DPTBP (nové) Kapitola 2: Sbohem

-          Spolužačka Song Daxi z Madagaskaru. - 

Kdyby měl být člověk objektivní, tak pokud by skutečně hodlal vydělávat na své tváři, mohl by vydělat slušný balík.

Měl světlejší pleť i odstín vlasů, vysoký nos a tmavé obočí, navíc působil dost arogantně. Zároveň zde však byly oči tvaru broskvového květu, které se zdály být od přírody veselé. Když se však líně usmál, i malé znaménko na pravé straně jeho nosu jako by si říkalo o ránu.

Vypadal jako ten typ, co dokáže zničit nejednu dívku.

Škoda, že jeho mozek na tom nejspíš tak dobře nebyl.

Song Yan byl příliš pohodlný na to, aby se obtěžoval s idioty, a tak zvedl deštník a svižně vyrazil pryč. Vedle jeho boku se ale vynořil ten idiot a u koutku ucha se ozval jeho tichý a klidný smích: „Co kdyby mi s tím pomohl tenhle hezký spolužák?“

Jen to dořekl, od vchodu uličky se k nim přibelhala stará paní s kudrnatými vlasy: „Malý Ye, slyšela jsem, že ti lidé znovu přišli! Zase ses s nimi pral?“

Vypadala, že pokud by se Xia Zhiye přiznal, okamžitě dostane infarkt.

Takhle využil příležitosti, chytil Song Yana za rameno a stáhl ho dozadu. Bezstarostně se zasmál: „Ne, my jsme tu jen diskutovali o vzájemném působení sil.“

Stará žena přimhouřila oči. „To se tak rád učíš?“

Xia Zhiye nehnul ani brvou: „Hm, dělám to pro vzestup budoucích generací Číny.“

Song Yan zíral.

Psycho!

Stará paní si ho prohlížela. „A kdo je tohle?“

„Můj přítel, vynikající student. Pokud mi nevěříš, zeptej se ho.“

Stará paní se podívala na Song Yana.

Song Yan se podíval na starou paní.

Výsledkem této krátké konfrontace bylo Song Yanovo bezvýrazné: „Jo.“

Teprve teď si stará paní s úlevou povzdechla. „To je dobře, to je dobře. Když jsi kamarád malého Ye, proč si nejdeš sednout dovnitř?“

Song Yan lhostejně odstrčil Xia Zhiyeho ruku ze svého ramene. „Není třeba.“

„Ale máš úplně mokré vlasy,“ pokračovala znepokojeně stará paní. „Když si je rychle neutřeš, nejspíš se nachladíš!“

„Není třeba.“

„Co myslíš tím, že není třeba, podívej se na své mokré vlasy! Poslouchej babičku a pospěš si!“

„Opravdu to není…“

„Ajajaj, tohle mě děsí k smrti, najednou mě tak bolí u srdce, achich!“

„…“

Xia Zhiye pohlédl na babičku předvádějící takové divadlo, zasmál se a znovu chytil Song Yana za rameno. „ Jen pojď, starou paní, která si o tebe dělá starosti, nikdy neporazíš.“

Song Yana už po několikáté napadlo, proč se vůbec pletl do cizích věcí.

…

Dvůr babičky Liu se nacházel v té nejzapadlejší části uličky.

Song Yan by nikdy nezašel tak daleko, aby se hádal se starou paní, a tak se s ledovým výrazem nechal odvést dovnitř s Xia Zhiyeho rukou stále přehozenou přes rameno.

Jakmile se dveře otevřely, vyřítilo se k nim cosi připomínající malou lepkavou kuličku rýže na nožičkách s hlavou plnou trčících vlasů. Děvčátko objalo Xia Zhiyeho nohy, zvedlo obličej a vysokým a sladkým hláskem pozdravilo: „Bratře Ye!“

Xia Zhiye ji jemně zvedl a objal. „Pojď, malá Mahjong, dovol mi ti představit hezkého bratříčka.“

Kdo je sakra hezký bratříček?

„Jmenuji se…“

„Hezký bratříček!“

„Není to hezký bratříček, je to–„

„Ta holka! Co se tu motáš? Rychle si jdi učesat vlasy!“

Poté, co byl Song Yan dvakrát přerušen při představování, se rozhodl to vzdát, vešel do místnosti a odložil deštník.

Černé oči klouzaly po místnosti a potlačovaly podráždění.

Celý dvorek byl velký jako dlaň, zařízení a předměty denní potřeby prozrazovaly finanční potíže, ale byly zvenku i zevnitř udržovány v čistotě. Osmanthy v atriu slabě voněly.

Babička Liu rychle přinesla čistý a suchý ručník a dva hrnky horké vody. „Honem si utřete vlasy. Pak se napijte horké vody, ta vás zahřeje, abyste se nenachladili.“

Když podávala vodu Song Yanovi, usmála se a své prohlášení doplnila větou: „Neboj se, i když vypadá zašle, není to špinavé, je to opravdu velmi čisté.“

Song Yan původně neměl žízeň, ale po téhle větě se rozhodl hrnek přijmout. „Děkuji.“

Byl zdvořilý, ale velmi rezervovaný.

Xia Zhiye se stále choval velmi ležérně, posadil se na stoličku s roztaženýma nohama, přitáhl si malou Mahjong a začal jí upravovat vlasy.

Zhruba tříletá holčička měla jemné a hebké vlásky, zatímco Xia Zhiyeho ruce byly dlouhé a silné. Song Yan cítil, že pokud na česání použije svou sílu, bude muset malá Mahjong uvažovat o kariéře plešaté mnišky.

