Xie Lian ohromením ztratil řeč.
Shi Qingxuan se rozpačitě poškrábal na hlavě. „Ojoj,
hehehe, nejdřív jsem se chtěl převléknout za někoho jiného a tajně vás sledovat,
ale kdo by to řekl, že Vaše Výsost má tak ostré oči! Nedá se nic dělat, to je
tím, že můj půvab a elegance jsou tak nezapomenutelné! Hahahahaha!“
Xie Lian si musel promnout čelo a odkašlal si: „Můj
pane Vládce větru…“
Shi Qingxuan se přestal smát, ale stále se drbal ve
vlasech, jako by je měl plné svědících blech. „Vaše Výsosti, já už nejsem
Vládce větru.“
„Dobře. Qingxuane… jak se ti… jak ses stal někým
takovým?“
„Uh, to je dlouhý příběh. No prostě, něco se stalo
tady, něco támhle, pár věcí dopadlo všelijak, no a pak jsem dopadl takhle.“
Kdosi z žebráků v chrámu vykřikl: „Co?
Brácho Fengu? Ty je znáš?“
Shi Qingxuan se otočil, přehodil princi ruku kolem
ramen a pak ho s ní silně plácl do zad. „Jasně že jo! Jsou to moji dobří
přátelé z minulosti!“
„Cože? Tohleto je tvůj přítel? Proč jsi nic neřekl?“
„Brácho Fengu, chceš říct, že někdo jako ty může znát
tuhle bílou tvářičku, která na první pohled vyrostla kojená medem a krmená
křehoučkým masem? Vsadím se, že zase kecáš!“
Žebráci z toho byli překvapení a stále dokola se
ujišťovali, že je to pravda. Za jiných okolností by to působilo vtipně, ale Xie
Liana to spíš rozrušilo. Dobře věděl, že mezi nimi třemi byl právě Vládce větru
tou „bílou tvářičkou, odkojenou medem a krmenou křehkým masem“.
Shi Qingxuan se pod tou nedůvěrou celý naježil. „Co to
říkáte? Já teda nekecám!“
„Jasně,
vzpomínáš si, jak ti hráblo, a celý den jsi mluvil z cesty? Myslíš, že
jsme na to zapomněli?“
Shi Qingxuan ze sebe rozčílením vydal řadu
nesrozumitelných zvuků, načež odsekl: „Jdu teď pomoct svým přátelům. Odcházím,
jdu pryč! Jde ještě někdo se mnou?“
Tentokrát se žebráci dívali jeden na druhého, a o
chvíli později další z nich zavolal: „Dobře, fajn. Jestli to chce přítel
bráchy Fenga, tak to je jiná.“
„Pojďme se starým Fengem, ať ho ještě někdo neumlátí
k smrti, už teď má chromou ruku a nohu.“
„Hej!“ bránil se dotčený Shi Qingxuan.
Stále se ještě našli tací, kterým se nechtělo jen tak,
a naléhali: „Opravdu nebude žádná odměna? Nemusí to být nutně peníze, hodilo by
se i něco k zakousnutí!“
Princ Shi Qingxuanovi stručně vyložil jejich záměry a
ten rychle pochopil situaci.
„Chápu, že nemůžeme nikoho nutit ani uplácet, ale
vadilo by něčemu, slíbit všem trochu jídla?“ zeptal se pak prince. „Nikdo tady
už dlouho pořádně nejedl.“
Pokud by žebráky nehnala chamtivost, mělo by to být
v pořádku, a tak Xie Lian odpověděl: „To by asi nevadilo. Ale musíš jim to
podat takhle…“
Pak zašeptal Shi Qingxuanovi několik slov, a ten
pokýval. „Myslel jsem na to samé.“
Potom se otočil k chrámu a zakřičel: „Hej, až
tohle skončí, můj přítel všechny pohostí miskou kuřecích stehen! Všichni
dostanou, ať už se zúčastníte nebo ne. Rozumíte mi? Všichni dostanete kus
kuřete, i kdybyste nijak nepomohli. S námi ať jdou jen dobrovolníci!“
Způsob, jakým to formuloval, byl mazaný. Každému
nabídl misku kuřete, ať už přispějí nebo nikoliv, což skvěle odhalí charakter
těch, kteří se rozhodnou pomoci.
