– Obchod, o kterém člověk slýchá jen v legendách. –
Song Yan chvíli hleděl na kolo a pak se zeptal: „Můžu
vědět… proč je zářivě neonově růžové?“
Xia Zhiye zcela vážně odpověděl: „Protože chci, aby
v davu vyniklo.“
„…“
Tak to se mu opravdu povedlo. S takhle oslnivým
titanovým rámem v zářivě růžové by ho stačilo postavit doprostřed
nejrušnější křižovatky a dopravní policista by ho zahlédl na kilometry daleko.
Song Yan byl přesvědčen, že na to kolo nesedne, i
kdyby ho umlátili k smrti.
Jenže Xia Zhiye poplácal zadní sedátko. „Pojď. Tohle
je tvůj exkluzivní trůn.“
Celý vypadal jako hlavní hrdina z nějakého
tchajwanského romantického seriálu – pohledný delikvent, připravený získat
srdce všech dívek.
Kdyby tam stál kdokoliv jiný, nejspíš by na to kolo
okamžitě naskočil.
Song Yan však chladně odvětil: „Jdi do háje.“
Otočil se a chtěl zase odskákat po jedné noze pryč,
ale Xia Zhiye ho bez námahy chytil za zápěstí. „Nebuď takový. Kvůli tomu kolu
jsem utratil všechny svoje peníze a stejně se ti nelíbí.“
Mluvil tak bezstarostně, navíc poslední slabiku
nevědomky protáhl typicky jižanským způsobem. Znělo to skoro… skoro jako by se
s tím prohlášením mazlil.
Song Yan nikdy nevěřil, že se jednou dožije chvíle,
kdy ho skoro sto devadesát centimetrů vysoký výtržník bude držet za zápěstí a
roztomile přemlouvat. Ještě neuvěřitelnější však bylo…
…že to skoro zabíralo.
Cesta mezi školou a kolejemi by Xia Zhiyeovým zdravým
nohám zabrala pár minut. Neměl jediný důvod koupit kolo. A bylo až příliš
očividné, pro koho ho pořídil.
Navíc si Song Yan vzpomněl, že ve třídě nedal Xia
Zhiye dohromady ani třicet jüanů. Kdyby byl vybíravý a stěžoval si, bude
vypadat jako nevděčník. Takže…
Otočil se a střetl se s Xia Zhiyeho párem očí,
které doslova vypínaly druhým mozky.
„…“
Co jsem komu v minulém životě provedl?
Bez výrazu vytáhl z kapsy velkou roušku, zakryl
si jí polovinu obličeje a mlčky si sedl na zadní sedátko.
„Jeď.“
Xia Zhiye pohlédl na to jediné, co bylo z jeho
obličeje vidět – mandlové oči. Přímo z nich vyzařovalo: „Jsem připraven zemřít hanbou.“
Neubránil se smíchu.
Takže toho malého kulhajícího tvorečka jde vlastně
docela snadno ukecat.
Navíc…
Navíc má ostrý jazyk, ale měkké srdce. Například dnes ve třídě. Jasně poznal, že Song Yan pochopil jeho situaci, a proto mu beze slova hodil peněženku, aby mu pomohl. Přitom se tvářil, jako by si Xia Zhiye půjčil obilí a vrátil prázdné slupky. Pro koho vlastně tu tsundere1
Xia Zhiye si na něco vzpomněl.
Šlápl do pedálů a mimochodem poznamenal: „Kdy ses
fotil na občanku? Na té fotce vypadáš docela roztomile.“
„…“ Song Yan úplně ztuhl.
„Do prdele! Xia Zhiye! Ty jsi fakt nemocnej!“
Přesně ve chvíli, kdy chtěl seskočit z kola, Xia
Zhiye prudce šlápl do pedálů. Zářivě růžové kolo vystřelilo vpřed, prosvištělo
alejí ke školní bráně a zanechalo za sebou jen hlasitý jekot kolemjdoucích
dívek…
…a Song Yanův vzácně slyšitelný, ničím nekontrolovaný
vzteklý řev.
Xia Zhiye cítil, jak mu Song Yan zezadu pevně svírá
cíp školní uniformy a koutky úst se mu zvedly.
