Od toho hrůzného nálezu se věci začaly vymykat kontrole. Během následujících sta let se v kraji kolem hory Yu Jun ztratilo celkem sedmnáct nevěst. Někdy byl mnoho let klid, jindy se ztratily hned dvě nevěsty během jednoho měsíce. Zanedlouho se začala šířit děsivá legenda. V hoře Yu Jun prý žije přízračný ženich a pokud se mu nevěsta zalíbí, tak ji během svatebního průvodu unese. Příbuzné, kteří dívku doprovázejí, pak bez milosti pozře.
Původně to nevypadalo jako problém, do kterého by se
měly Nebesa vměšovat. Ano, bylo zde těch sedmnáct ztracených nevěst, ale
statisíce jiných dívek prožily své svatební dny bez obtíží. Zmizelé nevěsty se
nikdy nenašly a rodinám nezbylo nic jiného, než se s celou věcí smířit.
V kraji sice ubylo svateb a místní novomanželé se báli velkolepých obřadů,
ale zlom nastal až se zmizením další dívky. Poslední nevěsta totiž měla za otce
vysokého úředníka. Ten si na svou dceru potrpěl a z obavy před přízračným ženichem pečlivě vybral čtyřicet nejlepších vojáků, aby nevěstu doprovázeli.
Přes všechnu snahu však jeho dcera zmizela.
Tentokrát přízračný ženich píchl do vosího hnízda. Úředník
nasadil všechny síly, ale v říši smrtelníků nebyl nikdo, kdo by mu dokázal
pomoci. Proto se rozhodl hledat hledat pomoc na Nebesích.
Je skoro nemožné, aby nepatrné lidské hlásky dolehly
k uchu nebeských úředníků, ale tento muž se pustil za svým cílem se
zarputilou zběsilostí. Požádal své spojence a přátele z řad vládních
úředníků, dokonce na radu odborníka otevřel sýpku, aby nasytil chudé. Všichni
ti lidé za něj pálili kadidlo, přinášeli obětiny a modlili se za jeho ztracenou
dceru. Vyvolal takový rozruch, že se mu podařilo místního nebeského úředníka
zcela vyvést z rovnováhy.
„To je víceméně vše,“ dokončil Xie Lian.
Nepřátelské výrazy obou bojových bohů nevypovídaly o ochotné spolupráci a on si nebyl jistý, zda ho vůbec poslouchali. Už se
nadechoval, že jim celou situaci znovu vyloží.
K jeho překvapení Nan Feng zvedl hlavu, svraštil
čelo a pak se zeptal: „Mají pohřešované nevěsty něco společného?“
„Byly tam bohaté i chudé nevěsty,“ zamyslel se Xie
Lian. „Byly tam krásné i ošklivé, některé se měly stát manželkami, jiné konkubínami.
Ta zmizení nemají žádnou spojitost a nelze říct, jakému typu nevěst přízračný ženich dává přednost.“
Nan Feng jen zabručel, zvedl šálek čaje a napil se.
Vypadalo to, že o problému dál přemýšlí.
Na druhé straně Fu Yao se ani neobtěžoval svého šálku
dotknout, i když ho k němu Xie Lian přistrčil. Jen si zvolna otíral prsty
bílým kapesníkem a pak se lhostejně zeptal: „Vaše Výsosti korunní princi,
nevidíš to příliš jednoduše? Mluvíš tu o přízračném ženichovi, ale co o něm víme?
Netušíme, zda je to muž nebo žena, jestli je starý nebo mladý. Nikdo ho ještě
neviděl, kde bereš jistotu, že vůbec existuje?“
Xie Lian odpověděl úsměvem. „Na tomto svitku je souhrn
toho, co zjistili nebeští úředníků z paláce Ling Wen. Přízračný ženich je jen název, zažitý mezi prostými lidmi. Jinak máš
samozřejmě pravdu.“
Xie Liana doopravdy potěšilo, že připomínky obou bohů
vypovídají o bystré mysli. Jakkoliv nepříjemně a lhostejně se tvářili,
nesnažili se z práce vyvléct. To bylo povzbudivé.
Protože se začalo stmívat, trojice opustila čajovnu.
