TGCF (nové) Kapitola 206: Dvě prosté věty; Král duchů povzbuzuje bojového ducha

„A co se stane, když se do té pasti chytí?“ vyptával se Shi Qingxuan.

Xie Lian s Hua Chengem mezitím stanuli ve středu lidského šiku.

„Pak už to bude na nás uvnitř pole, abychom se o ně postarali a ujistili se, že ani jeden z nich neunikne. Jediné, co teď potřebujeme, je čas. Nejdůležitější je zajistit, aby se nerozutekli. Řekl jsem, že by to mohlo být nebezpečné, ale to vše kvůli tomu, že nás není potřebných pět set, takže nedokážu předvídat, jestli kruh vydrží a jestli se ti tvorové nedostanou ven.“

Kdosi ztěžka polkl a zeptal se: „A co by se stalo, kdyby se ven dostali?“

„Pak by to nebylo hezké,“ odpověděl princ. „Nejdřív by vás rozhořčení duchové posedli, pak nakazili obličejovým morem…“

„Kdyby, myslím tím jen ‚kdyby‘ náhodou, se někdo pustil a utekl, co by se stalo pak?“

„Pokud se kruh přeruší, pak by opět mohlo dojít k posednutí rozhořčenými duchy.“

„Takže tak či tak hrozí, že nás posednou!“

Chytřejší lidé už to pochopili a řekli: „Není to stejné. Pokud je nezachytíme, je posednutí jisté, zatímco v druhém případě je tam ‚možná‘. To znamená, že pokud se pustíš a utečeš, stále máš šanci na přežití.“

„Přesně tak,“ souhlasil Xie Lian. „Takže, je tu někdo, kdo si přeje odejít? Jakmile to začne, nebude možné vycouvat, ale teď tu stále je ta možnost. Doufám, že těm, kteří se rozhodnou odejít, nebude nikdo nic vyčítat, přece jen jde o nebezpečný úkol.“

Musel ta slova vyřknout, protože potřebovali skutečně odvážné a odhodlané. A opravdu, po chvíli skutečně několik desítek lidí se sklopenou hlavou vycouvalo jeden po druhém a kruh se opět zmenšil.

Xie Lian si s úlevou povzdechl. „To je dobře.“

„Co je dobře?“ vykřikl Shi Qingxuan. „Je nás teď ještě méně!“

„I tak nám zbylo víc lidí, než jsem si představoval,“ usmál se princ.

Původně přemýšlel, co si počne, když odejde třeba polovina, ale počet, který mu zůstal, byl příjemným překvapením.

Vtom se zdálky ozvalo: „Počkejte, víte, kdo jsou ti lidé? Nemůžete jim tak snadno věřit, raději si dávejte pozor! Mohou vás podvést!“

Xie Lian se ohlédl a spatřil Nebeské oko s jeho společníky.

Shi Qingxuan okamžitě zabručel: „A kdo jste sakra vy? Nepřidělávejte nám starosti, když už nechcete pomoci. Slibuji, že nikdo z nich neublíží ani živé duši.“

Samozřejmě, že skupina duchovních mistrů se o slova špinavého a zanedbaného žebráka nezajímala. „A ty jsi kdo? Kolik ti za tvá slova zaplatili?“

Když Shi Qingxuan uslyšel tohle sprosté obvinění, vzedmul se v něm vztek a ukázal na sebe. „He? Přede mnou mluvíš o penězích? Pochybuji, že víte, s kým máte tu čest! Vsadím se, že předtím jste všichni přede mnou prosili, aby…“ zbytek svých slov spolkl, několikrát si odkašlal a stáhl se. Ostatní žebráci se na něj usmáli.

Duchovní mistři si jen pomysleli, že už nedokáže dál blafovat, a přestali se o něj starat.

„Nikdo z vás neví, co mají ti dva v plánu, tak si dejte pozor, abyste pro kus žvance nepřišli o život!“ vyzývali žebráky.

Xie Lian se chystal vysvětlit, že žebráci přišli pomoci kvůli přátelství a spravedlnosti, a ne kvůli jídlu, ale Hua Cheng zareagoval první.

„To není pravda. Nejsou tu kvůli pár soustům, ale aby zachránili svět.“

Xie Lian byl trochu zmatený, proč říkal zrovna tohle, ale duchovní mistři nespokojeně mlaskli.

„Cože, zachránit svět? Co to tu žvaníš? Měli by se starat hlavně o vlastní životy!“

„Ano, o takové věci se prostí žebráci nemusí starat. Jděte pryč a nepřidělávejte si problémy!“

Hua Cheng líně nadzvedl obočí. „Aha? Takže tvrdíte, že žebráci nemohou zachránit svět? Je to proto, že toho nejsou schopni, nebo snad že vám na to nejsou dost dobří?“

Jakmile to zaznělo, žebráci se začali nespokojeně ozývat a bouřit.

„To jsme neřekli,“ zlobil se Nebeské oko.