Shi Qingxuan dál halekal: „Jde ještě někdo? Čím víc,
tím líp! Pojďte! No tak, pojďte! Všem řekněte, že za to nebudou peníze, jde jen
o to, abyste mi pomohli zachránit svět, obklíčit královské hlavní město nebo
cokoliv dalšího, to je stejně fuk, zkrátka potřebujeme dobrovolníky! A až to
skončí, všichni dostanou najíst!“
Možná to bylo tím, že je přemlouval jeden z nich,
ale dříve chladný a lhostejný chrám se náhle rozhořel jasným plamenem zájmu.
Žebráci se dokonce rozdělili, aby mohli jít informovat další žebráky
v okolí.
Hua Cheng a Shi Qingxuan stáli před vstupem do toho
pobořeného chrámu. Když se princ podíval nahoru do míst, kde by měla být
zakládající deska, nenašel nic. Vybavil se mu zchátralý Chrám větru a vody ve
městě Fu Gu, s božskou sochou Vládce vody, které byla useknuta hlava, a
sochou Vládce větru bez ruky a nohy.
Nevydržel to a obrátil se k Shi Qingxuanovi a váhavě
ho oslovil: „Qingxuane?“
Shi Qingxuan rychle spustil ruku z jeho ramene.
„Jo toto… no, omlouvám se, Vaše Výsosti, jsem trochu špinavý. Tvoje šaty,
hehe…“
Skutečně, jeho ruka zanechala na bílé látce Xie
Lianova roucha špinavé otisky. Shi Qingxuan se natáhl, jako by chtěl pomoci
prince oprášit, ale pak si uvědomil, že čím víc by se snažil, tím by ho
zašpinil, a tak ruku rozpačitě stáhl a otřel si nos.
Jako by princi na čemkoliv z toho záleželo!
Zajímala ho úplně jiná věc: „Vládce… tedy Qingxuane, tvůj osud…“
Shi Qingxuan se na něj polekaně podíval. „Co je zase s mým
osudem?“
„Změnil ho nakonec Černá voda?“
„Ale ne, ne, nene, neudělal to, kdepak. Špatně jsi to
pochopil, neudělal nic.“
Xie Lian si také nemyslel, že by to Černá voda udělal,
přesto… „Co pak tvoje ruka a noha?“
Shi Qingxuan se znovu poškrábal na hlavě a trochu
nesměle vysvětlil: „To taky nebyl on. Jak bych to… udělal jsem nějakou
neopatrnost tady, měl trochu smůly támhle… no zkrátka si za to můžu sám.“
Protože nechtěl sdělit podrobnosti, princ na něj dál
nenaléhal. Současný stav Shi Qingxuana přesto i beze slov potvrzoval He Xuanův
prorocký čin znesvěcení soch v Chrámu větru a vody. Kdo ví, jaká tajemná
síla zasáhla.
Xie Lian měl také pocit, že mu dluží vysvětlení: „Toho
dne se moje duchovní síly náhle vytratily a já ti nedokázal pomoci. Opravdu mě
to mrzí.“
Shi Qingxuan mávl rukou. „Celá ta věc s tebou
stejně neměla nic společného. Naopak, kdybys mi neřekl, o co jde, možná bych
chodil s hlavou v oblacích až do samého konce.“
„A co přesně se toho dne stalo?“
Ukázalo se, že poté, co He Xuan sťal Shi Wuduovi
hlavu, Shi Qingxuan se zhroutil. Nerozuměl ničemu z toho, co mu He Xuan
vykládal, jen si matně vzpomínal, jak ho odvedl z ostrova Černé vody a
později se ho zbavil v královském hlavním městě. Netušil, proč Černá voda
vybral zrovna tohle město, ale v minulosti na něj Shi Qingxuan často
naléhal, aby sem s ním šel hodovat a pít, takže tu oblast oba dobře znali.
