Nad vodou visela hustá mlha a vzduch prorážely dešťové kapky.
Když se Shen Zechuan sklonil, aby vstoupil do pramene, měl Xiao Chiye jasný výhled na linie jeho hýždí. Křivky jako byly s každým jeho pohybem výraznější. Svalnaté, ale ne moc. Nevypadal, že by byl trénovaný v bojových uměních a v Xiao Chiyeho očích nepůsobil hrozivě.
Shen Zechuan se ponořil. Jeho nohy promrzlé deštěm se postupně zahřály. Xiao Chiye také vplul do vody a opřel se o okraj, tak daleko od něj, jak to jen jezírko dovolovalo.
„Proč jsi tak daleko?“ zeptal se Shen Zechuan nevěřícně.
„Protože chci.“ Xiao Chiye hrubě složil mokrý kapesník, zakryl si jím oči a pak si opřel paže o okraj pramene. Avšak po chvíli si to rozmyslel, odložil látku a upřeně se zahleděl na Shen Zechuana. Tomu v té chvíli připadalo, že byl Xiao Chiye velmi podobný svému sokolovi. Stačilo jen malé popíchnutí a drápy by byly venku.
„Co chceš vidět?“ Shen Zechuanův hlas byl mírný jako jarní vánek. Tónem někoho, kdo láká děti na kandované hlohy na ulici, odvětil: „Řekni a já ti to ukážu.“
Xiao Chiye pokrčil nohu a tajně zatahal za jedinou zbývající krycí látku v pase. „Už jsem všechno viděl.“
Shen Zechuan se ponořil hlouběji do vody, takže nad hladinou zůstaly jen oči, které ho sledovaly.
Tenhle zkoumavý pohled Xiao Chiyeho ještě více podráždil. „Co!“
Shen Zechuan zvedl bradu nad hladinu a řekl: „Ještě před chvíli jsi měl docela dobrou náladu. Co ta náhlá změna?“
„Pořád mám docela dobrou náladu. V lázni můžeš mlčet; není potřeba si povídat.“ O chvíli později dodal: „Můžeš na mě přestat takhle dívat?“
Shen Zechuan pomalu vstal. Kapky vody sjížděly po křivkách jeho hrudníku a jeho vlasy se ve vodě rozplývaly jako inkoust. Jako by se z té husté mlhy vynořila bledá magnólie.
Xiao Chiye to už nedokázal vydržet. Proč ho napadla zrovna květina?
Široce otevřenýma očima sledoval, jak se Shen Zechuan přibližuje, než si nakonec sedl vedle něj. Xiao Chiye zachytil jeho vůni.
Jemná, ne výrazná. Chtěl ji ucítit znovu.
Xiao Chiye natáhl ruku dozadu, aby z věšáku vzal látku, kterou pak ponořil do vody, aby si zakryl klín. Klidně se podíval na Shen Zechuana. „Co, překvapený? Bál jsem se, že bys při pohledu na svůdného druhého mladého pána mohl dostat nevhodné nápady, tak jsem se raději zakryl.“
Shen Zechuan se zamračil. „Moc děkuji…“
Xiao Chiye se podíval dolů a uvědomil si, že v samotné roztržitosti popadl Shen Zechuanovi šaty.
„….že jsi mi vypral oblečení,“ dokončil Shen Zechuan. „Asi tu budu muset vydržet až do zítřejšího rána.“ Vzduchem se rozlilo trapné ticho, když na sebe oba muži hleděli. Venku vítr kvílel skrz ponurý podzimní déšť.
Po dlouhé odmlce Xiao Chiye konečně pronesl: „Stejně už to bylo mokré. Meng může zaletět pro Chen Yanga,“ zvedl hlavu a zahvízdal. V horkém prameni nastal okamžik ticha. Jenže se neobjevil ani Meng, ani Sněžný vrch.
Xiao Chiye zahvízdal znovu.
