DPTBP (nové) Kapitola 5: Sebereflexe

-        Jak se dalo čekat od tvého spolubydlícího, má úplně stejný styl jako ty.  -

 

Ani Song Yanova sebereflexe na tom nebyla o mnoho lépe.

„Můj spolužák Xia Zhiye ze třídy č. 1 jednal v duchu vzájemné pomoci, spolupráce a přátelství. Kvůli své laskavé povaze přišel neúmyslně pozdě a stejně neúmyslně ztratil domácí úkol z matematiky. Zítra jej však odevzdá v plném rozsahu.

Naproti tomu učitel Luo Wei z mé třídy odmítl vyslechnout mé vysvětlení, nevěřil svým studentům a bez ohledu na mé zranění mě veřejně potrestal. Domnívám se, že neprokázal vlastnosti ani profesní úroveň, jakou by měl mít moderní a všestranně vzdělaný pedagog.

Proto navrhuji, aby učitel Luo Wei uznal svou chybu, napravil své jednání a šel studentům příkladem.

Vypracoval: Song Yan.

Konec sebereflexe.“

Jakmile dočetl poslední větu, v celé třídě zavládlo naprosté ticho.

Padesátiletý učitel, celý třesoucí se vzteky, namířil na Song Yana prst a několik vteřin se snažil něco říct, ale nedokázal ze sebe dostat jedinou souvislou větu.

Naštěstí přispěchal vždy ohleduplný Xia Zhiye, aby situaci uklidnil.

„Pane Luo, není třeba se rozčilovat. Hlavně klid, pomalu… Omluvit se přece není žádná ostuda.“

Tím starého učitele dorazil. Nakonec ho museli předseda třídy a jeho zástupce podpírat až do kabinetu, jinak by došlo ke skutečné tragédii.

Jakmile odešel, celá třída propukla v nadšený jásot.

„Náš nový spolužák je vážně borec!“

„Kromě lorda Xia ještě nikdo nedokázal pana Lua takhle vytočit! Odteď ti budu říkat brácho Yane!“

„Tu sebereflexi bych si nejraději vytiskl a recitoval každý den!“

„Takže náš brácha Yan vlastně zachránil hrdinu?“

Song Yan měl pocit, že všichni ve třídě jsou padlí na hlavu.

Dokonce i Xia Zhiye zjistil, že vedle Song Yanovy sebereflexe působí ta jeho překvapivě normálně. Zdálo se, že jeho postavení největšího literárního génia v oboru školních sebereflexí je vážně ohroženo.

Opřel se o židli, otočil se k Song Yanovi a s pobaveně přimhouřenýma očima se usmál. „Copak? Náš brácha Yan se o mě bojí?“

Jeho hluboký hlas zněl uvolněně a lehce pobaveně, přesně jako sukničkář, který právě balí holku.

Song Yan bez výrazu sklonil hlavu nad pracovní list.

„Moc si fandíš. Jen hájím spravedlnost.“

Xia Zhiye mlaskl jazykem.

„A já si myslel, že ses rozohnil kvůli krásce v nesnázích.“

„Podívej se do zrcadla, jaká ty jsi kráska?“

„Proč bych nebyl?“

Bůhví odkud vytáhl malé zrcátko a nastavil si ho před obličej. Uhladil si vlasy dozadu, odhalil hladké čelo a začal se obdivovat zleva doprava.

„Myslím, že docela jsem. Podívej se na tu tvář. Ty velké oči. Ten nos. Kdybych našel bohatou paničku, měsíčně bych si vydělal minimálně…“

Prásk!

Před něj dopadl silný sešit a  jeho sebechválu přerušil.

Xia Zhiye odložil zrcátko, vzal ho do rukou a otevřel.

Song Yan chladně prohodil:

„Poznámky z matematiky, které po sobě zanechal nejlepší student pekingských přijímacích zkoušek.“

„A proč mi je dáváš?“

„Do měsíce se nauč zpaměti prvních čtyřicet stran.“

„Proč?“

„Protože vědomosti mění osud.“

„Jaký osud?“

„Osud, ve kterém bys jednou musel prodávat svoje vlastní tělo jako gigolo.“

„A ty se tváříš, že ti na mně nezáleží.“

„….“

Prásk!

