Hua Cheng k němu ještě ani nestačil dojít a už se k němu Xie Lian prudce přitiskl.
Byl to silný náraz, ale Hua Cheng se pod jeho silou
ani nezachvěl, jen položil ruce na Xie Lianova ramena a lehce se zasmál.
Princ, najednou plný odhodlání, si však najednou něco
uvědomil a rychle řekl: „San Langu, počkej! Císa… Jun Wu si na tebe dává pozor
a očekává, že budeš hlídat kruh lidí v královském hlavním městě. Určitě
dolů poslal někoho, aby tě sledoval, takže když najednou zmizíš, může si toho
všimnout! Navíc, je v pořádku, aby to magické pole hlídal pouze Vládce
větru?“
„Neměj strach, gege, o tohle už je postaráno. Neodhalí
žádné nesrovnalosti.“
Princ usoudil, že nejspíš Jun Wuovy špehy buď zneškodnil,
nebo nechal dole svou loutku, a tak už na něj v té věci nenaléhal.
Vtom Hua Cheng poznamenal: „Zdá se, gege, že jsem ti
opravdu chyběl.“
Xie Lian si vzpomněl na zpackaná, nevhodná slova,
která si vyměnili prostřednictvím duchovní komunikace před Jun Wuem, a zároveň
s tím mu došlo, jak dlouho a pevně už Hua Chenga svírá. Okamžitě ruce
uvolnil, napřímil se a zdánlivě nezúčastněným hlasem odpověděl:
„Mhm, mhm. Říkal jsi, že musíme někoho požádat o pomoc
– takže ten někdo byla Vládce deště?“
Hua Cheng se na něj pobaveně usmál. „Správně. Vládce
deště už je léta ve světě smrtelníků, a otevření hory Tong’lu ji vyburcovalo
spíš náhodou. Že se vrátila na Nebesa, aby celou situaci zkontrolovala, je
naprosto logickým krokem. A kdyby ji Jun Wu odmítl pustit nahoru bez vážného
důvodu, nepochybně by jí došlo, že je něco špatně. Takže ji samozřejmě musel
vyhovět. Gege, neměj strach, je v pořádku mě takhle dál držet. Nevadí mi
to.“
Princ si tuše odkašlal. „Ne, to není v pořádku,
děkuji… spíš mě zajímá, proč nemůže Vládci deště nic udělat?“
„Gege, možná to nevíš, ale Vládce deště je nebeským
úředníkem, který řídí zemědělství. Tato božská funkce se může na první pohled
zdát docela nudná, bez větších výhod, a většina bohů se o ni nezajímá. Ve
skutečnosti je to ale dost jedinečná záležitost, protože v současné době
je právě Yushi Huang jedinou osobou, která má na starost vše ohledně úrody.“
Xie Lian se zamyslel a došly mu všechny důsledky.
Hua Cheng pokračoval: „Kdyby byla Vládce deště zabita
a nenahradil ji lepší nebeský úředník, zemědělství by nefungovalo a svět by
upadl do chaosu. Lidé vždy upřednostní jídlo. Když je nenasytíš, nebudou
pracovat. Kromě nespokojenosti s Vládcem deště by mohli začít být
nespokojení i s jejím nadřízeným. Což znamená, že pokud si Jun Wu nedá
pozor a nedostane věci zcela pod kontrolu, mohlo by to vyvolat nepokoje, které
by svrhly i jeho.“
Lidé by se vzbouřili, znesvětili jeho chrámy a svrhli
mu božské sochy stejně, jako to kdysi udělali obyvatelé Xian Le.
„Navíc,“ dodal Hua Cheng, „Vládce deště nezakládá
chrámy ani svatyně, léta už nebyla v Nebeském hlavním městě a netouží po
povýšení. Není čím jí vyhrožovat ani čím jí k něčemu tlačit. Navenek se
těžko hledá vhodný důvod, proč ji vykázat, a jakkoli je Jun Wuova pozice na
Nebesích stabilní, dokud bude Vládce deště řídit zemědělství, bude se snažit
udržet iluzi normálnosti, jak dlouho to jen půjde. Nejdřív ji oklame a pak se
rozhodne, co udělá, jakmile vyjde pravda najevo.“
Xie Lian si oddechl. „Ach, ještě že tak. Pomoc Vládce
deště opravdu přišla v pravou chvíli. Doufám, že má dobrý plán.
