Teď, když konečně znal jméno červeně oděného mladíka, měl Xie Lian nečekaně dobrou náladu. Usmál se. „Takže se jmenuje Hua Cheng? Hm, to se k němu docela hodí.“
Po těch slovech, pronesených tak spokojeným tónem,
nebeští úředníci poněkud oněměli. Po chvíli ticha si Ling Wen odkašlala.
„Tohle… Vaše Výsosti korunní princi, slyšel jste někdy o takzvaných Čtyřech velkých
katastrofách?"
Xie Lian se zamyslel. „Bohužel, znám jen Čtyři slavné
příběhy.“
Zmíněné dílo bylo vysoko hodnocené anekdotické vyprávění
ze života čtyř nesmrtelných předtím, než se stali nebeskými úředníky: Mladý
pán, který naléval víno, Korunní princ, který potěšil bohy, Generál, který zlomil
meč a Princezna, která si podřízla hrdlo. Ten druhý příběh odkazoval na korunního
princi země Xian Le a k nečekané události během dne Festivalu luceren.
Vznik těchto pohádek neměl nic společného s mocí
a významem dotyčných bohů, šlo jen o to, jak byl který příběh mezi lidmi zajímavý
a oblíbený, a jak rychle se šířil ústním podáním.
Xie Lian nikdy nestíhal sledovat zprávy ze světa
smrtelníků. Říct o něm, že je špatně informovaný, ani zdaleka neodpovídalo
skutečnosti. I Čtyři slavné příběhy znal jen proto, že byl aktérem jednoho
z nich. Měl za to, že výraz „Čtyři slavné katastrofy“ bude nejspíše novou oblíbenou
frází, která se rozšířila po čtyřech příbězích. Vzhledem ke slovu „katastrofa“
v názvu, jistě nešlo o nic dobrého.
"Omlouvám se, že to říkám,“ přiznal se, „ale
nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Mohl bych se zeptat, o co jde?“
Mu Qing chladně odpověděl: "Vaše Výsost korunní
princ se potuloval po staletí říší smrtelníků, a přesto o takových novinkách
neví? To by mě opravdu zajímalo, co jste tam dole celou dobu dělal."
Co by dělal? Pochopitelně se staral o jídlo, spánek a
vydělával peníze předváděním svých dovedností. Když bylo nejhůř, sbíral i smetí. Xie Lian se proto Mo Qingovu výrazu zasmál. „I obyčejný člověk má
mnoho práce a jeho život může být dost hektický. Není to o nic jednodušší, než
být nebeským úředníkem.“
Nakonec to byla Ling Wen, kdo se odhodlal
k vysvětlení. „Čtyři velké katastrofy, a to si prosím zapamatujte, jsou
Černá voda potápějící lodě, Zelené světlo bloudící nocí, Pohroma v bílém plášti
a Karmínový déšť dotýkající se květu. Jsou to jména, spojená se čtyřmi pány
démonů v říši duchů. Všichni do jednoho způsobili Nebeským palácům velké
problémy.“
Pokud smrtelníci míří vzhůru, mohou se stát bohy, když
směřují dolů, stanou se démony.
Nesmrtelní bohové si vybrali za své sídlo Nebe,
oddělili se od říše smrtelníků, aby žili vysoko nad nimi. Často přehlíželi svět
pod sebou a všechny bytosti v něm. Říše duchů se naproti tomu od říše
smrtelníků nikdy neoddělila a duchové a démoni sdíleli s lidmi stejnou
zem. Někteří se ukrývali ve stínech, jiní na sebe brali lidskou podobu a
potulovali se nepoznáni mezi nimi
Ling Wen pokračovala. „Černá voda potápějící lodě je
jméno mocného vodního démona. Ačkoliv je řazený do hodnosti Zhoubný, jen
zřídkakdy vychází ven, aby škodil, a většinou si hledí svého. Vidělo ho jen
velmi málo lidí, proto není příliš obávaný.
