Mladíkovi se ve tváři zračil posměch, přesto si zachovával dojem těžko vysvětlitelného vševědoucího nadhledu. Oproti lidem svého věku měl o něco hlubší hlas, který se velmi příjemně poslouchal.
Xie Lian seděl na volském povoze vzpřímeně, nehybně a
s vážným soustředěním. Chvíli přemítal jak odpovědět. „Karmínový déšť
dotýkající se květu. Zní to dost působivě. Příteli, mohl bys mi říct, jak ta
přezdívka vznikla?“
Jako projev úcty se rozhodl, že před slovem „přítel“
vynechá „mladý“. Mladík v rudém seděl nenuceně, s rukou opřenou o
zvednuté koleno. Upravil si manžety na rukávech, než nonšalantně odvětil: „Ta
historka ve skutečnosti není nijak velkolepá. Hua Cheng kdysi vymýtil úkryt jiných
duchů, a když byl hotov, začala na celé hoře pršet krev. Při odchodu spatřil na
kraji cesty květinu, kterou krvavý déšť žalostně potloukl. Otevřel deštník a
poskytl jí na chvíli úkryt.“
Xie Lian si tu scénu představil a živě cítil, jak se
uprostřed krvavého deště a větru splétá hluboký sentiment a elegance. Připomněl
si legendu o tom, jak stejný rudě oděný duch zapálil třiatřicet chrámů, a
zasmál se. „Hua Cheng často vyhledává souboje, kamkoliv přijde, že?“
„Neřekl bych často, záleží na jeho náladě.“
„Jaký byl, než zemřel?“ pokračoval zvědavě princ.
Mladík se pousmál. „Rozhodně nemohl být dobrým
člověkem.“
„A jak vypadal?“
Po té otázce zvedl San Lang oči a dlouze na něj
pohlédl. Zakroutil hlavou ze strany na stranu, pak vstal a posunul se ke Xie
Lianovi. Posadil se vedle něj a odpověděl vlastní otázkou: „Co myslíš? Jak by
měl vypadat?“
Když měl teď princ možnost prohlédnout si svého
společníka zblízka, měl pocit, že je ještě působivější. Jeho nápadná krása
vyvolávala neurčitý pocit ohrožení, podobně jako ostří meče. Tvář měl oslnivou,
až z toho byli lidé nesví a často se neodvažovali pohlédnout mu do očí.
Jejich pohledy se setkaly, a ani Xie Lian nevydržel
dlouho. Odvrátil zrak a mírně naklonil hlavu. „Jelikož mluvíme o proslulém Pánu
démonů, dá se předpokládat, že svůj vzhled často mění. Proto bude mít mnoho
podob.“
Mladík lehce zvedl obočí, protože mu neušlo, že princ
jeho pohledu uhnul. „Přesně tak. Ale někdy ještě používá svou skutečnou podobu.
Mluvím o jeho pravém já.“
Xie Lian si nebyl jistý, zda se mu to nezdá, ale jako
by se mezi nimi trochu ochladilo. Proto na něj ještě jednou pohlédl. „Pak bych
řekl, že jeho pravá podoba bude mladý muž, asi jako ty.“
Jen to dořekl, mladík zkřivil ústa. „Proč?“
„Není žádné ‚proč‘. Když si mám někoho představit, nejsou žádné hranice. Všechno může být takové, jaké se mi zlíbí.“
Odpovědí mu bylo další uchechtnutí. „Možná. Ale
popravdě je na jedno oko slepý.“ Poklepal si na místo nad pravým okem a dodal:
„Na tohle.“
Jeho prohlášení nebylo nijak objevné, i Xie Lian o tom
něco zaslechl. V některých verzích legend chybělo Hua Chengovi pravé oko a
zakrýval ho černou páskou. Xie Lian pokračoval v otázkách: „A víš, jak o
své oko přišel?“
„Mhm, na tohle chce znát odpověď spousta lidí.“
Když se o takovou věc někdo zajímal, ve skutečnosti
chtěl zjistit Hua Chengovu slabinu. Ale Xie Lian se ptal z čiré
zvědavosti. Nakonec se mu přece jen dostalo vysvětlení: „Vydloubl si ho sám.“
To Xie Lian nečekal. „Proč?“
„Zbláznil se.“
Zbláznil se a sám si vydloubl oko? Princova zvědavost
vůči králi duchů v rudém, vůči tomu Karmínovému dešti, dotýkajícímu se
květu, stále rostla. Měl pocit, že celá věc nebude tak jednoduchá, že by se
prostě jen „zbláznil“. Mladík ale další detaily neřekl, nebo je prostě neznal.