Mimochodem, nejdřív musíme najít Královského preceptora. Potřebuji se ho zeptat
na spoustu věcí a dostat správné odpovědi.“
Ti dva už se nezdržovali a vyrazili z paláce Xian
Le. Jakmile překročili práh, zarazila prince řada stráží hlídajících vchod.
Právě se je chystal Ruoyem vypráskat, když si všiml, že každý z nich stojí
ztuhle jako dřevěná panenka. Připomínali ji nejen výrazem, ale také držením
těla. Všichni jako by před Hua Chengem zkameněli.
Jak šli dál, náramky Krále duchů se třpytily a měnily
se ve stříbrné motýly, kteří po chvíli bledli a mizeli ve vzduchu. V tuto
chvíli už nejspíš existovaly stovky tisíc přízračných motýlů, rozptýlených po
celém Nebeském hlavním městě.
Cestou se občas přikrčili nebo zvedli, skrývali se a
znovu objevovali, a podařilo se jim dokonale vyhnout všem hlídkám.
Hua Cheng je skryl v uličce a pozoroval stráže,
přecházející kolem. Naklonil se ke Xie Lianovi: „Tudy půjdeme horem.“
Princ přikývl a společně vyskočili na střechu. Utíkali
po hřebenech střech jeden za druhým, neviděni a neslyšeni. Po chvíli Xie Lian
dopadl na okraj okapu, zastavil se a ohlédl se na Hua Chenga, který se také
zastavil.
„Co se děje? Něčeho sis všiml?“
Xie Lian se mírně potřásl hlavou a zamyšleně pronesl:
„Ne, jen mám pocit, že se tahle scéna už někdy odehrála…“
Než to dořekl, Hua Cheng ho náhle objal kolem pasu a
v příští chvíli oba „spadli“ ze střechy.
Princ cítil, jak se svět kolem něj točí a převrací, a
bambusový klobouk mu sklouzával ze zad a hrozilo, že o něj přijde. Hua Cheng
zůstal viset z okapu střechy a svíral jej v objetí. Nad nimi se něco
šouravě proplazilo.
Ten zvuk nebyl Xie Lianovi cizí – poznal plížení Ducha
plodu. Těžko říct, jestli tu byl na hlídce, nebo se jen náhodně potuloval kolem.
Ze země se ozval další hlas:
„Cuo Cuo! Cuo Cuo?“
Jian Lan!
Xie v duchu zděšeně zalapal po dechu. Ten duch
plodu byl stále na střeše, a kdyby sem přišla Jian Lan, odhalila by je. Xie
Lian si nemohl být jistý, jak by reagovala. Převážil by vděk za to, že jí Hua
Cheng zachránil život, nebo bude křičet a upozorní na ně?
Ty lehké a spěšné kroky se blížily a právě se chystaly
zahnout k nim za roh. Naštěstí právě v tu chvíli Duch plodu konečně
seskočil z druhé strany střechy. Oba se okamžitě převrátili a vyskočilo
zpět nahoru. Princ si oddechl.
Když Jian Lan vykoukla zpoza rohu a uviděla svého syna
na zemi, také si oddechla a přišla blíž. „Cuo Cuo! Neběhej tu jen tak, tohle je
cizí a neznámé místo, vážně děsivé! Kdybys utekl a zmizel, máma by nevěděla,
kde tě hledat! Proč jsi sem přišel?“
Zběžně se rozhlédla, uviděla tabulku se jménem tohoto
paláce a najednou o několik kroků couvla. Teprve z její reakce si Xie Lian
uvědomil, že zlatý palác pod jejich nohama je zřejmě palác Nan Yang.
