříjemně chladnou
až depresivní auru, která v přihlížejících vzbuzovala negativní pocity –
těžko říct, jestli tomu přispívala jeho dlouhá ofina padající mu přes oči nebo
velmi bledá pleť.
„Malý Yane!“ 2 zavolal kdosi a chlapec se
zvolna ohlédl.
Volala na něj mladá půvabná žena, která právě vyšla
z kanceláře školské správy. Její hlas byl vřelý a klidný: „Už jsem všechno
řekla tady řediteli Liu, takže pokud budeš mít nějaké problémy, vyhledej ho a
on se o tebe postará. Pokud hned neodjedu, nestihnu svůj let, a zítra ráno
ještě musím odvést Leleho k zápisu…“
„Žádný strach, teto, na koleje můžu dojít sám,“
přerušil Song Yan 3
její trapností prodchnutou omluvu.
Teta Qing byla
ve skutečnosti jeho nevlastní matkou. Nechala svého biologického syna Song
Leleho samotného doma a musela se vydat do města Nan Wu, vzdáleného tisíc kilometrů,
aby svému nevlastnímu synovi pomohla s přestěhováním. Už to bylo možné
považovat za akt mimořádné laskavosti. Rozhodně to bylo víc, než udělal jeho skutečný
otec, který mu od začátku do konce telefonoval snad jen proto, aby na něj mohl
křičet, ale osobně se neobtěžoval se s ním ani rozloučit.
„Víš, to není tak, že by tvému otci na tobě
nezáleželo, jen…“
Tan Qing sama nejspíš považovala tenhle druh útěchy za
pokrytecký, takže se v půli proslovu odmlčela. Nakonec vytáhla černou
kartu a podala ji Song Yanovi se slovy: „To je druhá karta tvého otce. Řekl, že
i když teď žiješ sám, neměl by sis dělat starosti kvůli financím.“
To si na místě vymyslela.
Když bydlel Song Yan doma, měl dvě tety, které mu
praly oblečení a vařily, a obvykle ho také vozily do a ze školy. I když
neutrácel peníze, stále žil luxusním životem.4 Nyní byl poslán do neznámé veřejné internátní školy, a
Tan Qing cítila, že by nejstarší mladý pán nemusel tyhle útrapy unést. Dodala
několik posledních slov: „Malý Yane, stačí, když se svému otci omluvíš a uznáš
svou chybu, a celá ta záležitost bude považována za ukončenou. Není důvod
přecházet na tohle místo a trpět tu…“
Song Yan ledabyle zastrčil kartu do kapsy a mlčel.
Nakonec už Tan Qing neměla co říct. Povzdechla si, a
poté, co mu přidala několik symbolických rad, spěšně na řidičovo naléhání nastoupila
do auta.
Drahá zadní světla Maybachu rychle zmizela pod závojem
lijáku města Nan Wu.
Song Yan sklonil hlavu a do map GaoDe napsal „Nan Wu, Třetí
střední škola, Západní čtvrť, budova kolejí č. 1“.
Obvykle by člověk nepotřeboval pomoc mapy, aby se
dostal od vchodu do školy ke kolejím, ale Třetí střední škola v Nan Wu
byla výjimkou.
Škola už od svého založení proslula svou chudobou a
zchátralým stavem, ale přesto dokázala nějak odolat plynoucím ročním obdobím a
zůstat v provozu celých šedesát let. Navíc kvůli rostoucí populaci města
nezbývalo nic jiného než její budovu rozšířit.
Protože se škola nacházela ve staré části města, bylo její okolí plné obytných budov, a školský úřad neměl peníze na jejich demolici. Po rozšíření kampusu tedy mohli pouze zbourat jednu černou stavbu stojící několik set metrů od areálu, a sotva jim zbyly peníze na výstavbu dalších ubytoven pro žáky.
Naštěstí to na koleje nebylo tak daleko.
Song Yan letmo
pohlédl na mapu s údaji [Vzdálenost 800 metrů, odhadovaný čas 10 minut] a
telefon odložil.
S deštníkem
v jedné ruce a kufrem v druhé poslouchal přes sluchátka pokyny a
pomalu vyšel ze dveří školy.
