- To bylo zatraceně úžasné -
Ať už by se tato situace týkala jakékoliv školy nebo
osoby, rozhodně se nedala považovat za maličkost. Stačila k tomu, aby
upoutala pozornost jak melounových jedlíků, tak i učitelů z děkanátu.
Na rozdíl od očekávání všech však dotyčný nereagoval.
S nohou v sádře se belhal směrem k děkanátu, mlčící a s chladným
a klidným výrazem ve tváři.
Liu Deqing nevěděl, co na to říct.
Chtěl toho druhého pokárat, ale když ho donutil
recitovat, zjistil, že ten žák nejenže umí recitovat básně z prvního
ročníku, ale dokáže také dokonale a přesně odrecitovat díla, která si měli
zapamatovat studenti druhého ročníku. Od začátku do konce mu nechyběl ani
řádek.
Tvrdit, že podváděl, by bylo příliš ponižující pro
inteligenci veřejnosti a nikoho by to nepřesvědčilo.
Jenže pokud bylo vzneseno falešné obvinění a pokud by
došlo k vyšetřování, celá situace by se nafoukla mnohem hůře než obyčejné
podvádění. Shodou okolností byl navíc hlavním podezřelým v tomto případě
jeho vlastní synovec.
Pro Liu Deqinga se tato záležitost čím dál víc
komplikovala.
Naštěstí pro něj se Song Yan zdál být rozumný a
chápavý. Za prvé, neplakal. Za druhé, nedělat scény. Za třetí, nevzal si provaz
a nesnažil se oběsit. Kdyby se ho někdo snažil utěšit, možná by to dokonce
chtěl ututlat.
A tak i když si Song Yan bezostyšně strčil mobil do
kapsy školní uniformy, předstíral, že si toho nevšiml a pouze řekl: „Pan učitel
tuto záležitost důkladně prošetřil a skutečně šlo o nedorozumění. Později vydám
oznámení pro celou školu, abych situaci objasnil. Je to v pořádku?“
Song Yan souhlasně zabručel: „Dobře.“
Nic dalšího neřekl.
Neobvinil Liu Yueho za falešné nařčení, ani neplakal
nad svými známkami. To ovšem postavilo Liu Deqinga do trapné situace. „Ty… už
nemáš, co říct?“
„Ne. Stačí mi potvrzení, že za tuto situaci může Liu
Yue.“
Liu Deqing udeřil pěstí do stolu. „Za tuto situaci
rozhodně může Liu Yue! Později proti němu podniknu disciplinární kroky a
donutím ho, aby se při slavnostním vztyčení vlajky omluvil. Od teď musí přestat
s tím svévolným a škodlivým chováním, které narušuje pořádek ve
zkušebnách!“
Narušení pořádku ve zkušebně znělo mnohem mírněji než
falešné nařčení jiného studenta z podvádění.
„Ředitel Liu se opravdu snaží,“ poznamenal Song Yan
s nepatrným sarkasmem.
Liu Deqingovi to ovšem uniklo. „Jak to, že se snažím?
Chlapče, jsi příliš rozumný, ani nevíš, jak plakat, když ti někdo ublíží!“
Jak to dořekl, vzal sklenici, napil se čaje a vyplivl
plnou pusu čajových lístků. „Ale neboj se. Já tuhle záležitost určitě vyjasním.
Ty se prostě bez obav zúčastni těch dalších testů, ano?“
„Mhm. Ale…“
Jakmile Li Deqing uslyšel to jediné „ale“, srdce se mu
zastavilo.
„Ale předtím jsme se s Liu Yuem ohledně tohoto
testu vsadili. Možná jsme to s těmi vtipy trochu přehnali, takže doufám,
že nám to nebudete mít kvůli Liu Yueovi za zlé.“
Song Yanova slova byla jako z příručky moudrého,
klidného a vzorného žáka.
Tak dokonalé, že se Liu Deqingovy nervy okamžitě
uklidnily.
Ty dnešní děti plné mládí a elánu! Uzavírat sázky je
docela běžná věc.
„Co je na tom špatného? Nejsem žádný staromódní
člověk, jak bych se na vás mohl zlobit za takovou věc? Když je čas na hraní,
klidně si hrajte, hlavně když to nenarušuje vaše studium.“ Liu Deqing se u toho
proslovu tvářil obzvláště rozumně.
