Text je upraveným přepisem originálního překladu od Tadomi.
Wei WuXian by si rád umyl obličej, aby si mohl prohlédnout skutečné rysy své nové tváře, ale v místnosti nebyla žádná voda. Ani na pití, ani na umývání. Jedinou nádobu, tvarem podobnou lavoru, odhadoval spíš za účelem toalety než očisty.
Strčil do dveří, ale byly zajištěné západkou. Nejspíše mu chtěli zabránit potulovat se po venku.
Nic z toho, co dosud viděl, ho nepřimělo těšit se ze své reinkarnace. Došlo mu, že v této situaci by si stejně dobře mohl sednout do pozice lotosového sedu a v meditaci si zvyknout na svůj nový příbytek. Učinil tak. Čas plynul a noc minula. Když otevřel oči, mezi dveřmi a okny dovnitř škvírou pronikaly sluneční paprsky. Zkusil se postavit a projít se, ale pořád cítil závrať.
Wei WuXian byl zmatený. Mo XuanYuova duchovní moc nestála za zmínku, natož aby mu mohla v čemkoliv bránit, takže by neměl být žádný důvod k tomu své nové tělo plně neovládat.
Vtom mu zakručelo v břiše a on si uvědomil, že jeho problémy se vůbec netýkají duchovní síly. Tohle tělo nepraktikovalo inedii[1] a bylo jednoduše hladové. Pokud se hned teď alespoň neprohrabe odpadky a nenajde něco k jídlu, možná se z něj bude prvním zlým duchem, který po příchodu na svět zemře hlady.
Wei WuXian zvedl nohu a chystal se rozkopnout dveře, když najednou zaslechl kroky. Někdo zabušil na dveře a zabručel: „Jídlo!“
Nicméně dveře se neotevřely. Wei WuXian sklonil hlavu a u dolního okraje veřejí spatřil miniaturní dvířka, která se otevřela. V nich se objevil malý tác s několika miskami.
Sluha venku na něj znovu zavolal: „Hej! Na co čekáš? Až dojíš, dej misku ven!“
Ta dvířka byla o něco menší než dvířka pro psy. Člověk by se jimi neprotáhl, ale tác s miskami prostrčili snadno. Byla na něm dvě misky jakéhosi jídla a jedna nevábná porce rýže.
Wei WuXian si hrál s hůlkami, které našel zapíchnuté do rýže, a cítil hořkost.
Patriarcha YiLingu se vrátil do světa smrtelníků a čeho se mu dostalo jako prvního? Kopnutí a nadávek, nemluvě o zbytcích, které mu servírovali jako jídlo na uvítanou. Kde byla krev a krveprolití, kterou si s ním lidé spojovali? Nemilosrdné zabíjení? Naprostá destrukce? Kdo by mu uvěřil? Byl bezbranný jako tygr na rovině, drak na mělčině, fénix bez peří. Přišel o svou pověst a ponižovali ho lidé slabší než on.
Sluha venku znovu promluvil, tentokrát se smíchem. „A-Ding[2]! Pojď sem!“ Z dálky odpověděl sladký dívčí hlas: „A-Tongu,[3] zase neseš jídlo tomu uvnitř?“
A-Tong nespokojeně mlaskl: „Proč bych jinak chodil na tenhle prokletý dvůr?“
Hlas A-Ding zazněl blíž, skoro přede dveřmi. „Nosíš sem jedno jídlo denně a nikdo nekontroluje, jak moc jsi lenivý. Tak jednoduchá práce a přesto si stěžuješ? Podívej se na mne. Mám tolik práce, že se nemůžu jít ani ven pobavit.“
„Donášet mu jídlo není moje jediná práce,“ stěžoval si A-Tong. „A jak se můžeš odvážit jít ven? Když je venku tolik chodících mrtvých, všichni se zamykají doma.“
Wei WuXian si dřepl u dveří a během jídla poslouchal pokračující rozhovor. Vypadalo to, že ve vesnici Mo už nějakou dobu nebyl klid. Chodící mrtví, jak už název napovídal, byly mrtvoly se schopností se pohybovat, druh oživlého těla nízkého řádu. Pokud takto oživený zesnulý nepociťoval ve chvíli smrti silnou zášť, obvykle měl prázdné oči a pomalé pohyby. Nebyli příliš nebezpečné, ale stačilo to na vystrašení obyčejných lidí. Obzvláště nepříjemný byl jejich nakyslý zápach, ze kterého se zvedal žaludek.
Pro Wei WuXiana to byly ty nejposlušnější loutky. Když zaslechl, jak se o nich zmínili, zaplavil ho pocit něčeho důvěrně známého.
Zdálo se, že se A-Tong za dveřmi ušklíbl. „Pokud chceš jít ven, budeš mě muset vzít sebou, abych tě mohl chránit…“
„Ty? Ochránit mě?“ odpověděla A-Ding. „Přestaň se chvástat. Copak ty věci dokážeš porazit?“
„Pokud je nedokážu porazit já, nedokáží to ani ostatní,“ odvětil A-Tong stroze.
A-Ding se zasmála. „Jak víš, že to ostatní nedokážou? Já ti něco řeknu – dneska do vesnice Mo přišli nějací kultivátoři. Slyšela jsem, že jsou z velmi slavného klanu! Paní s nimi zrovna jedná v sále a celá vesnice přihlíží. Copak neslyšíš ten hluk? A navíc, nemám čas tady s tebou lelkovat, ještě by mi přidali práco.“
Wei WuXian nastražil uši. A opravdu, z východní strany domu byl slyšet tlumený ruch většího množství lidí. Chvíli přemýšlel, pak prostě vstal a vší silou kopl do dveří. S hlasitým zaduněním povolily.
Sloužící A-Ding a A-Tong spolu zrovna flirtovali, když v tom se dveře rozletěly. Oba dva zaječeli leknutím. Wei WuXian odhodil nedojedenou misku rýže a vyšel ven. Trhl sebou, nezvyklý na jasnou sluneční záři. Zaclonil si oči a na okamžik je zavřel.
A-Tong ječel ještě hlasitěji než A-Ding, ale když se konečně pořádně podíval a zjistil, že je to jen Mo XuanYu, člověk, kterého mohl každý beztrestně ponižovat, kuráž se mu vrátila. Došlo mu, že před A-Ding právě ztratil důstojnost a chtěl ji získat zpět. A tak přiskočil a mával rukama, jako by odháněl psa. „Kšá, Kšá! Co děláš venku?“
Choval se k němu hůř než k žebrákovi, hůř než k obtížnému hmyzu. Veškeré služebnictvo rodiny Mo se takhle chovalo, protože jim to nikdo nezakázal.
Wei WuXian A-Tonga zlehka nakopl, srazil ho na zem a zasmál se. „Jak se pouhý poslíček opovažuje takhle ponižovat ostatní?“
S těmi slovy se otočil a zamířil za hlasy lidí. Ve Východní síni a kolem ní se tísnil malý dav. Zrovna když Wei WuXian vstoupil na dvůr, nějaká žena promluvila tak, že její hlas přehlušil okolní šum. „Člen mladší generace naší rodiny býval také kultivátor…“
To musela být paní Mo, která se snažila navázat pouto s příchozím klanem kultivátorů.
Wei WuXian nečekal, až domluví, rychle se protáhl davem do síně a zazubil se. „Tady, tady! To jsem já!“
V síni seděla dáma středního věku s dobře udržovanou tváří a v extravagantním oděvu. To byla paní Mo. Její manžel seděl níž než ona a naproti nim sedělo pár mladých chlapců v bílých róbách.
Kvůli zanedbanému podivínovi, který se náhle zjevil uprostřed davu, všechno ztichlo. Ale Wei WuXian bez známky studu pokračoval, jako by si napjaté atmosféry vůbec nevšiml. „Kdo mě to předtím volal? To jenom já jsem tu býval kultivátor!“
Na tváři měl stále přehnaně tlustou vrstvu pudru, ten se drobil a při úsměvu z něj opadával.
Jeden mladší kultivátor se už už chystal rozesmát a vyrazil ze sebe tlumené „pffff“, jak smích potlačoval. Okamžitě zvážněl, když mu další chlapec, nejspíše velitel celé družiny, věnoval nesouhlasný pohled.
