TGCF Kapitola 15: Šat červenější než javor, kůže bílá jako sníh 2

 Nikdo z bíle oděného houfu neměl hlavu na krku. Byli oblečení ve vězeňských šatech a každý si nesl hlavu pod paží. Vypadali jako skupinka setnutých trestanců a zatímco se zvolna blížili k volskému povozu, hlavy u jejich boku ustavičně žvanily.“

 Xie Lian ztišil hlas. „Za chvíli, až se přiblíží… nedělejte žádný hluk!“

San Lang naklonil hlavu na stranu a zaujatě promluvil: „Zdá se, gege,[1] že jsi člověk mimořádného talentu a mistr podivuhodností.“

„Neřekl bych, že jsem cokoliv takového. Umím toho velmi málo. Teď nás nevidí, ale za chvíli, až se přiblíží, to nebude tak jisté.“

Oproti tomu starý vozka při spatření bílého hedvábí, plachtícího bez pomoci vzduchem, dočista zkoprněl. Když se k tomu přidal pohled na bezhlavou skupinu, nechybělo mnoho a omdlel hrůzou. S děsem v očích vrtěl hlavou a zuby mu drkotaly. „Ne, ne, ne… nejde to! Nedokážu být potichu! Daozhangu,[2] co mám dělat?“

„No, je tu ještě jedna možnost,“ prohlásil Xie Lian. „Odpusť mi.“ Po těch slovech rychle klepl muže do několika místech na zádech. Stařec okamžitě v bezvědomí zhroutil na vozík. Princ ho jemně zachytil, uložil do pohodlnější polohy a sám se posadil na kozlík.

Náhle za sebou ucítil pohyb. Ohlédl se a všiml si, že mladík následoval jeho příkladu a posadil se za něj. „Jsi v pořádku?“ ujistil se princ.

San Lang si podepřel bradu. „Samozřejmě nejsem. Mám hrozný strach.“

I když v jeho hlase nebyla po strachu ani známka, Xie Lian se ho podvědomě snažil utěšit. „Nemusíš se bát. Dokud zůstaneš se mnou, nic se ti nestane.“

Mladík nic neřekl, jen se usmál. Princi neuniklo, že na něj upřeně hledí. Přesněji řečeno, zíral na mu na krk, kde ukrýval prokleté okovy.

Prokleté okovy vypadaly jako černý náhrdelník a bylo téměř nemožné je utajit. Snadno sváděly ostatní k tomu, aby si o něm vytvořili špatný dojem. Xie Lian si jemně zatáhl za obvaz, kterým je překrýval.

Pod tmavnoucí oblohou už nedokázal rozeznat mladíkův výraz. Raději se chopil otěží a snažil se co nejtišeji popohnat vola vpřed. Duchové ve vězeňských šatech už byli u nich a tak se snažil odjet, než začnou mít pochybnosti o podivné překážce na cestě.

Ozval se první duch: „To je divné, proč nemůžeme projít?“

„Opravdu! Je to přehrazené. Co to má být, je to snad dílo nějakého ducha?“

„Do psího zadku, my jsme tady duchové, tak co za tím vězí?“

Xie Lianovi se konečně podařilo přimět vola k pohybu a protlačit se kolem těch bezhlavých odsouzenců. Bylo docela zábavné poslouchat, jak se hádají a drží si přitom hlavy. Neustále si měli na co stěžovat.

„Hele, nechci nic říkat, ale nedrží náhodou vaši hlavu moje tělo?“

„To tvoje tělo muselo vzít špatnou!“

„Hej lidi, rychle si je vyměňte zpět.“

„Proč máš ránu na krku tak roztřepenou?“

Oslovený duch si povzdechl. „Heh. Můj kat byl nováček. Trvalo mu pět nebo šest pokusů, než mi hlavu usekl. Už jsem ho téměř podezíral, že to dělá schválně!“

„Tvoje rodina mu nenabídla peníze, že? Příště ho nezapomeň předem podplatit, aby sekání bylo rychlé a čisté.“

„Jaké příště, do prdele?“

Patnáctý den sedmého měsíce[3] se odehrávala Slavnost duchů, největší a nejoblíbenější svátkem Říše duchů. V tento den se do ní otevíraly brány a duchové, obvykle číhající ve stínech, mohli volně vyrážet ven a slavit, jak se jim zlíbilo. Živým bylo doporučeno stáhnout se do ústraní, a zejména v tuto noc bylo nejlepší pevně zavřít dveře a nevycházet. Byla mnohem větší šance, že se člověk venku setká s něčím nepříjemným.

