- Převezmu za Song Yana odpovědnost. -
Buď
si podřízne vlastní hrdlo, nebo ho podřízne Xia Zhiyeovi. Pokud ten idiot ještě
jednou zmíní Madagaskar, bude to kdo s koho.
Od
té chvíle Song Yan předstíral, že se s tím člověkem nikdy nesetkal. Vypnul
telefon, hodil ho do zásuvky stolu, náhodně vybral pracovní list a nechal svému
sousedovi výhled na svou chladnou a bezvýraznou tvář z profilu.
Xia
Zhiye usoudil, že jeho malý spolusedící je sice docela hezký, ale nejspíš má poněkud
špatnou povahu. Beze slova se zamračil a nic dalšího neřekl. S lehkostí si
odsunul židli do uličky, posadil se a prohodil ke studentovi o jeden stůl před
nimi: „Můžu si opsat tvůj domácí úkol?“
Malý
tlustý chlapec s úctou vytáhl hromadu pracovních listů. „Dobře. Lorde,
které téma byste si přál probrat jako první?“
„Které
se odevzdává nejdřív?“
„Angličtina,
lorde Xia.“
„Pak
tohle.“
„Ano,
pane!“
Bylo
na první pohled jasné, že tuhle hru hrají často.
Song
Yan to krátce sledoval a uvědomil si, že tenhle idiotský systém spolupracovníků
„jeden na jednoho“ mu jako bývalému premiantovi z třetího ročníku gymnázia
asi nepomůže.
Xia
Zhiye ten upřený pohled zachytil a s úšklebkem si k němu ve svém
jednoduchém mozku přiřadil důvod: „Copak, přemýšlíš snad o tom, jaký je tvůj
nový spolusedící fešák?“
Song
Yan chladně a bezcitně označil v pracovním listu odpověď červeným křížkem.
„Mám pocit, že takového vykutáleného spolusedícího, který navíc opisuje domácí
úkoly, aby jeden pohledal.“
Xia
Zhiye se zamyslel nad přezdívkou „vykutálený spolusedící“ a zasmál se. „Není to
nakonec jen důkaz toho, jak moc mi na splnění práce záleží? Jako student bych
neměl učitele znevažovat a zklamat, nemám pravdu?“
Zdál
se dost arogantní a Song Yan měl pocit, že hranice jeho trpělivosti je těžce
zkoušena.
Přestože
byl Shen Jiayanův seznam nebezpečných osob plný nesmyslů, v jedné věci se
trefil. Opravdu by se měl držet od Xia Zhiye co nejdál – je totiž všeobecně
známo, že šílenství je nakažlivé.
Neměl
chuť zničit si mozek v tak útlém věku.
…
Zjednodušeně
řečeno, odpoledne prvního školního dne bylo obvykle vyhrazeno pro opakování
domácích úkolů. Přestože míra přijetí na univerzity nebyla na Třetí střední
nijak vysoká, domácích úkolů zadávali celkem dost.
Celé
odpoledne se dalo považovat za tichý projev Xia Zhiyeho úcty k učitelům.
Song
Yan vzal pracovní listy, které mu poslal Shen Jiayan, a také je vyplnil. Zrovna
když dokončoval další otázku, ve dveřích se objevila Ruan Tian.
„Studenti,
jsem tu, abych vám oznámila několik věcí.“
Všichni
byli zaneprázdnění vyplňováním domácích úkolů a nikdo si jí nevšímal.
Ruan
Tian vypadala, že je na to zvyklá, takže se postavila na stupínek. „První věc
je, že zítra ráno se bude vybírat poplatek za třídní aktivity ve výši 80 jüanů.
Předejte je členům sportovního výboru. Druhá věc – mám dvě zprávy, dobrou a
špatnou. Kterou chcete slyšet jako první?
Stále
jí nikdo nevěnoval pozornost.
„Pak
vám nejdřív řeknu tu dobrou zprávu. Protože doučování pokračuje až do září,
nebudou žádné prázdniny v polovině semestru. Aby se tedy všem ulehčilo,
škola se rozhodla, že od nynějška do prvního září se studenti druhého ročníku
nemusí účastnit ranního a večerního samostudia.“
Nastala
krátká chvíle ticha.
„Sakra!
