Když Yan Zhengming opustil horu Fuyao, nebylo mu ani osmnáct let, a teprve ve dvaceti se začal plně soustředit na kultivaci a cestu meče. Ani tehdy se jeho rysy příliš nezměnily. Nyní byl mužem, jehož prvotní duše dosáhla úrovně Božské říše, a i když mu plynoucí čas nezanechal ve tváři žádné stopy, jeho držení těla a vystupování bylo zcela odlišné.
Dva
taoističtí chlapci, hlídající bránu, si vyměnili obezřetný pohled. Hora Fuyao
neměla příliš návštěv a oni bez přítomnosti mistra ještě nikdy neviděli přicházet
nikoho tak mocného.
Zachvěli
se podvědomým strachem. Po dlouhém váhání sebral o něco starší hoch odvahu a
vykročil vpřed. Netroufl si ani zvednout oči, jen se uctivě uklonil. „Náš vůdce
sekty včera odešel na cesty a datum jeho návratu není známo. Vážení nesmrtelní,
přišli jste v nevhodnou dobu. Smím se zeptat na vaše jména, abych o vás
mohl později mistra zpravit?“
Jeho
mladšímu druhovi mohlo být okolo dvanácti let a jeho kulatý obličej se ještě
nezbavil dětského tuku. Z odstupu několika kroků tu zvláštní skupinu
příchozích pozoroval.
Yan
Zhengming se zakuckal. Chtěl říct: „Copak
vy mě nepoznáváte?“, ale když se mu ta slova drala na rty, uvědomil si, že
ani on si nedokáže vybavit jména těch chlapců.
Bylo to jako vrátit se do svého předchozího života a dívat se na něj přes stoletou Řeku zapomnění – na všechno si vzpomínal, ale obrazy byly zvláštně rozmazané.1
Mezi lidmi
se říkalo, že „mladí, kteří odejdou z domova, zestárnou ve chvíli, kdy se
tam vrátí“. Tohle byl nejspíš ten pocit.
Náhle
mladší taoistický chlapec zamrkal a poplašeně vykřikl: „Ach, bratře Teng
Huangu! Ten muž vypadá jako náš mladý pán!“
Ano,
správně. Ten kluk se jmenoval Teng Huang, tedy Žlutý Teng… Yan Zhengming si
rychle vzpomněl, že všichni chlapci byli původně služebníky rodiny Yan, která
je pečlivě vybrala a poslala spolu s ním. Aby to měl jednodušší, obdařil
je všechny jmény pigmentů, jako by byli paletou barev. V té době byl tak
rozmazlený, že se neřídil zákony lidí ani bohů, a téměř nikoho z těch,
kteří se o něj starali, se neobtěžoval uložit do paměti. Bezcitně zapomněl
jména, která si sám vymyslel.
Titulem
„mladý pán“ už ho dlouho nikdo neoslovil. Jeho bratry a sestru to oslovení
rozesmálo.
„Fuyao
byla zapečetěná přes sto let, ale pro vás všechny to bylo jako mrknutí oka,“
pronesl Li Yun s úsměvem. „Nejspíš netušíte, kolik času uplynulo. Teď už
není vaším mladým pánem, ale vůdcem sekty. Já jsem Li Yun, vzpomínáte?“
Teng
Huangovi se rozšířily oči a chvíli jen nevěřícně zíral. „Sto let?“
Pohledem
bezcílně sklouzl po krajině a náhodou zahlédl na úpatí hory vzrostlý akát se
silným kmenem a bujnými větvemi plnými zelených listů.
Chvíli na
něj ohromeně civěl a pak zamumlal: „Ten stromek zasadil vůdce sekty, než odešel,
a říkal, že až z něj bude statný strom, všichni se vrátíte…“
Teng Huang
chvíli marně počítal na prstech. Těžko říct, k jakému číslu se dostal,
protože nakonec jen zvedl hlavu a usilovně na ně zíral, jako by se snažil
zahlédnout v jejich tvářích něco známého. „Ty jsi… druhý strýc? A ty třetí
strýc? Vždyť jsi sem s mistrem přišel teprve před rokem! Byl jsi jen
takhle velký a… bohové!“
Jeho
pohled sjel na Loužičku a chlapec zaváhal, jako by se ji bál jmenovat.
