Jméno jeho královské Výsosti bylo vystaveno posměchu všech tří říší. V říši smrtelníků za něj nikdo nepálil kadidlo, neměl chrámy ani věřící. Navíc jeho dva bývalí podřízení složili nebeské soužení, povznesli se na Nebesa a stali se mocnými bohy. Každý z nich dohlížel na jeden celý region smrtelné říše. A teď, shodou okolností, největší škodu způsobenou vzestupem Jeho královské Výsosti utrpěli právě oni. Situace nemohla být podezřelejší. Kdyby se někdo Xie Liana zeptal, zda se cítí trapněji kvůli Feng Xinovi nebo Mu Qingovi, řekl by jen: „Ah, nic proti nim nemám. Je to v pořádku.“
Pokud by možnost volby padla na ostatní, a ti by měli rozhodnout, zda je víc pravděpodobný souboj Xie Liana s Feng Xinem nebo Mu Qingem, rozhodně by nedošlo k jednoznačnému výsledku. Mezi oběma dvojicemi existovalo tolik důvodů ke sporu a jeden byl zajímavější než druhý.Proto když
po Xie Lianově přiznání Feng Xin stále mlčel a jeho komunikační pole se zdálo
prázdné, mezi bedlivě poslouchajícími bohy nastalo všeobecné zklamání.
Nakonec to byl zase Xie Lian, který posbíral
zbytky sebeúcty a ozval se první. „Netušil jsem, že způsobím takový rozruch.
Opravdu to nebyl můj úmysl a mrzí mne, že jsem vás obtěžoval.“
„Aha,“ odpověděl chladně Mu Qing. „Skutečná náhoda.“
Dokonce i
na Xie Liana bylo těch náhod bylo trochu moc. Jak mohla síla jeho vzestupu na
Nebesa shodit zvon právě na Mu Qinga a zároveň stejnou náhodou zničit zrovna
Feng Xinův palác? Pochopitelně to vypadalo jako záměrná msta. Jenže Xie Lian
byl ten typ člověka, který kdyby měl volit z tisíce pohárů, z nichž je
jeden otrávený, neomylně sáhne zrovna po něm. Bohužel nebylo jak dokázat svou
nevinu. „Pokusím se nahradit škody za zlaté paláce a další ztráty. Jen mi,
prosím, dejte, trochu času.“ Víc udělat nemohl.
Všem bylo
jasné, že Mu Qing by nejraději pokračoval se sarkastickými poznámkami, jenže
další nimrání se v celé události by působilo poněkud hloupě. Nakonec jeho
vlastní zlatý palác stál vcelku a dokonce i zvon, který na něj spadl, utrpěl
víc škody než on. A tak po chvíli zmizelo i jeho komunikační pole.
Xie Lian s úlevou
zaznamenal, že problémy odešly samy, a zvolil stejnou taktiku. Stále ještě
usilovně dumal nad tím, kde do druhého dne vzít osm milionů osm set osmdesát
tisíc zásluh, když dostal od Ling Wen pozvání do jejího paláce.
Ling Wen
měla na Nebesích na starosti řízení nebeského služebnictva a personálu. Kdo ze
smrtelníků toužil po postupu v kariéře, přinesl oběti této bohyni. Její palác
byl od země až po strop zaplněný úředními dokumenty a svitky a nejedna slabší
povaha se při představě vší té byrokracie třásla strachy. Xie Lian kráčel halou
v závěsu za Ling Wen a všiml si, že každý z úředníků, vycházejících
ze síně Ling Wen sebou vláčí vysoký štos papírů. Většina měla bledé tváře,
někteří vypadali, že se každou chvíli zhroutí a ten zbytek odcházel
s výrazem rezignované otupělosti. 
