//Byly přidány dvě kapitoly naráz, toto je druhá
„Ach, jsem tak nepochopený!“ postěžoval si
Shen Zechuan. „Jakmile se v dnešní době něco stane, je to nějakým způsobem vždy
moje chyba!“
„Od tvého propuštění přichází jeden
problém za druhým,“ odvětil Xiao Chiye. „Xiaofuzi, císařská akademie, Pan
Rugui. Proč to vypadá, že každý incident vede zpátky k tobě?“
„Pravda,“ souhlasil Shen Zechuan kysele.
„Proč se vše točí kolem mě? Opravdu v tom nevidíš žádný důvod? Kdyby dědic Xiao
ukončil můj život, už když mě tehdy vytáhl z propasti Chashi, nic z toho by se
nestalo.“
Xiao Chiye otrhal z větvičky lístky.
„Tenkrát jsi přechytračil samotnou smrt a rozhodl ses živořit v potupě. Až dnes
sis uvědomil, co to vlastně znamená žít?“
Shen Zechuanův výraz byl tak klidný, až to
působilo neuvěřitelně.
Podivný to muž.
Bylo to stejné jako tehdy během hostiny.
Každý jeho pohyb nesl podtón někoho, kdo zanechal svou minulost za sebou. Xiao
Chiye si však živě pamatoval výraz Shen Zechuana, když ho před pěti lety v
zasněžené noci kousl.
Ten pohled v Shen Zechuanových očích bylo
jako se dívat do bezedné propasti. Zdálo se, že se ty bouřící proudy nenávisti
rozplývaly do nicoty, až nikdo nedokázal přesně říct, kde leží jejich hranice.
Všichni na hostině ho ponižovali, přesto jen sklonil hlavu a usmíval se. Když
Xiao Chiye řekl, že ho začíná vidět v jiném světle, myslel to skutečně vážně.
Pokud muž dokázal přijímat nepřízeň osudu
v takové míře, pak byla temnota skrývající se pod tímto klidem pro Xiao Chiyeho
o to znepokojivější.
„Uvědomit si, co to znamená žít?“ zasmál
se Shen Zechuan. „Cítil jsem to každým dnem i nocí, když jsem byl vězněn v
Chrámu pokání. A teď, když jsem venku, je to ještě těžší. Svého života si vážím
a nechci o něj přijít, jenže ostatní chtějí, abych nesl vinu někoho jiného,
abych za nespočet jiných životů zaplatil tím svým. Mám jen jeden život, jak to
tedy funguje? Snažím se zavděčit všemi možnými způsoby, jen abych si zajistil,
že se Druhý mladý pán a ostatní vznešení muži nebudou ke mně chovat příliš
tvrdě. Pokud po mně chceš přiznání, Druhý mladý pane, tak mi alespoň řekni, v
čem jsem vinen.“
Xiao Chiye se už vzdal naděje, že z tohoto
muže někdy dostane nějakou pravdu. Měl vytříbený čich na lidi a pokaždé měl
neurčitý pocit neklidu, kdykoli se Shen Zechuan choval tak poslušně a ochotně.
Ale Shen Zechuan se nenechal ani přemlouvat, ani zastrašovat. Ať se ho Xiao
Chiye snažil vyzpovídat jakkoli, nikdy si nemohl být jistý, co je pravda a co
lež.
Nevěřil ani slovu, které vyšlo ze Shen
Zechuanových úst. Bylo přesně tak, jak tehdy v noci Shen Zechuan řekl: jestliže
všichni hrají nějakou roli, proč to tedy brát vážně?
Nicméně lidé lhali, ale stopy, které po
sobě zanechávaly, nikoli. Kdyby se někdo vydal mezi spodinu Qudu, šance byla
deset ku jedné, že získá užitečné informace. Kdyby Shen Zechuana někdo nastrčil
k Li Jianhengovi, pak ten dotyčný nebyl žádným mistrem. Vzhledem k současným
okolnostem Shen Zechuan mohl nanejvýš podplatit nějakého poslíčka nebo sluhu.
