Kapitola 20(I): Tisíce li jedním krokem, ztraceni v písečné bouři 1

 „To, co jsme vyslechli, je směsicí pravdy a pověstí, nicméně království Ban Yue skutečně existovalo,“ potvrdil Xie Lian.

San Lang zvedl obočí.

V tu chvíli Nan Feng, kreslící vrstvu za vrstvou symboly pole Překročení tisíce li, dokončil poslední tah. „Je to hotové,“ prohlásil a vstal. „Vyrazíme?“

Xie Lian si rychle sbalil těch několik málo věcí, které měl, a zamířil ke dveřím. „Jdeme.“

Položil ruku na dveře a pronesl: „Ať nám nebeské úřady požehnají, není třeba se bát.“[1] S tím lehce zatlačil.

V okamžiku, kdy se dveře otevřely, malá stráň a vesnice zmizely. Na jejich místě se objevila jakási rovná, široká ulice.

Byla už noc, takže se po ní procházelo jen několik osob. Severozápadní kraje byly vždy opuštěnější, navíc se zde vzhledem k blízkosti pouště Gobi mnoho chodců nevyskytovalo.

Xie Lian počkal, až všichni vyjdou za ním, a dveře zavřel. Krátce se ohlédl. Bylo těžké uvěřit, že právě vyšli z kláštera Pu Qi, protože budova za nimi vypadala na malý hostinec. 

Jediným krokem urazili tisíce li. Právě v tom spočíval mystický aspekt techniky zkracování vzdálenosti.

Kolem zrovna procházela skupinka osob, něco si mezi sebou mumlali a vrhali po nich ostražité pohledy. San Lang se ozval: „Ve starých textech se praví, že když měsíc klesne z oblohy, musíte následovat Severní hvězdu a nakonec uvidíte království Ban Yue. Gege, podívej!“ ukázal směrem k nebi. "To je Severní vůz!“[2]

Xie Lian zvedl hlavu, podíval se a s úsměvem kývl. „Tady je velmi jasný.“

San Lang k němu popošel a postavil se tak blízko, až se dotýkali rameny. Dlouze se na prince zadíval a pak také zvedl hlavu. „To je pravda. Z nějakého neznámého důvodu se zdá, že noční obloha na severozápadě je o něco jasnější než obloha ve středových pláních.“

Xie Lian s těmi slovy souhlasil a tak se zabrali se do hovoru o noční obloze a hvězdách. Bojoví bohové za nimi je zamračeně sledovali. Takové chování jim připadalo naprosto pobuřující!

 „Proč je tu i on?“ zeptal se Nan Feng.  

San Lang mu se zcela nevinným výrazem odpověděl: „Víš, tradice starověkého věštění Ban Yue mi vždy připadaly velmi tajemné. Tak jsem se příhodně rozhodl tento kraj navštívit.“ 

„Navštívit? Tradice? Myslíš si snad, že jsme tu na výletě?“ Nan Feng stěží skrýval hněv.

Korunní princ si promasíroval prostor mezi obočím. „Nech to být. Jestli šel s námi, tak šel s námi. Přece to není tak, že by ujídal vaše vlastní zásoby – já sám mám jídla pro oba. San Langu, jdi těsně za mnou, ať nikde nezabloudíš.“

 „Jak si přeješ,“ opáčil San Lang docela poslušně.

Nan Feng se rozčiloval dál. „Copak jde o to, kdo sní čí zabalené jídlo?“

Xie Lian si povzdechl. „Nan Fengu, bude půlnoc a všichni už spí. Soustřeďme se na své vlastní záležitosti a na naše vlastní problémy. Ty ostatní věci nechme zatím být. Pojďme, pojďme.“

Vedeni Severním vozem se všichni čtyři vydali po cestě přímo k severu. Postupně ubývalo domů i zeleně a přibývalo písku a kamení. Jakmile se zem pod jejich nohama změnila v písek, oficiálně vstoupili do pouště Gobi.

I když jim použití techniky zkracování vzdálenosti mohlo ušetřit ještě mnoho li namáhavého pochodu, čím větší vzdálenost byla tímto způsobem překonána, tím víc duchovní energie bylo odčerpáno. Trvalo by ještě mnoho hodin, než by Nan Feng mohl tuto techniku použít znovu.

A protože už teď vyčerpal velké množství duchovní energie, bylo třeba nechat si nějakou v záloze na pro naléhavé případy. Měli by mít s sebou i někoho s plnou duchovní silou. Z toho důvodu Fu Yaoa o další přesun nežádal.

