Kapitola 8: Duch pořádá svatbu, korunní princ nasedá do svatebních nosítek 3

Má se té ruky chytit, nebo ne?

Xie Lian zůstával klidný a vyrovnaný. Ještě dokonale nepromyslel, jakou reakci má předstírat. Měl by se tváří tvář těžkostem chovat statečně a odhodlaně? Nebo má hrát novomanželku vyděšenou k smrti a snažit se o útěk?

Majitel té elegantní ruky byl trpělivý. Xie Lian se ještě nepohnul, tak se nepohnula ani ruka. Jen čekala, jak se rozhodne.

Po delší době, skoro proti své vůli, korunní princ ruku přijal.

Vstal a chystal se odhrnout látku na dveřích nosítek. Osoba venku byla rychlejší a závěs mu nadzvedla. Dotyčný svíral jeho dlaň jemně, jako by se bál, že mu nechtěně ublíží. Vytvářelo to iluzi zdánlivého bezpečí.

Xie Lian sklonil hlavu, pomalu vystoupil z nosítek a nechal se vést. U svých nohou zahlédl hromadu vlčích mrtvol a těla nižších otroků, které hedvábný Ruoye uškrtil. Trochu klopýtl a s vyděšeným zaúpěním začal padat.

Dotyčný mu okamžitě položil ruku na záda a podepřel jej, takže se mu podařilo Xie Liana uchránit před pádem. Korunní princ okamžitě využil této příležitosti, opřel se o jeho paži a přitlačil mu dva prsty na zápěstí. Místo kůže však ucítil jen cosi studeného a tvrdého. Ukázalo se, že ona osoba má na předloktí několik širokých, stříbrných náramků.

Připomínaly nádherné a precizně vyrobené nátepníky. Byly ozdobeny vyrytými javorovými listy, motýly a obrysy divokých šelem. Působily tak odlišně od šperků ze středových plání, jako by šlo o exotickou starožitnost nějakého cizího kmene. Náramky elegantně obepínaly obě zápěstí a dávaly vyniknout mrtvolně bledým dlaním. V nočním svitu se ty ruce jevily téměř ledově stříbrné. Vypadaly bez života, ale zároveň jako by v sobě ukrývaly něco temného a krutého.

Xie Lian svůj pád předstíral s úmyslem vycítit dotekem podstatu druhé osoby. I když se mu to nezdařilo, ještě tu byl Ruoye, skrývající se v jeho rukávu. Pomalu se obtáčel kolem zápěstí a vyčkával na vhodný okamžik k útoku.

Ta osoba jej znovu vzala za ruku a vedla od nosítek.

Korunní princ měl přes oči rudý závoj, takže neviděl úplně zřetelně. Zároveň chtěl získat čas, proto schválně kráčel velmi pomalu. Dotyčný jej stále podpíral, jako by se bál, že by mohl znovu upadnout.

I když byl Xie Lian nesmírně ostražitý, po takové starostlivosti si pomyslel: „Jestli je ten člověk opravdu přízračný ženich, pak jeho ohleduplnost zachází do krajnosti.“ A mimoděk na jeho hru přistoupil.

Jejich chůzi doprovázelo jemné cinkání a opakovalo se s každým krokem. Korunní princ zrovna přemýšlel nad tím, co ten zvuk vydává, když se z lesa okolo nich ozvalo přidušené zavrčení.  

Divocí vlci!

Kňučeli strachem a krčili se před jeho průvodcem, jako by se báli i utíkat.  

Xie Lianova zvědavost zesílila. Kdo je ta osoba? Víc než cokoliv toužil stáhnout závoj a prohlédnout si jej. Podvědomě však věděl, že to ještě není dobrý nápad. Chtěl vědět, kam jej vede. Proto se musel spokojit s nahlížením škvírkou v látce, aby si poskládal alespoň částečný obrázek tam, kde mu celý obraz unikal.  

Ze všeho nejdřív uviděl lem rudého roucha a pod ním pár černých kožených bot. Ten člověk kráčel s jistou bezstarostností a občas si lehce a svižně poskočil. Vypadalo to na chůzi čilého mladíka. Zároveň byla v tom kroku znát jistá neústupnost, jako by měl před očima určený cíl a běda tomu, kdo by se ho pokusil zastavit. Xie Lian si netroufal jen podle té chůze cokoliv usuzovat. V duchu se zaobíral svými dohady, když se v zorném poli před ním objevila jakási bílá věc.

Byla to lidská lebka.

Princ strnul v půli kroku.

Na první pohled poznal, že nejde o obyčejnou lebku. Kolem ní se mihotala přízračná energie a v jejím umístění byl jasný záměr. Pravděpodobně šlo o okraj silného duchovního pole. Xie Lian tušil, že stačí jediný jeho dotek a celé pole se obrátí proti němu. Váhal, jestli má onoho muže varovat.

Ozvalo se zapraštění.

Xie Lian nechápavě sledoval, jak noha v černé botě rozšlápla lebku a rozdrtila ji na padrť.

Pak, jako by si ničeho nevšiml, dotyčný lhostejně setřepal z boty úlomky a pokračoval v chůzi.

Xie Lianovy došla slova. Tahle osoba právě jediným krokem rozdrtila celé duchovní pole na nepoužitelný prach?

Mladík na chvíli zastavil a něco zašustilo. Xie Lianovi se rozbušilo srdce. Chystá se zaútočit? Zastavení však trvalo sotva vteřinku a už ho dotyčný znovu pobídl vpřed. Nad jejich hlavami se ozvalo tiché bubnování, jako když déšť naráží na papírový deštník. To bylo ono zašustění, které slyšel. Mladík otevřel deštník a teď ho držel nad jejich hlavami.

Nebyla sice nejvhodnější chvíle, přesto ho v duchu pochválil za jeho ohleduplnost. Zároveň mu to přišlo zvláštní. Copak pršelo i předtím?

Samovolně se napjal a Ruoye na jeho zápěstí zareagoval zavlněním. Dotyčný vycítil jeho váhání a dvakrát jej lehce poplácal po ruce, jako by Xie Liana utěšoval a zaháněl strach. Byl to neskutečně jemný pohyb.

Vlci se mezitím vzdálili. Uprostřed temného lesa, v tichých hlubinách horského pásma, začala vlčí smečka zoufale výt na měsíc. Xie Lianovi přišlo, že tím oplakávají svou porážku.

Celá scéna byla až démonicky krásná. Mladík jednou rukou držel deštník, druhou jemně tiskl jeho ruku a vedl jej kupředu. Kráčeli zvolna a jejich procházka působila romanticky a něžně, jako by byli nerozlučnou zamilovanou dvojicí.

V chladném vzduchu byl cítit slabý pach krve.

Podivná přeháňka přešla stejně rychle, jako se zjevila. Zvuk dešťových kapek, dopadajících na papírový deštník, se vytratil.

Mladík se zastavil a odložil deštník. Konečně pustil Xie Lianovu ruku, přistoupil k němu o krok blíž a lehce se dotkl jeho závoje. Zvolna ho nadzvedl.

Na tento okamžik čekal Xie Lian celou cestu. Stál nehnutě a vyčkával, zatímco se rudý závoj před jeho očima rozplýval.

Ruoye se pohnul první.

Nebylo to proto, že by z mladíka vycítil zlý úmysl. Xie Lian měl zkrátka v plánu převzít iniciativu a zaútočil jako první. Na milý rozhovor přijde čas, jen co se ten druhý nebude moci hýbat.

Jak hedvábná látka Ruoye vylétla z princova rukávu, rozvířila vzduch a přinesla s sebou ostrý závan větru. Šarlatový závoj vylétl mladíkovi z ruky, zamířil vzhůru a zvolna se snášel k zemi. Xie Lian stihl zahlédnout jen siluetu muže v rudém oděvu.  

Ruoye zaútočil

V ten okamžik jako by z mladíka vybuchlo stříbrné světlo a on se roztříštil na tisíc zářivých motýlů. Jak mávali stříbrnými křídly, působilo to, jako by kolem sebe vířili oslnivě jasný hvězdný prach.