Když došli
až do palácové síně, Ling Wen se otočila. „Vaše Výsosti, Nebeský císař by vás
rád požádal o pomoc v jisté záležitosti.“ Okamžitě přešla k věci. „Jste
ochoten mu pomoci?“
Na Nebesích
se nacházelo mnoho lidí, kteří užívali tituly ZhenJun a YuanJun,[1] ale jen jedna osoba se mohla nazývat císařem. A pokud Nebeský císař po čemkoliv
toužil, rozhodně nemusel prosit. Proto po těch slovech o požádání dokázal Xie Lian chvíli jen nechápavě zírat, než se konečně
zeptal: „V jaké záležitosti?“
Ling Wen mu
podala svitek. „V poslední době se na severu říše smrtelníků objevilo nezvyklé
množství horlivých věřících, kteří se neustále modlí za požehnání. Dá se
předpokládat, že něco narušilo jejich
poklidný život.“
Obvykle se
vyskytovaly tři typy horlivých věřících. Za prvé boháči, kteří utráceli peníze
za kadidlo a chrámy pro bohy. Za druhé to byli kazatelé, kteří svou víru aktivně
šířili ve svém okolí. Třetím typem byli lidé, jejichž tělo i mysl byla naplněna
skutečnou vírou a přesvědčením. Těch bylo nejméně, protože takoví lidé byli většinou
na vysoké úrovni kultivace, měli dostatek schopnosti a sami nebyli daleko od vzestupu
na Nebesa.
Věřící, o
kterých mluvila Ling Wen, jednoznačně spadali do první kategorie.
„V současné
době nemá Nebeský císař možnost věnovat svou pozornost severu,“ pokračovala
Ling Wen. „Pokud jste ochotný pomoci a vydat se na cestu, pak všechny přinesené
obětiny budou přičteny vašemu oltáři. Co na to říkáte?“
Xie Lian přijal
svitek oběma rukama a uklonil se. „Mnohokrát děkuji.“
Od Nebeského
císaře Jun Wu to byla zjevná pomocná ruka podaná tak, jako by to byl právě
císař, kdo pomoc potřebuje. Xie Lian tu průhlednou zástěrku samozřejmě
prohlédl, ale nenapadala ho lepší slova než prosté poděkování. Ling Wen
zavrtěla hlavou. „Jsem odpovědná pouze za vyřízení této záležitosti. Pokud
chcete někomu děkovat, počkejte na návrat Nebeského císaře. Mimochodem,
potřebujete půjčit nějaké magické artefakty?“
„Není
třeba,“ odpověděl Xie Lian. „Po sestoupení na zem stejně nebudu mít dost síly
na jejich použití.“
Tím, že byl
dvakrát vypovězen z Nebes, ztratil Xie Lian svou duchovní sílu. Zde na
Nebesích, kde se shromažďovali všichni nesmrtelní, bylo duchovní síly dost a
její zdroj nikdy nevysychal. Bylo možné ji neomezeně používat, ale to pro říši
smrtelníků neplatilo. Pokud by tam chtěl Xie Lian bojovat za pomocí magie,
musel by duchovní sílu čerpat od jiné osoby a to bylo krajně nevhodné.
Ling Wen se
zamyslela. „Pak by bylo nejlepší požádat o zapůjčení nějakého z nižších bojových
bohů, aby vám pomohli.“
„To nebude
nutné. Stejně mi nikdo nebude ochoten vyhovět.“ Bojoví bohové na Nebesích ho
buď neznali, nebo neměli rádi. Xie Lian to věděl až moc dobře.
„Zkusím
to.“ Zdálo se, že Ling Wen vzala ten nápad vážně.
Podle Xie
Liana byl výsledek předem jasný a bylo mu jedno, jestli to zkusí nebo ne, takže
to nechal být. Ling Wen okamžitě vstoupila do komunikačního pole a jasným
hlasem oznámila: „Všechny vás chci o něco požádat. Císař řeší na severu důležitý
úkol a naléhavě potřebuje pomoc. Která Výsost bojových bohů může postrádat dva
bojové nebeské úředníky ze svých paláců, aby v této věci pomohli?“
Sotva její
hlas dozněl, reagoval Mu Qing. „Slyšel jsem, že Nebeský císař teď na severu
není, takže mám dojem, že prosíte o pomoc pro Jeho Výsost korunního prince,
nemám pravdu?“
Xie Lianovi se zdálo, že tenhle bůh snad musí hlídat u komunikačního pole celý den.
