Kapitola 18: Ve svatyni Pu Qi, podivné příběhy z průsmyku Ban Yue 2

Taoista zvedl misku s vodou, sledován upřenými pohledy zbylých dvou mužů. Nahrbil záda a začal pomalu pít. Tvářil se spíš váhavě a ostražitě, rozhodně ne jako člověk, který se po dlouhém strádání dočkal osvěžení.

Jak pil, bylo slyšet „plop, plop, plop“, jako když se do prázdné nádoby nalévá voda.

Xie Lian ho chytil za ruku. „Přestaň.“

Taoista na něj zaraženě hleděl a ruce se mu třásly. Princ se usmál. „I když ses napil, stejně to nepomohlo. Nemám pravdu?“

Po těch slovech se taoistův výraz v okamžiku změnil. Od pasu bleskově vytasil železný meč a pokusil se Xie Liana bodnout. Ten neuhnul, jen mu ruku sevřel pevněji.

Jak to taoista viděl, zaťal zuby a trhl s sebou. Xie Lian ucítil, jak se ruka, kterou svíral, náhle propadá sama do sebe, jako by z ní unikal vzduch. Zmenšovala se, až se scvrkla docela a vyklouzla z jeho sevření.

Jen co byl volný, taoista se rozběhl ke dveřím. Princ si nedělal starosti, protože i kdyby muž utíkal jako zajíc, Ruoye ho stejně dokáže přitáhnout zpátky.

Už zvedal zápěstí, když kolem něj cosi s ostrým zasvištěním prolétlo.

Znělo to, jako by někdo zpoza něj vystřelil ostrý šíp. Ta věc se zabodla taoistovi do břicha a přibila ho to ke dveřím. Xie Lian chvíli zíral, než mu došlo, že tím předmětem byla bambusová jídelní hůlka.

Otočil se a uviděl San Langa s obvyklým nevzrušeným výrazem. Mladík beze spěchu vstal, prošel kolem něj a hůlku z taoistova těla vytáhl. Dvakrát s ní zatočil. „Ušpinila se. Vyhodím ji později.“

Co se taoisty týče, přestože utrpěl těžké zranění, nevydal ani jediný výkřik bolesti. Místo toho se opíral o dveře a po chvilce se bez hlesu sesunul dolů. Z proděravěného břicha mu cosi vytékalo – nebyla to krev, ale čirá voda.

Ta samá voda, kterou před chvílí vypil.

Oba si vedle něj dřepli. Xie Lian mu na ránu několikrát zatlačil – bylo to jako tlačit na nafouklý prasečí měchýř, ve kterém je díra. „Mrtvola“ taoisty se měnila před očima. Na začátku vypadal jako statný muž v nejlepších letech, teď jako by se zmenšil a zbavil veškerého tuku. Kůže na tváři a pažích mu povadla, až ze všeho nejvíc připomínal starce.

„Je to jen prázdná schránka,“ konstatoval Xie Lian.

Ne všichni démoni a duchové na sebe dokázali vzít dokonalou lidskou podobu. Vymýšleli tedy jiné způsoby, jak se mezi lidmi ukrýt.

Vytvořili dutou, falešnou schránku, tvořenou pouze vnější kůží. K tomu používali živé materiály. „Kůže“ nejčastěji napodobovaly vzhled skutečných lidí a někdy byl z člověka i vytvořené. Takové schránky pak měly samozřejmě zcela bezchybné a přirozené linie dlaní, otisky prstů a vlasy.

Pokud takovou prázdnou schránku neoblékl sám duch a jen ji vyslal, nebyla ani pošpiněna zlou aurou, takže ji nijak neovlivnily talismany odhánějící zlo. To také vysvětlovalo, proč kouzlo na jejich dveří nezabránilo muži vstoupit.

Nebylo těžké takové schránky odhalit, protože koneckonců stále to byly jen duté slupky. Pokud nebyla kůže oblečena, mohla se pohybovat pouze podle obdržených příkazů.

Ty nemohly být příliš složité, časté byly například série opakujících se pohybů nebo předem připravená gesta. Proto skořápky působily poněkud strojeně, na rozdíl od skutečného člověka.

Schránky často opakovaly jednu nebo dvě věty či několik stejných pohybů, odpovídaly si na své vlastní otázky nebo měly připraveny nic neříkající odpověď. Pokud musely vést rozhovor s lidmi, rychle se odhalily.

Xie Lian měl na jejich rozeznání ještě praktičtější metodu. Stačilo je donutit něco sníst nebo vypít. Přece jen byly duté, uvnitř neměly pět orgánů ani šest útrob.[1] Výsledek byl podobný, jako když člověk něco nalije nebo upustí do duté nádoby. Prázdná ozvěna nepřipomínala žádný zvuk, který by mohl vydávat živý člověk.