Výsledek ji však nejenom neposlal do kláštera, ale oba zapletené copánky vypadaly docela úhledně. Nakonec Xia Zhiye dokonce vytáhl novou sponku do vlasů a holčičce ji připnul. „Není to špatné, vypadá to dobře!“

Holčička okamžitě vběhla do pokoje, aby se podívala do zrcadla, a vzápětí k nim dolehl sladký hlásek: „Vypadá to opravdu dobře! Děkuji, bratříčku Ye!“

Song Yan, sedící mezi nimi, který před chvílí na vlastní oči viděl, jak jí byla na hlavu připnuta obrovská sponka s růžovým Barbie motýlem: „…“

I estetika se zřejmě řídí pořekadlem „jablko nepadá daleko od stromu“.

V tomto případě neměl strom v této věci žádné pochybnosti a líně se opřel o židli: „Tak příště dá bratr Ye malé Mahjong dvě velké červené, abys je mohla nosit k téhle, pěkně každou na jedné straně.“

Song Yan si to na moment představil a cítil se, jako by utrpěl mentální šok.

„Taková hodná holka, proč jí říkáš malá Mahjong?“

„Aha, tohle.“ Xia Zhiye se opřel o opěradlo židle a cvakl ovladačem od televize. CCTV6 zrovna vysílala film Tučňáci z Madagaskaru a zrovna začala scéna, kdy zachraňovali vejce. „Protože jsem ji našel před mahjongovým sálem.“

Na sdělení něčeho tak nečekaného a ohromujícího použil tak obyčejný a laxní tón!

Song Yan se právě chystal omluvit, ale Xia Zhiye otočil hlavu, pohlédl na něj a s vážným výrazem dodal: „Ale vždycky jsem si myslel, že je to opuštěná princezna z královské rodiny. Určitě mi v budoucnu pomůže zbohatnout, co myslíš?“

Song Yan: „…“

S tvým mozkem musí být něco v nepořádku!

Chladně mu připomněl: „Naše země je socialistická, vedená lidově demokratickou diktaturou!“

„Ach, to je škoda. Myslíš, že je nějaká šance, že má thajský původ?“

„Myslím si, že jsi magor!“

„Ty taky nejsi špatný, vypadáš docela dobře,“ zhodnotil ho objektivně Xia Zhiye a pak se zeptal: „Jak se jmenuješ?“

„Song Yan.“

„Který znak Yan?“

„Yan jako v znechucení.“

„…“

Nastalo zvláštní ticho.

Pak Xia Zhiye zdvořile pochválil: „Velmi unikátní.“

Song Yan se na oplátku ušklíbl. „Je to na stejné úrovni jako malá Mahjong.“

Jako dítě byl kvůli svému jménu často napadán. Ostatní vždycky říkali, jak nešťastní asi byli jeho rodiče, když mu dali takové jméno, a on kvůli tomu často plakával a míval záchvaty vzteku.

Teprve když trochu povyrostl, uvědomil si, že Song Minghai ho tak pojmenoval v době, kdy byl skutečně velmi nešťastný. Když však povyrostl, zjistil, že toto jméno naprosto sedí, protože zcela shrnovalo city, které k němu jeho otec od narození choval. Jednoduše splnilo svůj účel.

Bylo vidět, že se to Xia Zhiyemu úplně nelíbí, protože konečky prstů poklepával na opotřebovanou dřevěnou loketní opěrku a poté, co na ni ještě dvakrát klepl, tichým a líným hlasem řekl: „Tvoje jméno se opravdu těžko vyslovuje. Navíc se na sebe podívej, vypadáš dobře, máš i dobrou povahu, jsi velmi okouzlující, takže…“

„…?“

„Takže bych ti měl říkat Song Daxi?“ ¹

Daxi jako velká radost?

Song kurva Daxi!

Jak si mohl myslet, že někdo, kdo se chce prodávat za peníze, může říct cokoliv slušného?“

Už nedokázal potlačovat chladnou netrpělivost v očích, a tak odložil šálek. „Neboj se, žádné příště nebude.“

Vzal z rohu deštník a připravil se k odchodu.

„Kam odcházíš? Nezůstaneš na oběd?“

Song Yan cítil, že přímé vyjádření ve stylu „Mám pocit, že váš vnuk je padlý na hlavu“ by bylo poněkud nezdvořilé, a tak to změnil na: „Hm, snažím se stihnout let a bojím se, že přijdu pozdě.“

„Už skoro začíná škola, kam letíš?“ Touha staré paní po vědomostech byla docela obdivuhodná.

Song Yan nebyl zvyklý lhát a lehce zakašlal.

Xia Zhiye mu vlídně připomněl: „Madagaskar.“

„Ano, Mada…“

Poté, co byl v polovině slova, jeho mozku došlo, co opakuje.

„Babička Liu už ale vyšetřovala: „Mada co?“

Song Yan se psychicky připravil: „Madagaskar.“

„Daga co?“

„Madagaskar.“

„Mada co?“

„…“

Xia Zhiye, který opodál sledoval pořad stejného jména, se konečně neudržel a zasmál se: „Dobře, babi, když tomu nerozumíš, tak se dál neptej. Pokud zmešká let, přijde o deset tisíc jüanů.“

„Ajaj! Pak už tě nesmíme zdržovat, pospěš si a jdi. Až dorazíš do Mada-jak se tomu říká, nezapomeň napsat malému Ye, že jsi v pořádku.“

Tvář staré paní byla absolutně vážná, ale místnost se naplnila tichým Xia Zhiyeho smíchem.

Song Yan nic neřekl, otevřel deštník, skryl svůj pohřební výraz před cizími zraky a vyšel přímo ze vchodu.

Bál se, že pokud by zůstal jen o vteřinu déle, dojde ke krveprolití.

Z domu k němu dolehl hlas, který nedokázal rozlišit dobro od zla: „Aha, jasně, pokud jedeš na Madagaskar, pak pravděpodobně musíš projít branou koleje Třetí střední školy. Nezapomeň, když v první uličce odbočíš doleva, nesmíš jít až na konec, jinak se ztratíš. Na viděnou.“

Song Yan cítil, že nejlepší bude ho už nikdy nepotkat, jinak by to jeden z nich nepřežil.