Neslyšel jsem špatně, že ne? Že by se škola konečně jednou zachovala lidsky?“
„Sestřička Tian je ta nejkrásnější! Ať žije sestřička Tian!“1
„Tak
sestro Tian, co je ta špatná zpráva?“
Původně
tichá třída vřela šepotem.
Ruan
Tian se sladce usmála. „Tou méně dobrou zprávou je, že na konci měsíce
uspořádáme velkolepou slavnostní společnou zkoušku se Středními školami číslo
5, 8, 11, 4 a 24.“
Právě
oživlé publikum vmžiku umlklo.
„Ale
no tak, nebuďte takoví!“ Ruan Tian chtěla dodat pár povzbudivých slov: „Aby
škola podpořila nadšení vás všech pro zkoušku, vyčlenila malé stipendium s
cílem odměnit studenty, kteří se umístí v první desítce ve společné
přijímací zkoušce, a také cenu pro studenta s největším zlepšením.
Všichni, hurá do toho!“
Tím
dorazila i poslední zaujaté.
Nemohli
za to, že úroveň vzdělání na Třetí střední škole bylo takové, jaké bylo. Kromě
bezprecedentní situace, kdy se jeden z místních studentů probojoval do
první desítky, se deset nejlepších míst obvykle dělilo mezi studenty
z páté a jedenácté střední. Bez ohledu na to, kolik peněz bylo ve hře,
nemělo cenu se vzrušovat.
Co
se týče ocenění za největší zlepšení, všichni si dobře uvědomovali, čemu se
věnovali o letních prázdninách. Už jen nezhoršit si předchozí výkon by bylo
darem od Buddhy, tak jak by si mohli přát víc?
Ruan
Tian to podráždilo. „Prostě to berte tak, jak to je. Dnešní samostudium je u
konce, zítra ráno si učitelé jednotlivých předmětů projdou domácí úkoly. Měli
byste si zopakovat, co je třeba, a pokud opravdu nezvládnete všechno, nechte si
angličtinu nakonec, ano?“
„Doobřee…“
„Nedělejte
mrtvé brouky! Hodina je ukončena.“
„Jo,
jo. Čas jíst, jdeme!“
Třída
se okamžitě vyprázdnila. Ruan Tian zůstala úplně vepředu a Song Yan a Xia Zhiye
na druhém konci.
Xia
Zhiye postupně odmítl pozvání na večeři od čtyř nebo pěti spolužáků, a
s nakloněnou hlavou pohlédl na Song Yana: „Můj zahraniční příteli
z Madagaskaru, co kdybych tě pozval na večeři?“
Song
Yan při balení nehnul ani brvou. „Jestli to slovo na M řekneš ještě jednou,
nebudu mít žádné výčitky svědomí, až ti vyříznu jazyk a pošlu ho do
madagaskarské pouště, aby ho tam připíchli na kaktus a vystavili po sedm dnů a
nocí na spalujícím slunci.“
„…“
Xia
Zhiyeho výraz prozrazoval mírný šok. Bylo jasné, že s tímto společensky
uznávaným bratrem se ještě nikdo neodvážil takhle mluvit.
Song Yan zarazil poslední úder a se slovy: „Takže prosím uhni stranou“ vzal batoh a zpod sklopených víček pohlédl na Malého tyrana Třetí střední, jako by říkal: „Jestli budeš Laoziho znovu provokovat, Laozi nemůže slíbit, že ti neublíží.“2
Xia
Zhiye lehce zvedl hlavu, tři vteřiny se mu díval do očí a pak klidně
vyhodnotil: „Jsi tak divoký.“
Song
Yan: „…“
Do
prdele, moje pěst je připravena být divoká!
Právě
se chystal skopnout Xia Zhiye i s židlí, na které seděl, a zakončit to výmluvou,
že mu blokuje cestu, když se Ruan Tian, stále stojící u stupínku, zeptala: „Co
tu ještě vy dva děláte?“
Xia
Zhiye otočil hlavu a klidně odpověděl: „Dnes odpoledne mi student Song Yan
pomohl s velkým problémem v mém domácím úkolu. Chci ho jako
poděkování pozvat na večeři.“
„Aha,
tak proto!“ Ruan Tian vypadala, jako by ji osvítila nenadálá myšlenka. „Pak by
měl Song Yan rychle přijmout. Bude to příležitost posílit přátelské vazby,
budovat dobré vztahy a tiché porozumění. Známky ze společných zkoušek záleží
jen na vás, tak do toho!“
Song
Yan: „…“
Kdo
chce sakra posilovat přátelství s tímhle idiotem?
