- Vyjadřují dneska všichni krásní a cool kluci starost takhle zvláštním způsobem? -
Když se Xia Zhiye vrátil na pokoj, na stole stála
ještě teplá krabička vepřových jater.
Sklonil hlavu a podíval se na tmavě hnědá játra. Pak
zvedl oči k Song Yanovi, který seděl u stolu se svou obvyklou chladnou a
bledou tváří.
Tyhle dvě věci k sobě prostě nepatřily.
Song Yan vypadal jako nějaká nesmrtelná bytost. Ani
kdyby žil celý život jen z rosy a horského vzduchu, nikoho by to
nepřekvapilo. Jak by mohl mít rád zrovna vepřová játra?
A navíc… bylo tohle jídlo vůbec předtím na stole?
Vůbec si nevzpomínal.
Podíval se na Song Yana. Dotyčný měl sluchátka
v uších, hlavu sklopenou nad pracovním sešitem a ani se na něj nepodíval.
„Až dojíš, ukliď po sobě.“
Mladý pán byl málomluvný, ale jak došlo na rozkazy,
šlo mu to naprosto přirozeně.
Xia Zhiye se jen pousmál, odsunul židli a posadil se.
Ve skutečnosti vepřová játra moc nemusel, naštěstí
vyrůstal skromně, takže nebyl vybíravý a klidně všechno snědl. Pak poslušně
uklidil krabičky od jídla.
Teprve pak si všiml, že na stole leží tlustý svazek
papírů formátu A4. Pečlivě vytištěný, úhledně svázaný a s třemi znaky
napsanými na titulní straně úhledným písmem:
Xia Zhiye.
Tah štětce byl ostrý, písmo krásné a vyvážené, stejně
elegantní, jako jeho autor.
Dvakrát poklepal prsty na desky. „Co to je?“
Song Yan ani nezvedl hlavu. „Základní učivo a
nejčastější chyby.“
Xia Zhiye nechápal. „Proč mi to dáváš?“
„Na tu knihu, co jsem ti dal předtím, zatím nesahej.
Nejdřív se nauč tohle.“
„?“
„Neříkala Ruan Tian, že si máme navzájem pomáhat se
studiem?“ vysvětlil nakonec Song Yan netrpělivě.
Říkala. Jenže…
Xia Zhiye se zamyslel a pak opatrně poznamenal: „Když
si spolužáci pomáhají s učením… není to většinou tak, že ten nejlepší
doučuje toho horšího?“
„A jak by to jinak mělo být?“
„…“
Na chvíli se odmlčel, a pak jako by mu něco došlo,
sklonil hlavu a rozesmál se. „Dobře. Budu se to poctivě učit. Nemusíš se bát.“
Oči se mu při smíchu lehce přivřeli, jako by našel něco neskutečně roztomilého.
Song Yanovi z toho bylo zvláštně, ale vysvětlil
si to tak, že Xia Zhiye měl očividně problémy s mozkem už od narození.
Nemělo cenu to řešit, takže jen znovu sklonil hlavu k počítání příkladů.
Materiály, které připravil, byly dost jednoduché, a
kdyby se Xia Zhiye během několika dnů naučil alespoň polovinu, výsledky by se
mu určitě zlepšily. A pokud by náhodou získal stipendium za největší zlepšení,
nemusel by přijímat tu pochybnou „brigádu“ u bohatého páru snažícího se o dítě.
Tím by splatil dluh za kolo.
Jakmile dospěl k tomuto závěru, sundal si jedno
sluchátko a pohlédl na Xia Zhiyeho, který se právě chystal vynést odpadky.
„Viděl jsi film Love for Life?“
Xia Zhiye se otočil s pytlem v ruce. „Jo.
Proč?“
„Pamatuješ si, jak tam dostali AIDS?“
„Prodejem krve. Proč?“
„Jen aby sis to pamatoval.“
„?“
Song Yan si znovu nasadil sluchátka a dál řešil
testové úlohy s výrazem, který jasně říkal „nerušte mě, i kdyby se zřítila obloha“.
Xia Zhiye zůstal stát ve dveřích s pytlem odpadků
v ruce a hleděl na profil svého nového spolubydlícího. Nakonec zvedl
obočí. „Vyjadřují dneska všichni krásní a
cool kluci starost takhle zvláštním způsobem?“
Neměl tušení, jestli všichni, ale jedno bylo jisté,
způsob, jakým řešil školu, opravdu neobvyklý byl.