I když netušil, jak Xia Zhiye uhodl, že chce jít na koleje Třetí střední školy, využil jeho rady a tentokrát místo našel rychle.

Po dokončení procedur a převzetí klíče teta z koleje s vlasy připomínajícími květák radostně dodala: „Musím ti říct, že tentokrát jsi měl vážně štěstí. V pokoji na koleji, který jsi dostal, bydlí jen jeden další člověk, a ten kluk je obzvláště čistotný!“

Song Yan šel podle čísla pokoje na klíči a našel ho v nejvnitřnější chodbě šestého patra. Po otevření dveří uviděl místnost mnohem uklizenější, než jak by očekával od chlapeckého pokoje na kolejích.

Na pravé straně místnosti byla řada skříní a psací stůl.

Na levé straně byla palanda.

U jedné z nich byla úhledná hromada zavazadel, basketbalové boty a dřevěná kytara. Na spodní posteli pak bylo úhledně rozložené prostěradlo a podobně pečlivě složená deka. Horní postel byla prázdná.

Song Yan nechtěl stěhovat cizí věci a tak si vystačil s horní.

Poté, co nedbale vybalil, vyfotil svůj pokoj a poslal to Tan Qing, aby ji informoval, že se má dobře.

Rychle se mu dostalo odpovědi:

[Teta Tan]: Jestli jsi hotový s vybalováním, honem se najez. Nezapomeň, že musíš jít ve dvě hodiny do školy. Všechny procedury jsou hotové, jen se musíš nahlásit třídnímu učiteli.

[Teta Tan]: Ředitel Liu říkal, že máš tentokrát mladou třídní učitelku. Je hezká a má dobrou povahu. Hlavně nikoho neprovokuj.

Song Yan si vždycky myslel, že je ten typ, co nikoho neprovokuje, pokud není obtěžován první, tak proč by s tím měl začínat teď?

Může za to jeho jméno?

Každopádně, Liu Deqing mluvil pravdu.

Nová třídní učitelka byla tentokrát opravdu mladá, hezká a s dobrou povahou. Měla obličej jako panenka, velké oči, a při smíchu se jí dokonce objevovaly dva důlky. „Jmenuji se Ruan Tian,² jsem učitelkou  angličtiny pro druháky ve třídě číslo jedna a zároveň vaší třídní učitelkou. Slyšela jsem, že jsi přestoupil z Pekingu?“

„Hm.“ Song Yan stál u dveří do učebny s batohem v ruce a s přivřenýma očima.

Nejde o to, že by byl nezdvořilý, jenže on měřil trochu přes sto osmdesát centimetrů a Ruan Tian necelých sto šedesát, takže na ni musel shlížet jedině shora.

Ruan Tian zaklonila hlavu. „Vím, že na tvé předchozí škole jsi měl docházku asi 98% a docela dobré známky, ale zdá se, že v posledním semestru jsi tam nějakou dobu nechodil?“

„Byl jsem nemocný.“

„Aha, takhle to bylo…“ Ruan Tian vypadal trochu ustaraně.

Song Yan bez jakéhokoliv zaváhání dodal: „Zvládnu to.“

Ruan Tianin znepokojivý výraz vmžiku zmizel a ona se zářivě usmála. „Mhm, věřím, že to dokážeš, takže si můžeš jít sednout.“

Ukázala na poslední řadu židlí u okna ve třídě. „Shodou okolností je možné vytvořit si s tvým spolusedícím studijní dvojici, abyste si navzájem pomohli se zlepšit.“

Na rozdíl od jeho předchozí školy, kde měl každý člověk svou vlastní lavici, na Třetí střední škole seděli studenti v lavicích po dvou.

Song Yan nejenže neměl rád tento druh blízkého kontaktu, ale také nesnášel hloupý vztah dvou spolužáků, kteří si měli „navzájem pomáhat se zlepšovat.“ Jenže tváří v tvář Ruan Tianině obchodnímu úsměvu a nesmlouvavému přístupu, který připomínal hrdinku televizního seriálu, nemohl než tiše kývnout a donést si batoh ke stolu.

Předstíral, že nevidí rozruch a šeptání ve třídě, a nacpal si batoh do úložného prostoru svého stolu u okna. Nasadil si sluchátka a opřel se o stůl, aby si zdříml.

Ale jeho mobil začal donekonečna opakovat: „Ding-ding-ding-ding“

Song Yan se podrážděně posadil, vytáhl mobil a spatřil na obrazovce opakovaně blikající jméno toho idiota Shen Jiayana, jako by sledoval diskotéku na pohřební mohyle.

[Nejsladší jahůdka na světě]: Jsi tam?

[Nejsladší jahůdka na světě]: Zapomeň na to, koho zajímá, jestli tam jsi.

[Nejsladší jahůdka na světě]: Jako tvůj nejbližší bratr ti chci něco říct. Máš opravdu hroznou povahu, celý den děláš mrtvého, a i když ti někdo zavolá, jen tak mu zavěsíš. Vždycky druhé provokuješ, ignoruješ a venku tě pak zmlátí.

[Nejsladší jahůdka na světě]: Proto jsem vzal tvých osm znaků a našel skvělého mistra, který ti vypočítal budoucnost.³ Zjistil jsem, že v Nan Wu skutečně urazíš nejmocnějšího člověka v okolí a utrpíš mírně řečeno fyzické i psychické ponížení. Řečeno narovinu, bude to peklo.

[Nejsladší jahůdka na světě]: Abych zajistil tvou bezpečnost, já, tvůj nejlepší brácha, jsem využil všechny informace dostupné na internetu a shromáždil seznam tří nejnebezpečnějších lidí v Nan Wu. Žádám tě, aby ses od nich držel dál a zůstal naživu, než se vrátíš do našeho velkolepého hlavního města.

