Kapitola 1: Požehnání nebeského úředníka

Vítám nové, případně starší opakující čtenáře. Novela prochází průběžnými zpětnými aktualizacemi, obvykle pro sjednocení jmen či nějaké podobné drobnosti. Z toho důvodu, nebo prostě z mé nepozornosti, se může snadno stát, že narazíte na nějakou chybku. Prosím, nestyďte se, neváhejte a napište mi o ní do komentáře, ať ji mohu opravit! Přeji krásné počtení. 

---------------------------------------------------

Mezi nebeskými bohy byla osoba, které se vysmívaly všechny tři říše.

Legenda praví, že před osmi sty lety existovala ve středových pláních starobylá země zvaná Xian Le.¹

Starobylý národ Xian Le měl rozsáhlá území, bohaté zdroje a spokojené občany. Země měla čtyři poklady: množství křehkých krásek, vzkvétající umění a literaturu, ložiska zlata a drahokamů a v neposlední řadě Jeho proslulou královskou Výsost, korunního prince.

Jeho královská Výsost korunní princ, byl… jak to říct… byl to zvláštní člověk.

Císař a císařovna si ho považovali jako poklad. Nesmírně si na něm zakládali a často hrdě prohlašovali: „V budoucnu se náš syn jistě stane moudrým panovníkem, na kterého další generace budou vzpomínat s úctou.“

Jenže korunního prince nezajímalo bohatství, moc a pocty. Nezajímal se o nic z toho, co s sebou přináší královský titul.

To, co ho zajímalo – cituji slova, která často používal – bylo:

„Chci chránit obyčejné lidi!“

Mladý princ se ze všech sil věnoval kultivaci. V té době se do obecného povědomí dostaly dva příběhy.

První se rozšířil, když mu bylo sedmnáct let.

Toho roku pořádal národ Xian Le obřadní průvod dne Festivalu Luceren. Přestože se v dnešní době tato tradice už staletí nedodržuje, díky dochovaným starověkým textům a ústnímu vyprávěním si můžeme představit velkolepost tehdejší události:

Velkolepý průvod Festivalu luceren, Hlavní ulice bojových bohů.

Obě strany Hlavní ulice bojových bohů zaplnily davy lidí. Šlechtici seděli na vrcholcích vysokých budov a v přátelském duchu konverzovali, zatímco císařská garda s cinkotem svých impozantních zbrojí uvolňovala cestu. Mladé dívky ladně tančily, sněhobílýma rukama rozhazovaly okvětní lístky jako déšť a zaplňovaly jimi oblohu, kam jen oko dohlédlo. Lidé se ptali sami sebe, zda jsou krásnější tančící dívky, nebo samotné květiny? Ze zlatých vozů se ozývaly tóny melodické hudby a rozléhaly se po celém císařském městě. Za čestnými strážemi kráčelo vedle sebe šestnáct bílých koní se zlatými uzdami, kteří táhli vpřed velkolepé pódium.

Pozornost všech se soustředila na vrcholek té vysoké, nádherné plošiny. Stál tam muž znalý bojových umění, připravený předvést své dovednosti pro potěšení bohů.

Během slavnostního nebeského průvodu nosil tento herec zlatou masku, oblékal se do nádherného oděvu a v ruce třímal meč. Vystupoval v roli prvního bojového božstva, které si po tisíci letech podmanilo démonické bestie - boha bojových umění, nebeského císaře Jun Wu.²

Být vybrán ke ztvárnění bojového božstva byla nejvyšší pocta, a proto byla kritéria výběru nesmírně přísná.

Letos nebyl vybrán nikdo jiný než Jeho královská Výsost korunní princ. Celý národ byl přesvědčený, že se jistě stane tím nejúžasnějším bojovým umělcem, který zde kdy od počátku věků vystupoval.

Toho dne se však stalo něco nečekaného.

