Kapitola 11(II): Ukrytý horský chrám, les visících mrtvol 4

Nad chrámem se rozlehl zvuk hlasitého odbíjení a rezonoval v uších všech přítomných.

Bim... Bim… Bim…

Ten podivný zvon třikrát odbil s neskutečnou hlasitostí. Xie Lian ucítil závrať.

„Co se děje?“

Nevěsty kolem se zakymácely a spadly na zem. Jen ruce měly stále zvednuté a ukazovaly jimi k nebi. Na zemi spolu s nimi leželi i vesničané a vypadali v bezvědomí. Jako by všichni omdleli z otřesu od toho uši drásajícího zvonění

I Xie Lian cítil, že se mu motá hlava. Držel si ruku na čele a s námahou se postavil. Nohy mu podklesly a musel si kleknout. Naštěstí ho kdosi podepřel. Zvedl hlavu a spatřil Nan Fenga.

Nevěsty, které vstoupily do lesa, se rozprchly všemi možnými směry. Aby je dokázal pochytat, musel Nan Feng prohledat téměř celou horu kolem dokola, a teprve nyní se vrátil. Vypadal zcela klidný, tak se ho Xie Lian okamžitě zeptal: „Co to je za zvon?“

Nan Fang hleděl k chrámu. „Nemusíš se bát. Přicházejí posily.“

Xie Lian se podíval tím směrem a zjistil, že před chrámem Ming Guang stojí řada vojáků. Každý z nich byl oblečený ve zbroji, která zářila božskou mocí a dávala tušit, že v sobě skrývá mocnou auru. Uprostřed vojáků stál vysoký, pohledný mladý generál. Na první pohled bylo jasné, že nejde o nikoho obyčejného. Vydal se k nim s rukama sepjatýma za zády. Před Xie Lianem se na chvíli zastavil a mírně se uklonil: „Vaše Výsosti korunní princi.“

Ještě než Xie Lian otevřel ústa, Nan Feng zašeptal: „Tohle je generál Pei.“

„Generál Pei?“ zopakoval princ a stočil pohled ke Xuan Ji, zmítající se na zemi.

Vůbec nebyl takový, jak si jej představoval. Ještě méně se podobal své božské soše, která zpodobňovala hrdinu s arogantním pohledem, agresivního a vysoce postaveného krasavce.

Mladý generál stojící před ním byl sice také poměrně pohledný, ale byla to jemná krása tváře chladné jako nefrit. Žádné vražedné úmysly v očích, pouze ničím nerušený klid. Možná to byl generál, ale nikoho by ani na okamžik nepřekvapilo, kdyby se z něj vyklubal třeba ministr strategie. 

Generál Pei si všiml spoutané Xuan Ji. „Palácová síň Ling Wen nás informovala, že situace zde na hoře Yu Jun je s palácem Ming Guang úzce propojena.“ Na okamžik přešel do zdvořilostního způsobu řeči, než pokračoval dál. „Tento podřízený si proto pospíšil. Nečekal jsem, že ono spojení je tak těsné. Za vaši námahu vám patří moje díky, Vaše Výsosti korunní princi.“

Xie Lian v duchu poděkoval Ling Wen a poslal omluvu za všechny neuctivé myšlenky, které snad kdy měl. Výkonnost paláce Ling Wen se rozhodně nesnížila.

„To já děkuji za vaši starostlivost, generále Pei.“

Xuan Ji to oslovení neušlo a prudce zvedla hlavu. „Pei Mingu! Jsi to ty? Přišel jsi? Konečně jsi přišel?“

Protože byla pevně svázaná, dokázala se jen otočit na kolenou. Při pohledu na generála však zbledla. „Kdo jsi?!“

Xie Lian, který mezitím podával Nan Fengovi stručnou verzi dosavadních událostí kolem přízračné nevěsty, se překvapeně zeptal: „Copak tohle není generál Pei? Nebo ho po takové době nedokáže poznat?“

„Je to generál Pei,“ odpověděl Nan Feng. „Ale ne ten, kterého chtěla.“

To bylo poněkud zvláštní. „Neříkej mi, že jsou dva generálové Peiové?“

„Přesně tak. Opravdu jsou dva.“

Ukázalo se, že generál Pei, na kterého přízračná nevěsta čekala, byl hlavním bohem chrámu Ming Guang. Muž před nimi byl jeho zástupcem, jedním z potomků generálovy rodiny. Aby se při oslovení odlišili, říkali tomuto „mladší generál Pei.“ V chrámech Ming Guanga je uctívali opačně položenými měsíčními kameny. ¹

Sochy hlavního boha chrámu stály hned naproti chrámovým dveřím, zatímco ty, zobrazující mladšího generála Peie, byly umístěny za ním. Ačkoliv bylo mezi nimi několik generací, dali se považovat za bratry a fascinující byl už jen samotný fakt, že na nebesa vystoupali dva lidé z jedné rodiny. 