Celá ta záležitost s Li Jianhenge je
podezřelá. Pokud tomu Xiao Chiye nedokáže přijít na kloub, jeho potíže v
budoucnu nebudou mít konec. Od té doby, co spojil svůj osud s princem Chu,
nemohl v noci starostmi spát.
„Přišel jsem si s tebou jen tak pohrát,
jak se z toho stal výslech?“ postěžoval si Xiao Chiye a odfoukl listy z
větvičky. „Slyšel jsem, že se na tebe lidé začali vyptávat. Týká se to dobrého
jména prince Chu, takže jsem se přirozeně také musel přijít zeptat.“
„Pokaždé, když si se mnou přijdeš
povídat,“ řekl Shen Zechuan, „nespím celou noc.“
„Neříkej to. Máš to jistě těžké, ale já na
tom nejsem o nic lépe. Můžeme otočit list a nechat staré křivdy mezi námi být,
nechat minulost minulostí.“
Shen Zechuan se zasmál. „Deset tisíc
mrtvých skrz šest prefektur Zhongbo, a Druhý mladý pán chce nechat minulost
minulostí.“
„Doba se změnila.“ Xiao Chiye konečně
odhodil větvičku a postavil se. „Jsi v přízni klanu Hua a máš sympatie
císařovny vdovy. Jak bych si tě mohl dovolit urazit? Oslovovat mě Druhý mladý
pán zní tak oficiálně a odtažitě. My už jsme přeci známí, nebo ne, Lanzhou?“
„S bohem, Druhý mladý pane,“ usmál se Shen
Zechuan.
Xiao Chiye nasedl na koně a zadíval se na
něj shora. „Kdy mi vrátíš ten prsten, Lanzhou? Taková obnošená věc nemá velkou
cenu, a to, že ho máš u sebe, by tě mělo spíše znechucovat. Proč to vypadá, že
ho hlídáš jako poklad?“
„Nosím ho u sebe,“ odvětil Shen Zechuan,
„aby zuřivá aura Druhého mladého pána odháněla zlo. Jak bych ti ho mohl, tak
snadno vrátit?“
Xiao Chiye práskl bičem. „Nevidíš snad?
Tvůj Druhý mladý pán je samotné ztělesnění zla.“
Shen Zechuan stál nehybně a díval se, jak
Xiao Chiye odjíždí. Úsměv mu zmizel z tváře a vystřídal ho neproniknutelný
klid. Zapadající slunce vrhalo oranžové světlo, které se mu táhlo pod nohama ve
stínu postupně mizející postavy Xiao Chiyeho.
***
Nad nádvořím se na obloze třpytily hvězdy.
Velmistr Qi rozprostřel před Shen Zechuanem nově nakreslenou mapu.
„Předešlý Východní palác neměl pravomoc
vyslat vojska k hranicím. Byl však dokonale obeznámen s pozicemi všech posádek
díky informacím z ministerstva války. Tato mapa ukazuje pozici Libei.“
„Libei je chráněná pohořím Hongyan, na
západě leží průsmyk Luoxia a na východě shlíží na travnaté pláně kmenů
Biansha.“ Shen Zechuan ukázal na pohoří Hongyan, které se tyčilo na východě.
„Podzim je za dveřmi a země Bianshi nevyprodukovala dostatek trávy pro koně,
takže určitě přepadnou obchodní trhy podél hranic. Xiao Jiming musí přesunout
své jednotky, aby jim čelil, proč tedy ještě neposlal do hlavního města
žádost?“
„Protože je Jeho Veličenstvo těžce
nemocné.“ Velmistr Qi se na okamžik zamyslel. „Xiao Jiming podal za celé minulé
jaro pouze jedno hlášení. Určitě má Qudu informátory. Pokud doposud nepodal
žádost o nasazení vojsk, může to znamenat jedinou věc.“
„Jeho Veličenstvu nezbývá mnoho času,“
řekl Shen Zechuan tiše.
„Otázkou je, jestli ten, kdo usedne na
trůn, brání Xiao Jimingovi v jakémkoliv pohybu.“ Velmistr Qi vytáhl štětec,
namočil ho do inkoustu a nakreslil kruh kolem Libei. „Nástup prince Chu na trůn
může být jen ku prospěchu klanu Xiao, který je příliš dlouho ve sporu s klanem
Hua. Kvůli Zhongbo se dostali do nevýhodné pozice, kdy je Qudu drží na řetězu.