Xia Zhiye si vzal večer léky na nachlazení a spal
tvrdě celou noc. Tentokrát si postel nespletl a také Song Yan se poprvé vyspal
bez jediného probuzení.
Ráno byly lehké modravé stíny pod Song Yanovýma očima
na jeho bledé pokožce ještě výraznější. Tvářil se unaveně a na obličeji měl
opět velkou černou roušku. S výrazem člověka, jdoucího na popravu, seděl
na zářivě růžovém kole.
Společně s Xia Zhiyem projeli cestou od kolejí ke
škole a přitahovali pohledy všech kolemjdoucích. Když měli zpomalit, Xia Zhiye
nezareagoval, a kolo poskočilo, což ho setrvačností poslalo dopředu a on byl
donucen obejmout nezodpovědného řidiče kolem pasu. Kolem se okamžitě ozvalo
několik zalapání po dechu. Dívky si zakrývaly ústa, něco si vzrušeně šeptaly a
zvláštně se usmívaly.
„Jsou všichni na vaší škole praštění?“
Když ho Xia Zhiye dovedl až k lavici, měl už Song
Yan těch podivných úsměvů dost, zatímco Xia Zhiye vůbec netušil, proč se
všechny dívky dívají právě na ně. Vyložil si to po svém jako vždy: „Nedá se nic
dělat. Jsme prostě moc hezcí.“
Pak podal Song Yanovi snídani, kterou mu přinesl Shang
Huai, a jen tak mimochodem opravil jeho předchozí větu: „Neříkej vaše škola, ale naše škola. Měl bys mít trochu kolektivního ducha.“
Vtom se z lavice před nimi otočil malý tlustý
spolužák, v jedné ruce telefon a v druhé sáček se sójovým mlékem.
V puse měl nacpaný masový knedlíček, takže mluvil dost nesrozumitelně:
„Přesně tak, Yane! Vždyť už tě na školním fóru přihlásili do předkola soutěže o
Nejhezčího kluka školy. Měl by sis uvědomit, že jsi teď kandidát na třídního
krasavce!“
Song Yan měl pocit, že všechny tyhle přezdívky jako „školní bůh“, „třídní krasavec“ nebo „král školy“ vznikly jen proto, že tihle
středoškoláci sledovali příliš mnoho romantických seriálů a trpěli syndromem
druhého stupně základní školy.1 Neměl chuť to řešit, jen
vytáhl telefon a poslal zprávu Tan Qing:
[YAN]: Zapomněl jsem si léky. Měly by
být ve druhém šuplíku nočního stolku napravo.
[Teta Tan]: Dobře. Pošlu ti je, jen co
přijedu ze služební cesty.
[Teta Tan]: Jak ses měl poslední dva
dny? Spíš dobře?
[YAN]: Ujde to.
[Teta Tan]: To ráda slyším. V Nan
Wu se brzy ochladí, tak se teple oblékej.
Byla to milá, starostlivá zpráva, ale
Song Yan neodpověděl. Nikdy neuměl udržovat podobnou náladu a tak nejčastěji
konverzaci prostě ukončil. Nakonec odložil telefon a zvedl hlavu.
Vedle něj už Xia Zhiye pil sójové mléko
z plastového sáčku a spolu s baculatým spolužákem se dívali na
telefon. „Kdo tu fotku vyfotil? Docela mu to sluší.“
Malý tlouštík okamžitě přikývl. „Že jo?
Taky si myslím. Ty i Song Yan jste hrozně fotogeničtí.“
Xia Zhiye si fotografii znovu prohlédl a
lehce skousl brčko. „S tak velkou rouškou, jak můžeš říct, že je fotogenický?“
„Ale no tak, tady jde o atmosféru! Když
má fotka ten správný náboj, na ničem jiném nezáleží. Nevěříš? Tak ji ukaž bratru
Yanovi, vsadím se, že uzná, že je povedená.“ Při těch slovech otočil telefon
směrem k Song Yanovi.