Song Yan to nevydržel a tentokrát ho praštil sešitem přímo do hlavy.

…

Na střední škole se rychleji než testové odpovědi nebo poznámky premiantů šíří jenom drby.

Než nastal čas oběda, všichni studenti druhého ročníku už věděli o novém bohatém přestupujícím žákovi, který první den údajně velel hromadné rvačce, ve které se zranil, a ještě kvůli školnímu tyranovi málem dohnal učitele k infarktu.

Zhou Ziqiu ukázal Xia Zhiyemu palec nahoru.

„Jak se dalo čekat od tvého spolubydlícího, má úplně stejný styl jako ty. Ta sebereflexe byla opravdu vražedná.“

Xia Zhiye se na něj ani neobtěžoval podívat. „Jestli to uslyší Song Yan, nedožiješ se zítřka.“

Během řeči podal jídelní box kuchařce.

„Velkou porci sladkokyselého vepřového, velkou porci tykve s žebírky, velkou porci vepřového kolene a jedno velké kuřecí stehno.“

„Brácho Xia… krmíš Song Yana nebo prase?“

„Viděl jsi někdy tak hubené prase?“

„Ne.“

„Tak vidíš. Říká se tomu doplňování toho, čeho se člověku nedostává.“

Vzal si oběd.

„Vy klidně jezte dál, já si musím o polední pauze něco zařídit mimo školu. Když nebudete mít co dělat, skočte do naší třídy zjistit, jestli Song Yan něco nepotřebuje.“

„Jasně. A ty s námi nebudeš jíst?“ zeptal se Shang Huai.

Xia Zhiye odpověděl s úplnou samozřejmostí: „Proč bych s vámi jedl? Song Yan na mě čeká ve třídě.“

Dořekl to, popadl oběd a odešel bez jediného ohlédnutí.

Shang Huai za ním chvíli zíral a pak se obrátil na Zhou Ziquia: „Bratře Zhou… nemáš pocit, že začínáme ztrácet císařovu přízeň?“

Zhou Ziqiu ho soucitně poplácal po hlavě.

„Neboj se, konkubíno Shang, jen si něco namlouváš. Ty jsi v jeho přízni nikdy nebyl, tak se nesnaž s kráskou Song soupeřit.“

„Ale on našeho lorda zná teprve jeden den!“

„No jo, ale je tak hezký, že kvůli němu lidé přichází o rozum.“

„…“

„A podívej se na sebe! Co vůbec umíš kromě hraní her a sbírání killů?“

„To máš pravdu. S tou svůdnou čarodějkou se nemůžu měřit.“

Shang Huai si trpce nacpal do úst velké sousto rýže.

Mezitím ona nic netušící svůdná čarodějka, poslušně čekající na oběd, bezdůvodně kýchla.

…

Xia Zhiye s ním poobědval a potom sám opustil školu.

Došel do obchodu s jízdními koly. „Šéfe, chtěl bych vybrat jízdní kolo. Takové, na kterém se dá pohodlně vozit ještě jeden člověk.“

Letos se kola prodávala mizerně. Majitel ještě ani nedojedl svůj pozdní oběd, když se uprostřed odpoledne objevil jeho první zákazník. Prohlédl si ho a spatřil pohledného mladíka ve školní uniformě.

S úsměvem ho přivítal. „Kupuješ, abys vozil přítelkyni?“

Xia Zhiye usoudil, že by bylo příliš otravné vysvětlovat, proč jako kluk kupuje kolo, aby vozil jiného kluka, takže nevysvětloval nic.

„Hlavně aby bylo stabilní. Ten, kdo bude sedět vzadu, by se měl cítit pohodlně. Na ceně nezáleží.“

„Dobře, žádný problém. Nech to na mně.“

Majitel zmizel uvnitř a za chvíli vyvedl úplně nové kolo.

„Co říkáš na tohle?“

Xia Zhiye si prohlédl klasický černý rám.

„Moc obyčejné.“

Majitel vytáhl další, tentokrát šedé.

