Jak tušil, chlapec měl obličej poznamenaný velkou jizvou po popálenině. Ale to nebylo nejhorší. Pod rudou, zjizvenou tkání měl na tváři a čele rozeseto několik drobných lidských tváří, velkých asi jako dětská dlaň. Protože popálenina vedla přes ně, byly scvrklé a vypadaly, jako by neustále ječely bolestí. Tyto podivné, zkroucené miniaturní lidské obličeje, vtěsnané na kdysi normální lidskou tvář, byly děsivější než jakýkoliv duch!
Xie Lian měl pocit, že se ocitl ve
své nejhorší noční můře. Na okamžik ho ovládl strach a s nekontrolovaným
výrazem plným děsu se od chlapce odtáhl.
Mladý chlapec byl nesvůj, už když si obvazy sundával.
Neušla mu princova reakce a sám ustoupil o dva kroky, protože se bál, že ho
Xie Lian s takovým znetvořením zavrhne. Přitiskl si ruce na obličej, jako
by se chtěl chránit, a s výkřikem utekl do lesa.
Po tom výkřiku se korunní princ vzpamatoval a rozběhl
se za ním. „Počkej! Vrať se!“
Jenže i ta chvilka váhání byla příliš dlouhá. Chlapec znal každou
horskou pěšinou a byl celý život zvyklý utíkat a schovávat se v temnotě,
takže mu bez námahy zmizel v lese. Ať Xie Lian křičel sebevíc, odpovědí mu bylo
jen ticho. Nebyl tu nikdo, kdo by mu s pátráním pomohl a chyběla mu
duchovní síla, takže ani nemohl využít komunikační pole. Přesto se nevzdával.
Přes hodinu pročesával horský les a pátral po chlapci. Bezvýsledně.
Foukal studený vítr a Xie Lianovi se projasnila hlava.
Došlo mu, že náhodným prohledáváním terénu připomíná leda tak slepou mouchu,
bezmocně šátrající kolem sebe a napadlo ho, že si chlapec možná přijde pro tělo
Malé Ying.
Zamířil zpět k chrámu Ming Guang. Nebyl jediný. Zarazilo ho množství černě oděných lidí, kteří se shromáždili v lese za chrámem. S vážnými výrazy opatrně sundávali ze stromů jednu po druhé všech čtyřicet visících mrtvol. Na kraji lesa postával kdosi se zkříženýma rukama a na vše dohlížel. Když otočil hlavu, Xie Lian poznal elegantní a chladné rysy Fu Yaoa. Vypadalo to, že si z Nebeské říše přivedl na pomoc skupinu úředníků paláce Xuan Zhena.
Xie Lian se na něj chystal zavolat, jenže někdo ho
předběhl. Zezadu se přiblížil Nan Feng, který už bezpečně
doprovodil vesničany ven z hory. Při pohledu na scénu před sebou se neudržel a
zavolal na druhého boha. „Takže jsi přece jen neutekl?“
Jeho tón byl tak kousavý, až přiměl Fu Yaoa
s nelibostí pozvednout obočí. To poslední, co Xie Lian v takové
chvíli potřeboval, byla další hádka. Raději se vmísil do hovoru. „To já
jsem ho požádal, aby přivedl posily.“
Nan Feng reagoval úšklebkem: „A kde jsou ty posily? Čekal
bych, že zavoláš přinejmenším svého generála, aby tu na vše dohlédl osobně.“
„Na Nebesích se proslechlo, že dorazil mladší generál
Pei,“ odvětil pohrdavě Fu Yao. „Nebyl žádný důvod obtěžovat mého generála.
Navíc vzhledem k tomu, jak je zaneprázdněný, by nejspíš stejně neměl
čas.
Xie Lian byl osobně toho názoru, že Mu Quing by se neobtěžoval, ani kdyby měl času, kolik by jen chtěl, ale pustil to z hlavy. Obrátil se k nim s unaveným výrazem. „Prosím, teď se nehádejte. Nejdřív mi pomozte najít toho obvázaného chlapce.“
Nan Feng svraštil obočí. „Nebyli jste náhodou před
chvílí spolu u té mrtvé dívky?“
„Požádal jsem ho, ať si sundá obvazy a pak jsem ho nechtěně
vyplašil."
