Shen Zechuanovy byly sundány okovy. Zatímco si protahoval pohmožděná zápěstí, trpělivě poslouchal stížnosti velitele jednotky. O chvíli později vešel Ji Gangs tváří zakrytou lněným šátkem a tlačil před sebou vozík. Obratně vyložil několik džbánů pro císařskou armádu, načež se nenápadně otočil k Shen Zechuanovi. 2
Velitel přikázal Ji Gangovi do jara důkladně uklidit dvůr, a vzápětí vyšel ven a rozkázal hlídce o dnešní noci mlčet.
„Jsi zraněný?“ zeptal se Ji Gang a chytil Shen Zechuana za paži.
„Ne.“ Shen Zechuan si promnul krk, na němž zůstaly jasné rudé otisky od Xiao Chiyeho prstů. „Mistře...,“ začal.
„Kde to bolí?“ otázal se Ji Gang.
Shen Zechuan zavrtěl hlavou. Chvíli přemýšlel a pak tiše hlesl: „Je silný a divoký a jeho údery jsou nelítostné. Ten styl mi je povědomý.“
Na Ji Gangově zjizvené tváři se objevil úžas. „Bojový styl Ji nebyl nikdy předán cizím lidem.“
„V momentě, kdy zaútočil, jsem si netroufl vrátit ránu.“ V ústech mu stále zůstávala pachuť krve. Jazykem si přejel po okraji zubů a dodal: „Bál jsem se, že by si mohl něčeho všimnout, kdybych dal do obrany všechno. Jenže ani hraní si na hlupáka ho nedokázalo oklamat. Mistře, proč mě tolik nenávidí? Učitel přeci mluvil o dnešní politické situaci – neměl by tedy svou nenávist obrátit spíše k příbuzným císařovny vdovy? Zvlášť, když jim poroučí právě ona?“
„Ten spratek byl opilý!“ odsekl Ji Gang znechuceně. „Každý tyran si vybírá slabší oběť. Nikdo jiný nebyl po ruce, a tak si vybral tebe.“
Shen Zechuan rozevřel dlaň levé ruky. „Tohle hledal, mistře, poznáváte to?“
Na jeho dlani ležel starý kostěný lučištnický prsten na palec.
„V libejské armádě vojáci, co mají silné paže a používají velké luky nosí právě takové prsteny,“ zkoumal ho Ji Gang, než dodal: „Tak velké opotřebení je nejspíš od používání libejského Nebeského luku. Jenže Druhý mladý pán Xiao netáhne do žádného boje, tak proč ho nosí?“
***
Xiao Chiye se vrátil domů a upadl do spánku.
„Včera večer jsi byl k neudržení.“ Lu Guangbai se pohodlně usadil na židli. „Sotva jsi získal oficiální funkci, a už obtěžuješ lidi. Viděl jsem Jiminga, jak dnes ráno odcházel z panství směrem k paláci.“
Xiao Chiyemu vyschlo v krku a víc se schoulil pod peřinu. „Moc jsem pil.“
„Za pár dní odjíždíme z hlavního města,“ řekl vážně Lu Guangbai. „Víš, že takhle nemůžeš pokračovat. Co budeš dělat, až pití zničí tvoje bojové schopnosti a z tebe zůstane jen troska?“
Xiao Chiye mlčel.
„Zkus se vžít do role svého bratra. Včera večer na hostině mu nepřímo přiložili další nůž pod krk. Trápí ho vojenské záležitosti Libei, přičemž se strachuje o svou ženu a dítě. A teď ještě musí tebe zanechat ve spárech Qudu. Cítí se hrozně. Veřejně ho všichni opěvují, avšak pokaždé, co vytáhne do boje doufají, že se nevrátí. Rok co rok vede vojska do bitev právě kvůli těmto lidem. Nestěžuje si a jen tiše trpí, jenže je to taky člověk z masa a kostí. Jak by ho to nemohlo bolet?“
Xiao Chiye odhodil přikrývku a těžce povzdechl. „Myslíš, že to nevím?“
„A co víš?“ Lu Guangbai po něm hodil mandarinku. „Jestli to víš, tak vstaň a omluv se bratrovi.“
Xiao Chiye mandarinku chytil a posadil se.