Teď mají konečně šanci ten obojek přetrhnout. Xiao Jiming si tuto příležitost
nenechá ujít.“
Shen Zechuan ukázal na mapě na Qudu. „Ale
neříkal mistr před pár dny, že dokud jsou brány Qudu zavřené, Xiao Chiye
zůstává rukojmím? Císařovna vdova ho má stále ve své moci, takže jak může Xiao
Jiming jednat?“
„Když už to zmiňuješ…“ Velmistr Qi odložil
štětec. „mám na tebe otázku.“
„Ano, velmistře?“
„Jaký je podle tvého názoru Xiao Chiye?“
Shen Zechuan pohlédl na mapu. „Ostrý.
Chytrý. Neotřelý.“
„Já si myslím, že je …“ Velmistr Qi se
poškrábal na hlavě, jako by nemohl najít vhodné slovo. Po chvíli trápení se
naklonil nad stůl a záhadně řekl: „Myslím, že je to příležitost, kterou nebesa
seslala na Libei, aby zvrátila vývoj. Mimořádný zázrak,“
Shen Zechuan si v prstech zatočil štětcem.
„Proč to mistr říká?“
Velmistr Qi se sklonil pod stůl a vytáhl
několik hrubě svázaných knih, které sám napsal. S přibývajícími léty cítil, že
stárne a zapomíná, a proto si vše, co mohl, zaznamenal na papír. Hlučně v nich
zalistoval, pak se znovu natáhl přes stůl a jednu z nich posunul směrem k Shen
Zechuanovi.
„Tady jsou podrobnosti, které se Ge
Qingqingovi podařilo získat z Ministerstva války. V prvním roce éry Xiande,
před osmi lety, bylo Xiao Chiyeovi čtrnáct. Následoval Xiao Jiminga do bitvy
proti kmenům Biansha. Vrcholilo léto a Xiao Jiming byl obklíčen třemi kmeny na
východní straně pohoří Hongyan. Ústupovou cestu mu odřízli a on zůstal uvězněn
na březích řeky Hongjiang. Po třech dnech posily od jejich otce stále
nedorazily a Xiao Jiming se chystal na svůj poslední zoufalý boj o přežití.
Jezdci třetího kmene Biansha jsou mrštní; obrněná jízda z Libei je sice
železnou zdí, která skvěle zvládá mocný čelní útok, ale v rychlém střídání
střetů se nedokáže efektivně manévrovat. Pokud se bitva příliš protáhne, bude
to právě armáda Xiao Jiminga, kdo se unaví jako první.“
Velmistr Qi se na pár doušků vína odmlčel.
„Ale v noci třetího dne se jednotky Biansha stáhly jako odliv. Ukázalo se, že
jejich přísně střežené zásoby zachvátily plameny. Oheň se rozšířil ze středu
jejich tábora a způsobil v zadních řadách zmatek. Xiao Jiming využil
příležitosti. Rozhodující bitva, kterou svedl, prolomila obklíčení během jediné
noci.
Zpráva, kterou Libei doručilo na
Ministerstvo války, tímto končila. To, co řeknu teď, jsou informace, které tvůj
mistr získal s velkým úsilím. Dokážeš odhadnout, jak byly ty přísně střežené
zásoby zapáleny? Zdá se, že třetí kmen Biansha vykopal poblíž řeky příkop jako
latrínu. Xiao Chiye se vyplížil z řeky Hongjiang k příkopu a strávil půl noci
plazením se v bahně a nečistotách, aby se infiltroval do tábora.“
Velmistr Qi se pohladil po bradě. „Libei
však zprávy o tak pozoruhodném činu utajila. A to není vše. Od doby, co Xiao
Chiye přišel do Qudu, si vybudoval pověst povaleče, ale mohl by mít povaleč
takovou kuráž? Představ si, kdyby na té misi selhal, znamenalo by to smrt jeho
bratra. Dva dny vyčkával v úkrytu, čekal, až jednotky Biansha poleví v
ostražitosti, a pak teprve založil požár. Dva dny, během nichž byl bratrův
život v neustálém ohrožení. Co kdyby oheň nevzplanul nebo kdyby špatně
načasoval? Příliš brzy, a jednotky Biansha by byly pevné jako skála. Příliš
pozdě, a vojáci z Libei by mohli ztratit morálku! Přesto udeřil v naprosto
přesný okamžik. Jak by to mohl dokázat bez mimořádného vhledu?“
Shen Zechuan vypadal zamyšleně.
