neděle 13. dubna 2025

Liu Yao Kapitola 94: Sladkost i hořkost hory Fuyao

Když Yan Zhengming opustil horu Fuyao, nebylo mu ani osmnáct let, a teprve ve dvaceti se začal plně soustředit na kultivaci a cestu meče. Ani tehdy se jeho rysy příliš nezměnily. Nyní byl mužem, jehož prvotní duše dosáhla úrovně Božské říše, a i když mu plynoucí čas nezanechal ve tváři žádné stopy, jeho držení těla a vystupování bylo zcela odlišné.

Dva taoističtí chlapci, hlídající bránu, si vyměnili obezřetný pohled. Hora Fuyao neměla příliš návštěv a oni bez přítomnosti mistra ještě nikdy neviděli přicházet nikoho tak mocného.

Zachvěli se podvědomým strachem. Po dlouhém váhání sebral o něco starší hoch odvahu a vykročil vpřed. Netroufl si ani zvednout oči, jen se uctivě uklonil. „Náš vůdce sekty včera odešel na cesty a datum jeho návratu není známo. Vážení nesmrtelní, přišli jste v nevhodnou dobu. Smím se zeptat na vaše jména, abych o vás mohl později mistra zpravit?“

Jeho mladšímu druhovi mohlo být okolo dvanácti let a jeho kulatý obličej se ještě nezbavil dětského tuku. Z odstupu několika kroků tu zvláštní skupinu příchozích pozoroval.

Yan Zhengming se zakuckal. Chtěl říct: „Copak vy mě nepoznáváte?“, ale když se mu ta slova drala na rty, uvědomil si, že ani on si nedokáže vybavit jména těch chlapců.

Bylo to jako vrátit se do svého předchozího života a dívat se na něj přes stoletou Řeku zapomnění – na všechno si vzpomínal, ale obrazy byly zvláštně rozmazané.1

Mezi lidmi se říkalo, že „mladí, kteří odejdou z domova, zestárnou ve chvíli, kdy se tam vrátí“. Tohle byl nejspíš ten pocit.

Náhle mladší taoistický chlapec zamrkal a poplašeně vykřikl: „Ach, bratře Teng Huangu! Ten muž vypadá jako náš mladý pán!“

Ano, správně. Ten kluk se jmenoval Teng Huang, tedy Žlutý Teng… Yan Zhengming si rychle vzpomněl, že všichni chlapci byli původně služebníky rodiny Yan, která je pečlivě vybrala a poslala spolu s ním. Aby to měl jednodušší, obdařil je všechny jmény pigmentů, jako by byli paletou barev. V té době byl tak rozmazlený, že se neřídil zákony lidí ani bohů, a téměř nikoho z těch, kteří se o něj starali, se neobtěžoval uložit do paměti. Bezcitně zapomněl jména, která si sám vymyslel.

Titulem „mladý pán“ už ho dlouho nikdo neoslovil. Jeho bratry a sestru to oslovení rozesmálo.

„Fuyao byla zapečetěná přes sto let, ale pro vás všechny to bylo jako mrknutí oka,“ pronesl Li Yun s úsměvem. „Nejspíš netušíte, kolik času uplynulo. Teď už není vaším mladým pánem, ale vůdcem sekty. Já jsem Li Yun, vzpomínáte?“

Teng Huangovi se rozšířily oči a chvíli jen nevěřícně zíral. „Sto let?“

Pohledem bezcílně sklouzl po krajině a náhodou zahlédl na úpatí hory vzrostlý akát se silným kmenem a bujnými větvemi plnými zelených listů.

Chvíli na něj ohromeně civěl a pak zamumlal: „Ten stromek zasadil vůdce sekty, než odešel, a říkal, že až z něj bude statný strom, všichni se vrátíte…“

Teng Huang chvíli marně počítal na prstech. Těžko říct, k jakému číslu se dostal, protože nakonec jen zvedl hlavu a usilovně na ně zíral, jako by se snažil zahlédnout v jejich tvářích něco známého. „Ty jsi… druhý strýc? A ty třetí strýc? Vždyť jsi sem s mistrem přišel teprve před rokem! Byl jsi jen takhle velký a… bohové!“

Jeho pohled sjel na Loužičku a chlapec zaváhal, jako by se ji bál jmenovat.

