Kapitola 24(II): Obskurní Hua Lian, noční pád do jámy hříšníků 1

Ačkoliv mu kupci nerozuměli, dokázali zhruba odhadnout, k čemu se vojáci chystají. Tváře jim zbledly.

Xie Lian viděl jejích zděšení, proto vykročil vpřed a tiše se na ně obrátil: „Není důvod k obavám. Cokoliv nám hrozí, postavím se tomu jako první.“

Pokud měli někoho hodit dovnitř, Xie Lian byl připraven. Co by ho mohlo na dně jámy čekat? Možná jedovatí hadi, divoké bestie, zlovolní duchové nebo démoni? Nemůže zemřít pádem, ubitím, pokousáním, ani na otravu… a pokud dole nenajde lávu, plamenné inferno nebo mrtvolnou vodu[1], vyjde z toho poměrně nepoškozené i jeho tělo.

Krom toho tu stále ještě byl Ruoye. I kdyby mu duchovní pole bránilo použít hedvábí k útěku, stále s ním dokáže zachytit osobu, kterou vojáci hodí dolů po něm.

Ke Mo navíc rozkázal, aby zbytek vězňů odvedli pryč a hlídali je. To znamenalo, že kupci a San Lang budou prozatím v relativním bezpečí. Koneckonců najít v poušti Gobi živé lidi nebylo snadné, takže si je nejspíš chtějí nechat na později.

Xie Lian si vše promyslel. S čím ale nepočítal, byla horká hlava jednoho smrtelníka.

Kromě prince a San Langa se ostatní třásli strachy od chvíle, kdy vystoupali na vrchol Jámy hříšníků. A-Zhao nebyl výjimkou.

Snad právě proto, že byl tak přesvědčen o nevyhnutelnosti smrti, dal mladý průvodce přednost zoufalému útoku. Nečekaně sevřel pěsti a se skloněnou hlavou se vrhl na Ke Moa.

Vypadalo to, že je odhodlaný s sebou srazit generála do jámy. A generál Ke Mo, navzdory své postavě, pod tím sebevražedným vzepjetím sil zakolísal.  

Jenže to nestačilo. Generála nečekaná bolest pouze rozzlobila. Zařval, jednou rukou chytil A-Zhaoa a mrštil s ním dolů.

Kupci i Xie Lian sborově vykřikli: „A-Zhao!“

Ze dna temné jámy jim odpověděl výbuch jásotu, následovaný krutými, trhavými zvuky, jak se zuřiví duchové prali o kořist. Všem bylo jasné, že ten mladý muž nemá šanci přežít.

Xie Lian zůstal ohromeně stát. Takový vývoj nečekal.

Nějakou dobu měl podezření, že právě A-Zhao je podřízeným Císařského preceptora Ban Yue, a že cíleně láká kolemjdoucí ke vstupu do města. Domníval se, že průvodce je právě tím člověkem, o kterém tvář v zemi tvrdila, že jej před „padesáti nebo šedesáti lety“ viděla. Proto ani v nejmenším nepředpokládal, že tento mladík zemře jako první.

Bylo možné, aby svou smrt jen předstíral? Jenže Xie Lian a ostatní už byli v moci vojáků Ban Yue, a pokud by byl A-Zhao na jejich straně, proč by dělal něco tak komplikovaného a zbytečného? Mohl se jim klidně odhalit a užít si své převahy.

Místo toho zaútočil na Ke Moa. Proč by tak zbytečně zahazoval život?

Xie Lian zmateně probíral jednu teorii za druhou a nevšiml si, že vojáci mezitím vybírají další oběť. Ke Mo zvedl ruku a ukázal na Tianshenga.

Nejbližší voják sevřel chlapci rameno a Tiansheng vyděšeně vykřikl. „Zachraňte mě! Nechte mě být! Já jsem…“

Xie Lian se konečně vzpamatoval. Vykročil vpřed a oslovil generála v jeho řeči: „Prosím, počkejte chvíli.“

Na Ke Moově tmavé tváři se objevil překvapený výraz. Mávl rukou, aby vojáka zastavil. „Ty mluvíš naším jazykem? Odkud jsi?“

„Pocházím ze středových plání,“ odpověděl princ pravdivě.

Ve skutečnosti by neměl problém zalhat a tvrdit, že je z Ban Yue, kdyby tu byla sebemenší naděje, že mu to projde. Jenže jednak si nebyl si jistý, kolik se mu z jazyka skutečně vybavilo, takže by se při rozhovoru s Ke Moem nevyhnutelně odhalil. A pak tu byl Xie Lianův vzhled – místního nepřipomínal ani náhodou. Lid Ban Yue nesnášel lháře, a pokud by jeho podvod prokoukli, následky by mohly být mnohem horší.

Ke Mo se zamračil. „Středové pláně? Ty jsi potomek království Yong’an?“

„To království už bylo dávno zničeno. Žádní obyvatelé Yong’anu neexistují.“

Jenže v očích zdejších lidí byl kdokoliv ze středových plání když ne potomek, tak alespoň příbuzný lidu Yong’an.