Fu Yao našpulil rty. „To se mi nezdá. Ještě by ses
musel v převlékání hodně zlepšit, aby to někoho odehnalo.“
„Je to má vina,“ povzdechl si Xie Lian, „byl jsem tak šokovaný z jeho zjevu, že jsem včas neovládl vlastní výraz. Malá Ying zrovna zemřela a on byl už tak rozrušený. Asi si myslel, že jsem se lekl
jeho tváře, nedokázal to snášet, a raději utekl.“
„To byl opravdu tak ošklivý?“ Fu Yao nakrčil nos.
„Nejde o to, zda byl ošklivý. On… on má obličejový mor.“
Po těch slovech oba menší bohové ztuhli. Konečně
pochopili důvod Xie Lianova rozrušení.
Před osmi sty lety zachvátila císařské město Xian Le epidemie
moru, při které bylo celé starobylé království vyhlazeno.
Když lidé onemocněli, nejdříve se jim na těle objevily
malé otoky. Ty se stále zvětšovaly, tvrdly a začaly působit bolest. Lidé si
začali všímat, že se v otoku začínají objevovat nerovnosti. Tři propadlá
místa a mezi nimi jedno vypouklé… zdánlivě to připomínalo obličeje. Ty
nerovnosti byly čím dál víc zřetelnější a ostřejší, až nakonec otoky připomínaly
malé lidské tváře se vším všudy. A pokud se nezasáhlo, objevovaly se další a
další. Některé prý rostly tak dlouho, až dokázaly otevřít ústa a začít hovořit.
Epidemii nazvali obličejový mor.
Fu Yaoův výraz se několikrát změnil a nakonec rozhodil
rukama. „To není možné! Vždyť byl vymýcen už před několika staletími! Není
možné, aby se znovu objevil.“
„Viděl jsem, co jsem viděl.“ Xie Lianovi stačila
k odpovědi jediná věta.
Ten argument nebylo jak vyvrátit. Princ pokračoval:
„Na obličeji měl stopy po spálenině. Možná si zkoušel ty malé tváře vypálit.“
Pro objevení příznaků obličejového moru lidé často reagovali tím, že vzali nůž a pokusili se tu hrůzu z obličeje vyříznout či alespoň vypálit. Klidně by si zlámali kosti a usekali končetiny, kdyby měli naději, že to pomůže.
„Hm,“ zamručel Nan Feng. „Pak to ale nebude obyčejný
člověk. Dost možná žije v této zemi už několik staletí. Co je však
důležitější – může tím někoho nakazit?“
Xie Lianovi působilo jen takové pomyšlení bolení hlavy,
ale donutil se uvažovat realisticky. „Obličejový mor je velice nakažlivý. Kdyby
byl přenašečem, a vzhledem k tomu, jak dlouho zde pobývá, nejspíše by dávno
nakazil všechny lidi kolem hory Yu Jun,“ prohlásil s jistotou. „Proto si
myslím, že už je vyléčený. Jen se nemůže zbavit jizev, které po obličejovém
moru zůstaly.“
Opatrnost byla na místě. Princ zjistil, že Fu Yao
musel zastávat v paláci Xuan Zhen poměrně vysoké postavení, protože ihned
povolal další nebeské úředníky a rozkázal jim najít chlapce, i kdyby měli prohledat
každý kousíček hory. Bohužel marně. Nejspíše byl už dávno pryč.
Nezbývalo než se vrátit na Nebesa, požádat v této
záležitosti o pomoc Ling Wen a doufat v další informace. Jedinou dobrou zprávou
bylo, že chlapec na svém útěku nemůže nikoho nakazit, ale stále tu však byl ten
děsivý vzhled. Kdyby lidé spatřili jeho znetvoření, dočkal by se
v nejlepším případě proklínání a nadávání do zrůd. V horším případě
mohl skončit zbitý, nebo rovnou mrtvý. Bylo třeba jej neprodleně najít.