Song Yan se nemohl vyhnout pohledu na
obrazovku a uviděl fotografii. Musela být pořízena včera večer po škole. Dosvit
zapadajícího slunce po dešti působil obzvláště krásně a dodával scéně
nejednoznačnost. Dva mladíci jeli na kole a vítr jim nadouval školní uniformy,
čímž vykresloval jemnou, ale houževnatou energii, kterou mohou mít jen
šestnácti nebo sedmnáctiletí.
Štíhlý mladík na zadním sedadle lehce
zvedal hlavu a vypadal rozzlobeně, jako by huboval o něco vyššího chlapce před
sebou. Obočí měl lehce svraštělé, zatímco ten vepředu se bezstarostně a
rozpustile usmíval.
Všechno bylo tak akorát, jako plakát
k nějakému středoškolskému filmu o mladých.
Song Yan se na fotku podíval jen krátce,
než chladně poručil: „Smaž to.“
Malý tlouštík vypadal ztrápeně. „Ale
fotografický klub ji zveřejnil na Tieba v soutěži o uměleckou fotografii.“
„A co je mu do toho?“ Xia Zhiye přejel
několikrát prsty po displeji, otočil tlouštíkův telefon směrem k sobě a
řekl: „Kontaktuj moderátora a řekni mu, aby to smazal. Neměli by narušovat
soukromí ostatních.“
Malý tlouštík něco ukřivděně zabručel na
souhlas, jenže vzápětí si všiml, že Xia Zhiye tu fotku uložil do telefonu a
dokonce ji přes jeho účet poslal sám sobě.
Tlouštíkovo obočí vyletělo až
k vlasům a Xia Zhiye lehce pozvedl koutky očí. „Co je? Nemůžu si snad
uložit fotku sebe sama?“
„Můžeš, jenže…“ Malý tlouštík zaváhal.
„Lorde Xia, víš, jak tu fotku fotograf pojmenoval?“
„Hm?“
„Útěk.“
„…“
Song Yan zvedl hlavu a zareagoval dřív,
než mohl Xia Zhiye odpovědět: „Jsou padlí na hlavu.“ Z jeho výrazu bylo
jasné, že dal definitivně sbohem pojmu „být milý“.
Malý tlouštík se snažil rychle
vysvětlit: „No lidé z fotografického klubu jsou prostě takoví, vždycky
vybírají jméno podle momentální nálady. Navíc naše škola přísně zakazuje školní
románky, takže i kdyby chtěl klub pořídit fotku s tímhle tématem, nemůže
vyfotit holku a kluka. Museli se spokojit s váma dvěma. Koneckonců jste
oba kluci, takže Liu Deqing k tomu nebude mít co říct.“
Xia Zhiye kývl. „Takže když je fotka se
dvěma kluky, není žádný problém s názvem?“
Malý tlouštík: „…“
Nejspíš to tak skutečně bylo.
„Je tedy nějaký problém, když si to
stáhnu jako důkaz kamarádství mezi mnou a mým novým spolubydlícím?“
Malý tlouštík: „…“ Nejspíš nebyl problém
ani s tímhle.
Xia Zhiyeova tvář byla výrazem
spravedlivého muže.
Song Yan byl příliš líný na to, aby se o
něj staral, takže jestli si to chce uložit, ať si to uloží, hlavně když to
nebude nikomu ukazovat.
Natáhl se po sáčku se snídaní a chystal
se pustit do jídla. Jenže jakmile ho otevřel, spatřil v něm horkou masovou
buchtu, z níž ještě kapal horký olej. Podvědomě se zamračil, sáček znovu
zaroloval a vrátil ho na původní místo. Poté vytáhl sešit s anglickou
slovní zásobou a začal se memorovat slovíčka.
Jako kdyby raději hladověl, než aby to
snědl.
Xia Zhiye si ho zboku prohlížel a
potichu se smál. Odkud se vzal, že je tak vybíravý?
Po skončení první hodiny vyrazil Xia
Zhiye na procházku bůhvíkam. Když se vrátil, přinesl s sebou krabičku
s mlékem a chlebem a postavil ji před Song Yana. „Prozatím ti to bude
muset stačit.“
Song Yan se chystal zeptat, odkud to má,
ale malý tlouštík se otočil, mrkl na něj a zašeptal: „Lorde Xia, která slečna
z které třídy ti to dala?“
Xia Zhiye se líně posadil a bezstarostně
odpověděl: „Ty dvě dívky ze třinácté.“
„Nuda,“ konstatoval malý tlouštík
zklamaně a otočil se zpět.