Zelené světlo
bloudící nocí je Zelený duch Qi Rong, právě ten duch se špatným vkusem a nižší
hodností, který s oblibou věší po lesích mrtvoly hlavou dolů. Jako jediný
ze čtyř katastrof nedosáhl úrovně Zhoubný. Proč je potom mezi nimi? Snad je to
tím, že pravidelně a rád způsobuje problémy a dokáže být skutečně nepříjemný. Další
důvod by mohl být v tom, že s jeho přítomností jsou katastrofy právě čtyři,
což je číslo, které se velmi dobře pamatuje. Z toho důvodu není nikdo, kdo
by jeho zařazení zpochybňoval.
Pokud jde o Pohromu v bílém plášti… tu osobu bude
Vaše Výsost dobře znát. Jmenuje se Bai Wuxiang.“ [1]
Xie Lian, dosud sedící na kamenném mostě, ucítil při
zaslechnutí toho jména ostrou bodavou bolest, šířící se do všech částí těla.
Podvědomě sevřel chvějící se ruce.
Jistěže ho znal.
Říká se, že když na svět přijde přízrak
s hodností Zhoubný, království padnou a svět se propadne do chaosu. Když
vstoupil na svět Bai Wuxiang, první království, které postihl takový osud, bylo
Xian Le.
Xie Lian mlčel a Ling Wen vysvětlovala dál. „Bai
Wuxiang byl ovšem odstraněn a není třeba ho zmiňovat. I kdyby se snad stále
nacházel na tomto světě, není v centru pozornosti.
Vaše Výsosti korunní princi, stříbrným motýlům
z hory Yu Jun se také říká Motýli smrtící duše. Jejich pánem je poslední
člen katastrof a ten, kterého chce Nebeský dvůr vyprovokovat nejméně. Karmínový
déšť dotýkající se květu, Hua Cheng.“
V celé Nebeské říši se nacházely jen dvě osoby,
kterým by všichni bohové bez rozdílu přiznali titul „proslulý“. Prvním byl
Nebeský císař bojových bohů a druhým korunní princ Xian Le. Ačkoliv ona
proslulost měla u obou zcela opačný původ, jejich „sláva“ byla zhruba podobná.
V Říši duchů se jim oběma mohl pověstí rovnat pouze Hua Cheng. Nikdo další
takový nebyl.
Pokud se chtěl kdokoliv dozvědět informace o některém
z bohů, stačilo se projít, navštívit jeho chrám a důkladně si prohlédnout
božskou sochu. Už jen vyobrazený způsob, jakým se bůh obléká a jaké nosí
magické zbraně, pomohl s pochopením jeho povahy. Kdo chtěl vědět víc, mohl
si poslechnout pověsti, předávané mezi lidmi, nebo sledovat divadelní ztvárnění
eposů o činech daného nebeského úředníka. Dalo se zjistit, jakým byl člověkem
v době před svým vzestupem a co v minulosti dělal. Každá informace se
dala vyšťourat a naservírovat zájemcům. Ale pokud přišlo na duchy a démony,
bylo to jiné. Kým byli dříve? Jak nyní vypadají? Nikdo netušil.
Jméno Hua Cheng muselo být falešné, stejně jako jeho
nynější podoba. V pověstech se totiž jednou objevoval jako temperamentní a
protivný dospívající mladík, jindy jako jemný, laskavý, pohledný a elegantní
muž, někdy dokonce jako nádherný ženský přízrak s otráveným srdcem. Ty pověsti
nebraly konce. S jistotou se o něm dalo říct jen to, že se odívá celý do
rudé a často se zjevuje v dešti krve, zatímco mu po hrudi a rukávech tančí
stříbrní motýli.
Ohledně jeho narození existovalo snad ještě více
verzí. Prý se narodil jako znetvořené dítě bez pravého oka, byl od dětství
šikanován a ponižován a proto nenáviděl svět. Jiní tvrdili, že to byl mladý
voják, který zemřel v dávném boji za své království, a jeho duše se
s takovým osudem nedokázala smířit. Existovala i teorie, podle které se zbláznil
z přehnaného sentimentu po ztrátě své milé, a další, která jednoduše
tvrdila, že byl vždy zrůdou.
