//Tohle je správná kapitola 35, ta, kterou jste četli minule následuje až po této. Eyrin to trošku popletla, ale, ehm, ono se zas tak moc nestalo. Ale tuhle nevynechte, je skvělá!
Ostrý vítr podfukoval pod límcem do rukávů. Shen Zechuan náhle otočil hlavu a kýchl, čímž prolomil kouzlo okamžiku. Promočený na kost mávl rukou na Xiao Chiyeho a tlumeným hlasem se zeptal: „Nemáš kapesník?“
Xiao Chiye vykročil vpřed a jeden mu podal.
Špička Shen Zechuanova nosu byla rázem zarudlá, stejně jako konečky jeho prstů. Vzal si nabízený modrý kapesník a přikryl si jím ústa a nos.
Xiao Chiye pomalu otevřel deštník, ale neustoupil ani o krok stranou. „Kde jsi byl?“
„Byl jsem se bavit venku,“ odvětil Shen Zechuan.
„No ano, ale jsi můj osobní strážce. Když někam jdeš, musíš o tom informovat službu,“ pronesl Xiao Chiye. „Děláš mi starosti, když takhle utíkáš bez jediného slova.“
„Svůj odznak jsem nechal v lázních. Copak ho Druhý mladý pán neviděl?“
Shen Zechuan přičichnul ke kapesníku. Vůně byla nečekaně příjemná. Nebylo to obvyklé kadidlo, které používali šlechtici v Qudu, spíš mu připomínala silný, divoký vítr vanoucí krajinou pod spalujícím sluncem. Byla to vůně Xiao Chiyeho.
Opravdu pěkná vůně.
Shen Zechuan sklopil zrak, okouzlen touto vůní. Bylo to jako sluneční světlo, jež mu bylo nedosažitelné, ta zářivá duše, kterou už neměl. Část něho se nechtěla vrátit. Koutkem oka pohlédl na Xiao Chiyeho, jako by chtěl něco říct.
„Ne, neviděl,“ Xiao Chiye mezitím zběžně prohledal vlastní kapsy, avšak nenašel, co hledal. Vzhlédl ve chvíli, aby zachytil, jak na něj Shen Zechuan upřeně hledí. Překvapeně zamrkal a pronesl: „Co za bezcitný skutek jsi dnes v noci spáchal, že se na mě takhle díváš?“
„Kdo ví?“ usmál se Shen Zechuan s náznakem hrdosti. „Udělal jsem jich spousty.“
„Tak mi pár z nich pověz,“ vyzvídal Xiao Chiye.
„Jestli si chceš povídat, pojďme dovnitř. Venku je příliš velká zima,“ zakašlal Shen Zechuan. „Jsou lázně pořád otevřené?“
„Zavřené,“ odpověděl Xiao Chiye. „Jestli se chceš vykoupat, budeš muset jít do mého pokoje. Vypadáš zase nemocně, mám zavolat lékaře, aby se na tebe podíval?“
„To by bylo skvělé,“ odvětil Shen Zechuan. „Pokud ho zavolá Druhý mladý pán, ušetřím na poplatcích za vyšetření.“
„Ještě ses ani neuzdravil ze své nemoci. To tvoje pobíhání venku za každého počasí mě děsí k smrti. Odteď zařídím, aby tě někdo hlídal.“ Xiao Chiye ušlechtile ustoupil stranou a uvolnil cestu. „Pojďme. Druhý mladý pán ti podrží deštník.“
Shen Zechuan pohlédl na Xiao Chiyeho rameno, které čnělo výš než vršek jeho vlastní hlavy. Usmál se na něj. „Můžu se postavit na špičky a ten deštník držet.“
„Nechci, aby mi narážel do hlavy.“ Xiao Chiyeův profil měl ostré rysy a rovný nos. „Jsi moc malý.“
Shen Zechuan za ním prošel hlavním vchodem. „To ty jsi moc vysoký.“
„Když jsem byl malý, byl jsem o několik hlav menší než můj starší bratr, a k tomu ještě s takovým jménem. Chiye znamená ‘uhánět divočinou‘ a já jsem přitom zaostával. Tak moc mě to trápilo, že jsem každý den tvrdě trénoval a každý večer před spaním pil mléko.“ Xiao Chiye natáhl své dlouhé nohy, aby přeskočil kaluž, a pokračoval: „Ale když mi bylo třináct, začal jsem růst.“
„Tak to byla pro tebe skvělá zpráva,“ prohodil Shen Zechuan. „Můj starší bratr byl taky vysoký.“
Déšť téměř ustal a nechal prostor poletujícímu sněhu.