Obě strany ulice před
vchodem byly přeplněné starobylými obytnými budovami s balkóny plnými dlouhých
tyčí, ze kterých obyvatelé zapomněli před bouřkou sklidit prádlo. U stánků
s občerstvením stály v řadě stoly a židle, zatímco o kus dál v podchodu muži s obnaženými pažemi hráli karty v kruhu kolem
obrubníku, aniž by si všímali usoplených dětí pobíhajících kolem. Celý výjev
byl ponořen do husté mlhy cigaretového kouře.
Upřímně řečeno, celé
oblasti chyběla městská správa.
Song Minghaiovo 5
rozhodnutí přeřadit svého vlastního syna z nejdražší soukromé školy
v Pekingu na průměrnou veřejnou školu, jejíž hranice pro přijetí byla
nižší než 50% průměru, jasně ukazovalo jeho záměr vyhnat ho do exilu.
Sám Song Yan to
nepovažoval za nijak špatné. Školní docházka byla všude stejná a oddělení otce
a syna mohlo v tomto konkrétním případě dokonce přispět k prodloužení
průměrné délky života Číňanů.
To pro něj však nebyl
důvod, aby se na město kolem sebe díval přátelštěji.
Nesčetněkrát odbočil
doleva i doprava, vyšel kopec a zase z něj sešel, aby následně znovu odbočil
doleva, zatímco se vyhýbal nebezpečně uhánějícímu kolu, rozstřikujícímu kolem
sebe vodu. To už byla jeho hezká tvář studená jak led.
V tu chvíli
hlasovou navigaci přerušil příchozí hovor, takže Song Yan zvedl ruku a dvakrát netrpělivě
poklepal na své airpody.
Ve sluchátkách se okamžitě ozvalo Shen Jiayanovo6
zaskřehotání, podobné vražděnému praseti: „Hej Songu, vážně jsi kurva
přestoupil?“
Song Yan uvažoval, že
rovnou zavěsí, ale chlapec na druhém konci linky začal naříkat: „Můj drahý
Yane, co mám dělat, když jsi teď pryč? Od koho mám opisovat v testech?
Jestli neudělám zkoušky, máma mě zabije, uáá!“
Jeho výkřiky byly
srdcervoucí, ale Song Yan zůstal bezcitný: „Pak musím tetě předem poblahopřát,
že má o jednoho neschopného syna méně.“
Shen Jiayan popotáhl.
„Jsi blbec.“
„Děkuji,“ odvětil
Song Yan zdvořile.
Po krátké hádce se
volající vrátil k vážnému tónu: „Ale dokážeš opravdu zvládnout přestup na
tak vzdálené místo?“
„S mou průměrnou
inteligencí? Nevím,“ odpověděl suše Song Yan.
„Ne, tak jsem to
nemyslel,“ pospíšil si Shen Jiayan s vysvětlením. „Myslím tím, že jsi
minulý semestr poslední dva měsíce nechodil na přednášky. Co když neudržíš krok
s tamním tempem? Co když se budeš cítit nepříjemně a tvoje nemoc se vrátí?
A s tvou povahou mladého pána? Ani nevíš, jak si prát oblečení,
v jídle i módě jsi extrémně vybíravý, a navíc máš zlou a tvrdou povahu, kterou si
přímo koleduješ o výprask. Pokud tam nebudu, abych za tebe převzal odpovědnost,
co budeš dělat, když tě budou šikanovat?“
Nastala dlouhá chvíle
oboustranného mlčení, při níž si Shen Jiayan uvědomil, že možná vyjádřil nahlas
až moc svých skutečných pocitů. „Promiň, nedokázal jsem si pomoci.“
Song Yan byl příliš
líný, aby se o něj staral. „To je v pořádku. Pokud nemáš nic jiného,
zavěsím. Jsem teď venku a tohle mi nepomáhá.“
„Proč chodíš po
venku?“
„Jdu pěšky na
koleje.“
„Aha, tak buď
opatrný. Díval jsem se na Tieba 7 a
psali tam, že budovy kolejí je šíleně těžké najít. A víš taky, že Nan Wu má tak
problematické rozložení dopravní sítě, že se ani nedá nainstalovat na 2D mapy?
Je super snadné se tam ztratit.“
Song Yan měl pocit,
že člověk, který se ztratí na osm set metrů dlouhé a deset minut trvající
cestě, navíc s doprovodnou hlasovou navigací, musí být totální idiot.
