„Gratuluji, Vaše královská Výsosti korunní princi.“
Xie Lian1
zvedl hlavu a usmál se. „Děkuji. Mohu se ale zeptat, k čemu mi přesně gratulujete?“
Ling Wen2
na něj hleděla s rukama zkříženýma na hrudi. „Gratuluji k získání prvního
místa na seznamu bohů, u kterých se očekává brzká degradace mezi smrtelníky.“
„Protože mi
gratulujete,“ odpověděl nejistě Xie Lian, „pak bych se z toho asi měl
radovat, i když to říkáte takovým tónem.“
„To ano“,
kývla Ling Wen. „pokud zvítězíte, můžete získat sto zásluh.“
Xie Lian zareagoval
okamžitě. „Pokud se objeví nějaký další takový seznam, počítejte se mnou prosím
i příště.“
„Víte, kdo
je na druhém místě?“ Hlas Ling Wen zněl stále nezúčastněně.
„To je
těžké odhadnou,“ zamyslel se Xie Lian. „Koneckonců, na základě mé zdejší
popularity bych řekl, že jsem zvládl obsadit první tři místa jenom já sám.“
„To je
víceméně pravda. Žádné druhé místo totiž není. Ve chvíli, kdy jste byl zapsán, se
ostatní vzdali sebemenší naděje na umístnění.“
„Aha, hm.
To je až příliš velká čest. Kdo byl vítězem předchozích let?“
„Nikdo. Ten
seznam byl vytvořen teprve letos.“ Ling Wen si ho prohlédla. „Přesněji řečeno,
byl sepsán právě dnes.“
„Eh.“ Xie
Lian se na chvíli zarazil a pak se opatrně zeptal: „Jen tak mimochodem, nebyl
ten seznam náhodou vytvořen speciálně kvůli mně, že ne?“
„Můžete to
brát tak, že za výhrou stojí dobře načasovaný příchod.“
Xie Lian se
široce usmál. „Dobře, když o tom budu přemýšlet takto, zdá se to o něco
snesitelnější.“
„Víte, proč
jste vyhrál?“ pokračovala Ling Wen.
„Protože to
ode mne všichni čekali?“
„Vysvětlím
vám to. Podívejte se, prosím, na ten zvon támhle.“ Ling Wen zvedla prst a Xie
Lian se otočil, aby se mohl podívat. Naskytl se mu dechberoucí výhled.
V dálce se rýsoval palác z bílého nefritu, který jako drobné perly
lemovaly pavilony a altánky. Lesklé plochy jezírek se mísily s nadýchanými
oblaky a mezi tím poletovali ptáci.
Chvíli si
jen tak užíval výhled, než se znovu zeptal: „Možná jste ukázala špatným směrem,
ale kde že má být ten zvon?“
„Směr je dobrý. Podívejte se pořádně.“
Xie Lian se
podíval znovu a opravdu pozorně, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Skutečně ho
nevidím.“
„Přesně
tak. Nevidíte ho.“ Ling Wen se odmlčela. „Původně tam byl zvon, ale se zřítil
se při zemětřesení během vašeho vzestupu na nebesa.“
Na to neměl
co dodat.
„Ten zvon
byl mnohem starší než vy. Přesto měl živý a jasný zvuk. Pokaždé, když se někdo
povznesl, zvon se několikrát rozezněl, aby nově příchozího povzbudil. Ale
v den, kdy jste vystoupil vy, zvon se rozhoupal jako smyslů zbavený a nešlo
jej zastavit. Přestal zvonit až ve chvíli, kdy se utrhl z věže. Spadl
přímo na procházejícího boha.“
„Ehm… jak
je na tom teď?“
„Stále se
opravuje.“
„Myslel
jsem toho boha.“
„Byl to
bojový bůh,“ odpověděla mu Ling Wen. „Jednou ranou rozťal padající zvon na dvě
poloviny. Teď se prosím podívejte na ten zlatý palácový sál támhle. Vidíte
jej?“
Znovu ukázala prstem a Xie Lian se tím směrem zase podíval. Spatřil rozlehlou rovinu, zahalenou v mlze a mracích, nad nimiž se rýsovala honosná palácová střecha ze zlatého skla.