Pod
tlakem toho, že s nimi ze školy vycházela i Ruan Tian, nezbylo Song Yanovi
nic jiného než s paralyzovaným výrazem ve tváři souhlasit.
…
Stará
ulice byla za soumraku mnohem příjemnější pro oči.
Přestože
bylo pořád přeplněno a hlučno, výlohy se rozsvítily a u pouličních stánků byli
naaranžováni grilovaní humři. Jakmile je prodejci vhodili do hrnce, vzedmul se
oblak kouře a oleje a okolím se rozlila vůně koření a bylin. Lidé se smáli i
hádali a ulice díky tomu působila jasnějším a okouzlujícím dojmem.
„Na
takovém místě jsi asi nikdy předtím nejedl, co?“ nadhodil Xia Zhiye.
Song
Yan neodpověděl.
Bylo
tomu tak.
Přestože
jeho matka zemřela brzy a otec ho nesnášel, z hlediska materiálního
zajištění si žil v dostatku tak dlouho, jak si pamatoval, a
s přibývajícími roky to bylo lepší a lepší. Čím více Song Minghai
pracoval, tím víc kvetlo jeho podnikání, takže jeho syn mohl být v Pekingu
považován za příslušníka druhé generace skutečných boháčů.
Ne
že by se na místa jako zdejší ulice díval svrchu, spíš nikdy neměl možnost nic
podobného navštívit.
Xia
Zhiye uviděl jeho výraz a nejspíš uhodl jeho myšlenky, protože mu líně přehodil
ruku přes rameno a pronesl: „Dobře, dnes tě pohostím pořádným jídlem. Spatříš
skrytý talent.“
V další
vteřině byly jeho drápy silně odraženy. „Do prdele, nezahrávej si se mnou!“
„Všichni
jsme bratři, co je špatného na tom, když ti položím ruku na rameno?“
„Kdo
je sakra tvůj bratr?“
„Bojovali
jsme bok po boku, stáli jsme spolu v dešti, poznal jsi mou rodinu, lhali
jsme spolu… pořád nás nepovažuješ za bratry?“
„…“
Song
Yan ke svému překvapení nedokázal jeho slova vyvrátit.
V šokovaném tichu s ním tento nově nalezený bratr prokličkoval starou ulicí tam a zpět nahoru i dolů, až konečně zastavili u vozíku, na nějž nebylo ze středu ulice vidět. „Teto, dvě velké misky nudlí s míchaným hrachem a k tomu bramborové vlčí zuby.3
Song
Yan: „?“
Pokud
viděl správně, vozík mohl být tak metr široký, vedle něj stála pec na uhlí a na
ní jeden velký hrnec. Byly tam dva skládací stoly a několik židlí, a to bylo
vše.
Song
Yan ucedil: „Velké jídlo?“
Xia
Zhiye kývl k přinášené objednávce. „Ta mísa ti nepřijde dost velká?
Opravdu
byla velká, skoro jako Song Yanův obličej.
Na
mletém mase se nešeřilo, vše bylo potřeno štědrou dávkou červeného chilli
oleje, bramborové vlčí zuby byly osmažené dozlatova a posypané kmínem a
vločkami chilli. Všechno navíc lákavě vonělo.
Žena
prodávající nudle byla až přespříliš hubená a její velké oči se zdály
v úzkém obličeji poněkud vypouklé. Když servírovala nudle, energicky směrem
ke Xia Zhiyemu gestikulovala rukama a tvář jí zářila upřímným a radostným
úsměvem.
Xia
Zhiye jí podal peníze, ale ona si je nechtěla vzít a zoufale je odstrkovala.
Neochotně je přijala až poté, co jí zahrozil: „Jestli se budeš takhle dál
chovat, už sem nepřijdu!“, načež pokračovala v obsluhování ostatních
hostů.
Mezitím
Song Yan pomocí několika kapesníků třikrát otřel stůl i stoličky.
„Zkus
to.“ Xia Zhiye nedbale hodil tašku na zem, rozdělil jednorázové hůlky a podal
je Song Yanovi. „Ale opatrně.“
Song
Yan opravdu nerozuměl tomu, proč ho ten člověk tak dlouho tahal za sebou, jen
aby ho přivedl k zapadlému stánku s nudlemi, který může, ale také
nemusí mít obchodní licenci.