Čestná stráž zrovna dokončovala třetí okruh kolem městských hradeb a procházela tou částí, kde za sebou čnělo dvanáct městských zdí.

V tu chvíli se na velkolepém pódiu chystal bůh bojových umění zasadit smrtící démonovi smrtící úder. Byla to ta nejnapínavější scéna, a tak se lidé na obou stranách hlavní ulice dostali do varu. I obyvatelé na městských hradbách se tlačili a natahovali krky, aby co nejlépe viděli, přetahovali se a strkali do sebe.

Právě v tu chvíli se z vrcholku věže městské brány zřítilo malé dítě.

Uši trhající výkřiky se nesly až k Nebesům.  Všem bylo jasné, že krev toho nešťastného dítěte se co nevidět rozstříkne po dlažbě hlavní ulice. Vtom korunní princ mírně zvedl hlavu, vyskočil a dítě zachytil.

Lidé stačili jen zahlédnout jeho bílou siluetu, připomínající ptáka, která prolétla prázdnou oblohou směrem k nebesům, a vzápětí korunní princ bezpečně přistál na zemi i s malým dítětem v náručí. Zlatá maska zakrývající obličej mu spadla a odhalila jeho mladou, pohlednou tvář.

V tu chvíli začal desetitisícový dav jásat jako jeden muž.

Prostí lidé byli nadšeni, ale taoistické preceptory z císařské domácnosti náhle rozbolela hlava.

Ani za milion let by je nenapadlo, že dojde k tak gigantické chybě.

Bylo to strašlivé, příliš strašlivé!

Každý okruh, který velkolepé pódium udělalo dokola kolem císařského města, představoval modlitbu za rok míru a prosperity země. A teď, když byla modlitba přerušena, není to snad předzvěst neodvratné katastrofy?

Preceptoři se vyděsili, až jim hrůzou zbělaly vlasy. Nějakou dobu se zamýšleli nad historií země a podobnými událostmi, které by mohly pravděpodobně v budoucnu nastat. Poté si pozvali korunního prince a taktně mu navrhli: „Vaše Výsosti, mohl byste se jako pokání na měsíc postavit čelem ke zdi a projevit lítost? Není potřeba to skutečně udělat, stačí jen gesto, které by ukázalo váš úmysl.“

Korunní princ se jen usmál a odpověděl: „Není třeba."

„Zachraňovat lidi není nic špatného,“ vysvětlil své myšlenky. „Jak by mi mohla Nebesa vyčítat, že jsem udělal správnou věc?“

„A kdyby se Nebesa náhodou přece jen rozhodla vás obvinit?“

„Pak by to byla Nebesa, kdo se mýlí. Proč by se měli lidé, kteří mají pravdu, omlouvat těm, kteří se mýlí?"

Preceptoři oněměli.

Jeho královská Výsost korunní princ byl právě takovým člověkem.

Nikdy se nesetkal s překážkou, kterou by nebyl schopen překonat, a nikdy se nesetkal s nikým, kdo by ho neměl rád. Měl vždycky pravdu a cítil se být srdcem celého světa.

Preceptoři si s hlubokou bolestí v duši pomysleli: „Co ty o tom sakra můžeš vědět?“

Přesto nebylo vhodné dál jej přemlouvat a ani si netroufali v tom pokračovat. Jeho Výsost by je stejně neposlouchala.

I druhý příběh se odehrál v době, kdy bylo korunnímu princi sedmnáct let.

Podle pověstí existoval na jižní straně Žluté řeky most zvaný Yi Nian,³ po němž dlouhá léta bloudil neblaze proslulý duch.

Byl to opravdu děsivý přízrak. Kráčel oděný ve zničené zbroji a za jeho kroky šlehaly plameny pekla. Celé jeho tělo bylo pokryté krví a bylo probodáno mnoha šípy a čepelemi. Každý jeho krok za sebou zanechával otisk – stopu ohně a krve.