„A co tohle?“

„Pořád moc obyčejné.“

Majitel nechápal, jak může být jízdní kolo „moc obyčejné“.

Xia Zhiye se rozhlédl po obchodě a ukázal do rohu.

„Kolik stojí tamto?“

„Ajaj, mladý pane, vy máte opravdu dobrý vkus. Dnešní holky mají tenhle styl nejraději. Normálně stojí dvanáct set jüanů, ale protože to myslíte vážně, prodám vám ho za devět set osmdesát. A ještě vám zdarma namontuji měkký polštářek na nosič. Pohodlné, měkké, stabilní kolo. Co vy na to?“

„Beru.“ Pak se ještě zamyslel. „Ten polštářek musí být ve stejné barvě.“

„Jasně, žádný problém. Zaplaťte prosím QR kódem.“

Naskenoval kód.

Potvrdil platbu.

Platba se nezdařila.

Jako by něco tušil, otevřel bankovní aplikaci. Na obrazovce svítila dvě slova: Účet zablokován. Ani trochu ho nepřekvapilo – věděl, že vytočit učitele Lua k mdlobám nebude bez následků.

Liu Deqing všechno řekl dědovi.

Jakmile aplikaci zavřel, opravdu zazvonil telefon.

Děda.

Xia Zhiye si povzdechl a hovor přijal.

„Halo, dědo… Ne, tentokrát je to moje vina. Song Yan s tím nemá nic společného… Už jsem říkal, že do zahraničí nepojedu. Nutit mě se vrátit je zbytečné… Jestli mi chceš zablokovat kartu, zablokuj. Není to přece poprvé… Tak jo, končím. Dávej na sebe pozor.“

Zavěsil.

Mezitím už majitel namontoval sedátko. Xia Zhiye vytáhl z kapsy školní uniformy svazek bankovek a pečlivě je přepočítal.

Přesně deset růžových stojüanových bankovek.

Podal je prodavači. „Můžu platit hotově?“

Majitel mu vrátil dvacet jüanů. „Jak se vám líbí sedátko?“

„Perfektní. Díky, šéfe.“

Xia Zhiye nasedl na kolo.

Právě projížděl kolem člověka v plyšovém kostýmu maskota, který rozdával letáky.

„Pane, zajímáte se o finanční investice?“

V tom horku muselo být v takovém kostýmu opravdu peklo.

Xia Zhiye se na okamžik zamyslel, jeden leták si vzal, ani se na něj nepodíval, zastrčil ho do kapsy kalhot a odjel zpátky ke škole.

…

Song Yan neměl ve zvyku starat se o cizí záležitosti, proto ho vůbec nezajímalo, kam Xia Zhiye během polední pauzy zmizel.

Po odpoledním vyučování právě vytahoval mobil, aby si zavolal taxi, když se z chodby ozval hluk.

Zvedl hlavu.

Do třídy právě vcházela skupina kluků v modrých basketbalových dresech. Vepředu šel zvlášť vysoký mladík s pažemi tak svalnatými, jako by je měl napumpované vzduchem.

Ostatní kolem něj jeden po druhém zdravili: „Brácho Yue!“

Vypadali jako nějaká parta pubertálních gangsterů.

Jeden z poskoků obdivně řekl: „Brácho Yue, ty nový boty jsou fakt hustý. To je spolupráce AJ s Diorem, že jo?“

Liu Yue spokojeně zvedl nohu. „Ujdou. Stejný model měli v The Rap of China. Máma mi je koupila v zahraničí.“

„Do prdele, ty musely stát majlant.“

„To si piš. Nějakých čtyřicet nebo padesát tisíc jüanů. Ani na ně nesahej. Kdybys je zničil, neměl bys na zaplacení.“

Když to Xia Zhiye uslyšel, tiše se uchechtl.

Celou dobu seděl vedle Song Yana, který ho odmítal pustit domů, dokud nedopočítá všechny příklady.

Liu Yue se okamžitě otočil.