„Já jsem
Han Tan,“ napověděla.
I když to
tušil, vidět někoho takhle vyrůst doslova přes noc bylo stále těžko
stravitelné.
Mladší
chlapec se bezelstně zeptal: „Mladý pán je teď vůdce sekty? A co vůdce sekty
Han? Proč jste se nevrátili s ním?“
Jakmile ta
slova vyřkl, výrazy všech se zachmuřily. Teng Huang, který přece jen uměl lépe
číst mezi řádky, svého kamaráda rychle plácl. „Když máš potřebu pořád mluvit,
utíkej na horu a hned podej zprávu! Nenech nikoho zahálet! Mladý pán… ech,
vůdce sekty a ostatní se vrátili!“
Na hoře
Fuyao bylo rázem živo. Všichni opustili svou práci a přišli se podívat – kdo by
čekal, že si večer zdřímne a ráno se probudí do úplně jiného světa?
Dokonce i
jeřáb kroužící nad Síní poznání se obezřetně snesl dolů. I když se Loužička
tolik změnila, stále si pamatoval její vůni.
Poté, co
se k ní přitiskl, natáhl krk a zadíval se k zadní hoře, jako by doufal
v návrat ještě někoho.
Loužička
si na horu vzpomínala jen velmi povrchně, takže šla tiše za ostatními a nebyla
schopna vstřebat všechny tak známé, ale zároveň cizí pohledy. Rozhlížela se
kolem dokola a nakonec nešťastně sklonila hlavu.
„Co se
děje, mladá slečno?“ zaslechla vedle sebe.
Vzhlédla.
Byl to jejich host Tang Zhen. Moc ho neznala, ale v Kostěném poli ji
zachránil před Xuan Huangem, takže jí byl pochopitelně sympatický.
Po chvilce
váhání se trošku nuceně usmála. „Je mi přes sto let, starší. Nejsem mladá
slečna.“
„V klanu
Šarlatového jeřába ve sto letech ještě nemáte ani plně vyvinutou kost yao. Proč
bys neměla být mladá slečna?“
Při
zaslechnutí jména klanu její úsměv poněkud pohasl. Povzdechla si: „Já nejsem
skutečný Šarlatový jeřáb.“
„Proč to
říkáš?“
V jeho
otázce neznělo překvapení, spíš zdvořilý zájem. Nejspíš ho nemohlo překvapit vůbec
nic.
Loužička
nebyla jako její druhý starší bratr, prohnaný a obezřetný ke všem cizím, a navíc
Tang Zhen měl k sektě Fuyao blízký vztah. Bez váhání začala, vysvětlovat:
„Moje matka byla královna yao z údolí v zadní části hory, ale můj
otec nebyl král yao. Narodila jsem se ze svazku yao a člověka.“
Tang Zhen
byl jejím detailním popisem mírně zaskočen, ale Loužička ještě neskončila.
„Prý jsem
ve svém vejci zůstala přes sto let a všichni ostatní věřili, že jsem mrtvá.
Matka mě donesla na Nesmrtelnou plošinu, kde také zahynula. Svého otce jsem
nikdy nepoznala, takže nevím, jestli ještě žije, natož jak se jmenuje. Příjmení
jsem zdědila po svém mistrovi a moje jméno náhodně vybral náš nejstarší bratr.
Ale stejně ho nikdo nepoužívá. Slyším ho sotva párkrát do roka, protože moji
starší na mě volají jen ‚Loužičko, Loužičko‘! Jako by si na moje jméno
vzpomněli, jen když mi chtějí vynadat.“
Za jejím
reptáním byla cítit hluboká melancholie a Tang Zhenův pobavený úsměv trochu pohasl.