Shi Qingxuan okamžitě vystrčil hlavu z davu a ukázal na něj: „Hej hej hej, prý to jsem neřekl! Nemyslel jsi svými slovy přesně tohle? A jak opovržlivě jsi mluvil, slyšeli jste to všichni, že?“

„Jasan! Co tím jako myslel, že na to nejsme dost dobří?“

„Dostaneme něco k jídlu, ať už se přidáme nebo ne! To si myslíte, že jsme tu jen kvůli jídlu? Přestaňte se na nás dívat svrchu!“

Xie Lian se otočil k Hua Chengovi a ten na něj mrkl, jako by říkal „snadné jak facka.“

Princ si pomyslel, že má pravdu. Ačkoliv jich v kruhu zbylo hodně, žebráci doteď nebyli nijak zvlášť odhodlaní. Když však Nebeské oko a ostatní neúmyslně projevili své opovržení, Hua Cheng využil jeho věty o prostých žebrácích, a ještě ji zdůraznil, čímž v jejich srdcích podnítil vzdor a myšlenku: „Myslíte si, že to nedokážeme? Pak vám za každou cenu ukážeme, jak moc se pletete!“

Bojový duch se zvedal stále výš, obě strany na sebe křičely a Xie Lian se obrátil k Nebeskému oku:

„Jestli se opravdu bojíš, tak se jen dívej. Kdybychom skutečně udělali něco, co by ostatním ublížilo, stále nás budeš moci zastavit.“

Hua Cheng se na ně falešně usmál a dodal: „Ale nejlepší bude, když se nám prostě nebudete plést do cesty.“

Duchovní mistři sledovali Xie Liana s Hua Chengem celou cestu až sem, a teď, když už se nemohli držet zpět, byli najednou odvážní, alespoň dokud je nevyděsil Hua Chengův děsivý úsměv.

Teď se však Král duchů otočil k princi. „Gege, podívej se na oblohu.“

Xie Lian vzhlédl spolu s ním. Černé stíny pod kulatým měsícem byly stále zřetelnější, jako by se přibližovaly k zemi.

Hledáním pomocníků strávili kdoví jak dlouhou dobu a ty bytosti se už chystaly zaútočit!

Xie Lianovi se sevřelo srdce. Už nemají čas hledat další pomocníky! Nedal to však na sobě znát a okamžitě zavolal: „Všichni na místa! Pevně se chyťte!“

Shi Qingxuan už stál připraven. „Vaše Výsos… Bratře Xie, je nás tak málo, neprorazí ven?“

Byli v říši smrtelníků, takže některá náhodná oslovení by mohla způsobit nedorozumění a zbytečné potíže.

Xie Lian odpověděl: „Budu hlídat a neustále vše kontrolovat, a když se nějaké místo rozbije, půjdu tam a pole okamžitě opravím. Tímto způsobem získáme čas.“

V podstatě tedy bude dokola opravovat všechny objevivší se mezery.

„Uuhm, dobře, takže naše životy jsou ve tvých rukou, včetně mého, Vaše… bratře Xie. Musíš usilovně pracovat, dobře? Pracuj tvrdě, já jsem teď jenom smrtelník!“

„Dobře, bratře Fengu, dám do toho všechno.“

Žebráci měli zpocené dlaně a napjaté obličeje. Jakmile se pevně chytili za ruce, na obloze se tichou nocí rozlehl ječivý výkřik a zněl stále blíž a blíž.

Duchové přišli!

Xie Lian vystihl správný okamžik a vydal pokyn: „Nadechněte se a foukněte vzduch před sebe!“

Lidé sice nechápali proč, ale poslechli. Každý z nich si naplnil tváře a začal ze všech sil vyfukovat vzduch, který jim šel v chladné zimní noci od úst jako bílý obláček páry. Lidský dech sice nedoletí daleko, ale ohřátý vzduch smíšený s jangovou energií byl pro duchy velmi matoucí. Hua Cheng navíc tajně seslal maskovací kouzlo, které rozhořčené duchy oslepilo, takže neviděli, co se děje. Nejdřív se chtěli rozprchnout a hledat své oběti sami, ale náhle ucítili oblast plnou lidského tepla a živé aury. Zcela přirozeně se domnívali, že našli cíl svého útoku, a vzrušeně se vrhli tím směrem jako černý zuřící sloup.

Xie Lianovo zorné pole se celé zahalilo do tmy.

Zakřičel: „Všichni dávejte pozor, abyste neuvolnili stisk! Vstupují do pasti!“

V tu chvíli se zpoza Hua Chenga rozletěly tisíce stříbrných motýlů.

Strašidelné stříbrné světlo rozzářilo temnotu před princovýma očima a on spatřil, jak Hua Cheng natahuje ruku směrem k němu.

„Gege, pojď ke mně.“

Xie Lian se trochu polekal, ale okamžitě se jeho ruky chytil. Hua Cheng lehce zatáhl a strhl prince k sobě, ovinul mu ruku kolem pasu a klidně se rozhlédl. I když byli rozhořčení duchové dva tisíce let zavření v Peci a dlouhým uvězněním přišli o rozum, stejně se neodvážili přiblížit, takže kolem nich nebyl jediný černý stín.

Jakmile se duchové ocitli v kruhu, uvědomili si, že něco není v pořádku. Oháněli se a útočili kolem sebe, ale nezachytili nikoho živého. Jediní dva, které viděli, byli nedosažitelní, a stříbrní motýli všude kolem pro ně byli jako ostré čepele a dopadající šípy. Motýlí křídla se mihotala a útočila, duchové umírali a jejich výkřiky naplnily oblohu.

Rozhořčení duchové si konečně všimli, že se ocitli v pasti. Byli jako divoké šelmy v kleci, zatímco jejich oběti stáli mimo klec – nebo spíš sami byli železnými mřížemi té klece.

