Kapitola 25: Obskurní Hua Lian, noční pád do jámy hříšníků 2

 „San Langu, opravdu jsi v pořádku?“ staral se Xie Lian. „Co kdybys mě položil?“

„Zůstaň, jak jsi.“

Xie Lian se zmateně zarazil. „Co se děje? Je něco na zemi?“

San Lang ho nadále pevně držel a nezdálo se, že by měl v plánu na tom cokoliv měnit. Xie Lian chtěl rukou zatlačit proti jeho hrudi, ale vzhledem k tomu, jak ho předtím ohmatával, se neodvážil.

Co to s ním je? Po stovkách let sbírání odpadu už dávno neřešil, co je trapné a co ne, dokud ho to samo nepraštilo do tváře. Přesto ho teď v srdci tichý hlásek napomínal, aby se choval slušně a držel své nenechavé ruce u sebe.

V tu chvíli se kus od nich ozvalo zavytí plné vzteku a žalu: „CO SE VÁM VŠEM STALO?“

Soudě podle hlasu a jazyka to byl generál Ke Mo. Byl po smrti už stovky let a tak ho pád do jámy pochopitelně nezranil. Silným nárazem se však zabořil do země a sotva se vyškrábal, začal křičet: „Co se vám stalo? Vojáci, mí bratři, co se vám stalo?!“

Když předtím vysoko na zdi volal do jámy výzvu ke shromáždění, odpověděly mu stovky hlasů žalostným nářkem a strašlivými výkřiky, jako když se v pekle hladové duše dožadují nasycení. Ale teď krom Ke Moova útrpného řevu bylo kolem jen smrtelné ticho.

Takové ticho, že princ neslyšel ani San Langův dech, ačkoliv měl mladíkovu tvář u svého ucha.

Xie Lian se nadechl a uvědomil si, co je špatně.

Byl k San Langovi prakticky přilepený, ale přesto neslyší jeho srdce a dech?

Ke Mo pokračoval ve vzteklém křiku: „Kdo vás zabil? Kdo?“

Když spadl dolů A-Zhao, ozvaly se zvuky strašlivé hostiny. Ale poté, co dopadl dolů San Lang, bylo už jen ticho. Kdo je asi tak mohl zabít?

Ke Mo dospěl ke stejnému závěru. „Zatraceně, to jsi byl ty, jsi MRTVÝ!“

Navzdory hluboké tmě Xie Lian jasně cítil, že se k nim blíží nebezpečí. Zavrtěl sebou. „San Langu, buď opatrný!“

„O mě se neboj.“ S rukama stále obtočenýma kolem Xie Liana se lehce pootočil.

Ve tmě princ uslyšel zvuk zacinkání, podobné jemným, stříbřitým zvonečkům. Bylo to sladce melodické a příjemné, zároveň však ostré a jasné. Ten prchavý zvuk za chvíli zmizel.

Ke Mo se k nim vrhl, ale zjistil, že svírá jen prázdný vzduch. Otočil se a znovu zaútočil, ale San Lang pokaždé lehce ukročil a útoku se vyhnul. Xie Lian podvědomě zvedl ruku, přitiskl ji k San Langově rameni a sevřel mu oděv.

Mladík hbitě uhýbal a kličkoval, aniž by prince byť jen na okamžik pustil. Xie Lian chvílemi cítil, že ho na těch pažích bolestivě tlačí něco ledově chladného a tvrdého, ale mohl jen zírat do tmy s doširoka otevřenýma očima. V černočerné tmě se znovu zamihotaly stříbřité záblesky. Ozval se zvuk ostrých čepelí, svištících vzduchem a smísil se s Ke Moovým vzteklým zavytím.

Zdálo se, že generál Ban Yue musel utrpět těžká zrnění, přesto stále odmítal ustoupit. V návalu hněvu se na ně znovu vrhl. Xie Lian zvolal: „Ruoye!“

Pruh hedvábí v okamžiku vyletěl. S šustivým zvukem se omotal kolem Ke Moa, zvedl ho do vzduchu, převrátil a pak ním praštil o zem. Generál se vyhrabal zpět na nohy a zavrčel: „Dva proti jednomu? Jak zbabělé!“

Princ si pomyslel, že počty musí jít v tuhle chvíli stranou. Ať je to zbabělé nebo ne, jejich životy jsou nejdůležitější, takže otázku přesily můžou probrat ve chvíli, kdy se jim ho podaří zneškodnit. San Lang se naproti tomu výsměšně zasmál: „Neměl bys šanci, ani kdybych proti tobě stál sám.“ Pak jemněji dodal ke Xie Lianovi. „Nemusíš do toho vstupovat.“

„Dobře,“ souhlasil nezvykle pokorně Xie Lian. „Ale San Langu, bude lepší, když mě pustíš, takhle ti budu jen překážet.“

„To je v pořádku, zůstaň, jak jsi.“

Xie Lian si nemohl pomoct. „Teď vážně, proč nemůžu dolů?“ Že by měl San Lang jakousi podivnou úchylku a potřeboval během rvačky někoho držet v náručí? To asi ne. I když se na svého soupeře díval svrchu, neměl by potřebu svou převahu zdůrazňovat zrovna takto.  