Pak se Loužička poškrábala na nose a ukázala hloubku svého smíření s osudem: „Můj druhý bratr stejně říká, že jsem kuřecí míšenec, kterého matka odložila a otec o něj nestojí. Teď, když jsme zpět na hoře Fuyao, se budu každý rok setkávat s obyvateli Údolí yao. Netuším, co si král yao pomyslí, až uvidí svého parchanta.“2
Tang Zhen
chvíli mlčel. Právě když otevíral ústa v touze ji utěšit, Loužička
zamrkala a široce se usmála. „Ale co! Slyšela jsem, že srdce krále yao je velké
jako špička jehly, a že mě stejně chtěl zabít, už když jsem byla vejce. Ale
teď, když tu mám našeho vůdce sekty, si na mě nedovolí. Jestli se mi při našem
setkání pokusí ublížit, budu mít šanci se pomstít! Ha ha, když ho náš nejstarší
bratr ubije k smrti, příštím králem yao bych mohla být já!“
Ten kuřecí
míšenec byl docela ambiciózní. Teng Zhen spolkl chlácholivá slova a usmál se.
„Dobře řečeno.“
Loužička
popoběhla několik kroků dopředu a pak poplácala smutně vyhlížejícího Nian Dadu
po rameni. „Synovče, mrtvé nejde oživit, ale tvůj otec byl kultivující
s prvotní duší. Dokud nezemře i ta, bude se moci reinkarnovat. Až později
oficiálně vstoupíš do sekty, dovedu tě do naší devítipatrové Knihovny. Určitě
tam bude něco o tom, jak najít něčí reinkarnaci!“
Nian Dada
na ni pohlédl krví podlitýma očima. „Děkuji, teto.“
Pryč byla
jeho hlučnost a nekonečný proud řečí. Tragédie spojená s otcem jej
donutila dospět. Teď zvedl hlavu a prohlédl si horu Fuyao. Velkolepý výhled byl
pro jeho oči jen rozmazanou šmouhou.
Pomyslel
si: „Stalo se to všechno proto, že jsem k
ničemu?“
Cheng Qian
se v tu chvíli bezděčně ohlédl a náhodou si všiml pohled svého tak snadno
získaného učedníka. Srdce se mu pohnulo.
Tím
pohledem „jsem k ničemu“ zřejmě začínala každá cesta mladého člověka. Svět
se točil a každá generace dospívala během jedné jeho otočky, aby se pak začal točit
zase od začátku.
Yan
Zhengming ho náhle přitáhl k sobě. „Hej, proč na něj pořád hledíš?“ zašeptal
nešťastně. „Dívej se raději na mě!“
Cheng Qian
okamžitě zalitoval svého vyznání, proneseného v Kamenném jádře. Jeho
nejstarší bratr byl hotovým expertem na to, aby každý náznak slabosti vyždímal
do sucha.
…
Hora Fuyao
byla místo určené ke kultivaci, takže okázalé projevy veselí nebyly vhodné.
Nakonec se
Yan Zhengming rozhodl pouze všechny svolat před Síň poznání, kde uspořádal
prostý banket pod širým nebem.
Zdejšího
kuchaře sem kdysi speciálně poslala rodina Yan. Byl trochu zaražený, protože
najednou musel servírovat nezvykle skromné pokrmy. Mladý pán a jeho sourozenci
ještě předevčírem rostli do výšky a cpali se jak o život, a teď se zdržují
alkoholu a obilovin?
Během
banketu si Cheng Qian cosi schoval a nenápadně se vytratil.
Hora Tai
Yin byla od Fuyao vzdálena přes padesát li, ale na meči mu to trvalo pouhou
chvilku.
Zbytky
krvavé aury obklopující Mříž deseti stále visely ve vzduchu. Všichni
kultivující už byli dávno pryč, jen sem tam ležely na zemi poslední mrtví,
které nikdo nemohl nebo nechtěl pohřbít.
Han Yuan
seděl sám pod černou oblohou, ponořený do vlastních myšlenek.