Když Lu Guangbai zahlédl obvázanou ruku, neubránil se smíchu. Loupal mandarinku a řekl: „Proč jsi ho provokoval? Jsi teď spokojený, když tě kousl?“
„Chtěl jsem, aby mi zazpíval,“ odvětil Xiao Chiye. „Jenže on tvrdil, že chci jeho život. Ten chlap je pěkný případ.“
„Sám jsi pěkný případ. Začneš rvačku s vězněm uprostřed ulice. Měl jsi štěstí, že Jiming dorazil včas, jinak by dnes ve městě bylo pozdvižení. Jsi vážně zraněný?“
„Ten chlap se musel narodit v roce psa,“ zabručel Xiao Chiye a zíral na otisky zubů na své ruce.
Xiao Jiming se vrátil až odpoledne za doprovodu Zhao Huie. Když se blížil, uviděl Xioa Chiyeho čekat pod římsou.
„Velký bratře,“ zvolal Xiao Chiye.
Xiao Jiming předal svůj plášť Zhao Huimu. Služka přinesla měděnou misku s vodou a Xiao Jiming si začal mýt ruce, aniž by věnoval mladšímu bratrovi sebemenší pozornost.
Nicméně Zhao Hui se na Xiao Chiyeho podíval. „Mladý pane, nepůjdete dneska zkontrolovat císařskou armádu? Běžte si pro velitelský odznak a pak se vraťte na večeři.“
„Půjdu, pokud mi to velký bratr nařídí,“ odvětil tvrdohlavě Xiao Chiye.
Xiao Jiming si osušil ruce a konečně pohlédl na svého mladšího bratra. „Včera v noci jsem ti taky nenařídil poprat se, ale i tak jsi šel, nebo ne?“
„Zabloudil jsem,“ zabručel Xiao Chiye. „Chtěl jsem jít domů.“
Xiao Jiming odhodil kapesník zpět na tác. „Dobře. Běž si pro odznak a vrať se zpět na večeři.“
Teprve potom Xiao Chiye odešel.
***
Od chvíle, kdy císařská armáda přestala střežit hlavní město, upadla její hlavní základna do strašného stavu. Když Xiao Chiye dorazil na koni, zahlédl několik mužů v krátkých kalhotách a s pásky kolem pasu, jak se sluní na povídají si. Jejich lenost vůbec neodpovídala příslušnosti k armádě.
Xiao Chiye sesedl a rázným krokem vstoupil na dvůr s jezdeckým bičíkem v ruce. Uprostřed dvora stála holá borovice, obklopená hromadou sněhu, který někdo ledabyle odhrnul stranou. Z říms visely rampouchy, které nikdo neshodil a střešní tašky už dávno potřebovaly opravu.
Tahle armáda byla jedním slovem, mizerná.
Xiao Chiye pokračoval dovnitř. Barva dřevěné desky visící nad vchodem se odlupovala. Sešel po několika schodech a dorazil do hlavního sálu. Zvedl závěs jezdeckým bičíkem a sklonil se, aby mohl vstoupit.
Muži sedící kolem kamen a louskající buráky se rázem otočili a pohlédli na nově příchozího. Xiao Chiye položil bičík na stůl, přitáhl si židli a posadil se.
„Takže jste tu všichni,“ řekl.
Všichni muži se najednou zvedli a sálem se rozlehl hlasitý zvuk praskajících burákových skořápek pod jejich nohama. Většině bylo přes čtyřicet, procházeli ze svých vojenských rodin. I po letech v císařské armádě jim stále chyběly jakékoliv větší schopnosti kromě nestydatosti a drobného vydírání. Teď, když se objevil Xiao Chiye, si ho začali prohlížet a vyměňovat si potměšilé pohledy, každý s vlastními úmysly.