Xie Lian si nasadil bambusový klobouk a vydal se směrem k hoře. Po chvilce
si uvědomil, že ti dva za ním nejdou. Celý zmatený se otočil a střetl se se
stejně zmatenými pohledy obou bohů.
„Kam jdeš?“ ozval se Nan Feng.
„Jdu hledat místo, kde bychom mohli přespat. Fu Yao,
proč zase koulíš očima?“
Nan Fenga jeho odpověď neuspokojila. „Tak proč míříš do
divočiny k horám?“
Xie Lian byl zvyklý jíst i nocovat na kdekoliv. Stačil
mu jen kus látky, kterou mohl pod sebe rozprostřít na zem. Měl tedy
v plánu najít nějakou jeskyni a rozdělat si oheň, jako to v přírodě
dělával. Teprve teď mu došlo, že Nan Feng i Fu Yao přišli z paláců
významných bohů. Pokud se v okolí nacházel chrám, zasvěcený jejich
nadřízeným, mohli tam přenocovat. Nebylo nutné hledat úkryt v divočině.
Za chvíli se jim podařilo najít zastrčenou svatyni.
Byla značně opotřebovaná a místy poničená, destička s kadidlem byla
prasklá a celé místo dávalo tušit, že návštěvníků zde mnoho nebude. Do malé,
kulaté kamenné desky bylo vyryto jméno místního boha země. Xie Lian na něj
několikrát zavolal.
Uplynul dlouhý čas od doby, co někdo v chrámu
naposled vyslovil toto jméno, natož aby zde obětoval. Bůh země se proto zjevil
se s očima rozšířenýma překvapením.
Spatřil před sebou trojici mužů, jejichž těla obklopovalo
zářící božské světlo. Rysy tváře v tom světle nemohl rozeznat. Bůh země se
znepokojeně zachvěl. „Mají tři nebeští úředníci pro pokorného služebníka nějaké
příkazy?“
„Žádné příkazy nemáme.“ Xie Lian mu kývl na pozdrav.
„Chceme se jen zeptat… nenachází se v blízkosti chrámy generála Nan Yanga nebo
generála Xuan Zhena?“
Bůh země se neodvažoval je urazit a začal pro sebe
počítat na prsten. „Tenhle, ten… a tenhle… ano! Nejbližší takový chrám je odsud
pět li1
Je zasvěcen generálu Nan Yangovi.“
Xie Lian spojil ruce k sobě a uklonil se.
„Mnohokrát děkuji.“ Bůh země rychle zmizel, napůl oslepený vší tou září.
Xie Lian zašátral v opasku po nějakých mincích,
které by mohl darovat. Zrak mu padl na vonné tyčinky, rozházené po oltáři, tak
je namísto toho narovnal a zapálil. Během jeho počínání Fu Yao tolikrát
protočil očima, až ho podezíral, že má nějaký vrozený problém.
Jak bůh země řekl, o pět li později skutečně narazili
na chrám. Byl postavený vedle cesty a vypadalo to, že dobře prosperuje. Než
vstoupili dovnitř, všichni tři se ukryli před pohledy smrtelníků.
Chrám nebyl nijak velký, ale nabízel vše, co věřící
potřebovali. Lidé i navečer postupně přicházeli a odcházeli a panoval zde čilý
ruch. A jak jinak, na oltáři se nacházela socha božského Nan Yanga s lukem.
Při pohledu na sochu se Xie Lian neubránil hlasitému
nadechnutí.
Chrám byl jen malou venkovskou svatyní a barevně
natřená socha působila velmi hrubě. Vyobrazení Nan Yanga výrazně kontrastovalo
s tím, jak si ho Xie Lian matně pamatoval.
Většina nebeských úředníků byla zvyklá, že sochy
zobrazují jejich božskou podobu s jistými nepřesnostmi. Existovaly sochy,
v nichž by bohy nepoznala ani jejich vlastní matka, stejně jako existovali
bohové, kteří v soše nepoznali ani sami sebe. Ostatně nebylo divu. Nežilo
mnoho umělců, kteří by se s nebeskými úředníky setkali osobně. Proto se
daly nejčastěji najít sochy buď nesmírně krásné, nebo extrémně ošklivé. Člověk
mohl totožnost jejich předlohy poznat pouze podle specifického postoje, zbraně
a oděvu.
