//na úvod bych chtěla říct, že v této i některých dalších kapitolách je DOST odkazů na různé čínské knižní klasiky, které patří k všeobecnému rozhledu asi jako u nás Babička. Klikejte si aspoň na poznámky pod čarou, které nejsou okatě výslovnostní, jinak kolem vás pointa proletí jak Krteček kolem Pandy. Konec hlášení.
-
„Brácho
Xie, ty máš vážně slabost pro tenhle typ?“ -
Nucený
odchod do exilu v Nan Wu, trest v podobě Xia Zhiye, to vše byla nejspíš
jeho odplata za to, že se k Song Minghaiovi nechoval synovsky.
Na
vlastní oči teď sledoval, jak Xia Zhiye vytáhl klíč a s úplnou
samozřejmostí pokoj 616 odemkl. Dokonce jako důkaz vytáhl ze šuplíku studentskou
kartu se svým jménem.
V tu
chvíli měl Song Yan pocit, jako by se vzduch kolem něj proměnil v kapalný
dusík.
Xia
Zhiye hodil svůj polštář a peřinu na horní postel a lůžkoviny z horní
palandy, které ještě Song Yan nestihl povléct, přendal na spodní.
Song
Yan zůstal stát ve dveřích a Xia Zhiye naklonil hlavu. „Co je ti? Vadí ti, že
budeš spát pode mnou?“
Song
Yan: „…“
Tenhle
člověk opravdu uměl jen od rána do večera chrlit nesmysly.
„Nejsem
zvyklý spát v cizí posteli.“
„Hm,
tak mi ukaž, jak na jedné noze vyskáčeš nahoru.“
„…“
Do
háje se skákáním!
Xia
Zhiye se tiše zasmál. „Dobře, neohrnuj nad mou postelí nos. Povlečení i peřinu
jsem koupil nové. Vše je čisté.“
Když
to podal takhle, další protesty by ze Song Yana udělaly jen tvrdohlavého
pitomce.
Jenže
on byl od dětství zvyklý, že se o něj staraly hospodyně. I když bydlel na
internátu, uklízečky pravidelně praly jeho oblečení a měnily mu ložní prádlo, a
teď byl najednou odkázaný sám na sebe. Jeho současné ubytování bylo mnohem
horší než to předchozí, a ke všemu měl zraněnou nohu. Měl pocit, jako by se
proti němu spikl celý svět.
Ať
dělal, co dělal, peřina prostě nechtěla poslušně vklouznout do povlaku a po
dlouhém zápasení dosáhl jenom toho, že se mu oboje zamotalo do jedné velké
koule.
Song
Yanovi došla trpělivost a s opovržením odhodil provinilé lůžkoviny
stranou. Nespokojenost v jeho očích i výraz tváře dokonale zrcadlila
rozmazlenou povahu mladého pána.
Xia
Zhiye ho chvíli pozoroval opřený o čelo postele, až nakonec sklopil hlavu a
tiše se zasmál. Přišel k němu, rozložil zamotanou hroudu povlečení,
zatřásl s ním a několika zkušenými pohyby ho upravil. Během okamžiku bylo vše
hladce na svém místě.
Když
stlal postel, líně poznamenal: „Až příště narazíš na něco, co nezvládneš,
prostě si řekni o pomoc. Od toho máš přece pusu.“
Moje
pusa dokonale stačí na příjem potravy!
Song
Yan se s kamenným výrazem zapřel o zeď a odkulhal do koupelny.
Každý
pokoj na kolejích Třetí střední školy měl vlastní koupelnu, takže se mohl
vyhnout alespoň té nejotravnější části života na internátu.
Po
převlečení chtěl automaticky hodit špinavé věci do koše na prádlo, ale vzápětí
si uvědomil, že tam žádný není. Jeho podráždění se vrátilo – už tu nebyla žádná
uklízečka, která by mu v pravidelných intervalech prala oblečení. Teď si
všechno musel dělat sám.
Čím
víc nad tím přemýšlel, tím víc ho to štvalo.
Po
sprše si ledabyle otřel tělo, spodní prádlo hodil do černého pytle na odpadky a
ostatní oblečení nacpal do jiné tašky. Zítra ho odnese do čistírny.