Xie Lian couvl o dva kroky. Navzdory celé situaci si nemohl pomoci a žasl nad tou úchvatnou podívanou. Byl to nádherná, oslnivě stříbrná scenérie, jakou člověk vídá snad jen ve svých snech.

Jeden motýl chvíli poletoval před ním, ale než si jej stačil lépe prohlédnout, proletěl kolem něj a začlenil se do třpytivého vánku svých druhů. S mávnutím křídel všichni motýli vzlétli a proměnili se ve stříbrné světlo, vyplňující oblohu.

Teprve po delší době se Xie Lian konečně probral z omámení. Přemýšlel, jestli jeho průvodce přece jen nebyl přízračným ženichem.

Nakonec dospěl k opačnému názoru. Pokud ano, vlci na hoře Yu Jun by jej měli poslouchat. Místo toho se krčili strachem. A pak tu bylo duchovní pole, které přízračný ženich postavil. Tento mladík… tento mladík pole jen tak mimochodem rozdrtil botou.

Pokud přízračným ženichem nebyl, tak proč si přišel pro nevěstu? Připadalo mu to čím dál podivnější. Hodil si hedvábný obvaz Ruoye na ramena a rozhodl se prozatím to nechat být. Pořád tu byla nepatrná pravděpodobnost, že se sem jeho průvodce dostal náhodou. Teď musel vyřešit to, kvůli čemu přišel.

Konečně se rozhlédl. V dálce stála jakási kamenná budova. Přestože byla velká a poměrně mohutná, díky svému umístění splývala se skalami okolo.

Když už sem byl přiveden, alespoň může budovu prozkoumat.

Udělal několik kroků vpřed a zastavil se. Chvíli přemýšlel, pak se vrátil a zvedl svatební závoj, ležící na zemi. Otřepal jej a znovu se vydal k budově.

Vysoké zdi byly postaveny z červeně zbarvených cihel, jaké se dříve používaly na stavbu starých městských chrámy. Xie Lian odhadoval, že má před sebou chrám nějakého bojového boha.

Zvedl hlavu a spatřil tři velká slova, vyrytá do kovové desky nade dveřmi.

Chrám Ming Guang.

Bojový bůh severu, generál Ming Guang. To o něm se Ling Wen zmínila v komunikačním poli. Generál Pei, jehož vonné tyčinky hořely na severu po tuctech. Nebylo divu, že vesnici místo jeho chrámu objevili jen svatyni Nan Yanga. Ming Guangův chrám byl postaven na hoře Yu Jun a už dlouhé roky se skrýval za ochranným duchovním polem. Byla snad mezi přízračným ženichem a generálem Ming Guangem nějaká spojitost?

Z toho, co věděl, byl generál Pei typickým představitelem bojového boha, pyšného na své úspěchy a arogantního díky své moci a postavení. Xie Lian pochyboval, že by se tak slavný a hrdý nebeský úředník dobrovolně zapletl s podlou bytostí, jakou byl přízračný ženich. Nedivil by se, kdyby generál neměl ani tušení, že jeho chrám obsadilo něco takového. Lepší bude vyvozovat závěry až potom, co se podívá dovnitř.

Vrata do chrámu byly zavřené, ale povolily, jakmile vzal za kliku. Bylo odemčeno. Prošel dovnitř a do nosu ho uhodil podivný, nasládlý zápach.

Nebyla to zatuchlina dlouho neobývaných prostor. Ne, dobře poznal slabý zápach rozkládajících se těl.

Xie Lian za sebou vrata zavřel. Uprostřed hlavního sálu stál oltář na obětiny a na něm socha zobrazující bojového boha severu, generála Ming Guanga.

Předměty s lidskými tvary, až už šlo o sochy, loutky nebo portréty, byly snadným cílem zlých sil. Proto Xie Lian ze všeho nejdřív přistoupil k soše a pečlivě ji prohlédl.

Umělec odvedl vynikající práci. Tvář byla pohledná, postoj působivý a impozantní. V ruce držela dvoubřitý meč a pas jí zdobil nádherně provedený opasek z nefritu.

Ne, se sochou bylo vše v pořádku. Navíc zdroj hnilobného zápachu vycházel odjinud. Xie Lian zamířil do zadní části sálu.

Nedošel daleko. Oči se mu zúžily a na místě ztuhl.

Před ním stála strnulá skupina žen v karmínových svatebních šatech a závojích.

Právě od nich se linul ten nasládlý zápach. 

Přinutil se ke klidu a začal ty ženy počítat. Jedna, dvě, tři, čtyři… napočítal do sedmnácti. Měl před sebou sedmnáct nevěst, které se ztratily kolem hory Yu Jun!

Všechny byly oblečené v podobně střižených šatech. Ty více vzadu měly rudou látku na oděvu vybledlou, zašlou a místy dokonce potrhanou. Nejspíše se ztratily jako první. Oproti tomu svatební šaty prvních nevěst vypadaly zcela nové. A právě z jejich těl vycházel onen nasládlý, hnilobný zápach. Xie Lian jedné z nich odhrnul závoj.

Hleděla na něj nesmírně bledá tvář. Měla tak sinalou pleť, až se zdála téměř nazelenalá.

Měsíční světlo dodávalo té tváři strašidelný vzhled. To nejhorší však byl její nepřirozený úsměv. Po smrti se ženiny svaly na tváři stáhly a zkroutily, ale ona se dál usmívala.

Xie Lian sundal závoj další dívce. I její ústa byla zkřivena do úsměvu. Všechny mrtvé ženy byly oděny do svatebního roucha a zkroucenými úsměvy napodobovaly šťastné tváře nevěst. 

Jakby odnikud mu vedle ucha zazněl zase ten dětský hlas, zpívající svou zvláštní píseň. „Nová nevěsta, nová nevěsta. Nová nevěsta na červených svatebních nosítkách... kráčí přes horu, oči zalité slzami...pod závojem se nesmí usmívat."

Zvenku se chrámu k němu dolehly podivné zvuky.

Byly opravdu zvláštní a nevěděl, k čemu je přirovnat. Vzdáleně to připomínalo dvě paličky, bubnující o podlahu, které předtím někdo obalil tlustou látkou. Ten zvuk zněl nejdřív z dálky, ale rychle se přibližoval. Ať už jej vydával kdokoliv, vypadalo to, že za sebou s obtížemi vláčí něco těžkého. V mžiku se to přiblížilo ke dveřím chrámu. Se zaskřípáním se vrata otevřela.

Ať už to byl člověk nebo netvor, s největší pravděpodobností šlo o přízračného ženicha. A právě teď se vrátil domů!

Na konci hlavního sálu nebyl jiný východ a Xie Lian se neměl kam ukrýt. Na okamžik se zamyslel a pohlédl na stojící nevěsty. Okamžitě si hlavu zakryl závojem, postavil se mezi ně a znehybněl.

Kdyby těl bylo méně, těžko by někomu jedna nevěsta navíc unikla. Ale mezi sedmnácti mrtvolami bylo snadné se ztratit, dokud je dotyčný jednu po druhé nespočítá, jako to udělal Xie Lian.

Sotva se zařadil mezi nevěsty, zaslechl, jak si něco klopýtavě razí cestu do místnosti. Princ nehybně stál a mohl se pouze domýšlet, kdo se to blíží. Znělo to trochu jako lidské kroky, ale jaký tvor chodí takovým způsobem? Rozhodně ne jeho průvodce. Kroky toho mladíka byly neuspěchané, lehké a doprovázelo ho cinkáním zvonečků.

V tu chvíli si něco uvědomil. Je to špatné! Jeho výška je špatná!

Všechny mrtvá těla patřila ženám, ale on byl muž. Přirozeně byl mnohem vyšší, a i když se mohl ztratit v jejich počtu, těžko mohl skrýt, jak nad ostatní vyčnívá!

