Kapitola 11(I): Ukrytý horský chrám, les visících mrtvol 3

Přízračná nevěsta měla oválný obličej s klenutým obočím. Byla opravdu nesmírně krásná, ale jestliže kdysi vynikala vznešeností, teď z ní čišela jen neskrývaná zášť, jako by veškerou nenávist a zlobu soustředila do svého pohledu. Kvůli pohybu po kolenou měla šaty v těch místech odřené a protrhané.

Chvíli na sebe mlčky hleděli. Xie Lian se opatrně zeptal: „Xuan Ji?“

Zareagovala pomalu, nejspíše své jméno slyšela po opravdu dlouhé době. Nenávist vepsaná ve tváři se trochu rozptýlila a v očích se jí objevilo světýlko zájmu.

„On… poslal tě, abys mě našel, že ano?“ Hlas měla najednou vroucí.

Tím „on“ nejspíše myslela generála Peie.

Vypadala tak plná nadějného očekávání, že Xie Lian své „ne“ raději spolkl.

„Ale proč nepřišel za mnou sám?“ Přízračná nevěsta si jeho mlčení vyložila po svém. Kolena jí podklesla a dosedla na podlahu.

Jak se zády se opírala o sochu bojového boha s pohlednou tváří, rozprostřená sukně kolem ní připomínala obří krvavý květ. Tvář měla zkřivenou žalem a s rozcuchanými vlasy vypadala jako ztělesněné neštěstí. „Proč za mnou nepřijde?“

Ani na tuto otázku Xie Lian nemohl a nechtěl odpovídat. Xuan Ji zvedla hlavu k soše nad sebou. „Pei Mingu… Pei Mingu!“ lkala. „Zradila jsem pro tebe svou zemi, všechno jsem opustila… a stalo se ze mne tohle! Proč za mnou nepřijdeš?“

Rukama si zajela do vlasů a silně škubla. „Pei Mingu, máš snad srdce z kamene?“

Xie Lian poslouchal její samomluvu s lítostí a přemýšlel nad významem těch slov. Že by generál Pei využil důvěrného vztahu mezi nimi a vylákal od Xuan Ji důležité informace, které přispěly k porážce jejího království?

Mluvila také o tom, že se z ní díky němu stalo „tohle“. Nejspíše měla na mysli svůj zubožený stav a zlámané nohy. Vzhledem k její původní hodnosti generála nebylo možné, aby měla taková zranění v době své největší slávy. Její nohy tedy musely být zlomeny až později. Měl i s tím generál Pei něco společného? Byl snad důvod k její hluboké zášti ten, že ji generál opustil, jakmile pro něj přestala být užitečná?

Pokud se chtěl Xie Lian dobrat pravdy, musel přemýšlet právě tímto směrem, i když se mu protivilo probírat něčí soukromý život. Nenávist Xuan Ji byla tak hluboká, že neváhala brát nevinné životy.

Jeho myšlenky přerušil zoufalý ženský křik. Bylo to volání o pomoc z chrámového nádvoří. Xie Lian i Xuan Ji pohlédli zároveň z okna. V bílém kruhu, do kterého byl stočený Ruoye, držel jeden z mužů obvázaného chlapce a táhl ho přes jeho protesty ven. Malá Ying tomu muži pevně svírala nohy.

„Zmiz, ty pitomá mrcho! Ještě tím řevem přilákáš ženského ducha!“ Na její hlavu se snášel proud nadávek. Xie Liana nepřekvapilo, že tím mužem byl mladý vůdce, který už způsobil tolik problémů.

„Jestli ji přivolám, tak ať! Ty jsi mnohem horší než nějaký duch! Raději přízračnou nevěstu než tebe!“

Stalo se to takto. Jen co se mladý vůdce probral z omráčení, zjistil, že je obklopen postávajícími nevěstami se zahalenými tvářemi. Brzo mu došlo, že i když zuřivě šermují rukama, doopravdy jej nevidí. A protože měl výrazně víc odvahy než rozumu, rozhodl se využít strachu ostatních a odtáhnout mezitím obvázaného chlapce, aby za něj ve vesnici shrábl odměnu.  

Nezáleželo mu na tom, zda chlapec je, nebo není přízračným ženichem, nebo zda je spolčený s nevěstou. Všichni pod horou byli o jeho vině přesvědčení a to stačilo. Jenže nemohl čekat, že se na něj kvůli tomu Malá Ying vrhne a začne z plna hrdla ječet tak, že by to vyděsilo i mrtvé nevěsty.

Xie Lian zalitoval, že nebyl vůči němu tvrdší. Měl ho omráčit tak, že by tu ležel ještě další dva dny a tři noci. „Okamžitě se vrať do kruhu!“ varoval ho.

