Když Li Jianheng konečně skončil se svým výbuchem vzteku, zakryl si tvář dlaněmi a rozplakal se.
Xiao Chiye obešel střepy rozházené po podlaze a poklekl. Po chvíli, kdy se Li Jianheng trochu uklidnil, na něj pohlédl: „Vstaň! Nemusíš takhle klečet. Ty a já jsme přátelé, tohle nás jen oddaluje.“
Xiao Chiye vstal. „Tajemník je prostě jen upřímný a neústupný.“
Li Jianheng měl mizernou náladu. Zabořil obličej znovu do dlaní a pronesl: „Chodí sem každé dva nebo tři dny a prosí o peníze, a já jim všechny žádosti schválil. I když peníze tečou jako voda, neřekl jsem ani slovo. Celý den trnu strachem a ztratil jsem dokonce chuť k jídlu. Jsem tak nešťastný. Copak si nemohu dopřát pár dní volna? Teď, když je Hua Siqian mrtvý a Ji Lei má být popraven? Ce’ane, nemáš tušení, jak moc jsou se mnou nespokojení. Kdyby měli na vybranou, nikdy by mě za císaře nevybrali.“
V tu chvíli se znovu rozzuřil: „Nikdy jsem císařem být nechtěl. To oni mě strčili na trůn, a teď jsou to oni, kdo mě odsuzují! Kontrolor z Hlavního dozorčího úřadu mě hlídá ve dne v noci. Když se jen tak projdu v zahradě, hned na to podají hlášení, aby mě pokárali tím svým učeným jazykem! Kdyby se alespoň jednalo jen o zabití eunucha, tak neřeknu, ale to mi Hai Renshi nemůže dopřát trochu důstojnosti? Přinejmenším jsem pořád císařem Dazhou!“
Čím déle Li Jianheng zuřil, tím byl rozzlobenější. Když na stole nezbylo nic k rozbíjení, vzteky bušil do vlastního stehna. „Udělal z Mu Ru podlou a bezohlednou ženu, ale tihle úředníci, kdo jsou, aby mohli mluvit o vznešenosti a ctnosti! Když jsme chodívali pít na ulici Donglong, kdo z nich neodložil ten svůj důstojný výraz spolu s kalhotami? Vybral jsem si Mu Ru z obyčejné rodiny. Nebýt toho psa Xiaofuziho, který se nám připletl do cesty, padla by vůbec do rukou toho zrádce Pana? Moje srdce pro ni pláče tak silně, až mi snad pukne!“
Xiao Chiye v tichosti naslouchal, zatímco Li Jianheng ventiloval své problémy. Než Li Jianheng skončil, jeho hněv z větší části opadl. „Kdyby mě opravdu brali jako císaře a respektovali mě, jsem ochoten být pilný a učit se. Můj císařský bratr mi svěřil tuhle obrovskou říši. Chci být panovníkem vzkvétající éry jako každý jiný,“ řekl zatrpkle. „Ale Hai Renshi si mě prostě neváží.“
Teprve teď Xiao Chiye promluvil: „Právě naopak. Náměstek staršího tajemníka vkládá do Vašeho Veličenstva velkou naději, proto se odvažuje pronášet taková přímá varování. Vaše Veličenstvo k němu nesmí chovat zášť. Pamatujte, že náměstek staršího tajemníka Hai je stejně přísný a nekompromisní i k surovému nefritu Yuanzhou, Yao Wenyuovi.“
„Opravdu?“ zeptal se Li Jianheng skepticky.
„Kdyby ne, proč by dnes náměstek staršího tajemníka Hai zabil Shuanglu?“ opáčil Xiao Chiye otázkou.
„To… je pravda,“ připustil Li Jianheng po krátkém zamyšlení. Pokud by si o něm Hai Liangyi myslel tolik špatného, proč by trval na tom, aby se ptal na jeho názor v každé záležitosti? Li Jianheng si vzpomněl na první dny po svém nástupu na trůn. Když se Hai Liangyi dozvěděl, že mu císařovna vdova poslala občerstvení, v soukromí ho poučil, aby vyměnil veškeré nádobí za stříbrné, jelikož se tak lépe odhalí jed.
Hai Liangyi byl neústupný člověk. Choval se vážně v řeči i skutcích. Na rozdíl od Hua Siqiana neměl žádné učedníky, pouze jednoho žáka, a to Yao Wenyue. Přestože chtěl Hai Liangyi zabránit střetu zájmů, Yao Wenyu se navzdory svému mimořádnému talentu držel stranou dvorské politiky. Během svého působení ve Velkém sekretariátu Hai Liangyi nikdy nevytvářel žádné frakce ani aliance. Byl to také on, kdo v loveckých revírech Nanlin vsadil vše na jednu kartu a sám vyrazil vpřed, aby zachránil císaře Xiande.