Zlost a hněv rozhořčených duchů se jen stupňovala. Zuřivě a divoce ječeli na žebráky, svýma sevřenýma rukama bránili v cestě, toužili pozřít jejich těla tak usilovně, až se jim stínová těla a tváře křivily a deformovaly vztekem. Někteří žebráci hrůzou ucouvli, ale ti vedle nich je zastavili.

„Držte se pevně!“

Xie Lian je také podpořil: „Nehýbejte se, nemohou vám ublížit, dokud je pole neporušené!“

Dav se trochu uklidnil. Našli se žebráci, kteří dokonce divoce plivali na vřískající duchy a přitom křičeli:

„Poplivu tě! Ušpiním tě! Vypadni odsud!“

Nejspíš někde slyšeli, že se duchové bojí špinavých věcí a princ nevěděl, jestli plakat nebo se smát.

„Nemusíte nic takového dělat! Tím jim strach nenaženete!“

Náhle koutkem oka zaregistroval, že jedno místo v lidské hradbě se rozpadá a že tam vzniká mezera. Rychle se tam ohlédl a spatřil vychrtlého žebráka s vypoulenýma očima a roztěkaným pohledem. Muž prudce oddechoval a byl tak nervózní, že se mohl co nevidět zhroutit.

Rozhořčeným duchům to také neuniklo a všichni se nahrnuli přímo k němu. Xie Lian se rozběhl a šlehl duchovní silou, až duchové zavyli a několik z nich bylo dokonce roztrháno na kusy. Princ rychle přiměl roztřeseného muže, aby se stáhl, a nechal ty po jeho pravici a levici se spojit. Než si mohl vydechnout úlevou, asi tři zhangy od něj na jihozápadě se objevilo nové slabé místo. Zrovna když se tam chystal vrhnout, zjistil, že o kus dál je další slabina, a to hned vedle Shi Qingxuana!

Nemohl stihnout oboje, takže vykřikl: „San Langu!“

Hua Cheng se však ani nehnul. „Gege, neboj se.“

Princ odmítal uvěřit, že by si toho nevšiml, a také nevěřil, že by byl schopný takové nebezpečí ignorovat. Nicméně rozhořčení duchové se chystali využít obě slabá místa.

V rozhodující chvíli však přiletěl žlutý talisman a vybuchl těsně vedle Shi Qingxuana.

Neublížil žádným duchům, ale přiměl je ustoupit. Ukázalo se, že zasáhli duchovní mistři, kteří je celou tu dobu bedlivě hlídali.

Teď s křikem přiběhli:

„Říkali jsme vám, že se do toho nemáte plést, ale když už si nemůžete pomoct, tak stůjte pevně až do konce! Jestli to nedokážete, dostanete se do pořádných problémů!“

Hua Cheng se obrátil na Xie Liana. „Vidíš, říkal jsem ti, že se nemusíš bát.“

Byl vždy ta klidný, takže princ mohl jen souhlasně kývnout.

Nebeské oko a jeho skupina už nevydrželi jen nečině přihlížet a sami vyrazili k nim. Byli to skvělí mistři bojových umění, a tak hbitě a rychle popadli každý dvě lidské ruce, chytli se jich a zaujali místo mezi nimi. Desítky a desítky nově příchozích se staly součástí kruhu a rozšířily tak lidskou hradbu.

Nebeské oko zavolal: „Kolegové kultivující! Rychle, rychle, kdokoliv má tady v hlavním městě žáky nebo školu, rychle jim řekněte, ať přijdou!“

„Běžte, běžte!“

„Zavolám sem i svého učedníka!“

Brzy poté se ulicí prohnalo dalších sto lidí.

Nešlo o žádné obyčejné civilisty, všichni to byli pružní mniši, mocní kultivující a hrdinní bojovníci. Každý z nich byl v plné výstroji, každý krok byl dlouhý jako dva, doslova radost pohledět. Xie Lian v duchu zajásal, zatímco žebráci zírali s doširoka otevřenými ústy. Když tato nová vlna lidí spatřila běsnící černý sloup plný zlé aury, byli nejdřív ohromeni, ale hned na to se k nim přidali. Lidská hradba se znovu rozšířila a na prostorné královské hlavní cestě už téměř nebylo k hnutí. Kromě nepopiratelné odvahy s sebou nově příchozí přinesli nejrůznější duchovní nástroje, s nimiž mohli značně prodloužit dobu, po kterou se jim podaří pole udržet.

Xie Lian už si byl téměř jistý, že to zvládnou. S klidnou sebejistotou zvolal: „Nemějte strach, karty se obrátily. Na naší straně je teď mnohem víc lidí, takže stačí, když se budeme pevně držet a zničení duchů je jen otázkou času!“

Všichni si už všimli, že situace se teď vyvíjí v jejich prospěch. Teď, když se jim do žil vlila nová naděje, se vše zdálo snazší a všichni byli plní sebedůvěry. Ozývaly se výkřiky:

„Zničte je!“

Nebeské oko na druhé straně kruhu promluvil: „Máme na své straně sto šedesát osm lidí. Kolik je vás? Jak dlouho myslíte, že vydržíme?“

Vůdce žebráků Shi Qingxuan si vše v hlavě několikrát přepočítal a hlasitě odpověděl: „Zbývá nám jich tady v šiku sto čtyřicet osm!“

„Celkem tři sta šestnáct lidí,“ doplnil Xie Lian. „Musíme jen najít…“

Hua Cheng však zavrtěl hlavou. „To není správně.“

„Co není správně?“ otočil se k němu princ.