„Má tedy Hua Cheng nějakou slabinu?“ zajímal se dál.
Sám nečekal, že se mu dostane odpovědi, ale stejně se zeptal.
Pokud by dotyčný takovou slabinu lehce odhalil, nemohl být Hua Cheng. K jeho
překvapení mladík s odpovědí nezaváhal: „Je to jeho popel.“
Když někdo získal popel ducha nebo démona, získal nad
ním absolutní moc. Pokud by duch neuposlechl příkaz, stačilo popel zničit, čímž
by zmizel ze světa a jeho duše by byla roztříštěna a rozptýlena. To byla
všeobecně známá věc. Pokud šlo o Hua Chenga, znalost tohoto způsobu neměla
velký význam. Proto se Xie Lian zasmál. „Obávám se, že jeho popel nedokáže
nikdo získat. Mít takovou slabost je stejné, jako nemít žádnou.“
„Ne nutně. Může se stát, že duch převezme iniciativu a
vydá svůj popel dobrovolně.“
„Jako když vyzval těch třiatřicet nebeských úředníků
na souboj a vsadil do zástavy svůj vlastním popel?“
Mladík se ušklíbl. „Ne, to nebyl ten případ.“
Ačkoliv to neřekl přímo, Xie Lianovi došel význam jeho
slov. Jako by říkal „Copak mohl Hua Cheng prohrát?“
„V Říši duchů existuje jedna tradice,“ navázal mladík.
„Duch si může vybrat člověka a svěřit popel do jeho rukou.“
Ve skutečnosti to bylo to samé jako svěřit někomu do rukou svůj vlastní život. Jaký dojemný příběh by musel stát za takovým darem? Xie
Liana toto téma zaujalo. „Takže se ukázalo, že Říše duchů má také sentimentální
zvyk.“
„Má. Ale málokdo by si na to troufl.“
Odpovědí mu byl smích. „Čeho se bát? Kdyby se to stalo
mně, po odevzdání popela by mi bylo jedno, jestli si ten člověk přeje lámat mi kosti,
vysypat můj popel, nebo ho jen tak pro zábavu rozhazovat kolem.“
Tomu se musel princ usmát. V tom mu došlo, že
navzdory dlouhému hovoru se stále ještě nedozvěděl jméno svého společníka.
„Příteli, jak ti mám říkat?“
Mladík zvedl ruku, položil si ji na obočí a zastínil
si oči před posledními odlesky rudě zbarveného slunce. Mhouřil oči a působil
dojmem, že se mu sluneční světlo příliš nezamlouvá. „Jak? V naší rodině
jsem na třetím místě. Všichni mi říkají San Lang.“1
Nijak se nesnažil představit skutečným jménem, a tak
se Xie Lian dál nevyptával. Místo toho se sám představil. „Moje rodinné jméno je
Xie a osobní jméno je jednoznakové Lian. Vidím, že jedeme stejným směrem, máš
také namířeno do vesnice Pu Qi?“
San Lang se opřed o hromadu sena. Obě ruce si znovu
schoval pod hlavu jako polštář a zkřížil nohy. „Nevím. Cestu jsem si vybral
náhodou.“
Zdálo se, že ve způsobu, jak to řekl, je nějaký hlubší
příběh. „Co se stalo?“ zajímal se Xie Lian.
San Lang si povzdechl a pak nenuceně vysvětlil: „Doma se hádají a mě vyhodili. Nějakou dobu jsem se toulal, ale nebylo kam jít.2 Dnes jsem dostal takový hlad, že jsem na konci hlavní ulice málem omdlel, a teprve pak jsem našel místo, kde si odpočinout.“
Oblečení toho chlapce sice vypadalo obyčejně, ale
kvalita materiálu byla vynikající. Navíc tu byl vytříbený způsob řeči,
zahálčivý zjev a množství času, díky kterému mohl číst, co se namanulo. Když
k tomu přidal jeho věčnou vševědoucnost, Xie Lian už od začátku tušil, že
to je mladý pán z nějaké bohaté rodiny, který se chtěl pobavit. Rozmazlený
mladík, potulující se sám venku, musel na své cestě nevyhnutelně narazit na
mnoho útrap. S tím se princ dokázal hluboce ztotožnit. Když slyšel, že má
hlad, začal se přehrabovat ve své brašně, ale objevil jen housku vařenou
v páře. Upřímně se zaradoval při zjištění, že ještě neztvrdla a obrátil se
na mladíka. „Chceš si ji vzít?“
San Lang přikývl a Xie Lian mu ji podal. Mladík se na
něj zkoumavě podíval. „To je tvá jediná?“
„To je v pořádku, nemám velký hlad.“
San Lang mu strčil napařovanou housku zpátky. „Ani
já.“
Xie Lian si ji vzal a rozlomil na dvě poloviny. Pak mu
jednu podal. „Tak si vezmi půlku ty a půlku já.“
Teprve pak ji mladík přijal. Seděli vedle sebe a každý
okusoval svoji část housky.