Ling Weniny
myšlenky se ubíraly stejným směrem. Přestože by nejraději Mu Qingovi vrazila
políček za to úmyslné házení klacků pod nohy, jen se usmála. „Xuan Zhene,
poslední dva dny tě stále vidím v poli. Máš tolik času na lenošení? To ti
závidím, opravdu.“
„Mám zraněnou ruku,“ odpověděl Mu Qing přezíravě. „Zotavuji se.“
Přítomní
nebeští úředníci si pomysleli, že v minulosti neměl problém
rozpůlit horu, a teď má být zraněný kvůli jednomu zvonu?
Ling Wen
měla v plánu lstí přimět dva bohy k souhlasu s pomocí, a teprve potom
jim vysvětlit podrobnosti. Místo toho Mu Qing všechny detaily uhodl, a co hůř, řekl
je nahlas. Bylo téměř jisté, že se jí nepodaří nikoho přesvědčit. Ostatně nikdo
už na její dotaz nereagoval.
Xie Liana
to nepřekvapilo. „Vidíte, říkal jsem, že nikdo nebude chtít.“
„Podařilo
by se mi to, kdyby Xuan Zhen mlčel,“ namítla Ling Wen.
„Tvá prosba
o pomoc měla skrytý háček. Na pomoc Nebeskému císaři by kývl každý, ale co až
by si uvědomili, že budou pracovat se mnou? Nastaly by potíže. Jak bych pak
s nimi mohl vycházet? Ne, jsem zvyklý být sám, mám zdravé ruce i nohy,
takže děkuji za námahu, ale raději půjdu.“
Ling Wen to
vzdala. Spojila ruce v pozdravu. „Dobrá. Přeji Vaší Výsosti, aby cesta
proběhla hladce. Ať vás provází požehnání nebeských úředníků.“
Xie Lian sebevědomě mávl rukou. „Není třeba se bát.“[2] S tím bezstarostně odkráčel.
O tři dny později, říše smrtelníků, sever.
V největší
ulici stála malá čajovna. Výloha nebyla velká a majitelé byli jen prostí lidé,
ale zboží bylo cenné a dobré, protože země netrpěla nedostatkem. Byly zde hory
a jezera, byli tu lidé a města. Dalo se zde najít trochu od všeho – ne moc, jen
trochu, ale stačilo to. Čajovna byla zasazena do tak nádherné scenérie, že by se
zde člověk zastavil, i kdyby netoužil po čaji a odpočinku. Obsluhující číšník
si užíval svůj klid, protože momentálně neměl zákazníky. Přisunul si ke dveřím
malou stoličku a prohlížel si všechny ty hory, jezera, lidi a města. Spokojeně
se rozhlížel, když si všiml z dálky přicházejícího bíle oděného taoisty.
Dotyčný byl pokrytý prachem a vypadal, že cestuje již velmi dlouho. Nejdřív
kolem čajovny jen prošel, ale pak se zastavil a pomalu se vrátil zpět. Rukou si
naklonil bambusový klobouk a zvedl hlavu. Letmo se podíval na vývěsní štít.
„Čajovna Náhodné setkání. To je
zajímavý název!“
Příchozí
sice vypadal unaveně, ale měl upřímnou a usměvavou tvář. Lidé v jeho okolí
si nemohli pomoct a koutky úst se jim samy zvedaly nahoru.
„Promiňte,“
pokračoval taoista. „Mohu se zeptat, zda je tu poblíž hora Yu-Jun?“
Číšník mu
ukázal směr. „Kousek tím směrem.“
Taoista
úlevně vydechl. Po dlouhé době měl pocit, že se na něj konečně usmálo štěstí. Už
je u cíle.
Tou osobou
nebyl nikdo jiný než Xie Lian.