[Nejsladší jahůdka na světě]: Nebezpecneosoby.doc

„…“

Proč se vždycky našel idiot, který zkoušel prolomit jeho horní hranici tolerance?

Chtěl přesně vědět, jaký druh pokřiveného myšlení Shen Jiayan má, a tak dokument otevřel.

[Nebezpečná osoba č. 1]: Liu Yue, údajně člen sportovního výboru. Je to svalnatý a dravý kluk, co miluje rvačky. Veřejné mínění o něm je špatné.

[Nebezpečná osoba č. 2]: Lin Yiling, údajně krásná dívka, jejímž koníčkem je kouření, pití, barvení vlasů, vynechávání hodin a dokonce i zahrávání si s city dospívajících kluků.

[Nebezpečná osoba č. 3]: …

Než mohl dočíst, přišla od Shen Jiayana nová zpráva.

[Nejsladší jahůdka na světě]: Dočetl jsi ten dokument?

[Nejsladší jahůdka na světě]: Nevadí, pokud jsi to nedočetl, nejlepší bude, když se dozvíš o tom posledním, o delikventovi, co je zapletený s mafií.

[Nejsladší jahůdka na světě]: Je to skoro dvoumetrový problémový kluk a v předchozím souboji jeden proti šesti dosáhl úspěchu a slávy, protože dostal všechny do nemocnice. Má přezdívku Malý despota z Třetí střední a prý je dokonce bezkonkurenční playboy. Nejméně čtyřicet holek tvrdí, že jsou jeho přítelkyně, to je prostě otravné!

[Nejsladší jahůdka na světě]: Ale počkej, jak se jmenuje… počkej chvíli, najdu to.

Než mohl Shen Jiayan jméno poslat, Song Yan zjistil, že se ocitl v čímsi stínu.

Zvedl hlavu, aby se podíval.

Uviděl Ruan Tian, stojící bok po boku s osobou, kterou si přál vidět ze všeho nejméně.

„Song Yane, tohle je tvůj nový soused a zároveň osoba ve tvém programu ‚Jeden na jednoho‘. Musíte spolu dobře vycházet a společně se zlepšovat.“

Jakmile domluvila, otočila se na vysokých podpatcích a odklapala pryč.

Nový soused, který tam zůstal, stál s bílými zuby vyceněnými v úsměvu a se zdviženým obočím. Zvonivě se zasmál: „Spolužáku Song Daxi z Madagaskaru, dlouho jsme se neviděli.“

Spolužák Song Daxi z Madagaskaru se na něj podíval a pak otupěle shlédl na novou zprávu od Shen Jiayana.

[Nejsladší jahůdka na světě]: Vyhledal jsem si to, je to Malý Ye. Ten dvoumetrový playboy se jmenuje Xia Zhiye. Raději si to jméno zapamatuj a drž se od něj co nejdál! Slyšel jsi mě?“ ⁴ Asi se od něj nemůžu držet dál.

[Nejsladší jahůdka na světě]:?

[YAN]: Jeden z nás dvou musí zemřít.

[Nejsladší jahůdka na světě]:???

- Předchozí -   Kapitoly    - Další - 

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)

  

1 Song Daxi – Sung Ta-si^↩ 

2 Ruan Tian – Žuan Tchien^↩ 

3 Osm znaků je čínský astrologický koncept, podle něhož je možné věštit osud člověka ze znaků, přiřazených k roku, měsíci, dni a hodině jeho narození.^↩ 

4 Uživatelské jméno v těchto konverzacích má psané latinkou, prostě Yan ^↩

Nehraj si přede mnou na chudého - DPTBP Kapitola 1: První setkání

//Dále bude v nadpisu uváděn tento román jen jako DPBP, tedy Don't pretend to be poor with me. Každá kapitola je uváděna citátem z jejího obsahu:

-   Kdybych se odhodlal a postavil podnikání na svém obličeji, mohl bych vydělat pěknou sumu. -

...

Srpen na jihu byl vždy obdobím vlhkého a lepkavého vedra, a teď se navíc z tmavých mraků na obloze spustily ponuré provazce deště, které jako by se snažily spojit nebe se zemí.

Školní chodba se ponořila do tmavého šera, přesto se počet okolo procházejících dívek neustále zvyšoval.

„Jé, toho kluka jsem nikdy předtím neviděla, myslíš, že k nám nově přestoupil?“

„Asi ano, ráno jsem viděla Liu Deqinga, jak ho jde vyzvednout ke vchodu do školy.“

„Taky jsem ho tam viděla. Dokonce přijel z města A v Maybachu!“¹

„Sakra, proč by k nám do školy chodil tak bohatý kluk?“

 „Asi měl příliš špatné známky na to, aby se dostal na jakoukoliv důležitou střední školu. Ale koho to zajímá, hlavně že je hezký!“

Předmět jejich šeptané debaty stál na chodbě před kanceláří školské správy. Paprsek světla z šedé a ponuré oblohy se přes okap střechy odrážel přímo na jeho tvář.

Vypadal vážně velmi dobře. Štíhlý a vysoký, s dokonalým obočím a krásnýma očima, pohledný natolik, že by dokázal debutovat v talentových soutěžích, i kdyby měl hlas jako žába a obě ruce levé.

Přesto celá jeho osoba vyzařovala nepříjemně chladnou až depresivní auru, která v přihlížejících vzbuzovala negativní pocity – těžko říct, jestli tomu přispívala jeho dlouhá ofina padající mu přes oči nebo velmi bledá pleť.

„Malý Yane!“ ² zavolal kdosi a chlapec se zvolna ohlédl.