Xie Lian se už u chámu Ming Guang nemohl zdržovat,
vzal do náručí mrtvé tělo Malé Ying a vydal se na cestu dolů z hory. Byl
tak ztracený v myšlenkách, že nebýt ječení číšníka z čajovny Náhodné
setkání, nakráčel by dovnitř i
s mrtvolou. Několikrát se mu spěšně omluvil a šel najít někoho, kdo mu
pomůže tělo pohřbít. Když se konečně vrátil a posadil, dlouze si
povzdychl.
Celá záležitost s přízračnou nevěstou se chýlila
ke konci, přesto měl pocit, že posledních pár dní po jeho povýšení na Nebesa
byla víc vyčerpávající, než celý rok živoření a paběrkování v říši
smrtelníků. Šplhání na horu a z hory, skákání po střechách, přelézání zdí,
spousta marného křiku a celá ta věc s převlékáním se za ženu. Měl pocit,
jako by se mu měly rozpadnout všechny kosti v těle, a to tu stále byla
spousta nevyřešených hádanek a problémů. Měl sto chutí pověsit si na záda
ceduli s nápisem „Nanebevzetím vaše problémy teprve začínají“, a šířit
toto moudro po říši smrtelníků.
Mezitím dorazil i Fu Yao, posadil se vedle něj a
přehodil si přes kolena lem roucha. Chvíli na prince zíral a pak zakoulel očima.
„To jsi pořád v těch šatech?“
Těžko říct proč, ale prince při pohledu na to koulení
přepadl pocit něčeho důvěrně známého. Honem si převlékl svatební šaty a otřel
všechen pudr a růž z tváře. Cítil se zvláštně odhalený.
„Měl jsem ty šaty celou dobu, co jsem mluvil
s mladším generálem Peiem, že?“ Obrátil se k Nan Fengovi, který právě
vcházel do čajovny. „Kéž bys mi to býval řekl.“
Feng Yaovi to nedalo. „Možná mu přišlo, že v tom
vypadáš tak šťastně.“
Nan Feng měl po celém dni pobíhání konečně možnost se
posadit a chvíli si odpočinout. „Nebylo co říkat. Mladší generál Pei se
nezajímá o to, co máš na sobě. I kdyby ses oblékl desetkrát podivněji, neřekl
by po svém návratu nikomu ani slovo.“
Xie Lian věděl, že Nan Feng se v honbě za jeho
příkazy celou noc ani nezastavil, a tak mu nalil šálek čaje. V duchu
srovnával ledově chladný výraz mladšího generála Peie s šílenstvím Xuan
Ji. „On je opravdu velice klidný a vyrovnaný, že? Takové sebeovládání.“
Nan Feng šálek vyprázdnil a zavrtěl hlavou. „Neměl bys
ho soudit jen podle zdvořilého vystupování. S oběma generály Peii je těžké
pořízení.“
Fu Yao pokýval hlavou. „Pei Su je namyšlenec, který
vstoupil na Nebesa sotva před dvěma sty lety. Byl obdařen silnou a nespoutanou
mocí a velmi rychle stoupal po žebříčku hodností. Když ho generál Pei jmenoval,
byl sotva plnoletý. A víš, co tehdy udělal?“
„Co?“
Fu Yao odpověď chladně vyplivl: „V dobytém městě
zmasakroval všechny přeživší.“
Xie Liana to nepřekvapilo, spíš přimělo
k zamyšlení. Na nebeském dvoře byli samí císaři, králové a generálové.
Rčení: „Za jedním vojenským úspěchem stojí deset tisíc seschlých kostí“ se běžně
používalo k popisu válek. Pokud se člověk chtěl stát nesmrtelným, musel
dosáhnout proslulosti. A taková cesta bývala často plná krve.
Fu Yao to nakonec shrnul: „Na Nebesích je jen málo
těch, se kterými se dá vyjít. A ani jednomu se nedá věřit.“
Korunnímu princi neušel jeho tón a měl chuť se zasmát.