„Xia Zhiye, čemu se směješ?“

„Ničemu.“ Ani nezvedl hlavu od fyzikálního příkladu. „Jen mi to připadá trochu falešné.“

Liu Yue se zamračil. „Co ti připadá falešné? Řekni to jasně!“

„Zadání téhle slovní úlohy.“ Xia Zhiye nepřestával počítat. „Co jiného bych mohl mít na mysli?“ V jeho hlase byl pobavený tón, ale nikdo nedokázal poznat, jestli si z něj střílí nebo ne.

Liu Yue ho v duchu několikrát proklel.

Pak se otočil a narazil na Zhang Mianmiana. V mžiku si našel nový terč. „Zhang Mianmiane! Proč jsi ještě nezaplatil?“

Chlapec se celý roztřásl. „Já… já už zaplatil…“

„Zaplatil jsi třídní příspěvek za tento semestr, ale ještě dlužíš třicet jüanů za kopírování z minulého semestru. Celé prázdniny to odkládáš. To opravdu nedáš dohromady ani třicet jüanů?“

„Já… zapomněl… Zítra…“

„Zase zítra! Minule jsi taky říkal zítra! Podívej se na sebe, chudý a ještě máš mizerné známky! Nebylo by lepší jít rovnou pracovat? K čemu vůbec chodíš do školy?“

Bum!

Na lavici hlasitě dopadla propiska a Xia Zhiye se pohodlně opřel o židli.

„Proč tolik křičíš? Já za něj zapla…“

Zarazil se.

Teprve teď si uvědomil, že po koupi kola mu zbylo jen dvacet jüanů.

Právě přemýšlel, jak z té situace ven, když mu dopadla na lavici peněženka.

Patřila Song Yanovi.

Jeho krásná, lehce nakyslá tvář zůstávala chladná. „Můžeš přestat nechávat svoje věci u mě?“

„Dobře. Příště na to budu pamatovat.“

Xia Zhiye se usmál, s tichým pochopením otevřel Song Yanovu peněženku, vytáhl třicet jüanů a posunul je k Liu Yuemu. „Tady. Vezmi si je. A neztrať je.“

Liu Yue už neměl žádnou záminku, proč v hádce pokračovat. Vztekle vzal peníze, a když míjel Zhang Mianmiana, ještě se na něj posměšně ušklíbl. „Netvař se ublíženě, říkám to pro tvoje dobro. K čemu je škola někomu, kdo je chudý a ještě se špatně učí?“

Odkud se v něm vůbec bral takový pocit nadřazenosti?

Xia Zhiye několikrát poklepal propiskou o lavici. Právě se chystal něco říct, když ho Song Yan sedící vedle něj předběhl.

Chladně se otázal: „Můžu se zeptat, kolik stály ty tenisky, co máš na sobě?“

Liu Yue se otočil. „Čtyřicet osm tisíc jüanů. Proč?“

„Ale nic.“ Song Yan zůstal naprosto klidný. „Jen jsem ti chtěl říct, že tvou matku nejspíš někdo podvedl.“

„?“

„Ty padělky, co máš na nohou, koupíš na Taobao maximálně za tři sta jüanů.“

„…“

Ve třídě zavládlo ticho.

Liu Yue prudce praštil basketbalovým míčem o zem. „Song Yane, co tím kurva myslíš? Věř si, jaké blbosti chceš, ale nemel kraviny! Rozumíš?“

Jeho poskoci se okamžitě přidali.

„Přesně! Proč tvrdíš, že jsou falešný?“

„Rodiče bráchy Yana obchodují v zahraničí, jak by mohl nosit padělky?“

„Jo! Žvaníš nesmysly, jako bys někdy viděl originál!“

Mladý pán Song neměl ve zvyku hádat se s idioty.

Vytáhl telefon, chvíli v něm hledal a pak ho položil před ně.

Na displeji zářilo potvrzení objednávky z oficiálního obchodu.

Kupující: Song Yan.

Cena: 49 899 jüanů.

Datum: 17. ledna 2020, 8:00

Originál koupil už před víc než půl rokem.

Měl účtenku. Měl potvrzení pravosti. Takže musel vědět, jak vypadá originál.

Všichni se znovu podívali na Liu Yueho boty.

Na první pohled vypadaly stejně, ale… ale opravdu na nich bylo něco zvláštního, jen nikdo nedokázal říct, co.

