//Byly přidány dvě kapitoly naráz, toto je první.
Horkou letní noc ochlazoval jemný vánek, zatímco měsíc visel nízko nad bujarými korunami stromů. Xiao Chiye byl mladý a plný sil a množství vína ho dokázalo rychle přemoci. Byl neklidný. Zíral na Shen Zechuana, jak schází po schodech, a řekl: „Takže chrám pokání opravdu dokáže očistit srdce od touhy a změnit povahu člověka.“
Shen Zechuan propustil poslíčka stojícího
poblíž. „Jsem zkrátka typ člověka, který vítá nepřízeň osudu s naprostým
klidem.“
Xiao Chiye přijal od sluhy čaj, aby si
vypláchl ústa, a osušil si je kapesníkem. „Když už si vymýšlíš historky,
alespoň do toho vlož víc úsilí. Pravděpodobně netušíš, jak se poslední dvě
slova píšou.“
„Copak všichni jen nehrajeme své role?“
Shen Zechuan si otřel vlastní ruce a pak se usmál. „Přesto jsi to vzal tak vážně.“
Xiao Chiye se na něj ani nepodíval a
odhodil kapesník zpět na podnos. „Bylo to trochu přehnané, myslíš, že tomu
někdo uvěřil? Nicméně někdo tu roli hrát musel a já, Xiao Ce’an, jsem se na ní
dokonale hodil. Tobě se to snad nelíbilo?“
Shen Zechuan sklopil pohled. „To je pěkná
čepel.“
Xiao Chiye zvedl ruku a zakryl mu výhled.
„A ten, kdo jí vládne, snad není?“
Jedna z luceren zhasla. Shen Zechuan si
povzdechl a řekl: „Jak mám na to odpovědět? Je to poněkud nevhodná otázka.“
„Máš bystré oko.“ Xiao Chiye odtáhl ruku.
Pohled, kterým upřeně sledoval Shen Zechuana, byl nemilosrdný a divoký.
„Málokdo dokáže rozpoznat kvalitní čepel.“
„Když člověk, který ji nosí, je sám dobře
oblečený,“ řekl Shen Zechuan přátelsky, „je přirozené, že i jeho výbava bude
kvalitní. Byl to šťastný odhad. I slepá kočka jednou za čas narazí na mrtvou
myš.“
„Proč mám pocit, že když mě chválíš ty,
připadám si, jako bych viděl ducha?“
„Nebýváš často chválen, Druhý mladý pane?“
Shen Zechuanů tón byl jemný. „Ještě jsem ani nevyslovil svá nejvroucnější
slova.“
Lidé kolem nich se rozptýlili.
„Zdá se, že se umíš dobře ovládat,“
odvětil Xiao Chiye chladně.
„Velké plány se hroutí pod nedostatkem
trpělivosti. Brzy mé schopnosti poznáš ještě o něco více,“ usmál se Shen
Zechuan. „Zkus být trpělivý.“
„Velké plány. Co bys tak mohl plánovat v
tomto malém městě?“
„Řekl jsem je pár slov,“ Shen Zechuan se
na Xiao Chiyeho soucitně podíval, „a ty jim hned uvěříš. Nečekal bych, že jsi
tak naivní a upřímný typ, Druhý mladý pane.“
„Jsem jen lehkomyslný mladý muž, který se
poflakuje, pije, hoduje a čeká na smrt,“ odvětil Xiao Chiye. „Jak bych mohl
vědět, jaké zrady svět skrývá? A teď mě přišel oklamat dokonce někdo jako ty.“
„Tisíceré omluvy.“ Shen Zechuan udělal
krok vpřed. „Viděl jsem, jak žalostně vypadáš se zapečetěnými drápy a tesáky.
To tvé dnešní vystoupení s mečem muselo být uspokojující.“
„Trochu.“ Xiao Chiye zvedl nohu, aby Shen
Zechuanovi zatarasil cestu. „Kam jdeš? Ještě jsme nedomluvili.“
„Doprovázím tě zpět do tvého sídla. Dnes
večer jsi mi pomohl z úzkých a za to jsem ti tak vděčný, až mi z toho slzí oči.
Jak ti tu laskavost mohu vůbec oplatit?“
Xiao Chiye se uculil. „Ústa plná lží.