Mladík mu odpověděl jediným slovem: „Špína.“

Xie Lian si rezignovaně povzdechl. Čekal všechno možné, ale tohle jedno slovo, ještě ke všemu vyslovené s takovou vážnosti… Připadalo mu to legrační, ale zároveň ucítil v břiše zvláštní, těžko popsatelný pocit. Bylo to slabé, chvějící se teplo.

„Nemůžeš mě takhle nosit věčně,“ konstatoval pobaveně.

„Kdo ví.“

Xie Lianovi se nedostávalo slov. Myslel své prohlášení jen žertem, ale vypadalo to, že San Lang naproti tomu myslel svou odpověď smrtelně vážně.

Zatímco spolu hovořili, Ke Mo se na ně z temnoty s neústupnou houževnatostí znovu vrhl. San Lang prince stále objímal, přesto dokázal generála znovu a znovu odrážet. Když byl zahnán zpět, Ke Mo vztekle vykřikl: „Poslala tě ta děvka!“

Vzápětí se ozvalo hlasité zadunění a on umlkl. Obrovské tělo se s rachotem svalilo na zem a tentokrát už se generál nezvedl. Xie Lian chvíli pozorně naslouchal. „San Langu, ještě ho nezabíjej. Obávám se, že nám musí nejdřív říct, jak se odsud dostat.“

San Lang se poslušně zastavil. „Nechci ho zabít, jinak bych si s ním nehrál tak dlouho.“

Jáma hříšníků se opět ponořila do smrtelného ticha.

Po chvilce se Xie Lian zeptal: „San Langu… to, co se stalo tady dole. To byla tvoje práce?“

Všude vládla dusivá tma a nebylo vidět na krok, ale všudypřítomný pach krve a smrti spolu s divokým projevem Ke Moa stačily k tomu, aby princ vytušil pravdu. Přesto stál o potvrzení.

 San Lang nějakou dobu mlčel a potom přitakal.

Xie Lian si povzdychl: „Co bych měl říct…“

Chvíli přemýšlel nad vhodnými slovy. „San Langu, hm, pokud v budoucnu znovu narazíš na takovou jámu, už do ní prosím neskákej. Snažil jsem se tě zastavit, ale ty jsi tam stejně skočil! Opravdu nevím, co mám s tebou dělat.“

V okamžiku to vypadalo, že se San Lang začne dusit. Když znovu našel řeč, zněl jeho hlas trochu zvláštně. „To je všechno, co tě trápí?“

„Co by mě mělo ještě trápit?“

„Například to, jestli jsem člověk, nebo ne.“

Xie Lian si promnul kořen nosu. „Vždyť je to jedno.“

„Hm, jedno?“

Xie Lian kývl. „Nezáleží na tom, jestli jsi člověk, nebo ne.“

„Aha?“

Princ se mu v náručí trochu zavrtěl a upravil si pozici. „Při setkání s druhou osobou si nemůžeme sami zvolit, zda si budeme blízcí. Rozhoduje o tom naše povaha, ne životní úděl. Pokud tě mám rád, měl bych tě rád, i kdybys byl žebrák, ale pokud se mi hnusíš, ten pocit by se nezměnil, ani kdybys byl císař. To je prostá pravda. Proto není potřeba se na takovou věc ptát.“

San Lang se zasmál. „Máš pravdu, to dává smysl.“

„Dává?“ Xie Lian se taky zasmál.  Uvolněně se opíral o San Langovu hruď a společně se usmívali.

Náhle ho zasáhl pocit, že mu na celé situaci uniká něco podstatného. A pak mu to došlo.

San Lang ho stále držel v náručí a nejhorší bylo, že princ se v té pozici už tak nějak uvelebil. Tohle už bylo trochu moc.

Rychle si odkašlal. „Můžeme si popovídat příště. Hm, San Langu, opravdu bude lepší, když mě položíš.“

Vypadalo to, že se San Lang nepřestává usmívat. „Jen chviličku.“

Kousek ho poponesl a pak se sklonil, aby Xie Liana opatrně spustil dolů.