„Ach,“ zaradoval se. „tentokrát ho vidím.“
„Ale neměl byste,“ přerušila ho Ling Wen. „Původně tam nestálo nic.“ Při zemětřesení během vašeho vzestupu na Nebesa mnoha palácům nebeských úředníků popraskaly zlaté sloupy a roztříštily se skleněné střechy. Některé paláce sice bylo možné opravit, ale mnoho bohů muselo improvizovat a postavit si nová, dočasná sídla.
„Takže i
toto je moje vina?“
„Přesně
tak.“
„Eh.“ Xie
Lian se k další otázce nadechl spíš pro jistotu. „Mám pocit, že jsem svým
nanebevstoupením rozhněval docela dost bohů, že?“
„Nebude to
tak hrozné,“ odpověděla Ling Wen, „pokud dokážete nahradit škody.“
„Co pro to
můžu udělat?“
„Odpověď je
snadná. Potřebujete osm milionů osm set osmdesát tisíc zásluh.“
Xie Lian se
prázdně usmál.
Ling Wen
kývla. „Samozřejmě chápu, že v současné době nevlastníte ani desetinu.“
„Jak bych
to řekl…“ Na jeho tváři byla znát upřímná lítost. „Opravdu mne mrzí všechny
nepříjemnosti, které jsem způsobil, ale nemůžu ten dluh splatit, ani kdyby z něj
zbyla jen tisícina.“
Modlitby a
uctívání věřících v lidském světě se mohly proměnit v duchovní sílu
nebeských úředníků. Každá vonná tyčinka, kterou zapálili jako oběť dotyčnému
bohu, se nazývala zásluha.
„Co kdybyste mne odsud srazila dolů jedním
úderem a pak mi dala osm milionů osm set osmdesát tisíc zásluh jako náhradu?“
Xie Lianův hlas zněl rezignovaně.
„Jsem
civilní bohyní. Pokud hledáte někoho na rozdávání ran, najděte si boha
bojových umění. Čím víc vás zraní, tím více zásluh vám musí nahradit.“
Zhluboka si
povzdychl. „Budu si muset promyslet, co dál.“
„Jen klid.“
Ling Wen se dotkla jeho ramene. „Neztrácejte hlavu. Kde je vůle, je i cesta.“
„V mém
případě by se spíš hodilo říct, že hlavou zeď neprorazím.“
Před osmi sty lety, v době největšího rozkvětu národa Xian Le, by Jeho královská Výsost korunní princ nad osmi miliony zásluh mávl rukou a zaplatil by je bez mrknutí oka. Ale nyní to bylo jiné. Všechny jeho chrámy v říši smrtelníků shořely. Nebyli žádní věřící, žádné kadidlo, žádné bohoslužby. Neměl nic. Ani jedinou zásluhu.
Uběhly tři
dny. Xie Lian už nějakou dobu postával na kraji hlavní ulice Nesmrtelného města
a z pomyšlení, že se zapomněl zeptat Ling Wen na heslo ke komunikačnímu poli,
ho rozbolela hlava.
Bohové na
Nebesích vytvořili pole komunikačního portálu, aby se mohli kdykoliv pomocí své
božské moci spojit a uvnitř pole spolu komunikovat. Noví bohové byli povinni do
něj po svém příchodu vstoupit a tím jej pro sebe aktivovat. K nalezení
správného portálu však bylo potřeba znát heslo. A od doby, kdy Xie Lian naposled
použil komunikační pole, uplynulo osm set let. Opravdu si heslo nepamatoval.
Naštěstí měl
své božské smysly. Uvolnil sílu, rozhlédl se a po chvíli rozeznal tvar portálu,
jehož odraz vzdáleně připomínal jeho samotného. Zvolna vstoupil.