Xie Lian, člověk pronásledovaný neštěstím – kdo jiný by měl tolik smůly, aby narazil na duchy zrovna, když má na sobě taoistické roucho? Všude okolo se vznášely zelené ohně duchů a zesnulí se hnali za vlnícími se plameny. Ti oblečení v pohřebních šatech si pro sebe mumlali, klečeli před kruhem plamenů a natahovali ruce pro papírové peníze a stříbrné a zlaté slitky, které pro ně jejich potomci spálili.

Celý výjev se dal popsat jako jen bujaré veselí mrtvých. Princ se s vozem proplétal mezi nimi a přemýšlel nad tím, že ode dneška nesmí před cestou zapomenout zkontrolovat kalendář. V tom se ozval pronikavý zvuk, podobný kvílení umírajícího kuřete.

„Je zle, je zle! Zavraždění duchové!“

Po tom varování vypuklo mezi davem duchů hotové šílenství. „Kde? Kde se vraždí?“

Odpověděl ten, který vykřikl jako první: „Vyděsilo mě to k smrti! Byl jsem poblíž a objevil jsem spoustu rozptýlených ohňů, všichni kolem nich byli roztrháni!“

„Všichni? To je šílené, strašlivá krutost!“

„Kdo to udělal? To přece nemohl být ten… Že by se mezi námi skrývali mistři kouzel nebo mniši?“

Bezhlaví trestanci začali vykřikovat: „Ach, když jste to zmínili, předtím nám na cestě něco bránilo projít… nemohlo by to s tím mít něco společného?“

„Kde, kde?“

„Přímo támhle!“

Xie Lian v duchu zaúpěl. Volský povoz v mžiku obklopil roj duchů a příšer. Jejich tváře dávaly najevo zlé úmysly.

„Cítím žhavou vůni energie yang!“[4]

Už se jim nedokázali dál skrývat.

Nebylo dobré, pokud by mrtví tuto noc narazili na živého člověka.[5] To poslední, oč Xie Lian stál, bylo pustit se s nimi do boje. A tak jen ze všech sil popoháněl vůz. „Jeď!“

Vůl byl strachem bez sebe. Neklidně trhal hlavou a při zaslechnutí povelu se dal okamžitě do běhu. Xie Lian nezapomněl zkontrolovat mladíka za sebou. „Drž se!“

Ruoye se mu navinul na zápěstí a Xie Lian povozem šikovně prorazil únikovou cestu z obklíčení. Vyjeli z kruhu ohně duchů. Jakýsi mrtvý bez ruky a nohy se rozzuřil: „Opravdu to byl Daoshi![6] Ten zatracený mnich se nemůže dočkat smrti!“

„Když se odvážili narušit svou přítomností Slavnost duchů, nemohou nás vinit, když se jim něco stane!“

„Dobře jim tak!“

Xie Lian chytil otěže jednou rukou a druhou vytáhl hrst talismanů. Hodil je na zem. „Bránit!“ zakřičel.

K útěku jim pomohl právě „Bránící talisman.“ Ozvala se série po sobě jdoucích zadunění, po kterých se vztyčila před duchy překážka, bránící jim v pohybu. Nevydržela dlouho, ale s použitím takového množství talismanů získali před duchy náskok alespoň půl spálené vonné tyčinky.[7] Xie Lian poháněl vůz úzkou částí horské stezky, jako by mu za patami hořela koudel. Náhle zatáhl za otěže. „Stůj!“

Povoz zastavil na rozcestí. Před nimi byly dvě temné, horské cesty.

Teď museli být mimořádně opatrní!