A království Ban Yue padlo rukou tamních vojáků. Jakmile Xie Lian dořekl, odkud pochází, generálova tvář se stáhla zuřivostí. I vojáci se k němu začali stahovat a křičeli na něj nadávky. Xie Lian rozeznal „odporný“, „lhář“ a opakující se „dolů s ním!“ Povrchní slova, která se ho nemohla dotknout.

Ke Mo si ho nebezpečně prohlížel. „Naše království zaniklo už před dvě sty lety. Nejsi odsud, ale znáš náš jazyk. Co jsi sakra zač?“

Xie Lian těkl pohledem po San Langovi, který stál vedle něj s klidným a vyrovnaným výrazem. Napadlo ho, že pokud dojde na nejhorší a on nebude schopen přijít s věrohodným vysvětlením, mohl by zkusit začít křičet „San Langu, zachraň mě!“

Princ už byl připraven začít si vymýšlet, když se ze dna temné jámy ozval další strašlivý řev.

Ať bylo dole cokoliv, nejspíš se to nasytilo A-Zhaovy mrtvoly a řevem se dožadovalo další porce čerstvého masa. Ke Mo mávl rukou a vypadalo to, že se znovu chystá dát rozkaz ke svržení Tianshenga. Xie Lian vystoupil vpřed. „Generále, nechte mě jít prvního.“

Ke Mo zažil poprvé, aby ho někdo na tomto místě žádal o přednost. Oči se mu rozšířily a udiveně na prince pohlédl. „Ty chceš jít první? Proč?“

Princ mohl jen těžko odpovědět, že se prostě nebojí. Proto zvolil vhodnější odpověď: „Jsou to jen nevinní obchodníci. Ten chlapec je ještě dítě.“

Po těch slovech se Ke Mo ušklíbl. „Když armáda Yong’an zmasakrovala mé království, starali jste se o nevinné kupce a děti?“

Od zničení Ban Yue uplynulo už dvě stě let. Obě strany už se dávno staly součástí jiných království s novou vládnoucí dynastií. Pro duchy vojáků se však čas dávno zastavil. Nic nemohlo oslabit nenávist, kterou chovali ke svým nepřátelům.

„Jste velmi podezřelí,“ pokračoval Ke Mo. „Chci ti položit pár otázek, takže dolů jít nemůžeš. Hoďte tam někoho jiného!“

Nedalo se nic dělat. Xie Lian byl připraven dotáhnout věci do konce a skočit dolů sám. Jenže v tu chvíli si všiml, že San Lang udělal krok vpřed. Princi se zastavilo srdce.

Mladík zkřížil ruce. Lhostejným pohledem si prohlížel hlubokou jámu pod sebou.

V Xie Lianově srdci se objevila zlá předtucha. „San Langu?“

Když uslyšel, že ho volá, mladík otočil hlavu. Slabě se usmál a řekl“ „To je v pořádku.“

Pak udělal další krok vpřed. Stál nebezpečně blízko okraji a Xie Lianovi poskočilo srdce. „Počkej, San Langu, nehýbej se!“

Na samém okraji Jámy hříšníků zavířil ve větru lem rudého roucha. San Lang se na prince podíval a pak se krátce usmál. „Neměj strach.“

„Nejdřív… nejdřív se vrať. Když se vrátíš, nebudu mít strach.“

„Není důvod k obavám. Na chvíli se vzdálím, ale brzy se znovu uvidíme.“

„Ne…“

Princ ani nedomluvil, a San Lang udělal další krok. S rukama stále zkříženýma se jemně odrazil a vzápětí zmizel v hluboké temnotě.

Ve zlomku vteřiny, už během San Langova skoku, se Ruoye odmotal z Xie Lianova zápěstí. Rovný pruh hedvábí se rozletěl dolů. Rychlost mladíkova pádu však byla taková, že Ruoye nestihl zachytit ani lem jeho oděvu. Znovu se smotal a vrátil na jeho předloktí.

Princ padl na kolena a sevřel kraj vysoké zdi. „SAN LANGU!“ zakřičel ze všech sil.

Odpovědí mu bylo jen ticho.

Poté, co mladík seskočil, neozývalo se ze dna vůbec nic.

Vojáci na zdi kolem něj překvapeně vykřikli.

Co se to dnes děje? Dřív museli vězně házet dolů násilím, ale dnes tu všichni bojují o to, kdo půjde první. Kdyby jim skok rovnou zakázali, vrhli by se tam snad dobrovolně?

Generál Ke Mo je utišil jediným úsečným povelem.

Xie Lian ještě chvíli zíral do jámy. Pak se s myšlenkou na Ruoye a padajícího San Langa vrhl dolů.

Už byl ve vzduchu, když ucítil trhnutí. Límec se mu bolestivě sevřel kolem krku a Xie Lian zůstal nehybně viset nad propastí.