Už několik let se po nocích náhodně zjevoval, bloudil u paty mostu a zastavoval pocestné, aby jim položil tři otázky:

„Co je to?“

„Kdo jsem?“

 „Co budeš dělat?“

Jakmile někdo odpověděl špatně, duch jej na jedno polknutí pohltil. Nikdo netušil, jaké by měly být správné odpovědi. A tak po několika letech měl tento přízrak na svědomí už nespočet procházejících.

Jednoho dne se korunní princ potuloval po okolí a doslechl se o tomto přízraku. Našel most Yi Nian a začal nepřetržitě hlídkovat u jeho úpatí, až se nakonec jedné noci s oním duchem setkal.

Přízrak se zjevil nečekaně, a jak jinak, opravdu byl tak strašlivý a děsivý, jak tvrdily pověsti.

Otevřel ústa, aby korunnímu princi položil první otázku. „Co je to?“

„Tohle je lidská říše,“ odvětil mu s úsměvem korunní princ.

Duch však odpověděl: „Tohle je propast“.

Začátečnické štěstí? Teprve první otázka a on už odpověděl špatně.

Korunní princ si pomyslel, že ostatní otázky stejně neuhádne, tak na co čekat? Vytáhl tedy zbraň a začal bojovat.

Byl to dlouhý boj, stále ještě trval, i když už obloha potemněla a zem přikryla tma. Přízrak se v noci zdál ještě hrozivější a děsivější, ale korunní princ byl v bojových uměních nad jiné zkušený.

Muž a přízrak spolu zápasili na mostě, dokud si slunce a měsíc na obloze nevyměnili pozici. Nakonec byl duch poražen.

Poté co zmizel, zasadil korunní princ u paty mostu kvetoucí strom. V tu chvíli tudy procházel taoistický mnich a viděl, jak princ rozhazuje hrsti zlaté hlíny. Měly pomoci doprovodit ducha do dalšího života. Mnich se zeptal prince: „Co to děláš?“

Nato korunní princ pronesl svých slavných osm slov: „Tělo je v propasti, ale srdce v ráji.“

Jak to taoista uslyšel, lehce se usmál a proměnil se v božského generála, oděného do bílé zbroje.

Vstoupil na magický oblak, přivolal silný vítr a pak vyletěl do slunečního světla. Korunní princ si teprve tehdy uvědomil, že šťastnou náhodou narazil na samotného Nebeského císaře bohů bojových umění, který sestoupil do světa smrtelníků, aby si zde onen přízrak podmanil.

Ostatní bohové si tohoto mimořádného a výjimečného bojovníka všimli, už když v den průvodu Festivalu luceren vyskočil na oblohu. Poté, co proběhlo setkání na úpatí mostu Yi Nian, začali se nesmrtelní císaře vyptávat: „Co si myslíte o Jeho královské Výsosti, korunním princi?“ 

Císař Jun také odpověděl osmi slovy: „Budoucnost tohoto dítěte je neomezená, nemožno ji změřit.“

Téhož večera nad královským palácem zuřila nepřirozená bouře, doprovázená vichřicí. A mezi údery hromů a blesků, které křižovaly oblohu, se Jeho královská Výsost korunní princ povznesl do božského stavu.

Pokud někdo vstupuje na nebesa, celá Nebeská říše se zachvěje. Když mezi bohy povýšil Jeho královská výsost Korunní princ, Nebesa se zatřásla hned třikrát.

Dosáhnout nesmrtelnosti jen díky vlastnímu úsilí a znalostem bylo opravdu těžké.

Vyžadovalo to velké množství vrozeného talentu, vysokou úroveň kultivace a správnou příležitost.

Snaha znovuzrodit se jako uctívaný bůh byla celoživotní, nekonečná cesta.