Rychle se rozhlédl po nevěstách okolo a poněkud se uklidnil. Byl sice vysoký, ale Malá Ying mu vlasy upravila do jednoduchého účesu. Naproti tomu zbylé nevěsty byly vyparáděné. Vysoko účesy stoupaly téměř k Nebesům a fénixové korunky pod rudými závoji jim zvedaly temeno o obrovský kus nahoru.

Bylo to v pořádku. Dívky byly sice mnohem menší, ale ozdoby ten rozdíl vyrovnaly.

Klapavý zvuk se přiblížil a zastavil, nemohl být od něj dále než dva zhangy. [1] 

Znovu klapání. A znovu blíž.

Konečně mu došlo, co přízračný ženich dělá. Zvedal závoje nevěst jeden po druhém a prohlížel si tváře mrtvol!

Když na něj nezaútočí teď, kdy bude lepší příležitost?

Prásk!

Hedvábná látka Ruoye vylétla ven a narazila do přízračného ženicha.

Ozval se hlasitý zvuk a místnost se zaplnila černou mlhou. Netušil, zda není jedovatá a bez duchovní síly se nedokázal ochránit. Proto okamžitě zadržel dech a rukou si zakryl nos a ústa. Zároveň s tím pobídl Ruoye, aby se roztočil a vytvořil vítr, který mlhu co nejrychleji rozptýlí.

Klapavé zvuky se ozvaly znovu. Xie Lian přimhouřil oči a všiml si, že vstupními dveřmi prochází drobný a nízký stín. Jakmile se vrata chrámu otevřely dokořán, hrouda černé mlhy se vyvalila ven směrem k lesu. Rozběhl se.

Nestihl doběhnout daleko, když skrz temné větve spatřil záblesky jasných světel. Dolétly k němu vzdálené výkřiky plné zuřivosti. „Rychle!“ Zvučný mladý hlas se rozléhal nocí. „Chyťte tu nestvůru! Chyťte ji a zbavte svět zla! Odměnu si rozděláme rovným dílem!“

Xie Lian poznal mladého vůdce svatební skupiny před čajovnou. Tehdy říkal, že chtějí prohledat horu a k jeho překvapení skutečně dorazili. Chrám mělo ukrývat ochranné duchovní pole, ale to skončilo rozdrcené pod botou jeho průvodce. Ti muži tak objevili přízračného ženicha, jako když slepé kočky narazí na mrtvou myš.

Směr, ze kterého se ozývali… ano, vypadalo to, že tím směrem utíkal i přízračný ženich.

Xie Lian popadl hedvábnou látku Ruoye a rozběhl se k nim. U toho se rozkřikl: „Zůstaňte na místě a nehýbejte se!“

Všichni přítomní se s překvapením zarazili. Xie Lian toho měl na srdci víc, ale vůdce svalovců se k němu vrhl s rozzářenýma očima: „Mladá paní, vás zajal přízračný ženich? Donutil vás jít na horu Yu Jun? Jak se jmenujete? Přišli jsme pro vás, už se nemusíte bát!“

Princ čekal ledacos, ale tohle bylo k smíchu. Teprve po chvilce mu došlo, že má na sobě stále dívčí svatební šat. V chrámu Nan Yang nebylo zrcadlo, aby si prohlédl výsledek snažení malé Ying, ale podle všeho byla opravdu dobrá.

Jen co mezi muži pominulo první překvapení, začali se k němu chovat jako k opravdové nevěstě. Nejspíše doufali, že je onou poslední ztracenou nevěstou a před očima jim cinkaly slíbené peníze.

Jenže ať měli jakékoliv plány, Xie Lian nemohl dopustit, aby mu tady zmateně pobíhali nějací vesničané. Navíc netušil, kam se přízračný ženich poděl. Naštěstí pro něj sem zrovna běžely známé, černě oděné postavy. „Nan Fengu, Fu Yao, rychle mi pojďte pomoct!“

Oba dva se ohlédli po zvuku a chvíli na něj nechápavě zírali. Zaráz couvli o dva kroky. Xie Lian musel zavolat ještě několikrát, než zareagovali. „Vy jste přišli odtamtud, že?“ ukázal. „Nevšimli jste si cestou něčeho zvláštního?“

„Nevšimli,“ reagoval Nan Feng.

„To je dobře. Fu Yao, rychle seběhni po cestě dolů a prohledej ji. Rozhlédni se všemi směry a ujisti se, že přízračný ženich neutekl.“

Fu Yao se okamžitě otočil a odběhl. „Nan Fengu, ty hlídej zde a postarej se, že odsud nikdo neodejde. Pokud Fu Yao nenajde ženicha v horách, pak se nejspíše skrývá mezi námi.“

Vývoj situace skupinu mužů zaskočil. Jejich vůdci už došlo, že před sebou nemá žádnou nevěstu, a začal se zvedat. „Co tím myslíš, že nikdo nemůže odejít? A proč bychom tě jako měli poslouchat? Copak v téhle zemi neexistují žádné zákony? Hej, přece nebudeme…“ Ještě ani pořádně nestál, když Nan Feng prudce pohnul dlaní. Vysoký strom opodál se zlomil v polovině a spadl na zem.

Přítomní muži už měli tu čest poznat Nan Fengův zvyk ničit věci dřív, než někdo dokončí větu. Odměna se najednou nezdála až tak lákavá vedle představy, že dopadnou stejně.

Vůdce to ještě zkusil. „Říkáš, že přízračný ženich může být mezi námi? Nemožné! Znám jméno každého z nás! Jestli mi nevěříš, pojď sem a posviť na naše obličeje. Prohlédni si nás jednoho po druhém!

Na princův pokyn vzal Nan Feng jeho pochodeň a začal jednoho po druhém obcházet. Světlo ohně se odráželo na zpocených čelech. Někteří byli napjatí, jiní vypadali vzrušeně a další se tvářili poněkud rozpačitě.

Xie Lian přešel do čela skupiny. „Prosím, poslouchejte. Odpusťte mi náš předchozí spor. Zranil jsem přízračného ženicha a ten utekl. Nemohl se však dostat daleko. Moji dva mladí přátelé ho cestou k vám nepotkali, takže mám obavu, že se může skrývat zde. Nerad vás obtěžují, ale prosím, abyste se na sebe pozorně podívali. Důkladně si prohlédněte obličeje všech kolem sebe a ujistěte se, že zde není nikdo cizí."

Po těch slovech jim zatrnulo, ale neodvážili se neposlechnout. S vykulenýma očima se začali dlouze prohlížet. Vypadalo to jako podivná hra „ty se podíváš na mne, já se podívám na tebe.“ Po všem tom zírání někdo staženým hlasem vykřikl: „Co ty tu děláš?“

Xie Lianovi poskočilo srdce a rychle přikročil. „Kdo tu je?“

Mladík zvedl louč a posvítil komusi do tváře. „Tahle ošklivá holka!“

Tou osobou byla ve skutečnosti Malá Ying. V matném světle vypadal její obličej s křivým nosem a šikmýma očima trochu pitoreskně. Jako by nemohla to jasné světlo snést, zvedla ruku a zakryla si tvář. „Já… já jsem prostě nemohla vydržet doma, chtěla jsem se podívat, co se tu děje…“

Celá se kroutila strachy. Xie Lian sebral tomu mladíkovi pochodeň a otočil se k ostatním. „Našli jste něco?“

Všichni začali kroutit hlavami. „Není tu nikdo, koho bychom neznali.“

„Nikdo cizí.“

Nan Feng zamyšleně přimhouřil oči. „Mohlo to něčí tělo posednout?“

Xie Lian nad tím chvíli přemýšlel, ale pak zavrtěl hlavou. „Nepravděpodobné. Ta věc měla pevnou formu.“

„Nezapomeň, že má hodnostní stupeň Hněvivý,“ připomněl mu Nan Feng. „Je tu možnost, že svou formu dokáže měnit.“

Oba dva tu možnost zvažovali. Vůdce skupinky si mezitím dodal odvahu. „Přízračný ženich mezi námi není! Viděl jsi to sám, tak nás nech jít!“

Ostatní začali opakovat jeho slova. Xie Lian je přelétl pohledem. „Všichni prosím zůstaňte před chrámem Ming Guang a nikam nechoďte.“

Nan Fengův vážný a přísný výraz uťal reptání v zárodku. V tu chvíli se vrátil Fu Yao. „V okolí po něm není ani stopy.“

Xie Lian se zadíval na muže před chrámem a pomalu si kývl. „V tom případě… musí být přízračný ženich skutečně tady.“

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Jeden zhang má zhruba 3,3 metru.

