Kapitola 13: Šat červenější než javor, kůže bílá jako sníh

 Nahlas by to samozřejmě nevyslovil. Nebylo divu, že Nan Fengovi a Fu Yaovi se zkroutila tvář, jakmile stříbrné motýly zmínil. Bylo pravděpodobné, že i oni si spolu se svými generály dost vytrpěli rukou pána stříbrných motýlů.

Jeden z nebeských úředníků se na něj obrátil. „Vaše Výsosti korunní princi, setkal jste se s Hua Chengem. On, on… co vám provedl?“

Ten tón jako by říkal: „Přišel jste o ruku nebo o nohu?“

„Nic mi neudělal, jen…“ Xie Lianovi došla slova. V duchu přemýšlel, jak pokračovat. Těžko mohl říct, že mu Hua Cheng jen přepadl nosítka, chytil jej za ruku a vedl ho celou cestu k chrámu.

„Jen zničil ochranné duchovní pole, které Xuan Ji vytvořila na hoře Yu Jun, a pak mne k ní zavedl.“ Víc za tak krátkou dobu nevymyslel.

Většina nebeských úředníků nad tím začala přemýšlet. Buď zadumaně mlčeli, nebo si pro sebe něco mumlali. Po chvíli se jeden z nich zeptal: „Co si o tom všichni myslíte?“

„Nemám názor, rozhodně na to nemám vůbec žádný názor!“

„Nevím, o co mu jde, ale je to dost děsivé.“

„Je to pořád stejné, nikdo nedokáže Hua Chenga pochopit.“

Už jen podle hlasů si Xie Lian dokázal představit, jak všichni bohové vrtí hlavou a mávají rukama.

Ačkoliv mu zrovna vyložili vše o pověsti Hua Chenga coby ztělesněného ďábla, Xie Lian si ve skutečnosti nemyslel, že by byl tak děsivý. Kdyby měl mluvit od srdce, dalo by se říct, že mu naopak pomohl. Jen díky němu mohl obdržet své první modlitby o požehnání od chvíle, kdy se vrátil na Nebesa.  

Už předtím bylo domluveno, že všechny zásluhy z případu hory Yu Jun budou připsány Xie Lianovi. Trvalo sice nějakou dobu než si úředník, zlomený ze smrti dcery, vzpomněl na svůj závazek Nebesům. Slib splnil, ačkoliv nepřekvapivě zaplatil méně obětin, než bylo dohodnuto. Nicméně něco se sesbíralo tady, něco se vybralo támhle, něco princi odpustili a osm milionů osm set osmdesát tisíc zásluh bylo víceméně považováno za splacené.

Bez dluhů se Xie Lian cítil lehce, svobodně a se srdcem čistým jako bezmračné nebe. V povznesené náladě si připadal šťastný a bezstarostný, proto se rozhodl, že se stane řádným bohem. Když to půjde, mohl by se alespoň trochu spřátelit s ostatními nebeskými úředníky.

V komunikačním poli byl obvykle klid, ale když se diskuze rozproudila, hlasité dohadování uvnitř mohlo trvat celé dny. Pokud viděli něco zajímavého, bohové si o tom rádi uvnitř pole povídali, a když měli dobrou náladu, společně se pochechtávali.

Xie Lian nedokázal rozeznat, kdo je kdo, a tak většinou tiše poslouchal rozhovory ostatních. Nebylo vhodné jen mlčet, a tak se vždy po nějaké době snažil vřelým tónem zapojit do konverzace větami jako:

„To je opravdu zajímavé!“

„Četl jsem krásnou báseň, rád bych se o ni s vámi podělil.“

„Existuje takové malé tajemství, velmi účinné při bolesti zad a nohou. Dovolte mi, abych vám ho prozradil…“

K jeho neštěstí pokaždé, když pronesl některé ze svých mouder zcela prospěšných pro tělo a mysl, komunikační pole utichlo. Po nějaké době to nemohla Ling Wen vydržet a soukromě se na něj obrátila: „Ehm, Vaše Výsosti… ty věci, které posíláte komunikačním polem… jsou velmi užitečné, nicméně, jak to říct… neposlal by je ani o staletí starší nebeský úředník.“

Xie Liana přepadla sklíčenost. Samozřejmě nebyl nejstarším z bohů, tak proč se v jejich společnosti chová jako stařec, který nedokáže držet krok s tématy mladých?

