Kapitola 19: Ve svatyni Pu Qi, podivné příběhy z průsmyku Ban Yue 3

„Co se děje?“ zeptal se udiveně Xie Lian.

I sedící San Lang roztáhl ruce. „Ano, co se děje?“

Fu Yao se na něj mračil. „Kdo jsi?“

„To je můj přítel,“ vysvětlil Xie Lian. „Znáte ho?“

San Lang se na prince obrátil s tváří plnou ztělesněné nevinnosti. „Gege, kdo jsou ti dva?“

Při tom familiárním oslovení se Nan Fengovi zkřivil koutek úst a Fu Yaovi zacukalo obočí. Xie Lian jen mávl rukou. „O nic nejde, neměj strach.“

„Nemluv s ním!“ přerušil ho prudce Nan Feng.

„Tak znáte ho, nebo ne?“

Chvíli bylo ticho.

„Ne, neznáme.“ Fu Yao měl tvář o něco chladnější než obvykle.

„Když ho neznáte, tak proč se vy dva tak…“ Ani nedokončil větu a zjistil, že se z obou stran kolem něj cosi rozzářilo. Ohlédl se a zjistil, že oba dva bohové zároveň shromažďují v pravé ruce kouli bílého světla. V Xie Lianovi se vzedmula neblahá předtucha a rychle zamával rukama. „Přestaňte, přestaňte! Nebuďte zbrklí!“

Koule světla, vytvořené ze vzduchu, zajiskřily. Vypadaly docela nebezpečně. Rozhodně to nebyla ukázka síly obyčejných lidí. San Lang několikrát pomalu zatleskal, jakoby ze zdvořilosti. „Úžasné, úžasné,“ konstatoval, a ani se nenamáhal skrýt falešný tón.

Dalo to práci, ale Xie Lian jim ruce nakonec zadržel. Nan Feng na něj rozzlobeně pohlédl. „Kde jsi toho člověka potkal? Z jaké je rodiny? Kde jeho rodina žije? Odkud pochází? Proč je s tebou?“

„Potkali jsme se na cestě, jmenuje se San Lang a zbytek nevím. Protože neměl kam jít, vzal jsem ho sem. Neunáhlujme se, ano?“ Xie Lian se snažil o smířlivý tón.

„Ty…!“ Nan Feng zatajil dech a vypadalo to, že se mu chystá vynadat, ale téměř násilím se ovládl. „Ty o něm nic nevíš, a přesto jsi ho pustil dovnitř? Co když má nějaké nekalé úmysly?“

Xie Lian netušil, proč s ním Nan Feng mluví, jako by byl jeho otec. Kdyby na princově místo stál kterýkoliv jiný nebeský úředník a někdo mladší s ním jednal takovým způsobem, vyvolalo by to přinejmenším vlnu nevole. Ale Xie Lian už dosáhl bodu, kdy neměl potřebu reagovat okřikováním a jízlivostí, ať už mu předhazovali cokoliv. Přešel to s myšlenkou, že ti dva to nakonec myslí dobře. V tu chvíli se ozval San Lang. „Gege, to jsou tví sluhové?“

„Výraz sluha je nesprávný. Přesněji řečeno, jsou to pomocníci.“

„Opravdu?“ San Lang se zasmál a vstal. Něco popadl a hodil to Fu Yaovi. „Tak proč trochu nepomůžou?“

Fu Yao hozenou věc chytil, aniž z něj spustil pohled. Teprve pak se podíval. V tu chvíli vypadal, jako by kolem něj vybuchla černá aura.

Ten člověk mu skutečně hodil koště!

