Princovo mlčení se poněkud protahovalo. Rukojeť šavle se žhavila do běla, Mu Qing znovu vykřikl a ruka mu poklesla. Chvíli zůstal viset jen za pomocí druhé ruky. Neodvážil se však takto riskovat a hned se zase chytil oběma. Z dlaní jeho rukou stoupaly pramínky bílé páry a i přes velkou vzdálenost mohli ti na střeše téměř cítit pach pálícího se masa.
Hua Cheng nenuceně vypustil stříbrného motýla. Ten
zatřepotal křídly a popoletěl několik desítek zhangů, ale než se dostal do
třetiny cesty k Mu Qingovi, horkem se rozplynul ve stříbrném dýmu a
zmizel. Xie Lian věděl, že je to demonstrace toho, proč přízrační motýli
nemohou pomoci. Pokus o záchranu byla slepá ulička a nemělo cenu riskovat
přitom život.
Mu Qing onu demonstraci viděl a jeho výraz se postupně
změnil v zoufalý. Pochopil. Právě teď nejenže tu nebyl nikdo, kdo by mu
věřil, ale hlavně ho ani nebylo jak zachránit. Volbou svých slov vyvolal
vzpomínky, kvůli kterým neměl Xie Lian sebemenší důvod riskovat pro něj život.
Navzdory zoufalství se stále odmítal vzdát. Zaťal zuby
a vykřikl: „Pokud mi nevěříš, tak ať! Já se ale nikdy tak snadno nevzdám!“
Pevně sevřel rukojeť šavle a zdálo se, že se pokusí ve
vzduchu otočit a postavit se na ni. Jenže sotva se jeho tělo o kousek zvedlo, něco
ho stáhlo dolů.
Mu Qing pohlédl pod sebe. V jeho vyděšených zornicích
se zrcadlilo nespočet rozhořčených duchů, visících mu na nohou. Jejich zkřivené
a zkroucené tváře se slévaly do krvavě rudé a vlastní vahou ho táhli dolů.
Ti duchové se už předtím téměř rozpustili
v horoucí lávě, ale najednou vyskočili a jeden po druhém se mu věšeli na
spodní část těla. Mu Qing, zatížený a týraný horkem, už nemohl dál.
„Vypadněte!“ zaječel.
V uplynulých staletích se sice nikdy nesetkal se
smrtí, ale mnohokrát byl těžce raněn. Zemřít pohřbený v lávě bylo
tisíckrát děsivější než smrt v boji. Ve chvíli, kdy si představil, že se
změní ve stejný chuchvalec dýmu jako přízračný motýl a opustí svět bez jediné
stopy, téměř zešílel.
Nakonec vyčerpal své síly a jeho prsty povolily – už
nedokázal šavli udržet.
Spadl a jeho postava se řítila k planoucím ohňům
lávového jezírka pod ním.
„Aaaaaaaaaaaaaa!“
Úpěnlivý a trýznivý výkřik skončil poté, co se jeho
pád po chvilce zastavil a on zůstal viset ve vzduchu.
Mu Qing se z pádu úplně nevzpamatoval, jen si
s otupělým výrazem instinktivně prohmatal tělo a zjistil, že se mu kolem
pasu ovíjí bílý hedvábný pás.
Pochopitelně to byl Ruoye, jenže palác, na kterém Xie
Lian stál, byl od útesu příliš daleko. Pokud sem Ruoye nedosáhl předtím, jak ho
mohl zachytit ve chvíli pádu?
Mu Qing pohlédl vzhůru a šokovaně zjistil, že Xie Lian
vůbec není na střeše paláce – stál přímo nad jeho hlavou.
Balancoval na šavli, kterou Mu Qing zarazil do skály.
Princ rychle stahoval Ruoye k sobě, a teprve když
viděl, že je Mu Qing v pořádku, úlevně si vydechl: „Naštěstí jsem to stihl
včas!“
Mu Qing zamumlal: „…Vaše Výsosti?“
Ten okamžik pádu byl tak stresující, že jeho mysl byla
stále roztěkaná a zmatená. Princ od něj předtím stál tak daleko, navíc zde byla
valící se láva, v níž nebylo kde přistát, tak jak se dostal až
k němu?
Z dálky se ozval Feng Xinův hlas: „Vaše Výsosti,
jste oba v pořádku?“
Mu Qing pohlédl za zvukem. Na střeše paláce viděl Hua
Chenga a Feng Xina. Král duchů je pozoroval se založenýma rukama a zdálo se, že
se zajímá jen o Xie Lianovu bezpečnost. A uprostřed, mezi palácem a útesem,
z něhož spadl, byl inkoustově černý meč, zaklíněný uprostřed proudící žhavé
lávy.