Wei WuXian se za tím zvukem otočil a chlapce si prohlédl. Myslel si, že sluhové přeháněli, když mluvili o slavném kultivačním klanu, ale tady vážně seděli učedníci právě takového klanu.
Všichni mladí chlapci na sobě měli stejné hedvábné róby s lehkými rukávy a opasky, byli úhlední a ve své pohlednosti potěšením pro oči přihlížejících. Stačil pohled na jejich stejnokroj a bylo jasné, že byli z klanu Lan z Gusu. Musela to být přímo mladší generace pokrevných příbuzných rodiny Lan, protože všichni měli na čele na prst širokou stružku s vyšitým motivem oblaků.
Heslo klanu Lan z Gusu bylo Spravedlnost. Stužka na čele připomínala morální zásady a slušné chování, motiv oblaků byl oficiálním znakem rodiny Lan. Členové sekty, pocházející z jiných rodin, neměli právo jej nosit.
Wei WuXianovi trnuly zuby, kdykoliv spatřil někoho z jejich klanu. Ve svém minulém životě o jejich stejnokroji často smýšlel jako o smutečních šatech a proto si je nemohl splést.
Paní Mo zírala na původce rozruchu. Svého synovce už nějakou dobu neviděla a tak se teprve po delší chvíli vzpamatovala a uvědomila si, co je ten přehnaně nalíčený člověk zač.
V duchu zuřila, ale navenek nedala nic najevo, jen se naklonila ke svému manželovi. „Kdo ho pustil ven?“ ucedila tiše. „Ať ho ihned odvedou zpět!“
Její manžel se rychle usmál, a aby ji uklidnil, zvedl se a přešel k Wei WuXianovi s nepříjemným pohledem, připravený ho odtáhnout třeba násilím. Ale Wei WuXian se vrhl na zem a rukama i nohama se pevně přitiskl k podlaze. Nikdo ho nedokázal zvednout, i když si na pomoc zavolali sloužící. Tvář paní Mo čím dál více temněla a její muž se potil.
„Ty… zatracený blázne!“ obořila se na něj. „Pokud se hned nevrátíš, kam patříš, jen počkej! Budeš toho litovat!“
Všichni ve vesnici Mo věděli, že v rodině Mo žije mladý pán, který má o kolečko víc. Mo XuanYu se však ve své tmavé místnosti skrýval několik let, příliš vyděšený na to, aby vycházel ven. Když lidé uviděli, že jeho tvář a chování se podobá spíše zvířecímu, začali si mezi sebou šeptat s očekáváním dobré podívané.
Wei WuXian zvedl hlavu ze země.
„Pokud na tom trváte, pak odejdu. Ale! „ukázal prstem na MoZiYuana, „Ale řekněte mu, ať mi nejdřív vrátí všechno, co mi ukradl!“
Mo ZiYuan se ani v nejhorším snu nenadál, že ten bláznivý budižkničemu bude mít i po včerejším trestu odvahu dělat mu problémy. Tvář mu zbledla.
„To je nesmysl! Kdy jsem ti něco ukradl? Copak mám zapotřebí ti něco krást“.
„Je to tak,“ souhlasil Wei WuXian. „Ty jsi nic neukradl, ne, ty jsi mě přímo vykradl!“
Paní Mo stále mlčela, ale MoZiYuan byl natolik rozzuřený, že zvedl nohu ke kopanci. Ale jeden z chlapců v bílé róbě a s mečem u pasu jen mírně pohnul prstem a Mo ZiYuanovi podjela noha. Spadl na zem a místo kopnutí o Wei WuXiena jen zavadil nohou. Ale ten se i přesto odkutálel, jako kdyby vážně dostal kopanec. Navíc si rozevřel přední díl róby a všem ukázal zřetelný otisk nohy, který tam MoZiYuan zanechal při včerejším výprasku.
Všem bylo jasné, že Mo XuanYu se rozhodně nemohl kopnout sám. Vzalo-li se v potaz, že Mo ZiYuan byl vždycky prudký a arogantní, kdo jiný to mohl udělat? Rodina Mo, šeptali si lidé, byla ke svému vlastnímu pokrevnímu příbuznému až příliš krutá. Dobře si pamatovali, že když se poprvé vrátil, nebyl takhle šílený. To se muselo zhoršit, soudili, kvůli chování jeho rodiny.
Ale to hlavní, co je doopravdy zajímalo, byla stejně jen dobrá podívaná. A tohle divadlo bylo mnohem zajímavější, než samotní kultivátoři.
Paní Mo dosud Wei WuXiean ignorovala, protože se nechtěla zahazovat s bláznem. Pokus dostat ho ze síně nevyšel a jednu věc pochopila přesně. Mo XuanYu rozhodně nepřišel náhodou. Mysl měl jasnou jako sklo a naschvál se snažil rodinu znemožnit. Cítila směsici šoku a nenávisti.
„Udělal jsi tuhle scénu naschvál, že?“
Wei WuXian bezvýrazně odvětil: „Ukradl mi moje věci a já si je přišel vzít zpět. To se také počítá jako dělat scénu?“
Pod tolika pozornými pohledy okolostojících se ho paní Mo neodvážila uhodit, ani ho nechat vyvést. Hluboko uvnitř v ní bublal hněv, ale musela se přinutit k úsměvu.
„Krádež? Vykrádání? Pokud se ptáš na můj názor, je to trochu přehnané a nezdvořilé. Všichni jsme zde jedna rodina a on se chtěl nejspíš jenom podívat. A-Yun je tvůj mladší bratr, co je tedy špatného na tom, že si vzal pár tvých věcí? Jako starší bratr by ses neměl zdráhat mu jednu dvě hračky půjčit. Nakonec to přece není tak, že by ti je nechtěl vrátit.“
Chlapci z klanu Lan na sebe oněměle zírali. Vyrostli v kultivačním klanu a byli vystaveni jen a jen zdvořilosti a slušnosti. Pravděpodobně ještě nikdy nezažili takovou frašku a neslyšeli o takové podivné logice, jakou předvedla paní Mo. Wei WuXian se v duchu hystericky smál, zatímco natáhl ruku.
„Tak mi to vrať.“
Tvář Mo ZiYuana zrudla hněvem. Bylo pro něj samozřejmě nemožné cokoliv vrátit, neboť všechno buď vyhodil, nebo rozebral. A i kdyby toho schopný byl, jeho pýcha by mu to nedovolila.
„Mami!“ zakřičel a jeho pohled by mohl zabíjet. „Vážně mu dovolíš, aby se ke mně takhle choval?“
Paní Mo na něj upřeně hleděla a snažila se mu naznačit, aby celou situaci ještě nezhoršoval.
Ale Wei WuXian pokračoval.
„Nejenom že kradl moje věci, ale přišel mi je ukrást uprostřed noci. Všichni přitom vědí, že jsem na muže. Já jsem se snažil kvůli tomu nedělat potíže, ale on se zřejmě vůbec nestydí!“
Paní Mo to nevydržela, zalapala po dechu a vykřikla: „Jak se odvažuješ říkat něco takového před vesničany! Jaká nestydatost! A-Yuan je tvůj bratranec!“
Co se týkalo výtržností, byl Wei WuXian rozhodně mistr nad mistry. V minulosti musel mít na paměti své postavení, ale teď? Pro všechny byl stejně jen blázen, což znamenalo, že mohl dělat cokoliv a jakkoliv se mu zachtělo.
Zatáhl krk mezi ramena a vzdorovitě odsekl. „I když věděl, že jsem jeho bratranec, rozhodl se mne vyhledat, takže kdo je tady nestydatý? Jeho pověst mne nezajímá, ale proč musí kazit moji nevinnost? Rád bych si jednou našel dobrého muže!“
Mo ZiYuan ze sebe vydal hlasitý výkřik, popadl židli a začal s ní po něm máchat. Jak Wei WuXian uviděl, že se konečně neovládá, naschvál před ním uhýbal se a nakonec uskočil tak šikovně, že židle místo do něj udeřila do země a roztříštila se.