Usmál se tím svým bezstarostným, lehce drzým úsměvem.
Přesně tak.
Mnohem hezčí je, když člověk nadává bez zábran.
…
Po návratu na koleje se Song Yan pořád tvářil kysele.
„Kolik stálo to kolo? Vrátím ti peníze.“
„Koupil jsem ho sám. Proč bys mi něco vracel? A stejně
nebylo nijak drahé,“ odpověděl Xia Zhiye zcela ledabyle během převlékání.
Song Yan si myslel své. Kluci v jejich věku měli
silnou hrdost. Určitě to říkal jen proto, že se styděl přiznat pravdu, takže
dál nenaléhal.
Některé věci se prostě nedají říct přímo, jinak by
člověk toho druhého ranil. Musí se na to jít pomalu.
Xia Zhiye samozřejmě vůbec netušil, co se Song Yanovi
honí hlavou, jen si říkal, že ten jeho „ostrý jazyk, ale měkké srdce“ jsou
vlastně docela roztomilé.
Přinesl mu sklenici teplé vody, položil ji na stůl a
odešel navštívit pokoj třídy č. 13.
…
Když vešel dovnitř, Shang Huai a Zhou Ziqiu se právě
řehtali nad mobilem.
Jakmile ho uviděli, okamžitě ho přivítali. „Přišel jsi
akorát! Zrovna jsme dočetli všechny drby o Song Yanovi a Liu Yueovi. To byla
paráda! Vidět Liu Yua udělat ze sebe takového idiota, to muselo být úžasný!“
„Jo! Na školním fóru se mu každý směje. Píšou, že má
mizerný charakter.“
„A dobře mu tak! Pořád se tváří jako pupek světa, na
každého se dívá shora a ještě podvádí při basketu.“
„A pokaždé, když se před tebou vytahuje penězma, mám
chuť se smát. Kdybys jednou ukázal, jak bohatá je tvoje rodina, všichni by
omdleli.“
„Stačí,“ přerušil je Xia Zhiye líně. „Nejdřív mi
půjčte tři stovky.“
„Děda ti zase zablokoval kartu?“
„Jo.“
Shang Huai si povzdechl. „Tvůj děda je fakt zvláštní.
Ještě jsem nepotkal nikoho, koho by tak bavilo blokovat bankovní karty. Ale ty
jsi taky divnej. Normálně penězma neplýtváš, tak jak můžeš být na konci měsíce
úplně na suchu?“
Xia Zhiye pomalu zvedl pohled. „Když utrácím, kdy jsem
šetřil na vašem jídle nebo zábavě?“
Shang Huai okamžitě vytáhl peněženku.
„Brácho Xia, tady máš. Tři sta jüanů.“
Zhou Ziqiu se na ně podíval z horní palandy přes
okraj telefonu. „A proč sis nepůjčil od svého spolubydlícího? Takový bohatý
dědic je na tom určitě líp než my dva obyčejní pracující.“
„Protože vy dva se mnou žijete už od základky a celou
dobu mě vysáváte.“
„To je pravda.“
Xia Zhiye schoval peníze do kapsy a měl se
k odchodu.
Vtom se Zhou Ziqiu zamračil: „Vypadáš nějak bledě.“
„Fakt? Brácha Xia je normálně dost světlý…“
Shang Huai natáhl hlavu a pak překvapeně zamrkal. „Máš
pravdu. Dokonce ani rty nemá červené.“
Natáhl ruku a sáhl mu na čelo.
„Sakra. Jsi nějaký horký.“
Xia Zhiye mávl rukou. „Asi na mě něco leze.“
Včera odpoledne zmokl při rvačce, večer pak
v dešti nesl Song Yana do nemocnice. Dnes jel na kole schválně tak, aby ho
chránil před větrem. Nebylo divu, že onemocněl.
„Tak si nezapomeň dojít na ošetřovnu pro léky.“
„Možná později.“
Zhou Ziqiu viděl, že se Xia Zhiye chystá nemoc
jednoduše „přespat“, a tak ještě dodal: „Jestli to hodláš řešit spánkem, tak
prosím. Ale na první pohled je vidět, že tvůj spolubydlící je rozmazlený mladý
pán, o kterého se od malička všichni starali. Vypadá křehce a fyzicky slabě.