V den Slavnosti duchů se stávalo, že smrtelníci, kráčející po cestě, se najednou ocitli na jiné, dříve neexistující. Taková cesta vedla do Říše duchů.  Když se po ní vydal živý člověk, nemusel se už nikdy vrátit.

Xie Lian byl v takové situaci poprvé a nebyl si jistý, kterou cestu zvolit. Pak si vzpomněl, že ve městě si kromě velkého pytle zbytků nakoupil i různé maličkosti. Jednou z nich byla válcová nádoba s věšteckými tyčinkami. Rozhodl se ji použít na výběr cesty, nádobu vytáhl a zatřásl s ní s tichou modlitbou: „Nebeské úřady, udělte mi požehnání! Veďte mne na správnou cestu! První hůlku na levou stranu, druhá na pravou. Která cesta bude mít větší štěstí, tou se vydám!“

V rukou mu zachřestily dvě tyčinky a dopadly na kozlík vedle něj. Pohled na ně Xie Liana zbavil slov.

Zlé symboly, velké neštěstí![8]

Oba symboly na tyčinkách se daly vyložit jako zlé znamení. Znamenalo to snad, že obě cesty vedou ke smrti?

S pocitem bezmoci ji chytil Xie Lian pevněji a energicky s ní zatřásl. „Nádobo, milá nádobo! Potkali jsme se teprve dnes, tak nebuď bezcitná! Zkusím to ještě jednou, tak mě nezklam!“ S těmi slovy zarachotily další dvě tyčinky. „Zase nešťastné symboly!“

San Lang vedle něj natáhl ruku. „Dovolíš mi to zkusit?“

Těžko mohl mít větší smůlu než on, a tak mu Xie Lian věštecká dřívka předal. San Lang chytil nádobu jednou rukou a nenuceně s ní zatřásl. Ven vypadly dvě tyčinky. Zvedl je a předal, aniž by se na výsledek třeba jen podíval. Princ se nestačil divit – na obou bylo znamení pro štěstí! Princova smůla byla obvykle tak velká, že měl tendenci negativně ovlivňovat i štěstí lidí kolem sebe. Sám si nebyl jistý, jestli to byla pravda, ale napovídaly tomu časté stížnosti, kterých se mu na toto téma dostávalo. San Langa se to viditelně netýkalo, vždyť dokonce hodil hned dva symboly štěstí naráz!

Protože obě dřívka symbolizovala dobré znamení, princ si náhodně zvolil jednu z cest. Zatímco se vůz kymácel a poskakoval, Xie Lian na něj obdivně pohlédl. „Příteli, máš opravdu mnoho štěstí!“

San Lang hodil nádobu s věštbami zpět a usmál se. „Opravdu? Vlastně si opravdu myslím, že to tak je. Vždy při mně stálo štěstí.“

Xie Lian si po těch slovech pomyslel, že v tomto nemohou být více odlišní.

Ze zamyšlení ho vytrhly kvílivé hlasy duchů: „Našli jsme je! Tady jsou!“

„Všichni sem! Ten zatracený Daoshi je tady!“

Hlavy duchů se objevovaly jedna vedle druhé.

„Ah, zdá se, že jsme si vybrali špatnou cestu,“ poznamenal Xie Lian.

Účinek „Bránícího talismanu“ už dávno vyprchal. Znovu byli obklíčeni!

Duchů a ghúlů muselo být kolem stovky. Obklopili je v několika řadách a neustále přicházeli další. Netušil, proč se jich tu shromáždilo tolik, ale na podobné úvahy nebyl čas. Xie Lian je jemně oslovil: „Ty, které jsem svým jednáním urazil, pokorně žádám o velkorysost a odpuštění.“ Pro větší sílu svých slov se na ně usmál.