Kapitola 7: Duch pořádá svatbu, korunní princ nasedá do svatebních nosítek 2

 Svatební nosítka byla celá potažená karmínovým saténem. Pestrobarevnými nitěmi k nim byla přišita nádherná výzdoba v podobě půvabných květin, měsíce, draků a zářivých fénixů. Nan Feng a Fu Yao šli každý po jedné straně nosítek a hlídali, aby se nenaklonila. Uvnitř seděl Xie Lian a pohupoval se v rytmu chůze nosičů.

Jejich doprovod zahrnoval osm vysokých a silných mužů. Všichni to byli vynikající vojáci, ovládající bojová umění. Aby takové muže našli, vydali se Nan Feng a Fu Yao přímo do sídla otce poslední nevěsty. Vysvětlili mu svůj plán na průzkum hory Yu Jun. Onen úředník jim bez dalších otázek půjčil skupinu vojáků. Nevzali je sebou proto, že by potřebovali vojenskou pomoc. Chtěli mezi nosiči pouze bojovníky, kteří se o sebe dokáží postarat a utéct, až se Hněvivý přízrak začne bránit.

Naopak tito vojáci neměli o celé trojici valného mínění. V úřadu byli všichni prvotřídními důstojníky. Vedli své muže a patřili k těm nejlepším. A teď si museli nechat šlapat po hlavách od dvou pohledných chlapců a jejich jediný úkol bylo držet nosítka. Všichni byli krajně nešťastní, ale příkazy pána se plnit musí. Své pohrdání dobře skrývali, jenže pocit ukřivdění vedl k hněvu, a ten se ovládá hůř.  Proto čas od času „náhodou“ uklouzli, takže se nosítka třásla a poskakovala ze strany na stranu. Zvenku to nevypadalo tak strašně, ale pokud by uvnitř seděla osoba s choulostivým žaludkem, už by letěl jeho obsah ven. 

Nosítka se znovu s trhnutím naklonila. Vojáci museli slyšet Xie Lianův tichý povzdech a naplnilo je to příjemným zadostiučiněním.

„Mladá dámo,“ neodpustil si Fu Yao ledově, „proč ty vzdechy? Vdáváte se v tak pokročilém věku, to jste dojatá až k pláči?“

Bylo pravdou, že mnoho budoucích nevěst si nemohlo pomoci a ve svatebních nosítkách si s pláčem otíraly slzy. Xie Lian nevěděl, jestli se má té otázce smát, nebo brečet. Proto mu odpověděl jemným a uhlazeným tónem: „O to nejde. Nemůžu se vdát. Našemu svatebnímu průvodu totiž chybí jedna důležitá věc.“

Nan Feng se zamračil. „Co nám chybí? Měl jsem za to, že jsme připravili všechno potřebné.“

„Přece moje služebné,“ odpověděl Xie Lian s úsměvem.

Oba nižší bohové si vyměnili pohledy. Těžko říct, co jim vytanulo na mysli, ale zároveň se otřásli. Fu Yao se ozval první. „Předstírej, že je tvoje rodina chudá, takže nemáš dost peněz na nákup služebných. Budeš si muset vystačit sám.“

„Co mi zbývá.“

Vojáci, kteří byli svědkem jejich improvizované komedie, se neubránili úsměvu. To pobavení rozehnalo trochu nespokojenosti v jejich srdcích a hned cítili, že k těm třem mají o něco blíž. Díky tomu se i nosítka náhle stala mnohem stabilnější.

Xie Lian se znovu opřel. Přestože seděl vzpřímeně, zavřel oči, aby si trochu odpočinul.

Jenže po krátké chvíli se mu u ucha ozval dětský smích.

Byl plný krutého veselí, křečovitý a výsměšný.

Ten smích se s chvěním šířil údolím mezi horami. Zněl nepřirozeně a velmi zvláštně. Nosítka nezpomalila a stále pokračovala ve vytrvalém postupu. Dokonce ani Nan Feng a Fu Yao nereagovali, jako by si nevšimli ničeho zvláštního.

Xie Lian otevřel oči a tiše zavolal: „Nan Fengu, Fu Yao.“

„Co se děje?“ ozval se Nan Feng z levé strany nosítek.

„Přišlo to.“

V té době už se jejich „svatební průvod“ nacházel hluboko na území hory Yu Jun.

Bylo naprosté ticho. Dokonce i skřípání dřevěné stoličky nosítek, dech nosičů a křupání suchého listí pod jejich nohama se v tom tichu zdálo příliš hlasité.

Do toho ticha se ozýval dětský smích. Někdy zněl z dálky, jako by přicházel až z nitra hory, podruhé to vypadalo, jako by vycházel zpoza nosítek.

„Nic neslyším.“ Nan Fengův výraz se stal vážnější.

„Ani já ne,“ potvrdil chladně Fu Yao.

Ani nosiči nevypadali, že by si čehokoliv všimli.

„Potom je záměrem, abych smích slyšel jenom já.“

Skupina vojáků byla díky svým schopnostem původně plná sebevědomí. Navíc věděli, že přízračný ženich si vybírá nevěsty náhodně, takže podle nich nebyl důvod k obavám. Teď jim však na mysli vytanul osud jejich čtyřiceti druhů, kteří zmizeli s předchozí nevěstou. A na čele jim vyrazil studený pot.

Xie Lian si všiml, že jejich kroky zpomalují. „Nezastavujte se. Dělejte, jako by se nic nestalo.“

Nan Feng pokynul vojákům rukou, aby pokračovali. Xie Lian se znovu ozval: „Zpívá.“

 „Co zpívá?“ zeptal se Fu Yao.

Korunní princ chvíli pozorně naslouchal dětskému hlasu a začal opakovat píseň slovo po slově: „Nová nevěsta, nová nevěsta. Nová nevěsta v červených svatebních nosítkách…“

Trochu ospalým hlasem odříkával slova písně. V nočním tichu to znělo strašidelně. Vojáci měli pocit, jako by opravdu slyšeli dětský hlas, zpívající ten podivný popěvek spolu s princem. Tuhla z toho krev v žilách.

„Kráčí přes horu, oči zalité slzami. Pod závojem… Hm, pod závojem se nesmí usmívat… přízračná nevěsta… To myslí přízračného ženicha? Nebo něco jiného?“

Na chvíli se odmlčel. „Tohle nepůjde. Teď se pořád směje, takže slova nejdou rozeznat.“

Nan Feng se zamračil. „Jaký to má smysl?“

„To byl doslovný význam. Říká tím novomanželce v nosítkách, že se už nikdy nebude smát."

Nan Feng svou předchozí otázku poopravil. „Chtěl jsem tím říct, jaký má smysl, že zpívá takové věci jen tobě?“

Jako vždy, Fu Yao musel mít jiný názor. „Třeba se mu nesnaží nic říct. Možná je jeho záměrem přimět nevěsty lstí k pláči, protože zachovat si úsměv je jediný způsob, jak odsud dostat. Těžko říct, třeba mu ty minulé naletěly.“

Korunní princ zavrtěl hlavou. „Představ si, že takový hlas uslyší uprostřed cesty obyčejná nevěsta. Obávám se, že místo nějakého předstírání by se k smrti vyděsila. Navíc ať už by se rozplakala nebo usmála, co nejhoršího by se mohlo stát?“

„Unesli by ji,“ odpověděl Fu Yao.

„No a není naším cílem právě tohle?“

Fu Yao si odfrkl, ale dál se nehádal. Princ pokračoval. „Také si myslím, že bych vám měl něco říct.“

„Co by to mělo být?“

„Od chvíle, kdy jsem vstoupil do nosítek, jsem se nepřestal usmívat.“

Sotva to dořekl, svatební nosítka sebou tvrdě trhla.