Mladík vzhlédl právě včas, aby si všiml černé mlhy, která se k němu blížila. Pokusil se rychle stáhnout do kruhu, ale vlekl ovázaného chlapce a Malá Ying se stále držela jeho nohou. Nebyl dost rychlý a černá mlha jej obklopila. Xuan Ji ho měla ve své moci.

Otočil hlavu. V mlze rozeznal tvář nádherné ženy, právě té, jejíž pleti se v chrámu dotýkal.  Strach konečně převládl nad odvahou a začal křičet. Xuan Ji ohnula prsty s dlouhými nehty, zaryla mu je do temene a škubla. V ruce jí zůstal vrcholek mužovy hlavy i s kusem lebky a kšticí vlasů.

Ještě chvíli dozníval jeho výkřik plný bolesti, než se roztažená ústa zalila krví ze servané lebky a on se zřítil k zemi.

Při tom pohledu začali ječet i muži uvnitř ochranného kruhu. Křičela i Malá Ying, zatímco vtahovala obvázaného chlapce zpět. Xuan Ji se k nim vrhla s nataženými nehty, ale tentokrát se před ni postavil Xie Lian.

„Generále,“ oslovil ji, „přestaňte s tím zabíjením.“

To oslovení zvolil schválně. Chtěl jí připomenout, že kdysi bývala hrdinkou, že v boji chránila své království v první linii. Jenže tohle už bylo dávno pryč. Nádherná tvář Xuan Ji byla zohyzděná nenávistí. Bez námahy rozdrtila lebku v ruce a ušklíbla se. „Bojí se za mnou generál Pei přijít?“

Xie Lian váhal. Klidně mohl předstírat, že ho sem generál Pei vyslal předem a dorazí později… ale Xuan Ji na jeho odpověď nečekala. Několikrát se nahlas zasmála a ukázala na sochu božstva v chrámu. „Zapálila jsem tvé chrámy, vyvolala jsem na tvém území takové potíže! Doufala jsem, že přijdeš a věnuješ mi alespoň pohled! Čekám na tebe už tolik let!“

Zůstala na sochu omámeně zírat, pak náhle vyskočila, chytila ji kolem kamenného krku a zalomcovala. „Ty se na mne bojíš podívat!“ vřískala. „Cítíš se provinile, že? Podívej se na moje nohy! Podívej se, jak teď vypadám! Všechno je to kvůli tobě, jen kvůli tobě! Copak máš místo srdce kus kamene?“

Xie Lian se v žádném případě necítil oprávněný soudit její situaci, ale nemohl si pomoci. Pokud chtěla generála Peie vidět, nemohla zvolit nějaký normálnější způsob? Kdyby se kdokoliv snažil o jeho pozornost podobným způsobem, to poslední, oč by stál, by bylo se s tou osobou setkat.

Mezitím se Malá Ying a ovázaný chlapec konečně ocitli v bezpečí uvnitř kruhu. Oba hleděli jeho směrem. „Mladý pane…“ zašeptala dívka znepokojeně.

Xie Lian se na ni usmál, aby naznačil, že není důvod k obavám. Jenže právě ten úsměv zapůsobil na Xuan Ji jako rudý hadr na býka. Její tvář se ještě víc zkřivila. "Na mě ani nepohlédneš,“ syčela nenávistně. „Ale na jiné ženy, které se na tebe usmívají, to se podíváš rád! Teď – ti – ukážu!“

Poslední dílek zapadl do skládačky a Xie Lian konečně pochopil i zbytek. Nevraždila nevěsty proto, že si sama nemohla vzít, koho chtěla. Nebyla za tím žárlivost. Důvodem byl generál Pei, který měl slabost pro úsměvy žen. Xuan Ji se ve svém šílenství pokoušela dostat na jejich místo. V jejích představách to byla ona, kdo se s úsměvem vdával za svého milého.

Nebylo divu, že vypálila všechny chrámy Ming Guanga pod horou! Nemohla snést všechny ty ženy, které den za dnem přicházely do chrámu a usmívaly se na božskou sochu. Xuan Ji, přízračná nevěsta, si opravdu zasloužila titul „Hněvivá“.

Ačkoliv měla obě nohy zlomené, stále byla nepřirozeně rychlá. A to ji Ruoye předtím už jednou zasáhl! Seskočila ze sochy, srazila prince vlastní vahou a obtočila mu prsty kolem krku. Škrtila Xie Liana, ale před očima měla generála Peie.

Byla skutečně silná a princ se nedokázal vyprostit z jejího sevření. Vypadalo to, že bude muset povolat Ruoye zpět.

Noc prořízl další výkřik. Byla to Malá Ying. Dívka se bála, že se Xie Lian nedokáže sám ubránit, sebrala ze země větev a řítila se směrem k přízračné nevěstě. Hlasitě křičela, jako by si potřebovala dodat odvahy.

Xuan Ji nestála malá útočnice ani za pohled. Jen se po ní ohnala rukou a odhodila ji dřív, než se stačila pořádně přiblížit. Malá Ying proletěla vzduchem jako hadrová panenka a dopadla na hlavu.