I Song Yan měl pocit, že už řekl vše, co bylo třeba.
„Jestli je to vše, pak se vrátím a budu se učit. Dnes odpoledne mě čeká test
z matematiky.“
„Běž, běž, nebudu ti ubírat volný čas. Hodně štěstí
při odpoledním testu, věřím ti!“ Jeho tón byl plný nadšení, jako by Song Yan
byl jeho synovec.
Mezitím se skutečnému synovci, čekajícímu před
kanceláří školské správy, dostalo hrubého zavolání: „Liu Yue! Pojď sem!“ Ten
tón jako by obviňoval železo za to, že
se nestalo ocelí.
Skutečný a falešný synovec se krátce setkali ve
dveřích do kanceláře školské správy.
Liu Yue stále neměl ponětí o vývoji situace, takže na
Song Yana vrhl arogantní a pohrdavý pohled.
Song Yan se s reakcí neobtěžoval, koneckonců komu
by záleželo na lidech, kteří jsou odsouzení k popravě? Pouze sklonil
hlavu, aby záznam, který právě nahrál do telefonu, uložil na cloudové úložiště.
Chtěl tuto záležitost řešit, ale nedosáhl by žádného
smysluplného výsledku.
Liu Yue nebyl žádný idiot, rukopis na taháku rozhodně
nebyl jeho. I kdyby to vyšetřovali od začátku do konce, skončilo by to nanejvýš
jako hloupá stížnost. Navíc byl Liu Deqing stejně zaujatý ve prospěch svého
synovce. Song Yan za sebou neměl rodiče, kteří by ho chránili, takže místo
rozruchu a ztrapňování bylo lepší použít vlastní metody, aby jeho soupeř
prohrál ještě s větší trapností.
Stejně šlo jen o jednorázovou diagnostickou zkoušku,
která se ani nezapočítávala do jeho známek a neměla vliv na přijetí na
univerzitu ani na studium v zahraničí. Pokud byla k něčemu, pak jen
proto, aby ukázala, jak je tento svět nespravedlivý.
Těžko říct, zda měl Song Yan „smůlu“, ale Liu Yue
rozhodně dopadl hůř.
Nikdo nevěděl, o čem si s ním Liu Deqing povídal.
Ohledně obvinění z podvádění se kromě jediného sdělení, že šlo o
nedorozumění, neobjevily žádné další zprávy.
Zvěsti se ale šířily a na vlně posledních zbytků
letního vedra nabývaly na síle a skrytě bujely lidem za zády.
Song Yanovi to bylo jedno, a protože dokázal vyřešit i
poslední obtížný úkol v testu z matematiky a fyziky s pocitem,
že tentokrát to bylo docela snadné, jeho nálada se zdála být v rozporu
s pochmurnou atmosférou mezi ostatními studenty.
Slovy Xia Zhiyeho to vypadalo, jako by skupinu skleslých zombií rozložilo paladinovo svaté světlo a skrz na skrz je zesměšnilo.1
Jakmile to dořekl, malý tlouštík před ním už byl
k smrti vyděšený: „Bratře Ye, ty máš ještě nervy na hraní Hearthstone?
Neviděl jsi, jak moc našeho bratra Yana zesměšňovali?“
Začalo svítat a „jejich bratr Yan“ ležel zhroucený na
lavici a doháněl spánek.
Jednu ruku měl položenou na stole, zatímco druhou si
zakrýval zátylek. Když uslyšel zvuky hovoru, štíhlé a bledé prsty se dvakrát
podrážděně svraštily a uhlově černé vlasy mu mezi nimi proklouzly. Jeho
vyčerpání bylo patrné pouhým okem.
Xia Zhiye se na něj podíval. „Mluvíš moc nahlas, ten
tvůj bratr Yan by tě mohl poslat rovnou do márnice, věříš tomu?“
Věřil, takže okamžitě změnil tón: „Coo včeraa veečeer děělaal…?“
Xia Zhiye na něj vrhl klidný pohled. „To, že mluvíš
tišeji, neznamená, že musíš mluvit jako zombie, jasný?“
Malý tlouštík věděl, kdy je lepší přestat, a přikývl.