Na
druhou stranu by nezašel tak daleko, aby bezdůvodně předváděl záchvaty vzteku
ve stylu mladého pána.
Vzal
do ruky hůlky a nabral si nudle. Byly křehké a tak akorát klouzaly, dokonce i
mleté maso bylo dokonale okořeněné. Celková chuť ho příjemně překvapila.
I
když to bylo dobré, jedna miska nudlí za celou tu absolvovanou procházku
nestála, takže ho stále neopustil pocit, že Xia Zhiye je trochu blázen. Toužil
jen co nejrychleji dojíst a vzdálit se od něj, jak nejdál to půjde.
Existuje
však rčení „Věci plynou proti lidským přáním.“
Další
pak říká: „Nepřátelé se vždy potkají na nejužší cestě“.
Oba
seděli za vozíkem blízko schodů a starali se o své jídlo, když v tom
uslyšeli známý hlas, který dokázal zkazit náladu:
„Hej,
paní šéfová, tvůj byznys vzkvétá!“
„Mh-hm-mh,
mh-hm-hm!“
„Přestaň
mávat rukama, stejně ti nerozumíme! Prostě si vezmeme peníze.“
„Mh-hm-mh!“
„Proč
děláš takový humbuk? Při otevření tohohle stánku jsi využila dost benefitů od
našeho šéfa, ne? Jak jinak by si mohla němá holka jako ty otevřít stánek
s nudlemi? My jen vybíráme poplatek za ochranu, a ty se pořád vztekáš! Nechápeš,
že bys měla… Sakra, kdo hodil ty hůlky?“
„Promiň,
vyklouzlo mi to.“
Xia
Zhiye si otřel ruce, a když se otočil a vzhlédl, působil dojmem člověka,
s nímž si není radno zahrávat.
Skupinka
dosud arogantních prachovek na něj beze slova zírala.
Po
třech vteřinách se ozvalo: „Do háje, Xia Zhiye, ty jsi do prdele všude!“
Zrzavá
prachovka vypadal na pokraji zhroucení, dokonce i ono těžko pojmenovatelné
místo mu začalo vysílat fantomovou bolest.
„To
bude nejspíš osud,“ odpověděl vážně Xia Zhiye.
„Já
ti dám zatracený osud!“ Zrzavá prachovka zvedl malý nůž, namířil ho na něj a
zuřivě zavyl. „Laozi si tě dnes odpoledne nebude všímat, tentokrát to
s tebou nemá nic společného! Přestaň se vměšovat, nebo mi nemůžeš vyčítat,
že budu hrubý!“
Kdyby
Song Yan dnes neviděl tuhle skupinu lidí při poraženeckém útěku, nejspíš by ho
zastrašili.
Ta
scéna byla jednoduše tak fascinující, že v něm nevyvolala ani špetku
strachu nebo úzkosti. Prostě apaticky odložil hůlky, vytáhl telefon a připravil
se vytočit 110.
Přesto
mu Xia Zhiye chytil zápěstí.
Song
zvedl oči. „Žijeme v zákonné společnosti.“
Xia
Zhiyemu se tváři zračily hluboké emoce: „Já vím. Ale ten stánek nemá obchodní
licenci.“
Song
Yan: „…“
Takže
opravdu nemá zatracenou licenci!
Kdyby
zavolal policii, možná by zabavili i ten hrnec, a němé ženě by to znemožnilo
vydělar si na živobytí.
Něco
takového by Song Yan neudělal.
Aniž
by hnul brvou, změnil číslo 110 na Shen Jiayanovo jméno a pak ho vytočil.
„Haló, je to 110? Chci něco nahlásit na policii.“
Shen
Jiayan na druhé straně telefonu: „?“
Prachovka
na téhle straně telefonu: „??“
„Brácho,
on vážně zavolal policii?“
„Mladí
lidé dneska opravdu nemají žádnou čest!“
První
prachovka se k němu bleskově vrhl, připravený mu vytrhnout telefon.
Song
Yan zareagoval rychle, v jednom okamžiku zvedl telefon nad hlavu, vyskočil
ze sedátka a couvl.
Bohužel
pro něj přitom omylem došlápl na prázdné místo vedle okraje chodníku a vyvrtl
si kotník. Okamžitě zalapal po dechu, nasál do plic studený vzduch a jeho pleť
změnila barvu.