Xie Lian se pokusil posadit, ale na temeni ucítil ledový dotek. To mu Xuan Ji sevřela prsty okolo hlavy. Před očima mu probleskla vidina mladého vůdce se servaným vrškem lebky a věděl, že je zle. Pravou rukou jí sevřel zápěstí. „Svaž!“ zavolal a doufal, že Ruoye bude dost rychlý.

Vzduchem se zašustěním prolétl bílý hedvábný pruh a omotal se kolem Xuan Ji. Kvůli zlámaným nohám nedokázala uskočit včas, takže skončila svázaná s rukama přitaženýma za zády.

Ztěžka padla na zem a začala se válet v marné snaze bílé hedvábí přetrhnout. Ruoye se kolem ní ještě víc utahoval.

Jakmile se Xie Lian zbavil smrtícího sevření, okamžitě se zvedl a rozběhl se k místu, kde ležela Malá Ying. Vedle ní už klečel obvázaný chlapec. Viditelně netušil, co má dělat, protože sebou cukal jako brouček na rozpáleném hrnci. Ochranná smyčka kolem vesničanů byla pryč, takže si několik z nich dodalo odvahy a přiblížilo se k ležící dívce. Nikdo se neodvážil s ní pohnout ze strachu, že by mohla mít zlomeného něco důležitého.

Korunní princ se obával, že bez ohledu na jejich opatrnost je veškerá pomoc zbytečná. Bylo nemožné, aby takové zranění přežila. Přesto ji zkontroloval.

Za tu krátkou dobu, co se znali, si spolu vyměnili sotva pár slov.  Přesto poznal, že ačkoliv neoplývá krásou, její srdce je laskavé. Její osud ho tížil u srdce.

S velkou opatrností ji obrátil. Bylo to možná zbytečné, ale přišlo mu nedůstojné nechat ji zemřít v takové pozici.

Při pohledu na dívčí tvář zalitou krví mnoho mužů soucitně vzdychlo. V Malé Ying zbývala sotva jiskřička života. „Mladý pane…“ zamumlala ztěžka. „Nakonec… jsem byla spíš překážkou než pomocí…“

Popravdě – dívka mu sice nepřekážela, ale ani nijak zvlášť nepomohla. Když se mu rozběhla na pomoc, chystal se zrovna přivolat Ruoye. Ubránil by se i bez ní. Navíc ta její větev… i kdyby nějakým zázrakem doběhla tak blízko, aby dokázala přízračnou nevěstu zasáhnout, k čemu by jí to bylo? Takže ano, popravdě řečeno, svůj život zahodila zcela zbytečně.

„To není pravda,“ odvětil v přesném opaku ke svým myšlenkám. „Pomohla jsi mi a hodně. Svým útokem jsi odvedla její pozornost a já měl čas ji svázat. Jenom díky tobě… ale příště už to prosím nedělej. Musíš mi nejdřív říct, že chceš pomoct. Jinak by to mohlo skončit katastrofálně…“

Malá Ying se slabě usmála a povzdychla. „Mladý pane, vím, že lžete. Nijak jsem nepomohla a oběma je nám jasné, že žádné „příště“ už nebude…“

Poslední slova zanikla v kašli. Na rtech se jí objevila krev a mezi kapkami rudé se bělalo několik vyražených zubů. Obvázaný chlapec se třásl úzkostí a vyrážel ze sebe nesouvislé vzlyky. Dívka stočila pohled k němu. „Příště už… nechoď z hory krást jídlo. Jestli tě najdou, ubijí tě k smrti. K čemu ti pak bude?“

„Pokud bude mít hlad, může přijít pro jídlo ke mně.“ To promluvil Xie Lian.

Malé Ying se po těch slovech rozzářily oči. "Opravdu? Děkuji… velice děkuji…“

Usmívala se a z drobných očí jí stékaly slzy. „Mám pocit, že za celý můj život… nebylo moc dní, kdy bych byla tak šťastná.

Xie Lian nevěděl, co na to říct, a tak ji jen jemně pohladil po ruce.

„Netrap se… tím. Někdo se prostě narodí jako smolař.“

To prohlášení bylo svým způsobem úsměvné. Křivý nos a šikmé oči, všechna ta krev a slzy, stékající po tváři, působilo to, jako by byla hercem nějaké podivné frašky.

„Ale i tak, pořád…“ pokračovala Malá Ying. „Pořád… pořád…“

Po těch slovech vydechla naposled. Obvázaný chlapec objal její mrtvé tělo a rozvzlykal se. Hlava mu klesla a zabořil tvář do jejího břicha, jako by ztratil svou jedinou oporu.

Xie Lian dívce jemně zatlačil oči. „Byla jsi mnohem, mnohem silnější než já.“ Ta slova mu vycházela z hloubi srdce.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--