Xiao Chiye naklonil deštník, aby pohlédl vzhůru na padající vločky. „Konec dalšího roku.“
„Další rok,“ zopakoval Shen Zechuan s očima upřenýma k obloze.
„Nový císař nastoupil na trůn a udělil všem milost,“ odmlčel se Xiao Chiye. „Moc a vliv císařovny vdovy zeslábl. Můžeš odejít z Qudu a jet, kam se ti zlíbí.“
„Takže mám skrývat své jméno, zapomenout na minulost a zbytek života přežívat jako průměrný člověk,“ navázal vyrovnaným hlasem Shen Zechuan. „Tohle přece neříká člověk, který mě nenávidí.“
„Nenávidím jezdce Biansha,“ pronesl chladně Xiao Chiye, „a Shen Weia.“
„Měl bys nenávidět i mě.“
V Xiao Chiyeho očích se něco pohnulo.
„Jsem člověk, který žije z nenávisti ostatních,“ dodal Shen Zechuan.
Sněhové vločky dopadaly na kamenné desky a v mžiku roztály.
„Teď těm slovům před pěti lety rozumíš víc než kdy jindy,“ řekl Xiao Chiye.
„Žít je mnohem bolestivější než umřít.“ Shen Zechuan se náhle zasmál. Vydechl a otočil se ke Xiao Chiyemu: „Ne, necítím bolest. Nenávist sama o sobě je smrtí tisíci řezy. Je to nůž zabodávající se do masa. Nenávidět den co den, vůči tomu člověk nakonec otupí. Na světě není nic, co by mě mohlo znovu přimět cítit bolest. Takhle se mi žije dobře. Opakovaně jsi mi radil, abych nechal minulost za sebou, ale ty sám víš stejně dobře jako já, že přestat pro nás nikdy nepřicházelo v úvahu. Jestli tě hřeje u srdce, když mi občas prokážeš trochu laskavosti, pak mi to nevadí. Budu ti hrát na ruku tak dlouho, jak jen budeš chtít.“
Jak mluvil, Shen Zechuan zvedl ruku a přejel ledovým prstem po Xiao Chiyeho pevných zádech. „Některé věci jsou bolestivě krásné, když se na ně díváš přes mlhu, ale pokud se podíváš zblízka, je to jen hromada kostí mrtvých mužů,“ řekl hlasem tak tichým, až téměř šeptal.
Xiao Chiye počkal, až ruku stáhne, a pak netrpělivě zatřásl deštníkem. „Kosti mrtvých mužů se lidí takhle nedotýkají.“
Shen Zechuan se zašklebil a už se chytal k odchodu, když mu Xiao Chiye pevně objal ramena paží.
„Ty máš teda odvahu,“ pronesl Xiao Chiye a zesílil sevření, „sahat na Druhého mladého pána, když z tebe táhne krev. Ani tucet mužů na dvoře tě nedokáže uhlídat, tak kam si myslíš, že jdeš? Budeš spát se mnou.“
Shen Zechuanovi zaskočilo. Xiao Chiye pokračoval: „Na laskavost, kterou jsi mi prokázal záchranou mého života, jsem nezapomněl. Dal jsem ti spoustu šancí, a přesto se mnou dál zacházíš jako s hlupákem. Dělá ti radost, když se mi posmíváš? Pokud ano, tak proč máš na tváři úsměv? No tak, Shen Lanzhou, copak jsi neříkal, že si chceš hrát?“
Odhodil deštník a jediným rychlým krokem si hodil Shen Zechuana přes rameno. S hlavou visící dolů zaplavila Shen Zechuana vlna závratě. Přikryl si nos a ústa kapesníkem a vztekle vyprsknul: „Xiao -!“
„Jestli se odvážíš pohnout jediným svalem,“ řekl Xiao Chiye, „obrátím Qudu naruby, abych zjistil, kdo ti pomohl uprostřed noci někoho zabít.“
„Tak běž hledat!“ v tom okamžiku, kdy Shen Zechuan otevřel ústa, s ním Xiao Chiye tak prudce zatřásl, až se mu málem převrátil žaludek.
„Vykradl ses tak rychle, až mám podezření, že musí být v lázeňských zdech díra.“ Se Shen Zechuanem stále na rameni přeskočil Xiao Chiye zábradlí a prošel kolem uvadající zeleně na nádvoří. Rychle prošel Měsíční bránou a zamířil ke svému pokoji.