Tvářil se, jako by chtěl koště i se San Langem rozdrtit na prach. Xie Lian se vrhl vpřed a drahocenný nástroj mu vytrhl z rukou. „V klidu, hlavně v klidu! Jiné koště nemám.“ Jen to dořekl, Fu Yao uvolnil světelnou kouli, mrštil ji na San Langa a zařval: „Okamžitě odhal svou pravou podobu!“

San Lang se nesnažil uskočit. Zůstal sedět, nohy zkřížené pod sebou a jen se mírně naklonil stranou. Oslnivé bílé světlo zasáhlo nohu stolu s obětinami. Ten se naklonil, nádobí sklouzlo a se zařinčením se roztříštilo o podlahu. Xie Lian si přitiskl ruku na čelo a bylo mu jasné, že takhle to dál nepůjde. Mávnutím ruky povolal Ruoye, ten se vymrštil a stáhl oběma bohům ruce k sobě. Snažili se vysvobodit, ale marně. „Co to děláš?“ zakřičel Nan Feng rozzuřeně.

Xie Lian rukama naznačil přerušení. „Promluvíme si venku. Venku!“

Znovu mávl a Ruoye je začal táhnout ven. „Hned jsem zpátky,“ otočil se ještě na San Langa.

Vyšel za oběma bohy a zavřel dveře. Uvolnil Ruoye zpět na své předloktí, popadl ceduli, opřenou o veřeje, a postavil ji před ty dva. „Prosím, přečtěte si to a řekněte mi, co se tu píše.“

Fu Yao četl: „Tato svatyně je zchátralá a potřebuje opravy. Upřímně prosím všechny dobré lidi, aby přispěli na jeho obnovu. Shromážděte své dary a zapalte kadidlo!“ Zvedl hlavu. „Zchátralá svatyně hledá dárce? To jsi napsal ty? Ať už se stalo cokoliv, pořád jsi povznesený nebeský úředník! Jak můžeš napsat něco takového? Kde je tvá důstojnost?“

Xie Lian pokýval hlavou. „Přesně tak. Napsal jsem to já. A kdybyste pokračovali v hádce, mohl bych místo oprav prosit rovnou o přestavbu. Pak už by mi opravdu žádná důstojnost nezbyla.“

Nan Feng ukázal na svatyni Pu Qi. „Tobě nepřijde ten mladík divný?“

„Samozřejmě že přijde.“

„A když tedy víš, že je nebezpečný, proč si ho stále držíš po svém boku?“

Xie Lian ceduli položil zpět. Nevypadalo, že by měl kdokoliv z nich v úmyslu na opravy přispět. „Nan Fengu, říkáš to špatně. Na světě je nespočet lidských povah a zvláštních setkání. ‚Divný‘ nemusí nutně znamenat ‚nebezpečný‘. Určitě víte, že v očích mnoha lidí také vypadám ‚divný‘. Máte snad pocit, že vás ohrožuji?“

Chvíli mlčeli. Princova slova neměli jak vyvrátit. Bezesporu měl vzhled nesmrtelného, jemnou stavbu kostí a svěží vzhled, přesto celé dny sbíral smetí. To bylo opravdu „divné“.

„Ty se nebojíš, že proti tobě intrikuje?“ otázal se Fu Yao.

„A ty si myslíš, že mám něco, co by za intriky stálo?“　

To jim vzalo vítr z plachet. Ve skutečnosti to byla velmi rozumná otázka. Pokud se někdo stal cílem podvodu, bylo to obvykle kvůli bohatství. Smutné bylo, že Xie Lian nevlastnil cokoliv cenného, kvůli čemu by ho chtěl někdo podvést. Pokud by dotyčný toužil po penězích, on žádné neměl. Pokud by chtěl někdo poklady, on také žádné neměl. Ledaže by někoho lákal nashromážděný odpad.

„Krom toho,“ dodal Xie Lian, „jsem si ho samozřejmě prověřil.“

Oba na něj pohlédli.

„Jak jsi ho prověřil?“

„Co jsi zjistil?“

Xie Lian jim vysvětlil, jakým způsobem mladíka kontroloval. „V tom rozsahu, v jakém jsem ho zkoumal, žádné výsledky nejsou. Pokud to není obyčejný člověk, existuje jen jedno vysvětlení.“

Hodnost Zhoubný!