Volala na něj mladá půvabná žena, která právě vyšla z kanceláře školské správy. Její hlas byl vřelý a klidný: „Už jsem všechno řekla tady řediteli Liu, takže pokud budeš mít nějaké problémy, vyhledej ho a on se o tebe postará. Pokud hned neodjedu, nestihnu svůj let, a zítra ráno ještě musím odvést Leleho k zápisu…“

„Žádný strach, teto, na koleje můžu dojít sám,“ přerušil Song Yan ³ její trapností prodchnutou omluvu.

Teta Qing  byla ve skutečnosti jeho nevlastní matkou. Nechala svého biologického syna Song Leleho samotného doma a musela se vydat do města Nan Wu, vzdáleného tisíc kilometrů, aby svému nevlastnímu synovi pomohla s přestěhováním. Už to bylo možné považovat za akt mimořádné laskavosti. Rozhodně to bylo víc, než udělal jeho skutečný otec, který mu od začátku do konce telefonoval snad jen proto, aby na něj mohl křičet, ale osobně se s ním neobtěžoval ani rozloučit.

„Víš, to není tak, že by tvému otci na tobě nezáleželo, jen…“

Tan Qing sama nejspíš považovala tenhle druh útěchy za pokrytecký, takže se v půli proslovu odmlčela. Nakonec vytáhla černou kartu a podala ji Song Yanovi se slovy: „To je druhá karta tvého otce. Řekl, že i když teď žiješ sám, neměl by sis dělat starosti kvůli financím.“

To si na místě vymyslela.

Když bydlel Song Yan doma, měl dvě tety, které mu praly oblečení a vařily, a obvykle ho také vozily do a ze školy. I když neutrácel peníze, stále žil luxusním životem.⁴ Nyní byl poslán do neznámé veřejné internátní školy, a Tan Qing cítila, že by nejstarší mladý pán nemusel tyhle útrapy unést. Dodala několik posledních slov: „Malý Yane, stačí, když se svému otci omluvíš a uznáš svou chybu, a celá ta záležitost bude považována za ukončenou. Není důvod přecházet na tohle místo a trpět tu…“

Song Yan ledabyle zastrčil kartu do kapsy a mlčel.

Nakonec už Tan Qing neměla co říct. Povzdechla si, a poté, co mu přidala několik symbolických rad, spěšně na řidičovo naléhání nastoupila do auta.

Drahá zadní světla Maybachu rychle zmizela pod závojem lijáku města Nan Wu.

Song Yan sklonil hlavu a do map GaoDe napsal „Nan Wu, Třetí střední škola, Západní čtvrť, budova kolejí č. 1“.

Obvykle by člověk nepotřeboval pomoc mapy, aby se dostal od vchodu do školy ke kolejím, ale Třetí střední škola v Nan Wu byla výjimkou.

Škola už od svého založení proslula svou chudobou a zchátralým stavem, ale přesto dokázala nějak odolat plynoucím ročním obdobím a zůstat v provozu celých šedesát let. Navíc kvůli rostoucí populaci města nezbývalo nic jiného než její budovu rozšířit.

Protože se škola nacházela ve staré části města, bylo její okolí plné obytných budov, a školský úřad neměl peníze na jejich demolici. Po rozšíření kampusu  tedy mohli pouze zbourat jednu černou stavbu stojící několik set metrů od areálu, a sotva jim zbyly peníze na výstavbu dalších ubytoven pro žáky.

Naštěstí to na koleje nebylo tak daleko.

Song Yan letmo pohlédl na mapu s údaji [Vzdálenost 800 metrů, odhadovaný čas 10 minut] a telefon odložil.

S deštníkem v jedné ruce a kufrem v druhé poslouchal přes sluchátka pokyny a pomalu vyšel ze dveří školy.

Obě strany ulice před vchodem byly přeplněné starobylými obytnými budovami s balkóny plnými dlouhých tyčí, ze kterých obyvatelé zapomněli před bouřkou sklidit prádlo. U stánků s občerstvením stály v řadě stoly a židle, zatímco o kus dál v podchodu muži s obnaženými pažemi hráli karty v kruhu kolem obrubníku, aniž by si všímali usoplených dětí pobíhajících kolem. Celý výjev byl ponořen do husté mlhy cigaretového kouře.

Upřímně řečeno, celé oblasti chyběla městská správa.

Song Minghaiovo ⁵ rozhodnutí přeřadit svého vlastního syna z nejdražší soukromé školy v Pekingu na průměrnou veřejnou školu, jejíž hranice pro přijetí byla nižší než 50% průměru, jasně ukazovalo jeho záměr vyhnat ho do exilu.

Sám Song Yan to nepovažoval za nijak špatné. Školní docházka byla všude stejná a oddělení otce a syna mohlo v tomto konkrétním případě dokonce přispět k prodloužení průměrné délky života Číňanů.

To pro něj však nebyl důvod, aby se na město kolem sebe díval přátelštěji.

Nesčetněkrát odbočil doleva i doprava, vyšel kopec a zase z něj sešel, aby následně znovu odbočil doleva, zatímco se vyhýbal nebezpečně uhánějícímu kolu, rozstřikujícímu kolem sebe vodu. To už byla jeho hezká tvář studená jak led.

V tu chvíli hlasovou navigaci přerušil příchozí hovor, takže Song Yan zvedl ruku a dvakrát netrpělivě poklepal na své airpody.

Ve  sluchátkách se okamžitě ozvalo Shen Jiayanovo⁶ zaskřehotání, podobné vražděnému praseti: „Hej Songu, vážně jsi kurva přestoupil?“

Song Yan uvažoval, že rovnou zavěsí, ale chlapec na druhém konci linky začal naříkat: „Můj drahý Yane, co mám dělat, když jsi teď pryč? Od koho mám opisovat v testech? Jestli neudělám zkoušky, máma mě zabije, uáá!“

Jeho výkřiky byly srdcervoucí, ale Song Yan zůstal bezcitný: „Pak musím tetě předem poblahopřát, že má o jednoho neschopného syna méně.“

Shen Jiayan popotáhl. „Jsi blbec.“

„Děkuji,“ odvětil Song Yan zdvořile.