Hua Cheng na něj vážně pohlédl. „Pletete se. Právě teď tu je tři sta sedmnáct osob.“

--Předchozí--   -Seznam kapitol-     --Další--

Poznámka překladatele: Ještě jednou poprosím o trpělivost s další pauzou, ve středu mám (tento semestr už poslední) zkoušku, takže další kapitolka nejspíš zase až ob týden...

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)

Liu Yao (nové) Kapitola 96: Tak trochu šílených tisíce li

Bian Xu se při spatření svého starého přítele zarazil a jeho nálada se poněkud zkomplikovala. Sám tu seděl s bílými vlasy, ale jeho vrstevník vypadal jako muž v nejlepších letech, což jasně naznačovalo, kdo z nich má navrch. Kultivující měli život několikanásobně delší než smrtelníci, a jejich mládí a krása, nepoznamenaná věkem, se zdála jako požehnání nebes. Mělo to však i svou krutou stránku – mohli světu ukazovat ošklivost, nevědomost nebo chudobu, ale nikdy ne věk.

To proto, že „stáří“ nebylo jen přírodním zákonem, ale odsuzujícím ukazatelem života vzdalujícího se od Tao.

Bian Xu si svou žárlivost nepřipouštěl, ale ve skutečnosti byl tím setkáním velmi rozrušený. Nenechal se vtáhnout do hovoru a jen na Ji Qianliho mírně kývl.

Mezi kultivujícími se rozhořela živá diskuze. Povídalo se, že pán Panství Bílého tygra byl kdysi těžce zraněn při vymítání démonů a musel na dlouhé roky odejít do ústraní, aby se zotavil. Zatímco bojoval o život, všechny záležitosti předal starším své sekty.

Teď se však ukázalo, že jeho svíce života nejenže nezhasla, ale měla se čile k světu.

Ji Qianli vzhlédl a spatřil nahoře ve větvích Cheng Qiana. Usmál se na něj a jeho další slova, navenek určená všem, směřovala k Tang Zhenovi: „Rád bych řekl, obzvláště těm z vás, kteří ke mně chovají zášť, že je třeba mít na paměti jednu věc. Jaký smysl má zničit jedním sekem něčí prvotní duši, když se ten někdo nebojí smrti? Jen bychom ukončili jeho trápení. To byste chtěli? Kdybych měl takového nepřítele, s nímž bych nedokázal žít pod jednou oblohou, toužil bych, aby žil dlouhý a zdravý život plný hanby a utrpení.“

Tato slova vyvolala další hlasitou hádku. Han Yuan by mu rád od plic odpověděl, ale byl tak vykolejený, že ho v tu chvíli nenapadalo nic smysluplného.

Ji Qianliho objevení bylo tak nečekané, že dokonce ani Tang Zhen nedokázal přijít na to, proč se dostavil.

„Vaše slova jsou rozumná, Pane Panství,“ kývl Tang Zhen klidně, „ale schopnosti kultivujícího Hana jsou příliš výjimečné. Pokud ho chceme uvěznit, je třeba najít vhodné místo.“

„A jaké místo je podle vás vhodné, kultivující Tangu?“ zeptal se kdosi.

Tang Zhen se směrem k tazateli mírně uklonil. „Všechny velké sekty mají dost svých vlastních záležitostí, takže se obávám, že by pro ně takový úkol mohl být komplikovaný. Menší sekty by možná měly vůli, ale chybí jim síla. Hm… Když jsme minulý měsíc prolomili Kostěné pole, všimli jste si kultivačního základu a dovedností s mečem, kterými oplývá vůdce sekty Yan?“

Dobře věděl, že všimli. A bylo to celkem hluboké prozření, protože kolik kultivujících mečů dosáhne prvotní duše? A kolik z nich vstoupí na úroveň Božské sféry?

Tang Zhen se usmál do nastalého ticha. „A to je důvod, proč věřím, že místem jeho uvěznění by měla být hora Fuyao.“

Sotva to dořekl, Ji Qianli, jehož postoj stále nebyl zcela zřejmý, zasáhl: „Nemyslím si, že by to bylo vhodné.“

Tang Zhenovi trochu cuklo oko.

Pán Panství Bílého tygra, s rukama sepjatýma za zády, vykročil vpřed a vrhl krátký pohled na Cheng Qiana v koruně stromu. „Sekta Fuyao je Han Yuanova původní sekta. I kdyby byl vůdce sekty Yan spravedlivý a nedal se ovlivnit osobními pocity, nevnutili bychom ho do pozice, která by na něj vrhala stín podezření? To není vhodné, vůbec ne. Nemám pravdu, můj malý příteli Cheng Qiane?“

Cheng Qian vnímal spodní proudy této konverzace, ale v tuto chvíli nebyl schopen jim porozumět. Proto mlčel.

V tu chvíli těsně u ucha uslyšel tichý hlas: „Odkud ho znáš? Kde jsi stihl poznat tak nestydatého člověka?“

Když otočil hlavu, zjistil, že jejich nejstarší bratr, který odmítl místo v první řadě a raději utekl a postavil si domek v Kamenném jádře, se v onom domku momentálně vůbec nenachází. Důstojný vůdce sekty se místo toho vyšplhal na strom jako opice.

A pak kdo je tu nestydatý.

„Vlastně mám návrh.“ Ji Qianli zvážněl, pomalu přešel až k Tang Zhenovi a pak pohlédl na Han Yuana. Ten najednou získal pocit, že se v pohledu Pána panství Bílého tygra skrývá podivný druh lítosti, tak děsivý, až mu naskočila husí kůže.