Venku Meng zabořil hlavu hlouběji pod křídlo a výzvu ignoroval. V takovém lijáku neměl vůbec v úmyslu někam letět.
Ticho se protahovalo.
„Vyždímám to,“ řekl nakonec Shen Zechuan a natáhl ruku pro oděv.
„Počkej!“ Xiao Chiye zakryl roucho svou rukou a zaťal zuby.
***
Nakonec uvízli v horkém prameni celou noc. Než jim oblečení uschlo, blížilo se ranní svítání. Shen Zechuan si konečně oblékl, a zatímco si utahoval opasek kolem pasu, pocítil na sobě dravý pohled tygra vyhlížející svou kořist. Dělal, že si ničeho nevšiml, a neřekl ani slovo.
Xiao Chiye odhrnul závěs. Stále byla tma a vzduch byl hustý mlhou a vůní mokré země po dešti. Kamenné schody pokrývala tenká vrstva ledu.. Nebyl zrovna ideální čas pro sestup z hory.
Kráčeli v řadě jeden za druhým.
„Cvičiště zabírá pozemky jihozápadně od hory Feng,“ pohlédl Shen Zechuan dolů z hory. „Je to blízko Qudu, ale hora je zcela zakrývá. Osm velkých praporů sem hlídkovat nechodí. Vybral sis vynikající místo.“
„Nevybral bych ho nebýt hory Feng,“ Xiao Chiye odsunul javorové větve a dal Shen Zechuanovi znamení, aby prošel pod jeho paží.
Shen Zechuan se pod ním prosmýkl. Výhled před ním se náhle otevřel, jak stromy a mlha ustoupily. Jasně viděl cvičiště Císařské armády. V tuto časnou hodinu už dole cvičily oddíly.
Chvíli je pozoroval. „Císařská armáda se během podzimního lovu nezapojila v plné síle, ale vidím, že jsou dobře vybavení. Hua Siqian je mrtvý. V okamžiku, kdy dokončí zabavování jeho majetku, si pro tebe přijde Hlavní vyšetřovací úřad.“
Xiao Chiye si očividně nemohl dovolit udržovat dvacet tisíc vojáků Císařské armády nakrmených a vybavených ze svého vlastního platu, ani si nemohl přivlastnit vojenské zásoby určené pro obrněnou kavalerii Libei.
I zběžný pohled na roční rozpočet, který mu před podzimním lovem přidělilo ministerstvo financí, by ukázal, že Císařská armáda neměla peníze na to, aby se uživila v takovém měřítku. Xi Gu’an zemřel kvůli tomu, že nedokázal doložit své finance, a teď přijdou účetní za Xiao Chiyem.
„Ať přijdou,“ pronesl Xiao Chiye. Víc neřekl a Shen Zechuan se dál neptal.
Po chvíli váhání to Xiao Chiye přece jen objasnil: „Ministerstvo práce přenechalo Císařské armádě mnoho úkolů vyžadujících manuální práci. Posledních pět let byla každá suma vyplacená Císařské armádě za tyto úkoly zaznamenána v účetních knihách. I když bude Hlavní vyšetřovací úřad pátrat, nenajde nic, na co by si mohl stěžovat.“
Tak proto se Xiao Chiye stal tou neslavnou vymahačskou postavou ministerstva financí. Všichni si mysleli, že peníze utrácí za víno a ženy, ale ve skutečnosti žil skromně a rok co rok střádal každou minci. Jeho jediným okázalým výdajem bylo víno. Li Jianheng sice postrádal zdravý rozum, ale ke svým přátelům byl štědrý. Kdykoli Xiao Chiyeho pozval na ulici Donglong, platil dívky i hostiny pro celou jeho proslulou společnost.
V těchto dnech žil Li Jianheng z císařské pokladnice a bez manželky, která by ho držela na uzdě, a o peníze říkal, kdykoliv se mu zachtělo. Předchozí císař nikdy svého bratra neomezoval a Li Jianhenga vždy hýčkal, i když musel brát prostředky ze své vlastní soukromé kasy. Li Jianheng tak nikdy netrpěl nouzí o peníze.