Bohům na
Nebesích se přezdívalo nebeští úředníci, protože měli na starosti dohled nad
svou božskou doménou v místě svého uctívání. Každý z nich dosáhl
božství díky rokům tvrdé a usilovné kultivace, a s tím se obvykle pojila
jistá míra důstojnosti. I když se získanou mocí mohlo jejich chování působit
arogantně, obecně bývali spíše zdrženliví.
Snad jednou se stalo, že nového boha při prvním vstupu do komunikačního pole
přemohlo nadšení a snažil se osobně spojit s každým nebeským úředníkem,
aby jej pozdravil. Naopak první představení Xie Liana proběhlo tak vážně, jak
se slušelo, a zanechalo silný dojem.
Ovšem to,
co se odehrávalo v tomto komunikačním poli, mělo k jakékoliv
důstojnosti daleko. V okamžiku vstupu se přes něj převalil proud vzrušených
hlasů, zabraných do prudké debaty. Bylo to tak nenadálé a intenzivní, až téměř
zakolísal.
„Vsaďte si,
dokud je příležitost! Pojďte si vsadit, jak dlouho tentokrát korunní princ
vydrží na Nebesích!“
„Sázím na
jeden rok!“
„Rok? To
přeháníš, naposledy tu vydržel sotva několik minut. Třeba se tentokrát překoná.
Sázím na tři dny, tři dny!“
„Nedělej ze
sebe hlupáka, tři dny už jsou skoro pryč. To ti nemůže vyjít!“
Xie Lian
tiše vycouval z portálu.
Špatné místo. Tohle rozhodně nebylo jeho komunikační pole.
Znovu se
pustil do hledání. Do dalšího portálu vstoupil se zdánlivou nenuceností a
tentokrát ho přivítalo ticho. Xie Lian se uvolnil a v duchu si poblahopřál
k šťastnému výběru. Takhle klidné komunikační pole nemůže být nikoho
jiného.
Ticho
netrvalo dlouho.
„Vaše
královská Výsost korunní princ se opět vrátil?“
Hlas, který
promluvil, působil na první dojem velmi mile. Byl melodický a jemný, ale
pozornému posluchači nemohl uniknout chladný podtón, který naznačoval, že za
zdánlivou jemností mluvčího se neskrývá nic dobrého.
Původně na
sebe Xie Lian nechtěl upozorňovat, stačilo mu tiše stát a poslouchat. Těžko ale
mohl po přímém oslovení předstírat, že je hluchý a němý. Navzdory pochybám cítil
i radost. Vždyť se tu objevil nebeský úředník, který byl ochotný s ním sám
od sebe začít mluvit. S ním, zosobněným bohem katastrof!
S odpovědí
proto dlouho neváhal. „Ah… všechny vás zdravím. Tak jsem zase zpátky.“
Nemohl
tušit, že po tomto úvodu všichni bohové v doslechu nastražili uši.
Neznámý
mluvčí pokračoval klidným hlasem. „Nové povznesení Vaší královské výsosti
vzbudilo opravdu velký rozruch. Měl jste nějaké problémy?“
Každý
nesmrtelný bůh byl nejdřív v říši smrtelníků výjimečným člověkem. Samotný
talent nestačil, bylo třeba dosáhnout i velkých cílů. Nebylo tedy překvapením,
že Nebe bylo plné hrdinů z řad panovníků, princů a princezen, ani generálové
nebyli vzácností. Všichni byli hrdými dětmi Nebes, chovali se k sobě
nesmírně zdvořile a oslovovali se navzájem lichotivými tituly jako Vaše Veličenstvo, Vaše Výsosti, lorde
Generále a podobně.
Jenže když
onen bůh vyslovil jeho titul, neznělo to ani trochu jako zdvořilá lichotka. Jeho
hlas v sobě neměl ani náznak úcty a každé slovo jako by vyplivl.