Xie Lianovi neuniklo, jak neskutečně zdvořile se jeho
společník během jídla tváří, a měl těžko popsatelný dojem, jako by mu něčím
ukřivdil.
Volek pomalu táhl pohupující se vozík po hrbolaté
horské cestě, zatímco slunce postupně mizelo za obzorem. Oba seděli na voze a
uvolněně si povídali. Čím déle jej Xie Lian poslouchal, tím víc cítil, jak je
ten mladík zvláštní. Navzdory jeho nízkému věku vyzařovala z každého jeho
slova i pohybu vnitřní síla. Vždy působil nevzrušeně, jako by mezi nebem a zemí
nebylo na světě nic, co by neznal, nic, čím by se mohl nechat zmást. Princ jej
navzdory jeho mládí považoval za velmi vyspělého a moudrého. Přesto sem tam na
povrch vytrysklo bezprostřední nadšení, tolik typické pro jeho věk. Například
když Xie Lian prozradil, že je mistrem svatyně Pu Qi, mladík se nadchl.
„Svatyně Pu Qi? To zní, jako by tam bylo k jídlu hodně vodních kaštanů. To
se mi líbí! Komu je svatyně zasvěcena?“
Xie Lian si odkašlal poté, co se znovu vynořila tahle
bolestivá otázka. „Korunnímu princi Xian Le. Pravděpodobně jste o něm
neslyšel.“
Na mladíkově tváři se objevil líný úsměv, ale než stačil
odpovědět, volský povoz sebou trhl a zastavil se.
Oba se zapotáceli. Xie Lian měl strach, aby mladík
nespadl a natáhl po něm ruku. Jenže San Lang po tom nečekaném doteku ucukl,
jako by ho spálil, a silou mu ji setřásl.
I když se jeho výraz změnil jen nepatrně, Xie Lianovi
to neuniklo. Že by to ho ten mladík nenáviděl? Přesto se během jízdy zdálo, že
ses při jejich rozhovoru baví. Jenže nebyl čas nad tímhle tématem přemýšlet.
Vstal a obrátil se na vozku. „Co se stalo?“
Stařec na kozlíku odpověděl. „Já taky netuším, co se
stalo! Starý Huangu,3
;proč
jsi zastavil? No tak, hýbej se!“
Slunce už téměř zapadlo a blížil se soumrak. Přestože
se šeřilo, volský povoz se stále nacházel v horském lese. Starý vůl
tvrdohlavě stál na svém místě, odmítal se hnout a tvářil se popudlivě. Veškeré
starcovo pobízení bylo zbytečné, vůl se choval, jako by nejraději zabořil hlavu
pod zem. Energicky švihal ocasem jako bičem a vytrvale bučel. Xie Lianovi
došlo, že něco není v pořádku, a už se chystal seskočit z vozu, když
v tom stařec ukázal před sebe a začal křičet.
Xie Lian se otočil a na horské cestě před nimi spatřil
shluky zelených plamenů, shromážděných na západě a východě. Mezi nimi stála
skupina bíle oděných postavy, držících v rukou své vlastní hlavy, a pomalu
se k nim blížila.
Korunní princ okamžitě zavelel: „Chraň!“
Ruoye se mu odmotal ze zápěstí, jednou obkroužil
volský povoz a vytvořil kolem něj ve vzduchu se vznášející kruh, chránící vše
živé. Xie Lian se ohlédl. „Co je dnes za den?“
Stařec se sotva stihl nadechnout k odpovědi, když
mladík za ním odpověděl: „Slavnost duchů“.
V polovině sedmého měsíce se otevírají Dveře
duchů. Když odcházel z Nebes, nezajímal se o datum, ale Slavnost duchů byl
právě dnes!
Raději ztišil hlas. „Nevzdalujte se od vozu. Narazili jsme na zlo, a jestli zabloudíme na špatnou cestu, nemuseli bychom se vrátit.
↩
ohh, dekuji moc za super preklad
OdpovědětVymazatRádo se stalo!
VymazatI přesto, že jsem viděla donchuu mi to stále přijde kouzelné, kniha je prostě lepší :,) Moc děkuju za překlad <3
OdpovědětVymazatDíky, potěší!
Vymazat