„Já jsem Han Tan,“ napověděla.

I když to tušil, vidět někoho takhle vyrůst doslova přes noc bylo stále těžko stravitelné.

Mladší chlapec se bezelstně zeptal: „Mladý pán je teď vůdce sekty? A co vůdce sekty Han? Proč jste se nevrátili s ním?“

Jakmile ta slova vyřkl, výrazy všech se zachmuřily. Teng Huang, který přece jen uměl lépe číst mezi řádky, svého kamaráda rychle plácl. „Když máš potřebu pořád mluvit, utíkej na horu a hned podej zprávu! Nenech nikoho zahálet! Mladý pán… ech, vůdce sekty a ostatní se vrátili!“

Na hoře Fuyao bylo rázem živo. Všichni opustili svou práci a přišli se podívat – kdo by čekal, že si večer zdřímne a ráno se probudí do úplně jiného světa?

Dokonce i jeřáb kroužící nad Síní poznání se obezřetně snesl dolů. I když se Loužička tolik změnila, stále si pamatoval její vůni.

Poté, co se k ní přitiskl, natáhl krk a zadíval se k zadní hoře, jako by doufal v návrat ještě někoho.

Loužička si na horu vzpomínala jen velmi povrchně, takže šla tiše za ostatními a nebyla schopna vstřebat všechny tak známé, ale zároveň cizí pohledy. Rozhlížela se kolem dokola a nakonec nešťastně sklonila hlavu.

„Co se děje, mladá slečno?“ zaslechla vedle sebe.

Vzhlédla. Byl to jejich host Tang Zhen. Moc ho neznala, ale v Kostěném poli ji zachránil před Xuan Huangem, takže jí byl pochopitelně sympatický.

Po chvilce váhání se trošku nuceně usmála. „Je mi přes sto let, starší. Nejsem mladá slečna.“

„V klanu Šarlatového jeřába ve sto letech ještě nemáte ani plně vyvinutou kost yao. Proč bys neměla být mladá slečna?“

Při zaslechnutí jména klanu její úsměv poněkud pohasl. Povzdechla si: „Já nejsem skutečný Šarlatový jeřáb.“

„Proč to říkáš?“

V jeho otázce neznělo překvapení, spíš zdvořilý zájem. Nejspíš ho nemohlo překvapit vůbec nic.

Loužička nebyla jako její druhý starší bratr, prohnaný a obezřetný ke všem cizím, a navíc Tang Zhen měl k sektě Fuyao blízký vztah. Bez váhání začala, vysvětlovat: „Moje matka byla královna yao z údolí v zadní části hory, ale můj otec nebyl král yao. Narodila jsem se ze svazku yao a člověka.“

Tang Zhen byl jejím detailním popisem mírně zaskočen, ale Loužička ještě neskončila.

„Prý jsem ve svém vejci zůstala přes sto let a všichni ostatní věřili, že jsem mrtvá. Matka mě donesla na Nesmrtelnou plošinu, kde také zahynula. Svého otce jsem nikdy nepoznala, takže nevím, jestli ještě žije, natož jak se jmenuje. Příjmení jsem zdědila po svém mistrovi a moje jméno náhodně vybral náš nejstarší bratr. Ale stejně ho nikdo nepoužívá. Slyším ho sotva párkrát do roka, protože moji starší na mě volají jen ‚Loužičko, Loužičko‘! Jako by si na moje jméno vzpomněli, jen když mi chtějí vynadat.“

Za jejím reptáním byla cítit hluboká melancholie a Tang Zhenův pobavený úsměv trochu pohasl.