V komunikačním poli se v tu chvíli nacházelo mnoho dalších nebeských
úředníků, kterým náležel titul korunního prince, a všem při tom oslovení
naskočila husí kůže. Xie Lian nebyl výjimkou. Měl obavy z dalšího směru
rozhovoru, ale nechtěl vyvolávat scény. Byl připravený vycouvat, hned jak to
půjde. Nasadil úsměv.
„Kdepak. Je
to v pořádku.“
Skočil přímo na vějičku a nebeský úředník mu
nedal šanci k úniku. Pokračoval sžíravým hlasem. „To jsem rád, že je Vaše
královská Výsost korunní princ v pořádku. Já jsem neměl takové štěstí.“
Ke Xie
Lianovým uším dolehlo soukromou komunikací tiché zašeptání Ling Wen. Pronesla jen
dvě slova:
„Ten zvon.“
Okamžitě
pochopil. Mluvčím nebyl nikdo jiný než bůh, který se ocitl pod padajícím
zvonem.
Všechno do
sebe zapadlo. Xie Lian neváhal využít svého umění procítěných omluv. „Slyšel
jsem o tom incidentu se zvonem. Velmi mě mrzí, že spadl zrovna na vás.“
Odpovědí mu
bylo krátké odfrknutí. Těžko říct, co tím chtěl mluvčí říct.
Počet
bojových bohů na Nebesích rozhodně nebyl malý a našlo se mezi nimi dost
nováčků, povznesených až po Xie Lianově vypovězení. Jen podle hlasu nedokázal
určit, o kterého boha se přesně jedná. A protože omluva není úplná, dokud
neznáte jméno toho druhého, Xie Lian přešel k jádru věci.
„Promiňte,
vzácný pane,“ zeptal se. „s kým vlastně mám tu čest?“
Rozhostilo
se ticho. Nemlčel jen dotázaný bůh, umlkly hlasy z jiných komunikačních
polí. To ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet.
Opět to byla Ling Wen, jejíž šepot k němu pronikl. „Vaše Výsosti, je poněkud zvláštní, že si nevzpomínáte, ale pokud to opravdu nevíte… tohle je přece Xuan Zhen.“3
„Xuan
Zhen?“ opakoval Xie Lian trochu přihlouple. Náhle se zarazil. Konečně mu to došlo.
„To je Mu Qing?“
Xuan Zhen byl bohem bojových umění, dohlížející na jihozápad říše smrtelníků. Měl
sedm tisíc chrámů a mezi věřícími byl velmi oblíben. Co ale bylo hlavní, Xuan
Zhen, osobním jménem Mu Qing, býval před osmi sty lety pobočníkem generála
korunního prince země Xian Le.
Ling Wen
jeho údiv šokoval. „Vy jste ho opravdu nepoznal?“
„Opravdu
ne. Navíc nikdy dřív se mnou nemluvil takovým způsobem. Ani si nevzpomínám, kdy
jsme se setkali naposled. Před pěti, šesti sty lety? Nevím, zda bych poznal
jeho tvář, natož hlas.“
V poli
komunikačního portálů bylo stále ticho. Mu Qing nevydal ani hlásku a ostatní
bohové usilovně předstírali, že neposlouchají, zatímco nenápadně natahovali
uši, aby jim neuniklo ani slovíčko.
Vztah mezi
těmito dvěma byl o to trapnější, že po tolika letech kolujících zvěstí už byl
znám opravdu každému.
V dávných
dobách, když byl Xie Lian ještě uctívaným korunním princem, posiloval svou
kultivaci v císařském taoistickém chrámu Huang Ji.5 Kritéria přijetí chrámových učedníků byla nesmírně přísná. Mo Qing pocházel
z chudých poměrů a jeho otec byl popraveným zločincem. Někdo takový nemohl
ani snít o tom, že by se stal učedníkem. Chopil se tedy jediné šance, jak do
chrámu alespoň vejít, a začal tam pracovat jako sluha. Po většinu času měl na
starosti zametání podlahy Jeho Výsosti korunního prince a donášku občerstvení.