Xuan Ji se nepřestávala rozhlížet, ale nenašla svého vyvoleného ani mezi vojáky. Nadějeplný výraz pohasl. „Kde je Pei Ming, proč nepřišel? Proč za mnou nepřišel?“

Mladší generál Pei na ni lehce kývl. „Generál Pei je zaneprázdněn důležitou záležitostí.“

„Důležitou záležitostí?“ Pod závojem vlasů jí začaly po tváři stékat slzy, zatímco mumlavě pokračovala. „Čekala jsem na něj celá staletí, tak jakou důležitou záležitost může mít? Kdysi, když mě chtěl vidět, přejel půl země za jedinou noc… tak jakou důležitou záležitost má, že nedokáže přijít ani na chvíli? Žádná záležitost neexistuje, že?“

„Generále Xuan Ji, prosím, spolupracujte. Odpor je marný.“

Dva nebeští vojáci vystoupili z formace a přišli k nim. Ruoye hbitě odskočil od přízračné nevěsty a téměř láskyplně se ovinul kolem Xie Lianova zápěstí. Ten hedvábí dvakrát jemně poplácal, jako by ho chtěl utěšit.

Xuan Ji nejdřív dovolila, aby ji vojáci chytili, ale vzápětí se začala vzpírat. Zvedla ruku, prstem ukázala k nebi a pronikavě zakřičela: „Pei Mingu! Proklínám tě!“

„Omluvte prosím tuhle scénu,“ ozval se do jejího křiku mladší generál Pei.

„Proklínám tě!“ křičela chraptivě. „Proklínám tě! Doufej, že se nikdy nezamiluješ, protože jestli takový den přijde, přeji ti, abys skončil jako já… na věky spalovaný láskou! Ať oheň sežehne tvé tělo i tvou duši!“

Mladší generál Pei ji bez výrazu sledoval a pak se otočil k ostatním. „Ještě jednou se omlouvám, tentokrát za nezdvořilost. Chvíli prosím počkejte.“ Zvedl dva prsty a položil si je na spánek. Tím aktivoval komunikační pole. Chvíli jako by nevnímal, pak ze sebe vydal krátké „hmm“, spustil ruce a znovu je sepnul za zády. Otočil se ke Xuan Ji.

„Generál Pei chtěl, abych vám předal vzkaz.“ Odmlčel se. „Mám vám říct: ‚To se nikdy nestane.‘ “

Odpovědí mu bylo další zaječení: „Proklínám tě!“

Mladší generál Pei zvedl ruku a přikázal vojákům, aby ji konečně odvedli. Muži zvedli vzpírající se Xuan Ji a vlekli ji pryč.

„Mladší generále, mohu se zeptat,“ začal Xie Lian, „co s ní bude dál?“

„Bude uvězněna a potlačena pod horou.“

Na Nebesích byl tento druh trestu často používán pro dlouhodobé vypořádání s démony a zlými duchy. Xie Lian se přesto netvářil zrovna přesvědčeně. „Generál Xuan Ji v sobě chová velmi silnou zášť. Je plná nenávisti, vždyť kvůli generálu Peiovi zradila vlastní zemi, kvůli němu má i zlámané nohy…Obávám se, taková metoda potlačení proti ní nebude fungovat dlouho.“

Mladší generál Pei naklonil hlavu. „To že řekla? Že má kvůli němu zlomené nohy a že pro něj zradila svou zem?“

Xie Lian kývl. „Ano, skutečně tvrdila, že je zodpovědný za její současný stav. Co je na tom pravdy, to netuším.“

„Pokud to řeknete takhle, je to svým způsobem pravda. Rozhodně se kvůli generálu Peiovi dopustila zrady. Ale jsou tu určité detaily, které na celou situaci vrhají jiné světlo. Poté, co se s ní generál rozešel, neváhala mu nabídnout vojenská tajemství své země, jen aby ho přiměla k návratu. Generál Pei ovšem nebyl ochotný takovou nečestnou výhodu přijmout a její nabídku odmítl.“

Xie Liana by nikdy nenapadlo, že se pod výrokem „zradila jsem pro tebe svou zemi“ skrývá něco takového. „A když řekla, že má kvůli němu zlomené nohy…?“

„Zlomila si je sama.“

Xie Lianovi spadla brada.

Mladší generál Pei pokračoval věcným a nevzrušeným tónem. „Generál Pei nemá rád ženy se silnou vůli a Xuan Ji byla přesně taková. Nebylo možné, aby spolu vydrželi dlouho. Jenže ona se ho nechtěla vzdát a prohlásila, že je ochotna se pro něj obětovat a změnit svou povahu. Dobrovolně se vzdala svých bojových schopností tím, že si zlomila nohy. Symbolicky tím zmrzačila křídla své nespoutanosti a připoutala se ke generálu Peiovi. Ten ji přes to všechno sice nezavrhl, ujal se jí a nařídil, aby se o ni postarali, ale za ženu ji nechtěl. A protože její dlouholetá snaha přišla vniveč, Xuan Ji z nenávisti spáchala sebevraždu.“

Po celou dobu hovořil velmi zdvořile a kultivovaně, nyní však nasadil až přehnaně klidný výraz. „Nezabila se proto, že by nedokázala dál žít… ale jen proto, aby se generál Pei cítil nešťastně a provinile. A snad mi odpustíte, že mluvím tak otevřeně, ale musím říct… že nic takového se nestalo.“

Xie Lian si promnul čelo a v duchu si pomyslel, co je tohle za lidi.