To znamenalo, že Feng Xin je v tuto dobu zavřený
uvnitř!
Jian Lan to musela vědět také a její tvář se trochu
zachvěla. O chvíli později se sklonila k Duchovi plodu a vynadala mu:
„Proč sem chodíš?“
Duch plodu však svíral cosi bílého a křupavého, a teď
si pořádně ukousl.
Jian Lan vykřikla: „Co to je? Co to tak bezhlavě jíš?
Vyplivni to!“
Xie Lian se podíval zblízka a zjistil, že Duch plodu
objímá velkou, pevnou bílou ředkev, a přišlo mu to zvláštně vtipné. Jian Lan
nemusela nic dodávat, protože Duch plodu zřejmě sám zjistil, že mu zelenina
nechutná, protože s hlasitým „Tfuj, tfuj!“ plival a vřískal při tom
vzteky. U toho ředkev vztekle nakopl.
Jian Lan ho okamžitě popadla do náruče a konejšila:
„Dobře, dobře, Cuo Cuo je hodný chlapec. Pokud ti to nechutná, už to nejez. Tyhle
věci mají rádi jen chudáci a hloupí bohové, my je nejíme.“
Jen matka mohla kolébat v náručí tak znetvořené a
děsivé stvoření a ještě ho něžně utěšovat. Duch plodu vrtěl svým baculatým
bílým tělíčkem a spokojeně vrněl.
Xie Lian sledoval tuto scénu se zvláštní směsicí
soucitu a zmatku. „Jak to, že je v Nebeském hlavním městě tak velká
ředkev?“
Hua Cheng povytáhl obočí. „Gege, zapomněl jsi? Je to
jeden z darů vypěstovaných ze země, které ti přinesla Vládce deště.“
Tak to byl onen dárek!
Xie Lian si snažil představit, jak se musel Jun Wu
tvářit, když otevřel dřevěnou krabičku a spatřil tam obrovskou bílou ředkev,
ale prostě to nešlo. Zdálo se, že poté, co prohlídku daru dokončil a neshledal
na něm nic podezřelého, odhodil obří zeleninou, aby nakrmil Ducha plodu.
Bylo to prakticky jako krmit psa.
Když Duch plodu slyšel Jian Lanina slova, vypadal
chvíli zamyšleně, ale pak vyskočil z matčina objetí, sebral ředkev ústy a
skočil do paláce. Když na něj tak Xie Lian zblízka hleděl, skutečně vypadal
jako bílý pes bez srsti.
Jian Lan za něj volala: „Nechoď tam! To je…“
Vojáci střežící palác Nan Yang byli pravděpodobně Jun
Wuem informováni, že Duch plodu je jeho domácí mazlíček, protože při jeho
příchodu ani nemrkli. Jian Lan neměla na výběr a musela za ním dovnitř. Vypadalo
to, že Duch plodu chová vůči Feng Xinovi hluboké nepřátelství, a princ se bál,
aby mu neublížil.
Otočil hlavu. „San Langu?“
Na špičce Hua Chengova prstu opět spočíval průhledný
motýl. „Na těle té ženy už jeden sedí.“
Xie Lian přikývl a oba sledovali situaci v paláci
Nan Yang. Viděli, jak se Jian Lan skloněná plíží palácem, jako by nechtěla, aby
ji někdo viděl. Šeptala: „Cuo Cuo!“
Nebylo však možné, aby zůstali neodhaleni. Duch plodu
skočil do hlavního sálu, kde meditoval osamělý muž. Teď zamrkal, setkal se
s Jian Laninýma očima a oba zaskočeně ztuhli.
Feng Xinovo ohromení přešlo v potěšení a vstal.
„Jian Lan! Proč jsi přišla? Jsi v pořádku? Přišla jsi právě včas, pomoz
mi…“
Vtom Duch plodu zavyl, skočil mezi ně, vyplivl tu
obrovskou bílou ředkev a silně do ní kopl zadníma nohama. Nakousnutá zelenina
se rozletěla a vrazila Feng Xinovi přímo do obličeje.