Princ se konečně ocitl na pevné zemi. „Velice děkuji.“

Mladík neodpověděl a Xie Lian zvedl hlavu, aby se podíval vzhůru. Kulatý měsíc jasně zářil na pozadí temně modré noční oblohy. Byl to úchvatně krásný pohled. Naneštěstí byl jejich výhled zarámovaný čtyřmi stěnami, až to připomínalo příběh o žábě ve studni.[2]

Princ zkusil poslat Ruoye vzhůru a hedvábná látka vylétla k obloze. Jak se dalo očekávat, v polovině cesty ji zablokovala neviditelná bariéra a odrazila ji zpět.

„Kolem jámy hříšníků je duchovní pole,“ konstatoval San Lang.

„Já vím, ale musel jsem to pro svůj klid zkusit. Zajímalo by mě, jak se daří ostatním tam nahoře. Smete je ta dívka černém za námi?“

Pověděl San Langovi vše o tom, jak ta zdánlivě mrtvá dívka na kůlu náhle ožila a shodila dolů téměř celý oddíl vojáků. Zatímco mluvil, popošel několik kroků vpřed, ale náhle šlápl na cosi podezřele připomínající ruku. Chvíli se potácel, než ho San Lang podepřel. „Buď opatrný. Říkal jsem ti, že země je špinavá.“

Xie Lian konečně pochopil, co myslel tou „špínou“.

„Jsem v pořádku. Chtěl jsem se s pomocí Plamenné dlaně rozhlédnout a naplánovat, co dál.“

V tu chvíli k nim odněkud z dálky dolehl Ke Moův hlas. „Pracuješ pro tu děvku! Všichni neprávem zabití duchové našeho národa tě proklejí!“

Xie Lian se otočil a promluvil jazykem Ban Yue: „Generále Ke Mo, o kom že to přesně mluvíte?“

„Ty se opovažuješ ptát? Mluvím o té démonce!“

„Máte na mysli tu kultivující ženu, potulující se městem?“

Bylo slyšet, jak si Ke Mo zuřivě odplivl, takže se princ nejspíš trefil. „Copak ty nejsi loajální Císařskému preceptorovi Ban Yue?

Ta slova vyburcovala generála k zuřivosti. „Už nikdy jí nebudu věrný! Nikdy té děvce neodpustím!“

Vychrlil ze sebe další odporný proud kleteb a nadávek. V rozčilení mluvil takovou rychlostí, až z toho Xie Lian získal omámený výraz. Nerozuměl jedinému slovu. „San Langu, San Langu…“ zašeptal prosebně.

„Nadává jako o život. Říká, že Císařský preceptor zradila jejich zemi tím, že otevřela městské brány, čímž umožnila vojákům ze středových plání zmasakrovat všechny uvnitř. A dnes jeho bratry svrhla do pekelné díry. Chce ji znova tisíckrát… ne, deseti tisíckrát pověsit nad Jámu hříšníků.“

„Počkejte, počkejte!“ Xie Lian mu spěšně vpadl do řeči. V tom vyprávění neseděly minimálně dvě věci.

Zaprvé, úřednice „potulující se po městě“, o které se Xie Lian zmínil, byla žena oděná v bílém. Ale Ke Mo neustále nadával na Císařského preceptora jako na „děvku, co svrhla jeho bratry do pekelné díry“. To přece udělala dívka v černém, a když se k tomu přidal fakt, že ji chtěl „znovu tisíckrát pověsit na smrt“, bylo jasné, že jde o rozdílné osoby.

Za druhé, národ Ban Yue že byl zrazen jejich vlastním Císařským preceptorem?

Potřeboval se ujistit. „Generále, Císařský preceptor Ban Yue, to je ta dívka v černém, která visela nad Jámou hříšníků?“

„Kdo jiný by to měl být!“

Ale pokud je to tak, kdo byla ta úřednice v bílém, která říkala, že je chce vytáhnout ven a zabít, zatímco se procházela mezi hradbami města Ban Yua? A kdo byla její společnice?

Dívka v černém z vrcholku Jámy hříšníků byla neskutečně silná a ovládala zvláštní bojové umění, vždyť jediným pohybem smetla z hradeb takové množství vojáků. Tak proč tak dlouho zůstala viset nad jámou?

 --Předchozí kapitola--      --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: V Ban Yue se to holkama jen hemží, a teď princi, která je která?

---

[1] název kapitoly Hualian je hříčka tvořená ze jmen hlavních protagonistů. Takové spojení jmen je (podobně jako na západě) zvykem u párů. Údajně to má mít ještě nějaký hlubší, poetický význam, tvořený překladem těch jmen (květina a lítost), ale ani překladatel do aj se nedopátral toho, jaký.

[2] Žába ve studni – čínské rčení, označující úzkoprsého člověka, kterému unikají širší souvislosti. Je jako žába, hozená do studny, která vidí kousek oblohy a měsíc, ale netuší nic o světě, který zakrývají stěny studny.