Pak se Loužička poškrábala na nose a ukázala hloubku svého smíření s osudem: „Můj druhý bratr stejně říká, že jsem kuřecí míšenec, kterého matka odložila a otec o něj nestojí. Teď, když jsme zpět na hoře Fuyao, se budu každý rok setkávat s obyvateli Údolí yao. Netuším, co si král yao pomyslí, až uvidí svého parchanta.“2

Tang Zhen chvíli mlčel. Právě když otevíral ústa v touze ji utěšit, Loužička zamrkala a široce se usmála. „Ale co! Slyšela jsem, že srdce krále yao je velké jako špička jehly, a že mě stejně chtěl zabít, už když jsem byla vejce. Ale teď, když tu mám našeho vůdce sekty, si na mě nedovolí. Jestli se mi při našem setkání pokusí ublížit, budu mít šanci se pomstít! Ha ha, když ho náš nejstarší bratr ubije k smrti, příštím králem yao bych mohla být já!“

Ten kuřecí míšenec byl docela ambiciózní. Teng Zhen spolkl chlácholivá slova a usmál se. „Dobře řečeno.“

Loužička popoběhla několik kroků dopředu a pak poplácala smutně vyhlížejícího Nian Dadu po rameni. „Synovče, mrtvé nejde oživit, ale tvůj otec byl kultivující s prvotní duší. Dokud nezemře i ta, bude se moci reinkarnovat. Až později oficiálně vstoupíš do sekty, dovedu tě do naší devítipatrové Knihovny. Určitě tam bude něco o tom, jak najít něčí reinkarnaci!“

Nian Dada na ni pohlédl krví podlitýma očima. „Děkuji, teto.“

Pryč byla jeho hlučnost a nekonečný proud řečí. Tragédie spojená s otcem jej donutila dospět. Teď zvedl hlavu a prohlédl si horu Fuyao. Velkolepý výhled byl pro jeho oči jen rozmazanou šmouhou.

Pomyslel si: „Stalo se to všechno proto, že jsem k ničemu?“

Cheng Qian se v tu chvíli bezděčně ohlédl a náhodou si všiml pohled svého tak snadno získaného učedníka. Srdce se mu pohnulo.

Tím pohledem „jsem k ničemu“ zřejmě začínala každá cesta mladého člověka. Svět se točil a každá generace dospívala během jedné jeho otočky, aby se pak začal točit zase od začátku.

Yan Zhengming ho náhle přitáhl k sobě. „Hej, proč na něj pořád hledíš?“ zašeptal nešťastně. „Dívej se raději na mě!“

Cheng Qian okamžitě zalitoval svého vyznání, proneseného v Kamenném jádře. Jeho nejstarší bratr byl hotovým expertem na to, aby každý náznak slabosti vyždímal do sucha.

Hora Fuyao byla místo určené ke kultivaci, takže okázalé projevy veselí nebyly vhodné.

Nakonec se Yan Zhengming rozhodl pouze všechny svolat před Síň poznání, kde uspořádal prostý banket pod širým nebem.

Zdejšího kuchaře sem kdysi speciálně poslala rodina Yan. Byl trochu zaražený, protože najednou musel servírovat nezvykle skromné pokrmy. Mladý pán a jeho sourozenci ještě předevčírem rostli do výšky a cpali se jak o život, a teď se zdržují alkoholu a obilovin?

Během banketu si Cheng Qian cosi schoval a nenápadně se vytratil.

Hora Tai Yin byla od Fuyao vzdálena přes padesát li, ale na meči mu to trvalo pouhou chvilku.

Zbytky krvavé aury obklopující Mříž deseti stále visely ve vzduchu. Všichni kultivující už byli dávno pryč, jen sem tam ležely na zemi poslední mrtví, které nikdo nemohl nebo nechtěl pohřbít.

Han Yuan seděl sám pod černou oblohou, ponořený do vlastních myšlenek.

Když zaslechl záměrně hlasité kroky, zamračeně sklonil hlavu. Těžko říct, jestli tělo ovládalo jeho pravé já nebo srdeční démon, ale okatě dával najevo, že o ničí společnost nestojí.

Cheng Qian zastrčil Mrazivé ostří do pochvy a přistoupil blíž. Posadil se vedle něj a z roucha vytáhl balíček v olejovém papíře. Byl ještě teplý a sem tam na něm prosvítala drobná mastná skvrnka. Hodil ho Han Yuanovi do klína a pomalu se k němu posadil.

Han Yuan balíček otevřel a uvnitř spatřil hrst lákavých lesklých bonbónů z piniových oříšků mísících se se zastřenou vůní osmanthu. Každý z nich byl nakrájený na velikost palce a pečlivě oddělený dalším papírkem, aby se neslepily dohromady.