„Co když je opravdu Zhoubný?“ ušklíbl se Fu Yao.

„Opravu si myslíš, že by mocný duch takové třídy byl nečinný jako my? Přišel by za mnou do vesnice sbírat smetí?“

„Počkat, my nejsme vůbec nečinní!“

„To tedy nejsme!“

Nahoře na kopci ve svatyni Pu Qi slyšeli zvuk San Langových pomalých kroků, procházejících po místnosti. Zněly naprosto bezstarostně. Nan Feng snížil hlas. „Takhle to nejde. Musíme vymyslet způsob jak zjistit, jestli je opravdu Zhoubný, nebo ne.“

Xie Lian si promnul čelo. „Tak ho běžte vyzkoušet. Jen to nepřehánějte. Co když je to opravdu jen rozmazlený mladík, který utekl z domova? Vycházím s ním docela dobře, tak buďte tak hodní a netrapte ho.“

Po vyslovení onoho „netrapte ho“ by Nan Fengův výraz vydal na celý román, zatímco Fu Yao jednoduše protočil oči v sloup. Xie Lian je pro jistotu varoval ještě jednou a otevřel dveře. San Lang měl hlavu skloněnou a prohlížel si nohu stolu na obětiny. Xie Lian na něj tiše zavolal: „Nejsi zraněný, že ne?“

„Jsem v pořádku. Jen kontroluji, zda se ten stůl dá opravit.“

Xie Lian se vřele usmál. „To co se stalo předtím, bylo jen nedorozumění. Prosím, neber si to nijak osobně.“

San Lang se zasmál. „Když to říkáš takhle, jak bych se mohl urazit? Možná si jen mysleli, že jsem jim povědomý.“

Fu Yao na něj hleděl v ledovým výrazem. „Přesně tak. Trochu povědomý. Nejspíš jsem se mýlil.“

San Lang mu věnoval zářivý úsměv. „To je ale náhoda. Také jsem si myslel, že jste mi trochu povědomí.“

Ticho by se dalo krájet.

Přestože byli oba menší bohové ostražití, nepodnikli už žádné drastičtější kroky. „Uvolněte mi místo,“ zamumlal Nan Feng. „Nakreslím symboly pole Překročení tisíce li.“

Překročení tisíce li bylo teleportační pole. Jak název napovídal, pole dokázalo změnit vzdálenost tisíců li hor, řek a rovin na vzdálenost jediného kroku. Máloco bylo tak užitečné –  nebýt toho, že při použití se spotřebovalo velké množství duchovní energie. Xie Lian chytl roh bambusové rohože a přitáhl ji k sobě. „Nakresli to sem.“

Když předtím Fu Yao vešel dovnitř, nestihl si prohlédnout vybavení místnosti. Teď už stihl propátrat pohledem každý kout tohoto zchátralého stavení. Otřásl se od hlavy k patě, jako by mu tu bylo nepříjemně. „To bydlíš na takovém místě?“

Xie Lian mu podal židli. „Vždycky jsem bydlel na takových místech.“

Nan Fengovy pohyby na zlomek vteřiny ustaly, než se zase vrátil ke kreslení. Fu Yao se neposadil a také jeho tvář na chvíli ztuhla. Těžko říct, co se mu honilo hlavou – jeho výraz by se dal složit z devíti částí nevěřícného údivu a jedné části škodolibosti.

