Kapitola 26: Obskurní Hua Lian, noční pád do jámy hříšníků 3

 Čím déle Xie Lian poslouchal, tím podivnější mu to připadalo. A čím víc přemýšlel, tím více ho to mátlo. Nakonec promluvil: „Generále, jestli se mohu zeptat…“

„Přestaň s tím! Zabil jsi mé vojáky a teď si chceš povídat? Už ti nebudu na odpovídat, raději zaútoč!“

„Zabil jsem je já,“ opravil ho San Lang. „On nic neudělal, takže mu klidně odpověz. Pak se můžeme utkat.“

Zněl velmi rozumně. Ke Mo si odplivl. „Všichni jste posluhovači, které poslala. To je totéž!“

Xie Lian se do toho rychle vložil: „Generále Ke Mo, nechápejte to špatně. Přišli jsme sem, abychom Císařského preceptora Ban Yue porazili, jak by nás tedy mohla poslat?“

Ke Mo se po těch slovech odmlčel. „Když vás neposlala, tak proč jste zabili všechny mé vojáky?“

„Snad proto, že jste se nás hodili dolů a my jsme neměli jinou možnost, než jednat v sebeobraně?“

Ke Mo si odfrkl. „Nesmysl, já vás dolů nehodil. Tvůj přítel skočil sám a tebe jsem dokonce chytil, když jsi ho chtěl následovat.“

„Ano, hm, ano, chtěli jsme skočit sami.“ Xie Lian to raději nechtěl rozebírat. „Ale generále, teď jsme v téhle jámě uvěznění společně, co kdybychom naše neshody nechali prozatím stranou? Proč Císařský preceptor Ban Yue otevřela vaše brány?“

Ale Ke Mo rozumným argumentům nenaslouchal, příliš se soustředil na vyřizování účtů. „Oba jste podlí, spolčili jste se proti mně.“

„Já vás udeřil jen jednou, opravdu. Neudělal jsem toho tolik,“ zkoušel Xie Lian bezmocně.

Upřímně řečeno, princi nevadilo, když ho někdo obviňoval z podlosti, zbabělosti nebo kdo ví čeho ještě. Pokud si to situace žádala, ať se klidně sto lidí spojí proti jedinému, natož jen dva. Jeden na jednoho? Heh, ne, díky. Navíc San Lang měl už předtím jasně navrch, navzdory tomu, že Xie Liana nesl. Vždyť ho dokonce požádal, aby nezasahoval! Jenže Ke Mo nějak dospěl k závěru, že v boji jeden na jednoho by vyhrál. Stále tu však byla naděje, že argumenty na něj zaberou víc, než hrubá síla. Žádný problém! Xie Lian ho může přemlouvat třeba celý den.

San Lang však tolik trpělivosti neměl: „Už kvůli tvým vojákům bude lepší, když mu odpovíš.“

„Už jsi je zabil, je zbytečné používat je jako výhůžku,“ odsekl Ke Mo.

„Ale jejich těla jsou stále tady.“

„Co tím chceš říct?“ tentokrát zněl generálův hlas bojovně.

„To záleží na tobě,“ protáhl San Lang. „Co chceš, abych udělal?“ Xie Lian si dokázal živě představit nehezký úsměv na jeho tváři. „Chceš, aby se v příštím životě narodili zdraví a vcelku, nebo aby vypadali jako kus krvavé tlačenky?“

Ke Mo byl chvíli omráčený, ale pak pochopil. „Ty…!“

Lidé národa Ban Yue dodržovali přísné pohřební rituály. Věřili, že stav mrtvého odráží jeho vzhled při znovuzrození. Pokud například tělu chyběla ruka, bude mít v příštím životě ruku zdeformovanou. Pokud by těla skutečně byla rozmělněna na krvavou kaši, jak by asi vypadali při znovuzrození?