Xia
Zhiyemu to neuniklo. Beze slova vstal, popadl stoličku a nemilosrdně s ní
praštil prachovku, který se právě sápal po Song Yanově telefonu.
Zadunělo
to. Útočník spadl na zem s bolestným heknutím a s rukama obtočenýma
kolem hlavy.
Xia
Zhiye se zastavil vedle něj a v očích se mu zablesklo, zatímco zvolna
přejel pohledem po ostatních. „Ještě někdo?“
Ze
stoličky kapala čerstvá krev a tvořila poněkud šokující kontrast k bledým
a štíhlým prstům, které ji svíraly.
Prachovkové
bestie němě zíraly.
Nikdo
se neodvažoval zaútočit.
„Pokud
nechcete pokračovat, měli byste využít toho, že jsme policii ještě neřekli adresu,
a utéct. Je to vaše poslední možnost.“ Mladíkův hlas byl uvolněný a lhostejný,
ale nebylo těžké mezi řádky číst jeho chladnou bezohlednost.
Na
rozdíl od svého předchozího ležérního přístupu k bitce se tentokrát zdál
brát boj mnohem vážněji.
Bylo
tu hodně kolemjdoucích a nikomu by neprospělo dělat velký povyk. Zrzavá
prachovka se chvíli rozmýšlel a pak zaskřípal zuby: „Dneska tě nechám jít, ale o
tomhle dluhu si promluvíme později. Jdeme, bratři!“
Skupina
gangsterů rychle splynula s davem.
Xia
Zhiye odhodil stoličku, přešel k Song Yanovi a klekl si. Natáhl se, aby mu
vykasal nohavici kalhot, ale Song Yan chtěl ucuknout, takže mu musel lehce
sevřít nohu.
Mladíkův
až příliš tenký kotník mu tlačil do dlaně a působil křehkým dojmem.
Xia
Zhiye pohladil postižené místo špičkou prstu. „Je to oteklé, vezmu tě do
nemocnice.“
Song
Yan vyprostil nohu z jeho sevření. „Není třeba, dojdu sám.“
„Jak
to chceš udělat?“ podíval se na něj Xia Zhiye.
„Vezmu
si taxi.“
„Jaký
druh taxíku si myslíš, že sem jezdí?“
Když
Xia Zhiye spatřil na tváři mladého pána poraženecký výraz, nemohl si pomoci a
lehce se zasmál. „Neboj, spolužáku. Vezmu tě na záda… leda bys byl raději nesen
jako miminko nebo princezna?“
„To
raději umřu,“ ucedil lakonicky Song Yan.
Takový
hezký spolužák by neměl být ponechán smrti, takže Xia Zhiye nakonec násilím
odnesl Song Yana ke kraji silnice a zavolal taxi, aby je odvezlo do nemocnice.
Než
se vrátili na koleje, byla pozdní noc.
Teta
z kolejí spatřila Song Yanovu nohu v sádře a nedokázala potlačit
výkřik: „Ajajaj, jak se to mohlo stát? Je to vážné?“
Song
Yan se opřel o berli: „To nic není.“
Opravdu
to nebylo nic vážného, jen natažený vaz v kotníku. Stačilo dát mu sádru,
dva týdny se zotavovat, brát léky proti otokům a zánětům, a vše bude
v pořádku.
Jenže
když se zraní takový krásný a jemný mladý pán, vyvolá to v lidech zvláštní
soucit. Teta byla při pohledu na jeho utrpení nesmírně zoufalá a zírala na Xia
Zhiye s výrazem „Dobře vím, který
darebák za to může.“
„To
jsi mu udělal ty?“
Xia
Zhiye nezaváhal: „Ano, je to moje vina.“
Teta
začala popotahovat: „Já to věděla! Dovol mi říct jednu věc: Nevadí, pokud jsi
sám o sobě divoký, ale neprovokuj nového studenta, ano? A když už se dostaneš
do potíží, měl bys být chlap a převzít zodpovědnost. Musíš se o ostatní pořádně
starat, rozumíš?“
Xia
Zhiye přikyvoval: „Teto, neměj strach. Převezmu za Song Yana odpovědnost.“
To
tetu upokojilo. „Tak je to správně. Teď si honem odpočiňte a jděte brzy spát.