Dav lidí ve východní síni, který se dosud škodolibě radoval z ostudy rodiny Mo, se rozprchl hned po začátku boje. Wei WuXian vyrazil ke skupině chlapců z klanu Lan, kteří na tu scénu nevěřícně zírali, a ječel: „Všichni jste to viděli? Viděli? Ten zloděj mě ještě bude mlátit! Jaká bezcitnost!“
Mo ZiYuan ho pronásledovat a užuž by ho udeřil, když v tom se mu velitel chlapců postavil.
„Prosím, uklidněte se. Slova jsou mocnější, než zbraně.“
Když paní Mo viděla, že chlapec chrání toho pomatence, přinutila se k ostražitému úsměvu. „Tohle je syn mé mladší sestry. Není příliš bystrý, každý tady ve vesnici ví, že je pomatený a často mluví o podivných věcech, které nemůžete brát vážně. Pane kultivátore, prosím…“
Než větu stihla dokončit, Wei WuXian vystrčil hlavu zpoza chlapcových zad a zadíval se na ni. „Kdo říká, že mě nemáte brát vážně? Jen si příště zkus, něco mi ukrást. Uděláš to jednou, useknu ti jednu ruku!
Mo ZiYuana přidržoval jeho otec, ale po těch slovech ho znovu ho ovládl hněv a chtěl se na Wei WuXiena vrhnout. Ten na nic nečekal, rychle se prosmýkl ven ze síně. Chlapec za ním okamžitě zastoupil vchod a vážným tónem změnil téma.
„Na noc si tedy vypůjčíme Západní dvůr. Prosím, nezapomeňte na nic z toho, o čem jsme mluvili. Po setmění zavřete všechna okna, nevycházejte ven a co hlavně – nechoďte do dvora.
Paní Mo se třásla skrývaným hněvem. „Jak si přejete“.
Mo ZiYuan tomu nemohl uvěřit. „Mami! Ten blázen mne urazil před tolika lidmi a ty řekneš jen tohle? Předtím jsi mi říkala, říkala jsi mi, že je to jenom…“
„Buď zticha!“ rozkázala mu. „Nemůžeš s tím počkat, až budeme v soukromí?“
Mo ZiYuan nebyl nikdy v takové situaci a nikdo ho nikdy takhle neznemožnil. Pokárání jeho matky celou situaci ještě zhoršilo. Byl plný nenávisti a poháněla ho jediná myšlenka: Ten pomatenec dneska pojde!
Když Wei WuXian dokončil své představení, vyšel ze dveří domu rodiny Mo a prošel se jen tak po vesnici. Ačkoliv ho sledoval nespočet lidí, ve skutečnosti si užíval každou sekundu. Konečně si uvědomil, jaké potěšení je být pomatencem. Dokonce se mu zalíbilo i líčení, připomínající oběšeného ducha. Skoro litoval, že si ho bude muset smýt. Upravil si vlasy a podíval se na svá zápěstí. Nezdálo se, že by se některá z ran zahojila, což znamenalo, že kletba pravděpodobně neuznala tak mírnou podobu pomsty.
Vážně bude muset celou rodinu Mo vyhladit? Upřímně řečeno… nebyl by to příliš obtížný úkol.
Wei WuXian se prošel zpět na Západní dvůr rodiny Mo. Na hřebenu střechy stáli učedníci klanu Lan a o něčem s vážnou tváří diskutovali.
Klan z Gusu v minulém životě přispěl velkou měrou k obléhání jeho sídla, ale v té době se ještě mladší učedníci ani nenarodili, nebo byli příliš malí. Nebyl důvod je nenávidět a tak se Wei WuXian rozhodl zůstat a pozorovat, co mají v plánu. Netrvalo dlouho a naplnil ho podivný pocit
Proč jen mu ty třepotající se černé prapory na vršku střech přijdou povědomé?
No ano! Tento typ praporů se nazýval Vlajka, lákající duchy. Když byl připevněn na živého člověka, přilákal všechny zlé duchy, záštiplné duše, chodící mrtvé a běsnící bytosti z okolí, aby na dotyčného zaútočili. Takový člověk se proměnil v živý terč, proto se praporu říkalo i Terčový prapor. Dal se zavěsit i na dům, pokud v něm byli živí lidé. Potom se cíl útoku rozšířil na všechny uvnitř domu. A protože oblast, ve které byl prapor umístěn, obklopovala zlá energie, říkalo se mu také Prapor černého větru. Pokud učedníci vytvořili formaci vlajek na Západním dvoře a všem zakázali se přiblížit, znamenalo to, že sem chtějí přilákat všechny chodící mrtvé a polapit je naráz.
Co se týkalo praporů a proč mu přišly povědomé… jak by neměly? Tvůrce Vlajek, lákající duše nebyl nikdo jiný než on sám, Patriarcha z YiLingu. Možná ho svět kultivace navenek nenáviděl, ale pořád používali jeho vynálezy.
Jeden z učedníků na střeše ho spatřil, jak se potuluje kolem a promluvil:
„Prosím, vraťte se. Sem byste neměl chodit“.
Ačkoliv ho vyháněli, bylo to z laskavosti, a učedníkův tón se také lišil od tónu služebnictva a rodiny Mo. Wei WuXian využil jeho nepozornosti, rychle vyskočil a popadl jeden z praporů.
Učedníka to vyděsilo, seskočil na zem a začal ho pronásledovat.
Wei WuXian utíkal a ječel, s rozcuchanými vlasy a máchajícíma rukama vypadal jako opravdový pomatenec. „Nevrátím to, nevrátím! Chci tu věc, chci to!“
Učedník ho chytil po pár krocích a popadl ho za paži. „Pokud to nevrátíš, budu tě muset uhodit!“
Wei WuXian držel prapor a nebyl ochotný se ho vzdát. Celé to pozdvižení zaslechl velitel chlapců, který měl na starosti vytváření formace, a zlehka seskočil ze střechy.
„JingYi[4], přestaň s tím. Nevyváděj a prostě mu ten prapor vezmi.“
„SiZhui[5], já bych ho ve skutečnosti neuhodil!“ ohradil se Lan JingYi. „Podívej se, jak nám zbortil formaci praporů!“
Během té přetahované stihl Wei WuXian Vlajku lákající duše zkontrolovat. Symboly byly nakresleny správně a zaříkávadla byla kompletní. Nebyly tam žádné chyby, takže se při použití nic nepokazí. Ale člověku, který prapor kreslil, chyběly zkušenosti, takže to přiláká jen zlé bytosti a chodící mrtvé z okruhu pěti li.[6] To by však mělo na tak malém místě, jako je vesnice Mo, stačit.
Lan SiZhui se na něj usmál. „Mladý pane Mo, připozdívá se a my brzy začneme s chytáním chodících mrtvých. V noci to bude nebezpečné, takže bude nejlepší, když se vrátíte k sobě do pokoje.“
Wei WuXian si ho prohlédl. Mladík byl slušný a upravený, s důstojným vzezřením, a mírně se usmíval. Wei WuXian si ho sám pro sebe schválil. Formace praporů byla organizovaná a mladíkovo chování tak zdvořilé, že v něm rozpoznal učedníka s ohromujícím potenciálem. Zajímalo ho, kdo v tak konzervativním klanu, jako byl Lan, tohoto mladšího vychoval.
Lan SiZhui znovu promluvil. „Ten prapor…“.
Než větu dokončil, Wei WuXian hodil Vlajku lákající duše na zem a odfrkl si. „Je to jen kus látky, co je na něm tak důležitého? Já umím malovat mnohem lépe!“
Sotva prapor zahodil, vyřítil se pryč. Chlapci, kteří stáli na střeše a pozorovali celý ten povyk, málem smíchy popadali dolů, když uslyšeli ta absurdní slova.
Lan JingYi se také napůl nahněvaně uchechtl a Vlajku lákající duše zvedl.
„To je ale šílenec“.
Wei Wu Xian se dál bezcílně toulal po okolí a nakonec se přesunul zpět na malý dvůr, který patřil Mo Xuan Yuovi. Ignoroval rozbitou západku a nepořádek na zemi, vybral si relativně čisté místo a znovu se posadil do lotosového sedu.
Než však mohl nastat nový den, z meditace ho vytrhl hluk z venku. Za doprovodu výkřiků a jekotu se rychle blížily nějaké kroky. Wei WuXian uslyšel dokola opakovat několik podobných vět:
„Vrazte dovnitř a vytáhněte ho ven!“.