Vojáci se přestali soustředit a začali se vyděšeně rozhlížet, což způsobilo, že nakonec nosítka položili úplně.

„Přestaňte panikařit,“ napomenul je Nan Feng.

Xie Lian zlehka nadzvedl závěs. „Co se stalo?“

„Ale nic. Jen smečka nějakých zvířat,“ odpověděl Fu Yao lehkým tónem.

V tu chvíli noční ticho prořízlo truchlivé vlčí zavytí. Cestu jim zastoupila dobrá stovka vlků!

Xie Lianovi to nepřišlo běžné. „Mohu se zeptat, zda se po hoře Yu Jun často potulují tak obří smečky vlků?“

Jeden z vojáků si pospíšil s odpovědí: „Nikdy jsem o tom neslyšel! Co by dělali vlci na hoře Yu Jun?“

„Pak jsme na správném místě.“

Pro Nan Fenga a Fu Yaoa nepředstavovalo několik vlků žádný problém. Ostatně ani pro vojáky, kteří tráví polovinu dne trénováním boje, by to nemělo být nic děsivého. Ale v tu chvíli měli hlavy plné strašidelné písně přízračného ženicha a zdáli se vyděšení k smrti.

Z lesní temnoty na ně zíralo množství nazelenalých, zářících očí. Vlci začali vycházet z lesa jeden po druhém a rozmístili se okolo nich.

Kdyby si měl člověk vybrat protivníka mezi smečkou šelem, cenících zuby při představě kořisti, a tou záhadnou neviditelnou smějící se věcí, nebylo nad čím váhat. Vojáci se vzpamatovali, jeden po druhém si začali vyhrnovat rukávy a připravili se na boj.

Bohužel, to nejhorší mělo teprve přijít. Zpoza vlků se z temného lesa ozval šustivý zvuk a hlasy, který nepřipomínaly ani zvířecí, ani lidské.

Jeden z vojáků poplašeně vykřikl: „Co je to?! Co to je za věc zač?“

Nan Feng reagoval obvyklým proudem nadávek. Xie Lian pochopil, že se venku cosi změnilo, a chystal se vstát.

„Zůstaň uvnitř,“ vykřikl okamžitě Nan Feng.

Pod Xie Lianem se zakymácelo dřevěné sedátko. Vypadalo to, jako by se o dveře nosítek něco opíralo. Podíval se dolů a škvárou v závoji spatřil zátylek jakési věci.

Něco se snažilo vlézt dovnitř!

Ta věc tam zatím prostrčila jen hlavu a ruku, a už ji někdo zvenčí tahal ven.

„Do prdele!“ Nebylo pochyb, to křičel Nan Feng. „To je nižší otrok!“

Xie Lian pochopil, že přicházejí problémy.

Podle řazení paláce Ling Wen byl nižší otrok netvor, který nedosáhl ani hodnostního stupně Divoký. Kdysi prý byli nižší otroci lidmi. I nyní vzdáleně připomínali lidskou postavu, ale jaksi znetvořenou. Měli sice hlavu a obličej, ale podivně neurčitý a mlhavý. Jejich ruce a nohy byly příliš slabé, aby dokázali silně udeřit. Měli i ústa a zuby, ale trvalo by jim celou věčnost někoho k smrti ukousat. Přesto by se většina lidí raději utkala s netvorem v řádu Divoký nebo Silný, než právě s nimi.

Důvod byl prostý. Nižší otroci ve většině případů spolupracovali s jinými duchy a netvory. Když byla kořist zaměstnaná bojem s nepřítelem, objevili se a pomocí svých propletených rukou se ji snažili chytit. Chodili ve velkém počtu, beze strachu postupovali vpřed a vinuli se kolem své oběti jako šlahouny vinné révy.

Nebyli silní, ale nesmírně houževnatí a velmi obtížně se zabíjeli. Bylo dost těžké je setřást a ještě těžší je všechny pozabíjet. Člověk při boji s nimi vyplýtval mnoho sil a nezřídka o ně v tom chumlu jednoduše zakopl. Dřív nebo později tak došlo k okamžiku nepozornosti, díky kterému jejich spojenci uspěli. 

Poté, co se silnější přízraky a netvoři podělili o kořist, posbírali nižší otroci, co zbylo. S chutí jedli utrhané ruce a nohy, hryzali a okusovaly maso a kosti, dokud nebyly plné děr. 

Nižší otroci byli odpornou nechutnou existencí. Nebeskému úředníkovi z Vyššího nebe samozřejmě stačilo vypustit božské světlo a vytáhnout zbraň, aby je donutil k ústupu. Pro nižší bojové bohy ze Středního nebe to nebylo vůbec tak snadné.

Odněkud z dálky se ozval Fu Yao hlasem plným odporu a odsekával jednotlivá slova zároveň s mácháním meče: „Já! Je! Nenávidím! Ze všeho nejvíc! Jestlipak ti o nich… řekli v paláci Ling Wen!“

„Neřekli.“

„K čemu tam vůbec jsou!“

Do této debaty se nechtěl Xie Lian zaplést. „Kolik jich tu je?“

Tentokrát odpověděl Nan Feng. „Kolem stovky, možná o něco víc! Nechoď ven!“

Čím víc bylo nižších otroků, tím se stávali silnějšími. S deseti bylo nesmírně těžké se vypořádat, ale víc než sto? To už stačilo utahat k smrti kohokoliv. Nižší otroci obvykle dávali přednost místům, kde žili lidé, proto nikdo nečekal, že se jich na opuštěné hoře Yu Jun objeví tolik. Xie Lian se zamyslel, pozvedl ruku a odhalil napůl obvázané zápěstí.

„Jen do toho,“ zašeptal.

Sotva to dořekl, z ruky mu začaly samy od sebe sjíždět bílé hedvábné obvazy. Prosmýkly závěsem nosítek, jako by byly živé.

Xie Lian se opřel a jemně přikázal: „Uškrť je.“

Nocí jako by prolétla bílá zmije.

Když měl Xie Lian to tenké hedvábí omotané kolem zápěstí, zdálo se dlouhé sotva několik chi.[1] Když však jako blesk vlétlo mezi bojující, zdálo se nekonečně dlouhé. Ozývaly se zvuky nepříjemného praskání a drcení. Bílé hedvábí v mžiku zlomilo vaz desítkám divokých vlků a nižších otroků.

K zemi popadalo i šest nižších otroků, bojujících s Nan Fengem. Ten vymrštil dlaň a poslal do vzduchu posledního z nich. Navzdory tomu, že nebezpečí pominulo, Nan Feng se neuvolnil. Místo toho se vrhl k nosítkům a nevěřícně zařval: „Co je to za věc!? Vždyť jsi bez duchovní síly! Neměl bys být schopný aktivovat magické artefakty!“

„Je součástí pravidel, že všechno má své výjimky…“

Nan Fenga to rozzuřilo ještě víc. Udeřil ze strany do nosítek. „Xie Liane! Řekni mi jasně, co je to za věc!“

Ta rána málem nosítka rozbila. Xie Lian musel podepřít dveře rukou. Trochu ho to vylekalo a zároveň si na něco vzpomněl. Když totiž Nan Feng takhle křičel, připomínal mu Feng Xina, kdykoliv se v minulosti rozčílil.

Nan Feng stále čekal na odpověď. Fu Yao na něj nepřátelsky houkl: „Jestli se hodláš vybavovat, co takhle se nejdřív postarat o novou vlnu nepřátel?“

Co mohl dělat jiného než se znovu vrhnout do boje. Xie Lian se rychle probral ze zamyšlení. „Nan Fengu, Fu Yao, musíte odejít!“

„Cože?“

„Když zůstanete u nosítek,“ vysvětloval, „přijdou další a další nepřátelé Boj nikdy neskončí. Vezměte ostatní a odejděte, já se zatím setkám s přízračným ženichem.