Nejspíš to bylo tím, že se mimo Nebesa zdržoval příliš dlouho. Navíc toho spoustu neznal, byl špatně informovaný a nikdy se nezajímal o věci z vnějšího světa. S tím ovšem nemohl nic dělat, a tak Xie Lian usoudil, že bude lepší na celou věc zapomenout. Díky tomu se cítil o něco méně sklesle.

Stále zbýval větší problém: v říši smrtelníků se nenacházel nikdo, kdo by pro něj postavil nový chrám. Jestli mu nějaké zůstaly z minulosti, nebeští úředníci na ně při svém pátrání nenarazili a nebyly o něm ani žádné záznamy.

I nejmenší z bohů měl vlastní svatyni. Xie Lian vystoupil na Nebesa dokonce třikrát, ale neměl jediný chrám ani jediného věřícího, který by za něj chtěl pálit kadidlo. To bylo nesmírně trapné.

Tedy, trapně se kvůli tomu cítili především ostatní bohové. Podle Xie Liana to bylo zkrátka v pořádku. O několik dní později dostal nápad a sám se svým rozmarem nadchl: „Když mi nikdo nechce dávat obětiny, pak bude v pořádku, když si je dám sám, ne?“

Nebeským úředníkům došla slova. Kdo kdy slyšel o tom, že by nějaký bůh obětoval sám sobě? Nedovedli si ani představit, jak strašné je být v takové situaci.

Xie Lian už byl dávno zvyklý na trapné ticho, kdykoliv promluvil. Osobně se domníval, že umět ostatní pobavit a rozesmát svými rozhodnutími se dá také považovat za něco zajímavého. A tak seskočil zpět do světa smrtelníků.

Tentokrát dopadl na zem v malé horské vesnici zvané Pu Qi.¹

I když se jí říkalo horská, ve skutečnosti šlo o blátivý svah. Xie Lian ocenil elegantní scenérie se zelenými kopci, průzračnou vodou a rýžovými poli, sahajícími až k obzoru. V duchu si poblahopřál, že konečně přistál na opravdu pěkném místě.

Když se znovu rozhlédl, pohled mu padl na křivou, rozbitou chatrč na vrcholku rozbahněného kopce. Poptal se vesničanů a dozvěděl se, že je opuštěná a bez majitele, jen občas tam přespí nějací poutníci. Nikomu nevadilo, když jim navrhl, že se tam usadí.

Tohle bylo přesně to, co Xie Lian hledal. Vydal se k chatrči. Při bližším pohledu zjistil, že jestliže zdálky vypadala zchátralá, zblízka je to dvakrát horší. Dva ze čtyř podpěrných sloupů v rozích chatrče byly shnilé a rozpadaly se. Jakmile zafoukalo, celá stavba vydávala skřípavé zvuky a vypadala, že se každou chvíli zhroutí.

Přesto byl stupeň její „chatrnosti“ v mezích, které byl Xie Lian ochoten snést. Vešel dovnitř, rozhlédl se a pustil do úklidu. 

Vesničané byli překvapeni. Někdo se skutečně chystal v té barabizně bydlet? Sešli se okolo, aby se pokochali pohledem princův shon.

K jeho překvapení byli z jeho přítomnosti opravdu nadšení. Protože se jim zželelo jeho špinavého vzezření poté, co se pustil do úklidu, přinesli mu nejen koště, ale navíc i čerstvě nasbírané vodní kaštany. Měly už oloupané slupky a každý bílý plod byl křehký, sladký a šťavnatý.

Xie Lian si dřepl před svou polorozpadlou chatrč a dojedl poslední vodní kaštan. Šťastně přitiskl ruce k sobě a v duchu se rozhodl, že toto místo bude nazývat svatyní Pu Qi.

Ve své svatyni našel malý stůl, a když ho pořádně otřel, dal se použít na obětiny. Vesničanům, kteří sledovali jeho snažení, skutečně došlo, že ten mladík se chystá vytvořit prostor pro malou taoistickou svatyni.

Všem to připadalo čím dál neobvyklejší a zajímavější. Obraceli se na prince s hromadou otázek:

„Tenhle chrám, komu bude zasvěcen?“

Xie Lian si lehce odkašlal. „Ah… to je svatyně korunního prince Xian Le.“

„Kdo to je?“ všichni vypadali rozladěně.

„Já… nejsem si jist. Je korunním princem.“

„Aha, a co dělá?“

„Nejspíš zajišťuje mír.“ A mezitím sbírá smetí.