Hlava ducha, sevřená v podpaží si odplivla. „Ha! Prohnilý Daoshi, proč jsi nebyl velkorysý jako první! Nebyl jsi to náhodou ty, kdo vzadu rozptýlil ohně duchů?“

Xie Lian nevinně zavrtěl hlavou. „Popravdě, nebyl. Jsem jen pouhý sběrač smetí…“

„Přestaň už lhát, jak bys mohl být něčím takovým! Ty jsi zcela jistě Daoshi! Copak je tu kromě tebe někdo další, kdo by svedl něco takového!?“

„Daoshi přece nejsou jediní, kdo umí rozptýlit ohně duchů.“

„A kdo jiný by to mohl být? Duch?“

Xie Lian si zvolna zastrčil ruku do rukávu. „Není to nemožné.“

Duch se výsměšně rozesmál. „Haha, proklatý Daoshi!“

Chechtal se tak hlasitě, že by probudil i mrtvého. „Ha, ty… ty…“ Zakoktal se a smích mu zmrzl na rtech.

„Co já?“ zeptal se Xie Lian.

Jenže to vypadalo, jako by duchové ztratili schopnost mluvit, strnuli a ustalo i koktání. Zírali na Xie Liana, někteří s pokleslou čelistí, jiní s pevně sevřenými rty, jako by viděli něco strašlivě děsivého. Několik bezhlavých vězňů dokonce ze strachu sklonilo hlavy.

Princ na ně zkoumavě pohlédl. „Co se…“

Než stihl otázku dokončit, dav duchů se rozprchl, jako když vyplaší hejno vrabců, jako by se drobnými mraky prohnala vichřice.

Xie Lian se zarazil.

Nestihl ani vytáhnout další hrst talismanů, schovaných v rukávu. Že by o nich věděli? Mohli být tak všímaví? Navíc ty talismany nebyly příliš mocné. Xie Lian byl zcela zmatený. Báli se opravdu jeho?

Nebo něčeho za ním?

S tou myšlenkou se otočil, aby se porozhlédl, jenže za ním seděl jen bezvládný majitel vozíku a mladík v červeném, podpírající si bradu.

Při jeho pohledu mu San Lang věnoval slabý úsměv. Stáhl ruku z brady. „Daozhangu, jsi tak statečný a hrozivý! Všechny přízraky jsi vyplašil.“

„Hmm.“ Princ mu úsměv oplatil. „Že by to bylo tím? Nikdy jsem si neuvědomil, že bych byl tak hrůzostrašný.“

Několikrát trhnul otěžemi a kola vozu se znovu rozjela. Zbytek cesty už proběhl bez komplikací a za necelou hodinu se volský povoz pomalu vyškrábal z lesa na širokou, rovnou cestu v kopcích. Vesnice Pu Qi ležela na úpatí svahu a z oken pronikalo teplé světlo.

Byla to skutečně „šťastná“ cesta – plná překvapení, ale nakonec bez nebezpečí.

Vál noční vítr a Xie Lian se znovu otočil. Vypadalo to, že San Lang má obzvláště dobrou náladu. Ležel ve své obvyklé pozici s rukama za hlavou a pozoroval měsíc. V jeho měkkém světle vypadal téměř nadpozemsky.

Po chvíli váhání se Xie Lian usmál: „Příteli!“

„Hm?“

„Už ti někdo předpovídal osud?“

San Lang zavrtěl hlavou. „Ne, dosud nikdo.“

„A chtěl bys, abych ti ho vyložil?“

Mladík se při pohledu na něj usmál. „Chceš mi věštit?“

„Ano… trochu.“

San Lan lehce přikývl: "Dobře."　　

Posadil se a mírně se naklonil ke Xie Lianovi. „Jak to chceš udělat?“

„Čtením z ruky. Je to v pořádku?“

Po takové odpovědi San Lang zkřivil rty v podivném úsměvu, jehož význam nebylo lehké přečíst. „Jistě.“

Podal mu levou ruku. Měl dlouhé a štíhlé prsty, s výraznými klouby a příjemné na pohled. Nebyly krásné ve smyslu jemnosti, naopak přitahovaly skrytou silou. Stisk těch rukou by si nikdo nepřál zažít na svém krku. Xie Lian si vzpomněl, jak San Lang dříve reagoval na jeho dotek, a v duchu se zařekl, že tentokrát bude opatrnější. Nedotkl se jeho ruky přímo, pouze se na ni pozorně zadíval.