Znělo to, jako by starý a protřelý člověk varoval nezkušeného nováčka. Tušil,
že Fu Yao toho na Nebeském dvoře hodně prožil a musí být na toto téma velmi
citlivý, když mluví takovým způsobem. Sám Xie Lian sice na nebesa vstoupil
třikrát, ale pokaždé tam strávil velmi krátkou dobu. Jeho pobyt byl pomíjivý
jako květ nočního kaktusu, který každého rána s mrknutím oka zmizí. Když
došlo na zasvěcené diskuze o povaze nesmrtelných, nemohl se ani jednomu
z menších bohů rovnat.
Nan Feng s tím nesouhlasil. „Nebuď morous. Na
všech je něco dobrého a zlého a i na nebeském dvoře se najde dost důvěryhodných
úředníků.“
„Ha, ha. Důvěryhodný nebeský úředník. Nemáš snad na
mysli svého generála?“
„Možná mám, možná nemám. Ale rozhodně tím nemyslím
toho tvého!“
Xie Liana tenhle vývoj už ani nepřekvapoval. Dávno si zvykl a už se ani nesnažil zastavit hádku odvedením pozornosti, navíc mu v hlavě stále vrtala jedna záležitost.
Věci na severu se uzavřely a princ se vrátil na
Nebesa. Jako první zamířil do paláce Ling Wen, aby ji spravil o situaci s obvázaným
chlapcem a požádal o jeho nalezení. Ling Wen si vyslechla jeho shrnutí,
zvážněla a s jeho žádostí souhlasila. „Síň mého paláce udělá vše, co je
v našich silách, aby jej vypátrala. Koho by napadlo, že návštěva severu
odhalí tolik spletitostí. Vaše Výsosti, opravdu jsme vás dostali do problémů.“
„Nic se neděje. Musím poděkovat oběma menším nebeským
úředníkům, že se dobrovolně přihlásili na pomoc. A samozřejmě mladšímu generálu
Peiovi z paláce Ming Guang. Jsem jim neskonale vděčný.“
„Vzhledem k tomu, že celý problém byl způsoben
nešťastným vztahem starého Peie, bylo samozřejmostí, že se s ním vypořádal
ten mladší. Je zvyklý uklízet nepořádek, není třeba díků.“ Ling Wen se
odmlčela. „Vaše Výsosti, pokud nemáte nic v plánu, mohl byste se obtěžovat
a navštívit komunikační pole? Všichni se ještě musíme sejít a celou záležitost
prodiskutovat.“
Xie Lian souhlasil. Sám měl mnoho otázek, které
zůstávaly bez odpovědí. Jakmile opustil palác Ling Wen, chvíli se bezcílně toulal
po okolí, až ho nohy přivedly na malý kamenný most.
Pod mostem tekla řeka. Voda byla tak neskutečně čistá,
že v ní bylo možné pozorovat pohyb mraků. Přes vodu a odraz nebe bylo
možné kdesi daleko ve světě pod nimi pozorovat zvlněné oblouky hor a rozlehlé
čtverce měst smrtelníků. Pomyslel si, že tohle je opravdu dobré místo, posadil
se do čela mostu a připojil se ke komunikačnímu poli.
Obklopil ho nezvykle rušný chaos hlasů, navzájem se
překřikujících a hovořících jeden přes druhého. Jako první zaslechl Feng Xinův
příval nadávek. „Do prdele! Už jste aspoň vybrali, pod kterou horou ji
potlačíte? Ten ženský duch je naprostý blázen, ať jsme zkoušeli cokoliv, pořád
jenom křičí, že chce vidět generála Peie. Navíc odmítá říct, kde je Zelený duch
Qi Rong!
Další hlas patřil mladšímu generálu Peiovi. „Generál
Xuan Ji byla vždy velmi tvrdohlavá a prudká.“
„A už se generál Pei vrátil?“ Feng Xin zněl čím dál naštvaněji.
„Ať si pospíší, zajde za ní a zjistí, kde je Zelený duch! Pak se jí konečně
můžeme zbavit!“
Feng Xin nebyl v jednání se ženami dvakrát zběhlý.
Když si Xie Lian představil jeho styl výslechu přízračné nevěsty, bylo mu jí
docela líto.