„Ten chlapec byl naprosto šílený. Na toto
odvážné dobrodružství si s sebou vzal jen tolik lidí –“ Velmistr Qi zdvihl dva
prsty a na okamžik se odmlčel. „Lanzhou, mám podezření, že ho Pan Rugui poslal
k císařské armádě, aby zmírnil riziko, ale tím udělal fatální chybu. Myslí si,
že císařská armáda mele z posledního, ale uvaž o jejím původu. Muži pocházejí z
vojenských rodin, které následovaly císaře a usadily se v Qudu a jeho okolí.
Osm velkých klanů si jich příliš neváží, takže tato armáda vzhlížela pouze k
císaři. Teď už je císař nechce a těchto dvacet tisíc mužů se stalo zbraněmi bez
pána. Byla by jedna věc, kdyby se skutečně dostali do rukou nezúčastněného
šlechtického synka, ale v rukou Xiao Chiyea... Co by teď mohlo Xiao Jiminga
odradit od ochrany prince Chu?“
Tak takhle to bylo!
To, co Shen Zechuana dříve mátlo, se náhle
vyjasnilo. Domníval se, že Xiao Jiming, když nechal Xiao Chiyeho v Qudu,
chápal, že se jeho mladší bratr stane pěšákem. Proto by Xiao Jiming takového
pěšáka buď obětoval, nebo by postupoval velmi obezřetně. Jenže pokud byl
obezřetný, nikdy neměl dopustit, aby se Xiao Chiye dostal tak blízko k princi
Chu. Bylo to koledování si o malér. Xiao Chiye by neustále musel zadržovat dech
a uklízet po císařském princi.
„Ten podzimní chlad v Qudu někoho brzy
umoří k smrti. Je nás málo a naše síla je slabá, takže bude nejlepší držet se
stranou.“ Velmistr Qi mluvil tak dlouho, až měl hrdlo vyprahlé. „Po nepokojích
na císařské akademii vznikla trhlina mezi císařovnou vdovou a Xi Gu’anem a také
mezi Jeho Veličenstvem a jeho císařskou matkou. Pokud si chce udržet moc, je
otázka dědice kriticky naléhavá. Stejně tak platí, že pokud se nyní stane
cokoli princi Chu, veškeré úsilí klanu Xiao bude jako nošení vody v sítu. Ta
naléhavost, s jakou se s tebou dnes Xiao Chiye chtěl setkat, musela být
způsobena tím, že už byl ve střehu.“
„Ale císařovna vdova je ještě prohnanější.
Před všemi těmi lety, aby prosadila nástup prince Ninga na trůn, na kterém nyní
sedí, neváhala vyhladit celý Východní palác. Dnes, aby se pojistila proti
nečekaným událostem, by ráda odstranila prince Chu. Obávám se, že pro Xiao
Chiyeho nebude snadné zajistit princovu bezpečnost.“
„Pokud císařovna vdova nevyužije Xi
Gu’ana, jediný, kdo zbývá, je Ji Lei.“ Shen Zechuanovy oči byly klidné. „V
řadách Brokátové gardy je přemíra mistrů a jejich práce je čistá a efektivní.“
„Nechme teď na chvíli tento boj mezi
mocnými šelmami stranou,“ řekl velmistr Qi. „Právě teď se musíš rozhodnout, zda
spojíš svůj osud s princem Chu nebo s císařovnou vdovou.“
Shen Zechuan natáhl ruku a položil ji na
mapu.
--Předchozí-- -Kapitoly- - Další -
Žádné komentáře:
Okomentovat