Hlavně ho nenakaž.“
Xia Zhiye se na okamžik zarazil.
Pak přikývl.
„Máš pravdu. Kdybych nakazil vás dva, byla by to vůle
nebes. Ale kdyby onemocněl Song Yan… to by opravdu nebylo dobré.“
S tím odešel.
Shang Huai a Zhou Ziqiu: „…“
„Xia Zhiye, ten starej hajzlík, nás zahodil kvůli
lásce!“
Když se Xia Zhiye vrátil na pokoj, Song Yan si právě
objednával večeři. S hlavou sklopenou k telefonu něco vyťukával do
displeje a jakoby mimochodem se zeptal: „Nedokážu objednat dost, abych dosáhl
na minimální částku pro rozvoz. Co si dáš k jídlu?“
Xie Zhiye si svlékl triko, hodil ho přes opěradlo
židle a sáhl pro nové s dlouhým rukávem. „Pro mě nic, mám ještě něco na
práci a musím na chvíli ven.“
Song Yan se chtěl zeptat, co má za práci, ale pak si
uvědomil, že si zatím nejsou tak blízcí, a jen tiše zamručel: „Hm.“
Dál se nevyptával. Odložil ale telefon a rozhodl se
objednat si až později. Nevěděl totiž, jestli má Xia Zhiye dost peněz na
večeři.
Při té myšlence si vzpomněl na to, co říkala Ruan Tian
o stipendiu za přijímací zkoušky.
Položil ruce na stůl.
Dvakrát poklepal klouby prstů.
Pak znovu vzal telefon a otevřel chat s Shen Jiayanem.
[YAN]: Máš ještě tu sbírku základních
pojmů a typických chyb, kterou ti v prváku dal ten slavný učitel?
[Nejsladší
jahůdka na světě]: Tištěnou už ne, ale mám pořád elektronickou verzi. Proč?
[YAN]: Pošli mi ji.
[Nejsladší
jahůdka na světě]: Tobě je taková základní látka úplně k ničemu. Na co ji
chceš?
[YAN]: O to se nestarej.
Prostě mi ji pošli na email.
[Nejsladší
jahůdka na světě]: Dobře.
Song
Yan soubor stáhl. Po jedné noze doskákal do tiskárny v přízemí kolejí.
Shen
Jiayan byl také skutečný bohatý dědic, jenže jeho známky patřily rok co rok
k nejhorším ve škole. Po rozdělení tříd se při měsíčních testech jen těsně
držel kolem druhé hranice přijetí na vysokou školu.2 Jeho rodiče začínali panikařit.
Zaplatili obrovské peníze nejlepšímu pekingskému učiteli, který vytvořil soubor
studijních materiálů a do jedné knihy shrnul základní pojmy jednotlivých
předmětů. Nečekaně právě díky ní Shen Jiayan při závěrečných zkouškách prolezl
až na samý konec první linie.
Od té
doby tu knihu nazýval svou záchrannou biblí.
Song
Yan byl přesvědčený, že vzhledem k Xia Zhiyeho špatnému přístupu ke škole budou
jeho základy ještě slabší než Shen Jiayanovy.
Kdyby
se tento materiál naučil… mohly by být výsledky překvapující. Stačilo by
zvládnout padesát až šedesát procent obsahu. V prostředí Střední školy č.
3 by nebylo nereálné získat stipendium za největší studijní zlepšení.
Nešlo
přitom o to, že by Song Yan rád pomáhal lidem, jen o to, že Xia Zhiye odmítl
přijmout peníze za kolo. Mohl mu to vrátit jedině tímto způsobem. Ve vztazích
totiž, podle Song Yana, bylo to nejdůležitější nezůstat si nic dlužni.
Jen
když si lidé nic nedluží, nevznikne mezi nimi pouto, které by nešlo snadno
přerušit.
…
Xia
Zhiye měl v plánu stavit se na ošetřovnu a koupit si nějaké léky, jenže
sestra mu změřila teplotu.
38,9°.
Vyděsila
se natolik, že ho okamžitě odvezla do nemocnice.
Odběry
krve.
Laboratorní
testy.
EKG.