Sušit
vlasy už se mu nechtělo, tak si prostě lehl na postel a připojil mobil k nabíječce.
Jakmile
telefon zapnul, okamžitě na něj vyskočila záplava zpráv a zmeškaných hovorů od
Shen Jiayana. Teprve tehdy si uvědomil, že mu předtím volal a předstíral, že
mluví s policí.
Prsty
přejel po displeji a stručně odepsal:
[YAN]: Jsem v pořádku.
[Nejsladší jahůdka na světě]: Kurva,
normálně jsi mě vyděsil! Málem jsem fakt volal policii, ale pak jsem si řekl,
že kdyby se ti něco stalo, bylo by divný, žes zavolal zrovna mě. Tak jsem to
nakonec neudělal.
[YAN]: Výjimečně
ses jednou nejdřív zamyslel.
[Nejsladší jahůdka na světě]:
Každopádně, ty jsi dneska potkal Xia Zhiye? Jakej ten idiot vlastně je? Je fakt
takovej, jako se povídá? Dva metry vysoký, pekáč buchet, věčně kouří, má
obarvené vlasy, je zákeřný jako drak a už měl přes čtyřicet holek?
Než mohl odepsat „hloupé pověsti“, dveře koupelny se
se zaskřípáním otevřely.
Song Yan zvedl hlavu právě ve chvíli,
kdy z ní v oblaku páry vycházel Xia Zhiye a ručníkem si utíral vlasy.
Právě se osprchoval a měl na sobě jen volné pyžamové kalhoty, takže horní
polovinu těla měl nahou. Pod světlem zářivky vypadala jeho pokožka zdravě
opálená a svěží. Široká ramena, úzký pas a dlouhé nohy vytvářely dokonale
proporční postavu. Na podbřišku se rýsovala jemná linie do V a břišní svaly měl
vypracované do výrazného pekáče buchet.
Když si při sušení vlasů všiml, že na
něj Song Yan zírá, povytáhl obočí.
„Copak? Zůstal jsi bez dechu
z dokonalého těla svého spolužáka?“
Song Yan: „…“
Bez dechu? To určitě.
S hlasitým plácnutím praštil do
vypínače lampičky a nechal to „dokonalé tělo“ zmizet ve tmě. Pak bez
jediného výrazu tváře odepsal Shen Jiyanovi:
[YAN]: Je
to pravda. Hlavně ta část, že je idiot.
Přestože byl Xia Zhiye občas trochu
natvrdlý, povahu měl dobrou. Jen sklonil hlavu, zasmál se a se Song Yanem se
dál nedohadoval.
Dokonce měl docela rozumné návyky při
spaní. Nechrápal, neskřípal zuby ani se v posteli nepřevaloval. Bylo to,
jako by spal úplně bez hnutí.
Letní vedra ustupovala noci pomalu a
líně jako dusivý příliv.
Song Yan napočítal několik tisíc
oveček, ale stejně se mu nedařilo usnout.
Nakonec se posadil na posteli a po
jedné noze doskákal ke svému kufru, kde začal hledat léky. Po chvíli zjistil,
že známou lahvičku s prášky na spaní nemůže nikde najít. Asi ji při balení
zapomněl doma.
Lék byl dovážený ze zahraničí a jako
nezletilý si ho sám nemohl koupit. Při té myšlence jeho nálada ještě poklesla.
Od chvíle, kdy přijel do Nan Wu,
nepotkal jediného normálního člověka a nezažil jedinou příjemnou věc.
Rezignovaně kufr zavřel a chystal se
vrátit do postele, ale právě v tu chvíli se srazil s Xia Zhiyem,
který slézal z horní postele.
Bylo očividné, že napůl spí, oči měl
zavřené a po paměti mířil rovnou do koupelny. Cestou si Song Yana vůbec
nevšiml, takže mu ušetřil nutnost cokoliv vysvětlovat.
Song Yan se prostě vrátil do postele,
přikryl se přikrývkou a začal znovu počítat ovečky.