Samozřejmě platilo, že čím bohatší kraj, tím
propracovanější a věrnější socha. Čím chudší místo, tím horší umělec. Proto
byla na sochu před nimi skutečně tragická podívaná.
Jedině o generálu Xuan Zhenovi se dalo říct, že má
všechny sochy v nejhorším případě jen docela hezké. Proč?
Většině nebeských úředníků bylo upřímně jedno, jak
jejich sochy vypadají. Ne tak Xuan Zhenovi. Jakmile si všiml nějaké nepovedené,
nenápadně ji rozbil a umělec musel začít nanovo. Občas zašel tak daleko, že
vstoupil sochaři do snu a zde naplno vyjádřil svou nespokojenost. Jeho věřící
už dávno věděli, že socha jejich boha musí vypadat k světu.
Členové Xuan Zhenova paláce měli podobný přístup a
všichni si potrpěli na detaily. V chrámu generála Nan Yanga strávili sotva
jeden schichen,2 a Fu Yao
za tu dobu nenechal na soše nit suchou. Zkritizoval její pokřivený tvar,
odsoudil vulgární výběr barev, zpochybnil kvalitu použité techniky a na závěr
označil umělcův vkus jako „poněkud zvláštní“.
Nan Fengovi víc a víc nabíhaly žíly na čele a Xie Lian
honem přemýšlel, čím by odvedl pozornost jinam. Shodou okolností vešla do
chrámu jakási mladá žena, zbožně poklekla a začala se modlit.
„Vzato kolem a kolem,“ začal Xie Lian rychle.
„domovská oblast Nan Yang ZhenJuna je na jihovýchodě. Nečekal jsem, že pro něj
i tady na severu budou pálit tolik kadidla.“
Chrámy, které smrtelníci stavěli, měly být nápodobou
paláců na Nebesích. Božské sochy představovaly odraz samotného nebeského
úředníka. Množství modliteb a kadidla, které věřící pálili, bylo pro dotyčného
boha cenným zdrojem duchovní moci.
Lidé obvykle uctívali různé bohy podle krajů, ve
kterých žili. Svoji roli při výběru boha sehrál také třídní původ, společenské
postavení a podmínky v okolí každého věřícího. Duchovní moc nebeského úředníka
byla nejsilnější na jeho vlastním území, na takzvané „domácí půdě“. Pouze nejvyšší božstvo ze všech bojových bohů,
Nebeský císař Jun Wu, měl věřící a chrámy v každém koutě světa. Nějaká
domácí půda pro něj nic neznamenala.
Nan Feng mohl být hrdý, že v chrámu mimo hlavní
území jeho generála se pálí tolik kadidla. Přesto se netvářil, že by
z toho měl nějakou radost. Feng Yao konečně odvrátil pozornost od sochy a
slabě se usmál. „Není to špatné, vážně ne. Generál Nan Yang se těší nemalé míře
lásky a úcty.“
„Měl bych
otázku,“ začal Xie Nian, „ale nevím, zda…“ Nan Feng ho přerušil.
„Jestli nevíš, zda je vhodné se ptát, tak se neptej.“
Xie Lian chtěl jen říct, že neví, zda budou na jeho
otázku znát odpověď. Nakonec ji spolkl s tušením, že Nan Feng o jeho
vyptávání nestojí, a rozhodl se ještě jednou změnit téma.
Jenže to by tu nesměl být Fu Yao. „Vím, na co ses
chtěl zeptat,“ prohlásil lhostejně. „Určitě tě zajímalo, proč většina dnešních
věřících byly ženy, mám pravdu?“
Skutečně ji měl.
Žen, uctívajících bojové bohy, bylo mnohem méně než
mužů. Xie Linovi vlastní věřící byli před osmi sty lety výjimkou a vysvětlení
bylo krátké: princ byl krasavec.