Zahnul za roh a řekl: „Neboj se, já nejsem…“
To „ty“, které mělo
vyjádřit, kým není, už z něj nevyšlo, protože zjistil, že jeho naplánovaná
cesta končí slepou uličkou plnou odpadků.
Song Yan dostal zlou
předtuchu.
Zastavil se, vytáhl
mobil a rozsvítil displej. A skutečně, na obrazovce se zobrazilo velkými
jasnými znaky: [Vzdálenost 1,4 kilometrů, odhadovaný čas 15 minut].
Otázka: Pokud je
odhadovaná doba cesty deset minut a malý Song už deset minut ušel, kolik času
zbývá do cíle?
Odpověď: Patnáct
minut.
Skutečný malý Song
zíral před sebe.
Zatraceně!
Shen Jiayan na druhém
konci linky neustále štěbetal: „Cože nejsi? Proč jsi zmlkl? Haló? Haló. Haló?
Jsi tam? Žiješ? Stalo se ti něco…?“
„Nic. Jsem tady.
Zavěsím, ty…“
„Co? Sakra, Song Yane,
ty mi to zase pokládáš! Jestli se takhle budeš chovat i v nové škole, někdo
tě zmlátí!“
Song Yan už druhou
polovinu jeho křiku neslyšel.
Po ukončení hovoru si
ověřil, že skutečně následoval pokyny navigace, ale přesto se nějak vzdaloval od
cíle. Vypnul hlasovou navigaci a plánoval jít zpět ke vchodu uličky, aby si
zavolal taxi.
Sotva však udělal dva
kroky, když mu byla cesta zablokována.
Zády k východu
z uličky stál mladík s černým deštníkem.
Byl vysoký, na první
pohled neměl daleko ke sto devadesáti centimetrům. Modrobílé kalhoty školní
uniformy mu byly krátké a odhalovaly kus tenkého, světlého kotníku, díky čemuž
vypadaly jeho nohy extrémně dlouhé.
Před tímto
dlouhonohým bratrem stálo asi pět gangsterů s ježatými vlasy obarvenými do
různých odstínů. Takhle dohromady připomínali nějaké mytické bestie podobné
prachovkám z barevného kuřecího peří, případně nějaký kult chystající se
k obětování jehňátka. Jejich tváře byly stažené, jako by ke své oběti
chovali hlubokou nenávist a pouhá její přítomnost je odpuzovala.
Song Yan neměl o
tento druh nebezpečných konfliktů mezi teenagery zájem, jenže mu bohužel
blokovali jediný východ – a další věc, o kterou Song Yan opravdu neměl zájem,
byla komunikace s idioty.
Proto se při
rozhodování mezi „vést obtížnou konverzaci s mytickými prachovkovými bestiemi“
a „vyčkáváním, až jedna strana zemře“, neváhal rozhodnout pro druhou možnost.
Zůstal stát
s deštníkem v ruce a připravoval se sledovat představení.
Prachovková bestie č.
1 se ozval jako první: „Páni, to je náhoda, že jsme se tu mohli setkat
s panem Xia!“
Prachovková bestie č.
2 okamžitě navázal: „Ted, když jsi to zmínil, není čas, aby jeho babička
vrátila peníze, které dluží našemu šéfovi?“
Prachovková bestie č.
3 si dvakrát prokřupal zápěstí. „Jinak by její tělo nemuselo snést všechna ta
muka.“
Prachovková bestie č.
4 zaujal zuřivý bojový postoj: „Haá!“
Song Yan jen pomalu
zavrtěl hlavou.
V dnešní době už
neprověřují pracovní kvalifikaci ani při najímání gangsterů?“
Není divu, že se
chlapec stojící zády k němu ani neobtěžoval s obvyklým sledem reakcí,
místo toho ledabyle prohodil: „Dobře, nezdržujte. Budeme se prát?“
Batoh mu volně
plandal na pravém rameni, zatímco si líně vyhrnoval rukávy k loktům. I
když stál, vyzařoval z něj líný a šibalský dojem, který jako by říkal: „Nesaháš mi ani po paty.“
Dokonce i jeho hlas,
z nějž bylo ještě cítit trochu vyčerpání a rozespalosti, přidával
k pocitu, že si ze všeho nejvíc zaslouží dostat pořádnou nakládačku.