Generál Ke Mo byl skrz na skrz občanem Ban Yue a taková věc ho děsila. Ze tmy slyšeli, jak skřípe zuby. Nakonec neochotně řekl: „Nech je na pokoji. Všichni to byli stateční vojáci. Už tak měli dost smůly, že v Jámě hříšníků uvízli na tolik let. Nevím, jestli se dá jejich smrt považovat na osvobození, ale neměli by být zneuctěni.“ Zaváhal a pak se zeptal: „Opravdu jsi přišel zabít Ban Yue?“[1]

Xie Lian jemně odpověděl: „Máte mé čestné slovo. Poznej sám sebe, poznej svého nepřítele, sto bitev, sto vítězství.[2] Dávné činy Císařského preceptora Ban Yue nejsou cizincům příliš známy a vy, generále, jste s ním dříve spolupracoval. Proto doufám, že si pomůžeme navzájem.“

Generál se sklesle posadil na hromadu mrtvol svých vojáků. Možná proto, že opravdu měli společného nepřítele, nebo proto, že Ke Mo věděl o nemožnosti vylézt z propasti, dočasně odložil své nepřátelství. „Ty nevíš, proč otevřela brány lidu Yong’an? To proto, že se nám chtěla pomstít. Nenávidí náš národ!“

„Proč by měla nenávidět národ Ban Yue?“ zeptal se zmateně princ. „Není snad Císařský preceptor jeho občanem?“

„Ano, ale ne tak docela. Je smíšené krve, polovina z ní je Yong’an.“

„Ah…“

Ukázalo se, že Císařský preceptor má matku z lidu Ban Yue a otce z národa Yong’an. V pohraničí panovalo mnoho předsudků a obě země se nenáviděly. Manželé z rozdílných národů to neměli lehké a po několika letech nedokázal muž ze středových plání takový život snášet. Opustil pohraničí a vrátil se do rušného a prosperujícího hlavního města Yong’anu.

Přestože se manželé na rozchodu vzájemně dohodli, žena z Ban Yue nedlouho potom zemřela na zlomené srdce. Zanechala po sobě sedmi až osmiletou dceru, o kterou se neměl kdo postarat. Žila v neustálém hladu. Rodiče byli opovrhovaní a jejich potomek na tom byl úplně stejně. Lid Ban Yue byl navíc vyšší a statnější, považovalo se to za měřítko krásy u mužů i žen, ale tato míšenka mezi zdejší děti nezapadla. Působila drobně a křehce, proto byla častým terčem posměchu a útoků. Snad jen několik dětí z národa Yong’an ji bylo ochotno přijmout. Postupně se stávala čím dál zamlklejší a uzavírala se do sebe.

Když bylo malé míšence deset let, vypukla na hranicích vzpoura. Armády obou stran se střetly, mnoho lidí přišlo o život a dívenka beze stopy zmizela.

V Ban Yue neměla žádné přátele ani příbuzné a tak se po ní nikdo nesháněl. Během těch několika let sama prošla pouští Gobi a dostala se do Yong’anu. Kdo ví jakou náhodou či zásahem osudu měla po svém návratu silné magické schopnosti, a nejen to – dokázala ovládat nejjedovatější a nejobávanějšího tvora Ban Yue – hada se štířím ocasem.

Její návrat se setkal s úctou, obdivem i strachem. Dívčina povaha se nezměnila, stále byla zachmuřená a odtažitá. Dříve se našlo dost obyvatel Ban Yue, kteří ji nemilosrdně ubližovali, ale teď zastávala oficiální funkci v královském paláci a sloužila jako vysoce postavený mág. Pokud by se chtěla mstít za křivdy, měla ideální příležitost.

Xie Lian se vmísil do vypravování: „Chápu to tak, že v Ban Yue bylo mnoho lidí, kteří se ji pokoušeli pomlouvat?“

Generál souhlasně zamručel. „Dokonce přišli přímo k císařskému paláci a prosili panovníka, aby ji pověsil. Tvrdili, že je to ďábel, kterého poslali štíroocasí hadi, aby národ Ban Yue zničil. Ale neuspěli.“

„Všechny je nechala oběsit?“ zkusil hádat Xie Lian.

„Vy lidé z Yong’anu!“ Ke Mo zněl pohoršeně. „Copak máte v hlavě jen vraždění a mučení? Ne! Já jsem ji chránil!“

„Říkal jsem, že nejsem z Yong’anu…“ pokusil se princ slabě. „Nevadí, zapomeň na to.“

Ke Mo už v té době měl hodnost generála. Jednou se vydal se svými vojáky do pouště, aby zaútočili na skupinu pouštních banditů, a vzal si mladou dvorní čarodějku s sebou.

Bandité byli lstiví, své doupě si vybudovali pod pískem. Při každém střetnutí docházelo k velkým ztrátám na obou stranách. Ke Mo nakonec zvítězil, ale v podzemním brlohu se na ně kvůli urputnému boji sesypal písek. Navíc se blížila písečná bouře a nebylo možné se zdržovat. Ke Mo vedl své vojáky k ústupu, ale část z nich, včetně čarodějky, nedokázala utéct včas.