Po krátké hádce se volající vrátil k vážnému tónu: „Ale dokážeš opravdu zvládnout přestup na tak vzdálené místo?“

„S mou průměrnou inteligencí? Nevím,“ odpověděl suše Song Yan.

„Ne, tak jsem to nemyslel,“ pospíšil si Shen Jiayan s vysvětlením. „Myslím tím, že jsi minulý semestr poslední dva měsíce nechodil na přednášky. Co když neudržíš krok s tamním tempem? Co když se budeš cítit nepříjemně a tvoje nemoc se vrátí? A s tvou povahou mladého pána? Ani nevíš, jak si prát oblečení, v jídle i módě jsi extrémně vybíravý,  a navíc máš zlou a tvrdou povahu, kterou si přímo koleduješ o výprask. Pokud tam nebudu, abych za tebe převzal odpovědnost, co budeš dělat, když tě budou šikanovat?“

Nastala dlouhá chvíle oboustranného mlčení, při níž si Shen Jiayan uvědomil, že možná vyjádřil nahlas až moc svých skutečných pocitů. „Promiň, nedokázal jsem si pomoci.“

Song Yan byl příliš líný, aby se o něj staral. „To je v pořádku. Pokud nemáš nic jiného, zavěsím. Jsem teď venku a tohle mi nepomáhá.“

„Proč chodíš po venku?“

„Jdu pěšky na koleje.“

„Aha, tak buď opatrný. Díval jsem se na Tieba ⁷ a psali tam, že budovy kolejí je šíleně těžké najít. A víš taky, že Nan Wu má tak problematické rozložení dopravní sítě, že se ani nedá nainstalovat na 2D mapy? Je super snadné se tam ztratit.“

Song Yan měl pocit, že člověk, který se ztratí na osm set metrů dlouhé a deset minut trvající cestě, navíc s doprovodnou hlasovou navigací, musí být totální idiot. Zahnul za roh a řekl: „Neboj se, já nejsem…“

To „ty“, které mělo vyjádřit, kým není, už z něj nevyšlo, protože zjistil, že jeho naplánovaná cesta končí slepou uličkou plnou odpadků.

Song Yan dostal zlou předtuchu.

Zastavil se, vytáhl mobil a rozsvítil displej. A skutečně, na obrazovce se zobrazilo velkými jasnými znaky: [Vzdálenost 1,4 kilometrů, odhadovaný čas 15 minut].

Otázka: Pokud je odhadovaná doba cesty deset minut a malý Song už deset minut ušel, kolik času zbývá do cíle?

Odpověď: Patnáct minut.

Skutečný malý Song zíral před sebe.

Zatraceně!

Shen Jiayan na druhém konci linky neustále štěbetal: „Cože nejsi? Proč jsi zmlkl? Haló? Haló. Haló? Jsi tam? Žiješ? Stalo se ti něco…?“

„Nic. Jsem tady. Zavěsím, ty…“

„Co? Sakra, Song Yane, ty mi to zase pokládáš! Jestli se takhle budeš chovat i v nové škole, někdo tě zmlátí!“

Song Yan už druhou polovinu jeho křiku neslyšel.

Po ukončení hovoru si ověřil, že skutečně následoval pokyny navigace, ale přesto se nějak vzdaloval od cíle. Vypnul hlasovou navigaci a plánoval jít zpět ke vchodu uličky, aby si zavolal taxi.

Sotva však udělal dva kroky, když mu byla cesta zablokována.

Zády k východu z uličky stál mladík s černým deštníkem.

Byl vysoký, na první pohled neměl daleko ke sto devadesáti centimetrům. Modrobílé kalhoty školní uniformy mu byly krátké a odhalovaly kus tenkého, světlého kotníku, díky čemuž vypadaly jeho nohy extrémně dlouhé.

Před tímto dlouhonohým bratrem stálo asi pět gangsterů s ježatými vlasy obarvenými do různých odstínů. Takhle dohromady připomínali nějaké mytické bestie podobné prachovkám z barevného kuřecího peří, případně nějaký kult chystající se k obětování jehňátka. Jejich tváře byly stažené, jako by ke své oběti chovali hlubokou nenávist a pouhá její přítomnost je odpuzovala.

Song Yan neměl o tento druh nebezpečných konfliktů mezi teenagery zájem, jenže mu bohužel blokovali jediný východ – a další věc, o kterou Song Yan opravdu neměl zájem, byla komunikace s idioty.

Proto se při rozhodování mezi „vést obtížnou konverzaci s mytickými prachovkovými bestiemi“ a „vyčkáváním, až jedna strana zemře“, neváhal rozhodnout pro druhou možnost.

Zůstal stát s deštníkem v ruce a připravoval se sledovat představení.

Prachovková bestie č. 1 se ozval jako první: „Páni, to je náhoda, že jsme se tu mohli setkat s panem Xia!“

Prachovková bestie č. 2 okamžitě navázal: „Teď, když jsi to zmínil, není čas, aby jeho babička vrátila peníze, které dluží našemu šéfovi?“

Prachovková bestie č. 3 si dvakrát prokřupal zápěstí. „Jinak by její tělo nemuselo snést všechna ta muka.“

Prachovková bestie č. 4 zaujal zuřivý bojový postoj: „Haá!“

Song Yan jen pomalu zavrtěl hlavou.

V dnešní době už neprověřují pracovní kvalifikaci ani při najímání gangsterů?

Není divu, že se mladík stojící zády k němu ani neobtěžoval s obvyklým sledem reakcí, místo toho ledabyle prohodil: „Dobře, nezdržujte. Budeme se prát?“

Batoh mu volně plandal na pravém rameni, zatímco si líně vyhrnoval rukávy k loktům. I když stál, vyzařoval z něj líný a šibalský dojem, který jako by říkal: „Nesaháš mi ani po paty.“

Dokonce i jeho hlas, z nějž bylo ještě cítit trochu vyčerpání a rozespalosti, přidával k pocitu, že si ze všeho nejvíc zaslouží dostat pořádnou nakládačku.