Nestihl to ani do deseti, když se přikrývka
vedle něj náhle prohnula pod další vahou. Vzápětí ucítil teplo cizího těla a
přes pas se mu přehodila těžká paže a objala ho.
„?“
Song Yan otočil hlavu a přímo před
sebou spatřil Xia Zhiyeho tvář, zvětšenou snad třistapětašedetkrát, bez
jediného milimetru mezery od té jeho.
„…“
Viník této bizarní situace pravidelně
oddechoval, tvář krásnou a nehybnou jako socha.
Song Yan chladně odstrčil jeho ruku a
pak ho dvakrát pořádně plácl po obličeji.
„Probuď se. Ležíš na špatné posteli.“
Xia Zhiye se ani nepohnul.
Song Yan do něj znovu netrpělivě
šťouchl zdravou nohou.
„Vstávej!“
Žádná reakce.
Song Yan už byl vzteky bez sebe.
Zvažoval, že ho shodí z postele spolu s přikrývkou, ale sotva se
posadil, Xia Zhiye zabořil hlavu do jeho krku, otřel se o něj a ospale
zamumlal: „Mami, nevrť se. Chci spát.“
Song Yan: „…“
Kdo je do prdele tvoje máma?
Možná by ho měl místo z postele
shodit rovnou z šestého patra.
Jenže světlo lamp, dopadající
k nim oknem, bylo nečekaně jemné. Zdůrazňovalo Xia Zhiyeho dlouhé husté
řasy, sklopené nad očima, a dodávalo jeho profilu nezvyklý měkký a klidný
vzhled.
Rozcuchaná hlava se mu lehce otřela o
krk, jako by byl neškodný, přítulný pes.
V tu chvíli Song Yan, celý den
potlačující podrážděnost, pocítil něco, co se nebezpečně blížilo bezmoci.
Mlčky na něj tři vteřiny hleděl.
„…“
No nic. Chránit a mít rád zvířata je
přece povinností každého.
Rezignovaně si znovu lehl na své
místo a otočil se ke Xia Zhiyemu zády.
Ten okamžitě využil příležitosti a
znovu mu přehodil ruku kolem pasu.
Song Yan to nechal být. Zachumlal se
do peřiny, zavřel oči a odevzdaně si pomyslel: „Co na tom záleží. Když usnu, tak usnu. Když ne, tak ne.“
Xia Zhiye ležel tak blízko, že od něj
sálalo příjemné teplo. Spolu s jemnou vůní citrusového šamponu se celým
Song Yanovým tělem šířila únava a postupně otupila všechnu podrážděnost i
starosti, které ho celý den trápily.
…
Druhý den oba vzbudilo zběsilé bušení
na dveře.
Song Yan se probouzel velmi těžko.
Zamračil se, přetáhl si peřinu přes hlavu a pokračoval ve spánku.
Xia Zhiye vstal, otevřel dveře a
netrpělivě se zeptal:
„Co je? Proč tak vyvádíte?“
„Co to meleš? Shang Huai a já jsme se
jen báli, že zaspíš, přijdeš pozdě a Liu Deqing tě zase seřve!“
Přesně! Zhou Ziqiu1 a já to děláme z čistě dobrých
úmyslů! Rozhodně jsme nepřišli tak brzy ráno jen proto, abychom si od tebe
půjčili knížku z tvé sbírky manhua.“
Xia Zhiye se s nimi kamarádil už
od druhého stupně a jejich morální úroveň znal až příliš dobře. Ani se mu nechtělo
obracet oči v sloup.
Jen ustoupil stranou.
„Najděte si ji sami a pak vypadněte.“
„Rozkaz! Díky, lorde Xia!“
Oba se okamžitě nahrnuli dovnitř a
zamířili přímo ke knihovničce. Jenže sotva došli ke Xia Zhiyeho posteli,
zůstali stát jako opaření.
Zpod peřiny vykukovala noha.
Štíhlá, světlá a dokonale rovná noha.
Byla útlá a elegantní, s jemným
a ostře vykresleným kotníkem. Vedle tmavě šedého prostěradla působil světlý
odstín té nohy téměř oslnivě bíle a křehce, takže schovaná mezi zmačkanými
peřinami přímo pokoušela lidskou fantazii.