Zadunělo to.
Po svém útoku vypadal Duch plodu pyšně a spokojeně a
vyrážel kvokavé zvuky, jako by čekal, že ho matka pochválí. Feng Xin byl ředkví
téměř omráčen a z nosu se mu spustil proužek krve.
Setřel ji a rozzlobeně zařval: „Co to děláš? Uklidni
se, ano?“
Zuřil, ale Duch plodu byl ještě zuřivější. Pištěl a
natahoval k němu jazyk. Feng Xin rázně vykročil vpřed, připravený ho
chytit, ale Duch plodu ho krvavou tlamou kousl do ruky a odmítal se pustit, ať
třepal rukou sebevíc. Tento výjev byl už princi známý, děsivý i zábavný
zároveň, a Feng Xinovo naštvání při tom neúspěšném pokusu dosáhlo svého
vrcholu.
„Co to kurva je? Co to má kurva být? Chceš dostat
nakládačku? Co to sakra děláš?“
Jian Lan se probrala. „Dost! Jakým právem na něj
křičíš a chceš ho bít?“
Feng Xin se té rázné odpovědi polekal a trochu se
uklidnil. „On… on ví, že Jun Wu je podvodník! Proč je stále na jeho straně? Jak
se z něj stal takový člověk?“
Jian Lan mlaskla. „Jak? Přece kvůli tobě! Je to vina
otce, když jen krmí, aniž aby vychovával!1 Kdybys neflákal své
otcovské povinnosti, copak by byl tvůj vlastní syn vyškrábán z matčina
lůna, aby se z něj stalo něco takového? Jaký že je z něj člověk?
Takový, kterému jsi dal život!“
S každou další výtkou Feng Xin o krok ustoupil a
jeho hlas ztratil na síle. „Ale… ale já o něm vůbec nevěděl! A tehdy jsi to
byla ty, kdo mi řekl, abych zmizel…“
„Ha!“ vykřikla Jian Lan. „Řekla jsem to jen kvůli tobě!
Chodil jsi každý den k mému lůžku s touhle utrápenou tváří, myslíš,
že jsem nevěděla, co se ti honí hlavou? Musel jsi sloužit tomu svému korunnímu
princi a zároveň shromáždit dost peněz, abys vykoupil mou svobodu. Byl jsi
potlučený, unavený a otrávený! Než bych čekala, až ti bude tak trapně, že jen
pohodíš rukávy a odejdeš, raději jsem tě sama poslal pryč!“
„Byl jsem tehdy jen hodně unavený!“ Feng Xinovi se
v očích objevily slzy. „Ale nikdy jsem se na tebe nezlobil! Chtěl jsem tě
vykoupit!“
Jian Lan si píchla prst do hrudi: „Ale no tak!
Vykoupit, vykoupit! V hloubi duše jsi věděl, že nemáš šanci vykoupit cenu
téhle děvky s těmi mizivými schopnostmi, které jsi tehdy měl! Nepřál sis
nic jiného než umět každou minci rozdělit na dvě a utratit dvakrát tolik!
Chodit každý den dělat pouličního umělce, pak se vracet domů, abys vzdal hold
svému korunními princi a starému císaři, už to bylo víc než dost. Měla jsem na
tebe hodit další břemeno? Čekat, kdy mě zachráníš? O tom jsem nemohla ani
snít!“
„Ale to jsi předtím neříkala, vždyť jsme si to
slíbili! Vždycky držím slovo!“
Jian Lan ho přerušila: „Sliby a přísahy, takových jsem
slyšela, ale co jsi mi dal kromě toho zlatého pásu? Ach, počkej, to nebyl JEN
tak nějaký zlatý pás, dokonce jsi mě pořád nabádal, abych ho nikdy
neprodávala!“
Feng Xin ustupoval krok za krokem s každým jejím
úderem, strnulý a zahanbený zároveň. Čím déle Jian Lan mluvila, tím víc se
zlobila.