Zdálo se, že ty dvě dívky, které zmínil,
znal velmi dobře, jako by Xia Zhiye pravidelně přitahoval děvčata a všichni si
na to už zvykli. Navíc si dokonce troufl balit dvě holky najednou – opravdu si
zasloužil označení „playboy a hajzl“ s čtyřiceti
přítelkyněmi.
Song Yan byl přesvědčen, že jídlo
získané tímhle způsobem si vychutnat nedokáže, a tak bez výrazu mléko odstrčil.
„Díky, ale ne.“
„Nemáš hlad?“
„I kdybych měl hlad, nezašel bych tak
daleko, abych jedl tohle.“ Song Yan pokračoval v psaní, aniž by zvedl
hlavu. „Koneckonců se bojím zažívacích potíží.“
V jeho hlase byl z neznámých
důvodů slyšet slabý sarkasmus a chladný posměch.
Xia Zhiye se podíval na lahev mléka za
2,8 jüanů a chleba za 5,8 jüanů a zamračil se. Jak může být tenhle starý mladý
pán tak vybíravý?
Nemůže jíst tohle, nemůže jíst tamto…
Song Yan si mezitím napsal do svého
zápisníku jediné slovo: „Šmejd.“
Ten šmejd o tom neměl ani ponětí a
zajímalo ho jen to, co má tedy tomuto mladému pánovi sehnat k obědu.
Jakmile zazvonilo po poslední odpolední
hodině, objevily se dvě malé „slečny“ ze třinácté třídy u dveří třídy č. 1,
připravené doprovodit Xia Zhiyeho do jídelny.
Ten zvolna vyšel z učebny, a
zatímco si pohrával s mobilem, neuspěchaně si to namířil ven ze školy.
„Dneska budeme jíst venku.“
Shang Huai měl podezření, že se
přeslechl. „Nemáš peníze a chceš jíst venku?“
„Jídlo v jídelně je moc mastné a
nechutná dobře.“
Xia Zhiye ani nezvedl oči od hraní si
s telefonem.
Shang Huai: „?“
Peníze na školní jídlo se vybíraly jako
součást školného na začátku semestru a obvykle pokrývalo výdaje na jídlo na celý
semestr. Kdykoliv tedy Xia Zhiyeho dědeček kartu zablokoval, nemusel váhat,
protože věděl, že jeho vnuk hladovět nebude.
Xia Zhiye navíc neměl povahu mladého
pána a obvykle je zval na jídlo, když peníz měl, nebo s nimi chodil do
jídelny, když ne. Jak to, že byl najednou tak vybíravý?
Teď pravděpodobně vycítil podezření
Shang Huaie a Zhou Ziqiua, a tak dodal: „Song Yan toho včera moc nesnědl.“
„Aha, chápu.“ Shang Huaiovi se
rozsvítilo. Dávalo to smysl. Mladý pan Song takový byl, na první pohled bylo poznat,
že je vybíravý, že není zvyklý na jídlo z jejich jídelny. Nebylo se čemu
divit.
„Ale brácho Ye, znáš Song Yana teprve
pár dní, proč jsi tak pozorný?“
„No, koneckonců se kvůli mně zranil. A
včera mě zachránil, měl bych být ohleduplný.“
Mluvil rozumně a v jeho logice
nebyly žádné díry.
Shang Huai přikývl na znamení souhlasu.
„Tak proto. Koneckonců, Song Yan se kvůli tobě střetl s Liu Yuem, takové
přátelství je… Počkej, není to náhodou
Liu Yue tam vepředu?“
Xia Zhiye právě našel restauraci, odkud
si včera Song Yan objednával jídlo, a když uslyšel Song Huaiova slova, zvedl
oči a podíval se tím směrem.
Opravdu to byl Liu Yue.
Vypadal, jako by právě dohrál
basketbalový zápas místo vynechané hodiny. Čelo měl pokryté potem a svaly na
pažích se mu stále napínaly. Nevypadal, že má zrovna nejlepší náladu, a
basketbalový míč se v jeho ruce nemilosrdně znovu a znovu odrážel o zem,
jako by si vybíjel emoce.