Xie Lian si byl toho důvodu vědom. Nešlo jim o jeho
ctnost a slavné činy, ani o mimořádný talent. Mohla za to jeho tvář. Většinu
jeho chrámů postavila císařská rodina a na tvorbě soch spolupracovali nejlepší
umělci celé země. Předlohou jim pak byla jeho skutečná tvář. Díky oné známé
větě „tělo je v propasti, ale srdce v ráji“, přikrášlovali sochaři
své dílo květinami. Také sloupy chrámů vytvarovali tak, že připomínaly záplavu
kvetoucích stromů. Proto se tehdy Xie
Lianovi říkalo „bojový bůh s korunou květů“.
Ženám se líbilo, jak jsou jeho božské sochy krásné a
líbily se jim květinové chrámy. To jim jako důvod návštěvy stačilo. Naštěstí
byly také ochotné mu vzdát úctu a obětovat.
Ostatní bojoví bohové dávali přednost zobrazení plné síly a velkolepé agresivity. Jejich božské sochy působily slavnostním, nelítostným a bezcitným dojmem, jako by byly připravené zabíjet. Většinu žen vedla představa takové sochy, která na ně při modlitbě nenávistně zírá, rovnou do chrámu bohyně milosrdenství Guanyin.3
Ačkoliv božská socha Nan Yanga díky svému nepovedenému
provedení nevypadala ani zdaleka vražedně, těžko by se dala označit za hezkou.
Přesto se zde modlilo mnoho žen.
Xie Lianovi
připadalo zvláštní i to, že se Nan Fengovi viditelně nechtělo do odpovědi.
V tu chvíli ona zbožná mladá dívka dokončila své modlitby a vstala, aby
zapálila kadidlo. Otočila se k nim bokem.
Princ do nich rychle strčil, aby upoutal pozornost.
Oba se po dívce ohlédli a jejich výrazy se změnily. Fu Yao se dokonce neubránil
výkřiku. „Ta je ale ošklivá!“
„Fu Yao!“ Xie Lian zalapal po dechu. „Něco takového
nemůžeš o dívce říct.“
Ve vší počestnosti, Fu Yao nijak nepřeháněl. Tvář té
dámy byla zploštělá, jako by ji někdo vytvaroval údery dlaně. Označit její rysy
za průměrné by způsobilo slovu „průměrný“ doživotní křivdu. Nejlépe ji
vystihoval popis „křivý nos a šilhající oči“.
Xie Lianovi nezáleželo na tom, zda je krásná nebo
ošklivá. Důvodem, proč strčil do obou bohů, byla obrovská díra na zadní straně
dívčiny sukně. Odhalovala až příliš a bylo nemožné ji přehlédnout.
Fu Yao chvíli jen zíral. Alespoň že pulzující žíly na
Nan Fengově čele konečně zmizely.
Mladá dívka znovu poklekla. „Generále Nan Yangu,
chraňte nás. Tato žena, Malá Ying,“ přešla dívka do zdvořilostní formy řeči,
„tato věřící se modlí, aby byl přízračný ženich co nejdříve dopaden. Nedopusťte,
aby jeho zlem trpěli další nevinní lidé!“
Své úklony prováděla s opravdovým zápalem,
nevšímala si ničeho kolem a díra na sukni se jí při každém pohybu rozevírala.
Trojice lidí u paty sochy pro ni byla neviditelná.
Xie Liana
z toho málem rozbolela hlava. „Co máme dělat? Nemůžeme ji přece nechat
takhle odejít. Cestou domů ji každý uvidí!“
Trhlina na sukni k dovršení všeho vypadala, jako
by ji někdo rozřízl úmyslně. Xie Lian se obával, že kromě obyčejných posměváčků
se najdou i lidé, kteří z dívčiny hanby budou chtít udělat veřejnou
podívanou. Ta představa pro něj byla nepříjemná.
„Mě se neptej,“ pokrčil Fu Yao lhostejně rameny. „Není
to můj generál, před kým se klaní. Navíc ji nikdo neobtěžuje.“
Nan Yangova pohledná tvář mezitím střídavě zelenala a
bledla. Nebyl schopný promluvit, jako by se s veškerou svou hrdostí a ctí
proměnil v solný sloup. Bylo jasné, že od něj pomoc nepřijde.
Xie Lian neměl jinou možnost, než zasáhnout sám.