„Druhý mladý pane!“ jeden důvěryhodně vypadající muž si otřel ruce o svou uniformu a usmál se. „Čekali jsme na vás, až si dnes vyzvednete svůj odznak!“
„Už jsem tady,“ odvětil Xiao Chiye. „Kde je ten odznak?“
Muž se usmál. „Čekali jsme na Vaší Excelenci už ráno, ale nedorazil jste. Ministerstvo práce shánělo dělníky, tak velitel Cao ho vzal, a rozeslal muže. Až se vrátí, pošlu někoho, aby vám odznak donesl do vašeho sídla.“
Xiao Chiye mu úsměv opětoval. „A vy jste kdo?“
„Já?“ muž se zarazil. „Říkejte mi Lao-Chen! Býval jsem velitelem jednotky se stovkou mužů v Dichengu. Díky panu Hua Shisanovi, který mě doporučil na povýšení, jsem teď zapisovatelem císařské armády.“
„To je zvláštní,“ podivil se Xiao Chiye, s jednou rukou opřenou o opěrku, se částečně otočil k Lao-Chenovi. „Jedna hodnost pod vrchním velitelem císařské armády by měl být zástupce velitele. Jak se tedy odznak dostal do rukou pomocného velitele?“
„Vaše Excelence o tom neví, ale…“ Když Lao-Chen spatřil intenzitu Xiao Chiyeho pohledu, prudce se napřímil z uctivého předklonu. „Po loňské porážce Zhongba byl zablokován odvoz obilí z Jichengu. To vedlo k nedostatku potravin v Qudu. Ministerstvo personálu nemělo dost prostředků na výplaty pro všechny úředníky, takže snížili počet zaměstnanců v úřadu císařské armády na polovinu.“
„Momentálně nemáme zástupce velitele, takže další v pořadí hodností je pomocný velitel Cao. Zůstalo nás tu jen pár,“ sdělil Lao-Chen.
„Takže podle tebe se k odznaku vrchního velitele může dostat každý?“ zeptal se Xiao Chiye.
„Obvykle prostě vezmeme odznak a jdeme. Úkoly z ministerstva prací nepočkají. Potřebují lidi, co nosí dřevo do paláce. Naše postavení je nízké a naše slova nemají váhu. Nemůžeme si dovolit někoho urazit, takže co nám zbývá?“ Lao-Chen začal uhýbat. „Jestli vás to uráží, Vaše Excelence, měl byste si to vyřídit s ministerstvem prací.“
„Proč bych se jako velitel měl zodpovídat ministerstvu prací?“ zeptal se Xiao Chiye. „Císařská armáda podléhá císaři. Ministerstva požádala o pomoc a tu my poskytli. Z přátelství jsme si to nikdy neúčtovali. Ale od teď, jestli někdo bude chtít pracovní sílu, poskytne jasné vysvětlení úkolů a přesný časový plán, než se jakýkoliv z mých mužů vůbec pohne.“
„To se říká hezky,“ zasmál se Lao-Chen spolu s ostatními. „Ale my už dávno nevedeme hlídky. Jsme jen poslíčci a dělníci! Když pomůžeme na vyzvání ministerstva, alespoň jsme ještě užiteční. Navíc takhle to chodí už léta a Jeho Veličenstvo proti tomu nikdy nic nenamítalo. Přátelé u dvora jsou víc než peníze v kapse, druhý mladý pane. Jste z Libei, ale císařská armáda není jako vaše obrněná kavalerie, ani jako Osm velkých praporů! Některé věci tu prostě nefungují.“
Xiao Chiye vstal. „Kdo tě doporučil na tuhle pozici?“
Lao-Chen se narovnal a zářil hrdostí. Byl až příliš ochotný to zopakovat. „Pán Hua Shicen! Vaše Excelence ho jistě zná. Je to vnuk císařovny vdovy z neurozeného rodu a syn Třetí paní Hua-“
Xiao Chiye zvedl nohu a kopl ho přímo do hrudi.
V jednu chvíli se Lao-Chen ještě naparoval, v další už padal do stolů a židlí. Čajová konvice se roztříštila o zem, čaj se rozlil po podlaze a Lao-Chen se konečně probral. Třesoucí se klesl na kolena.