Jeho přisluhovači vedle něj reagovali na
jeho náladu a snažili se ho utěšit: „Bratře Yue, nestojí ti za to rozčilovat se
kvůli někomu, jako je Song Yan. Je to ten druh boháče druhé generace, co nemá
žádný majetek, jinak by ho nepřeložili z Pekingu na Střední školu číslo
tři, ne?“
„To je pravda, takový ubožák. Buď ho
rodina nemá ráda, nebo dělal scény a měl špatné známky, takže ho žádná škola
nechtěla přijmout. Každopádně se někým takovým nemusíš zaobírat, rozhodně se
s tebou nemůže srovnávat. Není důvod být rozčilený.“
„Nemusíte to pořád omílat! Ty by ses na
jeho místě taky zlobil. Vždyť šlo jen o to, že omylem koupil padělané boty od
podvodníka, ne? Nebyl důvod bratra Yueho takhle přede všemi ztrapnit.“
„Přesně tak, a holky pořád melou o tom,
jak je strašně hezký. Kde sakra vidí nějakou krásu?“
„Dnešní holky na tyhle bledulky letí.
S postavou jako má Song Yan bych si s ním poradil třikrát. Ale když
už o tom mluvíš… bratře Yue, co kdybychom naplánovali, jak mu dát lekci?“
„Dát mu lekci?“
Skupina chlapců se dala do živé diskuze,
když se zezadu ozval známý líný hlas. Otočili se a spatřili Xia Zhiyeho, jak za
nimi nevzrušeně postává.
Liu Yue se naštval: „Co ty s tím
máš společného?“
„Já možná nic, ale…“ Xia Zhiye se
ušklíbl a zasmál se. „Ale zdá se, že to má co dělat s mým spolužákem.“
Liu Ye zvedl obočí. „No a?“
„No…“ Xia Zhiye udělal pár kroků vpřed a
zastavil se před Liu Yuem. Krátce se usmál a prohodil: „Znáš mě. Mám dobrou
povahu a charakter, a nemám žádné vady kromě toho, že bráním druhé. Snad ještě
to, že při rvačkách nehledím nalevo ani napravo a dokážu lidi snadno poslat do
nemocnice. Takže…“
Krátká pauza.
„Takže doufám, že můj spolusedící bude
mít od vás klid. Co si o tom myslíš, spolužáku Liu Yue?“
Xia Zhiye stál s jednou rukou
v kapse, zatímco druhou mu po poslední otázce lehce poklepal na rameno.
Měl mírně pozvednuté obočí a koutky očí mu lehce stoupaly nahoru. Odpolední
světlo se odráželo v jeho duhovkách a on se usmíval dobrosrdečným a
přátelským úsměvem.
Ruka na Liu Yuově rameni však byla ostrá
a kostnatá, dlouhé bílé prsty zaháknuté do širokého a pevného ramene. Xia
Zhiyeho výška s sebou přinášela pocit tísně, který nebylo možné skrýt.
A náhlá bolest, která se mu ozývala
v rameni, přiměla Liu Yueho, aby si vybavil scénu z loňského roku,
kdy na vlastní oči viděl, jak Xia Zhiye někoho poslal do nemocnice. Tehdy si
uvědomil, že u člověka před ním nejde jen o horkokrevnost. Liu Yue se nebál
drzých lidí, bál se těch, kteří nemají strach ze smrti, a k těm právě
patřil Xia Zhiye.
Liu Yue tak mohl jen překonat bolest,
zahledět se do protivníkových očí a chladně se zasmát: „Neměj strach, nestojí
mi za to prát se s takovým jemným a něžným mladým pánem.“
Měl by se spíš bát, že by nad ním
zvítězit nedokázal.
Xia Zhiye to ale neřekl nahlas, jen
spokojeně poplácal Liu Yueho po rameni. Přesně tak, svět je obrovský a vládne
v něm láska a mír. Nemysli pořád na zabíjení a bojování. Měl bys být jako
já, tichý a hodný chlapec. Nebylo by to skvělé?“
Liu Yue, který původně nechtěl dělat
potíže, měl náhle opravdovou chuť se s někým porvat.
Žádné komentáře:
Okomentovat