Musel jsi s nimi oklamat docela dost lidí.“
„Zas tolik ne.“ Shen Zechuan se na něj
ohlédl. „Samozřejmě člověk musí umět říct v životě pár lží. Třeba o tom, že má
spousty peněz.“
„V tom se ti sotva mohu rovnat,“ Xiao
Chiye spustil nohu dolů.
„Vidíš,“ řekl Shen Zechuan, „zase jsi
zdvořilý.“
S tímto muže se prostě nedalo mluvit.
Nebylo možné poznat, která z jeho slov jsou pravdivá a která ne. Každá nová
věta zahalovala tu předchozí závojem. Bez ohledu na to, jak dlouho mluvili,
Xiao Chiye z toho nedokázal vyrozumět hlavu ani patu. Otočil se, zahvízdal na
svého koně a řekl: „Kvůli té dnešní události mluvíš, jako bychom si byli
blízcí. Ale tvé publikum je už pryč. Proč v tom divadle pokračuješ?“
„Co bych tedy měl udělat?“ S lucernou v
ruce se na něj Shen Zechuan podíval jemnýma a poddajnýma očima. „Znovu tě
kousnout?“
Xiao Chiye udělal rychlý krok blíž a s
lehkostí řekl: „Používáš tohle tělo, abys okouzlil ostatní. Co si mám asi
myslet, že sleduješ, když se na mě takhle díváš?“
Shen Zechuan, zcela nevyveden z míry,
tichým hlasem odpověděl: „Ale já se prostě narodil s párem laskavých očí.“
„Jaká to škoda,“ odvětil Xiao Chiye
posměšně a ukázal svým jezdeckým bičíkem do prostoru mezi Shen Zechuanovým
obočím. „Není v nich nic než pletichy a vypočítavost.“
„Narodil jsem se jako nízko postavený.“
Shen Zechuan zvedl prst a pomalu odsunul bičík stranou. „Jak jinak bych mohl
hrát vysoko postavené hry, když ne pletichami?“
„To, co jsem dnes večer udělal, bylo kvůli
mně samotnému. Nemysli si, že to bylo kvůli tobě.“
„Měsíc je dnes večer tak krásný. Proč
musíš kazit náladu?“
Xiao Chiye nasedl na koně a chvíli na něj
shlížel, než uštěpačně řekl: „Bojím se, že když už jsem ti ukázal trochu
laskavosti, chytíš se mě a budeš mi drásat nervy vším tím pláčem a naříkáním
nad svým ubohým osudem.“
„Alkohol nepopletl tvou mysl,“ poznamenal
Shen Zechuan, „obávám se, že ať už tě sužuje cokoli, je to fatální.“
„Kdo ví?“ řekl Xiao Chiye, „Jako bys ty
sám nikdy neudělal scénu.“
Umlkli a noc kolem nic ztichla.
Xiao Chiye se odvrátil a považoval to za
malé vítězství. Popohnal koně do klusu, když v tom uslyšel, jak muž za ním s
úsměvem v hlase říká: „Už jsi našel to, co jsi před pěti lety ztratil?“
Xiao Chiye prudce otočil hlavu a škubnul
za otěže.
„Vrať mi ten prsten,“ dožadoval se hlasem
jako led.
Shen Zechuan mu pohled oplatil s uličnickým
zábleskem v očích.
„Chceš ten prsten? Dvakrát zaštěkej jako
pes a já ti ho vrátím.“
Sokol slétl dolů a usadil se na Xiao
Chiyeho rameni. Zvíře i pán chladně shlíželi na Shen Zechuana. Nedaleko udeřil
noční hlídač do zvonku a plamen v Shen Zechuanově lucerně vzápětí zhasl.
Cesta upadla do temnoty.
***
O několik dní později se Li Jianheng
konečně odvážil ukázat u Xiao Chiyeho dveří. Překvapilo ho, že jeho vztek stále
ještě nevyprchal. Když seděli v nevěstinci a poslouchali hudbu, z toho muže
prakticky odlétaly úlomky ledu, a vypadal tak hrozivě, že se i křehké mladé
kurtizány bály přijít blíž, aby je mohly obsloužit.