„Jejich setkání je zbytečné. Až ho uvidí, bude ještě šílenější.“
Ozval se další hlas. „Zase ten les visících mrtvol. Qi Ronga má tak příšerný vkus, až je to trapné.“
„Však jeho vkusem opovrhuje i Říše duchů – a to říká
vše!“
Většina nebeských úředníků spolu komunikovala
přátelsky a bylo jasné, že se navzájem dobře znají. Xie Lian možná vystoupil na
nebesa před osmi sty lety, ale cítil se mezi nimi jako nováček. Raději zůstával
bokem a jen poslouchal. Ale po zmínce o Zeleném duchovi si nemohl pomoci:
„Promiňte, ale co jste říkali o lese visících mrtvol na hoře Yu Jun? Opravdu je
v té oblasti Zelený duch Qi Rong?“
Pro mnohé to bylo poprvé, co v komunikačním poli
zaslechli jeho hlas. Zatímco nebeští úředníci přemýšleli, zda jim stojí za
odpověď, nečekaně se jako první ozval Feng Xin. „Zelený duch na hoře Yu Jun
není. Les visících mrtvol byl dílem Xuan Ji, vytvořila jej jako obětinu na jeho
žádost.“
„Takže Xuan Ji je jeho podřízená?“ ujistil se Xie
Lian.
Tentokrát mu odpověděl mladší generál Pei. „Přesně
tak. Xuan Ji zemřela před několika sty lety, a i když v sobě chovala
jistou zášť, nedokázala by způsobit tak velké potíže. Ale to se změnilo.
Zalíbila se Zelenému duchovi a ten si ji velmi cenil, přijal ji k sobě,
udělal z ní svou podřízenou. Díky tomu její duchovní moc výrazně
vzrostla.“
Ačkoliv to nikdo nevyslovil nahlas, přítomní nebeští
úředníci měli za to, že za celý incident mohla špatná karma generála Peie.
Mladší generál Pei to vnímal velmi silně a svými slovy sejmul ze svého
nadřízenou veškerou vinu. Jak zdůraznil, Xuan Ji sama o sobě neměla dost moci,
aby způsobila tolik zla. Pokud bylo třeba někoho obviňovat, pak Zeleného ducha
Qi Ronga. Byl to on, kdo se Xuan Ji ujal a posílil její schopnosti.
Xie Liana zajímalo ještě něco. „Byla hora Yu Jun
důkladně prozkoumána? Měl by tam být ještě dětský duch.“
„Dětský duch? Jaký dětský duch?“ Bezvýrazný hlas
patřil Mu Qingovi.
Princ si pomyslel, že mu Fu Yao nejspíše neřekl
podrobnosti. Možná držel v tajnosti i to, že princovi vyšel vstříc, a tak jeho
jméno Mo Qingovi raději nezmínil. Nechtěl mu způsobit další potíže. „V
nosítkách jsem slyšel dětský smích a hlas, který mne v říkankách varoval.
V tu chvíli byli spolu se mnou přítomní dva nižší bohové, ale ani jeden
z nich toho ducha nevycítil. To znamená, že jeho duchovní moc musí být
také docela výjimečná.“
„Při pátrání na hoře Yu Jun nebyl objeven žádný dětský
duch,“ zavrtěl Mu Qing hlavou.
To připadalo Xie Lianovi velmi zvláštní. Že by varoval
pouze jeho? Při té vzpomínce mu na mysli vytanula ještě jedna záležitost. „Když
o tom mluvíme, potkal jsem tam ještě mladíka, který ovládal stříbrné motýly.
Může mi někdo prozradit, o koho jde?“
Ruch a švitoření komunikačního pole v tom okamžiku
utichlo.
Xie Lian už podobnou reakci zažil a tak jen trpělivě vyčkával.
Po chvíli se zeptala Ling Wen: „Vaše Výsosti korunní princi, můžete to zopakovat?“
Namísto něj odpověděl chladným hlasem Mu Qing. „Právě
řekl, že se setkal s Hua Chengem.“ [1]
[1]
Hua Cheng, čteme Chua Čcheng.
Žádné komentáře:
Okomentovat