Když opouštěl Nesmrtelné město, rovnou si vybral místo, kam sestoupí. Plánoval dopadnout poblíž hory Yu Jun. Odcházel s lehkým srdcem, s lehkým srdcem i seskočil dolů, jenže jeho rukáv se zachytil o stejně lehkomyslný mrak. Ano, o mrak. Ani Xie Lian netušil, jak se to mohlo stát. Tak či tak, najednou se motal kdesi vysoko nad zemí, a když se konečně skutálel, neměl ponětí, kde se nachází. Po třech dnech chůze konečně našel horu Yu Jun.
Vstoupil do
čajovny, vybral si stůl vedle okna a požádal o čaj a občerstvení. Byl rád, že
po všech těch peripetiích konečně sedí. Vtom k němu zvenčí dolehl
zvuk bubnů a dlouhý, nepřetržitý nářek. Xie Lian stočil pohled na ulici a
spatřil skupinku lidí všeho možného věku. Zrovna procházeli kolem čajovny jako
doprovod karmínově červených svatebních nosítek.
Ten průvod
měl zvláštní atmosféru. Lidé v něm vypadali jako příbuzní, přivádějící
nevěstu do domu ženicha. Při pozorném pohledu však bylo patrné, že slavnostní
výrazy těch lidí byly všechno, jenom ne radostné. Mísil se v nich smutek,
hněv a strach. Přestože na sobě všichni měli červené květiny, hráli na píšťaly
a tloukli do bubnů, na svatbu to nevypadalo. Bylo to opravdu zvláštní.
Číšník
přinesl měděnou konvičku, zvedl ji a z výšky mu nalil čaj. I on si procházejících
všiml, ale jen zavrtěl hlavou.
Xie Lian
ten průvod vyprovázel pohledem a na okamžik se zamyslel. Chtěl si ještě jednou
prohlédnout svitek od Ling Wen, když ho upoutal oslnivý záblesk.
Zvedl hlavu
a vtom okamžiku mu kolem očí prolétl stříbřitý motýl.
Ten motýl byl
průzračně jasný a jiskřivý. Jak mával křídly, zanechával za sebou ve vzduchu zářící
stopy. Xie Lian nemohl odolat a natáhl k němu ruku. Motýl byl bezesporu
inteligentní. Nejenže se ho nelekl, dokonce na chvíli přistál na konečcích jeho
prstů. Obě křídla se mu nádherně třpytila a ve slunečních paprscích vypadal,
jako by byl jen přeludem. Po chvilce však odlétl.
Xie Lian mu na rozloučenou zamával. Otočil se
zpět ke stolu a zjistil, že tam přibyli další dva lidé.
Ten stůl
byl čtvercový a oba nově příchozí se usadili naproti sobě, každý po Xie Lianově
boku. Oba vypadali jako dospívající chlapci, nanejvýše osmnáct nebo devatenáct
let. Ten sedící nalevo byl vyšší, s ostře pohlednými rysy. Díval se okolo
sebe s tvrdohlavou arogancí. Mladík napravo měl zas velmi světlou pleť a
byl pohledný takovým křehkým, uhlazeným způsobem. V kontrastu s tím
byl jeho výraz přehnaně chladný a postrádal úsměv. Vlastně ani jeden
z těch dvou nevypadal příliš vesele.
Xie Lian
zamrkal. „Vy dva jste…!“
„Nan Feng,“
představil se ten nalevo.
„Fu Yao,“
řekl ten napravo.
Xie Lian
jen kývl, ačkoliv jeho zvolání pramenilo spíš z údivu než ze snahy
zjistit jejich jména.
V tu
chvíli k němu Ling Wen komunikačním polem přenesla svůj hlas. „Vaše
Výsosti, jsou tu dva nižší bohové ze Středního dvora a jsou ochotní vám pomoci.