Li Jianheng držel mezi nimi šálek čaje
jako štít a zašeptal: „Pořád se zlobíš?“
„Ne.“ Xiao Chiye drtil led ze svého nápoje
mezi zuby.
Li Jianhengovi vstávaly vlasy hrůzou, když
poslouchal to křupání ledu. „Podzim už je za rohem, nejez takhle ten led. Je to
docela děsivé.“
„Každý rok se připravuje velký sklep ledu.
Byla by škoda ho nechat jen tak,“ Xiao Chiye si opřel obě nohy o nábytek a
zaklonil se.
„Pak ti tedy řeknu něco dobrého.“ Li
Jianheng se posunul blíž. „Ten Fengquan. Víš, kdo to je?“
„Kdo?“
„Pamatuješ si tu mladou dívku, o které
jsem ti kdysi vyprávěl?“ Li Jianheng se zazubil a v očích se mu mihl lstivý
pohled. „Fengquan je její mladší bratr. Teď, když má přízeň Pan Ruguiho, jak by
pak mohl nepovýšit její příbuzné? Ten Fengquan má stříbrný jazyk. Ji Lei byl z
jeho lichotek tak unesený, že toho eunucha přijal za svého kmotřence!“
„Zdá se mi,“ Xiao Chiye si opřel tvář o
jednu ruku a pohlédl na Li Jianhenga, „že ty na té dívce opravdu můžeš nechat
oči.“
„Samozřejmě,“ řekl Li Jianheng.
„Každopádně za tím, potom, co se stalo minule, byl ten parchant Ji Le. Jak by
mohl Fengquan jako jeho kmotřenec neuposlechnout rozkaz svého kmotra?“
„Chceš tím říct, že to mám nechat jen tak
být?“
Li Jianheng byl přizpůsobivý muž, kterému
chyběli obvyklé ambice očekávané od potomků císařské rodiny. Sklouzl ze židle a
dřepl si před Xiao Chiyeho. „Kvůli mé lásce, bratře, to pro tentokrát nech být.
Cožpak jsme ho nenechali jíst, dokud se nepozvracel? To už je něco. Je to
člověk Pan Ruguiho, opravdu na něj nemůžeme být příliš tvrdí. Je to jen pár dní
od těch potíží s Xiaofuzim. Jeho Veličenstvo nás sleduje.“
Xiao Chiye se narovnal a provrtal ho
pohledem. „Dotkl ses jí?“
Li Jianheng se začal kroutit a koktat.
„Dotkl ses ženy Pan Ruguiho přímo pod jeho
nosem?“ Xiao Chiye tomu opravdu nemohl uvěřit.
„Neudělal bych to, kdyby to byl skutečný
chlap.“ Li Jianheng se zdráhavě postavil. „Ale on je jen starý eunuch se
stejnými triky a tu křehkou krásku bije celý den, až je z toho v slzách! Měla
patřit mně! Kdybys byl v mé kůži, neuděl bys totéž?“
Xiao Chiye, přemožen zklamáním, vyštěkl:
„Ne!“
„Ce’ane, jsme bratři! Tohle je taková
maličkost, přimhuř pro tentokrát oko! Nech Fengquana na pokoji a já ti najdu
něco jiného, co tě zabaví!“
Xiao Chiye se znovu sesunul a nic neříkal.
Kdyby se o tom Pan Rugui dozvěděl, vražda
Xiaofuziho by ve srovnání s ním vybledla. Ten starý pes by strávil zbytek svých
dní snahou vidět oba mrtvé. To, že povýšil Fengquana, bylo dostatečným důkazem
toho, jak moc tu ženu zbožňoval. Pan Rugui měl šedesát pět let. Jako eunuch
neměl žádné biologické syny a v průběhu let žádná z krásných žen kolem něj
nezůstala po jeho boku dlouho. Pokud tuto ženu skutečně považoval za milovanou
manželku nebo oblíbenou konkubínu, mohl by Li Jianhenga velmi dobře osobně
rozsekat k smrti.
Xiao Chiye přerušil Li Jianhengovo
neustálé škemrání. „Když už jsi to udělal, znamená to, že máš nějaký plán?“
Li Jianheng se posadil na koberec, sklopil
hlavu a začal dloubat do svého bambusového vějíře. „Ani ne,“ odpověděl tichým
hlasem. „Jenom jsem slyšel, že Pan Rugui dříve míval také mladíčka na hraní.
