Braennino: TGCF Kapitola 227: Na královské hlavní město sestoupí démonický bůh 1

„Má paní!“ zvolal princ.

Vládce deště se vztyčenou hlavou přijížděla na černém volovi a sklonila k němu hlavu na pozdrav. Za ní se jak uzlíček neštěstí vezl rozcuchaný Pei Ming, popálený zuřícím ohněm a promočený deštěm tak, že připomínal utopenou krysu. Kdo ho zachránil, to si uvědomil teprve poté, co otevřel krví zarudlé oči. Vládce deště se zcela soustředila na ovládání vola a na Pei Minga se ani nepodívala, nicméně všichni okolo jeho hrozný stav viděli víc než dobře.

S pocitem trapnosti se narovnal. „Má pa…“

Jakmile však otevřel ústa, nečekaně se z nich vyvalil prstenec černého kouře a místo Pei Minga zazněl hlas Rong Guanga: „Nemůžu uvěřit, že tě musela zachránit ženská, a navíc ještě Yushi Huang! Pei Mingu, ty jsi taková ostuda!“

Pei Ming znovu naštvaně otevřel ústa k odpovědi a přes další kroužky černého dýmu zasýpal: „Můžeš už být zticha?“

Mezitím Pei Su a Banyue uvítali Vládce deště, která podpírajíc Pei Minga přistála se svým ořem na pevné zemi. V těchto místech se z těla ohnivého obra oddělovaly miliony trosek a mířily dolů. Padající kamení stále ještě žhnulo plameny a řítilo se k zemi jako meteorický roj.

Déšť sice sílil, ale na uhašení démonického ohně to nestačilo. Zdálo se, že je Jun Wu posílil duchovní silou. Jenže i kdyby oheň uhasl, stále tu byly obrovské balvany, mířící na královské hlavní město. Hrozilo, že promění obydlené území na obří krátery, v nichž najdou smrt stovky a tisíce lidí.

Xie Lian byl zaměstnaný snahou udržet ohnivého démona na místě, takže netušil, kolik bojových bohů je přítomno a zda by dokázali všechny ty balvany zachytit. Znepokojeně se obrátil k Hua Chengovi: „San Langu, co…“

Hua Cheng, stojící hned za ním, mu položil ruku na rameno. „Nedělej si starosti, gege. Soustřeď se jen na to, abys vydržel, a ničím dole se netrap.“

Jeho hlas zněl vedle Xie Lianových uší, doprovázen teplým a jemným dechem. Pak Král duchů mírně pohnul bradou a naznačil princi, aby se podíval. Xie Lian spatřil zpoza lidského řetězu vycházet postavu v rudém, blížící se s rukama za zády. Princi došla řeč.

Byl to… Hua Cheng?

Další Hua Cheng?

Co se to děje? Ten první stojí zrovna za ním!

Hua Cheng se lehce zasmál: „Neměj strach, gege. Pravý San Lang je tu s tebou, žádný podvod ani výměna.“

Takže ten dole byl klon, který tu Hua Cheng nechal? Není divu, že Jun Wu netušil o jeho přítomnosti v Nebeském hlavním městě. Princ si doteď lámal hlavu nad tím, zda má Jun Wu dole ve městě nějakého špeha nebo ne – teď se ukázalo, že i kdyby ano, neměl by co hlásit - Hua Cheng zdánlivě stále střežil Královské hlavní město.

…

Shi Qingxuan neměl čas sledovat oblohu, a i kdyby ano, na Xie Liana ani Hua Chenga by nedohlédl. Když tedy uviděl, že se k němu blíží „Hua Cheng“, a rychle na něj zavolal: „Karmínový dešti dotýkající se květu! Konečně ses vrátil. Co jsi sakra tak dlouho dělal? Přemýšlel jsi, jak se spojit s Jeho Výsostí? Měl bys raději vymyslet, jak mi pomoci vyřešit situaci tady! Vidíš všechny ty ohnivé kameny, padající z nebe? Něco rychle vymysli! Foukni do vzduchu nebo přinuť ty nekonečná hejna motýlků, aby se vznesly a zničily je… prostě něco! Jinak tu všichni zemřeme!“