Generál zůstal v úkrytu, dokud kvílení větru a písku neutichlo. Pak se vrátil zpět a plánoval své vojáky vykopat a řádně pohřbít. Když však dorazili na místo, zjistili, že čarodějka vyhloubila velkou podzemní jeskyni a vtáhla do ní zraněné vojáky, aby je ochránila před bouří.

Dokonce sama holýma rukama vyhrabala a srovnala těla zemřelých. Když Ke Mo a jeho vojáci dorazili, tiše seděla u ústí jeskyně, zakrvácená a potrhaná jako malý, osamělý vlček.

Ke Mo pokračoval. „Od té doby jsem věřil, že je velmi laskavá a schopná, a že rozhodně nemá v úmyslu škodit národu Ban Yue. Zaručil jsem se za ni a bránil jsem ji před těmi, kteří jí chtěli ublížit.“

Sám generál býval v dětství slabý a nemocný a zažíval stejné ponížení, jako ona. V dívce se viděl a měl s ní soucit, takže jí věnoval zvláštní pozornost. Zároveň zjistil, že je mimořádně schopným mágem, takže se o ní pochvalně vyjádřil před císařem a důrazně ji podpořil v kandidatuře na místo Císařského preceptora. Podle záznamů pozdějších generací byla symbolem nejoddanějšího služebníka národa Ban Yue.

Dokud nevypukla další válka. Národ Yong’an vyslal armádu, která obklíčila město Ban Yue.

„Obě země byly dlouho nepřátelské. Ona sama postavila oltář a přinesla oběť Nebesům, prý proto, aby na naše vojáky přivolala ochranu.“ Generál zavrtěl hlavou.

Takto povzbuzení vojáci byli v dobré náladě a dychtili po krvi. Bránili své město – šípy létaly, házely se balvany, lil se vařící olej, údery mečů byly slyšet celé dny.

Uprostřed nejprudších bojů Císařský preceptor náhle otevřela městské brány.

Stovky vojáků a obrněných koní vtrhlo do města. Začalo zběsilé vraždění a v mžiku se celé město proměnilo v krvavou lázeň!

Ke Mo v té chvíli sváděl urputný boj s nepřáteli a když se dozvěděl, co udělala, zešílel vzteky. Bojoval neohroženě, ale nemohl zvrátit běh osudu.

Generál po těch slovech zaskřípal zuby. „Tehdy jsem pochopil, že se už dávno spolčila s nepřátelskými důstojníky a domluvila se s nimi, že je pustí dovnitř. A tak i když mi bylo souzeno zahynout v bitvě, musel jsem nejdřív tu zrádkyni zabít! Vedl jsem oddíl vojáků v městské bráně, stáhl jsem ji z hradeb a pověsil ji nad Jámou hříšníků.

Když nepřátelské vojsko odešlo, Ban Yue se proměnil na mrtvý národ. Generál a jeho vojáci, kteří padli v bitvě, nemohli opustit ruiny ani po smrti, stejně jako pověšený Císařský preceptor. Vzájemná nenávist přetrvala.

Xie Lian se zamyslel. „Takže vy se svými vojáky hledáte Císařského preceptora a pokaždé, když ji najdete, ji znovu pověsíte nad Jámu hříšníků?“

„Pověsit ji sto tisíckrát by nestačilo!“ Ke Mo se ušklíbl. „Kdykoliv by se objevila, zmocnila by se Hněvivých duchů mých vojáků[3] a hodila je do Jámy hříšníků. Zřídila kolem ní mocné kouzelné pole, které nemůže zrušit nikdo jiný, než ona. A nikdo z těch, co spadnou dolů, už nevyleze zpět. Zradila mě a moji vojáci do jednoho zemřeli ve válce. Dopustila se na nás obrovské křivdy a jen tělo a krev lidu Yong‘an může naši nenávist utišit, abychom mohli jednou odejít. Do té doby jsme odsouzeni k věčnému potulování!“

„Takže jste chytal lidi a házel je sem dolů, abyste nakrmil své druhy?“

„Co jiného bych podle tebe měl dělat?“ odsekl Ke Mo. „Jen sedět a poslouchat, jak dole naříkají a pláčou?“

„Všechny ty lidi, které jste shodili, jste přivedl vy sám?“

„Nedokážeme se příliš vzdálit od Ban Yue. Naštěstí ale zdejší hadi rádi způsobují potíže. Vylézají z města a útočí na lidi svým jedem. Karavany, jejichž členové byli zranění, vjížděly do města a hledaly tu Měsíčnici.