Mladší generál Pei hovořil dál. „Kdo byl v právu a kdo ne, to netuším. Ale vím, že kdyby generál Xuan Ji celou věc nechala být, nemuselo to takto dopadnout. Vaše Výsosti korunní princi… tento podřízený se s vámi loučí.“

Po tomto formálním rozloučení Xie Lian opětoval pozdrav spojením pěsti a dlaně.

Nan Feng to zhodnotil jediným slovem: „Podivíni.“

Xie Lianovi bylo jasné, že on sám je coby terč posměchu všech tří říší známým podivínem, a nepřísluší mu tedy kritizovat ostatní. Navíc celá ta záležitost mezi generály Peiem a Xuan Ji byla tak složitá, že pro nezúčastněné nebylo možné rozhodnout, kdo měl pravdu, kdo byl v právu a kdo ne. A tak mohl jen litovat životů sedmnácti nevinných nevěst, všech vojáků a sloužících, kteří je doprovázeli. Byla to skutečná tragédie.

Když už byla řeč o nevěstách… Xie Lian se k nim otočil. Ležely nehybně na zemi a jejich mrtvá těla vykazovala různá stádia rozkladu. Z některých zbyly jen bílé kosti, další těla teprve tlela a šířil se z nich silný a odporný zápach. Možná i vlivem toho zápachu se vesničané začali pomalu probírat. Jakmile se vzpamatovali, následovalo další kolo úleku a zděšení.

Xie Lian této příležitosti využil a okamžitě vyrukoval s poučkami o odplatě za dobrou a špatnou karmu. Všem nakázal, ať se po návratu z hory za nevěsty často modlí. Také by měli vymyslet způsob, jak oznámit rodinám nevěst co se stalo a umožnit jim najít jejich příbuzné. Ať ani nemyslí na cokoliv podezřelého, jako je prodej mrtvol a podobné hanebnosti!

Všichni se klepali strachy a horlivě kývali. Jak by se mohli opovážit nesouhlasit? Po prožitém večeru byli otřesení do morku kostí a navíc tu nebyl žádný vůdce, který by rozdmýchával potíže. Do jednoho se cítili, jako by prožili noční můru. Teprve teď si uvědomovali, jak byli posedlí penězi a jak odporně se chovali tváří v tvář takovému počtu obětí. Sami sebe si ošklivili, že se nechali tak snadno strhnout. A teď, se srdcem stále ještě naplněným strachem, vnímali jako jedinou správnou věc poslušně se kát a modlit se za odpuštění.

Slunce ještě nevyšlo a zbylé vlčí smečky kolem hory mohly být stále nebezpečné. Nan Feng se sotva vrátil z honičky za nevěstami a už byl Xie Lianem zaúkolován, aby všechny vesničany odvedl dolů. Přesto si nestěžoval a s korunním princem se dohodl, že vše okolo lesa visících mrtvol a následných opatření proberou později.

Obvázaný chlapec seděl u mrtvoly Malé Ying a objímal ji. Xie Lian se vedle něj beze slova posadil a lámal si hlavu nad tím, co vhodného říct. Snažil se přijít na něco uklidňujícího, když v tom si všiml, že chlapec má obvazy na hlavě nasáklé čerstvou krví.

Veškerá krev z lesa mrtvol měla už dávno zaschnout, takže se muselo jednat o chlapcovo vlastní zranění. „Máš poraněnou hlavu,“ upozornil ho Xie Lian. „Sundej si obvazy a já se ti na to podívám.“

Chlapec pomalu zvedl hlavu, upřel na něj krví podlité oči a bylo vidět, že váhá. Xie Lian se na něj pousmál. „Neboj se. Pokud jsi zraněný, je potřeba tě ošetřit. Tvůj vzhled není důležitý.“

Po jeho slovech chlapec ještě chvíli váhal, ale pak si začal obvazy rozvazovat. Jeho pohyby byly velice pomalé a korunní princ na něj trpělivě čekal. Mezitím přemýšlel, co si s chlapcem počít. Rozhodně nemůže zůstat na hoře Yu Jun, ale kam by mohl jinam jít? Vzít ho sebou na Nebesa nepřicházelo v úvahu. Zde, v říši smrtelníků, ani sám Xie Lian netušil, kdy se dostane k nějakému jídlu, takže bude třeba přijít se spolehlivým plánem a najít pro něj vhodné místo k životu. Navíc tu stále byl Zelený duch, Qi Rong…

Chlapec sundal poslední kousek obvazu a otočil se. Xie Lian poprvé zřetelně spatřil jeho tvář a v té chvíli jako by mu vyprchala všechna krev z těla.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Měsíční kameny, jiaobei (čteme ťiao-pei), jsou půlkruhové kousky dřeva, na jedné straně rovné, na druhé vypouklé. Používaly se v chrámech převážně k věštění. Více poví příslušné heslo na anglické wiki. ^↩