„Ale vážně, jak to, že je každý den takový? Co tam na těch kolejích celé noci
děláte?“
Ta otázka zněla docela živě a pikantně, ale ani Xia
Zhiye neznal odpověď.
Nedalo se sice říct, že by chodili spát brzy, ale
světlo zhasínali před půlnocí. Co se týče toho, co dělal Song Yan pak, nevěděl,
ale nikdy neslyšel nic divného.
Jednou sice našel Song Yana bezradně ležícího na
posteli, jako by trpěl nespavostí, jenže oba byli ve věku, kdy spánku nebylo nikdy
dost, tak kde by se vzala bezdůvodná nespavost?
Xia Zhiye nevědomky poklepal prsty o stůl.
Malého tlouštíka však více znepokojovala jiná věc. „No
to teď nechme stranou. Nejdůležitější je, že dnes zveřejní výsledky. Co bude
bratr Yan dělat?“
„Co myslíš tím, co bude dělat?“
„Ta sázka!“ Malý tlouštík podal Xia Zhiyemu svůj
telefon. „Podívej, celá Střední škola č. 3 čeká, až ze sebe udělá blázna.“
Zase Tieba.
Xia Zhiye nechápal, proč se ta parta lidí o celou
záležitost tak zajímá. To už je nebaví hraní, seriály už nejsou zajímavé? Tihle
lidé, kteří nemají nic jiného na práci a používají falešné účty k šíření
drbů… jaký to má vůbec smysl?
Pokud je co říct, ať to řeknou tomu druhému do očí!
Když však v nadpisu uviděl zářit znaky Song Yan,
nemohl odolat a příspěvek otevřel.
Tématem byla stále ta triviální záležitost mezi Song
Yanem a Liu Yuem.
[OP]: Pozor, pozor! Přijímací zkoušky už
byly vyhodnoceny a výsledky by měly být zveřejněny ještě dnes! Chce někdo na
poslední chvíli hlasovat o vítězi a poraženém?
[1L]: Má hlasování vůbec smysl? Song Yan
ztratil jeden předmět kvůli podvádění!
[2L]: Nekecej, Song Yan nepodváděl, byl
z toho falešně obviněn Liu Yuem, jasný? Kancelář školské správy vydala
prohlášení, ve kterém to vyjasnila.
[5L]: Haha, ty věříš všemu, co řekne
kancelář školské správy? Či by pak byl ten tahák?
[6L]: Liu Yue je synovec ředitele
školské správy, a ty si pořád myslíš, že by správa pomáhala Song Yanovi?
Nechtěj mě rozesmát.
[11L]: Jo, fakt vtipný, Song Yan viditelně nepodváděl, ale našli tahák – ten, kdo ho nahlásil, asi nebude úplně nevinný..
[12L]: Dost, dost. Jeden má císařskou moc, druhý je boháč. O co se tu my z proletariátu hádáme? Jen chci vědět, jestli můžu vyhrát těch pět pytlíků Latiao2
[13L]: Samozřejmě že nevyhraje.
Dohlížející u zkoušek byli super přísní, Song Yan neměl šanci podvádět.
[16L]: To si jako myslíš, že náš bratr
Yan nemůže porazit toho pitomce Liu Yue bez podvádění?
[17L]: Všichni tu jen melete o bratru
Yanovi, kdo vlastně jste? Jeho věrní psi? Řeknu to na rovinu, o co by se měl
snažit, když nemá z čínské literatury žádné body? To může rovnou přiznat
poloviční porážku a stát se místo vnukem jenom synem.
Liu Yue toho moc nedokázal, ale
přívržence si kolem sebe sehnat uměl.
Skupina mladíků, kteří napadají ostatní
a drbou jako parta bezzubých stařen – za jiných okolností by to Xia Zhiyemu
nestálo ani za pohled.
Jenže ten, na koho útočili, s ním
seděl v lavici. Člověk, kterému od rána do večera den za dnem sloužil.
Ostatní neměli právo na něj plivat jed.
Xia Zhiyeho prsty se zastavily u profilu
těch, kteří byli v pomlouvání nejhlasitější, a v klidu si je
zapamatoval. Potom pohlédl na hodiny – 7:18.
