Kdyby opravdu nechali všechny rozhořčené duchy vyletět ven, mohlo by dojít k další vlně obličejového moru.
Xie Lian okamžitě vykřikl: „Musíme najít způsob, jak
je zastavit!“
Mu Qing stál obří soše na rameni a s rozcuchanými
vlasy a neupraveným rouchem. „A jak to uděláme?“
Obří kamenná socha se náhle zastavila a kolem se
zvedla oblaka prachu a písku.
„Nejdřív všichni zadržte dech!“
Mračna černého dýmu, naplněná zuřivými duchy, už byla
u nich. Obrovská kamenná socha prudce mávla rukou a vyvolala závan větru. Být
to na zemi, vichřice takové síly by dokázala vyvrátit staleté stromy, ve
vzduchu se jí podařilo částečně rozehnat něco černého dýmu.
Xie Lian
z toho byl nešťastný. „Kdybych tak měl nějaký meč!“
Hua Cheng na něj krátce pohlédl. „Gege, existuje
způsob, jak meč získat.“
„Jak?“ princ nedokázal skrýt nadšený výraz.
„To záleží na tom, zda by byli ochotni tví nebeští
kolegové.“
Feng Xin se do toho vložil: „Jestli víš o způsobu, tak
to prostě řekni, přestaň to natahovat!“
Xie Lian už v podstatě vytušil, co má na mysli.
„Chceš, aby se generál Pei a ostatní spojili a změnili se v duchovní meč?“
„Přesně tak,“ usmál se Hua Cheng. „Nebeští úředníci
uvnitř hory Tong’lu mají omezenou moc, ale máme tu několik bojových bohů. Pokud
se čtyři z nich promění v jedno duchovní tělo a udeří společně, mohou
vyvinout značnou moc.“
Jako první zareagoval Pei Ming: „To by mohlo být
proveditelné.“
Mu Qing byl stále na pochybách. „Opravdu? Kolik tu
máme bojových bohů? Jen tři, ne?“
Síly Pei Sua a Yin Yua byly pryč a Vládce deště nebyla bohem bojových umění, takže jediní, s kým se mohlo počítat, byli Pei Ming,
Feng Xin a Mu Qing.
Pei Ming zavrtěl hlavou: „Ne, jsme tu čtyři. Qi Ying
je tu také.“
„Co?“
Yin Yu na okamžik zaváhal. Jednou rukou stále držel
Guziho, zatímco druhou vyklepal z rukávu panenku darumu. Ještě než ji mohl
uvolnit, panenka daruma se začala sama od sebe divoce třást a vřískat tak, až
to bodalo do uší. Ten zvuk přiměl všechny okolo, aby si zakryli uši, a tak ji
Yin Yu znovu spěšně zapečetil a vytáhl jinou.
„Omlouvám se, v tamté byl Zelený duch Qi Rong.
Tahle je správná.“
Pak vyhodil panenku darumu do vzduchu a ta se
rozplynula v rudý dým. V mlze se objevila postava mladého muže,
padajícího k zemi.
Obří božská socha zvedla ruku, aby ho zachytila, a
mladík se otočil a s jistotou přistál v její dlani. Poškrábal se na
kudrnaté, krví potřísněné hlavě, a vzhlédl. Když uviděl velkou skupinu lidí, na
okamžik ho to zmátlo. Yin Yuovi se už téměř podařilo vplížit se za něčí záda,
aby se skryl, ale Quan Yizhen si ho okamžitě všiml.
Vyskočil a vykřikl: „Starší bratře!“
V okamžiku se hnal k němu. Yin Yua rozbolela hlava
jen z pohledu na tu tvář. To už by raději tři dny a tři noci poslouchal Qi
Rongovo ječení, než aby musel mluvit s Quan Yizhenem. Naštěstí se Pei Ming
natáhl a strhl Quan Yizhena k sobě.
„Pojď, dělej! Musíme se pustit do práce, Qi Yingu.
Povídat si můžete, až tu skončíme!“
Quan Yizhen byl stále hluboce zmatený a vůči Pei
Mingovi byl poněkud zaujatý. Zdálo se, že je připraven dát mu pěstí, ale pak
nahoře na soše spatřil Xie Liana, který k němu vzpínal ruce v upřímné
prosbě. „Prosím tě a děkuji ti, Qi Yingu!“
Mladý bůh sice situaci okolo vůbec nerozuměl, ale
přesto se po krátkém poškrábání postavil do řady k ostatním. Mu Qingovi
nebyla představa, že se stanem mečem jiného bojového boha, úplně příjemná, ale
když ostatní souhlasili, nechal si své námitky pro sebe.