Dokud Song Yan klidně nepronesl: „Žakárová tkanina na boku.“

Všichni naráz vzdychli: „Aha… takže to je ono!“

Ve skutečnosti nikdo kromě Song Yana vůbec netušil, co tím myslí.

Liu Yueho výraz potemněl.

Song Yan si vzal telefon zpět. „Jestli je tvoje máma koupila na oficiálních stránkách a poslali jí padělek, může požádat o vrácení peněz. Stačí účtenka. Když nebude vědět jak, rád jí pomůžu.“

Na první pohled dobře míněná rada, jako by říkal, že Liu Yue nenosí padělky schválně, jen naletěl podvodníkovi.

Jenže…

Liu Yue koupil tuhle napodobeninu za tisíc jüanů. Žádnou účtenku z oficiálního obchodu samozřejmě neměl a nechápal, jak mohl Song Yan poznat padělek jediný pohledem. Zatnul zuby. Nemohl přiznat pravdu, ale ani ji neměl jak vyvrátit.

Právě když přemýšlel, co říct, Song Yan klidně pokračoval:

„Ale stejně se ty boty špatně kombinují s oblečením, já ty svoje neobul ani jednou. Jestli se ti líbí, klidně ti je dám. Není to nic extra.“

Bylo to neskutečně arogantní prohlášení, ale Song Yan seděl naprosto klidně a bez jediné změny výrazu, jako by říkal úplnou samozřejmost.

Ve srovnání s tím působilo Liu Yueho okázalé chlubení ještě směšněji.

Několik spolužáků, kteří ho stejně neměli rádi, už si zakrývalo ústa a šeptem se smáli, občas zaznělo i hlasité uchechtnutí.

Liu Yue si vždy zakládal na své pověsti a takovou ostudu ještě nezažil.

Nakonec procedil skrze zaťaté zuby: „Není třeba. Máš pravdu, stejně to není nic extra. I kdyby mě někdo okradl o pár tisíc, není to žádná tragédie.“ S tím prudce kopl do basketbalového míče a odešel ze třídy.

Jeho poskoci okamžitě běželi za ním.

Ve třídě se rozproudila živá debata.

…

Xia Zhiye byl zvyklý pomáhat druhým, ale jen málokdy někdo pomohl jemu. Musel uznat, že ten pocit nebyl vůbec špatný.

Otočil se k Song Yanovi, opřel si hlavu o ruku a s úsměvem řekl: „Takže, spolužáku Song Daxi… nakonec ti na mně přece jen záleží.“

Song Daxi se na něj ani nepodíval.

„Jen nesnáším štěkající psy.“

„Hm,“ přikývl Xia Zhiye. „Tak proč jsi mi půjčil peněženku?“

„…“ Song Yan popadl batoh, postavil se a beze slova se kolem něj probelhal. Bylo jasné, že na otázku nehodlá odpovídat, a nejspíš se rozhodl doskákat po jedné noze až na kolej.

Odvahu měl, realita byla horší.

Po dvou skocích málem upadl.

Xia Zhiye ho okamžitě chytil kolem pasu a přitáhl zpátky.

„Dělal jsem si srandu, proč se hned zlobíš?“

Song Yan s ledovým výrazem odstrkoval jeho ruku, ale Xia Zhiye ho nepustil, protože se bál, že spadne.

Přitom se na něj usmál. „Dobře, dobře, dobře. Tobě na mně nezáleží, ale mně záleží na tobě. Dokonce jsem pro tebe připravil překvapení.“

Song Yan zvedl oči a Xia Zhiye na něj spiklenecky mrkl.

Měl krásné oči broskvového květu, vnější koutky se mu lehce zvedaly a řasy byly dlouhé a husté.

Když se usmál a mrkl, vypadal až nebezpečně přitažlivě.

Člověk by snadno zapomněl přemýšlet.

…

O tři minuty později stáli u stojanu na kola.

Song Yan mlčky zíral na zářivě růžové kolo.

„…“

Tomuhle říká velké překvapení?

Jestli Xia Zhiyemu ještě někdy uvěří… pak je opravdu stoprocentním idiotem.

- Předchozí -   Kapitoly    - Další - 

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)