Už se vydali dolů vás vyhledat, takže by měli brzy dorazit.“
Střední dvůr byl pochopitelně blízko Vyššímu dvoru. Nebeské úředníky bylo možno
jednoduše rozdělit do dvou kategorií. Ti, kteří se povznesli, a ti, kteří ne. Všichni
z Vyššího dvora se stali bohy díky svým činům a všichni překonali nástrahy
nebeského soužení. Na celých Nebesích jich bylo sotva sto a byli do jednoho
nesmírně ctění.
Ze Středního
dvora byla božstva, které jiní bohové vzali sebou a jmenovali je svými zástupci.
Jejich plný titul by měl znít pomocní
nebeští úředníci, ale čím dál častěji se ono slovo pomocní vynechávalo.
Když byl Vyšší a Střední dvůr, existoval i dvůr Nižší?
Kdepak.
Nebo spíš už ne. V době, kdy Xie Lian
vystoupal poprvé, skutečně Nižší dvůr ještě existoval. Později se však
narazilo na problém. Když se někdo začal představovat slovy: „Já jsem ten a ten
z Nižšího dvora“, znělo to trochu urážlivě. Název Nižší dvůr evokoval něco
méněcenného. A přitom mezi bohy současného Středního dvora rozhodně nebyla nouze
o talenty s bohatou a silnou duchovní mocí. Byly tam slavné a známé osoby,
jejichž jediná odlišnost od skutečných nebeských úředníků spočívala v tom,
že ještě nepřekonali nástrahy nebeského soužení. Nikdo dopředu nevěděl, kdy
toto soužení přijde a nebylo spravedlivé snižovat na tom základě něčí význam.
Proto někteří lidé navrhli, aby se změnilo slovo Nižší. Přece jen, „jsem ten a
ten ze Středního dvora“ znělo výrazně lépe a význam byl zachován.
Xie Lian si na tyto změny nemohl zvyknout.
Podíval se
na ty dva. Jeden měl výraz nepříjemnější než druhý. Bylo silně nepravděpodobné, že
by se přihlásili dobrovolně. „Ling Wen,“ odpověděl na její soukromou zprávu. „Ti
dva nevypadají, že by mi sem přišli pomoci. Spíš jako by mi chtěli utrhnout
hlavu. Ty jsi je přiměla podvodem?“
Zdálo se,
že jeho otázka vyzněla do prázdna. Hlas Ling Wen už neodpovídal. Protože od
jeho sestupu uběhla dlouhá doba a byl daleko od Nesmrtelného města, bylo možné,
že jeho duchovní síla se vyčerpala. Co mu zbývalo? Na oba se usmál. „Říkali
jste Nan Feng a Fu Yao? Dovolte mi, abych vám předem poděkoval za vaši ochotu
přijít a pomoci.“
Oba jen
pokývali hlavami a tvářili se poněkud povýšeně. Nejspíš oba sloužili pod nějakým
mocným a pověstným bojovým bohem. Xie Lian nechal číšníka přinést další dva
šálky. Zvedl svůj, setřel čajové lístky a nenuceně se zeptal: „Pod palác které
Výsosti patříte?“
„Palácová
síň Nan Yanga,“ odpověděl Nan Feng.
„Palácová
síň Xuan Zhena,“ řekl Fu Yao.
Xie Lian
nasucho polkl.
To skutečně
vyvolávalo jisté obavy. Raději se napil.
„Vaši generálové vědí, že jste zde?“
Promluvili
oba zároveň. „Můj generál to neví.“
„Ale víte, kdo jsem?“ zeptal se pro jistotu.
Pokud sem oba nižší bojoví bohové přišli, protože byli podvedeni Ling Wen, pak budou
po návratu do svého paláce pravděpodobně potrestáni. O to nestál.
„Jsi Jeho
královská Výsost, korunní princ,“ ozval se Nan Feng.
Fu Yao
ironicky doplnil: „Jsi příkladem pro svět smrtelníků, srdce celého vesmíru.“
Xie Lian se
zakuckal a nejistě se otočil k Nan Fengovi. „Zdálo se mi to, nebo právě
protočil oči v sloup?“
„Nezdálo,“
odpověděl Nan Feng. „Ať vypadne.“
Xie Liana
taková slova nepřekvapila. Každý věděl, že vztah Nan Yanga a Xuan Zhena nebyl
nejlepší. Ani za časů jeho největší
slávy se ti dva neměli rádi, jenže v té době byl pán a oni podřízení.