A pak tu byla ta nejpodivnější verze, pouhá fáma. Ale
ta fáma tvrdila, že Hua Cheng se ve skutečnosti povznesl mezi nebeské úředníky,
následně sám z nebes seskočil a dobrovolně se stal démonem. Tato pověst
nebyla příliš známá a těžko říct, co na ní bylo pravdy. Věřil jí málokdo.
Kdyby se snad přece jen zakládala na pravdě, stejně by
ji bohové odmítli. Pro nikoho na Nebesích nebylo přijatelné, že by se na tomto
světě kdokoliv chtěl vzdát božství, dobrovolně sestoupil na zem a raději se
stal duchem. Zkrátka, čím víc se o Hua Chengovi mluvilo, tím víc se všechny
pověsti zdály zamotané, zmatené a záhadné.
Pokud jde o důvod, proč se všichni bohové Hua Chenga
tolik báli, bylo jich hned několik. Například jeho těžko pochopitelná povaha. Nedalo
se o něm říct, že by byl jen zlý, nebo jen dobrý. Občas byl krutý a vyžíval se
v zabíjení, jindy se choval až překvapivě laskavě.
Pak tu byla obrovská moc a nesmírný počet uctívačů,
které získal v říši smrtelníků. Skutečně – Hua Cheng měl vlastní
věřící. Bohové je měli díky tomu, že se na ně lidé obraceli s prosbami o
požehnání i ochranu a modlili se, aby od nich odvrátili nápor duchů a démonů.
Hua Cheng, ačkoliv byl duchem, měl díky svým uctívačům takovou moc, že
nechybělo mnoho a mohl i bez pevného bodu pohnout Zemí.[2]
Zde je už třeba vysvětlení. Když se Hua Cheng poprvé
objevil, udělal něco skutečně velkolepého.
Veřejně vyzval
třicet pět bohů na souboj. V pozvánce stálo, že se utká s bojovými
bohy ve zbrani a s civilními bohy v debatě.
Všem vyzvaným to přišlo směšné, ale třiatřicet
z nich jeho provokace rozzuřila a výzvu přijali. Byli připraveni spojit
své síly a dát tomu drzému démonovi lekci.
Jako první se s ním utkali bojoví bohové.
Vyzvaní nebeští úředníci byli nejsilnějšími bohy na
Nebesích, každý z nich měl velký počet věřících a jejich duchovní moc byla
skutečně výjimečná. Jít do boje s bezvýznamným, nově zrozeným duchem bylo obtížné
asi jako sebrat batoleti lízátko. Nikdo nečekal, že bitva místo toho skončí
jejich naprostou porážkou. Hua Cheng svým podivným, zahnutým mečem rozdrtil na
prach dokonce i jejich zbraně.
Teprve, když boj skončili, zjistili, že přišel z hory Tong Lu. [3]
Hora Tong Lu byla sopka, ale to není pro vyprávění
důležité. To podstatné je to, že se v ní nachází město jménem Gu. Co že to je za
místo? Znamenal snad název města to, že se zde vyrábí jed Gu? Ne… to samotné
město je tím jedem. [4]
Každých sto let se zde sešlo deset tisíc duchů, kteří
se navzájem zabíjeli tak dlouho, až zůstal naživu jen jeden. Ten dokončil Gu.
Většinou se stávalo, že na konci nebyl nikdo naživu, ale pokud přece jenom, pak
to byl ztělesněným zlem. Za poslední staletí se podařilo boj ve městě Gu přežít
jen dvěma duchům. Každý z nich se podle očekávání stal mezi duchy králem,
kterého znal každý v říši smrtelníků.
Hua Cheng byl jedním z těch dvou.
Porazil bojové bohy na hlavu. Na řadě byli civilní bohové.
Když ho nedokázali porazit v boji, mělo by to jít
alespoň v debatě, nebo ne?