Chvíli přemýšlel, pak si sundal svrchní plášť a odhodil ho směrem k dívce.
Závanem větru donesl plášť až k jejímu tělu a díru na sukni zakryl.
Všichni tři si s úlevou vydechli.
Bohužel poryv větru byl až příliš silný a dívku ten
nečekaný chlad vyděsil. Se zmateným výrazem ze sebe stáhla Xie Lianovu róbu a
rozhlédla se na všechny strany. Chvíli váhala, než ji položila na podstavec
sochy. Svou situaci si vůbec neuvědomovala, a když kadidlo dohořelo, začala se
chystat k odchodu. Xie Lian měl obavu, že pokud jí dovolí chodit venku
v takovém stavu, kvůli ostudě se už nikdy neodváží vyjít mezi lidi. Ti dva
vedle něj byli čím dál strnulejší a naprosto zbyteční. Trochu si povzdechl.
Nan Feng a Fu Yao náhle ucítili, jak se prostor mezi
nimi pohnul. Než jim došlo, že Xie Lian na sebe vzal podobu viditelnou pro oči
smrtelníků, princ seskočil dolů.
Navzdory množství světel byla část chrámu ponořené ve
stínech. Xie Lianův prudký pohyb způsobil další závan větru a plameny svíček se
rozblikaly. Dívka jménem Malá Ying měla pocit, že snad blouzní, když se ze tmy
proti ní nečekaně vynořil muž. Horní část těla měl nahou a pomalu k ní
natahoval ruku. Srdce jí začalo prudce tlouct.
„Obtěžování!“ zaječela a než mohl Xie Lian promluvit,
dívka se instinktivně napřáhla.
Na tváři mu přistála facka.
Její zvuk byl ostrý a jasný. U paty sochy sebou tváře
obou bohu zaráz škubly.
Xie Lian nebyl kvůli té ráně rozzlobený ani naštvaný.
Odhodlaně ukázal na svůj svrchní plášť a rychle jí něco řekl uklidňujícím
tónem. Dívka se v šoku dotkla zadní části své sukně, tvář jí zrudla a oči
se jí naplnily slzami. Těžko říct, jestli to bylo hněvem nebo studem, ale pevně
si k tělu přitiskla Xie Lianovo roucho a vyběhla z chrámu. Xie Lian
osaměl a ve zdánlivě prázdném chrámu náhle vypadal téměř křehce. Zachvěl se
zimou.
„Dobře. Teď už je všechno v pořádku.“ Otřel si
červený otisk na tváři a obrátil se k ukrytým bohům.
„Ty,“ ukázal na něj Nan Feng. „Otevřela se ti rána?“
Xie Lian se podíval na svou hruď. „Aha.“ Sněhově bílá pleť na jeho hrudi byla pokrytá
vrstvami pevně utažených obvazů. Dokonce i krk a obě zápěstí měl zavázané a
zpoza okrajů bílé látky bylo vidět nespočet drobných ranek. Vypadalo to
strašně.
Xie Liana napadlo, že alespoň jeho naražený krk už by
měl být v pořádku a začal si odmotávat obvaz.
Fu Yao mu věnoval dlouhý pohled. „Kdo to by?“
„Kdo byl co?“
„Kdo byl ten, co proti tobě bojoval,“ upřesnil to Fu
Yao.
„Bojoval? Ach… nikdo…“
Nan Feng ukázal prstem. „Takže zranění na tvém těle…?“
Xie Lian si pospíšil s odpovědí. „Upadl jsem sám.“
Na to neměli, co říct.
Všechno to byla zranění, které získal po pádu
z Nebes. Osobně pochyboval, že by ho kdokoli v souboji dokázal zřídit
tak, jako to zvládl on sám.
Fu Yao si něco zamumlal, ale ačkoliv Xie Lian
nerozuměl obsahu, moc dobře pochopil, že o pochvalu nejde. Dělal, že si ničeho
nevšiml a dál se soustředil na rozmotávání látky kolem krku. Když byl hotov,
zvedl hlavu a všiml si, že oba bohové hypnotizovaně zírají někam pod jeho
bradu.
V těch místech mu holý krk obepínal otisk černých okovů.
Žádné komentáře:
Okomentovat