„Když jsem dříve cestoval se svými žáky, byl jsem svědky toho, jak jednu generaci sekty v Shuzhongu  sužují démoničtí kultivující. Lidé umírali jako mouchy. Síla těch démonických kultivujících nebyla velká a pro většinu zde přítomných by nebyli výzvou, ale jejich množství se ukázalo být obtěžující. A také… „Ji Qianli mávl rukávem, z nějž vylétla šedá postava. Byla to malá dívka s nepřirozeně šedou pletí, od pasu dolů byla podivně rozmazaná a nezřetelná. Visela ve vzduchu a z mrtvých očí jí vycházela nepopsatelná zášť a přízračná qi.

„Duch?“ zašeptal Yan Zhengming.

Mezi kultivujícími to zašumělo.

Tang Zhen vypadal, jako by dostal facku. Možná si vzpomínal na dny, kdy i on sám byl duchem. Mimoděk o krok ucouvl.

„Správně,“ pokračoval Ji Qianli. „Musím vás tu všechny informovat, že Lampa pohlcující duše, která na sto let zmizela, se znovu objevila ve světě lidí.“

Ten výrok vyvolal bouři.

Před více než sto lety se Lampa pohlcující duše objevila a způsobila strašlivé masakry. Nikdo nevěděl, odkud se vzal její nositel Jiang Peng, ale mezi démonickými kultivujícími se zapsal nevídaným způsobem. Kdysi se proslýchalo, že by svými schopnostmi mohl usilovat o titul Nejvyššího pána Beiminga. Démonický drak Han Yuan měl možná ruce od krve, ale stále existovaly věci, kterých bych se nikdy nedopustil. Zato metody kultivujícího dušetepectví neměly žádné dno.

Ještě ani nedozněly následky jedné katastrofy a už se hrnula další. Tihle arcidémoni byli jako komáři na začátku léta – jednoduše je nešlo vyhubit.

„Jiang Penga jsem kdysi potkal v údolí Mingming, ale omylem jsem ho nechal utéct,“ zašeptal Cheng Qian. „Opravdu už se přeměnil na Lampu pohlcující duše?“

Yan Zhengming ho pevně objal kolem pasu. „Proč jsi mi o tom neřekl?“

„Pořád jsi mě otravoval, tak jsem na to zapomněl.“

Za to si vysloužil naštvaný pohled, ale plameny Yan Zhengmingova hněvu byly spolehlivě uhašeny Cheng Qianovým nevinným výrazem. Oči vůdce sekty Yana změkly, načež mu nezbývalo nic jiného než odtlačit obličej svého mladšího bratra jiným směrem. „Dívej se tam, ne na mě.“

„Nejstarší bratře, nejste tu sami,“ poznamenala suše přehlížená Loužička.

Yan Zhengming po ní loupl očima.

Protože hrozbu pochopila, rychle otočila svou ptačí hlavu bokem. „Ach, to je v pořádku. Ten další člověk je naštěstí dočista slepý!“

Skupina Ji Qianliho si mezi sebou nějakou dobu šeptala a pak postupně ztichla. Pán Panství Bílého tygra se otočil na Han Yuana: „Pobýval si mezi Chodci nočních můr dlouhou dobu a máš značné zkušenosti s démonickou cestou. Byl bys nyní ochoten nám pomoci?“

Han Yuan mu pohled oplatil s chladným úsměvem.

„Lampa pohlcující duše se neobjevila sto let,“ promluvil Tang Zhen dřív, než mohl Han Yuan odpovědět. „Přítomnost jednoho ducha ještě neznamená, že máš pravdu. Z tvých slov se mi zdá, vůdce sekty Bílého tygra, že se snažíš poslat démonického draka zpět do Nanjiangu. Všechny přítomné sekty čelily mnoha těžkostem a utrpěli velké ztráty, aby jej chytili. Pokud je tvým plánem nechat tygra vrátit se zpět na horu, nevím, zda s tím budou všichni souhlasit.“

Sice Ji Qianliho slova překroutil, ale dávalo to smysl.

„Nerozumím, třetí bratře,“ zašeptala Loužička. „Proč to vypadá, že starší Tang chce našeho čtvrtého bratra chvíli chránit a pak zase naopak?“

Cheng Qian jí beze slova pohladil po hlavě, ale v duchu si kladl podobnou otázku. Tang Zhen chtěl Han Yuana chránit, ale nesouhlasil s jeho návratem do Nanjiangu. Proč?

Ji Qianli se dole pod stromem usmál. „Ve skutečnosti to má jednoduché řešení. Zapomněl jsi snad, kolego kultivující Tangu? Tvá trigramová deska s přísahou krve je stále zde, že? Když bylo možné ji nastavit jednou, můžeme to udělat znovu. Nejenže přimějeme démonického draka, aby s tím souhlasil, ale můžeme do přísahy zapojit i vůdce sekty Yana a ostatní a projednat společně podmínky. A navíc, ty sám jsi tuto schůzi ustanovil o celý měsíc po konfliktu, takže Han Yuan měl příležitost kdykoliv utéct. On tu však celou tu dobu čekal. To snad jasně ukazuje sílu přísahy!“

Na Tang Zhenovi nebyly znát žádné emoce a jeho výraz byl prázdný jako dřevěná socha.