Byl to osamělý ministr zapsaný v historických knihách. Hrdý a izolovaný jako strmý sráz, spravedlivý jako vznešená borovice bez větví.
Zatímco Li Jianheng vzpomínal, Xiao Chiye se ponořil do vlastních myšlenek.
Jedna věc z toho, co Li Jianheng řekl, byla pravda: kdyby existovala nějaká jiná možnost, na dračím trůnu by neseděl Li Jianheng.
Ale ani císař Xiande s tím nikdy nedokázal nic udělat. Li Jianheng byl jediným kandidátem na tuhle pozici na celém širokém světe. Ti, kdo ho vynesli k moci, ho nyní musí vést a učit.
Jejich Dazhou byla říše sužovaná nepřízní osudu. Zdálo se, jako by se v Qudu právě uklidnila vlna problémů, ale ve skutečnosti se začala formovat nová bouře.
Věrní dvorní ministři v čele s Hai Liangyim všichni bedlivě sledovali Li Jianhenga. V jejich očích byl možná ztracený případ. Hai Liangyi však zvedl obě ruce, aby svou stárnoucí postavou podepřel Li Jianhenga, a pobízel ho, aby vydržel, začal nový život a stal se císařem, který po sobě zanechá slavné dědictví.
Xiao Chiye a civilní úředník spolu nikdy nevycházeli. Centrální správa v Qudu se příliš obávala vojenské moci na hranicích. Právě tito muži byli důvodem té neviditelné klece, v níž byl uvězněn. Byli to však lidé s nezdolnou vůlí a pevnou páteří, která umožňovala říši kulhat kupředu.
Vojenští generálové se smrti nebáli, jelikož se jí nemohli ani vyhnout. Civilní úředníci a ministři se také smrti nebáli, protože nechtěli dělat kompromisy. Li Jianheng byl zvyklý, že mu všichni nadbíhají. Potřeboval učitele, jako byl Hai Lingyi, který by mu nekompromisně ukazoval jeho nedostatky.
„Když si to shrneme,“ pronesl nakonec Xiao Chiye, „paní Mu nemá v paláci co dělat. Pokud je Vaše Veličenstvo do ní opravdu zamilované, proč si otevřeně nepromluvit s tajemníkem? Naše Dazhou by nyní víc než kdy jindy uvítalo hojnost císařských dědiců. Jakmile s ním Vaše Veličenstvo promluví, tajemník vám jistě oplatí vaše city. Co se týče Ji Leie a Pan Ruguiho, slyšel jsem, že Soudní dvůr doposud nevynesl rozsudek?“
Li Jianheng zamyšlený na Hai Liangiho ctnostmi, rozptýleně přikývl a odpověděl: „Účty nesedí. Budou muset být znovu prověřeny.“
***
Východní perla byla dutá. Když Shen Zechuan vytáhl tenký proužek látky, byl promočený a nápis na něm už byl příliš rozmazaný na to, aby se dal přečíst. Spálil ho.
Každý Xiao Chiyehův čin z minulé noci se mu přehrával před očima. Nemohl vidět, co se skrývá uvnitř perly, ale věděl, že tam něco je. To stačilo, aby to v něm vyvolalo podezření. Shen Zechuan na hoře Feng odpověděl špatně. Xiao Chiye zašel tak daleko, že mu prozradil původ financí Císařské armády, a čekal, že mu výměnou nabídne pravdu. On to s naprostou jistotou popřel.
Shen Zechuan uvařil svůj lék a vypil ho jedním douškem.
Hořkost mu zaplavila celá ústa. Snášel ji stejně jako úzkost, která ho pronásledovala ve dne v noci. Nakonec se sám sobě hořce zasmál, otřel si ústa a uložil se ke spánku.
Opět snil.
Zdálo se mu, že nad propastí Chashi kvílel studený vítr. Tentokrát už neležel na dně, nýbrž stál sám na samotném okraji propadliny a shlížel dolů na těch třicet tisíc vojáků, kteří je jako mravenci zmítali v boji o přežití. Jezdci Biansha obestoupili propast jako černá přívalová vlna v temné noci. Zastřeli zemi i oblohu, pohltili jakoukoliv šanci posádky Zhongbo na přežití a proměnili tohle místo v jatka.
Z vln hnijících kostí a těl se natáhla ruka.