Xie Lian si brzy všiml jeho píle a požádal ministry, aby udělali výjimku a
přijali Mo Qinga jako žáka. Slova korunního prince měla velkou váhu a tak mohl
Mo Qing díky princově dobrotě posilovat svou kultivaci. Když Xie Lian vystoupil
na Nebesa, jmenoval ho svým generálem a vzal ho s sebou do Nesmrtelného
města.
Potom, co
byl národ Xian Le vyhla
Role prince a generála se obrátily.
Na druhém
konci komunikačního pole se znovu ozvala Ling Wen.
„Opravdu se
zlobí.“
„To mi došlo,“
odpověděl šeptem.
„Musím zde
vyřídit ještě nějaké záležitosti. Měl byste využít příležitosti a rychle
odejít.“
„To není
dobrý nápad.“ Xie Lian zavrtěl hlavou. „Když budeme předstírat, že se nic
neděje, snad se vše srovná.“
„Srovná?“
zopakovala Ling Wen nevěřícně. „Je mi trapně za vás oba, jen na celou tu
situaci pomyslím.“
Znovu
zavrtěl hlavou. „Bude to v pořádku.“
Každá
situace pro něj byla v pořádku, dokud alespoň dýchal. V současné době
nevlastnil téměř nic, snad až na zbytky sebeúcty. Ale v životě už zažil
mnohem víc ponižujících situací, než byla tahle, takže to pro něj opravdu v pořádku
bylo.
Jako by mu
osud chtěl dokázat bláhovost jeho tvrzení, komunikačním polem se rozlehlo
hlasité zařvání. Ten výkřik se jako střep zařízl do uší poslouchajících bohů.
„Kdo z vás tady mi do prdele zničil můj
zlatý palác? Okamžitě se přiznejte!“
Situace
nemohla být trapnější a nikdo ani nepípl. Všichni bez dechu čekali, jak se Xie
Lian zachová.
Poněkud
nečekaně to byl Mu Qing, kdo se ozval. Přerušil ticho krátkým smíchem.
Hlas na
druhé straně ochladl. „Takže ty jsi strhl můj palác? Dobře, jen počkej.“
„Pláčeš na
špatném hrobě. Neřekl jsem, že jsem to byl já.“
„Tak proč
se směješ?“ zeptal se ten druhý. „Jsi snad vyšinutý?“
„Kdepak,“
odpověděl zlomyslně Mu Qing. „Pobavilo mě to, protože osoba, která zničila tvůj
palác, je shodou okolností zrovna v komunikačním poli, takže se jí můžeš
zeptat sám.“
Vzhledem
k vývoji událostí už bylo pozdě na nenápadné opuštění pozic. Xie Lian si
nasucho odkašlal. „To jsem byl já. Omlouvám se.“
Na druhé
straně bylo zase ticho.
Ling Wen mu polohlasem předala další soukromou zprávu. „Vaše královská Výsosti, to je Nan Yang.“6
„Tentokrát
jsem ho poznal, ale on asi nepoznal mě.“
„Většinu
času tráví v říši smrtelníků. Nejspíš jen netuší, že jste opět vstoupil na
Nebesa,“ odpověděla Ling Wen.
Nan Yang
ZhenJun byl bojovým bohem, dohlížejícím na jihovýchodní část říše smrtelníků. I
on byl velmi oblíbený, s osmi tisíci chrámy a láskou a úctou obyčejných
lidí.
Jeho osobní
jméno znělo Feng Xin7
a před osmi sty lety byl prvním generálem palácové síně korunního prince Xian
Le.
Byl to
oddaný a věrný člověk. Sloužil jako Xie Lianův tělesný strážce od jeho čtrnácti
let. Feng Xin s korunním princem vyrůstal, vstoupil s ním na nebesa a
byl spolu s ním degradován a vyhnán. Vzhledem k chování korunního
prince po jeho návratu mezi smrtelníky, Feng Xin s Xie Lianem nevydržel a
jejich cesty se rozešly ve zlém. Od té doby se už nikdy neviděli.
Žádné komentáře:
Okomentovat