Možná mu stačí poslat toho pravého, aby si měl s čím hrát.“
„Není zrovna moc těch, kteří by předčili
tu tvou krásnou dámu, že?“
Li Jianheng byl jak na trní, ale tohle
před ním utajit nedokázal. „V poslední době se docela dost lidí vyptávalo na
toho… Shen Zechuana.“
„Vyptávalo se na co?“
„Ptali se na jeho cenu, a jestli by si
mohli dovolit ho vydržovat.“ Když Li Jianheng viděl, že tvář Xiao Chiyeho je
zcela bez výrazu, dychtivě se chytil jeho židle. „Peníze nejsou problém, ale já
sám k němu jít nemůžu. Kdyby zatlačený do kouta udělal něco zoufalého… Pomoz mi
s tím pro tentokrát, Ce’ane! Jenom potřebuješ zajistit, aby se dostal k Pan
Ruguimu. Jakmile bude po všem, dám mu stříbro! Nebo zlato!“
Xiao Chiye si v tichosti položil ruce na
kolena.
Li Jianheng vycítil jiskru naděje a
pokračoval: „Nenávidíš Shen Weie, ne? Po tomhle už se před tebou Shen Zechuan
nikdy nebude naparovat! Pomysli na to. Nezemřel, ale život má zajímavý smysl
pro humor! Kdyby v Qudu skončil jako hračka nějakého eunucha, byl by to osud
horší než smrt! Navíc, cožpak císařovna vdova také…“
„Myslel jsem, že používáš mozek před tím,
než promluvíš.“ Xiao Chiye pomalu odsunul nohy. „Ukazuje se, že tam máš jenom
kaši.“
„Ce’ane, Ce‘ane!“ Když Li Jianheng viděl,
že se zvedá k odchodu, nadzvedl si lem roucha a utíkal za ním.
Xiao Chiye však vykročil z budovy ven.
Nasedl na koně a bez jediného ohlédnutí odjel.
I kdyby dokázali ze Shen Zechuana udělat
zakázanou hračku Pan Ruguiho, mohl by Pan Rugui takový dar vůbec přijmout?
Císařovna vdova neústupně trvala na ochraně toho muže. Kdyby ho Pan Rugui vzal
k sobě, pálil by za sebou mosty. Li Jianheg přišel o rozum!
Pokud by se opravdu odvážil…
Jak by se to mohl odvážit udělat?
***
Na konci služby si Shen Zechuan odepnul od
pasu svou známku. Sotva vykročil ze dveří, zahlédl venku Xiao Chiyeho
elegantního koně a jeho samotného sedícího na nedalekém balvanu.
„Přišel sis pro ten prsten?“ zeptal se
Shen Zechuan, když scházel ze schodů.
Xiao Chiye zlomil větvičku s několika
listy a teď ji držel mezi zuby. Poté, co si Shen Zechuana chvíli prohlížel,
řekl: „Probuď se, je jasný den. Nech si ty kecy a vrať mi ho.“
„Tu noc jsi nebyl tak vznětlivý.“ Shen
Zechuan pohlédl k obloze. „Pro nejvyššího velitele by bylo příliš ponižující
tady stát a štěkat jako pes, takže kvůli prstenu tu nejsi. Tak o co jde? Vyklop
to.“
„Copak ty nevíš o všem, co se tady
šustne?“ Xiao Chiye si opřel lokty o své dlouhé nohy. „Princ Chu chtěl dát
Xiaofuzimu výprask a ty ses o tom dozvěděl až v chrámu. Zapomněl jsem na to,
ale když o tom takhle zpětně přemýšlím, musel jsi mít po princově boku
nasazeného člověka, že? Špeha, nebo alespoň někoho, kdo ho k tomu pobízel.“
„Kdybych měl takovou moc,“ řekl Shen
Zechuan, „neskončil bych u chovu slonů.“
„Kdo ví, jestli je to pravda, nebo lež?“
Pohled Xiao Chiyeho byl odtažitý a chladný. „Raději mi to podrobně vysvětli,
abych se mohl rozhodnout, čemu bud věřit.“
Žádné komentáře:
Okomentovat