„Předejte ho úředníkům!“
„Co tím myslíš, předejte ho úředníkům? Rovnou ho umlaťte!“
Wei WuXian otevřel oči, jen aby spatřil, že pár sluhů už vešlo dovnitř. Celý dvůr osvětlovaly plameny plameny pochodní. Někdo vykřikl:
„Odtáhněte toho šíleného vraha do Hlavní síně, ať zaplatí vlastním životem!“
Wei WuXian si nejdřív pomyslel, že se něco pokazilo s praporovou formací, kterou chlapci připravili. Jeho vynálezy se musely používat nesmírně opatrně, jinak hrozilo neštěstí. Proto také osobně zkontroloval, zda chlapci nakreslili všechny znaky správně.
Chopil se ho pár silných rukou. Wei WuXian se bez protestů nechal vléct přes nádvoří. Ve Východní síni to bzučelo jak v úle, bylo tu snad ještě víc lidí než včera - celá vesnice Mo a všechno služebnictvo a příbuzní rodiny. Někteří byli ještě ve spodní vrstvě prádla a neučesaní, jak spěšně vstali z postele. Vypadali vyděšeně.
Paní Mo seděla zhroucená na svém místě, jako by se zrovna probrala ze mdlob. Na tvářích měla zaschlé stružky slz a oči se jí leskly. V okamžiku, kdy Wei WuXiana vtáhli dovnitř, její žalostný pohled se změnil v čirou nenávist.
Na zemi před ní leželo tělo člověka, zakryté bílou látkou. Jen hlava byla nezakrytá. Lan SiZhui a ostatní chlapci se s pochmurným výrazem skláněli se nad tělem a hovořili spolu tlumeným hlasem. Jejich slova se přesto donesla až k Wei WuXianovi.
„…od objevení těla uplynuly sotva tři minuty.“
„Jakmile jsme přemohli chodící mrtvé, spěchali jsme ze Západního dvora do Východního. Na půl cesty jsme našli tohle tělo.“
Mrtvola patřila bezpochyby Mo ZiYuanovi. Wei WuXian ho nejdřív jen přelétl letmým pohledem, ale pak se očima vrátil k jeho tváři a zkoumavě si ji prohlížel.
Tvář mrtvého nesla viditelném rysy jeho bratrance, a přece byla jiná. Lícní kosti měl hluboko propadlé, oči vytřeštěné a kůži zvrásněnou. V porovnáním s mladistvým vzhledem Mo ZiYuana to bylo jako hledět na jeho o dvacet let starší kopii. Vypadalo to, jako by z jeho těla vysáli krev a maso, a zbyl jen kostlivec potažený tenkou vrstvou kůže. Pokud byl Mo ZiYuan před smrtí nevzhledný, nelichotivá podoba starce to jen zhoršila.
Wei WuXian si stále prohlížel tělo, když v tom se k němu paní Mo bez varování vrhla s lesknoucí se čepelí v ruce. Li SiZui jí dýku mrštně vyrazil. Než měl šanci se ozvat, paní Mo na něj zavřískla:
„Můj syn zemřel strašnou smrtí, zasloužím si pomstu! Proč mi v tom bráníte?“
Wei WuXian se už podruhé ukryl za Lan SiZhua. Dřepl si a zpoza jeho zad ji oslovil. „Jak se tragická smrt tvého syna týká mě?“
Lan SiZhui byl minulý den svědkem Wei WuXianovy scény ve Východním dvoře, navíc si pak si o něm od ostatních vyslechl spoustu povídaček. Možná některé přeháněly, ale i tak cítil k tomu chorému člověku hluboký soucit a nemohl si pomoct, aby se nepostavil na jeho stranu.
„Paní Mo, podle stavu vašeho syna je jasné, že z něj byla vysáta krev a maso, což znamená, že ho zabila nějaká zlá bytost. Nemohl to být on“.
„Ty nic nevíš!“ Paní Mo ztěžka oddechovala. „Otec toho pomatence byl kultivátor. Mohl se od něj naučit mnoho démonických kouzel!“
Li SiZhui se otočil na Wei WuXiana, který za ním stále dřepěl s hraným přihlouplým úsměvem.“
„Ehm, paní Mo, na toto tvrzení nemáte dostatek důkazů, takže…“
„Důkazem je můj syn!“ Paní Mo ukázala na tělo na podlaze. „Jen se sami přesvědčte!
A-Yuanovy ostatky samy ukazují na svého vraha!“
Wei WuXian nečekal, až to udělá někdo jiný, natáhl se a zvedl bílou látku, zakrývající mrtvého. Na Mo ZiYuanově mrtvole chyběla levá paže, byla čistě odseknutá hned pod ramenem.
„Vidíte to?“ hlas paní Mo zněl vítězně. „Všichni, co tu byli, slyšeli slova toho pomatence! Že pokud se A-Yuan znovu dotkne jeho věcí, usekne mu ruku…!“
Přemožena výbuchem vlastních emocí, zakryla si tvář a začala vzlykat. „Můj ubohý
A-Yuan… Ačkoliv nic špatného neudělal, nejdřív ho falešně obvinil a pak dokonce zabil. Ten pomatenec se dočista zbláznil!“
Zbláznil!
Už to byla pěkná řádka let, co Wei WuXian naposledy slyšel zrovna tuhle frázi ve spojení se svou osobou. Mimoděk na sebe ukázal, ale nemohl najít slova. Kdo tady byl víc chorý, on nebo paní Mo?
Když byl mladší, celkem často hovořil o vyhlazování rodin a klanů, o zabíjení tisíců lidí, prolévání řek krve a dalších krutostech. Ale většinou to byla jen prázdná slova. Pokud by skutečně dokázal vše, čím se chlubil, už dávno by ovládl celý svět kultivace.
Skutečným úmyslem paní Mo nebyla ani tak pomsta, chtěla jen najít oběť, na které by si mohla vylít svou zášť a bolest. Wei WuXian se s ní odmítl obtěžovat.
Chvíli nad něčím přemýšlel, pak rukou zajel do Mo ZiYuanových šatů na hrudi. Nějakou dobu tam cosi lovil, než našel, co hledal a rozprostřel to před sebou. Byla to Vlajka lákající duše.
Okamžitě mu došlo, co se stalo. „Přivolal si to na sebe sám!“, zamumlal pro sebe.
Jakmile Lan SiZhui a ostatní uviděli, co u sebe Mo ZiYuanovo mrtvé tělo skrývalo, celou situaci pochopili. Vzhledem k včerejší frašce bylo snadné domyslet si zbytek událostí.
Během dne kvůli Mo XuanYuově bláznivému chování utrpěla Mo ZiYuanova hrdost těžkou ránu. Nenáviděl ho a chtěl si s ním vyrovnat účty. Jenže Mo XuanYu se dlouho potulovat po venku, takže Mo ZiYuan plánoval proplížit se k němu v noci, až se bude vracet.
Jak padla tma, potají vyšel ven a procházel kolem Západního dvora, kde na zdech spatřil Vlajky lákající duše. Ačkoli mu bylo opakovaně řečeno, aby v noci nechodil ven, natož do okolí Západního dvora, a aby se obzvláště držel dál od těch černých praporů, Mo ZiYuan si myslel, že kultivátoři jen chtějí ostatní vyděsit a zabránit jim v krádeži cenných předmětů.
Neměl nejmenší ponětí o nebezpečných vlastnostech praporů. Netušil, že když bude mít jeden z nich u sebe, stane se živým terčem. Byl závislý na krádežích talismanů a magických nástrojů svého bratrance, měl nutkání vzít si každý podivný předmět, který ho zaujal a nevzdal se, dokud jej nezískal. A tak, zatímco mladí kultivátoři zabíjeli chodící mrtvé v Západním dvoře, on si jeden prapor v tichosti přivlastnil.
Praporová formace využívala šest praporů, z nichž pět bylo rozestavených v Západním dvoře. Chlapci z klanu Lan sloužili jako živé návnady. Ale každý z nich měl u sebe mnoho magických a ochranných předmětů.