Mladík rozvalený na střeše vystrčil hlavu, aby se podíval, a obdivně zamlaskal. „Ještě před vteřinou se usmívali a povídali si ve sněhu. Vypadali tak zdvořile a kultivovaně. Proč ten náhlý spěch?“
„Ten chlap s naším Druhým mladým pánem být nechce, chápeš?“ Strážný, který Shen Zechuana sledoval, si usrkl svého páleného vína. „Vezme-li se v úvahu, jak rychle včera utíkal, bál se, že ho dnes v noci Druhý mladý pán donutí k něčemu proti jeho vůli. Odpoledne jsem se na to ptal v Císařské armádě. Ví o tom každý.“
„Nahlásíme to Shizi?“ Mladík Ding Tao, vytáhl malý zápisník, olízl si štětce a přemýšlel: „Tohle se nebude psát snadno.“
„Odnesl si ho do pokoje tak drsným způsobem,“ Jeho společník Gu Jin si dal další lok a kradmo se podíval na Xiao Chiyeho, který prudce kopl do dveří a pak je za sebou zabouchl. Chvíli přemýšlel a nakonec řekl: „Nebo to prostě nechme být. Být ustřiženým rukávem není nutně problém, ale ani maličkost. Kdybychom zvolili špatná slova, dostaneme se do úzkých na obou stranách. Bojím se, že náš Druhý mladý pán schytá výprask.“
Ding Tao se zamračil a zanechal na papíře několik tahů inkoustem. „No… tak to prostě zapíšu, ale ještě to nebudu hlásit. Když si to pak dědic přijde vyříkat, řekneme jednoduše, že jsme podlehli tlaku Druhého mladého pána a neodvážili se pustit si pusu na špacír.“
„Ale jak se mu vůbec podařilo z těch lázní utéct?“ Gu Jin se napil, opřel si hlavu o paže a zamyslel se, jenže stále na to nedokázal přijít.
V místnosti sálalo od ohniště příjemné horko. Xiao Chiye držel Shen Zechuana stále hozeného přes rameno, paží ho pevně objímal kolem pasu, když přešel místnost a začal se přehrabovat v truhle s oblečením. „Teplé vody je víc než dost. Vyber si jakékoliv mýdlo a vůně, jaké se ti zalíbí.“ Když Xiao Chiye mluvil, otočil hlavu a zblízka přičichl k Shen Zechuanově pasu. „Nejsi snad ten typ člověka, co se potřebuje koupat v mléce, okvětních lístcích a perlovém prášku, že?“
„Pusť…“ vyhrkl Shen Zechuan. „Dělá se mi špatně!“
„To přežiješ.“ Xiao Chiye vytáhl staré oblečení uložené na samém dně truhly a zavřel ji. Bez ohledu na to, že mu Shen Zechuan visel přes rameno, ho odnesl dál do svých komnat a zvedl závěs. Místnost za ním byla uprostřed rozdělena paravánem na dvě menší části. Na jedné straně se nacházel velký bazén plný horké vody, zatímco na druhé stál stojan na šaty. Xiao Chiye pověsil čisté oblečení na stojan a jednou paží bez námahy odsunul paraván stranou. Nakonec postavil Shen Zechuana na okraj bazénu a přitáhl k němu nohou židli.
„Jdi se vykoupat,“ roztáhl se Xiao Chiye v křesle a kývl bradou na Shen Zechuana. „Všechno, co potřebuješ, je tady. Tak schválně, jestli se ti teď podaří utéct.
Shen Zechuanova tvář zbledla překvapením a zeptal se: „To tu budeš sedět a dívat se?“
Xiao Chiye natáhl své dlouhé nohy a zkřížil paže na prsou. „Co, stydíš se? V tom případě jsi neměl utíkat.”
„Obávám se, že ten, kdo bude mít důvod se stydět, nebudu já,“ odsekl Shen Zechuan.
„Tak do toho, svleč se,“ nedal se vyvést z míry Xiao Chiye. „Uvidíme, kdo z nás to vzdá dřív.“
Bez jediného dalšího slova si Shen Zechuan rozvázal opasek. Xiao Chiye na něj odhodlaně zíral a jeho pohled ani na vteřinu neuhnul. V okamžiku, kdy se Shen Zechuan svlékl do spodního roucha, měl klouby prstů vzteky zcela bílé.
„Jestli cítíš bolest, nebo ne, to nemůžu posoudit,“ rýpl si Xiao Chiye, „ale soudě podle toho, jak vypadáš, bych řekl, že jsi docela naštvaný.“
Ještě to ani nedořekl, když mu Shen Zechuanovo oblečení přistálo přímo na obličeji. Xiao Chiye ho chytil a zasmál se. Než se z něj vymotal, Shen Zechuan už byl dávno ve vodě.