Prachovky už to nedokázaly snášet: „Chceš se prát? Tak jdem na to, uvidí, se, kdo se koho bojí!“

Odhodili deštníky a hrnuli se vpřed.

Dlouhonohý bratr náhle zvedl ruku: „Počkat.“

Prachovkové bestie se skutečně překvapeně zastavily.

„Dovolte mi vzít si zbraň.“

To už vytahoval velkou, asi čtyřicet centimetrů dlouhou dřevěnou tyč. Náhodně s ní uhodil o zeď a dodal: „Dobře, pojďte.“

Vypadalo to dost hrozivě.

Zrzavý vůdce prachovek se okamžitě zastavil a vypadal, že poněkud potlačuje strach: „Co to je?“

„Váleček na těsto mé babičky.“

„…“

„Jdi do prdele!“

Song Yan měl pocit, že tenhle dlouhonohý bratr se nejspíš narodil s povahou, která pořádný výprask jednoduše vyžadovala.

S tím se však nedalo nic dělat, protože jeho čtyři končetiny byly docela hbité a jeho líné a uvolněné chování mu dodávalo na výhodě. Nebojoval okázale ani křiklavě, zato údery vedl mimořádně přesně a efektivně.

Levou rukou držel deštník a holí v pravačce zasahoval životně důležité body ostatních. Každý kop dlouhých nohou byl vždy doprovázen heknutím nejbližší prachovky a následným pádem.

Viditelně se nejednalo o vyrovnaný boj.

Aby převážil jazýček vah této zuřivé bitvy, jeden z už padlých prachovek se postavil za dlouhonohého bratra a zahájil nenápadný, ale smrtící útok.

Song Yan bez emocí prohodil: „Za tebou.“

Dlouhonohý bratr se otočil a útočící zrzavec utrpěl na místě smrtící útok. Gangster spadl na zem a bolestivě se držel za místo, které by nemělo být jmenováno nahlas.

Zabíječ prachovkových bestií se ohlédl na Song Yana se zvednutým obočím a zasmál se: „Díky, bratře.“

Jeho smích byl zvláštně nakažlivý.

Zbylé prachovkové bestie však nerozesmál. „Sakra, ten zatracenej spratek si přivedl pomoc! Bratři, pojďme na to. Nenecháme odejít ani jednoho z nich!“

Proč ho do toho sakra zatahovali? Song Yan pořád nechápal, proč se ozval, jenže ten pohledný hubený a bledý mladík, stojící osaměle v dešti, vypadal opravdu až příliš uboze.

Gangsteři se vrhli vpřed jako šílení.

Song Yan držel v pravé ruce deštník a nehýbal se z místa, místo toho vyčkával, až vůdce prachovek zamává holí a rozběhne se k němu. Levou rukou mu sevřel zápěstí, zkroutil mu je opačným směrem a poslal ho k zemi.

Nosní kost prachovky narazila přímo do kamenné dlažby a vmžiku ji potřísnila čerstvou krví. Gangster ani nestihl zvednout hlavu ze špinavé dešťové kaluže, když mu na zádech nemilosrdně přistála noha a rozplácla ho na zemi.

Song Yan dotyčného nohou dvakrát šťouchl do spodní čelisti a lhostejně se zeptal: „Pokračujeme?“

Zbylé prachovkové bestie stály jako přimražené a viditelně se jim do pokračování moc nechtělo.

Byli to obyčejní flákači, co si jako gangsteři jen přivydělávali, ani to nebylo jejich skutečné povolání. Když viděli, že nezvítězí, neměli důvod pokračovat.

Přiznat to nahlas by však bylo příliš trapné, koneckonců v hierarchii místních prachovek zaujímali uznávané místo.

Naštěstí je dlouhonohý bratr dobře znal. S holí v ruce si dřepl vedle zrzouna a klidně prohodil: „Jestli už končíme, nemám s tím problém, ale moje babička vám dlužné peníze dávno vrátila. Vy za ní pořád dolézáte a obtěžujete ji, nepřijde vám to drzé?“

„Co o tom víš! Peníze, které si stará paní půjčila, se musí splatit podle stanovených pravidel. Pokud si půjčí devadesát, musí splatit sto třicet! ⁸ Každý juan z úroku musí být vrácen!“ Zrzavá prachovka potlačoval bolest z onoho nepojmenovatelného místa a recitoval svá skupinová pravidla.

Dlouhonohý bratr musel mít docela dobrou povahu, protože přikývl. „Máš pravdu, to je spravedlivé.“ Vzápětí však zvedl nohu a vypadalo to, jako když se chystá šlápnout svému nepříteli na obličej.

Zrzavá prachovka si uznanou spravedlivost dlouho neužil. Okamžitě se vyděsil, zavřel oči a s pažemi kolem hlavy vyhrkl: „Dobře, dobře, dobře! Poslechnu tě!“

„Špatně tě slyším?“

„Předám to šéfovi a řeknu, že stará babička Liu už to celé zaplatila, už nebude potřeba ji upomínat! Je to v pořádku?“

Dlouhonohý bratr nechal nohu spokojeně klesnout. „Nebylo by skvělé, kdybys byl takový už od začátku? Už jsem si skoro říkal, že jestli toho nenecháš, budu muset obtěžovat strýce policisty.“

Pokud se jednalo jen o rvačku, všichni byli ochotní hrdinsky podstoupit nebezpečí z boje, ale jakmile došlo na policii, několik gangsterů se vyděsilo: „Ne, ne, pane Xie, to opravdu není nutné! Jdeme hned!“

Ani nečekali, až zrzavá prachovka domluví, popadli ho a dali se na útěk.