Xiao Chiye se sice nemohl vrátit do Libei, ale Li Jianhengovi to nikdy nezazlíval. Lépe než kdokoliv jiný věděl, že Li Jianheng tyto povaleče skutečně považuje za blízké přátele.
„Císařovna vdova ti zachránila život, takže tě samozřejmě plánovala využít,“ řekl Xiao Chiye. „Kdyby bylo vše v pořádku, možná by ses těšil stálému vzestupu na vrchol v Brokátové gardě, ale předchozí císař se začal vzpírat jejímu vlivu. Císařovna vdova tě oslovila, že?“
Shen Zechuan se setkal s Xiao Chiyeovým pohledem.
Nemohl tomu pohledu uniknout ani na okamžik. Xiao Chiye měl bystrý čich. Stačilo, aby dal najevo sebemenší stopu viny, a Xiao Chiye by ji hned ucítil.
„Ne,“ pronesl Shen Zechuan pevným a jistým hlasem.
Kolem nich zafoukal studený vítr a zapletl lemy jejich rouch. Xiao Chiye pomalu vydechl obláček páry a úsměv se mu mihnul na rtech. „Pak musíš mít velké štěstí.“
Když dorazili do Qudu, už se rozednívalo.
„Musím spěchat na ranní soudní jednání.“ řekl Xiao Chiye, když projížděli ulicemi města. „Můžeš se vrátit.“
Shen Zechuan přikývl a sledoval, jak Xiao Chiye odcválal pryč. Když se vrátil na nádvoří Císařské armády, Chen Yang tam nebyl. Musel jít čekat na Xiao Chiyeho k bráně paláce.
Shen Zechuan vytáhl z rukávu východní perlu, podržel si ji mezi prsty a v šeru si ji pozorně prohlížel. Než však stihl rozbalit proužek látky, který ji obklopoval, zarazil se.
Když se svlékl, uklidil východní perlu do pravé kapsy rukávu svého roucha. Teď ji však našel v levé.
Shen Zechuan mlaskl jazykem a zamračil se.
***
Když Xiao Chiye dorazil k branám paláce, sesedl z koně a zamířil ke kočáru své rodiny, kde se rychle převlékl do dvorského oděvu. Chen Yang mezitím připravoval snídani a kaše byla stále horká.
Chen Yang si klekl a zašeptal: „Včera večer jsem vás šel hledat na cvičiště, ale nebyl jste tam. Qudu teď není bezpečné. Někdo by vás měl doprovázet, když jste venku.“
Xiao Chiye odložil misku stranou. „Zajisti, aby někdo neustále bedlivě střežil Shen Lanzhoua.“
Chen Yang přikývl na souhlas. „Naši muži jsou rozmístěni všude kolem úřadu. Když odejde, našemu zraku to neunikne. Ale Vaše Excelence, klan Hua padl; proč je teď nutné ho tak úzkostlivě sledovat?“
Xiao Chiye neodpověděl. Tvář mu potemněla a dlouze zamyšleně zavřel oči. Teprve když mu Chen Yang připomněl ranní jednání, otřel si ruce čistým kapesníkem a odpověděl: „Ten muž mi připadá nečinný. Když se na něj podíváš, poznáš vůbec, že je vycvičený v bojových uměních?“
„Vypadá ještě křehčí než tehdy, když vstoupil do Brokátové gardy,“ odpověděl Chen Yang. „Kdyby Vaše Excelence nezmínila jeho pomoc během podzimního lovu, nikdy bych ho nepodezříval. Ale ať se na něj podívá Zhao Hui, možná něco zachytí.“
„Zhao Hui se s ním tváří v tvář setkal, když byl naposledy v hlavním městě, ale ničeho neobvyklého si nevšiml,“ řekl Xiao Chiye. „Ta jeho postava –“ Náhle se odmlčel. „Pošli okamžitě dopis do Libei a požádej mého mistra o přítomnost.“
Chen Yang ohromeně pronesl: „Chcete požádat...“
„Ať už použil jakoukoli metodu k jejímu maskování, mistrovu očím to neunikne,“ řekl chladně Xiao Chiye a točil si prstenem na palci. „Kromě toho je tu... ještě něco, o čem si musím s mistrem promluvit.“