Zhou Ziqiu si hořce povzdechl: „Xia
Zhiye, jak jsi nám to mohl udělat?“
„Přesně, jak jsi mohl přivést holku
na klučičí kolej?“
„Copak nevíš, že téma sexu mezi
nezletilými zakazují dokonce i některé stránky online románů?“
„A ty si dovolíš něco tak nemravného
dělat i ve skutečnosti?“
„To je naprosto nezodpovědné!“
„Pošlapáváš ideu čisté a nevinné
lásky!“
Oba mluvili tak zapáleně, jako by
byli okamžitě připraveni odsoudit Xia Zhiyeho k smrti.
Vtom se peřina odhrnula a ukázala se
nádherná, jemná tvář s tak ledovým výrazem, že všechny řeči okamžitě
utichly.
„Kdo je tady sakra holka?“
Shang Huai: „…“
Zhou Ziqiu: „…“
I když většina kluků rozhodně
nevypadala takhle hezky… byl to bezpochyby kluk.
Oba se současně otočili na Xia
Zhiyeho, ve tvářích vepsaný čirý šok.
„Brácho Xia, ty máš vážně slabost pro
tenhle typ?“
Xia Zhiye: „…“
Song Yan: „…“
Idioti se rodí každý rok, ale letos
jich je nějak podezřele hodně.
Xia Zhiye každému z nich vrazil
pohlavek.
„Co to máte v hlavě za
zvrhlosti? Tohle je Song Yan, nový žák z naší třídy. Bydlí se mnou na
pokoji. Zvrtnul si kotník, tak jsem mu půjčil svou postel.“
Shang Huai si právě všiml druhé nohy
v sádře a s úlevou si oddechl. Pak se poplácal po hrudi.
„To se mi ulevilo! Málem jsem dostal
infarkt. Už jsem si říkal, že kdybys měl vážně rád tenhle typ, musel bych začít
pochybovat o čistotě našeho dlouholetého přátelství.“
„Táhni. I kdybych byl na chlapy, o
někoho jako ty bych fakt nezavadil.“ Xia Zhiye je oba vykopl ze dveří. „A
cestou mi kupte snídani. Dvě porce.“
Po těch slovech za nimi
s hlasitým prásknutím zabouchl dveře.
Pak se otočil k Song Yanovi.
„Tak pojď, vstávej a připrav se. Doprovodím tě do školy.“
…
Ačkoliv byly koleje od školní budovy
vzdáleny jen několik set metrů, kvůli Song Yanovu zranění a rozbitým silnicím
byla cesta skoro stejně obtížná jako přechod přes visutý most v bitvě u
Ludingu.2 Navíc byly koleje schované tak
hluboko, že se k nim nedal ani přivolat taxík.
Když konečně oba dorazili ke škole,
měli už dvacet minut zpoždění.
U školní brány stál zástupce ředitele
Liu Deqing. Jakmile spatřil Xia Zhiyeho, už zdálky na něj začal křičet:
„Proč jsi to zase ty? První den školy
a už jdeš pozdě! Máš vůbec nějaký respekt ke mně, zástupci ředitele? A co
školní řád? Napíšeš sebereflexi! Tisíc slo…“
Najednou si všiml Song Yana.
„Ech? Žáku Song Yane? Co ty tady?“
„Poranil jsem si nohu. Xia Zhiye mi
pomáhá.“
„Aha, tak to je jiná. Spolužáci si
mají pomáhat a držet při sobě. Xia Zhiye, udělal jsi dobře. Máš ústní pochvalu.
Tak už rychle běžte do třídy.“
„Ano, děkujeme, zástupce Liu.“
Cestou se Song Yan zeptal: „Čemu se
směješ?“
„Ničemu. Jen si myslím, že by se
zástupce ředitele Liu měl dát na sečuánskou operu.“
„?“
„Umí dokonale měnit výrazy.3
To se mu opravdu nedalo upřít.
Pravděpodobně za tím stálo i to, že teta
Tan Qing zástupce pořádně podmazala.
Bohužel, ne každý uměl měnit výrazy
tak dobře jako on.