Když
zaslechl záměrně hlasité kroky, zamračeně sklonil hlavu. Těžko říct, jestli tělo
ovládalo jeho pravé já nebo srdeční démon, ale okatě dával najevo, že o ničí
společnost nestojí.
Cheng Qian
zastrčil Mrazivé ostří do pochvy a přistoupil blíž. Posadil se vedle něj a
z roucha vytáhl balíček v olejovém papíře. Byl ještě teplý a sem tam
na něm prosvítala drobná mastná skvrnka. Hodil ho Han Yuanovi do klína a pomalu
se k němu posadil.
Han Yuan
balíček otevřel a uvnitř spatřil hrst lákavých lesklých bonbónů
z piniových oříšků mísících se se zastřenou vůní osmanthu. Každý
z nich byl nakrájený na velikost palce a pečlivě oddělený dalším papírkem,
aby se neslepily dohromady.
Démon na
okamžik oněměl. Neokomentoval to žádnou jízlivostí, ani neplakal vděčností,
prostě si jeden vzal a nacpal si ho do úst.
Kůže na
jeho tvářích byla tak tenká, že mu vystupovaly kosti, díky čemuž působil jako
strhaný životem. Teď se ta hubená tvář, stále špinavá od zaschlé krve, vypoukla
kouskem bonbónu. Han Yuan si s překvapivou vážností a svraštělým obočím pochutnával
na bonbónu s výrazem, jako by konzumoval nějaký hořký lék. Vzal si další a
ani na okamžik nepřestal žvýkat. Během několika chvil v balíčku zbyly jen
drobky, které smetl dohromady a se zakloněnou hlavou si je nasypal do pusy.
Cheng
Qiana při pohledu na něj rozbolely zuby. „Chceš se napít?“
„Jo. Tohle
mě zabije.“
Druhý
udělal rukou krátké znamení. Vzduch před ním se smísil s kouskem ledové
duchovní síly a ztuhl v podobě křivého pohárku, do kterého natáhl z okolí
trochu vody a podal ho Han Yuanovi.
Ten jej vyprázdnil
jediným douškem a povzdechl si. „První sladká věc, kterou jsem v životě
jedl, byly tyhle piniové bonbóny.“
„Dal ti je
náš nejstarší bratr.“
Han Yuan
na něj pohlédl. „Dal jsi mi je ty. Tenkrát mi to přišlo neuvěřitelné. Říkal
jsem si, že kdybych dostal něco tak lahodného předtím, malí žebráci by se mnou
kvůli tomu bojovali na život a na smrt. Ale ty jsi mi to prostě dal. Buď jsi
byl hloupý, nebo příliš hodný.“
Cheng Qian
se usmál. „Ani jedno, ani druhé. Tehdy jsem nejstaršího bratra neměl rád a to
poslední, po čem jsem toužil, bylo jíst jakýkoliv jeho dárek.“
Han Yuan
chvíli mlčel a pak se ušklíbl. „To zní pravděpodobněji.“
Po další
chvíli se zeptal: „Je tam všechno v pořádku?“
Nemusel nic
dodávat, Cheng Qian věděl, že mluví o hoře Fuyao, a tak jen lehce přikývl. „Je
to stejné jako vždycky… počkej, až se vrátíš a přesvědčíš se na vlastní oči.“
Han Yuan
se zapitvořil. „Nedráždi mě, třetí bratře. Zapomínáš, co ti mistr řekl těsně
před smrtí? Že ti, kteří se dopustí neodpustitelných zločinů, musí být
potrestáni svými vlastními spolubratry. Nebo snad všechen ten cukr ovlivnil i
tebe?“
Cheng Qian
se pomalu otočil a pohlédl přímo na něj. „A jsou tvé zločiny neodpustitelné?“
Výraz jeho
čtvrtého bratra se zachvěl a Cheng Qian byl svědkem toho, jak přímo před jeho
očima ten zbabělec Han Yuan zase utekl a přenechal své místo srdečnímu
démonovi.