Ačkoli si Mo ZiYuan vzal jenom jediný prapor, ochranu neměl žádnou. Pro zlé bytosti bylo přirozené vrhnout se na nejslabší kořist. Pudově je to k němu vábilo. Kdyby šlo jen o chodící mrtvé, nebylo by to ještě nic tak hrozného. I kdyby ho pokousali, nezemřel by na místě a pořád by bylo možné ho zachránit. Vlajka lákající duše však bohužel přilákala něco mnohem horšího. Mo ZiYuana o život a paži připravila neznámá démonická bytost.
Wei WuXian si zvedl zápěstí k očím. No ano, jedna sečná rána na jeho pravé ruce byla zahojená. Vypadalo to, že měl štěstí. Kletba uznala Mo ZiYuanovu smrt jako jeho zásluhu.
Paní Mo si byla dobře vědoma neřestí svého syna, ale nebyla ochotna uznat, že si za svou smrt mohl sám. „Šel by snad ven uprostřed noci, kdybys ho včera falešně neobvinil před tolika lidmi?“ Plná hněvu a netrpělivosti popadla čajový šálek a mrštila ho po Wei WuXianovi. „Všechno je to tvoje chyba, ty bastarde!“
Wei WuXian se tomu útoku bez potíží vyhnul. Paní Mo se otočila na Lan YiZhuie a zavřískla. „A vy! Bando nemožných hlupáků! Kultivujete a zaháníte zlé duchy, ale nedokázali jste mého syna ochránit! A-Yuan byl ještě dítě!“
Chlaci z klanu Lan byli ještě mladí. Neměli příliš možností chodit sami ven a nebyli tak zkušení, aby poznali, že je v tomto místě ukryté něco zlého. Pochopitelně se cítili provinile, že neodhalili tak záštiplnou zlou bytost, jakou musela být tato. Nicméně nesmyslné nadávky paní Mo jim vehnaly červeň do tváře. Přece jenom byli vychováni ve význačné rodině, takže se dosud nikdo neodvažoval takhle s nimi jednat.
Klan Lan z Gusu byl ke svým učedníkům nesmírně přísný, zakazoval násilí vůči slabým a ani nezdvořilost nebyla dovolena. Nebyli z toho nadšení, ale museli tuhle pohanu mlčky spolknout jako hořkou pilulku.
Nakonec to byl Wei WuXian, kterému došla trpělivost. Už je to takových let, pomyslel si, ale hodnoty klanu Lan jsou pořád stejné. Jaký smysl má ta jejich takzvaná sebekázeň? Sledujte a učte se, jak se to dělá!
Nahlas si odplivl a promluvil. „Na kom si myslíš, že si vyléváš hněv? Copak to jsou tvoji sluhové? Cestovali takovou dálku, aby tady vymýtili zlé duchy, aniž by za to vzali jedinou minci. Copak ti něco dluží? Kolik bylo tvému synovi? Určitě alespoň sedmnáct, tak jaképak byl dítě? Jak malý byl, že nepochopil lidskou řeč? Copak mu opakovaně neřekli, aby se nedotýkal ničeho ve formaci a nepřibližoval se k Západnímu dvoru? Tvůj syn se v noci sám proplížil ven. Je to snad moje vina? Nebo nakonec jen jeho?“
Lan JingYu a ostatní si trochu vydechli a na tváře se jim vrátil běžný odstín. Paní Mo se zmítala mezi hněvem a zármutkem a dokázala myslet jen na smrt. Ne na svou vlastní, ale na smrt všech kolem. Nejvíce prahla po smrti těch, kteří tu stáli přímo před ní.
Byla zvyklá, že ji manžel poslouchal na slovo.„Všechny zavolej! Všechny sem okamžitě zavolej!“
Její manžel dál stál jako ve snách a tak ho udeřila dlaní. Snad za to mohla bolest ze ztráty jediného syna, že nebyl při smyslech, protože ji beze slova silně odstrčil. Paní Mo to tak zaskočilo, že spadla na zem.
Dřív nebylo potřeba na něj zvednout ruku. Stačilo jen zvednout hlas a on se okamžitě podvolil. Tak jak je možné, že se ji dnes opovážil uhodit?
Služebnictvo se před jejím vzteklým výrazem přikrčilo strachy, jen A-Ding jí rozechvěle pomohla na nohy.
„Ty… ty!“ obořila se na svého manžela. „Ty odtud taky vypadni!“
Její manžel ani teď nereagoval a dál stál bez hnutí. A-Ding vyslala několik pohledů k
A-Tongovi a ten spěšně odvedl svého pána ven.
Ve Východní síni vládl zmatek. Teprve když se rodina Mo konečně trochu ztišila, chtěl si WeiWuXian znovu prohlédnout tělo. Ale než stihl cokoliv udělat, noc prořízl další pronikavý výkřik. Ozýval se z nádvoří.
Lidé se tlačili ven. Na zemi Východního dvora sebou v křeči škubala dvě těla. První bylo
A-Tongovo, ležel zhroucený na zemi, ale byl pořád ještě naživu. To druhé ležící tělo bylo zvrásněné a seschlé, protože i jemu něco vysálo veškerou krev a maso. Také jeho levá paže byla pryč, ale z rány nevytékala žádná krev. Mrtvola vypadala stejně, jako Mo ZiUyanova.
Paní Mo před už stála bez pomoci A-Ding, ale když spatřila další mrtvolu, oči se jí rozšířily a veškerá energie zmizela. Sesula se v bezvědomí k zemi hned vedle Wei WuXiana. Ten ji zachytil, podepřel a rychle vrátil do péče A-Ding. Zkontroloval svou ruku a s uspokojením zaznamenal, že zmizela další rána.
Od chvíle, kdy ti dva na zemi překročili práh síně, uplynulo sotva pár sekund. Nepřešli ani přes celý Východní dvůr a zemřeli. Lan SiZhui, Lan JingYi a ostatní chlapci tam stáli celí bledí. Jako první se vzpamatoval Lan SiZhui a otočil se k A-Tongovi.
„Spatřil jsi to, co vás napadlo?“
A-Tong, vyděšený k smrti, nedokázal ani otevřít pusu. Neodpovědět ani na další otázky a jen opakovaně vrtěl hlavou. Lan SiZhui doslova hořel netrpělivostí. Požádal jednoho z učedníků, aby vzali mrtvolu pána Mo dovnitř, a otočil se na Lan JingYiho:
„Vyslal jsi signál?“
„Vyslal,“ odpověděl Lan JingYi, „ale pokud v oblasti není žádný starší, co by nám mohl pomoci, bude trvat minimálně hodinu, než sem naši lidé dorazí. Co teď budeme dělat? Ani netušíme, proti čemu stojíme.“
Odejít nepřipadalo v úvahu. Kdyby se v takové situaci učedníci klanu starali jenom o vlastní bezpečí, přineslo by to hanbu jim i jejich klanu. Ani vyděšení lidé rodiny Mo nemohli jít pryč, protože bylo pravděpodobné, že ta zlá bytost se schovává mezi nimi. Odchodem by se ocitli ještě ve větším nebezpečí.
Lan SiZhui zaskřípal zuby. „Počkáme tedy na posily.“
Protože vyslali signál s žádostí o pomoc, brzy sem dorazí další kultivátoři. Wei WuXian nestál o to, aby se mu celá situace vymkla kontrole. Plánoval se stáhnout a nijak na sebe neupozorňovat. Někdo z těch, co přijdou, by ho mohl znát, nebo se ním dokonce dříve utkat, a bylo těžké odhadnout, kam by takové setkání vedlo.
Navíc tu pořád byla kletba. Kvůli ní nemohl opustit vesnici Mo tak brzy. Ke všemu ta bytost, přilákaná Vlajkou lákající duchy, připravila během chvilky o život hned dva lidi. Což znamenalo, že šlo o nesmírně silnou bytost plnou zášti. Kdyby Wei WuXian odešel dřív, než dorazí pomoc, vesnice Mo mohla skončit zaplacená mrtvolami bez levé paže. Mezi těly by nejspíše leželi i učedníci s pokrevním svazkem ke klanem Lan z Gusu.
Po chvíli rozmýšlení se Wei WuXian rozhodl.
Musím to vyřešit co nejrychleji.