„Hua Cheng“ neodpověděl, jen chladně sledoval Shi Qingxuana, jak na něj jedním dechem chrlí tu obrovskou hromadu slov. Nakonec, jako by mu došla trpělivost, ho přerušil a ucedil: „Vypořádej se s tím sám.“

Shi Qingxuan vykřikl: „Vypořádat se s tímhle? Jak můžeš v takové chvíli žertovat! Nejsem Jeho Výsost, nerozumím tvému humoru! Jak bych si s těmi kameny..“

Než dokončil větu, „Hua Cheng“ ho chytl za límec roucha a vytáhl ho z lidského řetězu.

Shi Qingxuanova reakce byla neuvěřitelná – v okamžiku, kdy se ocitl mimo pole, stáhl ruce lidí po svém boku k sobě, aby se lidský řetěz nepřerušil. Nemohl však čekat, že s ním Hua Cheng tím vytáhnutím neskončí – teď ho vyhodil ho obloukem kamsi dozadu.

„Starý Fengu!“ volali v šoku žebráci,

Někteří si hlasitě stěžovali: „Co to děláš, přišel jsi sem bít lidi?“

Shi Qingxuan proletěl vzduchem a po dopadu se ještě několikrát překulil, přesto okamžitě volal: „To je v pořádku, jsem celý! Ve skutečnosti mi jen půjčil duchovní síly!"

„Opravdu…?“

Shi Qingxuan si prohlédl své ruce a potom i tělo, prozářené duchovní silou od hlavy až k patám. „Hua Chengu, chováš se takhle jen proto, že nemáš Jeho Výsost u sebe? Až budeš příště půjčovat duchovní síly, udělej to hezky! Nevadí mi dát si ještě pár těch divně chutnajících bonbonů, ale nemusíš mě mlátit, dobře? Proč se raději nesoustředíš na to, co se sem řítí z oblohy, je tam pořád ještě tolik balvanů…“

Vtom po něm Hua Cheng něco hodil. Shi Qingxuan ten předmět bez přemýšlení zachytil, a když zjistil, o co jde, jeho výraz zjihl.

Byl to vějíř Vládce větru!

Xie Lian, který to celé z vrcholku obří božské sochy sledoval, se neudržel: „San Langu, ten, kdo tam jedná s Vládcem větru, ten, kdo je dole, není to…“

„Nevšímej si toho. Na poslední chvíli jsem ho zavolal, aby mi pomohl.“

Shi Qingxuan chvíli jen svíral v ruce ten důvěrně známý vějíř, načež se k „Hua Chengovi“ pomalu otočil.

„Hua Cheng“ znovu chladně zopakoval: „Postarej se o to sám.“

Ohnivý meteorický déšť se chystal co nevidět dopadnout na zem. Lidé držící se za ruce už téměř cítili, jak jim do tváří proudí vlny horka, a polil je studený pot.

„Starý Fengu, mluvil jsi pravdu? Opravdu bude všechno v pořádku?“

Nebeští úředníci se už také začínali bát: „Vaše Výsosti, můžete prosím rychle najít řešení?“

Shi Qingxuan sevřel vějíř tak pevně, až mu na hřbetu ruky naběhly žíly, a oči se mu zabarvily krví.

O chvíli později se otočil a máchl rukou.

Kolem něj se zvedl vichr a vyrazil k obloze. Ohnivý meteorický déšť okamžitě změnil směr a vyletěl k nebi.

Žebráci, původně vyděšení k smrti a připravení na okamžitý útěk, zůstali šokovaně zírat s vypoulenýma očima a spadlou bradou.