Ji Mu se zvedl jako loutka na provázku, jeho tělo bylo propíchané šípy, a vzlykal, zatímco volal na Shen Zechuana: „Tak moc to bolí…“
Shen Zechuan stál jako socha vytesaná ze dřeva či hlíny. Nemohl se pohnout ani vykřiknout. Lapal po dechu, zatínal zuby a po těle mu proudem stékal studený pot.
Tvář vůdce bianshských jezdců skrývala helma. Jeho dlouhé, větrem zmítané vlasy se v Shen Zechuanově opakující se noční můře zbarvily do krvavě rudé barvy. Zvedl paži, máchl jí směrem k propasti a zpoza něj se vyhrnul roj šípů jako kobylky. V hustých chuchvalcích zasáhly umírající muže, propíchly maso a rozstříkaly teplou krev všude po zemi. Těžký sníh rozkvetl rudě. Shen Zechuan sledoval, jak Ji Mu klesá do bahna a vířící vlny krvavého přílivu ho zcela pohltily. Jeho ruce byly studené. Krev na nich byla ještě chladnější.
Shen Zechuan se probudil.
Posadil se zády ke světlu proudícímu skrze okno, jako by se nic nestalo. V tichosti chvíli skláněl hlavu, pak vstal z lůžka a oblekl se.
Dva strážci číhající na dvorku sledovali, jak Shen Zechuan vyšel ze svého pokoje. Viděli ho sníst jídlo, než zamířil do lázní.
O hodinu později se jeden ze strážců, jehož oči se ani na vteřinu neodvrátily od vchodu, zamračil a zeptal se muže vedle sebe: „Proč ještě nevyšel ven?“
Oba si vyměnili pohledy, když jim současně došlo to samé hrozivé zjištění. Než vběhli do koupelny, zůstala tam už jen úhledná hromadná oblečení. Shen Zechuan byl pryč.
***
Xi Hongxuan si pronajal celou hospodu Bu’er, aby zde pohostil vzácného hosta. Zatímco čekal, pocítil nutkání na toaletu, a tak vstal a zamířil k latríně. Sotva vyšel ven a udělal pár kroků zpět k místnosti, když ho někdo poklepal na rameno.
Xi Hongxuan leknutím couvl a otočil se. „Jak ses… proč se plížíš jako stín?“
„V poslední době se toho děje hodně,“ pronesl Shen Zechuan. Pozval se sám dál, usadil se ke stolu a nalil si šálek studeného čaje. „Ji Lei a Pan Rugui ještě nebyli odsouzeni ani ve třetím přelíčení Soudním dvorem, protože Hai Liangyi a Xue Xiuzhuo z nich se stále nedostali to, co potřebují. Mám pravdu?“
Xi Hongyuan těkavě pohlédl kolem sebe, posadil se a šeptem pronesl: „Chceš zabít Ji Leie, ale co můžeš dělat, když je na tebe upřeno tolik oči? Do případu Hua je zapleteno příliš mnoho lidí a nespočet dalších se bojí, že by je ti dva mohli ve výpovědi usvědčit. Právě proto, aby nezemřeli náhlou a nevysvětlitelnou smrtí, nařídil Hai Liangyi tak přísnou ostrahu. Žádná skulina pro úder tam není.“
„Nemám to v plánu,“ usmál se Shen Zechuan posměšně na Xi Hongxuana. „Ale mám způsob, jak přimět Ji Leie mluvit.“
Xi Hongxuan na něj dlouze pohlédl. Pak sám zvedl konvici a nalil mu. „Jaký způsob?“
Shen Zechuan se napil čaje. „Jen mě za ním nechte jít.“
***
Ji Lei byl celé dny mučen. Ležel v cele v poutech, s rozcuchanými vlasy a bosýma nohama. Jediným varováním mu byl zvuk korků na chodbě, než mu někdo vtrhl do cely, přetáhl mu přes hlavu pytel a odtáhl ho pryč. Odtamtud ho nacpali do kočáru a po neurčité době zase vytáhli ven a hodili na zem. Kdekoli to bylo, vládlo tu ticho, které narušovalo pouze kapání vody v nějakém vzdáleném koutě.
S černým pytlem stále na hlavě se Ji Lei zvedl na všechny čtyři a zeptal se: „Kdo je to?“
Kapka vody dopadla s cinknutím. Nikdo neodpověděl.
Ji Leiovi přejel mráz po zádech. Zvedl se na kolena a opatrně hádal: „Náměstek staršího tajemníka Hai?“
Stále nikdo neodpověděl.