„Nebo mluvíš o tom zasraném ochranném kouzle? Musela
jsem mít klapky na očích, když jsem uvěřila, že to pitomé kouzlo může někoho
ochránit! Nebylo v tom skoro žádné štěstí, jen hromada smůly! Byl jsi čím dál chudší, ale choval ses čím
dál hůř, co jsem měla dělat, než tě nechat jít? Hm? Měla jsem tě utrápit
k smrti? Utrápit tě tak, až by sis na mě stěžoval, nenáviděl mě, zlobil se
na mě, nikdy mě nechtěl vidět? Ne! Ne, ne, ne!“
Nejen Feng Xin, ale dokonce i Xie Lian, nacházející se
na střeše jeho paláce, nevěděl, co na to říct.
Tak takhle to tehdy bylo.
Xie Lian si vybavil mnoho věcí z té doby.
Odcházení před svítáním, pozdní noční návraty, Feng Xinovu vyčerpanou tvář,
která byla někdy plná štěstí a jindy k smrti nešťastná. Feng Xin, který si
se sebezapřením pokusil od Xie Liana půjčit peníze…
Všechny ty bezvýznamné maličkosti měly najednou
vysvětlení.
Feng Xin byl Xie Lianův sluha, ale také dobrý přítel, rozhodně
ne otrok. Mohl si postavit vlastní dům, mít rodinu… jenže když Jian Lan potkal,
bylo to už během princova prvního vyhnanství, v nejtěžších dnech, které
kdy prožili.
V té době měl Xie Lian problémy se uživit, tak
jak si mohl všímat takových detailů? Trpěl on, trpěl Feng Xin. Všichni trpěli.
Nakonec už to ani jeho dva nejbližší nevydrželi. Jian Lan možná tento konec
dávno předvídala.
Ale i když to měl Feng Xin tak těžké, ze všech sil se
ji snažil podpořit. Daroval jí dokonce svůj ochranný talisman, který už neměl
žádnou moc, a řekl jí, že může přinést štěstí. Proto jej Jian Lan tak pečlivě
ukládala a zastrkovala do šatiček nenarozeného dítěte.
Nakonec se ovšem ukázalo, že ochranné kouzlo žádné
štěstí nepřineslo.
Jian Lan se zatvářila, jako by řekla něco, co neměla,
spěšně zvedla Ducha plodu ze země a otočila se k odchod.
Feng Xin za ní zavolal: „Jian Lan!“
Tahal se za vlasy a vypadal skutečně bezradně, jen
vzdychal a naříkal.
„Pojď… vrať se ke mě,“ žadonil Feng Xin a znovu
vzdychl, „pořád… Pořád cítím, že já… já… chci se o vás postarat. Měl jsem se o
vás postarat. Je to moje povinnost, slíbil jsem vám to.“
Jian Lan se otočila, chvíli na něj upřeně hleděla, ale
pak jen pevněji objala Ducha plodu v náručí a nahrbila se. „Není třeba.
Vím, že se ti tvůj syn hnusí. Ve tvých očích je jen démonickou bytostí. To je
v pořádku, já jím zhnusená nejsem.“
Feng Xin se konečně vzpamatoval: „Nehnusí se mi!“
„Tak jak to, že jsi na něj pokaždé tak zlý?“ zeptala
se Jian Lan. „Opravdu ho můžeš považovat za svého syna?“
„Pokud se dokáže vrátit na správnou cestu, proč bych
nemohl?“
Jian Lan se ušklíbla. „Tak se tě zeptám znovu: jako
nebeský úředník, odvážíš se ho prohlásit za svého syna?“
Feng Xin byl zaskočen. Duch plodu se držel matčiny
náruče, vycenil zuby a vrčel na něj jako nějaká ošklivá jedovaná obluda,
nedorostlá nebo snad zmrzačená jako divoké nemluvně. Tak či tak, nebylo na něm
nic lidského.