Bílý měsíční svit stačil tak akorát. Xie Lian si jeho ruku nějakou dobu prohlížel, zatímco si volský povoz razil cestu horským svahem.  Dřevěná oj a kola povozu skřípaly.

„Jak to vypadá?“ zajímal se San Lang.

Princ odpověděl po krátké odmlce. „Máš velmi dobrý život.“

„Aha? A v čem je dobrý?“

„Xie Lian zvedl hlavu a tiše odpověděl: „Jsi houževnatý a nesmírně oddaný. Zůstal jsi věrný svému srdci, navzdory mnoha trpkým zkušenostem a frustraci. Tvé neštěstí se častěji než kdy dřív promění v požehnání a pohroma v prosperitu. Budeš mít štěstí i nadále, příteli. Tvá budoucnost je zářivá a velkolepě rozkvete.

Všechna ta slova si vymýšlel na místě a byly to úplné nesmysly. Xie Lian neuměl číst z dlaně. Dříve, v době po jeho pádu byly často chvíle, kdy litoval, že se od ministrů v paláci nenaučil palmistrii a fyziognomiku.[9] Kdyby to byl udělal, nemusel v říši smrtelníků soupeřit o přežití s ostatními pouličními baviči, rozbíjejícími si kameny o holou hruď.

Ve skutečnosti mu vůbec nešlo o čtení San Langovy dlaně, pouze se potřeboval ujistit, že má čáry na dlani a papilární linie na bříškách prstů.[10]

Obyčejní duchové si mohli vytvořit tělo z masa a kostí a vydávat se za člověka, ale prozradily je drobné detaily. Byly to právě čáry na dlaních, otisky prstů a vlasy, které se nedaly do detailu napodobit. A přesto na těle mladého muže neodhalil žádné známky očarování, ani cokoliv nepřirozeného původu. Navíc byly čáry v jeho dlani velice zřetelné.

Pokud byl převlečeným duchem nebo ghúlem, musel by stát přinejmenším na stupni „Hněvivý“, aby dokázal vytvořit tak dokonalé maskování. Ale kdyby vedle něj seděl král duchů takové třídy, proč by zabíjel čas rozhodnutím doprovázet jej na volském povoze do malé horské vesnice?

Bohové na Nebesích byli často zavaleni prací, den co den bez odpočinku řešili důležité záležitosti a téměř se nezastavili. Králové duchů bývali zaneprázdnění úplně stejně!

Xie Lian předstíral velmi sebejistě, nutil se vymýšlet další a další falešné věštby, než mu konečně došly nápady. Po celou dobu ho San Lang vytrvale pozoroval, poslouchal všechny jeho žvásty a tiše se smál. Takový smích stačil k tomu, aby člověk znervózněl.“

„Ještě něco, hm?“

 „Chceš, abych ti dál věštil?“ Xie Liana ve skutečnosti děsilo už jen pomyšlení, že by měl v takovém plácání pokračovat.

„Když už věštíš, neměl bys mi říct o mé předurčené spřízněné duši?“

Xie Lian si odkašlal. „Moje znalosti jsou omezené, nevím, jak číst o osudových spřízněných duších. Ale podle mého názoru si nemusíš dělat starosti.“

San Lang pozvedl obočí. „Proč si to myslíš?“

„Určitě je spousta dívek, kterým se líbíš,“ usmál se Xie Lian.

„Proč si myslíš, že je spousta dívek, kterým bych se líbil?“ ptal se dál San Lang.

Xie Lian se chystal plynule odpovědět. Vtom mu to došlo. Ten mladík intrikoval, aby ho přiměl ke komplimentu! Korunní princ se cítil zahnaný do kouta, ale zároveň ho to pobavilo. Nevěděl, co říct, a tak se štípl do čela a poraženecky si povzdechl: „Ach, San Langu.“

To bylo poprvé, co vyslovil jeho jméno. Mladík se na oplátku hlasitě rozesmál a nakonec si ho přestal dobírat. V tu chvíli konečně vjeli do vesnice. Starý vůl už byl notně zadýchaný. Xie Lian se opřel se o bočnici a vystoupil z vozu, San Lang seskočil spolu s ním. Protože celou dobu polehával na voze, princi teprve teď došlo, že jeho společník je mnohem vyšší. Oči neměli zdaleka ve stejné úrovni. San Lang se před vozem protáhl.