Nan Feng se už nadechoval k dalšímu proudu nadávek. „Ty…“

Fu Yao mu skočil do řeči. „Vzhledem k té jeho hedvábné látce se o sebe dokáže nějakou dobu postarat. Když máš tolik času na dohadování, nechceš nějaký strávit i zabíjením nepřátel? Já odcházím.“

Fu Yao byl sebevědomý a klidný. S tím se pojila jeho přímočarost, takže když řekl, že odchází, skutečně to bez ohlédnutí udělal. Nan Feng zaťal zuby. V hloubi duše věděl, že má pravdu. Otočil se ke zbývajícím vojákům. „Následujte mne!“

Když se boj od nosítek vzdálil, nepřátel přestalo přibývat. Dva nižší bojoví bohové chránili zbylé čtyři vojáky a sestupovali z hory. Během boje se Fu Yao ozval nenávistným tónem. „Je to směšné. Kdyby nebylo mne…“ Nedokončil. Oba se na sebe podívali velmi zvláštním pohledem. Fu Yao zbytek slov spolkl a odvrátil pohled. Prozatím nevyřčené téma odložili a místo toho pokračovali v boji.

Zem kolem nosítek zatím pokryly mrtvoly. Hedvábný Ruoye[2] už uškrtil všechny zbylé nižší otroky a vlky, kteří se pokusili Xie Liana napadnout. Když byl klid, hedvábí přiletělo zpět a začalo se jemně navíjet na princovo zápěstí.

Xie Lian ve tmě tiše seděl ve svatebních nosítkách. Všechno ztichlo. Šumění větru, šepot stromů i výkřiky příšer. Vše vystřídalo smrtelné ticho.

Pak zazněl smích. Vypadalo to, jako by se jedním hlasem zároveň smál mladík a zároveň dospělý muž.

Xie Lian dál seděl mlčky.

Hedvábný Ruoye se mu vinul kolem zápěstí, připravený jednat. Pokud by ta osoba měla sebemenší nepřátelské úmysly, okamžitě by udeřil s desetinásobnou silou.

Jenže nepřišel žádný prudký útok ani výbuch vražedného hněvu. Přišlo něco docela jiného.

Závěs se mírně nadzvedl. Přes trhlinu v rudém závoji Xie Lian uviděl, jak k němu ta osoba natahuje ruku.

Byla to štíhlá ruka s dlouhými prsty a výraznými klouby. Kolem prostředníčku měla uvázanou červenou niť. Na té útlé ruce to vypadalo jako zářivě rudý uzel osudu.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Chi čteme Čch'. Stará délková jednotka, zhruba kolem třiceti centimetrů.

[2] Ruoye čteme Žuo-jie. Ruoye se píše 若邪, tedy Ruoxie, čteno Žuo Sie, ale autorka si poznamenala, že Ruoye je v tomto případě správný zápis výslovnosti. Jedná se o jméno Xie Lianova hedvábného obvazu. Znamená to ruo = jakoby, podobně, xie = démonický, zlý.

Kapitola 6: Duch pořádá svatbu, korunní princ nastupuje do svatebních nosítek 1

Jeden ze svalnatých nosičů omylem šlápl ležícímu tělu na rameno. Vykřikl a v tu chvíli zbytek doprovodu začal podivně pobíhat kolem. Za chvíli už pokřikovali všichni.

Jakýsi přihlížející navíc odkudsi vytáhl zářivě bílý meč s širokou čepelí. „Co se děje?“ zařval. „Už přišel?!“ Ulice se proměnila v jeden velký chaos. Xie Lian znovu zaostřil pohled na tělo, vypadlé z nosítek. Došlo mu, že oddělená hlava nepatří živé osobě. Ve skutečnosti tam ležela část dřevěné loutky.

Fu Yao ji ohodnotil jedním pohledem a neodpustil si obvyklý komentář. „Ta je ale ošklivá!“

Zrovna k nim mířil číšník s měděnou konvičkou. Xie Lian si vzpomněl, jak se muž tvářil na včerejší svatební průvod. „Pane, naposled dělali na ulici rozruch ti samí lidé, a dnes jsou tady zas. O co se snaží?“

„Snaží se umřít,“ zabručel číšník a nalil mu čaj.

Xie Lian se jemně usmál. Vše mu došlo, ale chtěl se ještě ujistit. „Snaží se ducha ženicha přelstít, že?“

„Co také jiného? Otec poslední ztracené nevěsty nabídl obrovskou částku tomu, komu se podaří ducha ženicha chytit a dceru mu najde. A tak tu tihle pobudové celý den rámusí a vrhají nepřátelské pohledy na každého, kdo jde kolem.“

Tím otcem byl pravděpodobně úředník, zmíněný ve svitku. Xie Lian se znovu podíval na hrubě opracovanou ženskou hlavu na zemi. Takže tahle panenka, navlečená do ženských šatů, měla představovat falešnou nevěstu.

„Kdybych já bych duchem ženicha,“ ozval se znechuceně Fu Yao, „a někdo mi daroval takovou ošklivou věc, na oplátku bych vyhladil celé město.“

„Fu Yao, tohle by nesmrtelný neměl říkat,“ pokáral ho Xie Lian. „A můžeš něco udělat s tím hrozným zvykem protáčet u všeho očima? Zkus na to jít postupně a dej si malé cíle. Třeba nanejvýš pět zakoulení denně.“

Nan Feng si hned přisadil. „I kdyby měl povoleno padesát zakoulení očima, stejně by to nestačilo!“

Ze skupiny nosičů se vynořil jakýsi mladík. Třásl se vzrušením a vypadalo to, že se jedná o jednoho z vůdců. „Poslouchejte mě, poslouchejte!“ vykřikoval a mával rukama. „Pokračovat v tomhle je úplně zbytečné! Kolikrát jsme prošli dokola, a podařilo se nám ducha ženicha vylákat?“

Několik hlasů souhlasně zamumlalo. Mladík hned pokračoval. „Podle mého názoru musíme dokončit to, co jsme začali. Děj se co děj! Nejlepší by bylo vydat se rovnou na horu Yu Jun. Prohledáme ji, chytíme a zabijeme to odporné stvoření! Ať mne následuje každý, komu nechybí odvaha! Až bude ten ošklivec mrtvý, rozdělíme si odměnu!“

Souhlasné výkřiky se šířily jako požár, až nakonec za mladíkem stanula celá skupina. Xie Lian se znovu otočil na číšníka. „Pane, co myslí tím ošklivcem, o kterém mluví?“

„Povídá se, že přízračný ženich z hory Yu Jun je velice odpudivé stvoření,“ odpověděl číšník. „Prý se narodil tak ošklivý, že ho žádná žena nechtěla. V srdci se mu zrodila zášť, a proto unáší nevěsty jiných mužů, aby šťastným párům překazil jejich velkou událost.“

O této verzi nebylo ve svitku ani slovo. „Opravdu to lidé tvrdí? Nejsou to jen domněnky?“

Číšník pokrčil rameny. „Kdo ví? Povídá se, že toho ženicha už spatřilo mnoho lidí. Prý má celý obličej omotaný obvazy a vidět jsou jen jeho kruté oči. Údajně nemůže mluvit a jen řve jako divoká šelma. Poslední dobou tyhle pověsti kolují snad všude.“

„Že má obličej zakrytý obvazy, přece nemusí znamenat, že je ošklivý,“ opáčil Fu Yao. „Třeba je tak krásný, že nechce, aby ostatní spatřili jeho tvář.“

Na to číšník nevěděl, co říct, a tak si odkašlal. „Kdo ví, že? Já jsem ho nikdy neviděl.“

Zvenku k nim dolehl mladý dívčí hlas. „Chlapci…, chlapci neposlouchejte ho! Nechoďte tam, hora Yu Jun je příliš nebezpečná!“

Dívka se skrývala na rohu ulice. Byla to Malá Ying, ta samá dívka, která se včera s dírou na sukni modlila v chrámu Nan Yanga.

Při pohledu na ni zvedl Xie Lian podvědomě ruku, aby si promnul tvář.