V poušti byl obrovský rozdíl teplot mezi dnem a nocí. Po západu slunce sice člověku pronikal mráz až do kostí, ale stále se to dalo snést. Ve dne to bylo jiné. Obloha v poušti byla neuvěřitelně rozlehlá a jasná, sem tam osamělý bílý mráček. Slunce nemilosrdně pražilo a dokázalo z člověka vysát život.

Pokračovali v chůzi, ale čím déle šli, tím víc jim bylo, jako by se pohybovali po rozpálené pánvi. Jako by se je rozžhavený vzduch a horký písek snažil usmažit. Xie Lian se ve dne při určování severu spoléhal na směr větru a řídkou vegetaci, shluknutou kolem paty skalisek. Nejdřív se obával, jestli s ním ostatní udrží krok. Nan Feng a Fu Yao nebyli obyčejní lidé, takže tady strach byl zbytečný, pak pohlédl na San Langa a málem se rozesmál.

Aby se ochránil před pražícím sluncem, svlékl si mladík svrchní roucho, přehodil si ho přes hlavu a sevřel pod bradou, jako by měl na vlasech podivný závoj. Rudá látka kontrastovala s bledou pletí a černými vlasy a opravdu mu to slušelo.

Xie Lian si sundal slaměný klobouk a chtěl ho připevnit San Langovi na hlavu. „Půjčím ti ho.“

Mladík se zaraženě usmál, ale zavrtěl hlavou. „To není třeba.“　

Podal mu klobouk zpět. Xie Lian se s ním nechtěl dohadovat, takže nenaléhal. „Budeš-li ho potřebovat, prostě mi řekni.“ Sám si jej nasadil a pokračoval v chůzi.

Když ušli další kus cesty, všimli si uprostřed písku malé, šedé budovy. Přišli blíž. Byl to hostinec, ale na první pohled mnoho let opuštěný. Xie Lian zvedl hlavu, prohlédl si oblohu a spočítal, že bude něco po poledni. Nejnáročnější a nejžhavější část dne je teprve čeká, navíc šli bez přestávky od včerejšího večera. Byl nejvyšší čas si odpočinout, a tak je zavedl dovnitř.

Uvnitř našli čtvercový stůl a usadili se dokola. Xie Lian vytáhl z cestovního vaku lahev vody. Podal ji San Langovi. „Dáš si?“

Ten přikývl, lahev si vzal a napil se plnými doušky. Teprve pak se napil sám Xie Lian.

Princ zaklonil hlavu a několikrát polkl. Jak chladná tekutina klouzala do krku, ohryzek mu poskakoval nahoru a dolů. Bylo to nesmírně osvěžující. San Lang si podpíral bradu rukou a bylo těžké určit, zda Xie Liana sleduje či nikoliv. Po chvilce se zeptal: „Ještě zbylo?“

Xie Lian si otřel vodu z koutku úst. Rty měl mírně vlhké. Přikývl a znovu lahev nabídl San Langovi. Než si mladík stihl vzít, princovu ruku sevřela jiná.

„Počkej chvíli,“ přerušil ho Fu Yao.

Přihlíželi, jak pomalu vytáhl z rukávu vlastní lahev s vodou a položil ji na stůl.[3] Pak ji přistrčil k San Langovi. „Taky nějakou mám. Prosím posluž si.“

Jak by se mohl někdo s Fu Yaovou povahou dobrovolně dělit se o vodu? Princ si dobře pamatoval, jak včera večer chtěli oba menší bohové San Langa prozkoumat. Na první pohled mu bylo jasné, o co jde.

V lahvi byla Voda odhalující podobu.

Když se jí napil obyčejný člověk, neměla žádný účinek, ale kdokoliv jiný musel pod jejím vlivem odhalit svou pravou podobu. Neocenitelná věc pro dva bohy, toužící zjistit, zda je jejich společník skutečně démonem hodnosti Zhoubný.

San Lang se té nabídce jen zasmál. „Gege a já se můžeme podělit o naši lahev.“

Nan Feng a Fu Yao se zaráz podívali na Xie Liana, sedícího stranou. Fu Yao měl v hlase led. „Jeho voda už téměř došla. Není třeba trvat na zdvořilostech.“

„Opravdu? Tak vy dva první.“

Oba bohové se odmlčeli. Po chvíli promluvil Fu Yao: „Ty jsi host. Ty první.“

Ačkoliv stále zněl uhlazeně, zdálo se, že jednotlivé slabiky cedil skrze zuby. San Lang je gestem pobídl. „Vy jste tu jako pomocníci. Vy první, jinak se budu cítit špatně.“

Princ tu přetvářku s úžasem sledoval. A když ji nakonec odhodili, došlo i na měření sil. Přes stůl se všichni tři o nebohou láhev vody přetahovali a strkali si ji sem a tam.