Vesničané se začali horlivě vyptávat: „A ten Výsost korunní princ, zabývá se zajišťováním bohatství a prosperity?“

Xie Liana v duchu napadlo, že jemu bohatě stačí nikomu nic nedlužit. „Je to politováníhodné,“ pronesl laskavě, „ale toho schopen není.“

Lidé mu jeden po druhém začali předkládat návrhy. „Tak to místo nabídněte Vládci vody, to přivolá bohatství! Kadidlo spálené pro něj nám přinese prosperitu!“

„Nebo ho zasvěťte Ling Wen Zhenjun! Kdo ví, třeba někdo z naší vesnice dosáhne titulu Zhuangyuan!²

Jakási žena se na něj obrátila se stydlivým výrazem. „No… zvažoval jsi… to…“

Xie Lia ji laskavě pobídl, aby pokračovala. „To?“

„Generál Ju Yang.“³

Kdyby zde skutečně otevřel svatyni Ju Yanga, Feng Xin by ho nejspíš z Nebes okamžitě prostřelil šípem!

Po hrubém úklidu svtyně Pu Qi v ní stále chyběly kadidelnice, nádoba s věšteckými tyčinkami⁴ a další maličkosti. Zapomněl však na to nejdůležitější – na božskou sochu. Vzal si svůj bambusový klobouk a vyšel dveřmi ven… tedy kdyby tam nějaké dveře byly.

Bylo jasné, že chýši je třeba opravit. Napsal ceduli a umístil ji do průchodu. Stálo na ní: „Tato svatyně je zchátralá a potřebuje opravy. Upřímně prosím všechny dobré lidi, aby přispěli na její obnovu. Shromážděte své dary a zapalte kadidlo!"

Opustil chýši a ušel šest nebo sedm li⁵ do nejbližšího města. Proč? Jednoduše bylo na čase se vrátit k předchozímu zaměstnání a najít si mezi zbytky něco k jídlu.

Legendy a pověsti říkaly, že nesmrtelní nepotřebují jíst. Ve skutečnosti to nebylo tak jednoduché, i když ti nejmocnější z bohů skutečně mohli vstřebávat duchovní energii ze slunečního světa, deště a rosy. Jenže proč by to někdo dělal?

Někteří bohové praktikovali buddhistickou cestu a snažili se, aby jejich pět vnitřních orgánů bylo čistých a neposkvrněných. Takoví nemohli snést jídlo smrtelníků, mastné maso a ryby. Kdyby se jimi poskvrnili, bylo by to stejné, jako by člověk jedl syrové jedovaté brouky a bahno – začali by zvracet a měli zažívací obtíže. Takovým nešlo o to, aby nejedli vůbec, ale aby pozřeli pouze věci zrozené a vypěstované na čistém a nezkaženém místě. Takové jídlo slibovalo dlouhověkost. Jednalo se o nesmrtelné plody a duchovní zvířata, zvyšující účinnost duchovní energie.

Xie Lian tohle řešit nemusel. S prokletím, které na něm spočívalo, se ničím nelišil od smrtelníků a mohl jíst, cokoliv chtěl. A protože byl ostříleným veteránem v konzumaci zbytků, znamenalo jeho cokoliv opravdu cokoliv. Ať to byl měsíc starý napařovaný bochánek nebo pečivo, na kterém už vyrašila zelená plíseň – jeho žaludek neprotestoval. Princova tělesná konstituce vzdorovala nebesům a tak se mu dařilo docela dobře i během období, kdy paběrkoval a sbíral, co kde našel. Kdyby to měl srovnávat – otevřít svatyni znamenalo o peníze přijít, sbírat smetí znamenalo je vydělat. Takže paběrkování bylo vlastně výdělečnější než vzestup na nebesa.

Xie Lian byl elegantní jak čínský nefrit a působil dojmem nesmrtelného, takže měl při obcházení domů a shromažďování nechtěných věcí výhodu. 

Na zpáteční cestě potkal vůz tažený starým volkem. Vzpomněl si, že tenhle povoz naložený rýžovou slámou zahlédl ve vesnici Pu Qi, takže s ním měl nejspíš stejnou cestu. Zeptal se, zda si může nasednout dozadu a muž mu zvednutím brady naznačil, aby vylezl.

Xie Lian se usadil na voze i se svým pytlem a teprve poté si uvědomil, že za vysokou hromadou slámy už dávno někdo leží. Horní část trupu a tvář té osoby neviděl. Ruce měl položené pod hlavou jako polštář, působil díky tomu nesmírně spokojeně a uvolněně. Xie Lian mu tu bezstarostnost vlastně docela záviděl.