„Ta pohřbená hlava u císařského paláce byla také vaše práce?“

„Přesně tak. Ten muž se pokusil císařský palác připravit o jeho poklady. Ale všechny cennosti z naší země odnesli vojáci z Yong’anu už před staletími.“

„Proč takový trest, místo abyste ho hodili sem?“ zajímal se Xie Lian.

„Byliny potřebují hnojivo, aby dobře rostly. Jak jinak bychom zvládli držet hady od města? Ani my nestojíme o setkání s nimi.“

„Něco pořád nesedí,“ pomyslel si Xie Lian.

Pokud se Ke Mo a jeho družina tak usilovně snažili o to, aby byliny Měsíčnice dobře rostly, a to až do té míry, že k hnojení použili živého člověka, znamená to, že se jejich strach z hadů se štířím ocasem ani trochu nezmenšil.

Dokud byli naživu, musel být jejich strach ještě mnohem větší. Jenže pokud Císařský preceptor Ban Yue ovládala takovou smrtící zbraň, jak ji mohli vojáci Ban Yue tak snadno zajmout a následně pověsit?

Podle Ke Moa ji za posledních dvě stě let stále znovu a znovu chytali a věšeli. Kdyby byl Xie Lian na jejím místě, a měl tak mocnou zbraň, nikdy by žádnému nepříteli nedovolil se přiblížit, natož aby mu ublížili.

Co se týče hadů se štířím ocasem, byla pouhá náhoda, že vylézali z města a útočili na lidi? Nepravděpodobné. Spíš to vypadalo, že je někdo vylákal ven. Jenže pokud se jednalo o záměrnou snahu Císařského preceptora, proč tím zároveň usnadňovala generálovi únosy lidí a pomáhala mu tak nepřímo živit jeho vojáky? Tento fakt byl v rozporu s příběhem o zapřisáhlém nepřátelství obou stran.

Leda by své nepřátelství jen předstírali, ale copak by to mělo nějaký smysl?

Celá situace se zamotala do jednoho velkého zmatku, a to tu ještě stále existovala záhada totožnosti úřednice v bílém a její společnice. Xie Lian se zkusil zeptat přímo: „Generále, když jsme poprvé vstoupili do města, potkali jsme na ulici dvě úřednice, jednu v bílém a druhou v černém. Netušíte, co jsou zač?“

Než mohl dostat odpověď, intuice ho přiměla podívat se vzhůru.

Na pozadí výřezu noční oblohy stále zářil jasný a chladný půlměsíc. Vedle něj však v té výšce spatřil část siluety jakési osoby, která shlížela dolů.

Z vyklánějící se siluety se stala celá – ta osoba seskočila dolů.

Jak se řítila dolů, mohl ji konečně spatřit jasně. Byla to dívka, která visela nad Jámou hříšníků – Císařský preceptor Ban Yue.

--Předchozí kapitola--      --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: Trochu se trápím se jmény Ban Yue (království) a Ban Yue (dívka). V některých verzích překladu a TGCF Wiki je království psáno dohromady jako Banyue a dívka zvlášť, jako Ban Yue. Co si o tom myslíte? Mám to zpětně opravit? Znamenalo by to, že Císařský preceptor Banyue se bude psát takto dohromady, dokud se nezjistí, že to není jméno království, ale dívky. Hm, hm, hm!

---

[1] Ban Yue – opravdu jen takto, zabít Ban Yue. Je to její jméno, ačkoliv nikde nebylo naplno řečeno, zda je za tím lenost jejích rodičů, nebo je to přezdívka…?

[2] Poznej sám sebe…. Sto bitev… - odkaz na citát z knihy Umění války. Celý citát: "Znáš-li nepřítele a znáš-li sám sebe, nemusíš se bát výsledku sta bitev. Pokud znáš sebe, ale neznáš nepřítele, za každé dosažené vítězství tě čeká také porážka. Neznáš-li ani nepřítele, ani sebe, v každé bitvě podlehneš."

[3] Hněvivých duchů… jen pro připomenutí, máme čtyři třídy duchů podle jejich zášti a schopností: Divoký, Silný, Hněvivý a Zhoubný.