Zatímco ho podpírali, omylem zatlačili na jeho zranění tak bolestivě, že se muž prudce nadechl studeného vzduchu. Pak zavolal za dlouhonohým bratrem. „Sakra, Xia Zhiye!" ⁹ Xia Zhiye zvedl obočí. „Omlouvám se, byla to nehoda.“

Jeho výraz však říkal: „Troufáš si? Stále si troufáš?“

Zrzavá prachovka se podíval na tu povýšenou tvář, neovládl se a zaklel: „Hraješ si na neviňátko! Tváříš se tak stydlivě, ale kdyby sis s tím svým bílým obličejem našel bohatou ženu a trochu s ní zaflirtoval, mohl bys být za vodou a nebál by ses vrátit nám peníze! Uch, nezakrývejte mi pusu, nechte mě domluvit… hmphm!“

Prachovky podpíraly svého staršího bratra, který viditelně ztratil touhu žít, a spěšně mizely pod chladným a nemilosrdným deštěm města Nan Wu.

Xia Zhiye stál na stejném místě a mlčky zíral směrem, kterým odešli. Hubená a vysoká mladá postava vypadala uprostřed lijáku trochu opuštěně a osaměle.

Song Yan nikdy neměl nedostatek peněz, ale dobře věděl, že chlapci v jeho věku mají silný pocit sebeúcty. Málokdo by se necítil trapně a zranitelně, když byl kvůli penězům veřejně ponižován před svými vrstevníky, natož když naznačovali, že by se měl nalepit na bohatou ženu jako gigolo.

Předstíral tedy, že nic neslyšel, a otočil se k odchodu, když uprostřed toho prudkého lijáku uslyšel klidný hlas: „Zdálo by se to rozumné, co?“

Tón byl až do morku kostí naplněn dlouhodobým pocitem pochopení sebe sama spolu s náhlým zábleskem vhledu.

Song Yan zamrkal.

„Co by se zdálo rozumné?“

Než stačil zareagovat, uviděl, jak se zdánlivě osamocený a zoufalý chlapec, který měl být silně traumatizován, pomalu otáčí a s vážným výrazem mu pokládá otázku: „Řekni mi, s mou tváří..."

„?“

„Kdybych se odhodlal a postavil podnikání na svém obličeji, mohl bych si přijít na pěknou sumu, nemyslíš?“

„…“

Co je to za myšlenkové pochody?

Snad by těch peněz bylo dost na léčbu jeho mozku!

Poznámka překladatele: Tak tu máme nový román, tentokrát ze současnosti. Nenechte se odradit tím, že to není fantasy, že tam nejsou hrdinové s dlouhými vlasy a vlajícími rouchy, že nejiskří meče a duchovní síla. Má to zase jiné věci, ale co tomu nechybí, jak jste už asi zjistili, je humor. A slibuji i pikantní scény! 

Vycházet bude snad opět každý týden, jak budeme s korektorkami stíhat. 

A opět platí, milí čtenáři a čtenářky, že pokud najdete chybu nebo překlep, nestyďte se a napište mi do komentářů. Pomůžete mi to k lepší úrovni textu. Vůbec potěší jakýkoliv váš komentář o tom, zda se vám to líbí, nelíbí, který hrdina je větší magor... A tak vůbec. Užívejte.

ZAČÁTEK   Kapitoly    - Další - 

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)

  

1 Rovnou tři poznámky v jedné. Zaprvé, výslovnost: Liu Deqing – Liou Te-čchink. Za druhé, Maybach je značka luxusních personalizovaných aut pod Mercedesem. Třetí - Město A – v čínských románech se z nějakého důvodu vyhýbají jmenování některých vedlejších měst. Jakože – děj se odehrává v ČÍNĚ, je to řečeno, hlavní město je Peking, to všichni ví, ale město, v němž se příběh odehrává je obvykle fiktivní, o němž víme, že je třeba v provincii Sečuan. Všechna ostatní nedůležitá města či místa v románu, která jsou zmiňována, dostávají jména A, B, C atd. Je to všude. Chytrý pán AI tvrdí, že se tím jednak brání proti žalobě, například pokud by psal o zlých profesorech nebo korupci na univerzitě, která existuje, byl by problém. Univerzita A je v pořádku. Druhak to prý pomáhá s imaginací, která je čtenáři blízká, protože vzhledem k velikosti Číny je každý region jiný a. pod jménem město A se prostě schová cokoliv je jim blízké.    ^↩ 

  2 Xiao Yan – Xiao přidávané před jméno značí „malý“ a je to forma láskyplného oslovení. Ovšem, psáno jiným znakem to může být i normální součást jména. Opakem je oslovení „Lao Song“, tedy „starý Songu“, a je to kromě jiného forma oslovení mezi přáteli. ^↩ 

 

3 Jeho teta je Tan Qing – Tchang Čhink, on se jmenuje Song Yan – Sunk Jen. ^↩ 

4 Jen pro formu, „teta“ je oslovení každé starší ženy, v tomto případě pochopitelně mají na mysli služebnou. Oslovení „nejstarší mladý pán“ odkazuje na nejstaršího syna bohaté rodiny. ^↩ 

5 Song Minghai – Sunk Min-chai ^↩ 

6 Shen Jiayan – Šen ťia ^↩ 

7 Komunikační platforma, sloužící jako fórum pro různé skupiny, v tomto případě místní střední školy. ^↩ 

 8 Nevím sice, proč si toto zaslouží vysvětlení, ale asi ano, takže pokud byste uvažovali o lichvářské půjčce v Číně, vězte, že babička si nepůjčila tak málo, uvedená částka ilustruje lichvářské pravidlo: Chceš sto, dostaneš devadesát, protože deset strhneme za „poplatky za služby“, ale vracet musíš ze sta i s úroky, takže sto třicet procent. ^↩ 

9 Xia Zhiye – Sia Č'je^↩