Chlapci z klanu Lan byli mladí a nezkušení, ale i když působili nervózně, znali svůj úkol. Drželi se pozic a připevňovali na zdi domu rodiny Mo ochranné talismany. Zraněného sluhu A-Tonga už donesli do síně. Lan SiZhui.mu levou rukou nahmatal tep, zatímco pravou se snažil podpírat záda paní Mo a přenášel do ní léčivou energii. Nemohl zachránit oba najednou a byla to pro něj strašná situace.
V tom se A-Tong začal zvedat.
„Probral ses!“ vykřikla A-Ding. Než se stihla rozzářit, A-Tong zvedl levou ruku a popadl se za krk.
Jak to Lan SiZhui uviděl, třikrát mu poklepal na několik akupresurních bodů.
Wei WuXian věděl, že i když lidé z klanu Lan působili jemně, měli v pažích sílu, která byla v jejím protikladu. Po takovém zásahu mělo být pro kohokoliv těžké se třeba jen pohnout, ale zdálo se, že A-Tongovi to nic neudělalo.
Sevření vlastní ruky kolem krku zesílilo, výraz jeho tváře vypadal čím dál bolestivěji a jaksi pokrouceně. Lan JingYi se mu pokusil ruku z krku stáhnout, ale bylo to jako lomcovat kusem železa. Účinek žádný.
Do toho se ozvalo hlasité křupnutí a A-Tongovi spadla hlava na stranu. Krk měl zlomený.
„Duch!“ A-Ding zakolísala. „Je tu neviditelný duch! Přinutil A-Tonga, aby se sám uškrtil!“ Hlas měla tak ostrý a pronikavý, až všem tuhla krev v žilách. Nebylo těžké jejímu tvrzení uvěřit.
Wei WuXian měl opačný názor. Tohle nebyl zlý duch. Prozkoumal talismany, které chlapci použili. Všechny sloužily k zažehnání duchů a Východní síň jimi byla doslova pokrytá. Pokud by do Východní síně vážně přišla běsnící duše, všechny talismany by vzplanuly zelenými plameny. A to se nestalo.
Nebylo chybou téhle skupiny sotva odrostlých dětí, že nejednali dost rychle. To stvoření bylo opravdu mocné a kruté. Kultivační svět měl přesnou definici kategorie běsnících duší. Takové stvoření muselo mít na svědomí alespoň jednu smrt měsíčně a ve svém chování pokračovat po dobu tří a více měsíců. Takové měřítko nastavil kdysi sám Wei WuXian a bylo pravděpodobné, že se ještě pořád používá.
Tahle bytost zabila tři osoby najednou a to během velmi krátké doby. Dokonce i pro schopného kultivátora bylo těžké takovou situaci okamžitě vyřešit, natož pro mladší, kteří svou kariéru kultivace teprve začali.
Zatímco přemýšlel, plameny svíček se zamihotaly. Podivný poryv větru zhasil všechny lucerny a svíčky na dvoře Východní síně.
Jakmile se síň ocitla ve tmě, lidé začali zděšeně křičet. Všichni se tlačili a mačkali, snažili se co nejrychleji utéct a přitom o sebe zakopávali a padali.
„Zůstaňte, kde jste, neutíkejte!“ zakřičel Lan JingYi. „Zastavím každého, kdo se o to pokusí!“
Nesnažil se nikoho poplašit ani zadržet. Zlé bytosti si libovaly ve tmě a zmatku a strach je přitahoval jako můru svíčka. Čím větší křik a chaos, tím více je to lákalo. V takových chvílích byl osamělý panický útěk tou nejhorší možností. Lidé však byli vyděšení až k smrti, prchali ven a jen těžko k nim pronikala rozumná slova.
Teprve po chvíli Východní síň postupně utichla, bylo slyšet zvuky rychlého oddechování a tlumených vzlyků. Vypadalo to, že zde zůstalo jen pár lidí.
V temnotě zaplál oheň. Lan SiZhui zapálil plamenný talisman.
Takový oheň neuhasí ani nepřirozený vítr.
Pomocí talismanu znovu zapálil svíčku a zbytek chlapců šel utišit ostatní v síni. Wei WuXian se s očekáváním podíval na své zápěstí. Další rána se zahojila.
Při pohledu na ruce mu na počtu ran něco nesedělo. Původně měl dvě sečné rány na každém zápěstí. Jedna se zahojila se smrtí Mo ZiYuana a další zmizela, jakmile zemřel jeho otec. Třetí ránu zahojila smrt A-Tonga. Když to spočítal, měly se zahojit tři rány a zůstat jen ta nejhlubší, udělaná s největší nenávistí.
Jenže on neměl na zápěstí ani jednu. Wei WuXian věděl, že paní Mo byla rozhodně jedním z hlavních cílů Mo XuanYuovy pomsty. Největší rána byla pravděpodobně ta její. A přesto zmizela.
Copak Mo XuanYu dosáhl osvícení a upustil od své pomsty? To těžko. Svou duši obětoval za cenu povolání Wei WuXiana a nic než smrt paní Mo nemohla tu ránu vyléčit.
Pomalu přesunul pohled k bledé tváři paní Mo, která se zrovna probrala a napůl seděla, obklopená zbylými přítomnými.
Jedině, že by už opravdu byla mrtvá.
Wei WuXian si byl čím dál jistější, že něco ovládalo tělo paní Mo. Pokud ta bytost nebyla zlý duch, pak co?
„Ruka!“ vykřikla najednou A-Ding. „Jeho ruka! A-Tongova ruka!“
Lan SiZhui rychle posunul Plamenný talisman na A-Tongovo tělo. A opravdu. Jeho levá ruka zmizela.
Levá ruka!
Wei WuXianova mysl se jako zázrakem projasnila a poslední dílek skládačky zapadl na své místo. Podivná bytost, která tu šířila děs, a mizející levé paže! Okamžitě vybuchl smíchy a upoutal tím na sebe pozornost.
„Ty hlupáku!“ utrhl se na něj Lan JingYi. „Jak se můžeš v takové situaci pořád smát!“ Vzápětí mu došlo, s kým mluví. Jaký mělo smysl se dohadovat se skutečným bláznem?
Wei Wu Xian ho zatahal za rukáv. „Ne, ne!“
Lan JingYiho to ještě víc rozčílilo a rukáv mu vytrhl. „Co ne? Nejsi hlupák? Přestaň vyvádět! Nikdo nemá čas se s tebou zdržovat!“
Wei WuXian ukázal na těla pana Mo a A-Tonga, která ležela na zemi. „Tohle nejsou oni.“
Lan SiZhui zadržel soptícího Lan JingYia. „Co myslíš tím, že to nejsou oni?“
„Tohle nebyl Mo ZiYuanův otec a tohle nebyl A-Tong,“ prohlásil vážně. S nalíčeným obličejem vypadal jako o to větší pomatenec, oč vážněji se tvářil. A přesto, jeho slova v tom tlumeném světle svíček způsobila mrazení v zádech.
Lan SiZhui na něj chvíli zíral a navzdory sám sobě se zeptal: „Proč?“
„Jejich ruce.“ V hlase Wei WuXiana zazněla hrdost. „Nikdo z nich nebyl levák. Tím jsem si jistý, protože mě vždycky bili pravýma rukama.“
Lan JingYimu docházela trpělivost. „Na co jsi tak hrdý?“ slova skoro vyplivl. „Jen se na sebe podívej, jak jsi samolibý!“
Ale Lan SiZhuimu se na čele objevil pot. Když tak o tom přemýšlel, A-Tong se uškrtil levou rukou a manžel paní Mo také použil levačku, aby ji odstrčil.
Jenže když během dne Mo XuanYu dělal ve Východní síni problémy a ti dva ho chtěli vyvést, oba používali pravou ruku. Bylo nemožné, aby před smrtí najednou začali používat jinou.
Myšlenky se mu točili a přemýšlel o téhle záhadě čím dál víc. Dávalo to smysl. Nakonec se celý překvapený podíval na Wei WuXiana. Že z ničeho nic řekl zrovna něco tak důležitého… to nevypadá na náhodu.
Wei WuXian se jenom usmíval. Věděl, že ta nápověda byla příliš okatá, ale nedokázal si pomoct.