Fang Xin!
To bylo ono! Mu Qing konečně pochopil, jak to Xie Lian
dokázal.
Podle jeho vědomí o princových schopnostech by se skutečně
dokázal dostat nanejvýš do poloviny, a rozhodně ne až na útes k němu. Xie
Lian tedy nejdřív vyhodil svůj meč a zabodl jej do proudu lávy, aby si vytvořil
místo k přistání. Pak ho použil jako další odrazový bod, skočil na
zabodnutou šavli a v poslední vteřině pustil Ruoye, aby zastavil jeho pád.
„Snažil jsem se něco vymyslet už předtím, ale bylo to
obtížné, takže mi to trvalo. Také jsi příliš panikařil. Nesmíš ztrácet hlavu,
jinak ohrožuješ sám sebe.“
Mu Qing předtím věřil, že Xie Lianovo mlčení je
důkazem váhání nad jeho záchranou, ale ukázalo se, že si jen rozmýšlel, jak to
udělat. A naštěstí si princ dokázal i v tak bezvýchodné situaci zachovat
chladnou hlavu.
Krůpějě potu na jeho čele houstly.
Jakmile vzhlédl, Xie Lian se k němu
s úsměvem natáhl. „Je to sice trochu se zpožděním, ale nepodávám ti tu
ruku příliš pozdě, že ne?“
Možná to bylo tím, že předtím příliš dlouho visel na
rukojeti šavle, ale Mu Qing měl pocit, že jeho ruce jsou těžké jak hora a
nedokáže je pořádně zvednout.
Xie Lian natáhl ruku níž: „Pojď.“
Mu Qing se konečně chopil jeho ruky. Jeho vlastní paže
se mu trochu třásla, ale princ už silně škubl a vytáhl ho nahoru. Oba se
společně postavili na jílec šavle, Xie Lian se otočil a zamával směrem ke
střeše: „San Langu, povedlo se!“
„Velmi dobře, gege. Teď se okamžitě vrať!“
Xie Lian rychle odpověděl: „Dobře, hned jsem tam!“ Pak
se ohlédl na Mu Qinga. „Dokážeš ještě skákat? Pokud ne, vezmu tě…?“
Mu Qing těžce pohnul rty: „Já….“
Princ pochopil jeho rozpaky a rozhodně prohlásil:
„Ponesu tě.“
Pak ho chytil za záda. Kdyby to bylo v minulosti,
Mu Qing by nejspíš potají vykulil oči a protestoval proti jeho nevhodnému
sevření. Ale teď nedokázal vydat ani hlásku.
Xie Lian se právě chystal odrazit, když v tom
oběma současně podklesly nohy. Jako by už tak neměli dost smůly, dlouhá šavle
přibitá ve skále právě v ten okamžik začala povolovat.
Hua Chengova tvář dostala temný odstín: „GEGE!“
Tentokrát to byly dvě postavy, které se společně
řítily dolů do karmínově zbarveného lávového jezera.
Princ si i v takové chvíli zachoval chladnou
hlavu a vykřikl: „Je to v pořádku!“
Pak se několikrát otočil ve vzduchu, chytil jílec
padající šavle oběma rukama a znovu ji přibyl do skály.
Hlasitě to cinklo a vylétly zářivé a oslnivé jiskry,
které se jako zlatá zrnka roztříštila o Xie Lianův ochranný duchovní štít.
Kdyby tuto ochranu neměl, i jediná taková jiskra by do něj dokázala vypálit
díru.
Ruoye k němu přitáhl Mu Qinga a princ vážně
prohlásil: „Ta šavle už dlouho nevydrží váhu nás obou. Tohle nepůjde. Může tu
zůstat jen jeden z nás.“
Mu Qing se pomalu vzpamatovával: „Chceš tím říct…“
„Půjdeš ty.“
Odpovědí bylo šokované ticho. Mu Qingovi se pomalu
stáhly zorničky, ale než mohl promluvit, Xie Lian ho chytil a vší silou vyhodil
nahoru. Princ ho vrhl přes útes a on zjistil, že letí směrem k místu, kde
je zabodnutý Fang Xin. Zpěvnil tělo, převrátil se ve vzduchu a přistál na jeho
rukojeti.