V hrdle mu cukalo. Poposunul se dopředu a narazil do kovových mříží. Když chvíli tápal, opřel se o ně a vykřikl: „Jestli nejsi náměstek staršího tajemníka Hai, tak musíš být Xue Xiuzhuo! Jak mě hodláš dneska mučit? Jen do toho!“
„Tak řekni něco! Proč nic neříkáš!“
Ticho.
„Kdo jsi? Kdo přesně jsi? Co chceš! Myslíš si, že když budeš mlčet, tak mě vyděsíš? Nebojím se, nebojím se!“
Ji Lei schoval hlavu mezi paže a podařilo se mu sundat pytel. Když pohlédl stranou, uviděl Shen Zechuana sedícího na židli přímo před ním.
Shen Zechuan byl oblečený v rouchu chladném a bílém jako měsíc. Měl zkřížené nohy a lokal opřený o opěrku židle, zatímco si podepíral bradu dlaní a bezvýrazně zíral na Ji Leie.
Z Ji Leiova hrdla se vydral smích. Popadl mříže, protlačil mezi nimi obličej a zlověstně pronesl: „Ah, to jsi ty. Toulavý pes ze Zhongbo. Co chce ten podlý tvor od svého strýce? Pomstu za Ji Ganga, nebo za tebe?“
Shen Zechuan neřekl nic. Kdykoli z těch něžných, láskyplných očí zmizel úsměv, zůstal po něm jen temný, těžký pohled.
Když se do nich Ji Lei podíval, nenašel v nich dokonce ani nenávist. Měl pocit, že muž před ním není z masa a kostí, ale toulavý pes, jehož zoufalý hlad ho přiměl živit se lidským masem. Ji Lei sklopil zrak. „Klan Ji nemá žádné potomky a ten, kdo ukončil Ji Gangovu rodovou linii, jsi ty,“ vyštěkl. „Tak proč se na mě takhle díváš? Shen Zechuane, byl to tvůj klan Shen, kdo zabil Ji Mua, byl to klan Shen, kdo znesvětil Hua Pingting. Jak se můžeš dívat do zrcadla, a i tak pokojně žít se svými hříchy? Jsi démon, který se skrývá pod desítkami tisíc ukřivděných duší. Jsi jen podlá napodobenina existence Shen Weie. Zasloužíš si být rozsekán na kusy, zemřít tisíci řeznými ranami…“
Z Ji Leiova hrdla se vydral tichý smích. Vypadal jak šílenec. „Myslíš, že se tě bojím? Malý bastard, kterého nikdo nechce. Myslíš si, že když si svlékneš kalhoty a začneš posluhovat Xiao Chiyemu, zajistíš si tím lepší zítřky? Ha ha!“
V tu chvíli se zasmál i Shen Zechuan.
Ji Leiův chcechot pomalu utichl. „Myslíš, že je to k smíchu? Můj dnešní úděl bude tvým zítřkem.“ Jeho hlas zněl chladně.
Shen Zechuan si zkřížil nohy a opřel se o židli, jako by o těch slovech přemýšlel. „Oh, ano, jsem k smrti vyděšený.“
Jeho slova byla protkaná lehkým sarkasmem.
„Démon. Bastard. Toulavý pes. Podlý tvor.“ Shen Zechuan vstal a přikrčil se před mřížemi. Začal se Ji Leiovi smát a mluvil tónem tak vyrovnaným, až to znělo šíleně. „Máš pravdu. Jsem démon, který se vyškrábal z propasti Chashi. Bastard, kterého Shen Wei opustil, poté, co se upálil k smrti. Toulavý pes bez domova. Kam by se mohl vrátit podlý tvor opovrhovaný tisíci. Jsem tak nadšený, že mě tak dobře znáš.“
Ji Lei se začal nekontrolovaně třást.
Shen Zechuan na něj pohlédl a jeho pohled byl mnohem zlověstnější než před pěti lety. Jako by pod tvou vrstvou hebké kůže už dávno zemřel člověk a zbylo jen bezejmenné zvíře.
„Před pěti lety,“ pronesl Shen Zechuan tiše, když se přiblížil k mřížím a zkoumal Ji Leiův vyděšený výraz. „ten, kdo tu klečel, jsem byl já. Cože jsi mi to řekl v ten den, kdy jsi mě poslal do Chrámu pokání?“
Ji Leiovi se stáhlo hrdlo. Chtěl odpovědět, ale nemohl najít svůj hlas.
„Na veškerou tvou laskavost vzpomínám s hlubokou vděčností,“ řekl Shen Zechuan s upřímností. „Každý den a každou noc.“
--Předchozí-- -Kapitoly- - Další -
Žádné komentáře:
Okomentovat