Naneštěstí nevyšlo ani tohle. Hua Cheng za svůj život
prošel Nebesa i zemi, dokázal zasvěceně hovořit o minulosti a diskutovat o
současnosti. Občas bohy poučoval, občas byl zlomyslný, občas neústupný a občas
lstivý. Jednou hovořil prozíravě, jindy sofistikovaně, někdy v hovoru
nastražil past. Jeho argumenty nebylo možné odrazit, ostré a výmluvné. Citoval
z knih, aby svá slova podpořil, klamal protivníky lží a útočil, kdykoliv se mu
zlíbilo. V diskuzi těch několik civilních bohů proškolil od Nebes po
zem, od starověku až po současnost. Rozzuřilo je tak, že by mohli vykašlávat
krev až k zamračené obloze.
Hua Cheng se během té jediné bitvy proslavil.
Pokud by to tady skončilo, nejspíše by nedosáhl takové
míry neblahé proslulosti, jakou se pyšnil nyní. To nejhorší na celé věci byla
skutečnost, že po svém drtivém vítězství požádal třiatřicet nebeských bohů, aby
dodrželi svůj slib.
Před výzvou se obě strany dohodly: Pokud Hua Cheng
prohraje, obětuje svůj popel. [5]
Pokud prohrají nebeští úředníci, všichni dobrovolně sestoupí z Nebes a
přijmou od té chvíle osud obyčejných lidí. Vzhledem k závažnosti takové
sázky by bohové s výzvou nikdy nesouhlasili, nebýt jejich přesvědčení, že
jsou neporazitelní a že se jim Hua Cheng svým arogantním vystupováním nemůže
rovnat.
Ani jeden z nebeských úředníků neměl v úmyslu
podmínky sázky dodržet. Ačkoliv je porušení slibu ponižující záležitostí, přece
– bylo jich takových třiatřicet. Kdyby prohrál jen jediný, bylo by to něco
jiného. Ale když jich bylo tolik? Dokonce se kvůli tomu mohli navzájem
popichovat. Zkrátka dospěli k tiché dohodě, že budou předstírat, jako by
se celá ta věc nestala. Lidé byli velmi zapomnětliví a za dalších padesát let
si na celou věc nikdo ani nevzpomene.
Vymyšlené to měli dobře, ale nepočítali s Hua
Chengovým odhodláním.
Nesplnili svůj slib? Dobře, s tím jim může
pomoct.
A potom v říši smrtelníků spálil všechny chrámy
těchto třiatřiceti nebeských úředníků.
Tak vznikla noční můra, o které nesmrtelní bohové
hovořili s pobledlými tvářemi. Démon v rudém, který zapálil
třiatřicet vojenských a civilních chrámů.
Chrám a věřící byli pro nebeské úředníky hlavním
zdrojem duchovní moci. Když jejich chrámové sály zmizely, kam se měli věřící
chodit modlit? Kde měli pálit kadidlo? Síla bohů byla silně poškozená a v takovém
oslabení by na opravu svých chrámů potřebovali minimálně sto let. A ani to by
nemuselo stačit k návratu původní síly. Takový akt znamenal pro nesmrtelné
zničující katastrofu, ještě děsivější než nebeské soužení.
Ti silnější z oněch třiatřiceti měli několik
tisíc chrámů, ti slabší sotva pár set. Dohromady jich mohlo být něco přes deset
tisíc, a Hua Cheng je všechny dokázal spálit během jediné noci. Nikdo netušil,
jak to dokázal, ale stalo se.
Bylo to jednoduše šílené.
Bohové si s pláčem stěžovali Jun Wuovi, ale i on
byl bezmocný a nemohl nijak zasáhnout. S výzvou souhlasili dobrovolně, své
sliby složili dobrovolně. Hua Cheng byl navíc velmi vychytralý, zničil sice
chrámy, ale nikomu u toho neublížil. Takže celá situace by se dala shrnout tak,
že Hua Cheng vykopal jámu a zeptal se, zda do ní bohové skočí. Oni si ji
vykopali ještě hlubší a teprve pak do ní popadali. Za takových okolností se
nedalo nic dělat.