Samozřejmě, už se v minulosti stalo, že do božského stavu vystoupal mladík, ze kterého se pak na Nebesích rychle stal arogantní spratek. Naproti tomu existovala velká spousta lidí, kteří vyčerpali svůj život ve snaze o co nejvyšší kultivaci, a přesto nesmrtelnosti nedosáhli. Pokud nepřekonali nástrahy nebeského soužení, i šance, nabídnutá Nebesy, skončila smrtí nebo životem v zapomnění. A nespočet obyčejných lidí, podobných zrnkům písku na poušti, prožilo od začátku do konce život pouze průměrný, neschopni pro svou nevědomost najít správnou cestu.

Proto byl Jeho královská Výsost korunní princ, nepochybně miláčkem Nebes. Nebylo nic, co by nemohl získat, pokud po tom toužil. Nebylo nic, co by nemohl dokázat, pokud to udělat chtěl. A tak když se chtěl povznést do božského stavu, v sedmnácti letech to skutečně dokázal.

Korunní princ byl původně u svého lidu oblíbený. Císař a císařovna velmi postrádali svého milovaného syna a přikázali v každém koutu země stavět chrámy věnované korunnímu princi. V jeho jménu vztyčili sochy a lidé se shromažďovali, aby mu vzdali úctu. Čím více měl věřících, tím více svatyní se stavělo, takže jeho schopnosti se rozvíjely a jeho síla vzrůstala. Výsledkem bylo, že během několika let korunní princ země Xian Le dosáhl vrcholu své moci.

Potom, o tři roky později, se země Xian Le propadla do chaosu.

Důvodem onoho chaosu byla císařova krutovláda, která podnítila vzpouru povstalecké armády, bojovníků za spravedlnost. Ale i když v lidské říši vzplál válečný oheň, nebeští úředníci neměli právo zasahovat podle své vůle. Jedině pokud za tím vším stáli démoni a ghúlové, kteří porušili neměnná pravidla, v opačném případě bylo nutné nechat věci být. Ke sporům docházelo všude na světě a každý člověk samozřejmě věřil v oprávněnost svého jednání. Co by se stalo, kdyby se bohové vměšovali? Dnes by podpořili svou zemi, zítra by pomohli s pomstou svým potomkům. Copak by takové jednání nevyústilo ve vzájemné střety nesmrtelných a nevedlo k zániku veškerého života? Obzvláště v případě Jeho královské Výsosti korunního prince byl tento konflikt problémem, od kterého se měl držet co nejdál.

 Ale na tom mu nezáleželo.

Řekl císaři Junovi: „Chci chránit obyčejné lidi.“

Císař Jun shromažďoval božskou moc po tisíce let, ale ani on by se neodvážil lehkovážně prohlašovat takové věci. Můžeme si snadno domyslet reakci korunního prince. Jenže Císař Jun opravdu nemohl nic udělat, jen dokázal bezmocně říct: „Nemůžeš zachránit všechny.“ A doufal, že tím zachrání prince samotného.

Korunní princ na to řekl: „Ale mohu“.

A pak bez rozmýšlení sestoupil do říše smrtelníků.

Lidové zkazky se už odpradávna snažily lidi varovat před událostmi, při nichž mezi smrtelníky začali bezdůvodně vměšovat bohové. Rozhodně neměly dobrý konec. Navzdory tomu lidé z celé země Xian Le oslavovali.

Válečné ohně neutichly, naopak, rozhořely se s ještě větší vášní.

Ne snad, že by jeho Výsost korunní princ nedělal, co bylo v jeho silách. V tomto případě by však bývalo lepší, kdyby nedělal nic, protože čím větší byla jeho snaha, tím víc se válka komplikovala. Lidé ze Xian Le byli týrání, padaly hlavy a tekla krev, a nakonec utrpěli katastrofální ztráty. Ke všemu se celým císařským městem přehnala morová epidemie, povstalci díky tomu pronikli do paláce a válka skončila.