„Flákač, kterého vychovala nějaká konkubína z rodu Hua,“ odplivl si Xiao Chiye, když rukou smetl skořápky z buráků ze stolu. „Ten je dobrý leda na to, aby mi nosil víno, a ty si myslíš, že je to mocný ochránce? Je to nula. Já jsem žádal vrchního velitele. Místo toho mi tady kážeš, jak to chodí? Jsi tak zaslepený svými ubohými výhodami, že nevidíš, kdo před tebou stojí? Od dnešního dne platí v císařské armádě moje slovo jako zákon!“
Lao-Chen okamžitě padl na kolena. Bylo to drsné probuzení, takže chvatně vykřikl: „Druhý mladý pane, druhý mladý pane!“
„Kdo je, do hajzlu, tvůj Druhý mladý pán?“ Oči Xiao Chiyeho byly chladné jako led. „Jako vrchní velitel císařské armády držím tvůj život ve svých rukou. A ty si troufáš se naparovat a hrát si na nějakého místního rváče? Ministerstvo prací potřebuje pracovní sílu, ale všichni muži pocházejí z císařské armády. Kdyby v tom nebyly peníze, stálo by ti to vůbec za to, aby ses jim podbízel? Ti dole jsou posíláni dřít do úmoru, ale ty ses pěkně vykrmil, aniž bys hnul prstem. Cože? Hua Shisan tě kryje, a tak si myslíš, že jsi nedotknutelný?““
„Nikdy bych se neodvážil, nikdy bych se neodvážil!“ Lao-Chen se sunul vpřed na kolenou. „Můj pane! Tento ubohý podřízený jenom mluvil…“
„Než dohoří půl vonné tyčinky,“ řekl Xiao Chiye, „chci vidět velení, kompletní seznam mužstva a dvacet tisíc vojáků. Pokud bude něco chybět, pánové, můžete mi místo toho donést vlastní hlavy.“
Lao-Chen vyskočil na nohy a vyrazil ze dveří.
***
O několik dní později odjeli generálovi muži z pohraničí z hlavního města.
Císař Xiande vedl průvod dvorských hodnostářů, aby se rozloučil s Xiao Jimingem. Kráčel těžkým sněhem, občas zakašlal, a vzal Xiao Jiminga za paži. Pod tlustým pláštěm byl císař až děsivě vyhublý.
„Dnes odjedeš, Jimingu, a neuvidíme se až do příštího roku. Konflikt na hranici Libei trvá dál, a přestože se jezdci z Biansha po porážce stáhli a odmítají se podrobil Dazhou. Bezmocná chamtivost dvanácti kmenů je očividná. Jako našeho věrného úředník a nebojácného generála říše tě prosíme, abys byl opatrný a zůstal bdělý.“1
„Dorazili jsme na pomoc pozdě, a přesto nám Jeho Veličenstvo prokazuje tak velkou přízeň. Můj otec i tento nehodný služebník jsou dojati poctami, kterými nás zahrnujete. Ode dneška je Libei k službám Vašemu Veličenstvu, připravena riskovat život i čest na Váš povel.“
„Od té doby, co tvůj otec onemocněl, jsme se neviděli už mnoho let.“ Císař se pomalu otočil, aby obsáhl pohledem obrovský dav shromážděný u městské brány, a pak vzhlédl k nádhernému paláci, který se nad hlavním městem tyčil už celé století.
„Co se týče pozůstatků rodu Shen… selhali jsme vůči věrným vojákům, kteří položili život na bitevním poli,“ řekl tiše. „Jsme příliš dlouho upoutáni na lůžko; je příliš mnoho věcí, v nichž jsou naše ruce svázané.“
Xiao Jiming sledoval jeho pohled. Po chvíli řekl: „V Qudu zuří bouře. Prosím, šetřete své zdraví, Vaše Veličenstvo.“
Císař Xiande pomalu uvolnil sevření na Jimingově paži.
„Jsi dobrý muž. Jdi.“
Lu Guangbai vyjel z města. Jak očekával, Xiao Chiye čekal sám v pavilonu na úpatí hory. Seděl v sedle svého koně a z dálky na Xiao Chiyeho zapískal. „Bratře, tvoji velcí bratři odjíždějí!“
„V bratrstvu bojovníků zuří bouře; loď se obává, že jí kapitán opustí. Buď tam venku opatrný.“
„Jestli máš co říct, tak to vyklop. Proč recituješ básně?“ Lu Guangbai se rozesmál od srdce. „Měj trpělivost—i ty se jednou vrátíš domů.“
„To záleží na osudu.“ Xiao Chiye se pousmál na oplátku.
Za nimi zazněl dusot kopyt. Lu Guangbai se ohlédl; jakmile spatřil jezdce, který rozrážel sníh, otočil koně a zvolal: „Velkomaršálko! Pojeďme spolu!“
Qi Zhuyin zpomalila. Černé vlasy měla svázané do vysokého ohonu a přes opotřebovanou svrchní róbu měla přehozený pevný kabát, na zádech přepásaný dlouhým mečem; cestovala nalehko. Podle vzhledu by člověk řekl, že je to obyčejná žena zběhlá v bojových uměních, která se sama toulá světem. Teprve když se chumelenice utišila, bylo vidět, že její tvář je neobyčejně půvabná.