Prachovky už to
nedokázaly snášet: „Chceš se prát? Tak jdem na to, uvidí, se, kdo se koho
bojí!“
Odhodili deštníky a
hrnuli se vpřed.
Dlouhonohý bratr
náhle zvedl ruku: „Počkat.“
Prachovkové bestie se
skutečně překvapeně zastavily.
„Dovolte mi vzít si
zbraň.“
To už vytahoval
velkou, asi čtyřicet centimetrů dlouhou dřevěnou tyč. Náhodně s ní uhodil
o zeď a dodal: „Dobře, pojďte.“
Vypadalo to dost
hrozivě.
Zrzavý vůdce
prachovek se okamžitě zastavil a vypadal, že poněkud potlačuje strach: „Co to
je?“
„Váleček na těsto mé
babičky.“
„…“
„Jdi do prdele!“
Song Yan měl pocit,
že tenhle dlouhonohý bratr se nejspíš narodil s povahou, která pořádný
výprask jednoduše vyžadovala.
S tím se však
nedalo nic dělat, protože jeho čtyři končetiny byly docela hbité a jeho líné a
uvolněné chování mu dodávalo na výhodě. Nebojoval okázale ani křiklavě, zato
údery vedl mimořádně přesně a efektivně.
Levou rukou držel
deštník a holí v pravačce zasahoval životně důležité body ostatních. Každý
kop dlouhých nohou byl vždy doprovázen heknutím nejbližší prachovky a následným
pádem.
Viditelně se
nejednalo o vyrovnaný boj.
Aby převážil jazýček
vah této zuřivé bitvy, jeden z už padlých prachovek se postavil za dlouhonohého
bratra a zahájil nenápadný, ale smrtící útok.
Song Yan bez emocí
prohodil: „Za tebou.“
Dlouhonohý bratr se
otočil a útočící zrzavec utrpěl na místě smrtící útok. Gangster spadl na zem a
bolestivě se držel za místo, které by nemělo být jmenováno nahlas.
Zabíječ prachovkových
bestií se ohlédl na Song Yana se zvednutým obočím a zasmál se: „Díky, bratře.“
Jeho smích byl zvláštně
nakažlivý.
Zbylé prachovkové
bestie však nerozesmál. „Sakra, ten zatracenej spratek si přivedl pomoc!
Bratři, pojďme na to. Nenecháme odejít ani jednoho z nich!“
Proč ho do toho sakra
zatahovali? Song Yan pořád nechápal, proč se ozval, jenže ten pohledný hubený a
bledý mladík, stojící osaměle v dešti, vypadal opravdu až příliš uboze.
Gangsteři se vrhli
vpřed jako šílení.
Song Yan držel
v pravé ruce deštník a nehýbal se z místa, místo toho vyčkával, až
vůdce prachovek zamává holí a rozběhne se k němu. Levou rukou mu sevřel
zápěstí, zkroutil mu je opačným směrem a poslal ho k zemi.
Nosní kost prachovky
narazila přímo do kamenné dlažby a vmžiku ji potřísnila čerstvou krví. Gangster
ani nestihl zvednout hlavu ze špinavé dešťové kaluže, když mu na zádech
nemilosrdně přistála noha a rozplácla ho na zemi.
Song Yan dotyčného
nohou dvakrát šťouchl do spodní čelisti a lhostejně se zeptal: „Pokračujeme?“
Zbylé prachovkové
bestie stály jako přimražené a viditelně se jim do pokračování moc nechtělo.
Byli to obyčejní
flákači, co si jako gangsteři jen přivydělávali, ani to nebylo jejich skutečné
povolání. Když viděli, že nezvítězí, neměli důvod pokračovat.
Přiznat to nahlas by
však bylo příliš trapné, koneckonců v hierarchii místních prachovek
zaujímali uznávané místo.
Naštěstí je
dlouhonohý bratr dobře znal. S holí v ruce si dřepl vedle zrzouna a klidně
prohodil: „Jestli už končíme, nemám s tím problém, ale moje babička vám
dlužné peníze dávno vrátila. Vy za ní pořád dolézáte a obtěžujete ji, nepřijde
vám to drzé?“
„Co o tom víš!