Démon na okamžik oněměl. Neokomentoval to žádnou jízlivostí, ani neplakal vděčností, prostě si jeden vzal a nacpal si ho do úst.

Kůže na jeho tvářích byla tak tenká, že mu vystupovaly kosti, díky čemuž působil jako strhaný životem. Teď se ta hubená tvář, stále špinavá od zaschlé krve, vypoukla kouskem bonbónu. Han Yuan si s překvapivou vážností a svraštělým obočím pochutnával na bonbónu s výrazem, jako by konzumoval nějaký hořký lék. Vzal si další a ani na okamžik nepřestal žvýkat. Během několika chvil v balíčku zbyly jen drobky, které smetl dohromady a se zakloněnou hlavou si je nasypal do pusy.

Cheng Qiana při pohledu na něj rozbolely zuby. „Chceš se napít?“

„Jo. Tohle mě zabije.“

Druhý udělal rukou krátké znamení. Vzduch před ním se smísil s kouskem ledové duchovní síly a ztuhl v podobě křivého pohárku, do kterého natáhl z okolí trochu vody a podal ho Han Yuanovi.

Ten jej vyprázdnil jediným douškem a povzdechl si. „První sladká věc, kterou jsem v životě jedl, byly tyhle piniové bonbóny.“

„Dal ti je náš nejstarší bratr.“

Han Yuan na něj pohlédl. „Dal jsi mi je ty. Tenkrát mi to přišlo neuvěřitelné. Říkal jsem si, že kdybych dostal něco tak lahodného předtím, malí žebráci by se mnou kvůli tomu bojovali na život a na smrt. Ale ty jsi mi to prostě dal. Buď jsi byl hloupý, nebo příliš hodný.“

Cheng Qian se usmál. „Ani jedno, ani druhé. Tehdy jsem nejstaršího bratra neměl rád a to poslední, po čem jsem toužil, bylo jíst jakýkoliv jeho dárek.“

Han Yuan chvíli mlčel a pak se ušklíbl. „To zní pravděpodobněji.“

Po další chvíli se zeptal: „Je tam všechno v pořádku?“

Nemusel nic dodávat, Cheng Qian věděl, že mluví o hoře Fuyao, a tak jen lehce přikývl. „Je to stejné jako vždycky… počkej, až se vrátíš a přesvědčíš se na vlastní oči.“

Han Yuan se zapitvořil. „Nedráždi mě, třetí bratře. Zapomínáš, co ti mistr řekl těsně před smrtí? Že ti, kteří se dopustí neodpustitelných zločinů, musí být potrestáni svými vlastními spolubratry. Nebo snad všechen ten cukr ovlivnil i tebe?“

Cheng Qian se pomalu otočil a pohlédl přímo na něj. „A jsou tvé zločiny neodpustitelné?“

Výraz jeho čtvrtého bratra se zachvěl a Cheng Qian byl svědkem toho, jak přímo před jeho očima ten zbabělec Han Yuan zase utekl a přenechal své místo srdečnímu démonovi.

Ten po něm střelil líným pohledem. „Moji pozici nejnenáviděnějšího člověka přebral Úřad pro nebeské záležitosti a je téměř jisté, že s ním padne i oslabená císařská rodina. Nebude trvat dlouho a najde se někdo, kdo se proti nim vzbouří. Můj hněv se vyčerpal a srdce mám lehké. Jestli jsem zhřešil nebo ne, to posuď sám.“

Cheng Qian zavrtěl hlavou a odpovědi se vyhnul. Chvíli hleděl na krajinu osvětlenou matným měsíčním světlem. „Půjdu. Vrátím se zítra.“

„Tak já chci mléčný koláč.“ Han Yuan se poplácal po břiše a pak dodal: „Jenže ten je příliš sladký, člověka po něm bolí břicho. Tak mi dones ještě půlku kuřete.“

Cheng Qian krátce mávl, Mrazivé ostří vyrazilo jako blesk a byl pryč.

Než se vrátil na horu Fuyao, banket už skončil. Zamířil rovnou do svého bočního pavilonu Qing’an, kde na něj čekal Teng Huang.