…
První hodinu měli matematiku. Jejich
učitel Luo Wei byl víc jak padesátiletý dědek s výbušnou povahou, a
protože oba dorazili až téměř ke konci hodiny, okamžitě vystartoval. Vůbec ho
nezajímalo, že je někdo zraněný. Křičel, pět minut je peskoval a zlomil přitom
trojúhelníkové pravítko. Nakonec svůj výstup uzavřel rozsudkem: „Každý
z vás napíše pět set slov sebereflexe. A teď si běžte sednout!“
Oba dosedli do lavice. Ještě ani nestihli
zahřát židle, když se ozvalo další zařvání:
„Xia Zhiye! Kde máš prázdninový
domácí úkol!“
„Hlásím, pane učiteli, dokončil jsem
ho.“
„Tak ho odevzdej.“
„Po dokončení jsem ho ztratil.“
„…“
Luo Wei měl pocit, že všech třicet
let jeho učitelské kariéry bylo právě zašlapáno do prachu.
Natáhl ruku ke dveřím.
„Oba za dveře! A k sebereflexi
přidávám dalších pět set slov! Do třídy se nevrátíte, dokud to nebude hotové.“
Song Yan, který byl naprosto nevinnou
obětí, jen nechápavě zamrkal.
„Pane učiteli… já mám jednu nohu
zraněnou.“
„Tak stůj na té druhé!“
„?“
„Nikdy jsi neslyšel o póze zlatého kohouta na jedné noze?“4
No tak dobře.
Dvojice, která sotva vešla do třídy,
se tak znovu musela podepřít a vyjít ven na chodbu.
Song Yan měl pocit, že je celkem
normální, když školní průšvihář nedělá domácí úkoly. Ale když už člověk lže,
měl by si alespoň vymyslet něco uvěřitelného, aby starého učitele ještě víc
nerozzuřil.
Beze slova vytáhl z tašky sešit
a propisku, opřel si je o parapet a začal psát sebereflexi.
Vedle něj stojící Xia Zhiye do něj
lehce šťouchl.
„Co chceš?“ zeptal se Song Yan, aniž
by zvedl hlavu.
„Půjč mi papír a propisku.“
„A ty tvoje jsou kde?“
„Ztratil jsem je.“
Song Yan konečně zvedl oči a všiml
si, že Xia Zhiye nemá na ramenou batoh.
„Kde máš tašku?“
„Asi zůstala u toho stánku
s nudlemi.“
V tu chvíli si Song Yan
uvědomil, že když ho včera večer Xia Zhiye vezl do nemocnice, vzal s sebou
jen jeho batoh. Svůj vlastní tam nechal.
Takže příběh o ztraceném domácím
úkolu nebyla výmluva.
Byla to pravda.
A nebýt jeho zranění, Xia Zhiye by
dnes ráno ani nepřišel pozdě.
Song Yan se na něj otočil a chladně
prohlásil:
„Napíšu ti tu sebereflexi.“
„Ne.“
Xia Zhiye bez dovolení sáhl do jeho
penálu, vytáhl propisku a zároveň i čistý list papíru.
„Mám jiné písmo. Kdyby si toho starý
Luo všiml, musel bych psát další. To už ji raději napíšu sám. A navíc…“
Tentokrát zněl neobvykle vážně.
Song Yan naklonil hlavu.
„Navíc co?“
„Co se týče sebereflexí, na celé
Třetí střední není nikdo lepší než já. Druhé místo bych někomu přenechal, ale
první? Na to si nikdo netroufne ani pomyslet. Kdybys mou sebereflexi napsal ty,
určitě by jí chyběla moje literární elegance, a moje pověst ve světě literatury
by tím utrpěla.“
„…“
Song Yan si v duchu přísahal, že
pokud ještě někdy uvěří, že Xia Zhiye dokáže být vážný, pak je idiot on sám.
Z hodiny matematiky nic neměli,
stáli na chodbě a psali. Sebereflexi nedokončili, ani když zazvonilo na
přestávku.
Pořád stáli na chodbě a psali.
Xia Zhiye líně přehazoval propisku
mezi prsty a kochal se výhledem po škole, když se ozvalo nesmělé:
„Brácho Ye…“
Otočil se.