Jakmile našel pevnou půdu pod nohama, pochopil, proč
ho Xie Lian poslal jako prvního. Šavle byla zabodnuta o několik desítek stop
níže a princ by možná dokázal takovou vzdálenost překonat, ale ne on. Mohl to
zvládnout jen tak, že ho Xie Lian vyhodí vzhůru.
Feng Xin si otřel studený pot. „Naštěstí Jeho Výsost
reaguje tak rychle!“
Hua Cheng se však tvářil přísně: „Gege! Jestli se hned
nevrátíš, budu si pro tebe muset přijít dolů!“
Jeho hlas zněl varovně a tak princ rychle odpověděl:
„Už jdu! Vše je v pořádku, není to nic, co bych nezvládl. Můžu to
přeskočit sám, nechoď sem!“
Teprve tehdy se Hua Cheng trochu uvolnil, ale stále
bez mrknutí zíral na útes.
Feng Xin se na něj podíval a pronesl: „Jsem trochu
překvapený…“
Hua Cheng pootočil hlavu a beze stopy zvědavosti se
zeptal: „Z čeho?“
„Myslel jsem, že jsi tak zaujatý proti Mu Qingovi, že
budeš proti tomu, aby ho Jeho Výsost zachránil. Že mu v tom pokusu
zabráníš.“
„První část je pravdivá, opravdu si nemyslím, že by
stál za zachranu. Do toho zbytku ti nic není.“
Feng Xin se při pohledu na jeho apatický výraz trochu
zpotil. „Nejsi až moc neomalený?“
Jenže když si pomyslel, že ten muž k němu zaujímá
stejný postoj jako k Mu Qingovi, vyrazil mu další pot.
Hua Cheng si odfrkl a po další odmlce dodal: „Jen Jeho
Výsost se může rozhodnout, co udělá. Nikdy nebudu stát proti němu.“
Feng Xin nikdy předtím takové prohlášení neslyšel. Ne
od mužů k ženám a už vůbec ne od jednoho muže k druhému. Protože
nevěděl, jak se tvářit, jen tiše odpověděl: „Aha. Chápu.“
Hua Cheng se podíval zpět na prince, pozorujícího
proud lávy a dle všeho přemýšlejícím o dalším plánu, a usmál se: „Navíc jsem
věděl, že to udělá.“
Xie Lian mezitím zavolal na Mu Qinga: „Rychle se
přesuň na střechu paláce, hlavně už před námi neutíkej. Co se stalo, probereme
později.“
Teprve tehdy Mu Qingovi došlo, že dokud stojí na Fang
Xinu, Xie Lian nemá kde přistát a dostat se do bezpečí. Přinutil se uklidnit a
už se chystal vyskočit, když tu zaslechl pod sebou Xie Lianův výkřik: „Kdo je
tam?“
Princ stál na šavli a tiše sbíral síly, když tu se
náhle lávový vodopád za ním rozestoupil, natáhl se k němu pár rukou a
prudce ho uchopil. To stvoření zjevně pocházelo z nitra lávy, ale jeho
ruce byly přesto děsivě chladné. Xie Lian se zachvěl a shora k němu dolehl
Hua Chengův výkřik:
„Vaše Výsosti!“
Majitel těchto rukou prince pevně sevřel a spolu
s ním se vrhl z útesu dolů. Xie Lian byl tak v šoku, že neměl
ponětí, co se děje, ale ti nahoře to stvoření jasně viděli.
Byl to muž, oděný do bílého roucha, s napůl plačící a
napůl usměvavou maskou na tváři.
Bílá beztvářnost!
Ruoye vycítil nebezpečí, sám se vymrštil nahoru a vrhl
se před Mu Qinga. Ten pásku podvědomě zachytil, ale síla druhého konce hedvábí
byla příliš velká. Nejenže se mu ji nepodařilo udržet, ale ještě ho strhla
dolů.
Xie Lian padal dolů mezi ohnivými jiskrami a
v uších slyšel netvorův smích.
„Hahahahaha, jak naivní! Příliš naivní, Xian Le! To
sis myslel, že tak snadno dosáhneš svého dokonalého šťastného konce?“
Dole se vznášela oblaka žhavé páry, ale princovu mysl
naplnil mrazivý chlad. Uvnitř směsice ledu a ohně princ vzhlédl a nahoře ve
vzduchu, mihotajícím se horkem, spatřil rychle se blížící rudou siluetu.
Hua Cheng skočil za ním!
A lávové jezero pod nimi bylo čím dál tím blíž.
Žádné komentáře:
Okomentovat