Dalo by se říct, že zatímco předtím se národ Xian Le zmítal na prahu smrti, Jeho královská Výsost korunní princ byl tím, kdo zasadil poslední ránu,

Když byla celá země zničena, lidem si uvědomili jednu věc:

Korunní princ není vůbec tak impozantní a dokonalé božstvo, jak si představovali.

Řečeno bez příkras – nebylo to náhodou tak, že nejenže nedokázal pomoci, ale navíc zkazil, na co sáhl?

Lidé byli šílení žalem nad ztrátou svých domovů a milovaných a potřebovali ze sebe dostat veškerý hněv. Ranění a zoufalí vtrhli do paláce korunního prince. Shodili sochu jeho božství a vypálili jeho svatyni. 

A nejen ji. Osm tisíc chrámů hořelo sedm dní a sedm nocí. Hořely, dokud nezbyl jen popel.

Bojový bůh, známý jako ochránce a mírotvůrce, zanikl. V mysli lidí se zrodil jako démonický bůh, přitahující katastrofy.

Když o vás lidé mluvili jako o bohu, byli jste bohem. Když o vás mluvili jako o hromadě hnoje, byli jste hnojem. Ať už o vás lidé říkali cokoliv, v očích světa jste takoví skutečně byli. Tak to chodilo odjakživa.

Přes všechny tyto události se s tím Jeho Výsost korunní princ nedokázal smířit. A nejméně ze všeho se byl ochotný smířit s trestem, který mu byl udělen:

Vyhnanství.

Dosažená úroveň jeho kultivace byla zničena a měl být uvržen nazpět do lidské říše.

Od dětství až do dospělosti byl tisíckrát rozmazlován. Nikdy nepoznal bolest a problémy běžných lidí. Udělený trest jej svrhl z nebeských výšin do nejhlubšího bahna.

A v tomto bahně poprvé zažil bídu, hlad a špínu. Poprvé dělal věci, které si předtím ani nedokázal představit: kradl, loupil, sprostě nadával a propadal zoufalství. Přišel o svou prestiž, zmizela jeho sebeúcta a stal se tím nejodpornějším z lidských stvoření. Ani ti nejoddanější z jeho posledních následovníků se nedokázali s touto změnou smířit, a raději ho opustili.

Tělo je v propasti, ale srdce v ráji. Těch osm slov bylo vytesáno na kamenných deskách snad po celé zemi Xian Le. Kdyby nebyla ve válce lehla popelem, byl by Jeho královská Výsost korunní princ prvním, kdo by ty kamenné desky přišel rozbít.

Protože ten, který ona slova kdysi pronesl, sám jejich tvrzení vyvrátil. Jeho tělo bylo v propasti, ale srdce rozhodně nebylo v ráji.

Rychle vystoupal vzhůru a ještě rychleji se zřítil zpět. Zdálo se, jako by to bylo včera, když se na mostě Yi Nian v jeden den setkal s bohem i démonem, a kdy s půvabem sobě vlastním pronesl ta slavná slova.

Nebesa si krátce povzdechla, protože tyhle události už byly jen minulostí.

Uplynulo mnoho let a Nebesy otřásl hlasitý zvuk. Královská Výsost, korunní princ, podruhé vstoupil mezi bohy.

Od dávných dob bylo vyhnanství z Nebes považováno za známku neúspěchu, vedoucí nejčastěji k zhroucení a proměnu v ducha nebo démona. Takových lidí, kteří svůj osud dokázali zvrátit a z vyhnanství se vrátit zpět, takových bylo minimum. Povznést se podruhé, to bylo hodno jen těch nejsilnějších a nejodvážnějších.

K těm nejodvážnějším patřil i princ, a proto hned po svém povznesení vyrazil na Nebesa s cílem utlouct či zabít každého, na koho mu padne zrak.

Nikoho proto nepřekvapí, že než dohořela jedna vonná tyčinka,⁴

Jedna vonná tyčinka. Dalo by se říct, že to byl nejrychlejší, nejbrutálnější a zároveň nejkratší vzestup v dějinách.

