Liu Yao: (nové) Kapitola 109 Epilog

V pohoří Shuzhong trvalo Li Yunovi celých deset dní, než vytvořil své neuvěřitelně obrovského pole Shromažďování duší. Nijak se to nelišilo od kopání příkopu těsně vedle jezera – celou dobu se neodvážil udělat jedinou chybu, protože se bál, že jediný špatný krok způsobí katastrofu pro celý kraj.

Každého ze své skupiny, kdo ještě alespoň trochu dýchal, poháněl jako mezky. Někteří po celém okolí hledali duchovní kameny, jiní pomáhali s výpočty rozložení pole Shromažďování duší. Po těch deseti dnech byli všichni na pokraji svých sil, a to ani nemluvě o Han Yuanovi a Loužičce, kteří se střídali v zadržování Obětování.

Všechny pilulky, které skupina měla, skončily v žaludcích těch dvou.

Když Loužička spolkla jádro yao, měla pocit, že musí prasknout. Teď však nabyla dojmu, že tři tisíce let jsou k ničemu – potřebovala by třicet tisíc!

Ve chvíli, kdy Li Yun prohlásil pole za hotové, Han Yuan už nedokázal udržet svou dračí podobu, okamžitě se změnil v člověka a zhroutil se mezi ostatní vyčerpané kultivující jako polomrtvá hromádka masa. Vyčerpal se až na dřeň a sálala z něj aura smrti, jako by byl nevyléčitelně nemocný.

Přesto se ten démon, stojící jednou nohou v hrobě, tvrdohlavě natáhl, chytil Li Yuna za nohu a hlasem slabým jak pavučina zašeptal: „Nezapomeň… na prapor!“

Li Yun neměl čas se mu otevřeně vysmívat. Vyvlékl nohu z jeho sevření tak, že si zul botu, a napůl bosý vyskočil na svůj meč.

Letěl jako vítr, napnutý k prasknutí, a sledoval dráhu Obětování, které mířilo k poli Shromažďování duší. Tvorba toho pole vyprázdnila jeho původně nacpaný cestovní vak a všechny duchovní předměty i talismany byly spotřebovány – a přesto se zdálo, že sílu této techniky podcenil.

Několikrát málem unikla z jeho pole. Pokaždé, když se v sestavě pole objevila trhlina, se okolostojící kultivující rozšuměli jako nádeníci na říčním břehu, nahrnuli se ke slabému místu a ihned ho opravili a znovu ucpali.

Starší Bílého tygra byl duchy zraněn tak těžce, že sotva připomínal člověka, ale přesto se tvrdohlavě hnal v první linii. Dřepěl ve vzduchu na svém meči, lokty opřené o kolena, a s otevřenými ústy a nataženým krkem z bezprostřední blízkosti sledoval, jak Obětování teče dolů jako povodeň. Cestou zachytil Nian Dadu, který se k němu řítil jako bezhlavá moucha, a odsunul ho stranou. „My jsme to… opravdu dokázali,“ zamumlal.

Jakmile to Li Yun uviděl, okamžitě z dálky vyslal signál a mával, jako by mu šlo o život, přikazuje tím všem na létajících mečích, aby sestoupili na zem.

Vzápětí se z planiny ozvala ohlušující rána a všichni, kdo ještě hloupě zůstali ve vzduchu, se jeden po druhém zřítili ze svých mečů dolů.

Obětování v sobě neslo nesmírné křivdy, zuřivost a zoufalství. Stékalo šikmo dolů z vysokých útesů jako převrácená hvězdná řeka a dopadalo na zem, kde se měnilo v bublající jezero. Vřelo a přelévalo se a během toho srovnalo se zemí nespočet neúrodných hor. Původní krajina byla zcela k nepoznání, bezedné propasti byly rozryty hlubokými trhlinami.

Otřesy země způsobené Obětováním trvaly celý den a půl, než se prach konečně usadil. Li Yun stál nad tím vším s bosou nohou vysoko pokrčenou jako kohout a tupě zamumlal: „Han Yuane, že jsi tohle dokázal zadržet byť jen na chvíli… jsi vážně docela slibný spratek.“

Han Yuan, na samém konci sil, neodpověděl a vypadal, jako by už zakusil laskavou náruč zesnulých předků.

„Co je s ním?“ zeptala se Loužička úzkostlivě.