Všichni čtyři teď stáli na dlani božské sochy
v pořadí Pei Ming, Feng Xin, Quan Yizhen a Mu Qing.
Hua Cheng se opřel lokty a okraj korunky a podíval se
dolů. „Není pořadí těch posledních dvou obrácené?“
Logicky by dávalo větší smysl, kdyby se Mu Qing a Quan
Yizhen prohodili, protože mladíkovy duchovní síly nebyly příliš stabilní. Pokud
by stál v půlce řady, mohl se meč při agresivnějším úderu zlomit.
Xie Lian otřel pot z tváře. „Ne, není. Feng Xin
s Mu Qingem nemůžou být u sebe, mohli by se začít prát. Potřebujeme mít
někoho mezi nimi.“
Hua Cheng povytáhl obočí a jeho výraz jako by říkal: „Prosím, jen ať se umlátí třeba
k smrti, nic by mi neudělalo větší radost.“
Když znovu pohlédli dolů, ze čtveřice vycházelo stále
silnější duchovní světlo, šířilo se a spojovalo. Nakonec se bojoví bohové změnili
v zářící meč duchovního světla.
V okamžiku, kdy meč nabyl tvaru, obrovská kamenná
socha jej vyhodila do vzduchu a zachytila za jílec.
S ostrým mečem byl Xie Lian jako tygr, kterému narostla
křídla. Jeho síla mnohonásobně vzrostla a on okamžitě udeřil.
Se vzteklým jekotem se na něj vrhli rozhořčení duchové
následovaní chvosty z mračen černého dýmu. Jak je zářící duchovní meč protínal,
jejich hlasy utichaly. Čepel v ruce božské sochy tančila jako divoká
květina a rozsekávala tisíce a tisíce duchů na kousky, jako když vítr
rozfoukává mraky. Všude, kde se mihl meč, vybuchovalo světlo jako nádherný
ohňostroj. Nestvůry a démoni dole na zemi byli tím pohledem tak omráčeni, že si
vzpomněli na útěk teprve, když na ně dopadl stín tisícitunové kamenné boty.
Princ se do toho máchání a sekání tak zabral, že ho
nečekané klopýtnutí sochy málem vyhodilo do vzduchu. Spěšně se mečem podepřel a
získal zpět ztracenou rovnováhu.
„Výsosti, co se děje?“ volali ostatní bohové, tvořící
meč.
„Bojujte dál! Znovu se shromažďují!“
Xie Lian ovládal obří kamennou sochu už dlouhou dobu a
tak se cítil trochu unavený, na čele se mu perlil pot a měl problémy se
soustředit. „To nic, jen…“
Jen jeho duchovní síla byla téměř pryč.
Otočil hlavu. Hua Cheng stál těsně u něj a vypadalo
to, že se k němu chystá natáhnout ruku. Přestal se tedy starat o to, kdo
se dívá, a rovnou šel na věc.
Sklonil se k Hua Chengovi, sevřel mu obličej
v dlaních, mírně pokrčil prsty a zavřel oči, aby ho políbil.
Feng Xin nevěřícně rozšířil oči. Mu Qingovi došla
slova a Quan Yizhen nechápavě zíral, jen Pei Ming ze sebe vyrazil pobaveném „Ho
ho!“
Pouhé držení Hua Chengova obličeje princi nestačilo, a
protože co se týče pozorovatelů, vanička byla takříkajíc vylitá i
s dítětem, Xie Lian se rozhodl vzít si tolik, kolik bude moci. Obtočil
ruce kolem Hua Chengova krku a polibek prohloubil.
Veškerá předchozí únava byla pryč, jeho tělo bylo opět
plné duchovní síly. Obří meč v sevření kamenné sochy pod tím přívalem
doslova zaburácel.
Feng Xin se otřásl. „Co to má být? Co to vy dva
děláte? Vaše Výsosti!“
Xie Lian se nechtěně zakuckal a teprve pak se od Hua
Chenga odtrhl. Neodvážil se pohlédnout dolů a jen neurčitě vykřikl: „Já… já si
jen beru duchovní sílu! Jen si ji půjčuji! Bylo potřeba to udělat!“
Mu Qing otřeseně odpověděl: „Tohle přece dělat nemusíš,
rozhodně ne kvůli půjčování duchovních sil! Stačil by jen dotek, sevřít ruku
nebo něco takového!“
Princ nevěděl, co by na to měl říct, a tak náhodně zablábolil:
„Ha ha, dostal jsi mě. Ve skutečnosti si duchovní síly nepůjčuji, ha ha…“
Hua Cheng se při pohledu na jeho rozpaky zasmál.