Protože věčně poslouchali „korunní princ říká, ať se nehádáte“ a „vy dva se musíte
stát nejlepšími přáteli“, drželi vzájemné nepřátelství pod pokličkou.
V případě krajní nespokojenosti probodli protistranu nanejvýše slovy.
Jenže bez prince už neměli falešnou zdvořilost zapotřebí. Ani věřící
z jihovýchodu a jihozápadu se na sebe zrovna neusmívali, natož obyvatelé
palácových síní Nan Yanga a Xuan Zhena. Mezi nimi byla jen vzájemná
nenávist.
Tihle dva nižší bohové se chovali úplně stejně.
Fu Yao se
sarkasticky usmál. „Ling Wen Zhen-Yun říkala, že když chci, mohu přijít. Tak
kam bych chodil?“
Vyslovil
slovo „chci“ s takovým výrazem, že se Xie Lian raději zeptal: „Dovolte mi,
abych se ujistil. Vy dva jste tu opravdu dobrovolně? Protože pokud ne, tak vás
rozhodně nechci nutit.“
„Přihlásili
jsme se dobrovolně.“ Zase promluvili současně.
Při pohledu
na ty dva hluboce sklíčené obličeje si Xie Lian v duchu pomyslel, že slova,
která měli na mysli, by ve skutečnosti zněla spíš „Přihlásili jsme se na
dobrovolnou sebevraždu.“
Raději pokračoval.
„Nejdřív pojďme k podstatě naší práce. Určitě víte, proč jsme museli na
sever, takže nebudu zbytečně vysvětlovat…“
„Nevíme,“
ozvali se oba.
Xie Lian
překvapeně zamrkal. Nakonec vytáhl svitek. „Dobře. Nejlepší tedy bude, když vše
vysvětlím od začátku.“
Povídalo
se, že před mnoha lety žili na hoře Yu Jun dva mladí lidé, kteří se velmi
milovali a měli se brát. Ženich byl připravený, a jak bylo zvykem, vyčkával na
průvod nevěsty. Ale ani po dlouhém čekání nikoho nespatřil. Začal mít obavy a
tak se vrátil za nevěstinou rodinou. Překvapený tchán a tchyně mu pověděli, že
jeho nevěsta už dávno vyrazila, takže celou věc rychle nahlásili úředníkům a
hned potom začali hledat po celém okolí. Jenže nevěsta jako by se do země
propadla. Kam se mohla podít? I kdyby ji v horách roztrhala divoká šelma,
našly by se alespoň zbytky jejího těla. Lidé proto nevyhnutelně došli
k závěru, že se nejspíše nechtěla vdávat, tak se spolčila se svým průvodcem
a utekla.
Kdo však
mohl tušit, že po několika letech se bude brát další pár a noční můra se vrátí.
Nevěsta zase zmizela. Tentokrát to ale nebylo beze stopy. Na jedné boční cestě našli lidé nedojedenou nohu.
[1]
Jun, ZhenJun a YuanJun jsou tituly, užívané pro vysoce postavené bohy.
[2]
Toto byl překladatelský oříšek a nepodařilo se mi v češtině najít patřičný
ekvivalent toho, co měl Xie Lian na mysli. Jeho původní slova zněla „Všechna
tabu padla“ a jsou součástí rčení „Jiang Ziya je zde, všechna tabu padla, zlí
duchové se drží dál…“ ve významu můžeš jít dál, není třeba se bát. Tento nápis
se umisťoval na překlad dveří a odkazuje na pověst o bohu Jiang Ziygovi. Svou
přítomností zaručuje, že i když někdo daná tabu poruší, on je zde a nemůže se
nic stát.
Žádné komentáře:
Okomentovat