Ten po něm
střelil líným pohledem. „Moji pozici nejnenáviděnějšího člověka přebral Úřad
pro nebeské záležitosti a je téměř jisté, že s ním padne i oslabená
císařská rodina. Nebude trvat dlouho a najde se někdo, kdo se proti nim
vzbouří. Můj hněv se vyčerpal a srdce mám lehké. Jestli jsem zhřešil nebo ne,
to posuď sám.“
Cheng Qian
zavrtěl hlavou a odpovědi se vyhnul. Chvíli hleděl na krajinu osvětlenou matným
měsíčním světlem. „Půjdu. Vrátím se zítra.“
„Tak já
chci mléčný koláč.“ Han Yuan se poplácal po břiše a pak dodal: „Jenže ten je
příliš sladký, člověka po něm bolí břicho. Tak mi dones ještě půlku kuřete.“
Cheng Qian
krátce mávl, Mrazivé ostří vyrazilo jako blesk a byl pryč.
Než se
vrátil na horu Fuyao, banket už skončil. Zamířil rovnou do svého bočního
pavilonu Qing’an, kde na něj čekal Teng Huang.
Chlapci
neuniklo, že Cheng Qian vypadá poněkud napjatě. Přistoupil k němu a vzal
od něj meč. „Mladý p… vůdce sekty je zde.“
To už
k němu dolehl Yan Zhengmingův hlas. „Mhm. Studoval jsem tu Kámen přání
našich předků.“ Vůdce sekty byl skutečně mizerný lhář.
Cheng Qian
se zadíval na legendární artefakt z Věže lhostejnosti, jen aby spatřil, že
je na něm odložený džbán s vínem, ale rozhodl se svého bratra neshazovat.
„A co jsi objevil?“
Yan
Zhengming věnoval Teng Huangovi dlouhý pohled.
Chlapec
byl mladý, ale chytrý. Okamžitě si uvědomil, že překáží, a rychle si našel
záminku k útěku.
Yan Zhengming
se přitočil blíž k Cheng Qianovi. „Kam jsi to šel?“
Cheng Qian
se místo odpovědi jen usmál.
Víc nebylo
třeba říkat. Yan Zhengming se už nevyptával, jen poklepal rukou na džbán
s vínem. „Odpočiň si. Víno s tebou nic nedělá, ale stejně ti naliji
pohárek.“
Cheng
Qianův pohled přistál na kameni, na kterém kdysi opisoval nekonečné kopie
Písma. I se zavřenýma očima dokázal spočítat zářezy na jeho povrchu. Teď na něj
položil ruku a bledá pleť proti temnému povrchu kamene vypadala jako bílý nefrit.
Yan
Zhengmingův zájem o kámen byla pochopitelně jen záminka, ale v tuto chvíli
na něj upřeně zíral. Když se jeho třetí bratr napil, roztržitě ho napodobil.
Cheng Qian
se náhle zamračil. „Co je to?“
„Co je
co?“ zeptal se nepřítomně Yan Zhengming.
„Mám
pocit, že v kameni něco cirkuluje.“
Kámen
přání vždy připomínal kaluž vody, ale byla to mrtvá, stojatá voda. Teď však Cheng
Qian cítil, jak se v něm míhá světlo a stíny, jako by byl živý.
Yan
Zhengming okamžitě vytáhl z rukávu malou lahvičku a pokapal kámen několika
kapkami připomínajícími šťávu z trávy. Ta se na povrchu kamene
rozprostřela a rychle se srážela do čtverce průsvitné vrstvy připomínající lak.
Při
pohledu skrze tento čtverec jako by se struktura kamene nesčetněkrát zvětšila,
což ještě zdůraznilo vynikající kvalitu minerálu.
Cheng Qian
se naklonil blíž. „Co je to? Nějaký lektvar našeho druhého bratra?“
„Ano. Jedna
z věcí, v nichž je vážně dobrý. Jmenuje se to Šťáva z listů
blokovníku. Může být použita pro jemnou práci s drahým materiálem anebo pro
oslepující techniky. Pouhých několik kapek zvýrazní věci na povrchu.“
Oba chvíli
čekali, dokud se tenká laková vrstva úplně nevstřebala a kámen nebyl jako
předtím.