Ji Qianli pokračoval: „Pokud nesouhlasíte, chcete se snad s Lampou pohlcující duše a zástupem jejích duchů utkat sami? Dáváte přednost tomu, poradit si s démonickými kultivujícími samy? Možná mají nevelkou moc, ale o to větší prostředky.“

Bian Xu mu nezdvořile vpadl do řeči útočným tónem: „Tak nám řekni, jak splatí svůj krvavý dluh!“

Ji Qianli se na chvíli odmlčel. „Bratře Biane, mrtvé nikdo k životu nevrátí. Poddat se zášti brání tvé kultivaci, musíš to sám cítit.“

Bian Xu, který si tím sám doslova naběhl na vidle, zuřivě zkřivil tvář. Han Yuan se však jen zasmál. „Já ho pro tebe svým životem klidně splatím!“

Tang Zhen na něj přesunul svůj pohled a pomalu pronesl: „Han Yuane. Kultivující musí mluvit i jednat s obezřetností. Někdy je to, co člověk řekne, jako rozlitá voda, kterou jen těžko vrátíš do džbánu. Příště si dobře rozmysli, co vypustíš z úst.“

Han Yuanova věta nemusela nutně odrážet jeho skutečný záměr, spíš jen ze zvyku provokoval jen za účelem chvilkového potěšení. Tang Zhenovo napomenutí tak mohlo mít úplně opačný efekt, protože Han Yuanův srdeční démon se vždy řídil strategií vzdorovat každému příkazu, a nejvíc ze všeho nesnášel urážky a hrozby. Cheng Qianovi se rozbušilo srdce, protože se obával, že je schopný takové napomenutí okamžitě proměnit v přísahu Nebesům, že se teď a tady vzdá života.

Nechtěl Tang Zhena podezírat, že by ho schválně provokoval, ale cítil blížící se potíže.

„Šššš, neměj strach,“ řekl mu Yan Zhengming tiše. „Jen se dívej.“

Han Yuan už opravdu zvedal ruce v gestu přísahy, ale sotva se nadechl k proslovu, jeho výraz se náhle změnil. Tělo mu ztuhlo, několikrát naprázdno otevřel ústa, ale žádný zvuk nevyšel.

Cheng Qian přesunul duchovní sílu do svých očí a zjistil, že Han Yuanovo tělo jako by bylo zabaleno v tenké vrstvičce vody. Vzpomněl si na Voduodpuzující perlu, kterou mu sám doručil. Vlastně to mohl čekat. Když Han Yuan zůstal čekat u zbytků Mříže deseti, Yan Zhengming mu přál každou minutu nepohodlí a vlastně by na něj nejraději tu vodu lil sám. Proč pak pro něj tak laskavě připravil ochranné kouzlo?

„Je to ta Voduodpuzující perla,“ potvrdil Yan Zhengming, jako by mu četl myšlenky. „Když si ji necháš na těle po dobu jednoho spálení kadidla, tři dny nemůžeš skládat přísahy. Bál jsem se, že tu řekne nějaké nesmysly.“

Něco tak podivného a neužitečného mohl vyrobit jedině Li Yun.

Yan Zhengming se však vzápětí sám pro sebe zamračil. „Ale co je to s Tang Zhenem? Vzal si špatné léky?“

V nastalém tichu měl Ji Qianli konečně možnost Bian Xuovi odpovědět. „Tvoje síň Černé želvy leží v ledových pláních dalekého severu, oddělená od Nanjiangu stovky tisíc li. Chápu, že tě to neznepokojuje, ale bude pak tvá Síň ten nepořádek na Centrálních pláních řešit?“

Pak zvedl ruku a ukázal na malého ducha dosud visícího ve vzduchu. Podrážděný přízrak náhle vyrazil kupředu a několik nejblíže sedících kultivujících v panice uskočilo do stran.

Stařec z Panství Bílého tygra se dlouho neukazoval, ale jakmile už vylezl na světlo, dokázal věci pořádně zkomplikovat. Do očí se mu to nikdo říct neodvážil, nakonec šlo o jednoho ze Čtyř mudrců.

„Vyhlašuji následující přísahu krve,“ pokračoval lhostejně. „Za prvé, démonický drak musí udělat vše, co bude v jeho silách, aby zadržel démonické kultivující řádící na Centrálních pláních, stejně jako Lampu pohlcující duše, jinak bude čelit desetinásobné odplatě. Za druhé, po chycení Lampy bude uzavřen v Nanjiangu a celý svůj život bude střežit jeho vstup. Nikdy nesmí učinit ani krok za jeho hranice, jinak bude čelit desetinásobné odplatě. Za třetí, jelikož musí být potrestán, každý den po dobu pěti set let bude muset snášet bičování, přičemž tento trest bude zrušen pouze v případě jeho smrti stářím, jinak bude čelit desetinásobné odplatě. Za čtvrté, od nynějška nesmí svévolně masakrovat nevinné, vytvářet démonické zbraně, přijímat žáky nebo kohokoliv učit, jinak bude zasažen bleskem a zemře hrozivou smrtí.“

Jakmile to dořekl, osmitrigramová deska, už jednou použitá na přísahu krve, vzlétla přímo do jeho ruky. Ji Qianli se usmál a rozhlédl se. „Vyslovil jsem přísahu krve, ale protože démonický drak studoval v sektě Fuyao, budu muset požádat jejího vůdce Yana, aby přísahal spolu se mnou. Pokud někdy upřednostní démonického draka před cestou spravedlnosti, jejich sekta upadne a pokrevní linie bude přerušena. Předpokládám, že nikdo není proti?“

Pokud někdo proti byl, neodvážil se vystoupit, zneklidněn celou tou řadou desetinásobných odplat a zasažení bleskem.