Celé
kolečko vyšetření, jen aby nakonec lékař konstatoval, že jde jen o obyčejné
nachlazení doprovázené horečkou.
Školní
sestra si oddechla, několikrát mu zopakovala, aby odpočíval, a pak ho poslala
zpátky na kolej.
Venku
už byla úplná tma, mrholilo a chladný podzimní vítr zesiloval. Xia Zhiye,
kterému předtím skoro nic nebylo, se najednou začal cítit opravdu špatně. Chtěl
se jen vrátit a okamžitě usnout. Jakmile ale otevřel dveře pokoje, uvítala ho
vůně teplého jídla. Song Yan stál u stolu a rozbaloval krabičky s večeří.
Po zaslechnutí dveří se jen letmo podíval jeho směrem, pak sklopil oči a
lhostejně řekl: „Objednal jsem toho moc. Jestli jsi ještě nevečeřel, najezme se
spolu.“
Xia Zhiye vlastně vůbec
neměl chuť k jídlu, ale už dobře poznal Song Yanovu povahu. Kdyby teď
odmítl... už by podobnou nabídku nejspíš nikdy nedostal.
Usmál se. „Zrovna jsem
dostal hlad.“
Pak vytáhl tři sta jüanů,
odpočítal třicet a podal je Song Yanovi. „Odpoledne jsi zaplatil za Zhang
Mianmiana. Vrátím ti to.“
Song Yan se zamračil.
Odpoledne přece Xia Zhiye těch třicet jüanů neměl, tak kde najednou vzal tři
sta?
Právě když o tom přemýšlel,
všiml si natažené ruky. Na vnitřní straně lokte byla jasně červená tečka.
„Co je to?“
„Co?“
Xia Zhiye sledoval jeho
pohled a teprve pak si všiml vpichu po odběru krve. Malá modročervená tečka
byla na jeho bledé kůži nepřehlédnutelná. Nechtěl však, aby Song Yan zjistil,
že dostal po včerejším dnu horečku, protože ho nesl do nemocnice. Proto
ledabyle odpověděl: „Asi jsem se někde píchnul.“
Průhledná lež. Taková,
kterou se obelhávají jen děti.
Song Yan netrpělivě zvedl
hlavu a pohled mu padl na Xia Zhiyeho rty. Vzpomněl si, že byly předtím
přirozeně sytě červené, ale teď měly nezvykle světlou barvu. Skoro bez krve.
Čím déle se díval, tím víc
měl pocit, že něco nesedí. Chtěl se zeptat, ale připadalo mu, že by se příliš
vměšoval.
Jenže protože se nezeptal…
cítil zvláštní tíseň.
Právě váhal, když se
z chodby ozval hlas: „Brácho Xia, máme problém! Pojď na chvíli ven!“
„Volá mě Shang Huai, nejdřív
půjdu za ním. Jestli máš hlad, klidně začni beze mě.“
S tím odešel, jenže
přitom zavadil o židli a z kapsy kalhot něco vypadlo. Ani si toho nevšiml,
ale Song Yan se sehnul.
Chtěl mu to vrátit, jenže
když předmět vzal do ruky… ztuhl.
Byl to zmačkaný leták a přes
pomačkaný papír prosvítalo několik slov dopsaných propiskou. Pod prsty se mu
jasně rýsovalo slovo „krev“.
Rozložil papír a četl:
Dobře placené brigády – hledáme zájemce.
Placený odběr krve: 300 jüanů za odběr.
Akt pro malíře:
500 jüanů pro zákazníka.
Manželský pár hledá dárce spermatu/pomoc
s početím.
Vysoká odměna, osobní
pohovor. Kontakt 138xxxxxx
Takový starý, temný druh obchodu,
o kterém člověk slýchá jen v legendách!3
Tři sta jüanů. Červená tečka po jehle. Bledé rty. Takže takhle to bylo…
Song Yan nevědomky svraštil
obočí. Po dlouhé chvíli leták pečlivě složil a vrátil ho přesně tam, kde ležel.
Pak odemkl telefon, aby otevřel
aplikaci na rozvoz jídla.
Do vyhledávání napsal: Restovaná vepřová játra.4 - Další -
Žádné komentáře:
Okomentovat