Usadil se na druhém konci lázně, aniž by se otočil nebo se podíval zpět na Xiao Chiyeho. Kapky vody stékaly po jeho zádech, hebké a světlé jako rosa na nefritových okvětních lístcích.
„Páni, ty máš ale povahu,“ poznamenal Xiao Chiye. „Předtím jsi ke mně tak odměřený nebyl. Máš docela ostrý jazyk.“
„Nejsem tak odměřený jako Druhý mladý pán,“ odvětil Shen Zechuan.
Jelikož už takovou narážku slyšel více než jednou, Xiao Chiye v sobě dávno potlačil i ten nejmenší náznak studu, který z toho pociťoval. Zůstal tedy pevně sedět a naprostým klidem odpověděl: „Jak říkáš.“
Po chvilce se zeptal: „Neřekneš mi, kam ses dnes večer vydal na své malé dobrodružství?“
„Copak nejsi vševědoucí?“ pronesl Shen Zechuan. „Přijď si na to sám.“
„V tuhle hodinu je jen pár míst, kde se dá zabíjet.“ Xiao Chiye zalovil v Shen Zechuanově rouchu, vytáhl východní perlu a zkoumal ji mezi konečky prstů. „Císařovna vdova má přinejmenším stále peníze. I v tísni musí posílat tajné zprávy tak okázalým způsobem. Neříkej mi, že tě tahle malá kulička oslnila a ty ses rozhodl být jejím poskokem?
„Kdo by neměl rád peníze?“ namítl Shen Zechuan. „Jeho Veličenstvo si tě oblíbilo a důvěřuje ti, a přesto sis musel vlastními silami vyrovnat nedostatek výzbroje pro Císařskou armádu. Ty víš lépe než já, jaké výhody přináší bohatství.“
„Takže ti nařídila někoho zabít,“ řekl Xiao Chiye, „a ty ses do toho s radostí pustil a udělal to?“
Shen Zechuan měl po koupeli. Sáhl po čistém oblečení, které Xiao Chiye pověsil na stojan, ale Xiao Chiye ho nohou odsunul stranou. Vstal ze židle. „Odpověz mi.“
„Ano,“ odvětil Shen Zechuan s odhalenou hrudí.
„Lháři.“ Xiao Chiye vzal čisté oblečení ze stojanu. „Ta perla byla promáčená skrz na skrz. V žádném případě jsi nedokázal rozluštit instrukce od císařovny vdovy. Ten člověk dnes v noci byl někdo, koho jsi chtěl zabít ty sám, mám pravdu?“
„Hm,“ přikývl Shen Zechuan.
„Neodbíjej mě nějakým hm.“ Xiao Chiye promnul látku mezi prsty. „Nejednoznačná odpověď je stejná jako žádná.“
„Byl to někdo, koho jsem chtěl zabít.“ Shen Zechuan natáhl ruku. „Máš pravdu.“
„Ji Lei?“ hádal Xiao Chiye. „Nebo Pan Rugui?
Shen Zechuanovy konečky prstů se už dotýkaly látky. „Proč bys to neměl být ty?“
Ozval se šustivý zvuk, jakmile Xiao Chiye zvedl šaty vysoko mimo jeho dosah. „Stačilo pár slov a hned mluvíš jinak. Druhý mladý pán nemá sarkasmus rád. Ať už jsi zabil Ji Leie nebo Pan Ruguiho, do rána soudní dvůr jistě zahájí důkladné vyšetřování. Zachránil jsi mi život během podzimního lovu. Císařovna vdova to ještě neví, ale já jí to dát vědět můžu. Jakmile na to přijde, budeš mým mužem, ať chceš nebo ne. Takže mluv normálně a nedobírej si svého pána.“
Pokaždé, když se Shen Zechuan pokusil dosáhnout na oblečení, Xiao Chiye ho zvedl výš. Shen Zechuan to chvíli snášel, než se nakonec zvedl z vody, aby si pro ně došel. „Mám mluvit normálně, zatímco jsem nahý?“ vykřikl rozzlobeně.
Xiao Chiye se naklonil blíž, aby se podíval zblízka. „Vidíš, tohle mám na mysli, když říkám ,mluvit normálně’. Co to bylo za záhadné řeči o kostech mrtvých mužů? Strašidelné příběhy mě neděsí.“ Na chvíli se odmlčel. „Jelikož ses mě předtím dotkl, je jen fér, abych ti to oplatil. Nejsme tak velcí kamarádi, abychom to mohli jen tak přejít. Takže, kde se tě má dotknout?“
Žádné komentáře:
Okomentovat