Li Yun se k Han Yuanovi na chvíli sehnul, prohlédl si ho a pak zavrtěl hlavou. „Ach jo, když ho tak vidím, možná že nebude dobrý nápad sehnat mu ten prapor. Nemá ani dračí kost a je v takovém stavu… kdyby ho skutečně dostal, nejspíš by ho to poslalo rovnou do hrobu.“

Han Yuan, před chvílí téměř mrtvý, okamžitě ožil a začal se zmítat jako leklá ryba. Ze všech sil se snažil hodit po Li Yunovi jeho vlastní botu, kterou měl stále u sebe. „To by sis nedovolil! Byli bychom do konce života nepřátelé!“

Starší z Vesnice Bílého tygra, který byl vždy ochotný pomoci, kontaktoval několik velkých sekt v oblasti, včetně údolí Mingming. Tyto sekty ještě měly smysl pro spravedlnost – hned následující den poslaly různé léky na zranění a posilující elixíry, po nichž zůstala celá skupina odpočívat v údolí Shuzhong půl měsíce, než konečně pokračovala na jih.

Han Yuan se stal po svém zotavení ještě namyšlenější, protože ho hřálo vědomí, že pomohl s porážkou Tang Zhena a Bian Xua. Sám se ujal iniciativy a cestou pro výstrahu efektivně vyvraždil několik démonických kultivujících, kteří se jim opovážili vzdorovat. Když dorazil do Nanjiangu, démoni, kteří se po smrti Devíti mudrců rychle vzbouřili, už byli natolik zastrašení, že se okamžitě stáhli do ústraní.

„Oblast před vámi, kde cestu blokuje zkažený vzduch a démonická qi, je území Chodců nočních můr,“ řekl jim Han Yuan. „Vy ze spravedlivých sekt tu nejste vítání. Táhněte.“

Loužička vystrčila hlavu zpod jeho zad, plná zvědavosti nad podobou doupěte nejvyššího z démonů celé země. „Bratře, vy démoničtí kultivující jste ten typ, co loupí bohatství a krásky?“

„Jo.“ Han Yuan na ni opovržlivě pohlédl. „Ale krademe jen lidské krásky, ne ptačiska s dlouhými ocasními pery. Ty mít strach nemusíš.“

Naštvaně mu vychrlila oheň do týla.

„Nezapomeň mi doručit Velký dračí prapor,“ připomenul Li Yunovi a mávl rukou, aby rozpustil Loužiččinu ohnivou kouli. Pak vykročil k úkrytu Chodců nočních můr.

Jediným pohybem rukávu se odnikud vynořila obrovská horská brána, na níž bylo majestátními tahy napsáno „Noční můry“, to vše doplněno obrazem netvora s otevřenou tlamou plnou krve. Temná a strašlivá démonická qi se vznášela všude kolem a mísila se s výpary zkaženého vzduchu, což scenérii dodávalo ještě děsivější vzhled.

Z rukávu Han Yuanova dračího roucha vyletěl krvavě rudý osmiboký trigram, připlácl se přímo vedle nápisu „Noční můry“ a okamžitě na něm zanechal krvavě rudou pulzující pečeť.

Ten krvavý symbol byl jako kapka oleje vhozená do vroucí vody. V krátkém čase se z údolí Chodců nočních můr objevily nesčetné páry zvědavých očí, obezřetně sledující navrátivšího se ďábla.

Měl na sobě šaty otrhané jako nějaký žebrák, ale když bez jediné známky obav vpadl do země démonů, byl jeho krok jako krok regenta vracejícího se na svůj dvůr.

Bohužel jeho důstojnost nevydržela déle než pár kroků. Loužička, která ho ještě před chvílí chtěla upéct na uhel, pocítila při pohledu na tu vzdalující se postavu náhlý příval stesku a hlasitě zavolala: „Bratře! Později se za tebou zastavím a můžeme si spolu hrát, ano?“

„Hrát si, leda tak prd,“ pomyslel si Han Yuan se zaťatými zuby. „Kvůli tobě jsem ztratil tvář!“

Za zády se mu mihla silueta obřího draka, když se vrhl po hlavě do výparů Nanjiangu, jako když Azurový drak vplouvá do moře. Ani jednou už se neohlédl.

Tady zůstane na stráži po celý zbytek svého života.

…

Zde se skupina rozdělila. You Liang dokončil pohřební obřady Úřadu a neměl kam jít, takže ho Li Yun se v souladu s Yan Zhengmingovým slibem Wu Changtianovi rozhodl přivést ho s sebou zpět na horu Fuyao.