Nespoléhejte na to, že jste mladí, a nehrajte si do noci, slyšeli jste mě?“
Xia
Zhiye znovu přikývl. „Hm, rozumím. V noci si s ním nebudu hrát.“
Tetin
pohled sklouzl na Song Yana: „A ty?“
Song
Yan: „…“
Nevěděl
proč, ale čím déle ten rozhovor pokračoval, tím větší měl pocit, že je něco
špatně. Do konverzace proto nechtěl vůbec zasahovat.
Tetiny
obavy však byly očividné a jen těžko se daly odmítnout, takže musel zatnout
zuby a kývnout: „Rozumím.“
Teta
konečně poměrně spokojeně odešla.
Xia
Zhiye naklonil hlavu, aby na něj lépe viděl, a dvojsmyslně se zasmál. „Pojď,
spolužáku Song Yane, je čas převzít za tebe zodpovědnost. Můžu tě na schodech
podpírat?
Song
Yan ledově ucedil: „Jdi do prdele.“
Pak
se opřel o berli a za pomoci svých vlastních sil se jal šplhat do
nepřekonatelné výšky šesti pater koleje nanwuanské Třetí střední školy.
Bohužel
pro něj se při došlapu na první schod ozvalo suché křach a stará dřevěná berle, kterou mu dali v nemocnici, se
s praskavým zvukem rozpadla.
Song
Yan: „…“
Xia
Zhiye: „…“
To
už se Xia Zhiye neudržel a hlasitě se rozesmál. „Dobře, už si z tebe
nebudu dělat legraci. V kterém pokoji bydlíš, pomůžu ti.“
Song
Yan odhodil prasklou berli. „616.“
Xia
Zhiye zvedl obočí. „To je dobré číslo pokoje, nosí štěstí.“
Štěstí?
Pokud by opravdu nosilo štěstí, nebylo by možné mít dosud takovou smůlu.
S kyselým
výrazem, který by byl uznán za vhodný i na pohřbu rodičů, přijal Song Yan
nabízenou ruku. Opírajíc se jeden o druhého, jeden chromý s berlí a druhý
s poškozeným mozkem, vyšlapali až do šestého patra.
Objektivně
řečeno, tohle fiasko nebylo úplně Xia Zhiyeho chybou.
Koneckonců
ho jen chtěl pohostit jídlem a nemohl čekat, že potká skupinu místních
gangsterů. Také to nebyl jeho nápad zavolat policii, což následně vyvolalo hněv
prachovek a způsobilo mu vyvrtnutí kotníku.
V celé
toto situaci nebylo na Xia Zhiyeho straně žádné pochybení.
Song
Yan však cítil, že on a Xia Zhiye jsou pravděpodobně od přírody neslučitelní,
jinak by nebylo možné, že jejich setkání provázely už dvě bitky, natož to, že
se sám dočasně zneschopnil.
Také
se zdálo, že jeho vlastní mozek začíná vykazovat nějaké potíže.
Song
Yan na základě svého IQ a instinktivní potřeby vážit si svého života
vyhodnotil, že čím dál se od něj bude držet, tím lépe.
Úplně
nejlepší by bylo dožít svůj život bez dalšího kontaktu s ním, jinak by se
nemusel ovládnout a skončilo by to smrtí.
S těmito
myšlenkami dorazili ke dveřím pokoje 616. Song Yan vzal Xia Zhiyeovi
z ruky svou tašku a chladně ho vyprovodil: „Jsme tady. Díky. Dávej na sebe
pozor. Můžeš jít.“
Ale
Xia Zhiye stál nehybně.
Song
Yan netrpělivě vzhlédl a potlačil podráždění. „Nechceš se vrátit zpět a vyspat
se?“
Xia
Zhiye na něj pohlédl s nakloněnou hlavou. „Chci se vrátit zpět a jsem
ospalý, ale…“
„Vymáčkni
se.“
„Dveře
jsou zablokované.“
„?“
„Také
nedokážu být hrubý ke zraněné osobě.“
„…“
„Takže,
mohl by ses prosím trochu posunout a dovolil mi otevřít ctihodné dveře do čísla
616 a pak si o tom promluvit?“
Otevřít?
Song
Yan chtěl ty dveře rovnou podpálit.
1 Oslovují ji Tian Mei, tedy mladší sestra Tian. Vůči učitelce je to skutečně poněkud nedbalé, ale oni tím zdůrazňují její mládí i v pozitivním slova smyslu.↩
Žádné komentáře:
Okomentovat