Stůl se pod tím úsilím slabě chvěl, až se Xie Lian obával, zda vydrží. Lítostivě zavrtěl hlavou. Jeho společníci postupně svedli ještě několik tichých soubojů.

Nakonec se Fu Yao nedokázal udržet a ušklíbl se. „Když se ti tak nechce pít tuhle vodu, asi máš špatné svědomí.“

„To vy dva se chováte nepřátelsky a ani jeden z vás se nechtěl napít první. Není to nakonec tak, že špatné svědomí máte vy? Že by v té vodě byl jed?“

„Můžeš se zeptat toho vedle sebe,“ opáčil Fu Yao.

San Lang se otočil na Xie Liana. „Gege, je ta voda otrávená?“

Ta otázka byla opravdu záludná. Samozřejmě že Voda odhalující podoba nebyla jedovatá. Pro obyčejného člověka přece neměla žádný účinek.

„Mhm, není jedovatá, ale…“ Na víc se nezmohl.

Nan Feng a Fu Yao se na něj ošklivě podívali, ale San Lang se uvolnil. „Dobře.“

Zvedl lahev a několikrát s ní zatřásl. „Když říkáš, že není otrávená, tak se napiji.“

Po těch slovech se usmál a vyprázdnil lahev až do dna. 

Xie Lian byl jeho přímočarostí ohromen. Nan Feng a Fu Yao byli také překvapeni a oba San Langovo počínání obezřetně sledovali.

Ke všeobecnému údivu se nestalo nic, ani když mladík Vodu odhalující podobu dopil. Znovu s lahví zatřásl. „Na té chuti není nic moc zvláštního.“

Prudce ji odhodil a lahev se při dopadu na zem roztříštila.

Fu Yao se tvářil zmateně, protože na San Langovi stále nebyla vidět žádné změna. Okamžitě se však ovládl a chladně pokrčil rameny. „Je to jen voda. Nechutnají všechny stejně? Co by na ní mohlo být zvláštního?“

San Lang ukázal na lahev u Xie Lianova lokte. „Samozřejmě, že se liší. Jeho voda chutná mnohem lépe.“

Xie Lian se tomu musel usmát. Výsledky pokusu mu byly ve skutečnosti lhostejné. Bez ohledu na výsledek ho nezajímala San Langova identita, ani jeho motivy. Celé to divadlo kolem lahve s vodou pro něj bylo jen zdrojem pobavení.

Doufal, že tím to skončilo – ale nemohl se víc mýlit. Nan Feng před ně beze slova položil meč.

Nezasvěcenému pozorovateli by se mohlo zdát, že se po takovém gestu chystá všechny přítomné zabít. Xie Lian na okamžik oněměl. „Co to děláš?“

„Náš úkol je velmi nebezpečný,“ zamumlal pochmurně Nan Feng. „Proto daruji tomuto mladšímu bratrovi meč, aby se mohl bránit.“

Xie Lian se na meč lépe podíval. Pochva byla prostá a bez ozdob, ačkoliv samotná čepel se zdála po léta pečlivě udržovaná.

Nebyla to obyčejná zbraň. Xie Lian zvedl obočí a srdce se mu zachvělo.

Meč na stole byl Hong Jing.[4]

--Předchozí kapitola--      --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] „Není třeba se bát“. Opět narážím na použití textu „všechna tabu jsou pryč“, která byla v aj překladu i originále, a protože neexistuje český ekvivalent, už jednou jsem to nahradila přeneseným významem. Inu, pro připomenutí toho, z jakého textu věta pochází, si případně přečtěte poznámku pod čarou v kapitole tři. (Měla jsem tušit, že na tu zdánlivě nahodilou větu ještě narazím! Nic se tu neděje náhodně.)

[2] Severní vůz, čínsky Beidou (váhala jsem, zda nenechat toto slovo), je názvem našeho Velkého vozu. 

[3] Vytáhl něco z rukávu... Poznámka pro prvočtenáře žánru: typické pro kultivační romány jsou rukávy coby zdroj nekonečné zásoby všeho možného, od mečů po lahve, svačiny, talismany… v širokých rukávech se všitou kapsou se toho sice schová dost (meč teda ne) ale zde jde podle všeho o malé demisféry, tedy magické úložiště, bezedné kapsy. Docela by mě zajímalo, zda to funguje na bázi „co se tam vleze, to tam je“? Vysvětluje to kultivátory, potulující se měsíce po divočině jen s hedvábným rouchem a jemným úsměvem.

[4] Hong Jing, čteme chung ťing. V překladu „Červené zrcadlo.“