Vládce větru prožil ty chvíle jako ve snu, a když se konečně probral, rozhodl
se prostě pohřbít své jméno a usadit se zde.
Protože přišel o všechny své duchovní síly, neměl nic,
co by určilo jeho totožnost. Své dny trávil v bídě a strádání, a tak Vyšší
dvůr pochopitelně nedokázal najít žádné stopy po místě jeho pobytu.
„V každém případě za nic, co se stalo potom, nemůže,“ dokončil
Shi Qingxuan. „Ani jsem ho od té doby neviděl.“
Asi to tak bylo nejlepší. Celou záležitost bylo těžké
rozklíčovat. He Xuan Vládce vody nenáviděl do morku svých kostí, ale co
plánoval pro Shi Qingxuana? Sám princ se kvůli osudu Vládce větru skutečně
zapotil.
Xie Lianovy myšlenky přerušila skupina žebráků, která
se vrátila s dalšími lidmi. Obklopovali tu novou skupinku, táhli je za
sebou kdoví odkud a hlasitě volali: „Brácho Fengu! Brácho Fengu! Dovláčeli jsme
sem kvůli tobě takových lidí, co ty na to?“
Shi Qingxuan jim ukázal vztyčený palec. „Dobrá práce!
Každý dostanete kuřecí stehno!“
„Je nás tu tolik, bude si to ten tvůj kámoš moct vůbec
dovolit?“
Shi Qingxuan máchl rukou a Xie Lian na okamžik získal
dojem, že se chystá vyhodit obvyklých sto tisíc zásluh. Ale on jen řekl: „Tohle
nic není! Vůbec nevadí, že jich je tolik! Tihle si mohou dovolit nakrmit i
desetkrát víc lidí!“
Když se hluk kolem konečně trochu uklidnil, princ
zjistil, že se tu shromáždilo víc než dvě stě lidí, což bylo zcela mimo jeho
očekávání.
Nadšeně se rozhlížel. „Můj pane Vládce větru, to je
opravdu velká pomoc!“
Shi Qingxuan byl na sebe náležitě pyšný. „Samozřejmě!
Možná si v budoucnu založím nějaký gang nebo něco takového a stanu se jejich
vůdcem, hahaha!“
„Brácha Feng se zase zbláznil,“ okomentoval to dav
žebráků za nimi.
„Jo, zase se povyšuje mezi pány!“
„Cože? Já se nikam nepovyšuju!“ vykřikl Shi Qingxuan,
ale několik žebráků si z něj začalo dělat legraci a vykládali Xie Lianovi:
„Ty to nevíš, pane, ale když sem přišel brácha Feng
poprvé, byl to otrava, který za každým lezl a celý dem všem, vykládal, že je
bůh.“
Shi Qingxuan se zatvářil mírně rozladěně a okamžitě je
zarazil: „Nemám čas celý den poslouchat vaše nesmysly! Šetřete si pusy na
chroupání kuřete!“
Xie Lianův úsměv po těch řečech poněkud pohasl. Měl
pocit, jako by mu někdo zmačkal srdce do kuličky, ale zároveň jako by bylo
lehké a nadýchané jako rýžový papír.
Vládce větru se změnil, ale přesto zůstal stejný.
Naštěstí.
„Vaše Výsosti,“ přerušil Shi Qingxuan jeho myšlenky.