Ji Qianli se chopil iniciativy a z prstu vytlačil kapku krve, která dopadla na desku. Poté desku hodil přímo ke vzrostlému stromu.

Všichni zadrželi dech. Deska obkroužila hustou korunu stromu jako talíř, než ji náhle zachytila ruka. Yan Zhengming odhrnul větve na stranu a s pohledem na Ji Qianliho nechal na desku ukápnout vlastní krev – sekta Fuyao složila přísahu.

Když se pak deska rozletěla směrem k Han Yuanovi, Tang Zhen natáhl ruku s úmyslem ji zastavit. „Vůdce sekty Yane, měl bys zvážit, zda…“

Nestihl to doříct, protože deska ho obletěla a skončila u Han Yuana.

V okamžiku ji chytil, sekta Fuyao stvrdila přísahu krve a na Han Yuanově ruce se objevil symbol přísahy. Zíral na něj, úplně ohromený.

Tohle…

Po celou tu dobu ho jeho nejstarší bratr nevyloučil. Stále byl jedním ze sekty Fuyao!

V tu chvíli necítil ani náznak hněvu, že byl donucen složit takovou přísahu. Rychle zvedl hlavu a pohlédl na Yan Zhengminga na stromě. Rty se mu trochu třásly, ale nic neřekl.

Zato Tang Zhenův výraz se zkřivil. Přísaha krve již byla dokončena.

Cheng Qian si v duchu povzdechl. Uvnitř se cítil zároveň klidný i podivně prázdný.

Han Yuan přivedl lidský svět do strašného chaosu jen kvůli osobní pomstě. Nebylo možné minulost smazat, jako by lidské životy neměly žádnou cenu. To prostě nešlo. Musel zaplatit obrovskou cenu a nemohl tomu uniknout, protože by kromě jeho nepřátel zasáhl i karmický zákon Nebes.

To, že mu bylo umožněno žít a snášet pokání, bylo samo o sobě dostatečnou laskavostí. Ať už by byl uvězněn na hoře Fuyao nebo donucen strážit Nanjiang, nebylo lepšího řešení.

Poté, co byla celá věc rozhodnuta mezi sektou Fuyao a Panstvím Bílého tygra, ostatní neměli co dalšího říct. Po jednom vystoupili zástupci sekt a přidali k desce s přísahou své svědectví.

Ve svitu zapadajícího slunce bylo vše vyřešeno.

Když se začali rozcházet, Ji Qianli poslal pryč své učedníky a sám přišel za Cheng Qianem. Prohlédl si ho od hlavy až k patě a pousmál se. „Už je to dlouho, co jsme se viděli. Udělal jsi pokrok, zlepšil ses a tvé vyhlídky do budoucna nejsou špatné.“

„Vůdce sekty Ji,“ uklonil se Cheng Qian uctivě.

„Ji Qianli…“ usmál se oslovený. „Snažíš se mi vysmívat jen proto, že jsem si tě minule trochu dobíral? Nezlobíš se na mě, že jsem ti zavřel tvého mladšího, že ne?“¹

Jméno Pána panství Bílého tygra bylo Shang Wan’nian. Věděl to každý, tedy kromě těch, kteří nevěnovali pozornost ničemu ze světa kolem sebe – jako Cheng Qian.

Proto teď sklonil hlavu. „To bych si nedovolil.“

Pán Panství Bílého tygra se na něj lehce usmál „V zakalené vodě se vždy bude někdo snažit lovit ryby. Ve špatných plánech se zase vždy najde mezera pro někoho, kdo ti skrze ni vrazí dýku do zad. Obávám se, že teď se hodně věcí změní. Musíte být opatrní.“

Poté se podíval na místo, kde se mu do kůže pomalu vstřebával symbol přísahy krve, a vychytrale se usmál. „Ale jak už to tak bývá, nás starce to už nemusí trápit.“

Cheng Qian byl těmi slovy zaskočen. Shang Wan’nian nejspíš opět ukázal trochu toho svého šílenství, neboť si při odchodu pro sebe mumlal: „Proč by mě po smrti mělo zajímat, jak vysoká přijde povodeň?“

Náhle se znovu otočil a málem do Cheng Qiana vrazil. Chytil ho za výstřih roucha a bez mrknutí na něj zíral očima hlubokýma jako dvě černé studny, jimž není vidět na dno.

Pak doprostřed Cheng Qianova čela vnikla nitka duchovního vědomí.

Uslyšel slova toho druhého přímo ve své hlavě: „Dlouho bylo Poslechnout jsoucno přestrojené za kousek duchovního nefritu, putujícího světem. Nikdo ho neměl být schopen poznat a nevím, proč skončil u tebe. Nejspíš je to vůle Nebes… nuže, hlavně ať nikdo nezjistí, že ho máš. Pamatuj si to.“

Jejich blízkost byla v tu chvíli velmi nezvyklá a velmi troufalá. Jakoby odnikud se objevila ruka a stáhla Cheng Qiana dozadu, čímž ho elegantně dostala z Shang Wan’nianova dosahu.