Tělo taoisty se mezitím úplně vyprázdnilo, takže z něj zbyla jen hromádka měkké kůže. San Lang do ní několikrát šťouchl hůlkami. „Ta schránka byla docela zajímavá,“ prohlásil a hůlky odložil.

Xie Lian věděl, co má na mysli. Oba pozorovali chování a výrazy toho muže. Jednal jako živý a dokázal rychle a plynule odpovídat. Osoba, která ho ovládala, musela disponovat ohromujícím množstvím duchovní energie.

Věnoval San Langovi dlouhý pohled. „Zdá se, příteli, že máš vědomosti i o této oblasti.“

„Jen povrchní,“ usmál se San Lang.¨

Bylo jasné, že prázdná schránka byla nasměrována k jeho dveřím, aby jej informovala o záležitosti s průsmykem Ban Yue. Ať byla pravá nebo falešná, měla ho za úkol vylákat.

Xie Liana napadlo, že nejlepší bude zjistit více informací připojením do komunikačního pole. Štípl se do prstů a spočítal si, že jeho zbývající duchovní energie vystačí ještě na několik návštěv. Vyslovil tajné heslo a vstoupil do komunikačního pole.

Nebylo příliš obvyklé, aby byl v komunikačním poli velký ruch, ale princ měl na tyto chvíle nejspíš štěstí. Tentokrát ho nepřivítalo hlučení, doprovázející úřední záležitosti, spíš to vypadalo, jako by bohové hráli nějakou hru, při které se společně bavili a smáli. Xie Lian se cítil skutečně ohromen, než uslyšel hlas Ling Wen: „Vaše Výsosti, jste zpět? Jaké byly vaše dny v říši smrtelníků?“

„Nebylo to špatné, nebylo to špatné. Co se tu děje? Všichni jsou tak veselí!“

„Vládce větru se vrátil a rozdává zásluhy. Půjde si Vaše Výsost také nějaké ukořistit?“

Tak tím to bylo. Xie Lian slyšel nebeské úředníky, jak na sebe v komunikačním poli chraplavě pokřikují:

„Sto zásluh! Už jsem je ulovil!“

„Proč jsem dostal jen jednu zásluhu?“

„Tisíc! Tisíc! Ach díky, Vládce větru! Chachá!“

Xie Lianovi připadalo, že zásluhy sbírají jako mince padající z nebes.

Jeho truhla na zásluhy byla sice také zcela bez „mincí“ a on neměl tušení, jak nějaké získat. Jenže všichni zdejší bohové se navzájem velmi dobře znali. Pro zábavu se navzájem o zásluhy přetahovali a bylo by divné, kdyby se najednou zapojil.

Nechal to být a nahlas se zeptal: „Víte někdo o místě zvaném průsmyk Ban Yue?“

Jakmile to dořekl, šťastné a vzrušené komunikační pole, naplněné soupeřením o zásluhy, okamžitě utichlo.

Xie Liana přepadla mírná sklíčenost.

Dřív, když posílal drobné básničky nebo tajné recepty, dokázal pochopit, že ostatní neodpovídali. Takové věci nikdo jiný neříkal a Xie Lian se svými příspěvky do diskuze zapadal jako hranatý kolík do kulaté díry.

Ale v komunikačním poli se často vyskytovali nebeští úředníci, kteří kladli otázky týkající se úředních záležitostí. Například: „Zná někdo tohoto konkrétního ducha? Dá se s ním jednat?“ Nebo: „Má někdo poblíž své území a mohl by nám pomoci?“

V takových chvílích každý pomáhal. Kdo mohl, předložil své návrhy, kdo nevěděl, nabídl alespoň, že se poptá.

Xie Lian považoval svůj dotaz na průsmyk Ban Yue za oficiální záležitost. Neměl to být důvod pro nastalé hrobové ticho tak, jako se mu to stávalo dřív.

Náhle někdo vykřikl: „Je tu dalších sto tisíc zásluh od Vládce větru!“

Komunikační pole v tom okamžiku znovu ožilo. Bohové se jeden vedle druhého prali o zásluhy, což znamenalo, že se odpovědi nedočká. Xie Lian tušil, že celá věc je komplikovanější a že vyptávat se dál k ničemu nepovede.“

V duchu si ještě pomyslel, že Vládce větru musí být opravdový mecenáš, protože sto tisíc zásluh naráz bylo docela impozantní množství. Už se chystal opustit komunikační pole, když mu Ling Wen poslala soukromou zprávu.