Dvanáct minut do slavnostního vztyčení
vlajky. Dost času, aby se takový literární velikán jako on mohl trochu pobavit.
Měl by se však vydat cestou „propagace
školy“ nebo „útoku na školu“?
Literární velikán se dostal do tvůrčí
krize.
V tu chvíli uslyšel zazvonění a po
obrazovce jeho mobilu přejel horizontální banner.
[Oznámení Střední školy č. 3 Nan Wu:
Výsledky každoroční přijímací zkoušky pro rok 2020 jsou následující…]:
Komunikační kanál zahrnoval školu,
rodiče i studenty. Vždy oznamoval výsledky zkoušek, aby se zajistilo, že
studenti se špatnými výsledky nepřijdou o možnost nechat se zmlátit rodiči,
sotva přijdou domů. Zvuk tohoto oznámení ve studentech vzbuzoval pocit zoufalé
potřeby boje o svůj život.
Dnes to však mělo jiný význam.
„Do prdele, do prdele, do prdele!
Výsledky jsou venku! Mám jen 505 bodů, jsem vyřízenej, to je můj konec, uááá!“
Malý tlouštík držel telefon, zakrýval si hlavu a hořce naříkal.
Učebna se naplnila zvukem naříkajících
obětí, a poté, co byl zármutek překonán, začali všichni natahovat svá tykadla
drbů. „Bratře Yue, jak jsi dopadl?“
„Ujde to, přes 500.“
To „docela to jde“ ovšem mohlo znamenat
cokoliv. Zvědavci ztratili trpělivost. „Tos nám toho řekl! Přes 500 je 501 i
599, tak kolik přesně máš?“
S těmi slovy všichni přítomní
strčili hlavy k sobě, aby na obrazovce jeho telefonu uviděli oslnivý
záblesk výsledků.
[Jméno]: Liu Yue.
[Známky]: Čínská literatura 101,
Matematika 125, Angličtina 119, Přírodní vědy komplexní 219, celkem 564.
[Minimální počet bodů pro přijetí na
univerzitu první úrovně]: 546
„Není to špatné, bratře Yue, s 564
body se dostaneš na nejlepší školy.“
„Ještě jsi neviděl známky toho druhého,
jak můžeš vědět, že je bratr Yue v bezpečí?“
„Nesmysl, nemá body z čínské
literatury, jak by mohl vyhrát? Copak může jen tak zaklepat na dveře Pekingské
univerzity nebo Tsinghua?“
„Máš pravdu, ale kdyby někdo šel a zeptal
se ho…“
Všichni mluvili jeden přes druhého,
povídali si a tlachali, že by si člověk myslel, že spadl do kachního výběhu.
Song Yan si podrážděně prohrábl vlasy a
pak se neochotně opřel o lavici, aby se posadil. K tomu, aby se pohodlně
usadil na židli, vynaložil spoustu energie. S dlouhýma nohama nataženýma a
napůl zavřenýma očima a svraštělým obočím dával jasně najevo: „Kdokoliv mě vyruší ze spánku, zemře.“
Studenti, ještě před chvílí dychtiví
zeptat se na jeho výsledky, okamžitě znejistěli. Kdo by se odvážil narušit
odpočinek někoho s aurou pekelného krále?
Ale byl tu ještě jeden pekelný vládce.
Xia Zhiye před něj posunul lahev
vychlazené vody. „Výsledky už vyšly.“
„Hm,“ zamručel Song Yan bez nálady. Vzal
si láhev a zpod lavice vytáhl mobilní telefon. V okamžiku, kdy se
rozsvítila obrazovka, se na něj celá třída upřeně zahleděla. Byli zvědaví, že
by nejraději vytáhli své oči a přilepili mu je na obličej, jen aby jim neunikla
jediná změna jeho výrazu.
Jenže Song Yan žádný výraz neměl.
Za celou tu dobu nehnul ani brvou, jen
vytáhl telefon, odemkl obrazovku, podíval se na ni, pak telefon zase zavřel,
strčil ho do lavice a dál nehybně seděl. Nezachvěly se mu ani řasy.
Přihlížející: „…“
Trpí snad nějakou zatracenou paralýzou
obličeje?