Dotyčný měl levou nohu pokrčenou a druhou si o ni ležérně opíral.  Ty nohy byly štíhlé a rovné, v přiléhavých černých botách vypadaly docela dobře.

Vybavil si to málo, co zahlédl pod závojem v noci na hoře Yu Jun. Nemohl si pomoci a důkladně si onu obuv z kůže kdovíjakého zvířete prohlédl. Jakmile si ověřil, že na ní nevisí žádné stříbrné řetízky, usoudil, že to bude jen nějaký mladý pán z dobré rodiny, který si vyrazil za zábavou.

Vůz se na cestě pomalinku pohupoval. Xie Lian si na zádech posunul bambusový klobouk, vytáhl svitek a chystal se pustit do čtení. Ačkoli se dřív nikdy nezajímal o zprávy z říše smrtelníků, rozhodl se, že je čas začít se trochu vzdělávat. Alespoň kvůli tomu množství trapných odmlk v komunikačním poli. 

Za stálého pohupování projel vůz lesem. Xie Lian zvedl hlavu, aby se rozhlédl kolem dokola. Všude kolem se rozprostírala zvlněná zelená pole, mezi průrvami hor zářily nádherné javory s rudými listy.  Byl to poutavý a nesmírně opojný pohled, pronikající do srdce svěží a čistou atmosférou. Nemohl si pomoci a chvíli se jen tiše kochal.

Jako mladý se kultivoval v horském chrámu Huang Ji. Horu a pláně pod ní pokrývaly oslnivé, ohnivě rudozlaté javorové lesy. Pro Xie Liana bylo při pohledu na tolik podobnou scenérii zatěžko nevzpomínat na minulost. Ještě nějakou dobu hleděl do dálky, než sklonil hlavu zpět ke svitku. Pohled mu padl na první řádek, který pravil:

Korunní princ Xian Le, třikrát povýšil na Nebesa. Bojový bůh, démon ztělesňující mor, bůh odpadu.

Chm.

„Když se nad tím důkladně zamyslím,“ Xie Lian nevědomky promluvil nahlas, „pak není velký rozdíl mezi bojovým bohem a bohem odpadu. Všichni bohové jsou si rovni a všechny živé bytosti taktéž.“

V tu chvíli se zpoza hromady slámy ozvalo lehké uchechtnutí. „Je to opravdu tak?“

Hlas pokračoval líným tónem. „Lidé rádi říkají, že všichni bohové i bytosti jsou si rovny. Ale kdyby to skutečně byla pravda, žádní nesmrtelní a ani bohové by jednoduše neexistovali.“

Xie Lian se za ním otočil. Ten mladík pořád lenivě polehával a nevypadal, že by na tom chtěl cokoliv měnit. Nejspíš svou odpověď pronesl, aniž by nad celou věcí přemýšlel, a tak mu jen s úsměvem odpověděl: „To také dává smysl.“

Stočil pohled zpět ke svému svitku:

Mnoho lidí věří, že jelikož je démonem představujícím mor, cokoliv s osobním rukopisem a portrétem korunního prince Xian Le má schopnost přinášet prokletí. Pokud je taková věc někomu nalepena na záda nebo na vchod domu, přinese to dané rodině či osobě neštěstí.

Tentokrát Xie Liana žádný komentář nenapadl.

Díky takovému popisu bylo těžké rozeznat, zda je řeč o bohu nebo duchovi.

Zavrtěl si hlavou a neměl to srdce se dál trápit informacemi o sobě samém. Bude lepší, když si nejdřív zjistí podrobnosti o všech ostatních bozích, nacházejících se v současnosti na Nebesích. Tak se alespoň vyhne neustálým nejasnostem, kdo je kdo, a nebude působit nezdvořile. Vzpomněl si na zmínku kteréhosi vesničana o Vládci vody a začal svitek prohlížet. Podařilo se mu najít toto:

Vládce vody Wudu.⁶ Ovládá vodu a bohatství. Z toho důvodu by obchody a domy obchodníků měly mít sochu Vládce vody, která jim bude zajišťovat bohatství a štěstí.