Chvíli trvalo, než někdo z nich vykoktal: „Ty… jsi… bůh!“

„Starý Fengu, ty jsi snad skutečně bůh!“

Shi Qingxuanovi se třásla ruka, těžce oddechoval a chvíli mu trvalo, než se mu vrátily smysly. „Ha! Neříkal jsem vám to už dávno? Říkal! Mysleli jste si, že lžu?“

„Ne, ne, žádné lži! Teď už ti věříme! Páni, starý Feng je bůh, můžeme říkat, že známe boha! Tohle jen tak někdo nemá, chachachacha!“

„Starý Fengu, kamaráde, vezmi nás někdy proletět se, samozřejmě až budeš mít čas, chacha!“

„Hua Cheng“ to chvíli sledoval, pak se trochu nahrbil a otočil se k odchodu. Shi Qingxuan stále svíral vějíř Vládce větru a roztržitě odpovídal na žertování ostatních. Tvář měl zrudlou a z čela mu kapal studený pot. Na chvíli vzhlédl a zdálo se, že se chce „Hua Chenga“ na něco zeptat, ale ta osoba už byla dávno pryč.

Vtom se z temnoty mimo dohled lidského řetězu ozvaly podivné zvuky.

Znělo to jako… pískání?

Ti s bystřejšíma očima zvolali: „Co to má být? Cosi černého, chlupatého… krysy?“

„A co je to tam s nimi? Lidé? Proč jsou celí bílí? Vypadají jako od popela!“

„Jsou vůbec živí?“

Xie Lian se zarazil. „Cože?“

Blížily se mrchožravé krysy a prázdné skořápky lidí! Ty stvůry sem byly přeneseny z hory Tong’lu! Prázdné skořápky se kymácely na ztuhlých končetinách, a za nimi se jak černý příliv hrnuly mrchožravé krysy. Zdálo se, že se Jun Wu nezastaví před ničím, jen aby lidský řetěz zničil. Chtěl vnést do říše smrtelníků naprostý chaos.

Vládce deště dala na druhé straně pokyn Banyue a ostatním: „Dohlédněte na generála Peie. Já půjdu ochránit pole.“

Pei Ming ještě ležel a vyfukoval černý kouř, ale po těch slovech se okamžitě vztyčil: „Jsem v pořádku, také můžu jít chránit pole.“

Snažil se postavit, ale neuspěl. Pei Su už to nevydržel: „Generále, to není třeba. Prostě… prostě se postarej o svá zranění a nech Vládce deště, ať udělá zbytek.“

Bylo to poprvé, co byl Pei Ming takhle ponížen ženou, a nejspíš také poprvé, co ho nějaká žena zachránila. Těžko říct, jestli za to mohl jeho hněv nebo pýcha, ale tváře měl celé rudé.

Vládce deště se jen usmála. „Není třeba, aby se generál namáhal,“ řekla a vzápětí odklusala na černém volovi.

„Vládce deště!“ zavolal za ní, ale ať chtěl říct cokoliv, přerušila ho ruka, která se mu sevřela kolem krku. Strašidelně znějící hlas zašeptal: „Pei, miláčku…“

Pei Ming byl už tak ve špatné náladě. „Proč jsi pořád ještě tady?“

Xuan Ji tu vlastně byla celou dobu, protože ji sem Banyue spolu s Ke Moem odvedla kvůli jejich zraněním. Když Xuan Ji slyšela Pei Mingův emotivní ton, s nímž oslovil Vládce deště, okamžitě se v ní probudila žárlivost.

„Proč jsem ještě tady? Vždycky jsem tu byla! Proč tak zíráš na Vládce deště? Změnily se snad tvé city? Chceš ji uhánět? Co je na ní tak dobrého? To nedovolím!“

To už bylo na Pei Minga moc. Silně ji odstrčil a rozzlobeně vykřikl: „Xuan Ji, to nedokážeš myslet na nic jiného ani v takovou chvíli? Nemá to nic společného s náklonností, prohodili jsme sotva pár slov!“

To bylo poprvé, co proti ní použil násilí a Xuan Ji dopadla na zem téměř omráčená.

Chvíli na něj nevěřícně hleděla: „Pei, miláčku, myslím na tebe proto, že tě miluji! Je to tak špatné? Ještě nikdy jsi na mě nebyl tak zlý, to mě opravdu nenávidíš?“

Pei Ming se pomocí meče postavil. „Nemám o tebe zájem.“

Xuan Ji to nevzdávala: „Opravdu se mě chystáš opustit? Řekni mi to do očí! Udělala jsem toho pro tebe tolik, copak tě vůbec nedojímá, když vidíš, co se ze mne kvůli tobě stalo? Necítíš se provinile?“

„Neřekl jsem ti to snad dost jasně už před stovkami let?“ zvýšil Pei Ming hlas.