„San Langu, kam se teď vydáš?“

„Nevím. Nejspíš budu spát na ulici, nebo si budu muset vystačit s nějakou horskou jeskyní.“

„To by přece nešlo!“

San Lang si protáhl i ruce. „Nic jiného mi nezbývá, nemám kam jít.“ Podíval se na sebe a znovu se zasmál. „Díky, že jsi mi předpověděl osud. Pokorně přijímám požehnání, které jsi mi prozradil, a doufám, že se splní. Snad se ještě někdy setkáme.“

Při zmínce o té věštbě zrudl Xie Lianův obličej studem. Když se San Lang otočil k odchodu, spěšně za ním zavolal: „Počkej! Jestli ti to nevadí, nechtěl bys zůstat v mém klášteře?“

Mladíkovy kroky se zastavily a napůl se otočil „To bych mohl?“

„Ten dům původně nebyl můj. Navíc jsem slyšel, že dřív ho cestovatelé používali jako přístřeší na noc. Jenomže je v horším stavu, než bys očekával, takže nevím, zda ti bude vyhovovat.“

Pokud byl mladík skutečně bohatým mladým pánem, který utekl z domova, nemohl ho nechat jen tak odejít. Xie Lian si cítil poněkud skeptický k tomu, že by za celý den snědl jen půl housky, protože kdyby takto mladí lidé zneužívali svého zdraví, dříve nebo později by skončili v bezvědomí na ulici.

Zatímco princ mluvil, San Lang se k němu přiblížil a aniž by odpověděl, naklonil se těsně k němu. Xie Lianovi nebylo jasné, co tím sleduje, ale dobře si uvědomoval, jak se vzdálenost mezi nimi zmenšila. Byl zaražený a nedokázal vymyslet, jak z toho ven.

Pak mladík couvl a ukázalo se, že se jen natahoval pro velký pytel se smetím.

„Tak pojďme,“ řekl.

 --Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Gege, čteme ke-ke, (jak nejspíš všichni zde ví z MDZS), znamená starší bratr, přičemž toto oslovení jde použít i na osoby mimo rodinu, případně jako přívětivé oslovení nebo přezdívku blízké osoby.

[2] Daozhang, čteme Tao Čang. V překladu to znamená něco jako taoistický mnich, ale také to může odkazovat na konkrétní osobu – mnicha, který založil jednu z taoistických sekt – Zhang Daolinga. Čteno s jinou intonací to může být i něco ve smyslu nesplaceného dluhu.

[3] Patnáctý den sedmého měsíce - počítáno podle lunárního kalendáře, takže nejde o patnáctý červenec, spíše o srpen nebo září.

[4] Yang je pochopitelně nám známý jang, protějšek jing. Vzhledem k dřívějším vtípkům o mužnosti jsem zachovala tuto transkripci.

[5] Slavnost duchů - během tohoto svátku to byli duchové, kdo měl před živými větší moc a přednost.

[6] Daoshi - název pro kněze jedné z taoistických cest.

[7] Pamatujete z předchozích kapitol? Jedna vonná tyčinka z těch dob by měla hořet asi 5 minut.

[8] Věštecké tyčinky - zlý význam na nich mají tyto symboly při položení podobné otázky, v jiném případě tyto symboly nemusí mít s neštěstím nic společného.

[9] Palmistrie je honosný název pro čtení z ruky a fyziognomika je nauka, při které lze z vzhledu osoby rozeznat povahu a vlohy. Nechala jsem cizí termity proto, že se o nich mluví v souvislosti s ministry v paláci. Takoví rádi používají velkolepá slova, tak mi to tam sedlo.

[10] Papilární linie - pro jistotu, mluví pochopitelně o otiscích prstů, resp. o čarách, které je tvoří.