Yan Zhengming ruku stáhl, urovnal si rukávy a bezvýrazně pronesl: „Zdravím pana Shang Wan’niana. Prosím chovejte se důstojně.“

Cheng Qian svraštil čelo a ztratil v myšlenkách. To nevysvětlitelné „ucho“ na jeho dlani tedy bylo Poslechnout jsoucno? Nikomu o tom neřekl, ale jednou se zmínil Tang Zhenovi. Vzbudil tím jeho podezření?

Neměl mnoho přátel, ale Tang Zhen mezi ně patřil. Když byl takto donucen spekulovat o motivech starého přítele, najednou měl pocit, jako by se mu na hrudi usadila kaluž studeného, lepivého bahna, které mu ztěžovalo dýchání.

„Pane Shang Wan’niane, počkej…“

Právě když se chtěl zeptat, co to vlastně je to „Poslechnout jsoucno“, Schang Wan‘ nian ustoupil o několik kroků dozadu a pak si v utišujícím gestu přiložil prst na rty. Ten starý blázen si následně ukázal na oči, na uši a znovu na ústa, a třikrát přitom zavrtěl hlavou: nevidět, neslyšet, nemluvit.

Jakmile byl hotov, sklonil hlavu a na tváři se mu objevil těžko popsatelný úsměv. S rukama za zády se otočil a vydal se k Han Yuanovi. „Můj malý příteli, můžeš sestoupit z Mříže deseti. Dnes jsem přišel bez pozvání, a tak tě požádám, abys mě doprovodil zpět na horu Fuyao. Po dvou dnech se mnou půjdeš do Shuzhongu a pak se vrátíš do Nanjiangu. Hej, proč ten výraz? Tohle všechno se stalo kvůli tobě, takže je jen přirozené chtít, abys po sobě uklidil.“

Yan Zhengmingovo obočí málem vyskočilo nad jeho čelo. „Nepozvaný host už ani nepotřebuje můj souhlas?“ zamumlal dotčeně.

Z dálky se ozval zvuk Shang Wan’nianova smíchu, přesně načasovaného jako odpověď na jeho otázku.

Yan Zhengming zvážněl, střelil pohledem po Loužičce, která nepochopila ani slovo, a Cheng Qianovi, který tam stál s hlavou plnou starostí, a pak svého třetího bratra chytil za zápěstí. „Jdeme.“

Loužička je bezstarostně následovala s neobyčejně spokojeným a optimistickým výrazem. „Nejstarší bratře, vrátí se teď čtvrtý bratr domů?“

Jednoduše neměl chuť věnovat jí pozornost. „Malý Qiane, co tím Tang Zhen sledoval? Řekl ti předtím něco?“

Cheng Qian nakrčil čelo a srdce měl jaksi zauzlované. „Řekl mi, že chce chránit Han Yuana tím, že ho uvězní na hoře Fuyao.“

„A to není dobře?“ dotázala se zmatená Loužička.

„Dobře? Můj ty smutku!“ Yan Zhengming protočil oči. „Máš pocit, že to myslel takhle? Vždyť druhým dechem naznačoval, že pokud nemá zůstat na hoře Fuyao, pro jistotu ho zabijte!“

Cheng Qianovy prsty přejely po pochvě Mrazivého ostří. Dokud nebude mít nevyvratitelný důkaz a nevyjde najevo pravda, byl ochoten Tang Zhenovi odpustit všechny jeho zdánlivé úskoky. Nechtěl ho z ničeho podezírat.

Ačkoliv přátelství mezi kultivujícími nebyla obvykle příliš vřelá, vyžadovala základní důvěru. Přesto musel uznat, že tentokrát má jejich nejstarší bratr pravdu.

„Půjdou hledat Lampu pohlcující duše,“ řekl. „Půjdu s nimi.“

„Já taky!“ vypískla Loužička a mrskla nádhernými křídly.

„Ani náhodou,“ přerušil je Yan Zhengming a zahleděl se na Cheng Qiana. „Jakmile se vzdálíš z mého zorného pole, určitě se něco stane. A ty…“ pohlédl na Loužičku a nešetřil sarkasmem, „ty tu rámusíš proč? Zavři zobák!“

Cheng Qian měl viditelně na srdci něco dalšího, ale vůdce sekty Yan jen mávl rukou, aby ho umlčel. „Nemusíš nic říkat. Zítra si promluvím s Shang Wan‘nianem a zjistím, jak se věci mají. Je ten staroch vážně jeden ze Čtyř svatých? Proč mi přijde spíš jako šílenec?“

…

Toho večera nemohl Cheng Qian usnout. S námahou se vyprostil ze spleti Yan Zhengmingových končetin a odešel meditovat na odlehlé nádvoří svého pavilónu Qing’an. Ani tam se ale nedokázal uklidnit, stále měl pocit, že se něco chystá.

Najednou se prudce rozrazily dveře jeho nádvoří. Otevřel oči a spatřil tam stát Li Yuna s tváří temnou jako bouřkové mraky.

„Je tady náš nejstarší bratr?“

 „Proč?“

„Shang Wan’nian je mrtvý.“

 -Předchozí-    -Kapitoly -    -Další-

 Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)

---

1 Nepřeložitelná slovní hříčka. Když se mu vůdce Panství Bílého tygra představit poprvé, použil při hovoru s ním zřejmě nějaké úsloví, které možná zaniklo v překladu. Vyslovil každopádně ono „jiqianli“, tedy „několik tisíc li“. Protože Ji je skutečné příjmení, Cheng Qian to pochopil jako začátek jména. Teď, když si to hrdinové vyjasnili, už bude slovo psáno malým a dohromady, jak se patří. ^↩