Naštěstí nad tím Lan SiZhui dál nepřemýšlel. Řekl si, že pokud byl mladý pán Mo ochotný takovou věc sám připomenout, nemohlo za tím být nic špatného. Odtrhl od něj pohled, chvíli se s ním zdržel u A-Dong, která mezitím omdlela z přílišného pláče, a upřel ho na paní Mo.
Očima sklouzl z její tváře dolů. Paže jí visely podél těla a z větší části je měla schované v rukávech, bylo vidět sotva polovinu prstů. Její pravá ruka měla světlé, tenké prsty patřící ženě, která nikdy nemusela pracovat a žila v pohodlí.
Ale prsty levé ruky byly mnohem delší a tlustší. Klouby byly ohnuté, plné síly.
Tohle nebyla ženská ruka – byla to ruka muže.
„Chopte se jí!“ rozkázal.
Pár chlapců ho poslechlo. „S dovolením“, řekl Lan SiZhui a protáhl se mezi nimi. Byl připravený připevnit na ni talisman, když v tom se levá ruka paní Mo nepřirozeně zkroutila a zamířila na jeho hrdlo.
Pokud člověk neměl zlomené kosti, nebylo možné, aby za života dokázal ohnout paži v takovém úhlu. Ruka zaútočila rychle jak had a hybělo málo, aby ho popadla za krk.
V té samé chvíli Lan JingYi vykřikl a doslova spadl před Lan SiZhuie, čímž ruku na okamžik zastavil. Paže změnila cíl a popadla Lan JingYia za rameno. Na místě, kde se ho dotkla, vzplanul jeho oděv zeleným plamenem. Ruka uvolnila sevření.
Lan SiZhui si uvědomil, že právě unikl smrti a chtěl Lan JingYimu poděkovat. Ale spatřil, že plameny jeho stejnokroj už napůl spálily na popel a vypadalo to poněkud trapně. Lang JingYi stáhl zbytek uniformy a s tváří zvrásněnou vztekem se otočil na Wei WuXiana. „Ty jsi mě kopl! Chtěl jsi mě snad zabít?“
Wei WuXian odpelášil z jeho dosahu jako vyděšená krysa. „To jsem nebyl já!“
Samozřejmě, že to byl on. Během té chvilky, kdy ruka mířila na krk Lan SiZhuiena, stihl jen odkopnout Lan JingYina před něj. Dobře věděl, že ve svrchním šatu stejnokroje Lan byly hustě vyšitá zaklínadla, včetně těch ochranných. Ale proti tak silným bytostem se dala použít jen jednou, potom se zničila.
Lang JingYi mu chtěl znovu vynadat, když v tom paní Mo spadla na zem.
Krev a maso na tváři bylo vysáté jako u předešlých obětí, na lebce jí zbývala jen tenká vrstva kůže. Ta cizí, mužská paže jí odpadla z ramene a ležela vedle. Prsty se zlehka ohýbaly, jako by se ruka protahovala nebo cvičila, a pod kůží jasně pulzovaly žíly.
Tak tohle byla zlá bytost, kterou přitáhl prapor létající duchy.
Být roztrhán na kusy bylo jedním ze způsobů, jak zemřít rukou běsnících duchů. Bylo to jen o málo důstojnější než způsob, kterým zemřel sám Wei WuXian. Jenže ten skončil rozdrcen na prach. Pokud oběti zůstaly oddělené údy a další části těla vcelku, byly prostoupeny záští zemřelého. Jednotlivé části se toužily spojit se zbytkem těla a dosáhnout celistvosti. Svou sílu zaměřily na nalezení chybějících částí. Pokud se jim to podařilo, existovala šance, že se s tím zemřelý spokojí, jeho zášť bude utišena a tělo nalezne pokoj.
Anebo, v druhém případě, způsobí o to víc potíží.
Co se ale stalo, pokud se nalezení zbytku těla nezdařilo? Část těla, v tomto případě levá paže, si vybrala zbývající možnost. Musela si vystačit s těly žijících lidí. Pozřela levačku svého hostitele a nahradila ji. A poté, co dotyčného člověka vysála všechnu krev a energii, opustila tělo a našla si novou nádobu ke svému příživnictví. A takto pokračovala, dokud konečně nenalezla všechny zbylé části těla.
Jakmile paže člověka ovládla, její hostitel zemřel. Ale ještě než z něj vysála krev a energii, byla schopna kontrolovat jeho pohyby, jako by byl naživu.
Přilákaná ruka si jako prvního hostitele našla Mo ZiYuana a potom jeho otce.
Když paní Mo řekla svému muži, aby odešel, strčil do ní. Wei WuXian si původně myslel, že to bylo kvůli žalu ze smrti jejího syna a znechucení z její arogance, ale když o tom znovu přemýšlel, pan Mo v tu chvíli nevypadal jako otec, který přišel o syna. Nebyla to beznadějná lhostejnost, co se mu zračilo na tváři. Bylo to výraz posmrtného klidu. Výraz, kteří mají zesnulí.
Třetím hostitelem byl A-Tong a čtvrtým paní Mo. Během zmatku, který v síni nastal po zhasnutí světel, se ruka přemístila na její tělo. V tu chvíli paní Mo zemřela a s tím zmizela i poslední sečná rána na Wei WuXianově zápěstí.
Chlapci z klanu Lan už si uvědomili, že talismany sice nefungují, ale zaklínadla v jejich oděvech ano, a tak si všichni sundali svrchní pláště a omotali si s nimi levou ruku. Vrstvy látky vypadaly jako bílé kokony. Vrhli se na ruku. Jakmile se jí dotkli, ta klubka se se zahučením vznítila v zelené, abnormálně jasnou plamennou kouli. Ačkoli tímhle způsobem ruku na chvíli zadrží, jakmile stejnokroje shoří, ruka se z popela vynoří nepoškozená.
Wei WuXian využil chvíle, kdy se nikdo nedíval, a rozběhl se k Západnímu dvoru.
Těch zhruba deset chodících mrtvých, které chlapci ovládli, v tichosti stálo na dvoře, zapečetěném zaklínadly nakreslenými na zemi. Wei WuXian do jednoho symbolu kopl a zničil tak celou formaci. Dvakrát zatleskal.
S trhnutím se bělma chodících mrtvých obrátila nahoru, jako kdyby se probrali po zásahu blesku.
Wei WuXianův promluvil: „Vzbuďte se. Je čas pracovat!“
V předchozím životě nepotřeboval složitá zaříkávání, aby ovládal mrtvé loutky – stejně dobře stačil přímý rozkaz.
Chodící mrtví se před ním pohnuli o pár roztřesených kroků. Ale jak se přiblížili k Wei WuXianovi, nohy jim zeslábly a zhroutili se na zem, jako živí lidé stižení únavou.
Přišlo mu to zároveň směšné a otravné. Znovu tleskl, tentokrát tišeji.
Ale tihle mrtví se pravděpodobně narodili ve vesnici Mo, prožili tu celý život a také tu v klidu zemřeli. Nikdy nepoznali nic jiného. Sice instinktivně plnili rozkazy toho, kdo je povolal, ale zároveň je ovládal strach. Leželi na zemi a báli se vstát.
Čím víc měla duchovní bytost zášti, tím snáze ji mohl Wei WuXian ovládat. Tyhle mrtvoly netrénoval a jen stěží snášely takto ráznou manipulaci. Navíc u sebe neměl žádný materiál na výrobu nástrojů, které by pouto s mrtvými upevnily. Neměl ani možnost mrtvé rozebrat a znovu sestavit.
Plameny na Východním dvoře postupně matněly.
Wei WuXiana najednou osvítil nápad.
Proč by musel chodit ven, aby našel mrtvého člověka se silnou záští a krutou povahou? Ve východní síni bylo takových hned několik.
Rozběhl se zpět na Východní dvůr. Protože Lan SiZhuiův nápad se stejnokrojem už selhal, vymyslel další. Učedníci vytáhli své meče a zabodali je do země tak, že z nich vytvořili jakýsi plot. Běsnící mrtvá ruka do něj narážela a chlapci potřebovali veškerou svou energii na to, aby udrželi sevření jílců mečů a zabránili ruce prolomit se ven. Neměli čas sledovat, kdo se po síni pohyboval.