Naproti tomu Nian Dada se po podání hlášení odebral sám k Východnímu moři, aby hledal reinkarnaci Nian Mingminga.

Jenže najít obyčejného kojence v moři lidí se snáze řekne, než udělá. Han Yuan mu navíc sdělil jen přibližný směr, nic konkrétního.

Nian Dada se tedy několik dní toulal po okolí Východního moře. Nechtěl se vzdát, a tak se rozhodl najít místo, kde by se na čas usadil a mohl dál pátrat.

Vydával se za smrtelníka a vyptával se lidí na levné ubytování, až ho jeden rybář zavedl do odlehlé oblasti na pobřeží. Stál tam mohutný strom kustovnice, tak obrovský, že si snad musel brzy vykultivovat vlastní duši. Jeho větve trčely všemi směry, jako by mířily k nebi, a visely na nich řady plodů rudých jako krvavé perly. Pod stromem se nacházel malý, zpustlý dvorek.

U jeho vstupu stál prasečí chlívek postavený z několika velkých kamenů a vedle brány někdo pověsil pár veršů. Vlevo stálo: „Tři mince za noc“ a vpravo zase „Zůstaň, nebo vypadni.“

Nian Dadu taková neomalenost zaskočila. Dlouho mu trvalo, než se odvážil nesměle zaklepat na bránu, ale stejně to udělal jen velmi potichu – znělo to spíš jako škrábající myš.

Ani po dlouhém ťukání se nikdo neozval. Už se chystal odejít, když se náhle ozvalo zaskřípění a zevnitř vyšel statný muž. Byl to zjevně smrtelník, ale přesto z něj vyzařovala majestátní, nikoli však násilná aura.

Svalovec na něj ostře pohlédl: „Copak tě doma málo krmili, že neumíš pořádně zaklepat? Budeš tu bydlet, nebo ne?!“

Nian Dada nedokázal té těžko vysvětlitelné autoritě odolávat. „A-ano, s-starší… budu!“ vyhrkl.

„Tak starší?“ Muž pozvedl obočí. „Hm. Tolik cavyků – a to jsi kultivující! Takového nanicovatého budižkničemu jsem ještě neviděl. Zaplať a mazej dovnitř!“

Nian Dada se neodvážil odporovat a poslušně vešel.

…

Démonická energie visící nad zemí se začala usazovat teprve po dvou měsících, a ještě nějakou dobu trvalo, než zmizela docela.

Sto osm tisíc schodů Věže lhostejnosti přinutilo dvě velmoci současného kultivačního světa šlapat nahoru skoro tři měsíce.

Oba měli těla pokrytá bezpočtem ran všech velikostí. Ve chvíli, kdy spatřili vrchol, dokonce i Cheng Qian klopýtl a málem klesl na koleno.

Bylo to až příliš namáhavé. Světlo Mrazivého ostří bylo otupělé a mdlé a on by se nejraději skutálel přímo dolů. Vůbec netušil, jak se sem dokázal Tong Ru vyšplhat sám.

Věž byla prázdná, tichá a ponurá. Vepředu jdoucí Yan Zhengming se náhle zastavil.

„Co je?“ zeptal se Cheng Qian chraplavě. Vyčerpáním sotva popadal dech.

„Pojď se podívat.“

Na věži byla vidět hluboká stopa lidského chodidla, pokrytého krví. Krev už vybledla do barvy staré rzi, ale věž stopu věrně uchovala, takže tu zůstala celá staletí.

Už jen při pohledu na ten šokující otisk bylo možné si představit scénu, když Tong Ru vtrhl dovnitř – jednou nohou už stál na věži, zatímco druhou se ještě opíral o kamenné schody, tělo samou ránu. Musel být na samém konci svých sil, když se vkleče podpíral a zanechal za sebou tak hluboký otisk. Když z posledních sil zvedal hlavu k oslnivému Kameni přání, připadalo mu to nejspíš jako nedosažitelný sen.

Nikdo se s ním nestřídal v držení meče, nikdo mu nekryl záda. Byl sám, zatížený temnými myšlenkami, bez možnosti se komukoliv svěřit. Pod dvojím trápením svého srdečního démona a vlastního svědomí se odvrátil od smrtelného světa a kráčel cestou krve.

Když nad tím tak přemýšleli, pak i s vědomím, že se jeho qi vymkla kontrole ze sobeckých důvodů a přivolala bezpočet pohrom, náhle ho nedokázali kritizovat.