Stál tam drobný, hubený kluk
s obrovskýma očima.
Song Yanovi byl povědomý, ale nemohl
si vzpomenout odkud.
Xia Zhiye na něj jen krátce pohlédl,
odložil propisku a líně konstatoval:
„Pojď. Promluvíme si tamhle.“
Song Yan vždy zastával zásadu „starej
se o své a ostatní nech na pokoji,“ takže ho cizí záležitosti nezajímaly, jenže
od dětství měl výborný sluch, a tak, i když poslouchat nechtěl, k němu
jejich rozhovor stejně dolehl.
Chlapec se jmenoval Zhang Mianmian<5 a mluvil sotva slyšitelným hlasem:
„Brácho Ye… mamka říkala, že včera večer ta parta zase přišla dělat problémy.
Díky moc, že jsi tam byl.“
Xia Zhiye jen mávl rukou. „To nic
nebylo.“
„Jo… a ještě jsi nechal u nás u
stánku batoh. Všechno uvnitř bylo promočené, ale dneska jsme to usušili.
Přinesu ti to do školy.“
„Hm. Vyřiď tetě díky.“
„Počkej.“
Xia Zhiye vytáhl peníze. „Vezmi si
těch osmdesát jüanů.“
„Ne, brácho Ye. Nemůžu si od tebe
pořád půjčovat.“
„Říkám, vezmi si je. Na začátku
příštího měsíce je vrátíš. Jinak Liu Yue nebude moci vybrat třídní příspěvky a
zase tě bude otravovat.“
„…“
„Neboj se tolik. A hlavně si
z toho nic nedělej. Já jdu dopsat sebereflexi.“
„Děkuju, brácho Ye.“
Song Yan nepřítomně točil špičkou
propisky na papíře.
Tak proto včera Xia Zhiye tolik trval
na tom, aby šli jíst právě k tomu stánku.
Teď si vzpomněl. Ten kluk mu
připomínal majitelku stánku, vypadal úplně stejně. Musela to být jeho rodina.
Také si vzpomněl, jak Xia Zhiyeho předchozí odpoledne obklíčili před domem
stejní výtržníci a chtěli po něm splatit dluh.
Vybavil si na malý dvorek, starou
babičku a osiřelou holčičku.
Najednou mu Xia Zhiye nepřipadal tak
hloupý.
Jeho rodinné poměry byly sice
komplikované, choval se jako výtržník a jeho myšlenkové pochody byly občas
úplně mimo, ale měl pevné zásady.
Song Yan si pomyslel, že jestli bude
Ruan Tian dál trvat na tom, aby Xia Zhiyemu pomáhal s učením, mohl by to
vlastně být docela dobrý nápad. Koneckonců, vědomosti dokážou změnit lidský
osud. Možná se s Xie Zhiyem dá ještě něco dělat.
S tou myšlenkou otočil hlavu
s úmyslem zeptat se Xia Zhiyeho, jestli má odpoledne nějaké plány, jenže
místo toho mu padl zrak na jeho sebereflexi.
Krásným, úhledným písmem tam stálo:6
„Včera večer pršelo stejně vydatně jako v den, kdy hrdá Yping přišla
k rodině Lu prosit o peníze. Můj krásný, odtažitý spolužák a spolusedící,
který se povahou Yping tolik podobá, v tom větru a dešti vlivem okolností přišel
o své ostny. Proto se já, Xia Zhiye, nejkrásnější, nejsebevědomější,
nejčestnější a nejlaskavější student Třetí střední školy, rozhodl statečně
zasáhnout a hrdinsky zachránit tuto dívku v nesnázích…“
Spolužák Song Yping, který údajně
ztratil ostny a byl zachráněn hrdinou: „…“
V tu chvíli měl pocit, že Song
Yan z doby před třiceti vteřinami musel být posedlý samotnou spisovatelkou
Qiong Yao, když opravdu uvěřil, že Xia Zhiye se ještě dá napravit.
Vzdělání možná dokáže změnit lidský
osud… ale neumí dělat medicínské zázraky.
.jfif)
Žádné komentáře:
Okomentovat