Otočil hlavu a spatřil naklánějícího se generála Ke Moa. Tomu došlo mu, k čemu se princ chystá, a na poslední chvíli ho zachytil.

„V pořádku,“ pomyslel si Xie Lian. „Pokud chceš jít se mnou, bude lepší spadnout společně.“

Od myšlenky nebylo daleko k činu. Ruoye se jako bílý had omotal kolem Ke Moovy paže, vyšplhal se po ní nahoru a stáhl se kolem celého generálova těla.

Ten už poznal, jak zvláštní a nevyzpytatelné je princovo hedvábí a měl tušení o jeho vlastním vědomí. Vší silou zaťal svaly s úmyslem ho roztrhnout. Na čele se mu vyboulily tmavé žíly a objem jeho paží a ramenou se zdvojnásobil.

Xie Lian uvázl v patové situaci. Náhle koutkem oka zahlédl cosi zvláštního.

Mrtvola, do té doby nehybně visící na dlouhé tyči, mírně zvedla hlavu a pohnula se.

Neuniklo to ani vojákům. Začali křičet a s vyceněnými zuby výhružně zvedli palice.

Jenže dívce se už nějak podařilo dostat se z pout, která ji držela na kůlu. Seskočila a dopadla na okraj zdi.

Vzápětí se přehnala po jejím vrcholu, podobná černému vichru. Byla nepřirozeně rychlá a její pohyb donutil vojáky zakolísat. Někteří se zakymáceli a několik se jich dokonce s žalostným křikem zřítilo do jámy.

Ke Mo začal při tom pohledu zuřivě nadávat. Princ nepochytil všechny jeho výrazy, protože generál použil slušnou zásobu pouličního slangu. Jedné věci však rozuměl dobře:

„To je zase ta děvka!“

Xie Lian učinil generálovým nadávkám přítrž. Zaťal zuby, trhnul Ruoyem a vzápětí s sebou stáhl Ke Moa dolů.

Jáma hříšníků – vězení, ze kterého není možné vylézt.

Jak padali, generál zařval tak hlasitě, až se Xie Lian začal bát o své ušní bubínky. Přiměl Ruoye se stáhnout a zároveň se od překvapeného Ke Moa kopnutím odrazil, aby zvětšil vzdálenost mezi nimi.

Následně nechal hedvábí vyletět vzhůru v naději, že se mu podaří zachytit a zmírní jeho pád.

Jenže kouzly zpevněné zdi nic takového nedovolovaly. Xie Lian se už viděl jako lidská placka, která se minimálně několik dní neodlepí od země. Nebylo by to poprvé. Jenže najednou se uprostřed temnoty mihlo stříbřité světlo. 

V příštím okamžiku ho kdosi jemně sevřel do náručí.

Ta osoba ho chytila přímo v letu. Vypadalo to, že snad musela hlídat dráhu princova pádu a čekala jen na vhodný okamžik, aby lehce a bez obtíží zbrzdila jeho let. Neznámý se s Xie Lianem v náručí zvolna snášel dolů.

Xie Lian, jehož pád se tak nečekaně zastavil, ucítil malátnost a trochu se mu točila hlava. Podvědomě objal ramena té osoby. Tady dole je obklopovala hustá tma a nebylo vidět na krok, takže samozřejmě nemohl poznat, kdo jej drží. Přesto vyhrkl: „San Langu?“

Odpovědí mu bylo ticho. Princ se několikrát dotkl ramen a hrudi té osoby, aby si ověřil její totožnost. „San Langu, to jsi ty?“

Pach krve byl tady tak silný, že by to slabší povahy porazilo. Xie Lian netušil, co ho to popadlo, ale začal po těle svého zachránce tápat konečky prstů. Teprve když se dotkl tvrdého ohryzku na krku, probral se z omámení. 

Co to u všech bohů dělá? Zbláznil se, chovat se takhle nemravně?

Okamžitě ruku stáhl a znovu se zeptal. „Jsi San Lang, že? Jsi v pořádku? Zranili tě?“

Po delší době se konečně vedle jeho ucha ozval mladík nezvykle hlubokým hlasem: „Jsem v pořádku.“

Princ si nebyl jistý proč, ale měl dojem, že ve srovnání s obvyklým San Langovým tónem je jeho současný hlas trochu odlišný.

--Předchozí kapitola--      --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

 [1] Mrtvolná/mrtvá voda (první varianta mi zní lépe). Podle legendy je to tajemná jedovatá voda, oblíbená mezi zabijáky od období válčících států až po pozdní dynastii Qing (rozpadla se r. 1912). Pokud byly mrtvoly nebo živí lidé vystaveni účinkům této „vody“, v krátké době se změnili – a to včetně kostí – na loužičku kapaliny. Pravdivost její existence je sporná, složení neznámé (mě zní jako kyselina, vám ne?), ale s oblibou se používá v čínských fantasy románech.