Po krátkém odpočinku rychle vyprostili Kámen přání z Ledového plamene. Choval se, jako by byl živý – po jemném postrčení se sám vrátil na místo a dokonale tam zapadl. Světlo proudící v jeho nitru se na okamžik zastavilo a démonická energie, která se kolem něj vinula, jako by se změnila v hrst popela, který byl v okamžiku pryč.

Na Věži lhostejnosti nebylo jediné smítko prachu, natož jakákoliv pečeť, ale přesto z ní vyzařovalo hluboké ticho. Veškeré přemrštěné naděje a ambice v lidských srdcích se zde samy od sebe utišily a člověk jako by se navracel k přirozené čistotě svého chování.

Vystoupat těchto sto osm tisíc schodů bylo jako přežít sto osm tisíc pohrom.

Cheng Qian cítil, jak se od něj vzdalují všechny nářky, výkřiky, smích i řev – jako by sen, v němž byl zachycen, konečně skončil. Mysl měl neuvěřitelně jasnou, jako by znovu uslyšel vzdálenou cestu Nebes.

Nohy měl ztuhlé a nejisté, a tak se nechal vést instinktem, lehl si na záda a naslouchal, jak se chaotičtí srdeční démoni okolo postupně uklidňují a krotnou. Neměl v sobě už ani špetku energie.

Yan Zhengming na tom nebyl o moc lépe. Většinou své váhy se opíral o Mrazivé ostří a stál bez pohnutí jako v transu. „Když tehdy Tong Ru vyslovil u kamene své přání, byl ochoten obětovat milion duší… a co teď? Co se s tím vším stalo?“

Cheng Qian zavřel oči a téměř neslyšně odpověděl: „Nestalo se nic. Kámen mu přání ve skutečnosti nesplnil, že?“

Linie Fuyao zůstala přerušená, mistr Muchun byl stále mrtvý.

Jen kvůli tomu lidé jeden po druhém zpřetrhali vazby a lidský svět byl uvržen do chaosu… který se utišil teprve dnes.

Pohroma byla jako pekelný požár zachvacující pole – bezcitně a nezastavitelně drtící to, co jí stálo v cestě, až vše proměnila na popel.

A přece však po smrtelném zmaru v jarním větru tiše vyrašily něžné výhonky.

„Jaro na uschlém stromě“ bylo zároveň začátkem a možná i koncem.

Yan Zhengming tam chvíli mlčky stál. „Až se vrátíme, vezmi mě, jak bude chvíli čas, do Bezútěšného údolí. Rád bych viděl našeho mistra a staršího mistra.“

„Chceš se jim pochlubit, jak jsi za poslední století vzdoroval divokému proudu a dosáhl velkolepého úspěchu obnovení sekty, že?“ nadhodil Cheng Qian.

Pocit, že ho mladší bratr dokonale prokoukl, byl dost nepříjemný. Zahanbený a rozzuřený zvedl nohu a Cheng Qiana kopl. „Řekl jsem ti, že mě tam máš zavést, tak mě tam prostě zavedeš! Proč kolem toho děláš tolik cavyků?“

Bohužel, jeho plánovaná cesta přinesla jen zklamání.

O dva měsíce později měl Yan Zhengming v ústech List potlačující život a zalykal se hněvem, zatímco se přesně ve chvíli soumraku pokoušeli s Cheng Qianem proniknout do údolí. Cestou míjeli přízračné bytosti, až nakonec po známé cestě pronikli k místu, kde byl Tong Ru pohřben.

Jenže kosti, které tam měly být, tam nenašli.

Místo několikrát prohledali, ale bez úspěchu. Cheng Qian už skoro začal pochybovat, zda nejsou jinde, než nakonec pod obrovským stromem vyhrabal měděnkou pokrytou minci.

Pak si vzpomněl, jak Tong Ru kdysi řekl, že už se příště nejspíš nebudou moci setkat.

S největší pravděpodobností byla doba jeho pokání naplněna, těžký hřích vykoupen a on se konečně vrátil, aby mohl splynout se zelenou zemí.

Za úsvitu opustili Bezútěšné údolí touže cestou, kterou sem přišli. Když Yan Zhengming vyplivl list, zeptal se: „Jejich duše se rozptýlily?“

„Spíš bych řekl, že se posunuly.“

S tou myšlenkou se jeho srdce náhle uklidnilo.

-Předchozí-     -Kapitoly -    -Další-

Poznámka překladatele: Hlavní příběh u konce. Už jen tři extras a s našimi hrdiny se rozloučíme...

 Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)