„Co bude dál? Sehnal jsem vám lidi, jsou teď ve tvých rukou.“
I když to stále nestačilo, Xie Lian musel začít pole
vytvářet a o další problémy se postarat později. Proto teď odpověděl:
„Výborně, teď je potřeba najít prázdný prostor, kam se
všichni vejdou.“
Hua Cheng se celého rozhovoru dosud neúčastnil a princ
nedokázal odhadnout, co si myslí. Teď se však ozval: „To se dá snadno zařídit,
gege. Pojď se mnou.“
Xie Lian přikývl a Shi Qingxuan se k němu
energicky přikulhal, zatímco volal na žebráky kolem: „Hej, vy všichni, pojďte
za mnou, ať se vám neztratíme! Hej!“
Princ ho chtěl nejdřív podepřít, ale pak si všiml, že jeho
druhové mu nijak nepomáhají a on přitom nijak nezaostává, takže pochopil, že to
není třeba.
Ze slumu se vyhrnul hotový dav žebráků a zaplnila
ulice kolem. Ušli však jen pár kroků, když se ozval rozzlobený křik:
„Stůjte! Co to má být? Proč je vás tu tolik, o co se
to snažíte takhle uprostřed noci?“
Žebráci byli znepokojeni: „Ó ne! To je noční hlídka!“
„Nevšímej si jich, gege.“ Hua Cheng se ani neobtěžoval
se po hlídce ohlédnout, a tak princ následoval jeho příkladu.
Vojáci se náhle beze slova sesunuli k zemi.
Ohromení žebráci si začali mezi sebou špitat, ale Shi
Qingxuan zavolal: „Tiše! Ať nepřilákáte další hlídku!“
Přítomní se ztišili do tlumeného šepotu.
Hua Cheng v tu chvíli zastavil uprostřed kroku a
řekl: „Gege, tahle ulice bude stačit.“
„Tahle?“ ujistil se Xie Lian. „Polohu má vhodnou, ale
není to příliš na očích?“
Jednalo se o širokou a prostornou ulici, rovně
směřující skrz město. Byla to hlavní ulice celého města, takže byla
pochopitelně na očích úplně všem.
Žebráci přizvukovali: „Jo, co když nás objeví a
vyženou?“
Hua Cheng ale odpověděl: „O to se nestarejte. I kdyby
nás objevili, vyhnat nás nedokážou.“
Xie Lian přikývl. „Řeknu vám to tak, jak to je. To,
čemu budeme brzy čelit, je něco velmi zákeřného a nebezpečného, takže můžete
přijít k úhoně. Jenže pokud to prorazí do města, pak bude celé královské hlavní
město v ohrožení. Potřebuji, abyste si vy všichni tady byli jistí, že tu
jste dobrovolně a bez vedlejších úmyslů. Je tu někdo, kdo se bojí a chce
vycouvat?“
Nikdo se neozval a princ pokračoval: „Výborně. Tak,
teď se všichni chytněte za ruce a utvořte velký kruh.“
Jakýsi žebrák byl tak zmatený, že se zeptal: „O jaké
kouzlo má jít? Tohle vypadá jak nějaká dětská hra.“
Shi Qingxuan si odplivl. „Tolik řečí, prostě se drž
pokynů!“
„Hej, brácho Fengu, to jsi mě špatně pochopil, já se
jen ptal! Navíc nikdo nemá víc řečí než ty, hehe!“
Za tichého brblání houf žebráků poslechl, až se
nakonec drželo za ruce dvě stě osob. Na široké hlavní třídě byl vytvořen skutečně
velký lidský kruh.
Shi Qingxuan se začal vyptávat: „Dokud se takhle
budeme držet, zabráníme těm nestvůrám proniknout do města?“
Xie Lian jen zavrtěl hlavou. „To ne. Dřív nebo později
by se dovnitř stejně dostali.“
„Tak… k čemu je pak celé tohle pole?“
„Je to past,“ vysvětlil princ. „V okamžiku
prolomení ochranného štítu královského hlavního města se duchové vrhnou dolů, ale
pole jim zabrání tu volně řádit. Místo toho je nalákáme do tohoto kruhu, kde
padnou do pasti.“
❤️
OdpovědětVymazat