Rychle ten výraz ovládl. „A postel?“

Xie Lian sevřel rohož. „Tady.“

Nan Feng na okamžik zvedl hlavu, aby se na rohož podíval. To Fu Yao se místo toho podíval na San Langa a naklonil se k princi. „Vy jste tam spali spolu?“

„Je v tom nějaký problém?“

Dlouhou dobu nikdo z nich nepromluvil a Xie Lian z toho usoudil, že v tom tedy žádný problém není. Obrátil se na mladíka. „San Langu, než tě přerušili, byl jsi v půlce vysvětlování. O co šlo s tím démonickým kultivátorem Ban Yue? Prosím, pokračuj!“

San Lang po celou dobu sledoval menší bohy se zamyšleným výrazem a temným pohledem. Při Xie Lianově otázce jako by se probral z omámení a lehce se usmál. „Dobře.“

Chvíli si třídil myšlenky. „Ten démonický kultivující z Ban Yue je ve skutečnosti jeden z Císařských preceptorů starobylého království Ban Yue. Konkrétně jeden ze Dvou démonických kultivátorů.“

„Pokud existují dva, pak se to zřejmě týká obou. Kdo je ten druhý?“

San Lang měl odpověď na každou otázku. „Ten druhý s královstvím Ban Yue nijak nesouvisí. Je to démonický mistr ze středových plání, Státní preceptor Fang Xin.[1]

Xie Lianovi se na vteřinu rozšířily oči, dál ale mlčky poslouchal.

Jak se ukázalo, lidé z Ban Yue byli neobyčejně silní, potrpěli si na násilí a válku a měli velký politický vliv. Obsadili důležitý hraniční bod v západních oblastech středových plání, což způsobilo, že oni i jejich sousedi navzájem překračovali hranice druhého národa a neustále na sebe útočili. Pravidelně docházelo k menším i větším střetům. Jejich Císařský preceptor byl zkušený v magii, vojáci mu bezmezně důvěřovali a byli ochotni ho následovat i na smrt.

Před dvěma sty lety však král středových plání konečně sestavil armádu, která zaútočila a zcela srovnala Ban Yue se zemí.

Království Ban Yue sice zaniklo, ale nenávist a zášť Císařského preceptora a jeho vojáků se nezmenšila. Staly se z nich přízraky. Jejich zem bývala dřív plná zeleně, ale zlá síla jako by kdysi svěží krajinu postupně rozežrala. Průsmyk Ban Yue pohltila poušť Gobi. Říkalo se, že v noci mohou lidé stále vidět hrdé siluety vojáků z Ban Yue, kteří se s dlouhou palicí vlčího zubu[2] potulují po Gobi a z daleka vyhlížejí kořist. 

Původně zde žily desítky tisíc obyvatel, ale vlivem změny podnebí přestali být schopni se uživit. Všichni odešli. Zároveň s tím se začala šířit legenda, že „pokud cestovatelé průsmyk překročí, víc než polovina jich zemře.“ Lidé ze středových plání museli počítat s tím, že zaplatí krutou daň – vlastní životy.

Fu Yao po tom vyprávění nasadil falešný úsměv a ještě falešnější zdvořilostní formulaci: „Tento mladý pán má opravdu hluboké znalosti.“

San Lang mu úsměv oplatil. „Vůbec ne, vůbec ne! To jen ty je máš malé.“

Xie Lian nedokázal zadržet úsměv a pomyslel si, že mladík má opravdu ostrý jazyk. San Lang beze spěchu pokračoval: „Pořád jsou to jen staré příběhy, pověsti a neoficiální historie. Kdo ví, jestli takový Císařský preceptor opravdu existoval, nebo jestli vůbec někdy bylo království Ban Yue.“

  --Předchozí kapitola--      --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Fang Xin, čteme Fang Sin. Jen si to jméno dobře zapamatujte, bude se vám tak za rok překladu hodit!

[2] Palice vlčího zubu, to byl také oříšek. Wolf tooth club. Máme proto i český název, neboť obdobnou zbraň používali husité pod jménem kropáč. Do čínského prostředí mi to nesedí, tak jsem nechala vlčí zub. Mimochodem, podobnou legraci používali čínští vojáci ještě loni při střetech na indických hranicích poté, co se obě strany zavázaly nepoužívat střelné zbraně. A jejich policisté s tím mají také své zkušenosti.

A jeden zábavný obrázek na závěr :)