Ten, kdo
zdaleka nebyl jako předtím, byl sám Yan Zhengming. Když se předtím Cheng Qian přiblížil,
proud vzduchu vyvolaný jeho dechem se mu jemně otřel o obličej, což nechtěně
rozvířilo skryté emoce.
Zahleděl
se na Cheng Qianův profil a nasucho si odkašlal. „Už je to tolik let. Možná
ještě nemáš úplně v pořádku své smysly?“
Pak přelétl
pohledem po vnitřku rezidence. „Je tu takové vznešené ticho. Vždycky mám pocit,
jako by v tom bambusovém háji vzadu proudila nějaká nesmrtelná duchovní
síla, u níž by mohl člověk v ústraní odpočívat třeba celý život…“
Vzápětí se
vlastních slov zalekl. Plánoval se tu ochomýtat co nejdéle, ale takhle měl
pocit, že příliš tlačí na pilu.
Tohle
nebylo chování nejstaršího bratra… tohle bylo chování chlípníka.
A jako vůdce
sekty vždy cítil, že nedostatek studu je charakterovou vadou.
Cheng Qian
však jeho narážku nepochopil a roztržitě se zeptal: „Plánuješ odejít do
ústraní?“
Neromantický
idiot!
Cheng
Qianovi to naopak dávalo smysl. „Správně. Od té doby, co jsi vstoupil na úroveň
Božské říše, se potloukáš všude možně a vůbec jsi neměl příležitost stáhnout se
do ústraní a upevnit svoji kultivaci. Navíc když jsem vylepšoval tvůj dřevěný
meč, mé pochopení vůle meče bylo poněkud nedostatečné, takže by bylo dobré,
kdyby sis jej… co se děje?“
Yan
Zhengming na něj zamračeně zíral.
„Jde o ten
dřevěný meč s kouskem mé duše?“ zeptal se nejistě Cheng Qian. Vůbec nic
nechápal. „Nevyříkali jsme si to už?“
Nejenže se
nedokázal vcítit do cizích pocitů, navíc dokázal vytáhnout věci, které by měly
zůstat schované.
Yan
Zhengming prudce vstal i se džbánem vína. „Nech si zdát!“ řekl rozzlobeně.
„Za tyhle ‚vyříkané‘ věci bys vytočil i slabší povahu než mám já. Odcházím!“
Cheng Qian
si v hlavě rychle přehrál vše, co řekli za poslední minutu, a začal mít
jisté podezření. „Nejstarší bratře!“
Yan Zhengming
se zastavil a vzklíčil v něm zbytek naděje.
Jako když
led pomalu puká pod paprskem tepla, Cheng Qian dál dumal: „Přišel uprostřed noci bez pořádného důvodu. Proč by jen řekl pár slov
a odešel?“
Napadla ho
jistá myšlenka a trochu mu při té představě vyschlo v krku. „Kdybych mu řekl, ať neodchází uprostřed
noci, bylo by to nezdvořilé? Často je nerozhodný, což když takové záměry nemá?“
Nějakou
dobu to zvažoval, ale nenašel odvahu, tak ten nápad nechal být. Místo toho
s hlubokou upřímností navrhl: „Jestli ti to jinde přijde moc hlučné, můžeš
jít do ústraní sem. Budu tě hlídat.“
„Utrhnu ti hlavu od tvého
zatraceného krku,“
pomyslel si Yan Zhengming. „Jednou mě
z tebe trefí.“
Nevydal
tedy ani hlásku, jen začal znovu odcházet velmi důstojným, ale o to pomalejším
krokem. Zvolna doputoval až k bráně, kde jej zdržela trocha neexistujícího
bláta na rouchu.
„Když mě nezastavíš, budu muset
odejít,“ pomyslel
si a byl naprosto a dokonale nešťastný.
Žádné komentáře:
Okomentovat