Jedině malý tlouštík, který se mohl
považovat za bližšího kamaráda, sebral odvahu. „Bratře Yane… jak jsi dopadl?“
„Ujde to.“
Liu Yue si s úlevou oddechl.
Song Yan: „Jen něco málo přes 500.“
Liu Yue se zarazil a málem se zakuckal.
A nejen on – kromě Song Yana a Xia Zhiyeho všichni ostatní ve třídě nevěřícně
vytřeštili oči.
Ti, kteří byli slabí v matematice,
si už začínali pomáhat prsty – počítali své vlastní skóre i skóre jejich
spolužáka. Po chvíli se jejich výraz změnil v nepopsatelnou hrůzu.
„Do prdele, on může mít přes 500 i bez
známky z čínské literatury? Takže kdyby měl i tu, mohl by snad rovnou
vystoupat do nebe?“
Song Yan neměl žádný zájem vystoupat na
nebesa. Líně pohlédl na Xia Zhiyeho a prohodil: „Máš mentolky?“
„Jo.“ Xia Zhiye bez zaváhání jednu
rozbalil, Song Yan si ji vzal, hodil si ji do pusy a dál mlčel.
Přihlížející: „…“
Je tohle chvíle na žvýkání bonbonů? A
navíc, jaký druh člověka by jedl bonbony?
Známky! Tvoje známky!
Všichni kolem byli
k nevydržení nervózní.
Malý tlouštík neměl jinou možnost než
znovu sebrat odvahu. S výrazem člověka, který jde dobrovolně na popravu a
očekává tisíc ran bičem, se roztřásl a zeptal se: „Takže… bratře Yane, kolik
jsi měl z matematiky?“
„148.“
„…“
„Angličtina?“
„146.“
„…“
„P… přírodní vědy?“
„Dvě stě–“ nakousl, ale nedokončil.
Všichni zadrželi dech a neodvažovali se
vydat hlasitější zvuk.
V tu chvíli měl Song Yan dohromady
294 bodů, a pokud by jeho celkové skóre z přírodovědného bloku přesáhlo
270 bodů, vyhrál by nad Liu Yuem. To by bylo zatraceně úžasné.
Šikmo naproti Song Yanovi seděl Liu Yue.
Tvář měl bezvýraznou, ale ve skutečnosti pevně drtil pero v ruce a žíly na
hřbetu dlaně mu vystupovaly napětím.
Původně si myslel, že Song Yan je bohatý
syn druhé generace, který má špatné známky. Nikdy by nevěřil, že jeho výsledky
mohou být až tak dobré.
Původně bylo mnoho těch, kterým připadalo
zvláštní, že zrovna on nahlásil Song Yana za podvádění. Ale pokud by Song
Yanovo celkové skóre bylo vyšší, neznamenalo by to nepřímo, že Liu Yue toho
druhého obvinil neprávem? Koneckonců, když měl někdo tak dobré známky, proč by
vůbec potřeboval podvádět?
Až doteď utrpěla Liu Yuova pověst vážné
rány, a ti, kteří se vždy drželi stranou, by teď využili příležitosti a ještě
víc ho pošlapali, dokud byl dole.
Song Yan rozhodně nemohl vyhrát.
A navíc, jak těžké by bylo získat
z přírodovědného bloku přes 270 bodů ze 300? V jednom ročníku, ne,
dokonce ani ve všech pěti školách města – kolik lidí by vůbec mohlo získat víc
jak 270 bodů? Proč by Song Yan přestupoval na Střední školu č. 3, pokud měl
takové schopnosti?
S těmi myšlenkami sevřel Liu Yue
pero ještě pevněji. Nehty se mu zarývaly do dlaně, ale bolest ani necítil.
V duchu si jen opakoval: „Nemůže mít přes 270, nemůže mít přes 2…“
„Dvě stě…“
Dech se mi zastavil.
„Sedmdesát…“
Srdce mu vynechalo úder.
„Jedna.“
Bum.
To číslo, pronesené naprosto ledabyle,
porušilo chladnou a napjatou atmosféru třídy. Když poslední číslice dopadla na
Liu Yueho ušní bubínky, bylo to, jako by se s jeho ješitností a sebeúctou
rozpadl celý svět.
Ďakujem💚
OdpovědětVymazat