„Vaše Výsosti, proč se tak náhle ptáte na průsmyk Ban Yue?“

Xie Lian jí vypověděl vše o prázdné schránce, kterou někdo poslal k jeho dveřím. „Ta schránka předstírala, že je přeživší z průsmyku Ban Yue, takže je jisté, že přišla s nějakým záměrem. Netuším, zda byly její informace pravdivé nebo nikoli, tak jsem se přišel zeptat sem. Co se v těch místech děje?“

Ling Wen chvíli přemýšlela. „Vaše Výsosti… pokud jde o tuto záležitost, doporučuji vám držet se stranou.“

Xie Lian víceméně očekával, že mu odpoví něco takového. Nebylo možné, že by na tu záležitost nedošla řeč celých sto padesát let od doby, kdy problémy začaly. Navíc tu bylo to podivné ticho poté, co se zeptal ostatních. „Pokaždé, když průsmykem cestuje výprava, více než polovina lidí se ztratí. Je to pravda?“

Nastala další odmlka. „O této záležitosti je opravdu těžké hovořit.“

Princ téměř slyšel, jak Ling Wen usilovně přemýšlí. Jedním si byl jist – musela být v nepříjemné situaci. „Dobře, rozumím. Pokud je to pro vás obtížné, není třeba, abyste mi říkala víc. Co se mne týče, tento soukromý rozhovor se nikdy neodehrál.“

Z jejího postoje pochopil, že nepůjde o žádnou maličkost. To místo muselo být opravdu nebezpečné, pokud si někdo dal tolik práce s prázdnou schránkou, jen aby jej tam nalákal.

Trochu se vzpamatoval, opustil komunikační pole a vrátil své vědomí do chrámu Pu Qi. Vstal, smetl koštětem hromádku prázdné kůže trochu stranou a něco si pro sebe zamumlal. Pak zvedl hlavu. „San Langu, obávám se, že budu muset odcestovat na vzdálené místo.“

„Dobře, gege. Jestli ti to nevadí, vzal bys mne s sebou?“

Xie Liana to překvapilo. „Cesta bude dlouhá a náročná, ztížená písečnými bouřemi, proč bys chtěl jít se mnou?“

„Copak nechceš vědět, co se děje v průsmyku Ban Yue?“

Princ se na něj překvapeně podíval. „Ty o tom něco víš?“

San Lang zkřížil ruce a klidně začal vysvětlovat: „Průsmyk Ban Yue se tak původně nejmenoval. Před dvěma sty lety se tam nacházela starobylá země téhož jména.“

Mírně se napřímil a s očima jasnýma jako hvězdy pokračoval: „S démonickým kultivátorem v Ban Yue se to má tak…“

Zrovna když Xie Lian opřel koště o zeď, chystal se usadit a vše si poslechnout, ozvalo se zpoza dveří zaklepání.

Dávno padla noc. Všichni vesničané se vrátili do svých domovů, vyděšení Xie Lianovými slovy o „posedlosti“ taoisty. Kdo tedy mohl v tuto dobu klepat na dveře?

Xie Lian stál hned vedle dveří a na okamžik zadržel dech. Necítil nejmenší známku reakce talismanu na cokoliv neobvyklého. Ozvala se další dvě zaklepání – jako by klepali dva lidé zároveň.

Než otevřel dveře, na chvilku se zamyslel. A samozřejmě, před jeho domem stáli dva mladíci v černém. Jeden vypadal bystrý a pohledný, druhý elegantní a rafinovaný. Byli to Nan Feng a Fu Yao.

„Vy dva…“

Fu Yao se ujal vedení a zakoulel očima. Nan Feng navázal: „Chystáš se do průsmyku Ban Yue?“

„Odkud to víte?“

„Několik nebeských úředníků o tom mluvilo,“ odpověděl Nan Feng. „Slyšel jsem, že ses na ten průsmyk dnes ptal v komunikačním poli.“

Xie Lian pochopil. Zastrčil obě ruce do rukávů. „Budu hádat. Přihlásili jste se ‚dobrovolně‘, že?“

Oba menší bohové předvedli výraz, který by se dal popsat jen jako „bolest zubů“.

Princ si nemohl pomoci a rozesmál se. „Chápu, chápu. Ale dohodněme se nejdřív na tom, že pokud narazíme na něco, co přesahuje naše možnosti, můžete kdykoliv utéct.“

Ustoupil stranou a pozval je dovnitř, aby je zasvětil do podrobností. Jenže ve chvíli, kdy jim padl zrak na mladíka u stolu, zaráz zbledli.

Nan Feng bleskově vtrhl dovnitř, vrhl se před Xie Liana a zařval: „Zpátky!“

     Předchozí kapitola--      --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Pět vnitřností, šest útrob. V aj je to „five viscera, six bowels". Pět vnitřností (játra, srdce, slezina, plíce, ledviny) šest útrob (žlučník, tenké střevo, žaludek, tlusté střevo, močový měchýř). Našla jsem české stránky čínské tradiční medicíny, které to obšírně vysvětlují, ale používají termíny „pět úschoven a šest skladišť“, což by v textu opravdu nevyznělo. No, koho to zajímá, mrkněte sem: https://www.tcminstitut.cz/detail-clanku-146/5-uschoven-a-6-skladist-34