Vůdce mladíků po dívčiných slovech zkřivil rty. Odstrčil ji hrubě z cesty. „Teď mluví muži, tak co se nám do toho plete taková malá holka jako ty?“

Malá Ying se po tom odstrčení celá přikrčila a začala couvat. Přesto sebrala všechnu svou odvahu a tichým hlasem to zkusila znovu. „Neposlouchejte ho! Ať jde o předstírané svatby nebo prohledávání hory, všechno je to moc nebezpečné! Co když tam zemřete?“

Mladík se povýšeně ušklíbl. „Žena má říkat jenom příjemné věci. My všichni zde společně nasazujeme životy, abychom pomohli lidem zbavit se zla. A ty? Jsi jen sobecká holka, která ani nechtěla pomoct a převléknout se za nevěstu. Neměla jsi dost odvahy posadit se do nosítek a teď nám tu budeš ještě překážet? O co ti jde?“

S každou větou do dívky znovu strčil. Trojice v čajovně se začala mračit. Xie Lian sklonil hlavu a soustředěně odstraňoval obvazy ze svého zápěstí. Během toho jim číšník vysvětlil: „Ten mladý vůdce chtěl dívku přesvědčit, aby předstírala nevěstu. Napovídal u toho tolik sladkých slov, jako by měl ústa potřená medem. Ale jakmile odmítla, ukázal svou pravou tvář.“

To už na ni začali pokřikovat i zbylí mladíci. „Přestaň tu zavazet a blokovat cestu! Koukej uhnout!“ Plochý obličej Malé Ying zrudl a oči se jí zalily slzami. „Vy… proč se tak chováte?“

„Neřekl jsem nic než pravdu,“ ozval se zas jejich vůdce. „Ptal jsem se tě, jestli se převlékneš za falešnou nevěstu a ty jsi za žádnou cenu nechtěla.“

„Měla jsem strach, ale… ale proto jsi mi přece nemusel roztrhnout šaty!“

Jak to dořekla, do mladíka jako by píchlo. Okamžitě se naježil. „Taková ohyzda jako ty by neměla na nikoho ukazovat prstem a falešně obviňovat! Roztrhl jsem ti šaty? Jsem snad slepý? Možná ses jen chtěla ostatním ukázat a roztrhla sis je sama! Kdo ví, máš tak ošklivý obličej, že by se na tebe nikdo nechtěl dívat, ani kdybys chodila nahá! Nezkoušej to svalovat na mě!“

Nan Feng už to nedokázal snášet. Šálek v jeho ruce s ostrým křach praskl a rozletěl se na kousky. Chystal se vstát, ale náhle se kolem něj mihl bílý stín. Mladík, který se tyčil nad nebohou dívkou, vykřikl. Ucukl obličejem, zakryl si ho rukou a padl na zadek. Z prstů mu kapala krev.

Nikdo ze zbylých svalovců si nevšiml, co se přesně stalo, a předpokládali, že to zaútočila Malá Ying. Obrátili k ní pohledy, ale místo ní spatřili taoistu v bílém. Nebo spíše jeho záda, neboť stál otočený k dívce.

Xie Lian měl obě ruce zastrčené v rukávech. Zraněného ignoroval a jen s úsměvem hleděl na Malou Ying. Mírně se sklonil, aby měli oči ve stejné úrovni. „Mladá dámo,“ řekl. „Zajímalo by mne, jestli bych vás mohl pozvat dovnitř na šálek čaje?“

Mladík zatím seděl na zemi s pocitem, že mu celá tvář bolestí snad upadne. Přišlo mu, jako by ho někdo přes obličej švihl ocelovým bičem. Taoista před ním však žádné viditelné zbraně neměl. Netušil, jak ho udeřil a nevšiml si ani žádného pohybu. Tak se ztěžka vyškrábal na nohy a namířil mečem na jeho záda. „Ten člověk použil démonické umění!“ zakřičel.

Při slově „démonické“ zvedla meče i celá skupinka za ním a namířila je stejným směrem. Náhle se vynořil Nan Feng a rychlým pohybem udeřil dlaní. Ozvalo se další křach a jeden ze sloupků čajovny se rozpadl.

Po této ukázce božské síly tváře svalovců změnily výraz. Také jejich vůdce se v duchu přikrčil, ale zdráhal se ustoupit jen tak. Místo toho nakročil vpřed. „Dnes přijmu porážku. Z které taoistické cesty jste? Řekněte mi své jméno a v budoucnu se můžeme znovu setkat a vyřídit náš účet!“

Nan Feng se ani neobtěžoval s odpovědí, ale Fu Yao hned ukázal přímo na něj. „Žádný problém, tenhle je z Ju Ya…“

Víc říct nestihl. Nan Fengovi znovu vyletěla dlaň a udeřil ho duchovní silou. Křehké příměří obou bohů vzalo za své.

Xie Lian měl v plánu pozvat dívku do čajovny, aby se vzpamatovala, pomoci jí objednat ovocný čaj a další občerstvení. Ale Malá Ying si jen setřela slzy a zavrtěla hlavou. Princ s povzdechem sledoval, jak odchází, a pak se vrátil do čajovny.

Číšník neváhal ani chvilku. „Nezapomeňte zaplatit za ten sloupek!“

Korunní princ se s úsměvem usadil tváří k Nan Fengovi. „Nezapomeň zaplatit za ten sloupek.“

Dostalo se mu nic neříkajícího pohledu.

 Xie Lian pokračoval. „Nejdřív bychom měli dokončit naši práci. Mohl by mi někdo půjčit trochu duchovní síly? Potřebuji promluvit s Ling Wen a ověřit si jisté informace.“

Nan Feng zvedl ruku. Jejich dlaně tleskly o sebe a tím byla uzavřena velmi jednoduchá dohoda. Xie Lian mohl konečně vstoupit do komunikačního pole.

Okamžitě se ozval hlas Ling Wen. „Vaší Výsosti se konečně podařilo vypůjčit si nějakou duchovní sílu? Pokračuje na severu vše jak má? Jak si vedou ti dva nižší bohové, kteří nabídli pomoc?“

Xie Lian pohlédl na Nan Fengem zničený sloup, druhý pohled věnoval Fu Yaovi, který se zavřenýma očima meditoval s okázalou lhostejností. Teprve potom pomalu odpověděl. „Každý z těch dvou si získal vlastní zásluhy a oba jsou velice schopní.“

V hlase Ling Wen bylo znát náznak úsměvu. „Pak opravdu musíme pogratulovat generálu Nan Yangovi a generálu Xuan Zhenovi. Podle vašich slov mají tito nižší bohové před sebou zářnou budoucnost a jejich vzestup do Vyššího nebe může nastat co nevidět.“

Jako by slyšel, že o něm mluví, ozval se Mu Qingův chladný hlas. „Já mu k tomu dobrodružství svolení nedal. Neměl jsem tušení, že odešel“

Xie Liana zase napadlo, že u komunikačního pole opravdu tráví celý den.

Ling Wen Mu Qinga ignorovala. „Vaše Výsosti, kde se právě nacházíte? Generál Pei[1] je nebeským úředníkem zde na severu a jeho věřící mu pravidelně zapalují kadidlo. Kdyby bylo třeba, mohl byste se dočasně ubytovat v jednom z chrámu Ming Guanga.“[2]

„Není třeba ho obtěžovat. V okolí jsme žádný Ming Guangův chrám nenašli, tak jsme se ubytovali v chrámu Nan Yanga. Mám však jednu otázku, týkající se ducha ženicha. Máte k tomuto případu nějaké další informace?“

„Máme,“ odpověděla Ling Wen. „Před chvíli moje palácová síň zjišťovala jeho zařazení. Měl by být na úrovni Hněvivý.“

„Hněvivý přízrak!“ Xie Lian neovládl překvapení.

Civilní bohové z Ling Wenina paláce rozdělovali démony a duchy, kteří pustošili říše smrtelníků, do čtyř úrovní podle jejich síly. Tyto hodnosti byly „Divoký“, „Silný“, „Hněvivý“ a „Zhoubný“.