***
Li Jianheng odložil ranní audienci kvůli vyhřáté posteli. Ještě se pořádně ani nevyspal, když Shuanglu ohlásil, že venku klečí Hai Liangyi. Li Jianheng byl rázem plně probraný, ale Mu Ru stále spala v jeho náruči. Neschopný se vyprostit, natáhl krk a naléhavým šepotem přikázal Shuangluovi: „Běž! Pošli ho pryč.“
Shuanglu byl pryč jen chvíli, než se vrátil a opět si klekl. „Tajemník říká, že musí vidět Vaše Veličenstvo. Tento podřízený ho informoval, že Vaše Veličenstvo stále spí, načež tajemník prohlásil, že bude klečet a čekat.“
Li Jianheng zpanikařil. Mu Ru zamrkala a otevřela ospalé oči v jeho objetí a on ji kvapně konejšil: „Miláčku, rychle se obleč a běž zadním vchodem do paláce Chenming na jídlo! Musíme přijmout tajemníka!“
Mu Ru byla drobná žena s jemnou povahou a s vlasy jako temný vodopád. Nedělala scény ani si nestěžovala, a poslušně se oblékla podle pokynů. Když skončila, vstala a stydlivě pohlédla na Li Jianhenga s očima plnými obdivu, jako by byla ohromena jeho přízní.
Li Jianheng tenhle její pohled miloval k zbláznění. Zatáhl ji za ruku, neochoten se s ní rozloučit, a zoufale toužil chovat ji na klíně i během konání audience.
„Příště,“ zašeptal Li Jianheng a obdařil její zvednutou tvář polibky. „Příště tě nenecháme takhle ustoupit.“ Vzal ji do náruče a chvíli si s ní ještě povídal, dokud ho Shuanglu opět nezačal popohnánět. Nakonec Li Jianheng Mu Ru neochotně pustil.
O několik minut později vstoupil Hai Liangyi s vážným výrazem ve tváři a hluboce se uklonil až k zemi.
Usazen na svém dračím trůnu Li Jianheng řekl: „Prosím vstaňte, tajemníku.“
Hai Liangyi zůstal na místě a poklonil se znovu.
Li Jianheng pohlédl vlevo a vpravo a pocítil, jak ho pálí tváře. Odkašlal si. „Nedávno jsme nachladli, takže jsme si chtěli ráno o něco déle přispat.“
„Tento starý poddaný slyšel, že Vaše Veličenstvo pilně pracuje každou noc,“ pronesl Hai Liangyi. „Na všechny předložené pamětní spisy však nepřišly žádné odpovědi. Po pečlivém uvážení přišel tento starý poddaný osobně poradit Vašemu Veličenstvu. Vaše Veličenstvo je nyní v nejlepších letech. Pokud bude vládnout zemi s pilností a zbaví se dřívějších lenivých zvyků, předvídám naší říši světlou a vzkvétající budoucnost.“
Li Jianheng ze sebe vydal několik rozpačitých zvuků. „Správně...“
„Avšak Vaše Veličenstvo přebývá hluboko v nitru vnitřního paláce, kde vám slouží vykastrovaní psi. Pokud se budete bez zábran oddávat svým choutkám, časem ohluchnete vůči radám a odtrhnete se od starostí dvora,“ pronesl Hai Liangyi odhodlaně. „Tento poddaný slyšel, že Shuanglu, eunuch osobně sloužící Vašemu Veličenstvu, byl podplacen, aby vaše komnaty zaplnil podlými a bezohlednými lidmi. Podle pravidel má být každý, kdo se opováží přivést do paláce cizí lidi bez císařských rozkazů, ubit k smrti!“
Shuanglu s hlasitým žuchnutím dopadl na kolena a v hrůze pohlédl na Li Jianhenga. „Vaše Veličenstvo, Vaše Veličenstvo!“
„Síň Mingli je posvátné místo. Jak můžeme tolerovat, že tu eunuši tropí povyk?“ Hai Liangyi pohlédl na Li Jianhenga. „Vaše Veličenstvo!“
Li Jianhengovi bušilo srdce. Podíval se na přísného Hai Liangyiho a vybavil si nevýslovnou hrůzu, kterou pocítil tu noc v loveckých revírech. Dlaně se mu lepily potem, které si nervózně otřel o dračí roucho. Neodvážil se pronést ani jediné slovo.