Xie Lian byl trochu zmatený. „Když je bůh vody, proč by měl mít moc i nad bohatstvím a osudem?“

Znovu odpověděl mladík za hromadou slámy. „Když obchodní karavany putovaly se zbožím, musely ho nejdřív přepravit po vodě. Proto pokaždé, než se vydali na cestu, zašli do chrámu Vládce vody a zapálili mu vysokou vonnou svíci. Modlili se za šťastnou cestu a slibovali mu to i ono, pokud se bezpečně vrátí. A protože se tak dělo dlouho, začal mít Vládce vody postupně moc i nad bohatstvím a štěstím.“

Xie Lian si svojí otázkou jen ujasňoval nesrovnalosti. Teď se k mladíkovi otočil. „Tak je to? Zajímavé. Tento Vládce vody musí být pravděpodobně velmi silný a mocný nebeský úředník.“

Mladík se uchechtl. „Jo, Vodní tyran z Nebes.“

Podle tónu se zdálo, že mu na tom bohovi příliš nezáleží a obsah slov také nezněl jako pochvala. „Co znamená Vodní tyran Nebes?“

„Když loď proplouvá velkou řekou, to, jestli se pohne nebo zůstane stát, záleží na jeho jediném slově,“ vysvětloval mladík zvolna. „Kdyby mu člověk nepřinesl oběti, jeho loď by se převrátila. Pěkně tyranské. Proto mu dali přezdívku, která zní právě ‚Vodní tyran z Nebes‘. Je to podobné jako Ju Yang ‚Obrovská mužnost‘ nebo ‚Generál zametající podlahu‘.“

Slavní nebeští úředníci se zvučnými tituly měli obvykle přezdívky, používané na Nebesích i v říši smrtelníků. Věci jako Xie Lianovo „Vysmívaný ve třech říších“, „Slavný podivín“, „Nositel neštěstí“, „Bludný pes“, „Kašlík“ a tak dále. Oslovením boha použitím takové přezdívky bylo obvykle považováno za něco mimořádně nevychovaného. Kdyby například někdo Mu Qingovi řekl do očí „Generál zametající podlahu“, těžko by se setkal s pochopením. Xie Lian si v duchu poznamenal, že onu přezdívku Vládce vody raději nebude nikdy používat. „Drahý příteli, navzdory svému mládí se ukazuje, že toho víš opravdu hodně.“

Mladík se usmál. „Zas tolik toho nevím. Rád se flákám a mám hodně času, tak si o tom občas něco přečtu.“

V říši smrtelníků bylo možné najít mnoho brožurek o mytologii. Kdykoliv člověk do nějaké nahlédl, nalezl příběhy o bozích a démonech. Dalo se nich nalézt vše, od těch zásadních věcí o laskavosti nepřátelství, až po drobné maličkosti. Některé příběhy byly smyšlené, jiné pravdivé. Ačkoliv měl mladík poměrně velké znalosti, stále se nejednalo o nic neobvyklého. Xie Lian odložil svitek. „Můj příteli, víš toho o bozích hodně. Víš také i něco o duších?“

„A který duch by tě zajímal?“

„Krvavý déšť dotýkající se květu, Hua Cheng.“

Po těch slovech se mladík dvakrát tiše zasmál, posadil se a konečně odhalil tvář Xie Lianovu upřenému pohledu.

Mohlo mu být šestnáct nebo sedmnáct let. Rudá barva jeho šatů byla sytější než javory kolem a jeho pleť byla mléčně bílá jako sníh. Hleděl na prince s tázavým úsměvem a oči podobné hvězdám mu zářily. I když byl výjimečně pohledný, stále si ve výrazu uchovával nádech čehosi divokého. Černé vlasy měl volně svázané, dokonce trochu nakřivo. Působil ležérně, jako by si byl zvyklý dělat cokoliv, co se mu zlíbí.

Pojížděli javorový lesem. Rudé listy padaly kolem nich v pomalém tanci, jeden z nich dokonce přistál mladíkovi na rameni. Ten jej zlehka odfoukl a teprve pak se na prince znovu podíval. S úsměvem, který se úsměvu tak docela nepodobal, prohodil: „Co bys chtěl vědět? Neváhej se zeptat.“ 

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Pu Qi, čteme Pchu Čchi. V čínštině to znamená vodní kaštan.^↩

2 Zhuangyuan, čteme Čuang-jüan. Titul osoby, která dosáhla nejvyššího počtu bodů na nejvyšší úrovni imperiální zkoušky ve starověké Číně. ^↩

3 Pro přepis jména byla v tomto použita právě varianta znaků „obrovská mužnost.“ ^↩

4 Nádoba s věšteckými tyčinkami:^↩

5 Pro zopakování, jeden li je 0,5 km.^↩

6 Wudu, čteme Wu-tu.^↩