Přízraky první úrovně byly schopny zabíjet jednotlivce. Netvoři úrovně Silný dokázali vyhladit celou domácnost, zatímco Hněvivé přízraky zvládly zmasakrovat celé město. Ale nejděsivější z nich byli ti poslední. Kdykoliv se zrodil Zhoubný netvor, dokázal zpustošit celou zemi, způsobit utrpení tisícům lidí a proměnit říši smrtelníků v chaos.

Pokud byl přízračný ženich z hory Yu Jun na úrovni Hněvivého, pak nikdo, kdo ho jen zahlédl, nemohl vyváznout bez úhony.

Xie Lian vystoupil z komunikačního pole a informoval zbylé dva bojové bohy o tom, co se dozvěděl. Nan Feng poznamenal: „ Pokud je to pravda, pak zprávy o ošklivci a obvázaném muži jsou jen fámy. Buď to, anebo tam je ještě něco dalšího.

„Je tu ještě jedna možnost.“ Xie Lian měl svou vlastní teorii. „Možná by přízračný ženich za určitých okolností lidem neublížil, nebo nemohl ublížit.“

Fu Yao se zmohl jenom na další kritiku. „Síň paláce Ling Wen je opravdu pomalá! Trvalo jim tak dlouho, než dokázali zjistit úroveň přízračného ženicha. K čemu je nám to teď platné?“

„Přinejmenším známe sílu našeho nepřítele. Protože máme co do činění s třetí úrovní síly, bude jeho duchovní moc opravdu velká. Pokud má naše lest vyjít, nebude falešná loutka stačit. Nevěstou musí být živá osoba.“ Navíc nikdo ze svatebního průvodu nesmí mít zbraně.

Fu Yao byl se vším rychle hotov. „Můžeme se prostě vydat do ulic, najít nějakou ženu a udělat z ní návnadu.“

„To v žádném případě nemůžeme!“ Nan Feng se při té představě zamračil.

„Proč ne? Když nebude ochotná, dáme jí nějaké peníze a hned to půjde.“

Xie Lian honem přerušil jejich začínající hádku. „Fu Yao, i kdyby se taková ochotná žena našla, není to dobrý nápad. Nezapomeň, že přízračný ženich je na úrovni Hněvivý. Když to zkazíme my, nic nám nehrozí, ale kdyby pak skutečně unesl nějakou křehkou smrtelnici, jak by se ubránila? Čekala by ji jistá smrt.“

„Pokud nemůžeme použít ženu,“ trval na svém Fu Yao. „Pak použijeme muže.“

Nan Feng nakrčil čelo. „A kde najdeme muže, který se dobrovolně převlékne za…“

Ještě ani nedomluvil a zraky obou nižších bohů se stočily ke stejnému cíli.

V Xie Lianově jemném úsměvu problikl náznak zmatku.

„Hm?“

Večer v chrámu Nan Yanga.

Xie Lian vyšel z chrámu v šatech a s rozpuštěnými vlasy. Oba nižší bojoví bohové hlídali u vstupu. Nan Feng při pohledu na něj vychrlil několik rychlých nadávek. S posledním „Do prdele!“ utekl.

Xie Lian na okamžik ztratil řeč. „Co to do něj vjelo?“

Kdybyste se někoho zeptali na princův převlek, na první pohled by uhodl, že před ním stojí mladík s jemnou a pohlednou tváří. Ale to nebyl důvod Nan Fengova výbuchu. Aby si řádný mladý muž oblékl ženské svatební šaty a veřejně se v nich producíroval, to neskousl každý. I pro Nan Fenga to bylo nemyslitelné a proto byla jeho reakce tak silná.

Fu Yao si na rozdíl od něj prohlížel korunního prince se zvláštním výrazem.

„Chceš mi něco říct, že?“ usoudil Xie Lian.

„Ano. Kdybych byl přízračný ženich a někdo mi chtěl dát takovou ženu…“

Xie Lian větu dokončil za něj. „Tak tohle město vyhladíš?“

„Ne.“ Fu Yao měl chladný hlas. „Tak tu ženu okamžitě zabiju.“

„Pak mám štěstí, že nejsem opravdová dívka,“ usmál se Xie Lian.

„Myslím, že bys měl zkusit vstoupit do komunikačního pole a zjistit, zda tam nejsou nebeští úředníci, ochotní naučit tě kouzlo přeměny těla. To by bylo jednodušší.“

Na Nebesích skutečně existovali bohové, kteří kvůli svým povinnostem ovládali kouzla na proměnu podoby. Xie Lian se však obával, že vzhledem k nedostatku času je příliš pozdě na jakékoliv učení.

Mezitím se do chrámu vrátil Nan Feng. Tvář měl ještě trochu nazelenalou, ale protože se už dostatečně vynadával, vychladl. Tenhle zvyk měl společný s generálem, pod kterým sloužil.

Hvězdy vyšly už před drahnou chvílí a tak si Xie Lian jen zavrtěl hlavou. „To už je jedno. Budu mít hlavu zakrytou závojem, takže nikdo nic nepozná.“ S tím si ho začal nasazovat.

Fu Yao zvedl ruku, aby ho zastavil. „Pokud ti přízračný ženich sundá závoj a uvědomí si, že byl podveden, rozzuří se. Kdo ví, co v hněvu udělá. Mohlo by se to zkomplikovat.“

To znělo docela rozumně. Xie Lian udělal krok a v té chvíli se ozval se zvuk trhané látky. Červené svatební šaty, které pro něj Fu Yao bůh ví kde obstaral, mu byly skutečně malé.

Původně byly určeny pro drobnou dívku. Když si je Xie Lian oblékl, sice mu překvapivě dobře seděly v pase, ale zvedání rukou a nohou se ukázalo jako problém. Navíc se při rychlejším pohybu trhaly. Zrovna když se Xie Lian začal prohlížet a hledal, kde došlo k poškození, od dveří chrámu dolehl ostýchavý hlas.

„Promiňte, mohu se zeptat…?“

Všichni tři se otočili. U vstupu stála Malá Ying, v ruce držela složený bílý oděv a se strachem na ně hleděla.

„Vzpomněla jsem si na naše včerejší setkání a tak jsem se přišla podívat, zda tu ještě nejste. Ty šaty jsem vyprala. Položím je sem… Chtěla jsem vám poděkovat za dnešek i včerejšek.“

Xie Lian se jí chystal věnovat jeden ze svých úsměvů, ale uvědomil si, jak momentálně vypadá. Raději se stáhl.

K jeho překvapení se ho Malá Ying nejenže nebála, ale dokonce přistoupila blíž. „Tohle je… můžu vám pomoct, jestli chcete dělat takové věci.“

Xie Lianovi se rozšířily oči. „Ne, mladá dámo, prosím nechápejte to špatně. Tohle opravdu není můj koníček.“

„Já vím, já vím! Myslela jsem… vy chcete chytit přízračného ženicha, že? Můžu vám s tím oblečením pomoci.“

„No…“

Malá Ying pokračovala. „Vím, jak zašít oblečení a jak ho upravit, aby sedělo. Vždycky u sebe nosím jehlu a nit. A také se umím nalíčit. Pomůžu vám s tím!“

„No…“

Nakonec oba zmizeli v chrámu. Než by shořely dvě vonné tyčinky, Xie Lian znovu vyšel s hlavou skromně skloněnou. Tvář mu zakrýval svatební závoj. Nan Feng i Fu Yao by se rádi podíval blíž, ale usoudili, že bude lepší neničit si tím pohledem zrak.

Křeslo se svatebními nosítky, které obstarali, stálo v přední části chrámu a pečlivě vybraní nosiči u něj už nějakou dobu čekali.

Měsíc stál vysoko na obloze, když Jeho královská Výsost korunní princ, oděný do svatebních šatů, nastoupil do nosítek a usedl na velkolepé červené křeslo.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Generál Pei, čteme Generál Pchej

[2] Ming Guang čteme Ming Kuang