To stále nebylo vše. Těch třiatřicet bohů totiž chtělo
ukázat porážku arogantního ducha celému světu. Velký počet šlechticů a pánů ze
smrtelné říše tak mohl sledovat literární a bojové souboje bohů ve svých snech.
Kdo mohl čekat, že místo přehlídky moci a schopností uvidí své bohy jak
spráskané psy? Po takovém snu se mnoho z pánů přestalo modlit k nebeským
bohům a obrátilo své prosby k duchům. Třiatřicet poražených nebeských
úředníků přišlo o své uctívače, chrámy, a postupně zmizelo beze stopy. Prázdná
místa se zaplnila až s nástupem nové generace bohů.
Od té doby se většině bohů roztřásla kolena, kdykoliv se v říši smrtelníků vynořilo jméno Hua Chenga. Už jen při zmínce o rudých šatech a stříbrných motýlech jim vstávaly vlasy hrůzou. Někteří se báli, že ho podráždí nebo rozzlobí, protože pak by je přišel vyzvat a nakonec by vypálil i jejich chrámy. Jiné se báli, protože je vydíral, a nebyli tak schopni proti němu cokoliv podniknout. Další se jednoduše obávali nezměrné moci, kterou měl Hua Cheng ve světě smrtelníků. Dokonce se stávalo, že pokud tam bohové měli nějaké vyřizování, nezbylo jim než Hua Chenga vyhledat a požádat o pomoc. Po nějaké době jej někteří z bohů dokonce začali z podivných pohnutek uctívat.
Postoj Nebes k jeho osobě byl směsicí nenávisti,
strachu a respektu.
Mezi pětatřiceti vyzvanými nebeskými úředníky byli
dva, kteří jeho výzvu nepřijali, generál Mu Qing Xuan Zhen a generál Nan Yang
Feng Xin.
Se soubojem nesouhlasili, ale nebylo to ze strachu.
Hua Chengovi nevěnovali pozornost a měli pocit, že ztrácet čas soubojem je
zbytečné. Kdo by tušil, že se jejich rozhodnutí ukáže tak šťastné a nekonečně
prozíravé?
Nicméně Hua Cheng na ně ani tak nezapomněl. Když byli
na Slavnost duchů, při obhlídce na sebe často narazili a dostali se do střetu.
Oba bohové koutkem duše stále mysleli na Hua Chengovu zběsilost a smrtící sílu stříbrných
motýlů.
[2] Taková překladatelská výzva a kdo ví, zda jsem ji vůbec pochopila správně. Původní věta v angličtině říká zhruba „měl tolik síly, že nechybělo mnoho, aby zakryl oblohu jednou rukou“. To, co se nejdřív jevilo jako náhodné přirovnání, odhalilo přísloví, jehož význam je zhruba „bez ohledu na to, jak se snažíš, nemůžeš zakrýt oblohu jednou rukou.“ Takže vlastně narážka na něco nemožného, co Hua Cheng přesto díky své moci mohl téměř dokázat… dumala jsem a hledala podobné rčení v češtině, a nakonec mě napadl jen Archimédes. Máte-li lepší nápad, sem s ním!
[3] Tong Lu, čteme Tchung Lu.
[4] Gu, čteme Ku. Hrozně zajímavá věc. Jed Gu je součástí mnoha rituálů černé magie a princip výroby je snadný. Do nádoby dáte pět živých jedovaných živočichů (zmiji, ropuchu, stonožku, štíra a pavouka), zapečetíte a necháte uležet. Protřepat, nemíchat. Potvory se vzájemně otravují a intoxikují, až zbyde jen jedna, nasáklá čistým jedem, kvůli němuž je za odměnu rozemleta na prášek. Ta poslední část naštěstí Hua Chenga minula.
[5] Podobně jako v našich pohádkách si čarodějové zajišťují nesmrtelnost tím, že ukryjí srdce někde bokem, čínští duchové a démoni mají svůj popel. Více o něm za dvě kapitoly!
Žádné komentáře:
Okomentovat