Chlapci neuniklo, že Cheng Qian vypadá poněkud napjatě. Přistoupil k němu a vzal od něj meč. „Mladý p… vůdce sekty je zde.“

To už k němu dolehl Yan Zhengmingův hlas. „Mhm. Studoval jsem tu Kámen přání našich předků.“ Vůdce sekty byl skutečně mizerný lhář.

Cheng Qian se zadíval na legendární artefakt z Věže lhostejnosti, jen aby spatřil, že je na něm odložený džbán s vínem, ale rozhodl se svého bratra neshazovat. „A co jsi objevil?“

Yan Zhengming věnoval Teng Huangovi dlouhý pohled.

Chlapec byl mladý, ale chytrý. Okamžitě si uvědomil, že překáží, a rychle si našel záminku k útěku.

Yan Zhengming se přitočil blíž k Cheng Qianovi. „Kam jsi to šel?“

Cheng Qian se místo odpovědi jen usmál.

Víc nebylo třeba říkat. Yan Zhengming se už nevyptával, jen poklepal rukou na džbán s vínem. „Odpočiň si. Víno s tebou nic nedělá, ale stejně ti naliji pohárek.“

Cheng Qianův pohled přistál na kameni, na kterém kdysi opisoval nekonečné kopie Písma. I se zavřenýma očima dokázal spočítat zářezy na jeho povrchu. Teď na něj položil ruku a bledá pleť proti temnému povrchu kamene vypadala jako bílý nefrit.

Yan Zhengmingův zájem o kámen byla pochopitelně jen záminka, ale v tuto chvíli na něj upřeně zíral. Když se jeho třetí bratr napil, roztržitě ho napodobil.

Cheng Qian se náhle zamračil. „Co je to?“

„Co je co?“ zeptal se nepřítomně Yan Zhengming.

„Mám pocit, že v kameni něco cirkuluje.“

Kámen přání vždy připomínal kaluž vody, ale byla to mrtvá, stojatá voda. Teď však Cheng Qian cítil, jak se v něm míhá světlo a stíny, jako by byl živý.

Yan Zhengming okamžitě vytáhl z rukávu malou lahvičku a pokapal kámen několika kapkami připomínajícími šťávu z trávy. Ta se na povrchu kamene rozprostřela a rychle se srážela do čtverce průsvitné vrstvy připomínající lak.

Při pohledu skrze tento čtverec jako by se struktura kamene nesčetněkrát zvětšila, což ještě zdůraznilo vynikající kvalitu minerálu.

Cheng Qian se naklonil blíž. „Co je to? Nějaký lektvar našeho druhého bratra?“

„Ano. Jedna z věcí, v nichž je vážně dobrý. Jmenuje se to Šťáva z listů blokovníku. Může být použita pro jemnou práci s drahým materiálem anebo pro oslepující techniky. Pouhých několik kapek zvýrazní věci na povrchu.“

Oba chvíli čekali, dokud se tenká laková vrstva úplně nevstřebala a kámen nebyl jako předtím.

Ten, kdo zdaleka nebyl jako předtím, byl sám Yan Zhengming. Když se předtím Cheng Qian přiblížil, proud vzduchu vyvolaný jeho dechem se mu jemně otřel o obličej, což nechtěně rozvířilo skryté emoce.

Zahleděl se na Cheng Qianův profil a nasucho si odkašlal. „Už je to tolik let. Možná ještě nemáš úplně v pořádku své smysly?“

Pak přelétl pohledem po vnitřku rezidence. „Je tu takové vznešené ticho. Vždycky mám pocit, jako by v tom bambusovém háji vzadu proudila nějaká nesmrtelná duchovní síla, u níž by mohl člověk v ústraní odpočívat třeba celý život…“

Vzápětí se vlastních slov zalekl. Plánoval se tu ochomýtat co nejdéle, ale takhle měl pocit, že příliš tlačí na pilu.

Tohle nebylo chování nejstaršího bratra… tohle bylo chování chlípníka.

A jako vůdce sekty vždy cítil, že nedostatek studu je charakterovou vadou.

Cheng Qian však jeho narážku nepochopil a roztržitě se zeptal: „Plánuješ odejít do ústraní?“

Neromantický idiot!