Venkovní stráž už vstoupila dovnitř, aby Shuanglua odvedla. Eunuch křičel, zatímco ho táhli po podlaze: „Vaše Veličenstvo, Vaše Veličenstvo!“
„Jeho zločin,“ začal nejistě Li Jianheng a sledoval Shuanglua. „Jeho zločin si nezaslouží smrt...“
„Vaše Veličenstvo,“ řekl pevně Hai Liangyi, „Pan Rugui vytvořil skupinu eunuchů a spolčil se s Hua Siqianem, aby rozvrátili Qudu zevnitř i zvenčí. Nyní je čas takové chování zarazit v zárodku jako varování pro ostatní! Nejen to, i promiskuitní členky císařského harému, které svádějí a okouzlují panovníka ve snaze ho ovlivnit, by měly být rovněž ubiti k smrti!“
„To bychom si neodvážili, to bychom si neodvážili!“ vyhrkl Li Jianheng, srdce mu bušilo strachem. „S tak ctihodným poddaným, jako je tajemník, který na nás každý den dohlíží a vede, jak bychom se vůbec mohli odvážit lajdačit? Tajemníku, nesmíte se nechat nachytat na tyto nepodložené fámy.“
Avšak Hain Liangyi nekompromisně odpověděl: „Bez větru se ani lístek nehne. Krásné ženy jsou zdrojem vašeho neštěstí a Vaše Veličenstvo nesmí dovolit, aby tu takové svůdnice zůstaly!“
Li Jianheng propadal panice. Jak by mohl dovolit, aby Mu Ru zemřela? V panice vstal a vypadal dost uboze, když řekl: „Tajemníku, uvědomili jsme si své chyby. Shuanglu mi sloužil mnoho let a teď je… no, to je jedno. V budoucnu budeme jistě věnovat státním záležitostem náležitou pozornost!“
Hai Liangyi se hluboce poklonil, ale už nic dalšího neřekl, čímž císaři ponechal alespoň nějakou důstojnost.
Li Jianheng se křečovitě držel stolu a poslouchal zvenčí zvuk bičování. Úder za úderem, jeden po druhém, připadalo mu, jako by rány dopadaly na jeho vlastní tělo. Zíral na Hai Liangyiho se smíšenými pocity: s ukřivděností a s hlubokým strachem.
Xiao Chiye přišel právě včas, aby spatřil služebníky uklízející dvorek. Pod nohama měl krvavé skvrny, jejichž rudá barva byla mrazivá a živá. Všichni eunuši v síni Mingli tiše klečeli venku a nikdo z nich se nedovážil zvednout hlavu.
Xiao Chiye vešel dovnitř a uviděl Li Jianheng, jak strnule sedí na dračím trůnu. Chvíli na Xiao Chiyeho prázdně zíral, než se dal do pláče.
Vstal a v záchvatu pláče a křiku začal ničit vše, co měl po ruce. „K čemu je být císař? Být takhle konfrontován a ponížen! Která země pod nebem nepatří císaři? Co je špatné na tom milovat ženu? Co je na tom špatného!“
--Předchozí-- -Kapitoly- - Další -
Žádné komentáře:
Okomentovat