Dlaněmi sevřel Xie Lianovu tvář, sklonil se a políbil ho na čelo. „Nemusíš být
nervózní, gege,“ pronesl jemně.
Bylo to zvláštní, ale ta slova prince uklidnila.
Předstíral, že Feng Xinovy a Mu Qingovy otázky neslyší, a znovu vytvořil rukou
magická gesta. Obrovská kamenná socha vytáhla duchovní meč ze země a
s novou silou začala divoce sekat kolem sebe.
Quan Yizhena naplnil pocit respektu a úcty. „Tak
opravdu to byl přenos duchovní síly! Najednou je tak mocný!“
Mu Qing se neudržel: „To je přece úplná blbost, co ty
o tom víš…“ Hned si nejspíš řekl, že takovému přerostlému dítěti, jako je Quan
Yizhen, nemůže nic vysvětlovat, a nuceně se opravil: „Vlastně ano. Jistěže šlo
o vypůjčení duchovních sil.“
Pei Ming se srdečně zasmál. „To je pravda, ale ty si
ji takhle lehkovážně nikdy nepůjčuj, rozumíš, Qi Yingu?“
Feng Xin nevěřícně zvýšil hlas: „Co to všichni melete?
To tomu opravdu věříte?“
Síla čepele rostla, ale rozhořčení duchové už zakryli
celou oblohu. Neexistovala žádná síť, která by je mohla všechny pochytat, a
když viděli, jak mocný je ten obří bůh, všichni prchali co nejdál od něj.
„Rychle za nimi!“ vykřikl Xie Lian.
Neuběhl však ani pár kroků, když se obří kamenná socha
bez varování převrátila a přepadla na bok.
Xie Lian byl v nejlepší formě, duchovních sil měl
dostatek, takže netušil, proč k tomu došlo. Než socha stihla dopadnout
na zem, rychle se podíval dolů a spatřil na její noze obrovskou díru,
z níž se jako kamenná krev sypaly úlomky roztříštěných kamenů. Vedle ní se
snášela postava bíle oděného muže, která na okamžik přistála a hned za sebe
zmizela, nepolapitelná jako duch. Byla to Bílá beztvářnost.
Holou rukou té soše zlomil nohu!
Obří kamenná socha se s obrovským rachotem
zřítila dolů. Naštěstí nikdo z těch, kdo na ní jeli, nebyl obyčejný člověk,
takže dokázali bezpečně seskočit a přistát.
Xie Lian a Hua Cheng vyskočili na hruď božské sochy a
princ se jí snažil přimět znovu se postavit. Nedařilo se mu to, kamenný kolos
se zuboženě převaloval na zemi.
Mu Qing se uvnitř duchovního meče zeptal: „Jak to
vypadá? Dokážeš ještě vstát?“
„Zase ti došly síly?“ zajímal se Quan Yizhen.
„Potřebuješ půjčit další?“
„Ne, tohle není otázka duchovních sil,“ odkašlal si
Pei Ming. „Qi Yangu, není třeba tu událost připomínat, raději na to úplně
zapomeň.“
Skály sice necítily žádnou bolest, ale kdyby přesto
sochu donutili stát a bojovat, zraněná noha by pravděpodobně odpadla. Nešlo jen
o to, že by se jim zmenšily bojové schopnosti, ale šlo o Hua Chengovo
mistrovské dílo a princovu oblíbenou sochu. Nechtěl, aby byla zničena.
Když rozhořčení duchoví viděli, jak se nepřátel
hroutí, s šílenou radostí se roztančili a létali sem a tam.
Mohli je snad nechat jen tak utéct do světa?
Xie Lian pohlédl stranou a spatřil Hua Chengovy oči
ztemnělé hněvem. Byla to nenávist, kterou cítil k Bílé beztvářnosti.
„Gege…“ začal.
Vtom z hustých černých mraků vykoukl paprsek
jasného bílého světla, jako by se někde nad mraky rozsvítilo.
Brzy nato se objevil druhý paprsek, třetí, čtvrtý…
Nesčetná zářivá bílá světla se snášela dolů, pronikala
skrze černé mraky a probodávala rozhořčené duchy!
Bílé duchovní světlo, tak silné, že dokázalo oslepit,
nebylo nebeským úředníkům cizí. Nakonec celý Nebeský dvůr byl vždy zahalen
přesně takovým světlem.
Přišel Jun Wu.
Ah, slavné Pei Mingovo "Ho, ho" a doslova deus ex machina v poslední chvíli, rozkošné :)
OdpovědětVymazat