Pokud se předtím říkalo, že jeho první nanebevzetí zasloužilo chválu, jeho druhé povznesení se dalo nazvat pouze fraškou.

Po těchto událostech se všichni na Nebesích od korunního prince odvrátili. Stále však byli poněkud ve střehu. Koneckonců poté, co byl poprvé degradován, upadl do tak hlubokého stavu zoufalství. Teď byl vyhnán podruhé. Stane se z něj démon, bude se mstít a ubližovat obyčejným lidem?

Nikdo neměl tušení, že nejenže se po svém druhém sesazení nestane démonem, ale že se dokonce přizpůsobí svému životu vyhnance. Nebyly s ním žádné problémy, snad až na jeden – stal se až příliš vážným.

Občas vystupoval na ulicích, mistrně zpíval nebo hrál na dechové i smyčcové nástroje všeho druhu. Ani vystoupení s rozbíjením obřího kamene přímo na hrudi mu nebylo cizí. Někdy dokonce ochotně a svědomitě předváděl každý nesmysl, se kterým někdo přišel.

Ačkoliv bohové už dlouho slýchali, že Jeho královská Výsost korunní princ umí zpívat, tančit a je všestranně nadaný, vidět ho na vlastní oči v takové situaci bylo poněkud matoucí.

Bohové žasli.

Aby se věci dostaly do takového stavu, to bylo opravdu nepředstavitelné. Do té míry, že když v této době někdo řekl druhému: „Ať je tvůj syn jako korunní princ Xian Le“, byla to mnohem horší nadávka než obyčejné proklínání potomků druhé strany. 

Jeho královská výsost, korunní princ, nejpůvabnější z půvabných, povznesený mezi nebeské úředníky. Šílený způsobem, který neměl obdoby.

To byl důvod, proč byl terčem posměchu pro všechny tři říše.

Ti sentimentální si kromě smíchu možná i povzdechli. Hrdý a odměřený syn Nebes byl nenávratně pryč. Jeho božské sochy se převrátily, jeho starobylá země byla zničena a nezůstal v ní jediný věřící. Svět na něj postupně zapomínal. Nakonec nikdo netušil, kam se poděl.

Už první vypovězení byla neskutečná potupa a ponížení. Být vyhnán dvakrát, to ještě nikdo nedokázal zvrátit. Jenže pak, po mnoha dalších letech, přišel den, kdy se Nebesa zase rozezněla hlasitým zvukem.

Byl to nesmírně silný zvuk, až se země chvěla a hory otřásaly.

Chvěly se i věčně hořící oltářní lampy, zatímco jejich plameny prudce tančily. Zbožní nebeští úředníci se probudili, vyrazili ze svých palácových síní a ve spěchu se ptali: kdo je ten mladík, který vystoupil na Nebesa? Otřásají se s takovou silou!  

Kdo mohl čekat, že jen co dozní obdivné povzdechy Jak úžasné, jak úžasné!, nebeští bohové strnou, jako by do nich několikrát uhodil blesk.

Copak to ještě není konec?

Ten slavný podivín, vysmívaný všemi třemi říšemi, Jeho královská Výsost korunní princ z legend, on… on už se do háje ZASE vyšvihl do božského stavu!

                                             --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola-- 

---

1 Xian Le lze číst také jako Xian Yue (Sien Jüe). Autorka však učinila poznámku, že vhodnější výslovnost je Xian Le. Xian Le znamená Nebeské štěstí, zatímco Xian Yue by znamenalo Nebeská hudba. ^↩

2 Jun Wu čteme Ťün Wu ^↩

3 Most Yi Nian má mnoho významů. Yi = Jeden, zatímco Nian může znamenat myšlenku, vzpomínku, touhu, stesk. Není zcela jasné, kterou variantu měl autor na mysli. ^↩

4 Spálení jedné vonné tyčinky je stará časová jednotka a trvá zhruba pět minut. ^↩