„Ten tvůj kůň je druhořadý.“ Pozvedla obočí a ušklíbla se; z jejího držení se okamžitě vyzařovala velitelská autorita. „Bude vůbec stačit tomu mému?“
Lu Guangbai měl svého koně velmi rád. „Možná není tak divoký jako tvůj oř, ale je to dobrý chlapík, co už si zažil pár bitev. Dejme si závod a uvidíme, co v něm je.“
„Hm, ale támhleten kůň vypadá vzácně,“ zvedla Qi Zhuyin bradu směrem k Xiao Chiyeovi. „Nevyměníme si je?“
Xiao Chiye pohladil hřívu svého koně. „Ne, díky. Ať to vezmu z jakéhokoli úhlu, vždycky bych na tom prodělal.“
Qi Zhuyin zvedla ruku a hodila mu něco, co Xiao Chiye chytil oběma rukama. Byl to nezvykle těžký katovský meč, stále v pochvě. „Libei pro Qidong vloni vychoval pár výborných bitevních koní, díky tobě,“ řekla Qi Zhuyin. „Tohle kovali ti nejlepší řemeslníci v našem táboře a stálo mě to i pořádný kus vzácných materiálů. Tak co říkáš? Teď už to nevypadá, že bys přišel zkrátka, co?“
Xiao Chiye potežkal meč v rukách a s úsměvem řekl: „Mašálko, od teď jsi má drahá starší sestra! Čepel, kterou jsem si s sebou přivezl z domova, sice není špatná, ale je příliš lehká. Tahle se v ruce drží mnohem lépe.“
„Sestra?“ zopakovala Qi Zhuyin. „Prokaž nějaký respekt! Počkej, až ho tasíš, budeš mi říkat pane!“
„Má ten meč jméno?“ zeptal se Xiao Chiye.
„Vlastně mě jedno napadlo,“ přiznala se Qu Zhuyin. „Ti, kdo mluví o krutosti vlka, mluví i o zvířecí touze. Není to pro tebe jako stvořené? Co třeba Vlčí zub?“
Lu Guangbai se snažil odporovat. „Slovo krutý je trochu přehnaný. On je jenom –“
„Zlomyslný,“ přerušila ho Qi Zhuyin a práskla bičem. Kůň se pod jejím sedlem okamžitě vzepjal a vyrazil vpřed. Aniž by se ohlédla zvolala: „Syn Libei by měl přesně takový být!“
Vzdálená masa vojáků se také dala do pohybu. Moře červených kopí s třásněmi posádky Qidong následovalo Qi Zhuyin a valilo se směrem k východním pláním. Lu Guangbai nemohl déle otálet. Rychle se rozloučil s Xiao Chiyem a pobídl koně vpřed.
Xiao Chiye uslyšel dusot kopyt tak hlasitý, až se zdálo, jako by se země pod jeho nohama otřásala. Když pohlédl do dálky, uviděl svého staršího bratra v čele libejské obrněné jízdy, jak uháněl po zasněžených pláních směrem na sever.
Vzduchem je pronásledoval sokol. Kroužil nad obrněnou kavalérií a pištěl. Xiao Chiye stál, svíral v rukách svou novou čepel a sledoval, jak mi mizí v zasněžené krajině.
***
Shen Zechuan bloudil v myšlenkách, než byl přerušen chraplavým hlasem velmistra Qi.
„Generálové se už vrátili do svých základen a Qudu je opět v patové situaci,“ řekl velmistr Qi, jehož rozpuštěné vlasy mu splývaly přes ramena. „Čas se krátí. Nesmíš tu jen sedět, smířený se svým osudem jako želva uvězněná ve džbánu!“
„Jsem vydán na jejich milost jako maso na řeznickém prkénku,“ odvětil Shen Zechuan a zvedl pohled. „Učiteli, mám vůbec nějakou šanci odsud odejít?“
„Štěstí a neštěstí jde v ruku v ruce,“ odpověděl velmistr Qi a odzátkoval svou láhev, aby se napil vína. „Být uzavřený nemusí být nutně špatné. Za zavřenými dveřmi se snáz kryjí tvoje síly. A čas, kdy je ukážeš, teprve přijde.“
V dálce se rozezněly palácové zvony.
Začal nový rok.
Žádné komentáře:
Okomentovat