Wei WuXian tak nakráčel do Východní síně nepozorován. Do jedné ruky vzal tělo paní Mo, do druhé Mo ZiYuana a tiše promluvil: „Vzbuďte se!“
V tom okamžiku mrtvoly ukázaly bělmo a začaly ze sebe vydávat pronikavé zvuky a skřeky, jako to dělají všichni zběsilí duchové, když se navrátí k životu.
Opodál se zachvělo další tělo a pomalu se k nim přiblížilo. Jeho zvukové projevy byly mnohem tišší. Byl to manžel paní Mo.
Zášť těch tří, vyjadřovaná právě hlasitostí skřeků, byla dostatečně silná. Wei WuXian se usmál, cítil se docela spokojeně.
„Poznáváte tu ruku venku? Roztrhejte ji!“ ukázal.
Členové rodiny Mo vyrazili tím směrem jako poryvy černého větru.
Levá ruka mezitím zlomila jeden z mečů a zbývalo málo, aby se prolomila ven, když se na ni vrhly tři jednoruké mrtvé loutky.
Krom toho, že mrtví z rodiny Mo nedokázali odolat Wei WuXianovu rozkazu, hnala je nenávist ke stvoření, které bylo jejich vrahem. Veškerou svou zášť zamířili na mrtvou ruku. Hlavním útočníkem byla bezpochyby paní Mo. S rozpuštěnými vlasy a očima podlitýma krví vypadala jako šílená. Mrtvoly žen bývají po proměně obzvláště kruté.
Nehty se jí prodloužily, v koutcích úst se jí sbíhala pěna a její skřeky svou intenzitou téměř nadzvedaly strop.
Následoval ji Mo ZiYuan a při útoku používal jak zuby, tak ruce. Jeho otec byl za nimi a vykrýval pauzy mezi útoky těch dvou. Chlapci, dosud udržující plot z mečů, zůstali omráčeni údivem.
O bitvách mezi zběsilými mrtvolami navzájem četli jen v knihách, někteří o nich pouze slyšeli. A tak jen zírali, poprvé v životě sledovali takovou krvavou scénu a nedokázali odvrátit zrak. Všichni si mysleli, že to bylo… Naprosto vzrušující!
Tři mrtvoly a paže se zmítali uprostřed kruté bitvy, když Mo ZiYuan nešikovně ukročil stranou. Ruka mu zaútočila na břicho a způsobila, že mu z otevřené rány vypadlo několik kusů vnitřností. Jak to spatřila paní Mo, začala nepřetržitě vřískat a zaštítila svého syna vlastním tělem. Její útoky se staly násilnější, síla jejích prstů se téměř dala srovnat se silou ocelových zbraní.
Ale Wei WuXian věděl, že ji běsnící paže postupně udolá. Dokonce ani tři čerství běsnící mrtví, plní záště, nedokázali porazit jedinou ruku!
Pozorně tu bitvu sledoval. Jazyk měl mírně stočený a potlačoval za rty ostrý hvizd, připravený ho vypustit. Tím hvízdnutím vyvolá v mrtvých ještě silnější nepřátelství a mohl by celou situaci zvrátit ve svůj prospěch. Ale zároveň tím riskuje prozrazení toho, že celé konání je jeho práce. Bylo by obtížné takový fakt zamaskovat.
Zuřivá ruka se v mžiku pohnula jako blesk a s nemilosrdnou přesností zlomila paní Mo krk.
Wei WuXian sledoval, jak se rodina Mo víc a víc blíží k porážce a připravil se vypustit potlačovaný hvizd.
V tu chvíli se z dálky ozvala dvě zadrnkání na strunný nástroj.
Ten zvuk snad ani nemohl zahrát člověk. Zabarvení tónu bylo nadpozemsky jasné a neslo v sobě vzpomínku na kruté mrazy a větrem ošlehané vrcholky borovic. Všechna bojující stvoření na dvoře při tom zvuku ztuhla.
Jen Wei WuXian zaslechl ta dvě zadrnkání na citeru, otočil se na patě k odchodu a zmizel ze síně.
Chlapci z klanu Lan z Gusu se rozzářili úsměvy, jako by se znovu narodili. Lan SiZhui si z tváře setřel krev a zvedl hlavu.
„HanGunag-June[7]!“ vykřikl nadšeně.
Přišlo další zadrnkání.
Tentokrát to byl vyšší tón, probodl nebe v několika tónech hořkosti. Tři běsnící mrtví couvli a zbývající rukou si zakryli ucho. Ale to zdaleka nestačilo k potlačení účinků Tónu vyhlazení klanu Lan z Gusu.
Couvli ještě o několik kroků a v lebkách jim zapraštělo.
Ačkoli běsnící ruka bez potíží vítězila v tvrdém boji, jakmile k ní dolehl zvuk strun, padla na zem. Prsty sebou stále cukaly, ale nedokázala se pohnout.
Chlapci si nemohli pomoct a nahlas začal jásat, přemožení radostí, že celý incident přežili. Přestálý boj je vzpružil a posily z klanu konečně dorazily. I kdyby je měli potrestat za porušení klanových pravidel, jako je „Být nezdvořilý a hlučet škodí pověsti klanu“, nezáleželo jim na tom.
Právě když Lan SiZhui vítězně mával směrem k měsíci, uvědomil si, že tu někdo chybí. Zatahal Lan JingYia za rukáv. „Kde je?“
„Kdo? Kdo z nich?“ Lan JingYi byl stále plný radosti.
„Mladý pán Mo.“
„Hmm? Proč hledáš toho pomatence?“ odvětil Lang JingYi. „Kdo ví, kam odběhl. Pravděpodobně ho vyděsily moje výhružky.“
Lan Si Zhui věděl, že Lan JingYi byl vždycky bezstarostný a přímočarý, že o ničem dvakrát nepřemýšlel a nikoho nepodezíral, a tak si jen pomyslel: Počkám, až přijde HanGuang-Jun a pak mu o všem řeknu.
Během boje noc pomalu přecházela v ráno. Vesnice Mo byla tichá, ale těžko říct, jestli vesničané spali, nebo spánek jen předstírali. Boj mezi mrtvými mohl být pro mnohé lákavou a krutou podívanou, ale nikdo z vesničanů se nevrátil do síně ji sledovat. Přece jen i ti největší zvědavci si dobře rozmyslí, jestli je účast na podívané, zahrnující spousty ječení a vřískání, právě tou nejbezpečnější.
WeiWuXian se v Mo XuanYuově pokoji co nejrychleji zbavil všech důkazů obětní kletby a vyběhl ze dveří. Ten člověk, který přišel na pomoc, byl starší z klanu Lan. Ale nejhorší bylo, že to musel být zrovna Lan WangJi![8]
Byl jedním z těch, kteří s ním bojovali a znali jej, takže bylo nejrozumnější co nejrychleji ustoupit. Potřeboval si najít nějaké zvíře, na kterém by mohl jet.
Když proběhl dvorem do další části domu, spatřil uvnitř jedné budovy velký mlýnský kámen. U dřevěného břevna byl uvázaný přežvykující osel. Zvíře bylo z jeho zjevení tak překvapené, že na něj úkosem vrhlo téměř lidský pohled. Wei WuXian se s ním na sekundu střetl očima a okamžitě ho dojal ten náznak pohrdání v oslových očích.
Chopil se provazu a snažil se osla vytáhnout ven, ale ten si jen postěžoval hlasitým hýkáním. Nakonec musel Wei WuXian použít jak slova, tak všechnu svou sílu a mazanost, aby osla oklamal a přiměl ho vyrazit na cestu. ¨
[1] Inedie – v mytologii od dosažení určitého stupně kultivace lidské tělo nepotřebuje přijímat vodu ani potravu a je živo pouze z dechu a přijímáním čisté životní energie. V našem světě se jedná o názorový proud Breatharianismu.
[2] A-Ting
[3] A-tchung-u
[4] Ťing I
[5] S'-Čuej-i
[6] Li je vzdálenost odpovídající zhruba půl kilometru.
[7] Chan-Kuang-Ťü-ne
[8] Lan Wang-Ťi
Žádné komentáře:
Okomentovat