Peníze, které si stará paní půjčila, se musí splatit podle stanovených
pravidel. Pokud si půjčí devadesát, musí splatit sto třicet! 8
Každý juan z úroku musí být vrácen!“ Zrzavá prachovka potlačoval bolest
z onoho nepojmenovatelného místa a recitoval svá skupinová pravidla.
Dlouhonohý bratr
musel mít docela dobrou povahu, protože přikývl. „Máš pravdu, to je spravedlivé.“
Vzápětí však zvedl nohu a vypadalo to, jako když se chystá šlápnout svému
nepříteli na obličej.
Zrzavá prachovka si
uznanou spravedlivost dlouho neužil. Okamžitě se vyděsil, zavřel oči a
s pažemi kolem hlavy vyhrkl: „Dobře, dobře, dobře! Poslechnu tě!“
„Špatně tě slyším?“
„Předám to šéfovi a
řeknu, že stará babička Liu už to celé zaplatila, už nebude potřeba ji
upomínat! Je to v pořádku?“
Dlouhonohý bratr
nechal nohu spokojeně klesnout. „Nebylo by skvělé, kdybys byl takový už od
začátku? Už jsem si skoro říkal, že jestli toho nenecháš, budu muset obtěžovat
strýce policisty.“
Pokud se jednalo jen
o rvačku, všichni byli ochotní hrdinsky podstoupit nebezpečí z boje, ale
jakmile došlo na policii, několik gangsterů se vyděsilo: „Ne, ne, pane Xie, to
opravdu není nutné! Jdeme hned!“
Ani nečekali, až
zrzavá prachovka domluví, popadli ho a dali se na útěk.
Zatímco ho podpírali,
omylem zatlačili na jeho zranění tak bolestivě, že se muž prudce nadechl
studeného vzduchu. Pak zavolal za dlouhonohým bratrem. „Sakra, Xia Zhiye!" 9 Xia Zhiye zvedl
obočí. „Omlouvám se, byla to nehoda.“
Jeho výraz však
říkal: „Troufáš si? Stále si troufáš?“
Zrzavá prachovka se
podíval na tu povýšenou tvář, neovládl se a zaklel: „Hraješ si na neviňátko!
Tváříš se tak stydlivě, ale kdyby sis s tím svým bílým obličejem našel
bohatou ženu a trochu s ní zaflirtoval, mohl bys být za vodou a nebál by
ses vrátit nám peníze! Uch, nezakrývejte mi pusu, nechte mě domluvit… hmphm!“
Prachovky podpíraly
svého staršího bratra, který viditelně ztratil touhu žít, a spěšně mizely pod
chladným a nemilosrdným deštěm města Nan Wu.
Xia Zhiye stál na
stejném místě a mlčky zíral směrem, kterým odešli. Hubená a vysoká mladá
postava vypadala uprostřed lijáku trochu opuštěně a osaměle.
Song Yan nikdy neměl
nedostatek peněz, ale dobře věděl, že chlapci v jeho věku mají silný pocit
sebeúcty. Málokdo by se necítil trapně a zranitelně, když byl kvůli penězům veřejně
ponižován před svými vrstevníky, natož když naznačovali, že by se měl nalepit
na bohatou ženu jako gigolo.
Předstíral tedy, že
nic neslyšel, a otočil se k odchodu, když uprostřed toho prudkého lijáku
uslyšel klidný hlas: „Zdálo by se to rozumné, co?“
Tón byl až do morku
kostí naplněn dlouhodobým pocitem pochopení sebe sama spolu s náhlým
zábleskem vhledu.
Song Yan zamrkal.
„Co by se zdálo
rozumné?“
Než stačil
zareagovat, uviděl, jak se zdánlivě osamocený a zoufalý chlapec, který měl být
silně traumatizován, pomalu otáčí a s vážným výrazem mu pokládá otázku:
„Řekni mi, s mou tváří
„?“
„Kdybych se odhodlal
a postavil podnikání na svém obličeji, mohl bych si přijít na pěknou sumu,
nemyslíš?“
„…“
Co je to za
myšlenkové pochody?
Snad by těch peněz bylo dost na léčbu jeho mozku!