Xuan Ji na něj ohromeně hleděla. Nevěděla, co dělat, a silně sevřené ruce se jí zamotaly do záhybů šatů, jak za ním potácivě poskakovala na svých zmrzačených nohou: „Pei, miláčku… Pei miláčku! Počkej, počkej na mě! Proč si o tom ještě nepromluvíme?“

Banyue ji tiše pozorovala. Věděla sice, že Pei Ming opustil Xuan Ji jako první, ale ta pak zabila tolik žen a znovu a znovu se pokoušela zabít i je. Přesto teď vypadala politováníhodně.

Pei Ming se ohlédl a nakonec jen řekl: „Xuan Ji, je čas, aby ses probrala.“

„Probrala?“ nechápala Xuan Ji.

„To, jak jsi dopadla, je sice z části moje vina, ale většinu toho sis způsobila sama. Opravdu ses snažila, ale člověk dokáže pohnout jen svým vlastním srdcem. To moje je z ocele – spíš než ztrácet čas se mnou, měla bys milovat sama sebe.“

Vytrhl své roucho z jejích dlaní a bez ohlédnutí odešel.

…

Potom, co se Shi Qingxuan rozmáchl vějířem, už mu mnoho duchovních sil nezbylo. Teď už mu na pomoc mohla přijít jen Vládce deště a několik bojových bohů. Zrovna v tu chvíli se však nečekaně ozvalo halekání:

„Kvák, kvák! To je královské hlavní město? Takové velké domy, kvák!“

„Co to tu povykuješ, domy pána Chenga jsou větší!“

„Jo, a taky je má hezčí než tyhle!“

Z konců ulic, uliček a okapů se vynořovaly nejrůznější podivně tvarované hlavy - okolo se vyrojili duchové a démoni z Města duchů.

Když to viděl Nebeské oko se svými lidmi, nazlobeně vykřikli: „Co tu dělají tihle duchové? Táhněte, odkud jste přišli! Vraťte se zpátky! Jste pod okny císaře, jak se opovažujete dělat nepořádek přímo v královském hlavním městě!“

„Opovažuješ se přede mnou ukázat, prasečí duchu?“ volal jeho druh.

„Já mám snad halucinace, to je… to je kachna, která mlátí krysu?“

Okamžitě se vznesla kakofonie protestů: „Drž hubu, ty odporný kultivující! Jsme tady, abychom pomohli!“

„Kdyby to nebylo na rozkaz našeho pána, kdo by tu chtěl vůbec být?“

„Měli byste klečet a děkovat!“

Oči mrchožravých krys rudě blikaly, zatímco se blížily jako hrozivý příliv. Situace se však vyvinula diametrálně odlišně. Jakmile krysy dorazily blíž, přivítala je skupina nestvůr a démonů mnohem větších, než byly ony samy. Ta skupina do nich jako o život bodala vidlemi, mlátila je hráběmi a z očí jim zářilo zlověstné rudé světlo.

„Tolik krys!“

„Pojďte, pojďte, už na vás čekáme! Ještě nikdy jsem nejedl předkrm starý několik tisíc let! To musí být chuť.“

„Můžeme je sníst všechny?“

„Pán města Hua říkal, že co nesníme, můžeme prodat!“

Mrchožravé krysy viděly, že se situace obrací, a v hrůze začaly couvat. Prázdné skořápky lidí byly podraženy obráceným proudem strachem šílených krys. Hrozící nebezpečí bylo okamžitě zažehnáno a Xie Lian si úlevně povzdechl.

„Ještě že tě mám, San Langu!“

Hua Cheng se usmál: „Chtěli přijít sami, se mnou to nemá nic společného. Hlavně buď, gege, opatrný!“

Při posledních slovech zvážněl. Xie Lian se ohlédl a spatřil, že démonický obr udělal rukou nový pohyb. Dlaň se mu blížila k pasu a vypadal, že chce něco vytáhnout.

Chystal se tasit meč.