Cheng Qianovi to naopak dávalo smysl. „Správně. Od té doby, co jsi vstoupil na úroveň Božské říše, se potloukáš všude možně a vůbec jsi neměl příležitost stáhnout se do ústraní a upevnit svoji kultivaci. Navíc když jsem vylepšoval tvůj dřevěný meč, mé pochopení vůle meče bylo poněkud nedostatečné, takže by bylo dobré, kdyby sis jej… co se děje?“

Yan Zhengming na něj zamračeně zíral.

„Jde o ten dřevěný meč s kouskem mé duše?“ zeptal se nejistě Cheng Qian. Vůbec nic nechápal. „Nevyříkali jsme si to už?“

Nejenže se nedokázal vcítit do cizích pocitů, navíc dokázal vytáhnout věci, které by měly zůstat schované.

Yan Zhengming prudce vstal i se džbánem vína. „Nech si zdát!“ řekl rozzlobeně. „Za tyhle ‚vyříkané‘ věci bys vytočil i slabší povahu než mám já. Odcházím!“

Cheng Qian si v hlavě rychle přehrál vše, co řekli za poslední minutu, a začal mít jisté podezření. „Nejstarší bratře!“

Yan Zhengming se zastavil a vzklíčil v něm zbytek naděje.

Jako když led pomalu puká pod paprskem tepla, Cheng Qian dál dumal: „Přišel uprostřed noci bez pořádného důvodu. Proč by jen řekl pár slov a odešel?“

Napadla ho jistá myšlenka a trochu mu při té představě vyschlo v krku. „Kdybych mu řekl, ať neodchází uprostřed noci, bylo by to nezdvořilé? Často je nerozhodný, což když takové záměry nemá?“

Nějakou dobu to zvažoval, ale nenašel odvahu, tak ten nápad nechal být. Místo toho s hlubokou upřímností navrhl: „Jestli ti to jinde přijde moc hlučné, můžeš jít do ústraní sem. Budu tě hlídat.“

„Utrhnu ti hlavu od tvého zatraceného krku,“ pomyslel si Yan Zhengming. „Jednou mě z tebe trefí.“

Nevydal tedy ani hlásku, jen začal znovu odcházet velmi důstojným, ale o to pomalejším krokem. Zvolna doputoval až k bráně, kde jej zdržela trocha neexistujícího bláta na rouchu.

„Když mě nezastavíš, budu muset odejít,“ pomyslel si a byl naprosto a dokonale nešťastný.

Obrázek je z úvodní stránky knihy Liu Yao, která teprve vyjde v aj překladu jako "Mince osudu". 

 -Předchozí-    -Kapitoly -    -Další-

 Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)



1 Obraz čínského podsvětí. Poté, co duše nějakou dobu stráví v podsvětí a očistí se od hříchů života, mohou po mostě přejít Nàihé, Řeku zapomnění. Vedle řeky je Kámen tří životů (srovnej s Říší tří životů v románu), v němž jsou vepsány všechny minulé, současné i budoucí životy každého člověka. Na mostě stojí stará žena Meng Po, která donutí zesnulého vypít lektvar/polévku stejného názvu, po níž vše z posledního života zapomene a může znovu vstoupit do cyklu reinkarnace. Jsou jisté náznaky, že zde se čínská mytologie inspirovala řeckým vlivem s řekou Léthé, protože první odkaz na Řeku zapomnění je až kolem prvního tisíciletí našeho letopočtu.

2 V originále „svůj zelený klobouk“, což je čínský ekvivalent našeho paroháče. Nosit zelený klobouk – být podváděn. Nutno říct, že se to týká jen mužů, které podvádí jejich žena/partnerka. Narazila jsem na dvě legendy o původu vzniku. První praví, že za jedné dynastie museli příbuzní muži prostitutek nosit zelený klobouk, druhý zas vypráví o obchodníkovi a jeho ženě. Muž odjížděl na dlouhé cesty, a aby ženě nebylo smutno, našla si za milence obchodníka s látkami. Aby obchodník poznal, kdy její muž skutečně odjíždí pryč, dala mu vyrobit zelený klobouk, který si vždy bral na cesty. Jak to tak bývá, jednou si obchodník zapomněl doma knihu básní, vrátil se… a pak už byl celé vesnici pro smích on i jeho klobouk.

Žádné komentáře:

Okomentovat